Mlsoun / Kresba Jindřich Fischel

Z antologie Antonína Kratochvila Via dolorosa (Poezie Zdeňka Rotrekla, Václava Renče a Josefa Palivce), kterou po '68 Publishers vydalo nakladatelství Petrov v Brně 1990

Zdá se, že Edgar Allan Poe po stoosmdesáti letech ode dne, kdy byl nalezen mrtvý na baltimorském chodníku, konečně našel biografa, který jeho postavu dokázal vymanit z falešných mýtů. Je jím francouzský autor Georges Walter. Jeho knihu Edgar Allan Poe vydalo před nedávnem nakladatelství Flammarion a revue Magazine littéraire o ní přinesla s autorem rozhovor. Jedinečný fenomén, jaký v literatuře představuje E. A. Poe, říká v něm G. Walter, nemůžeme pochopit jinak, než když ho zasadíme zpátky do jeho země a času. E. A. Poe, to je osmnáctiletý - takovým ostatně zůstal až do konce - průbojný mladík, který se vydal dobýt svět a řekl si: jak uspět v zemi dobyvatelů, zlatokopů a prvních lokomotiv, když se člověk nezajímá o nic jiného než o poezii? A protože perem dokázal všecko, začal psát prózu a jeho lokomotivou se stal tisk. Kniha vyvrací baudelairovskou legendu o prokletém básníku, pijáku a narkomanovi, také však Valéryho definici Poea jako inženýra literatury , a zcela odmítá psychoanalytické dedukce Marie Bonapartové, která ve své knize o Poeovi hovoří o nekrofilství se sadomasochistickými sklony , o motivech incestu matky se synem atd. Je to groteskní, poznamenává k tomu Walter, Bonapartová se dopouští zásadního omylu v tom, že ztotožňuje Poea s jeho postavami... Poeovy první povídky vznikly ze zcela přesného výpočtu: vsadil na zálibu čtenářů v hrůzostrašných příbězích... Dnes už víme, že takové prózy jako Berenice nebo Metzengerstein jsou maskované parodie na tehdejší módní literaturu... Jako básník mocné imaginace a neomylný mistr efektu Poe však rychle dosáhl vysoké literární úrovně a vytvořil nový literární žánr. G. Walter studoval materiály pro svou knihu v Americe, hlavně v bohatých washingtonských a richmondských archívech. Z nich jsem zjistil, říká v závěru rozhovoru, že skoro všechno o životě E. A. Poea je vymyšlené, ačkoli lze skoro všechno vědět. Jel jsem však do Ameriky i proto, abych pochopil, jak se stalo, že táž společnost, která Poea odvrhla, která se držela zostuzující legendy vytvořené Grieswoldem (Poeovým prvním životopiscem) mu nakonec otevřela muzeum a začala mu stavět busty. Chtěl jsem ukázat, jak vášnivě v ní hledal své místo a proč bylo nemožné, aby je našel, a to dokonce i po smrti... To, co psal, byla svým způsobem provokace, která bourala tehdejší knihovny... Byl opravdu Píšící Bytost, která jako by postrádala schopnost žít.

V. D.

V šedesátých letech vznikalo a zanikalo v západní Evropě velké množství literárních časopisů. Rostly jak houby po dešti, většinou však měly krátký dech a pro omezený čtenářský zájem a nedostatek finančních prostředků málokdy dosáhly víc než jednoho ročníku. Zcela výjimečný byl za této situace případ rakouské literární revue MANUSKRIPTE. Založila ji v roce 1960 skupina literátů, kritiků a výtvarných umělců Forum Stadtpark v Grazu a vedení se ujal Alfred Kolleritsch. Redakce soustavně seznamovala čtenáře s nejnovějšími proudy evropské i světové poezie a prózy a dávala promyšleně příležitost novým talentům. Přes tvrdou konkurenci časopis nezanikl. Vzdoroval nezájmu rakouských oficiálních míst i sponzorů a jeho rozsah, především však úroveň pod stálým vedením Alfreda Kolleritsche, který sám píše poezii a prózu, nepřetržitě roste. Dnes, po třiceti letech, se tento časopis vypracoval na přední místo v evropské časopisecké kultuře. Sféra jeho zájmu dávno překročila německou jazykovou oblast, tradičně jeví zájem o literatury malých národů, v nichž objevuje nové talenty. Své jubilejní 110. číslo věnovali vydavatelé příznačnému tématu: mládnout. Zřejmě vědí, jak na to.

bg

patřil už v šedesátých letech mezi ty, kdo razili nové cesty. Svědčí o tom nejen jeho účast v hnutí, s kterým jsme se mohli setkat na výstavě Český informel, ale i happeningy, které prozrazovaly mj. moravsky blízký vztah k přírodě. Jeho tvorbu z té doby lze do 7. dubna spatřit ve Středočeské galerii v Husově ulici v Praze. Jan Skácel k jeho kresbám napsal mj. toto idylické čtyřverší:

umění kresby: pochopit

jednoho deštivého dne

že přímka je bod tak prodloužený

až vlastní srdce zasáhne

k

BÁSNÍK PETR KABEŠ je hlavní postavou "pražských impresí" v hamburském deníku Die Welt. Autor článku, Jürgen Serke, se zajímá o Československo už dlouhá léta (připomeňme jeho knihu Böhmische Dörfer ). Tentokrát se rozhodl pro všehochuť: od pražských kočičích hlav přes kurs marky a postavení presidenta Havla rok po revoluci až po okolnosti smrti Jana Masaryka. Zajímavé jsou úryvky z rozhovoru s Petrem Kabešem ( Každý dramatik má jakýsi politický talent. Každý politik organizuje slovo, a v této technice se podobá dramatikovi ), a ozdobou článku jsou bezpochyby ukázky z Kabešovy poezie. Rozpaky však vzbuzují další ozdoby - líbivá zjednodušení, jejichž ráz vystihuje už nadtitul článku představující Kabeše: Poslední básník bez úřadu.

fa

Obraz Paříže z konce 18. století nalbízí kniha Paříž ve dne, Paříž v noci , vydaná francouzským nakladatelstvím Laffont. Je to soubor nejpodstatnějších pasáží z Pařížských obrazů a Nové Paříže Louise Sébastiena Merciera a z Pařížských nocí Restifa de la Bretonne, dvou autorů, současníků Francouzské revoluce, jejichž tvorba, donedávna opomíjená jako pouhá pitoresknost, začíná být dnes oceňována jako bohatý dobový dokument. O knize přinesla obsáhlou recenzi revue Magazine littéraire: Dva slavní pařížští chodci... křižují všemi směry městem, Mercier ve dne, Restif v noci, fascinováni jeho proteovskou tváří, kterou zánik starého a zrod nového udržuje v neustálém pohybu . Jejich pohled charakterizuje dvojí různá perspektiva: osvícený republikán Mercier melancholicky sleduje všeobecnou destrukci způsobenou Terorem, miluje řád, sní o novém urbanismu, o velkých haussmannovských bulvárech, ale vychutnává přitom labužnicky i městský zmatek, obyčejný všední život, má smysl pro detaily, odstíny, barvy, kontrasty, osobité rysy. Architektura , píše, je nesmírně jednotvárná, všude sloupy, sloupy a zase sloupy. Přitom se v nedávné době vyrojila na předměstích a kolem hradeb spousta půvabných domků rozličného vzhledu a osobitých tvarů. Jak je vidět, umění se někdy může vzdát starých zavedených regulí, aby tím spíš okouzlilo a překvapilo oko . Restif, bývalý policista a za Revoluce praveděpodobně policejní donašeč, zabodává oči do tmy jako sova, čmuchá , hledá, co je skryté, zvláštní, neváhá si případně i vymýšlet. S Mercierem a Restifem poznáváme, co viděli a slyšeli lidé v jejich době, ale také vůně, pach, dovídáme se, jak vypadaly lázně, záchodky. Objevujeme Paříž, hlavní město osmnáctého století. Nejen náměstí Ludvíka XV. nebo Palais Royal, ale také uličky, pěšiny, skrytou tvář města, národ nádeníků, prostitutek, páterů, prodavačů ryb, zelinářů... Pro historiky, zvláště pro historiky všedního života, jsou Pařížské noci, Obrazy a Nová Paříž svým bohatstvím postřehů doslova zlatý důl.

V. D.

se jmenuje publikace, jež s výmluvným podtitulkem Zaniklý život východoevropských židů vyšla nedávno v Mnichově a patří k momentálním bestsellerům německého knižního trhu. Nejde o původní práci, nýbrž o překlad sborníku sestaveného na popud Ericha Fromma před čtyřiceti lety americkými etnografy M. Zborowským a E. Herzogovou z pamětnických výpovědí, zápisů, vzpomínek, dobových fotografií a mnoha dalších dokumentárních materiálů. Přes tragiku svého obsahu kniha zdaleka neulpívá v rovině pietního aktu a naopak se snaží co nejvšestranněji evokovat neopakovatelné prostředí oněch pověstných, ve své výlučnosti do sebe uzavřených a novodobou civilizací téměř nedotčených komunit, jak po staletí, až do poslední války existovaly mezi Baltem a Černým mořem. Nic neidealizuje ani nepřikrašluje, kriticky zaznamenává jejich svérázný životní styl, jejich mravy, sociální rozpory a myšlenkové stereotypy, ukazuje, že v nich všechno bylo těžší, složitější a méně malebné, než se může zdát tomu, kdo na ně pohlíží prismatem raných Chagallových obrazů nebo posmutněle laskavých humoresek Šoloma Alejchema. Především pak k hanbě celého světa připomíná niterně duchovní, nad všechnu pozemskou špínmu a plahočivou bídu povznesenou opravdovost, jinde nevídanou věrnost sobě a bytostnou soudržnost té jeho části, za kterou jednou provždy udělal tečku holocaust.

-hzk

Po připojení baltických států k SSSR (v souladu s tajnými doložkami paktu Molotov-Ribbentrop) snažili se okupanti a jejich přisluhovači zbavit národy Pobaltí jejich "mozkového trustu". Popravy a masové deportace do Gulagu postihly kromě zámožnějších vrstev hlavně inteligenci - novináře, učitele, úřednictvo, duchovní, důstojnictvo, vědecké pracovníky a lidi tzv. svobodných povolání. Dobře věděli - jako nacisté u nás že národy zbavené své inteligence jsou lépe ovladatelné. Ale i přes útlak, soustavnou rusifikaci a kolonizaci, dosahující někde až 50 procent (Riga ještě víc!), dokázaly si baltické národy udržet svou hrdost a kulturu. Nedaly si vzít ani své národní klasiky, jakými byli na Litvě vlastenečtí kněží Baranauskas, Maironis, Vaižgantas a Valančius (tři z nich byli biskupy!) nebo významní "emigranti", např. dramatik Vydúnas či V. Krévé. V Lotyšsku k nim patřili J. Jaunsudrabiňš, A. Eglítis, M. Zíverts a A. Gríns, kteří našli útočiště v SRN, USA nebo ve Švédsku. V Estonsku to pak byli především zakladatel estonské moderny G. Suits a básnířka M. Underová, dvakrát navržená na Nobelovu cenu, znalkyně a překladatelka české moderní poezie. Jejich sebrané spisy se začaly vydávat až za přestavby.

Po těchto obecně uznávaných "klasicích" přichází nyní na řadu další vlna významných pobaltských spisovatelů, kteří z různých tzv. ideologických či třídních důvodů byli nespravedlivě zamlčováni. V Lotyšsku je to vedle A. Grínse (Román Vánice duší ), A. Eglítise (román Lovci nevěst ) a nejvýznamnějšího dramatika M. Zívertse především básník Edvarts Virza, jehož poetická románová kronika U strauménů (česky v ELKu r. 1939) se stala přímo symbolem lotyšského národního charakteru. V Estonsku podobně díla A. Gailíta. Nyní po několika desetiletích se jejich díla znovu vracejí do Pobaltí.

Na Litvě jde především o básníky symbolistního, národoveckého či náboženského zaměření. Na rozdíl od Západu a Ruska, kde symbolismus vyvrcholil už před první světovou válkou (za účasti rusky píšícího litevského básníka Jurgise Baltrušaitise, jenž později přešel k litevštině), na Litvě doznívá symbolismus ještě v 20. letech v tvorbě V. Mykolaitise-Putinase, F. Kirši, M. Gustaitise, B. Sruogy aj.; expresionismus a levá avantgarda mají vliv jen na nevelkou skupinku futuristů-čtyřvětrovců (podle časopisu Keturi vejai Čtyři větry) v čele s K. Binkisem. Ale jsou tu ještě další duchovně a národně orientovaní básníci - B. Brazdžionis, P. Vaičiúnas, K. Inčiúra, J. Kossu-Aleksandravičius, H. Radauskas aj., v meziválečném období velmi oblíbení.

K symbolistům patřil, vedle jejich vůdčí osobnosti V. Putinase, jehož marxisté vzali jakžtakž na milost pro jeho pozdější příklon k levici, i Faustas KIRŠA, který by se letos v únoru dožil sta let (nar. 1891, zemřel 1964 v USA) - učitel, básník, redaktor i teoretik a překladatel, odchovanec německé estetiky, autor několika tvárně vytříbených a obsahově velmi náročných sbírek, z nichž největší pozornost vyvolaly Zorané brázdy (1927), Písně (1934), Modlitby na kameni (1937), Poutníci (1938), v nichž stejně jako v satirické poémě Popel (l. část 1930, 2. část 1938) vyjádřil své humanistické ideály a hluboké znepokojení z vývoje spějícího k druhé světové válce. V letech emigrace přibyly Dálky (1947 v NSR) a Posvátné kameny (1951 v USA). Tehdy též překládal Lilii a srp, sbírku J. Baltrušaitise, v němž viděl jednoho ze svých učitelů. Dnes je Kirša plně rehabilitován a znovu vydáván i ve své vlasti, po níž v cizině tolik toužil. Je také spolu s jinými "navrátilci" (i těmi, které jsme tu nejmenovali) důstojně zastoupen v nejnovější dvojsvazkové antologii Litevská poezie XX. století , jež r. 1990 vyšla ve vilniuském nakladatelství Vaga.

RADEGAST PAROLEK

Pod názvem Benátčanka vydalo nakladatelství Gallimard patnáct novel Vladimira Nabokova, vzniklých v autorově mládí, převážně za jeho pobytů v Berlíně a Cambridgi, a z větší části nedávno nalezených ve spisovatelově soukromém archívu. Ačkoli nejde o nějaká dovršená veledíla , píše o knize její recenzent v revue Magazine littéraire, je v těchto poetických prózách už celý Nabokov... se svým osobitým pohledem, neobyčejně ostrým perem, gogolovským smyslem pro groteskní komiku, úžasným citem pro detail, se svou nostalgií... a se svou jistotou, že jen umění může exulanta zachránit před šílenstvím . Totéž nakladatelství zároveň reeditovalo v jednom svazku tři velké Nabokovovy práce: Dar . Nabokovovu poslední knihu v ruštině, napsanou před jeho odjezdem do Ameriky, méně známou prózu Pnine , příběh padesátiletého ruského emigranta, který se obtížně adaptuje v americkém prostředí, a román Lolita , který kdysi založil autorovu světovou proslulost.

V. D.

V Evropě, zejména ve Francii a Itálii, pomalu vymírá jedna odrůda nakladatelství: malá, elitní, sestávající víceméně z jednoho muže a hrstky personálu. Ostatně mnohá by byla zanikla už dávno, nebýt podpory podniků silnějších a úspěšnějších. Vztah "malého" k blahovolným velikánům bývá hořkosladký, jak je vidět na Literárních pamětech Maurice Nadeaua, které vyšly u Albina Michela. Vášnivý čtenář a lovec talentů Nadeau byl typem obětavého nakladatele, který sice pro své autory často neměl peníze, ale vždycky jim věnoval čas a pozornost. Syn posluhovačky věděl, co je to bída. Seznámil se současně s Trockým a Bretonem, věrný zůstal spíše tomu prvnímu. O svém prvním setkání s velkým mágem surrealismu v kavárně Deux Magots říká: "Vešel v tmavomodrém svrchníku z velbloudiny, zavěšen do Jacqueliny s košem ptáků a kvítí na hlavě. Nevěřím svým očím. Poznávám svět, jaký jsem ještě neviděl: nonkonformismus ve spojení s pokojným sebejistým přepychem." Po válce vydal Nadeau své Dějiny surrealismu a Breton po návratu z USA místo vděku měl poznámky k výběru fotografií a technickému provedení. Tak započala jejich pamětihodná roztržka. Nadeau znovu a znovu jedním dechem zdůrazňuje svou skromnost a nedoceněné zásluhy. On uvedl do literatury Pereca i Queneaua, Sciasciu i Gombrowicze a kdejaký hnidopich se dočkal většího uznání. Jízlivou hořkostí častuje Nadeau i své někdejší patrony; Claude Gallimard je podle něho zabedněný krokodýl a Juilliard se velikášsky dával vyvolávat z redakčních porad tu presidentem, tu předsedou vlády. Literární paměti budou pro poznání literatury 20. století nepostradatelné, i když poněkud ďábelské, pokud za ďábla považujeme diabolé, tj. pomluvu.

Protikladem Nadeaua, který svým způsobem ztroskotal a zahořkl, je Miláňan Luciano Foa, zakladatel elitního nakladatelství Adelphi. I on je vášnivý čtenář a pátrač, ale neomezuje se pouze na literaturu moderní, snaží se oživit a prohloubit znalost literatury klasické, děl velkých myslitelů. Pětaosmdesátiny ho zastihly v plné práci mezi korekturami a rukopisy. Navíc má Foa to štěstí, že si zavčas vychoval následníka a pokračovatele v osobě Roberta Calassa, který spojuje obdobnou náruživost čtenáře a editora, ba korektora, s vlastním pozoruhodným spisovatelským nadáním. (Mnozí považují jeho román Svatba Kadma a Harmonie za nejzávažnější italský román posledních let.) Takže při šťastné konjunkci hvězd lze uskutečnit i takový malý zázrak, jako je nakladatelství řídící se vlastním vkusem.

ah

Der Gesang des Engels (Zpěv anděla) přinesla na prvních dvou stranách zvláštní literární příloha předvelikonočního čísla hamburského týdeníku Die Zeit. Vnější podnět k tomu zřejmě zavdal nedávný, celkem už čtvrtý německý výbor ze Skácela (Ein Wind mit Namen Jaromir), ale autor eseje Ulrich Greiner mu věnuje jen jednu nepříliš příznivou větu. Své nelíčené okouzlení Skácelem opírá o starší, všeobecně vysoko ceněné překlady z pera dávného Skácelova přítele a kongeniálního interpreta Reinera Kunzeho (Wundklee a Fährgeld für Charon). Díky nim v něžných a přísných, do bezbrannosti bezelstných verších moravského mistra rozpoznává hlas muže, který ví své o tíze života , spatřuje dnes ojedinělý příklad nehledaně prosté, až průzračné poezie, jež je plna moudrosti a vtipu . Skácel mu navíc imponuje jako dobrý člověk a přitom jeden z největších básníků naší doby , obdivuje na něm schopnost působit na čtenáře, nikoli filosofickými a ideologickými argumenty, nýbrž bezprostředními, takřka dětsky prvotními dojmy a vjemy , vyzvedá jeho dar přijímat svět takový, jaký je, dobírat se podstaty věcí bez znásilňování reality a s pokorou , avšak zároveň v lidských dimenzích , s vědomím jejich smyslu .

Právě přesvědčení o Skácelově mimořádném významu Greinera přimělo, aby v závěru poněkud vybočil z esejistického stylu a alespoň letmo uvedl básníkova základní životní data, připomněl jeho úlohu v Hostu do domu i násilné umlčení na dvanáct let po roce 1968. Všem německým vydáním jeho poezie vytkl, že je nedoprovází sebemenší věcný komentář. Takto prý Skácelovu lyriku představují, jako by vznikala mimo konkrétní historický čas a prostor, ačkoli ve skutečnosti často jednoznačně, i když spíše v kontextuálních, cizímu publiku bez bližšího vysvětlení unikajících narážkách reagovala na dění kolem a už tím znamenala polemiku s neblahými poměry, byla svědectvím neutuchajícího zápasu o humanitu .

-hzk

norimberský spisovatel a kulturní žurnalista Erwin Tramer zůstává v mnohém dodnes spjat s prostředím svého mládí. Svědčí o tom nejen nedávno znovu vydané Historky z Prahy a Vídně , ale i kratší, spíše k hereckému čtení nebo pro rozhlas než pro jeviště určená hra Noc 20. července . Jde v ní skutečně o noc po nezdařeném atentátu na Hitlera v roce 1944, ale jejím dějištěm není svět vysoké politiky, nýbrž soukromá vila vysokého důstojníka wehrmachtu, kde našly úkryt dvě potenciální oběti gestapa: český příslušník britského letectva sestřelený nad Berlínem a vídeňský herec židovského původu, který se už od anšlusu protlouká na falešné papíry. Mezi nimi se rozvine dialog, v němž si konfrontují své osobní zkušenosti, především se ovšem ptají, jak vůbec mohlo dojít k tomu, čeho jsou teď svědky, kladou si otázky po vině a spoluodpovědnosti jednotlivých národů a společenských vrstev. V podtextu se přitom zřetelně, někdy snad až příliš apodikticky, ozývá autorovo přesvědčení, že sice šlo o selhání celé moderní evropské civilizace, že však zároveň všude, i mezi Němci, existovoalo dost těch, kdo se nedali strhnout proudem a uchovali si lidskou tvář. Jenomže živá a k humanistickému vyústění směřující diskuse je nejprve přervána zprávou o atentátu, potom se z radiopřijímače rozlehne vůdcův pomstychtivě vítězoslavný pokřik, a poněvadž majitel vily patřil k odhaleným účastníkům spiknutí, drama nutně končí tragicky: bušením gestapáků na dveře a oboustrannou střelbou ve tmě.

-hzk

Jedním z nepříliš efektních, ale o to zajímavějších kulturně politických periodik je měsíčník německé levice Neue Gesellschaft - Frankfurter Hefte. Kromě ústředního tématu (v minulém roce to bylo např. tržní hospodářství, evropská pravice, německo-francouzské vztahy, kulturní šok sjednocení, čas a jeho zlomy, nová moc církve) přináší každé číslo rozbory, kontroverze, recenze i rozhovory (z poslední doby mj. s H. M. Enzensbergerem, G. Grassem, M. Dineskem, E. Kriseovou, J. Kostou).

jac

vydal loni Thomas Pynchon (nar. 1937) nový román Vineland . Česky dosud nevyšla jediná z jeho knih, ale v USA jsou díla V., Crying of Lot 49 (Pláč území 49) a Gravity's Rainbow (Duha přitažlivosti) stále považována za stěžejní a Thomas Pynchon se spolu s Johnem Barthem řadí k předním představitelům amerického postmodernismu, tedy silně experimentující literatury, za jejíž zdánlivě hravou fasádou symboliky, mýtu, konotací a jazykových hříček se skrývá hluboká deziluze z vývoje západní kultury. Pynchonův nejnovější román, plný mysterického šera, je polopohádkovou poutí dcery, hledající matku. Nekonformní svobodný jedinec tu znovu stojí téměř bezbranný, ale přitom vítězný, před zloduchem, zneužívajícím odcizenou vládní mašinerii. Joyceovskému tématu hledání otce, i když zrcadlově převrácenému (úlitba feministkám či pouhá ironie?) odpovídá i jazyk - monumentální bizarní slepenec zachycuje snad všechny podoby současné angličtiny. Čtenář se tedy noří do psychedelicky pestrobarevného bludiště slov a i toho nejlepšího překladatele čeká úkol na hranici jeho možností.

jh

Hrozící konflikt v Perském zálivu inspiroval loni redaktory francouzské revue Gulliver , aby její tehdy připravované - a nedávno vyšlé - páté číslo věnovali tématu odpovědnosti spisovatele tváří v tvář válce. Soustředili v něm texty některých významných autorů a novinářů, jako zápisky o Indočíně Grahama Greena, depeše T. E. Lawrence, zprávy, které posílal za druhé světové války listu New Yorker Janet Elanner, nebo dopisy z Alžíru Michela Rachlina. Jádro čísla tvoří článek, který před vypuknutím války v Kuvajtu napsal pro italský tisk Umberto Eco. Varuje v něm, že by se vojenské střetnutí mohlo změnit v tanec lsti a blufování, choreografovaný idiotem . Celé číslo je věnováno Friedrichu Dürrenmattovi, který ve svém Politickém testamentu napsal: Matkou všeho není válka, ale mír; válka se rodí z nezvládnutého míru. Ten pravý problém, který musíme řešit, je mír.

V. D.

Emona byla stará římská osada v místech dnešní slovinské metropole Lublaně. Emonica je název soukromého nakladatelství v Lublani. Dušan Cunjak, původem z Bosny-Hercegoviny, zde asi před dvěma lety začal vydávat nadmíru sličné knížky, hlavně poezie, a za tu dobu vzniklo těch sbírek opravdu požehnaně. Nejnovější ediční počin: soubor pěti knih známého básníka Dane Zajce, od nedávna předsedy slovinské spisovatelské organizace. První kniha: sebrání veršů. Druhá: dramata. Třetí: básně, pohádky a hry pro děti. Čtvrtá: eseje, vzpomínky, polemiky. Pátá: rozhovory. (Zajímavost: jeden koomplet stál v tiskárně 652 dinárů, prodává se za 1890 dinárů.) Podobná pozornost čeká dalšího básníka evropského významu, Gregora Strnišu (1930 - 1987). Pro příští rok počítá Dušan Cunjak s vydáním 50 (slovy: padesáti) básnických sbírek. Jak to chce dokázat? Prý s přispěním různých výrobních podniků.

fb

Čtyřicet sedm textů inspirovaných stejným počtem obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera (1882-1967) obsahuje poslední kniha francouzského básníka a esejisty Clauda Estebana. Okamžiky zachycené malířem na plátně vrací Esteban svou básnickou imaginací zpět do časoprostoru, rozvíjí je v příběh. Nač hledí, nač myslí ty plošné postavy, ptá se nad figurativní scénou a dosnívá minulost a budoucnost muže a ženy na obraze, jejich vztah, jejich naděje a nenávisti. Z geometrických obrazců mu vyvstává opuštěné nádraží s vagónem, prázdným vozíkem a městem v pozadí. Nehybná krajinná či městská scenérie ožívá ruchem virtuálně v ní přítomným, nakládá se zboží, lidé se hádají, někdo volá, že už pojede vlak. Esteban, autor jedenácti básnických sbírek a překladatel Guilléna, Octavia Paze a Borgese, je také autorem esejů o malířství a sochařství a v této své knize, nazvané podle jednoho Hopperova obrazu Světlo v prázdné místnosti , dosáhl podle kritiky toho nejniternějšího sepětí s malířovým tvůrčím aktem. Jestliže v předmluvě vyslovuje přání, aby se čtenář nesnažil jednotlivé obrazy identifikovat , píše jeden recenzent, můžeme mu vyhovět a nemusíme. Knihu by si však měl přečíst každý, kdo se chystá seznámit s Hopperovým dílem. Přesným, detailním, nekonečně bohatým popisem prolínají vlny snové interpretace - a do obrazů tím vtrhuje tok času, světlo někdejších let...

V.D.

První poctu blížícímu se stému výročí dne, kdy se v Athénách narodil veronskému inženýrovi De Chirikovi syn Alberto Savinio, vzdala veronská Galleria dell'arte moderna. Od prosince do poloviny února představila veřejnosti 105 obrazů z let 1926-1932, tzv. pařížského období, kdy Savinio nečekaně přerušil svou kariéru skladatelskou, ačkoliv právě roku 1925 vzbudily v Miláně nemalý rozruch jeho Niobina smrt a Rej ročních dob , a chopil se štětce. Začal v březnu a v říjnu už zahajoval výstavu jeho prvních 26 obrazů Jean Cocteau, mj. akrostichem Son Art Vexe Ingénieusement Nos Imaginations Occidentales (Jeho umění důmyslně dráždí naši západní představivost). 18 obrazů hned našlo kupce. Také tato múza podlehla Albertovi na první pokus, takže se mohl směle postavit po bok staršímu bratru Giorgiovi. Dnešní kritika dokonce neváhá dát přednost "marnotratnému synovi", protože Savinio do snově strnulé záhady vnáší svěžest a lehkost, mísí magii a grotesku, posmívá se kýči i mýtu. Přes spřízněnost atmosféry a formy obou De Chiriků Savinio se svými absurdními nápady je bližší takovému Picabiovi, Magrittovi a hlavně Maxu Ernstovi, soudí v turínské Stampě Marco Rosci.

ah

Těmito slovy charakterizoval knihu anglického filosofa Georgea Steinera Skutečná přítomnost jeden z recenzentů. Kniha, polemizující ve své závěrečné a nejvýš ceněné části s Derridovým poststrukturalismem, se zabývá otázkou spirituálních pramenů umění. Názorný komentář k ní podal sám autor ve dvou rozhovorech, jež u příležitosti její nedávno vydané francouzské verze poskytl pařížskému tisku: Už několik let promýšlím ten jev, že bez religiozity, bez víry v transcendentno běží humanismus naprázdno. Proč dnes nevznikne nový Mozart, nový Shakespeare, Beethoven, Raffael? ... Dospěl jsem k přesvědčení, že velký román, hra, báseň, obraz nemohou dosáhnout určitých dimenzí, aniž si položí otázku existence či neexistence Boha... Možná se příští Mozart či Beethoven narodí zítra. Statisticky je to možné, ale příliš tomu nevěřím. Jsme v období přechodu. Možná k nějakým docela novým, kolektivním, odvážným formám? Ale spíš se bojím, že spějeme k velice hysterickým náboženským fundamentalistům. Malraux kdysi řekl, že příští století bude religiózní, nebo nebude vůbec. Tenkrát to znělo jako vtip, ale dnes se to jeví jako prognóza až příliš jasnozřivá. A pro mě, jako pro každého, kdo ví, co je pogrom a netolerance, prognóza děsivá.

Na otázku, nesměřuje-li k něčemu podobnému právě i on sám, Steiner odpovídá: Jde mi spíš o odpovědnost vůči tajemství.... "Skutečnou přítomností" nazývám to, co je za dílem. Text obsahuje něco, jakousi hodnotu navíc, která se nevyčerpává slovníkem ani gramatikou. Smysl není souhrn jazykových prvků. A právě toto aktivní tajemství, toto vyzařování mě fascinuje. Čím to je, že četba, hudba, obraz vyvolávají u tisíců mužů a žen pocit životního obohacení, proměny, posílení, smutku, nadšení? Lévi-Strauss má myslím pravdu, když říká, že vynález melodie je největším tajemstvím lidského vědění. Tohle tajemství dodnes nikdo neosvětlil.... Jakmile Wittgenstein napsal: "Každý text zapadá do určité jazykové hry, nekonečného logického, matematického, formálního modelu", octli jsme se v epilogu. Existuje předmluva, text a doslov. Naší dobou je doslov, post-Logos. Hrajeme si s míčky jazykových analýz jako žongléři. Jsme v kasinu kosmu. Derrida by řekl: Hrejte, pánové... Ale pozor! Jsem derridovské dekonstrukci hluboce vděčný, vyjasnila totiž naše myšlení. Jestliže však pro ni neexistuje "tvář Boží", k níž by se zrak mohl obracet, má sázka je přesně opačná. Sázím na to, že mezi slovem a světem, mezi smyslem a bytím existuje pouto - možná je nepřímé, velice složité, ale existuje. Je to sázka, ano. Bez ní by však nebylo nic.

Filosof, spisovatel a literární teoretik George Steiner vyučuje literaturu na univerzitě v Ženevě a Cambridgi. Narodil se v Paříži a vystudoval ve Spojených státech, kde pro sebe objevil dílo Martina Heideggera. Jeho učiteli tam byli mimo jiné Maritain a Lévi-Strauss. Svou reflexi o transcendentálních dimenzích literárního díla, o smyslu smyslu , jak se nazývá jedna z jeho prací, zahájil G. Steiner už v r. 1963 svou první knihou Tolstoj a Dostojevskij.

V.D.

V dubnu t.r. přichází ke čtenáři 1. číslo nového ročníku, které otevírá studie V. Justa Vlasta Burian ve světle Hvězd nadBayltimore , doplněná v přiloze protokolem výpovědi Lídy Baarové dr. Bouchalovi ze Státní bezpečnosti (1946). Vtipný esej Kurs obecné teatristiky I. Osolsobě již byl přeložen do řady světových jazyků, česky však vychází poprvé. Pravidelné analýzy pozoruhodných inscenací české divadelní historie zastupuje studie J. Paclta Hudební divadlo hrůzy (Zjevy duší Dziady) o nevšedním počinu opery ND minulého století. Číslo doplňuje kritická studie slovenské teatroložky O. Panovové J. G. Debureau v podání našich mímov (L. Fialka, M. Sládek, B. Polívka), zpráva J. Kopeckého Zákaz podle Bachova zákona o jednom polozapomenutém skandálu v ND ve dvacátých letech (kapitola, vyřazená před časem ze Čtení o ND , 1983) a stať americké teatroložky O. F. Chtiguel: Pražská pětka . Oddíl Dokumenty přináší mj. truchlivý doklad normalizační kulturní politiky pod názvem Causa Divadelní noviny .

Časopis je možno zakoupit mj. v knihkupectví Academia na Václavském náměstí, u B. Fišera (Kaprova) a P. Primuse (Vězeňská).

-vj

(...) Na barokního anděla se nehodí hledět v libovolném osvětlení, ani pouze v jediném osvětlení. Barokní anděl světlem žije a s ním se proměňuje: s jeho proměnami podle denní doby, a jasem oblohy, a natočením sochy. A to je druhý důvod, proč na nás andělé jako sochy působí neskonale víc než andělé namalovaní. Kolem anděla-sochy se pohybujete, pociťujete jeho tělesnou přítomnost, a navíc i samo světlo se pohybuje a s oním tělem si pohrává. U obrazu lze určit optimální osvětlení, a diváku stačí hledět z jednoho místa. Před sochou však nejste divákem, nýbrž voyeurem, vychutnavačem, okoušitelem. Obcházíte kolem sochy, v slastném a zároveň úzkostném očekávání toho prchavého, letmého okamžiku, kdy slunce postoupí a odhalí vám cosi, o čem se vám vteřinu předtím ani nesnilo. Světlo je bytostnou součástí anděla: je to jeho dech, jeho chvění, jeho opravdová hudba. Neosvětlen, nebo osvětlen z nehybného zdroje byl by anděl jen mrtvou věcí. Světlem, které se ustavičně proměňuje, však nabývá dechu i života. Světlem, nikoli barvou: pouze bílá a černá jsou vhodné k pozvolnému odhalování zářivé andělské substance. Nejde tu o to, zachytit cosi nezávažně pitoreskního, jde o to, svést s andělen zápas, přimět ho, aby projevil svou nejvnitřnější podstatu, být účasten toho, jak zápolí s temnotami. (...)

Vzpomínám na jedno letní odpoledne v bavorském Ottobeurenu. Tato bazilika je ideální pozorovatelnou andělů, protože na rozdíl od většiny křešťanských chrámů nenatáčí své průčelí na západ, nýbrž na sever, takže slunce šikmo proniká zasklenými okny, a jak se nachyluje, ozařuje postupně sochy ve východní části lodi. Sochař - velký Johann Michael Feichtmayer - vzal tuto zvláštnost zcela jistě v potaz. Jak ubývalo těch několik hodin, viděl jsem totiž horečný shon, blyskotavé chvění, jiskřivé rojení celé spousty andělů zastižených uprostřed dionýské exaltace. Noha, paže, tvář zničehonic zachytí zlomek paprsku a vstupují do světelného reje ; nenadálý stín, nečekaný zášleh co chvíli umocňují překvapení. Říkal jsem si: kdy bude navštíveno ono rameno, jež v přítmí sotva tuším, onen bok, jehož obrys mi uniká? Kdy se také ony rozzáří? Tamten anděl protahuje údy v záplavě jasu; jiný zančí, plane, má rozkoš ze světla; další, v předtuše, že ho už brzy zas pohltí temnota, jako by zmíral v nejvyšším stupni štěstí. Radost těch milostných objetí se světlem, a také melancholie z toho, jak jsou krátká.

Přeložil VÁCLAV JAMEK

( Z textu Dominiqua Fernandeze k fotografické publikaci Ferranta Ferrantiho Světelná křídla /Ailes de Lumière, Editions Francois Bourin, 1989/. Francouzský spisovatel Dominique Fernandez pronesl 6. května ve Francouzském Institutu v Praze přednášku na téma Andělé u příležitosti zahájení výstavy fotografií Ferrata Ferrantiho. )

Nový ministr životního prostředí ing. Ivan Dejmal má za sebou předlouhou brázdu na neoraném poli ekologického myšlení. Tak jako pro každého ekologa je pro něho město ekosystémem, který je zasazen v širším kontextu.

O městě jako o systému se přemýšlí několik desetiletí. U nás to bohužel často skončilo v rukou úředníků, kteří ztotožnili systém města s jeho administrativní strukturou. Na Prahu se navěsila spousta nových periférií, jen aby se mohlo bez zábran stavět na zelené louce. Jak to vidí ekolog?

DEJMAL: Není tak zcela pravda, že by se město nechápalo jako systém. Tak se přestalo chápat až s průmyslovým rozvojem. Dříve město a jeho zázemí tvořilo jeden celek. Každé město mělo své úživné zázemí a zároveň tomuto svému zázemí poskytovalo služby.

Tím vlastně říkáte, že v době, kdy ještě neexistovala systémová teorie, se k městu přistupovalo systémověji než v době, kdy se zrodila.

Ano. Už v utopiích vidíme, jaké problémy měli lidé se zakládáním nových měst: oni věděli, že hranice růstu města jsou. Města se nemohla zvětšovat donekonečna - v jisté chvíli se musela vydělit jako dceřiná kolonie a odejít. To je proces kolonizace od starověku až do konce středověku. Každé sídlo mělo své meze dané mu funkcí, která mu v území příslušela. Průmyslová revoluce, která zkrátila vzdálenosti, tohle rozbila. To, co bylo na den cesty od města, mohlo být zvýšením rychlostí mnohem dál, než když se jezdilo s koňmi. Tak se mohlo město rozepnout a tradiční vazby, které byly dané nikoli jenom ekonomicky a časově, ale zejména tím, že vytvářely v našem mírném pásmu ekologicky stabilní kulturní krajinu, byly přerušeny. Nezvažoval se rozměr, ale jen hledisko ekonomického dosahu města. V systémových úvahách ve 30. letech - například o Velkém Londýnu - se už vědělo, že se musí počítat se zelenými plochami, ale spíše v úzkém chápání životního prostředí člověka, nikoli pro systém a vyváženost krajinného celku. Poslední, kdo uvažoval o velké zeleni systémově, byl Thomayer, ale období průmyslového růstu už s ní nepočítalo. Přestalo počítat s tím, že město je svázané se svým územím, které ho přesahuje a které město hospodářsky exploatuje a přeměňuje ho v krajinu, jež se tak postupně stává neobytnou.

Jen do pár koutů mohou Pražané na výlet městskou dopravou - do Šáreckého údolí, Prokopského údolí, na Zbraslav. To další zemědělské okolí - třeba u Počernic, kde se krajina proměnila ve výrobní krajinu, nebo věnec neutěšených sídlišť kolem Prahy a poloprůmyslové prostory různých skladů a menších výrobních závodů - to je systém, který je vlastně nesystémem, protože přestal mít rozměr člověka. Až do 19. století ho město nepřekročilo, protože bylo obrazem středověkého města, kdy se v bezprostřední blízkosti nacházely všechny funkce důležité pro život člověka ve městě. Dnešní město není obytné - je tu pár míst, kam se dá odejít, ale tam by se ani všichni Pražáci nevešli. Praha se nebudovala jako systém, ale jenom se plošně rozrůstala, a počítá se s tím, že ji lidé ve volné chvíli prostě opustí. Podle statistik každá čtvrtá rodina odjíždí o víkendu z Prahy na vlastní chatu. Rozšířilo se kempování, je tu i skrytá rekreace v blízkých zahrádkářských koloniích. V tomto ohledu architekti, kteří budou Prahu měnit, si musejí uvědomit, že to, co bylo na dosah, musí být zase na dosah. Protože zbytnělá Praha už nemá okolí, musejí se vytvořit plochy, které nebudou zónové, jako se dřív soudilo (že bude zóna obytná, průmyslová a rekreační). Člověk potřebuje žít ve sjednoceném prostoru, kde funkce jsou vzájemně prostoupené. Ve městě může být jen taková výroba, která městu nevadí. Musí zbýt dost volných ploch se zelení - to nejenom z důvodů hygienických, ale obytných. A vše musí být začleněno do veřejných i zastavěných prostorů. Když se podíváme na středověké město: kolik to mělo v zastavěné části průchodů, podchodů a kostelů, které byly pro lidi ve dne v noci otevřené.

Nebo skvělý vynález - podloubí, kde člověk může pobývat a setkávat se i za nepohody. A systém pasáží, který bohužel takřka zahynul.

Praha není systémem ani v představě rozdělení města na zónu obytnou, průmyslovou a centrální, která byla pro administrativu a obchody. Ve středu města se do bytové výstavby moc neinvestovalo. Naopak zase sídliště kolem Prahy se stala strojem na bydlení. A do průmyslového polokruhu je soustředěna veškerá výroba. Nejsem přítelem teorie zřeďování škodlivin, ale koncentrací výrob do jednoho místa vzniká nejhorší životní prostředí u nás.

Z Prahy rozrostlé do šedesátikilometrové šířky už nikdy nevznikne systém. Leda snad ji řešit jako kontinuálně urbanizovaný prostor, v němž bude nutné vytvořit několik přirozených center, kde bude soustředěn život okolí. Propojení čtvrtí metrem nedělá z Prahy jednolité město. To je zkušenost všech velkoměst: zůstává jádro, a předměstí žijí svým životem. Takže ani Prahu nesmíme vidět jako jedno centrum, ale jako několik přirozených center městského života.

Přikláníte se spíš ke struktuře polycentrické, nebo k seskupení několika obcí?

K polycentrické. Praha nemůže být systém jednotlivých obcí, protože propojenost všech toků je ohromná.

Praha jako veliké centrum značně ovlivňuje i své velice vzdálené okolí. Třeba vodárenská nádrž Želivka, vzdálená 100 km od Prahy, zasáhla ohromnou plochu území. Kvůli zdroji pitné vody pro Prahu se tam změnil celý vodní režim a způsob hospodaření i života rozlehlého kraje. Odtokové poměry na dalším vodárenském zdroji, na Jizeře, kde se u Káraného čerpá voda pro Prahu ze studní, ovlivňují dneska až pramenné oblasti Jizery, kde se uvažuje i o zřízení vyrovnávací nádrže ve Vilémově, která by i po odlesnění Krkonoš udržovala stálé odtokové poměry na Jizeře. Zdroj vody pro tak velké město musí být kontinuální. Vznikla aglomerace, která negativně ovlivnila ohromné území, kde je všechno staženo k jednomu bodu jako ve frontové krajině.

A tahle nešťastná struktura se zase opakuje ve střediskových obcích.

Ale tam už promyšleně, tady živelně. Když už jsme u střediskovosti, původně tu byla, jenže jinak, než jak byla potom pojatá ve vládním usnesení. Obec, která dosáhla jistého ekonomického růstu a významu, měla i peníze na to, aby měla kostel. Tato obec byla tedy farní. Obce, které na to neměly a byly vázány na farní obec službami, byly obce přifařené. Ovšem nic nebránilo tomu, aby se přifařená obec ekonomicky zmohla, postavila svůj kostel a stala se obcí farní. Tenhle systém tu byl a neustále se vyvíjel. Už sama poloha určité obce předurčovala, že obec nabude střediskového významu. Tím však jiné obce neomezovala - na rozdíl od těch dnešních střediskových. My jsme vymezili středisková sídla, do kterých se soustředila zemědělská výroba, která nebyla vázána na půdu, a bytová výstavba. Všechny ostatní obce ztratily své jméno, byly jen částí té velké obce, ztratily i svou hospodářskou a politickou samostatnost a potvrdilo se, že i sebehorší správa je lepší než žádná.

Z ruin obce Dolní Vrtíš u Plzně lze poznat, jaká to byla krásná barokně založená obec. A vedle ní je jiná obec, která byla středisková a která je zhyzděná paneláky. Do nich se stáhli obyvatelé z oné krásné obce, která teď padá, protože výstavba v ní nebyla povolena, nic se nedělo, byla určena k vymístění. Stejně jako v Rumunsku i u nás to směřovalo k likvidaci obcí tzv. nestřediskového významu. Strašný zásah, který budeme napravovat nejméně dvacet let.

K tomu se připojila megalománie zvětšování JZD a státních statků, takže náklady na dopravu lidí a materiálu rostly.

I proto lidé malé obce opouštěli, protože člověk šel tři čtvrtě hodiny do práce do střediskové obce, odkud byl vezen traktorem na pole na druhou stranu další půlhodinu. V zemědělství vždycky platilo, že na pole je 10 minut cesty.

Děsivé jsou jevy, kdy člověk zaparkoval těžký traktor před domem, ráno na něm jel do práce, přitom zničil kdejakou polní cestu a uválcoval kus pole, a pak se zase vrátil traktorem domů. Naprostá ztráta citu pro úměrnost.

Očekávám, že radikální ekonomická reforma i vyrovnání vlastnických vztahů a obnovení hospodaření na menších celcích tomu učiní přítrž.

S potěšením sleduji, že ve vašem ekologickém myšlení se obvyklý ekologický pohled neoodělitelně propojuje s ekonomickou úvahou, historickou reflexí i úvahou o technických souvislostech, a dokonce právních souvislostech. To vlastně poukazuje na presystémové pojetí systémů, jak jsme o něm hovořili na začátku. Myslíte si, že takto propojený svět je vůbec možno obnovit?

Je to nutné, protože musíme vrátit rozměr věcí člověku. Většina lidí, když cestuje někde po hotelích, tak chce být za den doma. Člověk k tomu má dneska prostředky. My tomu musíme přizpůsobit rozměr komunikací. Ne tak, že si povedeme dálnici pod muzeem, ale musíme si uvědomit, že cesty se dělaly v době koňských povozů. Celá struktura dopravy byla pro potřeby jízdy koněm, na den, na půl dne cesty. A mezi městy byly zájezdní hostince, kde se mohlo přepřáhnout nebo vyspat. Tyto důležité body byly na dopravní struktuře vybudovány. Ať si myslíme o automobilech, co chceme, jednou tady jsou, a my kvůli nim musíme vytvořit odpovídající dopravní strukturu. Ovšem položení této struktury na území, které bylo nejméně dva tisíce let kontinuálně osídlené, je vpádem. Jelikož jsme si to moc dobře neuvědomili, budovali jsme místo toho průtahy, zkvalitňovali stávající císařské silnice, které byly dělané pro koně, silnicemi jsme většinu sídel rozbili. V padesátých letech jsme vytvořili naprosto nevhodnou a nefunkční strukturu podřízenou jenom potřebám technického prostředku. Neviděli jsme, že větší možnost denního dosahu člověka, který se vzdaluje od svého sídla a kterému auto skutečně dává svobodu, potřebuje systém.

Vy jste užil slova "svoboda". V tom je to tajemství. Dálniční síť v Americe umožňuje dostat se tam, kam chci, a způsobem, který mně jako primárnímu uživateli vyhovuje. Kdežto u nás se dálniční systém budoval jednak ze strategických důvodů, a jednak aby sloužil hromadným dopravním prostředkům a těžkým náklaďákům, ačkoli byly dražší, nákladnější a způsobovaly větší znečištění. Ta síť byla totalitární abstraktum, a proto nemohla být humanizovaná.

Právě tak i obce ztratily rozměr vlastní práce na venkově a potřeb obytnosti krajiny. Lidé si osvojují krajinu prostřednictvím sídel. Rozměr obytnosti nesmí být za žádných okolností porušen, protože se prostor stane nikoliv vlastním, ale odcizeným. K pětisethektarovému lánu nemůže mít rolník, který ho obdělává, žádný vztah. Nemůže mít žádnou místní paměť. Sedlák, který kráčel za pluhem, věděl, že tamhle za tou lískou bude muset pořádně zatlačit na pluh, protože je tam podloží tvrdší, bude mu to vyhazovat. A když sel, tak věděl, že tady osiva musí přihodit trochu víc, protože půda je mizernější, pšenice tam bude méně odnožovat, nesmí vzniknout holina. Na ohromném lánu člověk nemůže mít ani sebekontrolu vlastní práce a nemůže se identifikovat prací s místem.

Řekl jste, že k Praze patří i její venkovský komplement. Nedalo by se říci, že pokud se nenapraví tenhle komplement, nenapraví se ani Praha? Obroda Prahy začne vlastně obrodou venkova.

My se musíme vrátit k principu, ne k minulosti se vším všudy. A ten princip byl, že člověk musí někde bydlet. Ve svém domově člověk žil, pracoval a trávil v něm svůj volný čas. Neměl na to žádné oddělené zóny. Venkovský člověk žil v té krajině celý svůj život. Vzdaloval se maximálně čtvrt hodiny od svého bydliště. Městský člověk žil ve svém domě, kde pracoval jako řemeslník, nebo ve svém krámě, kde obchodoval, se sousedy chodil po svém městě a pokud město opouštěl, odjížděl na den cesty.

Dalo by se říci, že modelem člověka se pak stali ti výjimeční, to jest potulní komedianti, lidé bez kořene.

Člověk v podstatě chce žít v jednom prostoru. Tehdejší člověk si neuvědomoval, že prostor je nějak trojjediný, to my jsme ho rozbili na prostor pracovní, obytný a rekreační. Člověk prožíval jeden čas, neměl čas pracovní a volný. Nám se rozbil, a my cítíme, že je ho třeba zase vrátit.

To, že čas a prostor nebyl rozdělen, zároveň znamenalo, že byl prostoupený smyslem - taky se dá říci, že byl posvátný. Když měl centralitu, tak v ní byla zkoncentrována posvátnost.

Sakrální a ryze profánní stavby spolu úzce souvisely. Svatyně hned vedle "výrobních podniků".

Zejména kláštery a statky.

To je úzké spojení, ale na venkově to bylo i ve vnějším spojení. Duchovní život i práce nechávaly stopy v krajině - malé sakrální stavby a technická dílka. Člověk zobytňoval prostor, vázal se k němu vzpomínkami. Tady se cítil vždycky dobře, proto vzniklo místo posvátné, neboť Boží přítomnost tam vnímal daleko víc. Zase naopak v některých místech na člověka padl strach. Naši předci mluvili o místech posvátných a místech klatých. Na každém posvátném místě byl alespoň strom. I na těch klatých, bohapustých místech byly aspoň houštiny. Bylo to vždycky spojeno se zelení a s identifikací místa. Řádem své činnosti člověk nechával stopy v krajině, které ho zase zpětně do tohoto řádu vracely. Zemědělská činnost byla spjata s liturgickým rokem, který je spojen s makrorozměrem střídáním ročních dob, a tak člověka zasazuje do celkového kontextu a smyslu. Každodennost a pracovní rituál vázaly člověka s místem a "univerzální" věci, jako svátky a liturgický rok, ho dávaly do jednoty s velkým celkem. A tohle všechno, co utvářelo strukturu místa, vlastně bylo rozbito. Všechno bylo zasazeno do patřičných vzdáleností i času, třeba u poutí jednotlivá zastavení. V této časové struktuře bylo i to, co si tehdy lidé neuvědomovali: když dojeli někam půl dne cesty, tak tam potřebovali hospodu - a když tam nebyla, tak ji tam někdo postavil.

Život "monopotřebami" - odtud budeme brát tohle, odtud tohle - už není univerzalitou jako dřív, ale vytváří disharmonii mezi městem a jeho zázemím. Zázemí se roztáhlo na celou republiku - odtud vodu, odtud uhlí. Tady je uhlí, tady se bude vyrábět energie. A v celém Severočeském kraji dochází k takovému poškození životního prostředí, že tam za pohodlí celého zbytku republiky umírají lidé.

Při hledání východiska si musíme definovat, co je přirozenou strukturou života člověka a jak ji pozměňuje technika, kterou používáme. Některá je smrtonosná a měli bychom se jí vzdát, některou můžeme využít a přizpůsobit jí náš život.

Ivan Illich má koncept konviviálních nástrojů a mírou, která je pro člověka optimální, je podle něj v dopravě jízdní kolo.

Já s tím naprosto souhlasím, ale jsem realista - tuhle myšlenku lidstvo hned tak nepřijme. S automobilem budou žít ještě nejméně dvě generace - možná, že ta druhá už bude poslední.

Takže máme před sebou zvláštní úkol budovat jakousi přechodnou kvázipřirozenost.

Všechno ukazuje, že cesta technické civilizace je cestou slepou, při které se zkouší jedna možnost po druhé, a každá nás vrhá někam hlouběji a hlouběji do devastace přírody, do odcizení člověka, do překročení všech mezí. Na to, že jisté rozměry se nesmějí překročit, poukázal Schumacher ve své knize Malé je krásné .

Na technice jsme se stali strašlivě závislí. Tak ohromné město jako Praha je past, protože jakmile by byly přerušeny hmotné a energetické toky, tak tady zůstane jeden a půl miliónu obyvatel naprosto beze všeho.

Připadá mi jako určitá útěcha pro nás v Čechách, že máme kromě Schumachera, který se hodně inspiroval Orientem, i domácího učitele v podobě barokního pojetí krajiny. Baroko nalezlo pro naše rovnoběžky a poledníky optimum těžby z krajiny.

S tím souhlasím, ale to je cesta, ke které se budeme vracet později. Dnes je doba přechodná - než to dojde všem, kteří halasně volají po využití techniky a pokroku vědy a nastolení královny ekonomie. Tato cesta při jisté racionalizaci a velkém politickém štěstí může přinést květ, který slibuje - prosperitu a blahobyt. Dnes už víme bezpečně, jaká cena se za to zaplatí, a že tuto cenu už další generace jednou provždy odmítnou platit. Už to ani nepůjde.

Abychom se zase vrátili k Praze: Měli bychom navrátit starým čtvrtím život a udělat z nich polycentrické město. Otázkou jsou panelová sídliště, kde, upřímně řečeno, nevidím jinou cestu než jejich zrušení. Tam nikdo nemůže najít pravý domov.

Parkinson kdysi řekl, že město vznikalo vždycky kolem nějakého srdce, ať už jím byl kostel, univerzita, léčivý pramen nebo zlatý důl. A sídliště jsou města bez srdce.

S ing. Ivanem Dejmalem rozmlouval Bohuslav Blažek

Kolem létají moli,

nic netrvá věčně!

A na všech stranách

bejvalí mučedníci!

Předtím se to nikdy neví,

a potom už je

vždycky pozdě!

11/6/86

Myslím nerad, že většina tohoto obyvatelstva není schopna dobře řídit své záležitosti a že dávat jim některé do rukou je možná nebezpečné. A napadlo mi, že by bývalo bylo šťastnější, kdyby lidé, kteří dělali listopadový převrat, neodevzdávali honem "vládu věcí lidu" do jeho rukou, nýbrž stvořili revoluční orgán, jenž by po ohlášenou dobu vládl třeba mimořádnými prostředky a zatím by na vyšší odborné úrovni připravil řešení hlavních otázek, aby je v hotovější podobě, možná v alternativách, nabídl k hlasování. Takto dostalo obyvatelstvo k hlasování vlastně jen - čistou svobodu. Tu radostně schválilo, a co dál - vidíme. Vidíme, že o základech nového řádu jednají lidé, z nichž mnozí si nemohli uvědomit, co je čeká, a které lid vybral v povznešené náladě podle měřítek, jež nejsou v dnešní jeho "reaktivní depresi" platná.

Co píšu, nemíním jako kritiku. A odporuju hlasům říkajícím, že se nezměnilo nic a udělalo málo. Změnilo se všecko a výkon parlamentů i vlád je veliký, jejich rozum i vůle jsoku dobré. Jenom pohyb vpřed je brzděn neúměrným politickým třením. Začínám mít pocit, že jsme v nebezpečí. Za vyšinutého stavu "lidu" tvoří se řád, jenž má platit pro věk. Jaký je ten lid, jenž myslí, že většina má samočinně pravdu? Je to lid zjednodušeného uvažování, pasívní v obtížích a v útlaku, ale davově sugestibilní pri rozčilení ve svobodě. Je to lid poražený, jenž nejmíň čtyřicet let šel od neúspěchu k neúspěchu, lid socialistický.

Nacismus vládl v Německu dvanáct let, a přece se Němci dostávali k demokracii pomalu a pod kontrolou demokratických mocností. My děláme, jako by se komunismus dal svléct a odhodit jako vnucená uniforma. V tomto "očistném" gestu však je odhazována nejsnáz kázeň, odpovědnost, skromnost, vkus a ohled na okolí.

Nastala nám údajně soutěž myšlenek i lidí a čeká se vítězství schopnějších. Nechám bokem, co všecko to může znamenat, a půjdu za tím nápadným úkazem, že zatím se víc ozývají a derou vpřed lidé slabší a neúspěšní. Jejich pokřik zní politickým tržištěm. Na prvním místě jsou ti, kdo v minulém režimu získali moc nebo i majetek, avšak jejich režim padl: to je přece životní porážka! Druhá velká skupina jsou lidé, kteří nedosáhli ničeho zvláštního, ale neudrželi si ani osobní, třebas důvěrnou svrchovanost oproti zlodějské a kolaborantské společnosti. Teď se chtějí u sebe rehabilitovat projevy a činy proti lidem úspěšnějším; úspěšným aspoň v tom, že jim dějiny daly za pravdu.

Vedle těchto dvojích ztroskotanců jsou tu nepodaření lidé noví, kteří mají větší ctižádost než nadání a cenu: cenu má člověk takovou, jakou má pro jiné lidi. V podnikání či obchodě rozhodne o nich zákazník. V politice však dělají škodu, dokud je kvalitnější lidé nevyřadí z děje. Takoví se nedokáží přidat k nějaké už existující myšlence, organizaci či akci, ale musejí založit svou vlastní. Jejich odlišný pohled na věc je jim důležitější než ta věc. Než by trpělivou vynikající prací získali vedoucí postavení například v existujících novinách a vtiskli jim svůj směr, založí si vlastní. Nemohou svou sílu prostě k něčemu obětavě přidat, potřebují ji předvést sólově. Nové svobody nevyužívají k volbě mezi tím, co stvořili jiní, nýbrž k tomu, že si od všeho oddrobí něco extra pro sebe. Vynalézají na starém území nové národnosti, aby měli komu být presidenty. Je jich menšina, ale přihazují si na váhu tupou většinu.

Myslím, že president republiky i český premiér dělají chybu, když pro vyhovění demokratickým způsobům berou názory takových lidí do vážné úvahy. Ani odpovědné velké noviny by neměly ztvětšovat jejich malotirážní význam. Demokratický řád se dá založit ve vládě či v opozici jenom na lidech skladebných.

potvrzuji příjem tvého dopisu, v němž mi zasíláš srdečný pozdrav a milou vzpomínku a oznamuješ své rozhodnutí stát se publicistou. To ti, chlapče, chválím, neboť ze života vím, že sepisovat věty, odstavce i celé kapitoly působí člověku libost. Končíš přáním, abych ti poskytl několik cenných a prospěšných rad.

Zdá se mi, že máš to hlavní: talent. Neboť už teď víš, že rada má být cenná a prospěšná, že rozdíl čehokoli musí být diametrální a jakákoli součást čehokoli nedílná. Imponuje mi tvůj zájem o jazyk a styl, tedy o základní instrumenty tvé budoucí profese, přestože stojíš teprve na prahu a tak dále. Uč se z každého slova, které prolétne kolem tvých uší. Jak bys například zvelebil moji předchozí větu? Tuším, že nevíš. Nuže zapamatuj si: chce-li se ti z jakýchkoli důvodů použít příslovce přestože , bez otálení k tomu připoj - anebo snad právě proto . Každý, kdo umí vnímat a číst, ocení tvůj důmysl.

Dostal kdysi králevic Hamlet otázku, cože to čte, a moudře, lapidárně i poněkud záhadně odvětil, že slova, slova, slova. Od těch dob se sytíme slovy, ale býváme povděčni, je-li za nimi cosi na způsob myšlenky, pojmu, jadrného faktu.

Pokud jde o Hamleta, učiníš dobře, nazveš-li jeho autora nikoli Williamem, nýbrž panem Shakespearem, et item třeba Vladimíra Velikého panem Holanem; to se dneska nosí.

Ale dej pozor na slova, jež vyšla z módy a působí v textu jako traktorista, který ještě dnes nosí kulicha s hadím vzorem. Mám na mysli slova smysluplný, smysluplnost, jež vtrhla do našeho veřejného života spolu se sametem, s euforií a s hektičností. Naopak neváhej ozvláštňovat svá souvětí přídavným jménem razantní. Razantně zapomeň, že existuje nějaké porozumění, shoda názorů, dohoda, a používej výrazu konsensus; občas potěš čtenáře apartním zahraničním slovíčkem image; ale ovšem a především snaž se dát najevo, že víš, co je populismus a pragmatismus. Rovněž identita a genetický kód jsou důležité součásti tvého slovníku.

Latiníci říkají, že je zapotřebí hledět na děje sine ira et studio, bez hněvu a zaujetí. To už, chlapče, dávno neplatí. Je-li dnes něco bez, pak bez emocí a euforie.

Jazyk se kroutí, vine a rozvíjí, takže nikdy nezapomeň, když s něčím nesouhlasíš, podotknout, že ani náhodou, respektive nic moc.

To ti razantně radí tvůj strýc

VÍTĚZSLAV HOUŠKA

Oblast slavistického bádání stále pociťuje - přes slibné náběhy ke znovuzaložení Slovanského ústavu jakožto společného pracoviště akademie věd a univerzit - nedostatek širokého a funkčního zázemí. Jeho potřeba se jeví o to naléhavěji, že kromě otázek strukturální modernizace oboru (vzájemného propojení filologických, historických a uměnovědných disciplín, jejich kontaktů se zahraničními badatelskými a vzdělávacími institucemi, orientace na výzkum kulturních souvislostí větších regionů - střední a východní Evropy a Balkánu) přibyly i problémy s vydáváním odborného tisku a překladů krásné literatury z této oblasti.

Myšlenka spojit k řešení těchto otázek co nejširší slavistickou obec (vědce, studenty, překladatele, kulturní pracovníky) přivedla 25. dubna ke společnému jednání v pražském Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV desítku slavistů z Čech a Moravy. Účastníci se shodli na nutnosti založit slavistickou asociaci, zprvu v podobě nevelkého, ale akceschopného okruhu lidí, jehož úkolem bude kontaktovat zájemce z řad jednotlivců i institucí, shromáždit jejich podněty a návrhy na konkrétní projekty činnosti v dané oblasti a pak jako právnická osoba vést jednání nutná pro jejich realizaci.

Přípravný výbor slavistické asociace se touto cestou obrací na všechny zájemce o budoucí spolupráci, aby se s ním spojili prostřednictvím kontaktní adresy

Vladimír Kříž (Asociace slavistů)

Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV

Strahovské nádv. 132, 118 48 Praha l - Hradčany

Téměř pro všechny spisovatele je paměť východiskem fantazie, trampolínou, která vymršťuje představivost k nepředvídatelnému letu za fikcí. Minulost rekonstruovaná literaturou je téměř vždy lží z hlediska historické objektivity. Literární pravda je jedna věc a historická pravda zase druhá.

Jedině literatura však má k dispozici techniku a schopnost přefiltrovat onen delikátní elixír života: pravdu ukrytou v srdci lidských lží. V podvodech literatury není žádný podvod. Také proto, že když otevřeme knihu, velmi dobře víme, že naše slzy budou závislé pouze na kouzelnickém umění vypravěče, nechávajícího nás své lži prožívat jako pravdu, a nikoliv na jeho schopnosti věrně reprodukovat skutečnost.

Tyto přesně vymezené hranice mezi literaturou a historií - mezi opravdovou literaturou a skutečnými dějinami - jsou výsadním právem otevřených společností. Literatura a dějiny jsou v nich na sobě nezávislé a svrchované, i když se vzájemně doplňují, aby obsáhly celý život. Fikce a historie koexistují, aniž si překážejí či osobují právo na funkci té druhé. V uzavřené společnosti si moc činí nárok nejen kontrolovat jednání lidí, chce ovládnout i jejich fantazii, sny a samozřejmě i paměť. V uzavřené společnosti je minulost manipulována, aby ospravedlnila přítomnost. Dějiny mají legitimovat ty, kdo jsou právě u moci.

Dokázaly to už mnohé civilizace, například mí dávní krajané: Inkové. Když umřel vládce, umřely s ním nejen jeho ženy a milenky, ale také jeho intelektuálové. Nový Inka převzal moc se zbrusu novým dvorem mudrců, jejichž posláním bylo znovuvytvoření oficiální paměti, oprava minulosti, dalo by se říci: její "modernizace", a to tak, aby všechny činy, výdobytky a stavby předtím připisované předchůdci byly od tohoto okamžiku převedeny do životopisu nového vládce. Ty staré postupně pohltilo zapomnění. Inkové proměňovali minulost v literaturu, aby tak přispěli ke znehybnění přítomnosti, což je poslední cíl každé diktatury.

V uzavřené společnosti jsou dějiny krmeny výmyslem, stávají se fikcí a tvoří součást náboženské nebo politické ortodoxie, v souladu s rozmary držitele moci. Současně bývá zřízen přísný cenzurní systém, aby literatura fantazírovala v mezích korigovaného řečiště, aby její subjektivní pravdy neprotiřečily oficiální verzi, nýbrž ji spíše šířily a ilustrovaly. Rozdíl mezi historickou a literární pravdou tak mizí a rozplývá se v hybrid, který neskutečné a prázdné dějiny naplňuje mystériem.

Odsoudit dějiny ke lži a literaturu k šíření pravd proklamovaných mocí není překážkou pro vědecký a technický rozvoj země ani pro nastolení určité sociální spravedlnosti. V moderních totalitních systémech byla většině zpřístupněna výchova, péče o zdraví, sport, práce, což se nepodařilo ani v otevřených společnostech, navzdory jejich prosperitě. Za svobodu se totiž platí proměnlivostí štěstěny a nerovnými příležitostmi.

Jenže když Stát odejme lidským bytostem právo tvořit a vymýšlet si lži podle libosti a zmocní se tohoto práva prostřednictvím svých historiků a cenzorů - jako Inkové prostřednictvím svých mudrců - odstraní tak velké neuralgické centrum společenského života. Je to zmrzačení, ochuzující život mužů a žen tím více, čím více jsou uspokojovány pouze jejich základní potřeby.

Fantazie, kterou jsme obdařeni, neustále otevírá propast mezi tím, čím jsme, a tím, čím bychom chtěli být, mezi tím, co máme, a tím, co bychom si přáli. Lidé nežijí pouze z pravd, potřebují také lži: ty, které si na nic nehrají, ne ty, co obchodují s tváří dějin. Výmysl obohacuje jejich život, naplňuje jej a načas kompenzuje onu tragickou okolnost, že naše sny vždycky přesahují to, čeho můžeme ve skutečnosti dosáhnout.

Historická pravda je nenahraditelná proto, abychom věděli, kým jsme byli, případně kým budeme jako lidská společnost. Ale kdo jsme jako jednotlivci, kým jsme chtěli být a nemohli, proto jsme tím byli aspoň ve své fantazii, ve svých tajných dějinách - to dokáže vyprávět pouze literatura.

Přeložila EVA HROZKOVÁ

(zkráceno)

S gustem jsem si přečetl záznam o poradě k úpravě českého pravopisu u ministra Kopeckého, jak ji barvitě vylíčil Vítězslav Kocourek ve svých vzpomínkách "Co bylo, bylo" (7) pod názvem Furor orthographicus. Protože se tehdy ani na ÚRO nikomu nechtělo, poslali tam zastupovat "dělnickou třídu" jako redaktora mne. Bylo mi 26 roků a mezi těmi slavnými jmény jsem se necítil dobře. Mlčel jsem. Jen jsem poslouchal teatrální tirády Václava Kopeckého a úlisné pochlebování jeho tajemníka (dr. Kota), ale hlavně jsem zíral na národní umělce V. Nezvala a M. Majerovou, které jsem viděl poprvé v životě. Nezval hlaholil: "Soudruhu náměstku, mne nikdo nedonutí psát 'pták létal ze stromu na strom'. Když seděl na stromě, tak přece musel vyletět se stromu a ne ze stromu." A obrátil se k Marii Majerové: "No, jak bys to napsala ty, Mařenko?" "Já bych to napsala tak, jak nás to učili ve škole. Po staru."

Během bouřlivé debaty kolem psaní "s" a "z" akademik Havránek se vytratil z místnosti. Ze zvědavosti jsem šel za ním. Přecházel, chudák pan profesor, po chodbě sem a tam a na hlavu si co chvíli přikládal mokrý kapesník.

L. MAREDA

Pan Martin C. Putna ve svém článku Rozcestí českého katolicismu (LtN č. 17) se dotkl známého problému autenticity katolické církve a jejího vyrovnání se současným životem.

Souhlasím s ním, a jak také nesouhlasit, v tom, že katolická církev (ale zdaleka nejen ona) stojí na rozcestí. Pokud však jde o jeho názory a způsob argumentace, nemohu souhlasit ani zdaleka.

Především se domnívám, že liberální teologie, ke které se autor zjevně hlásí, směřuje vlastně ke ztrátě víry a k její pozvolné přeměně v dosti pohodlný, mělký životní postoj, který příliš nezavazuje.

Proto autorovi zjevně překáží citová a volní součást víry, řekněme iracionální, která však je od ní neodmyslitelná a je, řekl bych, jejím motorem. Rovněž mesianismus, který je každé víře vlastní, je autorovi trnem v oku a snaží se jej diskreditovat ztotožněním s východním myšlením (jako by západní bylo jen svou polohou to pravé a nám vyhovující), které, do značné míry neoprávněně, podsouvá rovněž polské církvi.

Domnívám se však, že to, co v naší církvi a vůbec společnosti chybělo a chybí, je právě slabé vědomí cíle, nedostatek vznětu i mesianismu (ve smyslu hnací síly a zdravého sebevědomí).

S vědomím, že na tomto místě není možné dále rozvíjet podobné úvahy, chtěl bych pouze podotknout, že odmítání nesporných hodnot a kladů polské kultury i zjevnou neochotu s Poláky se dohodnout pokládám za zhoubnou snad již tradici našich dějin. V ostře protipolských postojích nemohu nevidět snahu přebít pocit vlastní nedostatečnosti, mravní malosti a přímo zbabělosti. Takové vlastnosti lze jen stěží vytknout Polákům, zatímco my jsme se jimi v tomto století "zaskvěli"; jsou logicky zásobárnami našich národních komplexů.

Proto pokládám snahy o navázání upřímných a prospěšných vztahů české církve s polskou, na rozdíl od autora, za zdravé a žádoucí.

Pan Putna označuje papeže Jana Pavla II. přídomkem mariánský a dokládá své tvrzení citátem papežova hesla "Totus tuus", které interpretuje jako celý Mariin. K tomu podotýkám, že celé heslo zní "Totus tuus Christe per Mariam", a proto se jedná o interpretaci mylnou.

Autorovo hodnocení rozložení sil v současné katolické církvi pokládám za značně zjednodušené. Nepodmiňoval bych tak snadno konzervativní postoj se snahou zachovat si v církvi vliv.

Jednoznačné zavržení úlohy Jana Pavla II. v křesťanském světě slovy, že jeho úlohu není třeba šířeji komentovat, svědčí nejen o malé šíři autorova rozhledu a účelové neochotě se touto úlohou zabývat, ale současně, s ohledem na jeho "prezervativovou" argumentaci, je rovněž směšné. Můžeme říci, že antikoncepce se používá od počátků lidské civilizace. A domnívám se, že nikdy se kolem ní nedělal zvláštní rozruch.

Jde však o mnohem širší problém. Jde o střet některých rysů lidské přirozenosti s křesťanskou morálkou, který zřejmě bude trvat po dobu existence lidského rodu. Rovněž se jedná o snahu církve zabránit komercializaci a degradaci lásky v konzumní společnosti dneška.

Je nutné označit věci pravými jmény a bez pokrytectví a prudérie pojmenovat hřích jeho pravým jménem. A o to, myslím, jde i Svatému otci a církvi. Proto mi připadá autorovo odvolání na levicově liberální Spiegel nejen nejapné, ale i příznačné pro liberální katolicismus.

K autorovým obavám, že církev důsledným setrváním na principech víry ztratí kontakt s reálným životem a společností, bych chtěl dodat, že církev má nezastupitelnou úlohu v mravním a duchovním vedení společnosti, a proto není možné, aby hověla jejím vadám a nedostatkům a následovala ji, pokud jde nesprávným směrem.

Na vzdalování mezi církví a "světem", jak autor píše, nevidím nic špatného a nezdravého. Církev musí podpořit ty proudy a tendence ve společnosti, které usilují o zachování tradičních hodnot, těch hodnot, které udržují a rozvíjejí lidství, nikoli hledat smír s těmi, které, jakkoli by byly početné, posilují zlo, t. j. narušují Boží řád.

Zdánlivě směšná a nepodstatná záležitost s antikoncepcí je totiž odmítnutím konzumního způsobu života s jeho krátkozrakým sobectvím a nedostatkem odpovědnosti. A s tím se plně ztotožňuji.

Vidí-li autor v současné době rozcestí pro český katolicismus, souhlasím. Souhlasím v tom smyslu, že na rozcestí stojíme, jak jednotlivci, tak lidstvo, vlastně stále. Jedná se o to vybrat si správnou cestu - cestu Života!

PhDr. MILAN MORAVEC

Když mi Přemysl Rut oznamoval, že k naší petici "Spisovatelé svým zákonodárcům" připojil podpis odedávný kamarád Vojtěch Vacke, oznamoval mi zároveň, že Vojtěch Vacke je po smrti. Pokládal přitom bůhvíproč za nutné mě ujišťovat, že co se podpisu týče, nejde o podvrh, ale že Vojtěch si opravdu velmi přál ještě podepsat a že to snad skoro chápal jako svůj poslední "literární" čin. A já jeho podpis zase pochopila skoro jako vzkaz, který musím předat dál, protože tím skončil náš letitý vlídně vedený spor; kontakt slábl až za Vojtovy těžké nemoci.

Zmíněná petice se, jak známo, zabývá uznáním práv a svobod nejenom pro člověka, ale pro všechny formy života na zemi. Vojtěch Vacke se vždycky tvářil jako ryzí, až zavilý pozemšťan, neuznávající nic a nikoho nad námi, potlačoval v sobě snílkovství, ke kterému měl sklony. Zakládal si naopak na co nejreálnějším vztahu k životu. Moje starosti, jako "je li život za životem" anebo "zákon na ochranu zvířat", mu dost dlouho byly směšné. Pousmíval se vlastně kdekteré "intelektuálské" snaze chránit živou přírodu i z jiného hlediska než jen jako vhodné prostředí pro lidi. Člověk byl zkrátka pro něho středem světa, mající všechna práva na svrchovaná rozhodnutí.

Vojtěch Vacke však poměřoval lidstvo svou vlastní povahou. Byl nesobecký, citlivý a velkorysý, a navíc nakloněný tomu vidět především dobré vlastnosti i u všech ostatních. Třeba zrovna ty zákony na ochranu přírody mu připadaly nepotřebné, protože sám ji měl rád. Jenže čím dál víc narážel na lidi nemající úctu vůbec k ničemu, už ani k sobě, a to ho přimělo se i k úsilí o zákon na ochranu zvířat nakonec přihlásit. Jak to zdůvodnil, je pro něho příznačné: "Jde přece koneckonců o zákon na ochranu lidí, ochranu před nelidskostí."

A tu se mi chce navrch ocitovat ještě motto z jeho parte; lehká sebeironie, která byla u Vojty Vackeho všudypřítomná a polidšťovala i jeho zdánlivě strohé postoje, napovídá, že jde o jeho vlastní verše:

"Žil jsem pro druhé,

ale především pro ty,

na jejichž úsměvu a blahu

záviselo moje štěstí."

JANA ŠTROBLOVÁ

Že se lyrické, neřkuli satirické (přesněji: humoristické) básnické sbírky Jiřího Žáčka těšily čtenářské oblibě přímo masové, neudivuje, přihlédneme-li k většině oficiálně fedrované básnické produkce let sedmdesátých a osmdesátých. Z jeho poezie se nikdy nelinula duchamorná nuda ani pach propocené upachtěnosti a ideologických přiboudlin. Naopak, Žáčkovy básně zdály se jiskřit espritem a formální bravurou a čtenářům vycházely vstříc přinejmenším už výrazovou samozřejmostí vpravdě populární, založenou především na nápaditém obměňování frazeologie běžné hovorové češtiny a na jazykovém vtipu. Viz kupříkladu titul Žáčkovy prvotiny z r. 1970 Ráno modřejší večera , jakkoli toto důvtipné "přeřeknutí" signalizuje vlastně cosi dosti povážlivého: namísto významově závazného " moudřejší" se tu dostává pouhá barva optimistického nebe bez mráčku.

Žádný div tedy, že dobová kritika - v čele s nezvalologem Blahynkou - pasovala Žáčka (vedle Sýse) na legitimního dědice poetismu, té prý " materialistické větve" moderní české poezie. Vždyť k Nezvalovi se koneckonců přihlásil i Žáček sám, nejpozději závěrečnou "básní noci" Křik ve své čtvrté sbírce Mezi řečí (1978), v níž vítá na svět dítě, "které se narodilo dnes před úsvitem" , polytematickou skladbou, vlitou do metricko-rytmického kadlubu Edisona . Kmotrem této básně byl ovšem spíše Nezvalův vlastnoruční, citelně slabší a konfúznější odvar z Edisona , Signál času . (Významová výstavba značně libovolná, četná výrazová klišé, otcem myšlenky, respektive básnického obrazu, je začasté rým atd.) Jako je vůbec nápadné, že tam, kde se Žáček dává inspirovat Nezvalem, orientuje se zejména na tu snad vůbec nejpochybenější autostylizaci Velikého Chameleóna, totiž na Nezvala v kýčovitě-operetním převleku za Roberta Davida.

Výsledkem jsou pak nesčetné básně, klasifikované už v názvu jako balada, romance, blues, popěvek, kuplet, zkrátka básně šansonovité. Viz jen villonskou Baladu o beznadějné nenapravitelnosti, Značně pravdivou romanci o magické síle poezie, Negativní kuplet o posledním zvonění či Kuplet o Parízu, Popěvek z kavárny nebo Blues o hledání podnájmu , respektive o kravatě či o spolykaných slovech . Jeden nadpis si Žáček vypůjčil i od mladého Kainara - La belle dame sans merci - zjevně jen a jen kvůli tomu interesantnímu názvu. Že tyto šansony nemají kolikrát daleko do cajdáku, ponechme stranou. Za důležitější pokládám, že se písňová stylizace u Žáčka velice často opírá o sotva přehlédnutelnou sebestylizaci autorskou. V doslovu k reprezentativnímu výboru Domácí přítel (1985), přiřkl Vladimír Macura Žáčkovi mimo jiné i typický "generační autobiografismus" , třebaže je u něho mnohem méně výrazný nežli u Šimona, Peterky, Cincibucha, Černíka nebo Sýse. Mně se zdá, že u Žáčka dominuje právě autorská sebestylizace, mající v podstatě dvě základní podoby: jednu "tuláckou" a jednu "světáckou" , přičemž obě jsou spíše výrazem zbožného přání než autentické životní reality.

Krajina tuláků je příznačně věnovaná kolegovi Sýsovi, neboť tuláci bez závazků a povinností, bukolicky polehávající v trávě před hospodou a popíjející víno ( Pastel ), jako by Žáčkovi ztělesňovali záviděníhodný způsob existence, jaký by si zasloužil básník, aby se mu nevedlo jako jemu ve verších Napsat báseň : Probudí se ráno "s divokou chutí / napsat báseň" , okamžitě však musí do práce, do "úřadu poezie" , kde pak celý den už jen pořád něco musí; "musel jsem přitom myslet na život / na který nemám čas // musel jsem přitom myslet / na tu nenapsanou báseň" , končí ta frustrující bilance dennodennosti. A jelikož Žáčkovi jde hlavně o to, aby "z kukly všednosti" vyletěl "motýl básně" ( Lyrická sezóna ), vzpomíná nostalgicky na avantgardistickou uměleckou bohému, jmenovitě na Apollinaira, kterého svého času spolupřekládal, na "toho barbara a žertéře a povaleče" (sic!), o něhož - zjevně u příležitosti nějakého výročního apollinairovského sympozia - dokonce projevuje dojemnou obavu, že "zcivilizují ho přímo vědecky" , že si coby "vkusná mrtvola" "brzy zvykne mezi klasiky" , jako by se to nebylo už dávno stalo. "Guillaume pojďte na skleničku vína / ať sláva světa zase ožije" , vybízí Žáček bodře svůj idol nikoli snad na Národní před Klubem spisovatelů, nýbrž při návštěvě Paříže.

Pojetí básníka jakožto tuláka a barbara, jako přírodního samorostu, který se příčí civilizaci a vědě, a Žáčkova hojná autostylizace nonšalantně světácká se nikterak navzájem nevylučují, ba jsou vlastně dvěma stranami téže mince: přesvědčení o básníkově společenské exkluzivitě. Častá personifikace poezie a básně v ženu, kterou básník, "Přítel múz" , rytířsky dobývá (přičemž akt tvůrčí implikuje nejednou akt sexuální), prozrazuje Žáčkovu poplatnost obstarožnímu pojetí básnictví ve smyslu "víno, ženy, zpěv". Poezie alias žena - toť u Žáčka vždy ztělesněná krása, i když - jak se dočítáme v básni Ars poetica - romantická verze - popřípadě to může být i šeredka, co se nabízí; k té se ovšem Žáček začne ihned chovat nikoli s obvyklou galantností a šarmem, nýbrž jako voyeurský režisér: "Pojď vypni hruď a ukaž se mi / projdi se nahá ulicemi" atd.

"Poezie dělá zázraky / díky ní se lidé vdávají a žení" konstatuje Žáček, a byť je to míněno lehce ironicky, stejně jako "Od Aše až k Čiernej pri Čope / pracují mé přísahy a vzdechy" , zasahuje to nicméně problém velice vážný, a v Žáčkově případě přímo klíčový: širokou čtenářskou oblibu, jíž se v Čechách a na Moravě již tradičně těší právě onen typ básnictví, reprezentovaný Žáčkem: poezie jako zkrášlovatelka tristní všednodennosti, poezie zredukovaná na psychologickou poradnu pro zamilované, poezie legitimující svou "ryzost" především formálním mistrovstvím a jazykovou kultivovaností. A tu bez okolků přiznávám, že jsem se i já při četbě Žáčka kolikrát přistihl v situaci, kdy má kritičnost byla náhle podivně ochromena, kdy jsem pro samý les, melodicko-harmonicky šumící, přestal náhle náležitě vnímat jednotlivé stromy, nezřídka roztodivně zpaskřivené a nedomrlé, obrostllé lišejníky výrazových klišé a konvencí, někdy až zarážejících.

Mám na mysli takové metafory (respektive obrazy) jako "Blín touhy hrdlem prolij" , (odvedle) "cizí žena píseň lásky vyje", "Vzlyky strun v sobě úzkost tají" (toto, prosím, při poslechu Janáčkových Listů důvěrných, nikoli jakéhosi barového fidlala), "Bělostnými stehny luna štědře svítí", "vsedni na oslíčka / úsměvu, jenž tě zahřeje", "Miláčku, uvaž na řetěz / hladové dogy mého chtění", "andělíček bílá husa / tajně rozladil šalmaje / Jakuba Ryby, muzikusa" , respektive, abychom byli up to date, "Slunce zapjalo svůj supergril". A "Múza v podnájmu" , ta "hořká múza z podkroví" , copak ta udělá? Inu - "po ránu z okna vyvěsí / prádlo - / svou vlajkoslávu" , zřejmě na počest nehynoucí květňácké "poezie všedního dne". "Čtyřtaktní rakev" není embéčko, nýbrž ranní autobus, v němž se básník dotýká prsu ženy tísnící se vedle něj, a hned si začne pískat "malý ranní / popěvek o tom neznámém / prsu, jenž dýchá pod mou dlaní" , cítě přitom, že " v sevření davu obrůstám / dědičnou srstí pračlověčí" , čili kterak se proměňuje v neandrtálce. Zato metonymie "kapalné slunce Toskány" zdá se být zcela jednoznačná: míněno je zde dozajista víno - anebo?

Velmi nápadná je častá frekvence básnického epiteta constans krásný : "krásné omyly", "krásné prokletí", "krásná pyšná pohrdavá skepse", "krásné děti bez domova", "budeme krásní trosečníci" , event. "krásné mumie" etc., neboť není asi pro básníka krásnějšího cíle nežli odhalovat a rozmnožovat Krásno, kde se jen dá, chce-li zůstat práv nejspecifičtější funkci umění, funkci estetické.

Najdou-li se u Žáčka pochopitelně vždy znovu i originální metafory a objevné komplexní obrazy jako "Vítr už práská opratěmi" nebo - po otevření dopisu - "Vysypeš na dlaň z obálky / mrtvolky písmen / Potom si přečteš / prázdný papír" či "Vítr už dere peří / v haluzně prosince" , je jich však jako šafránu a jistě ne náhodou se s nimi setkáváme převážně v básních drobnějších (jako Píseň či Idyla ,) a nikoli v elokventních sice, leč nezřídka i mnohomluvných šansonech anebo v básních, ze kterých vylézá kostra alegorie, jejíž rozvádění nepřináší žádné překvapení. "Lyrikem panelových lásek" nazval Žáčka Vladimír Macura, maje na zřeteli pouze časté tematické a motivické zaměření jeho básní. Co se však jejich výstavby týče, tu bychom museli Žáčka nazvat spíše "lyrikem panelovým" , protože své básně začasté kloubí z prefabrikovaných dílů, vyhotovených původně ve zcela jiných básnických dílnách.

"V životě leccos neklape - / v básni jde vše jak po drátku" , konstatuje Žáček ve verších Replika , čímž výstižně poukazuje na dvě věru ošidné vlastnosti své poezie: na její lehkonohou bezstarostnost a řemeslné rutinérství, jakož i na její hravou neškodnost a nedostatek konkrétní specifikace zvláště tam, kde si bere na kritickou mušku rozličné rušivé momenty, otravující nám život, v němž holt - blíže neurčené "leccos" neklape. Výmluvným svědectvím takovéto bagatelizace a minorizace reálně existujících problémů jsou mi četné Žáčkovy satirické básně, epigramy a aforismy. I ony vynikají nad většinu soudobé české satiricko-humoristické produkce především díky své formální virtuozitě a pohotové vtipnosti, které ale nezřídka kamuflují, že Žáček vlastně necílí do žádných jiných terčů nežli legióny satiriků dikobrazích, tj. do vrchnostensky připuštěných fackovacích panáků, vycpaných drtinami "měšťáckých přežitků", jako jsou dvojí morálka, pokrytectví, kariérismus, honba za penězi a statutárními symboly, konzumismus, tupý byrokratismus atp.

Ve svém nejambicióznějším satirickém díle, v adaptaci Aristofanových "Ptáků" , (z níž znám ovšem pouze výňatek zveřejněný svého času v Kmeni), vykročil Žáček bezpochyby nejkurážněji a nejdále směrem k tomu skutečně podstatnému, ke kritice vládnoucího politického systému a jím indukovaných společenských poměrů. Jenomže - přiřítil se listopad 1989, a hra, jíž by se jinak asi až dodnes aplaudovalo pro "odvážnou kritičnost" a rafinovanost (opět to suverénně ovládané "básnické řemeslo"!), ztratila rázem svůj raison d'être. Asi hlavně proto, že měla pramálo společného s věčně aktuálním praotcem Aristofanem, o to více však s Majakovského satirickými komediemi, tepajícími všeliké "byrokratické přehmaty" item jiné "potíže růstu" společnosti, jež sama sebe označovala za socialistickou.

Tak značnou míru závislosti na dobově aktuálních okolnostech vykazuje ale daleko spíše čtenářský ohlas Žáčkovy poezie nežli ona sama. Co však citelně oslabuje její substanci, je dědičný neduh české poezie - hypertrofie tradiční, kýčem navinulé lyričnosti, jejíž živnou půdou je mj. právě i "umělecké mistrovství" chápané především jakožto "formální virtuozita". Neduh, kterého nezůstali ušetřeni ani básníci skutečně prvořadí jako Vrchlický, Šrámek, Nezval, anebo i Seifert let čtyřicátých. Že formální bravura, založená na zvládnutém "básnickém řemesle", v poezii nezaručuje vůbec nic, ví se přitom v Čechách už dávno. Nejpozději od časů Miroslava Floriana, s nímž se mi zdá být Žáček v nejednom ohledu typologicky spřízněn, i když se u něho jistě nemusíme obávat, že by snad náhle začal opěvat nejenom krásy žen, přírody a sídlišť, nýbrž i Havla, Klausovu ekonomickou reformu či nové státní návštěvy a svátky.

Mnoho symptomů pozorovaných na dětech, kandidátech učitelství i na učitelích samých mě vede k soudu, že školu, čili školské vzdělání, je možné a užitečné považovat za zvláštní druh duševní choroby. Pozdě se děsím nad návyky v duševní práci, které si ze školy přinesly mé děti. Kde by mě napadlo, že se s dětmi musím učit! Domácí úkoly pro rodiče jsem odmítal jakožto zlovolné rozbíjení spokojeného domova ze strany socialistického školství. V tom jsem měl pravdu, a kéž by tak byli mohli činit všichni ostatní rodiče. Docela mi však uniklo, že jsem nechal odvést svou pozornost od něčeho mnohem zhoubnějšího: ponechal jsem, běda, děti napospas škole a učitelstvu! Samozřejmě nikoli v každém oboru, o slušnosti a lidských vztazích, o věcech nadpřirozených i velmi přirozených jsme si je se ženou vychovávali a učili sami, jako snad každý (ne?). Z oborů přírodních jsme hleděli jim dodat, na rozdíl od školy, barvité doklady o tom, že svět je různý, v oborech humanitních, že "lidé jsou různé", a rozeznávat krásné od podbízivého, poctivé od pokryteckého.

Podcenili jsme však roli školy jako pěstitelky myšlení. Opovrhovali jsme autoritou učitelky i modelující mocí kolektivu pitvořilek a sígříků. Nenapadlo nás totiž, že by ďábelské škole mohlo jít hlavně o to, aby záludnými metodickými postupy, věrně vypracovanými v metodických příručkách, osnovách a učebnicích, ubila v dětech zvídavost, touhu přijít věcem na kloub .

A přitom metodu, kterou lze deformovat mozek natolik, aby dušička odmítala poučení, všichni známe, jenže nás některé nenapadlo, že by mohla být zneužita proti neviňátkům: Kladení otázek nesmí sloužit k pátrání po podstatě věcí , pryč se Sokratem, ale výhradně k testování hotových znalostí! Moc se neptej, nebo se ukáže, že to neumíš. Proto ona naše dcerunka nakonec pláče, když se ji maminka snaží sledem návodných otázek dovést k pochopení a samostatnému řešení rovnice. Má zafixovaný pocit, že jsou jí dokazovány neznalosti! Abyste neřekli, že já jenom o soukromých potížích: studenti pražské filosofické fakulty se tváří, že se jich v semináři ptám na evidentní banality, ale odpovědět nedokážou. Že by mohlo ve vzdělávání jít také o to, aby se mozek naučil klást správně seřazené otázky, které vedou k jádru věci, a že bude jejich životním posláním tohle umění předávat dalším, to mnohé z nich ještě nenapadlo. Nezeptali se sami sebe: Co tu pohledáváš?

Měli jsme se s dětmi od začátku učit, jenže ne to, co nám "souška" uložila, ale o hodinu dvě napřed! Měli jsme prevencí zabránit infekci. Mám naštěstí v zásobě ještě jedno robátko, a tomu už ublížit nedám. A vy, kdo jste milí rodiče a přátelé školy, chraňte své děti předem a hned a teď! Školská koncepce předvařeného světa se nemusela do našich dětí tolik zažrat, kdybychom jim byli poskytovali překlad školních cílů do světa civilního. Nechci škole brát výchovu k teoretickému myšlení, ale napřed musejí děti i učitelé umět dobře myslet prakticky musejí vědět, proč se co učí, a musí se to zřetelně napojovat na jejich jednoduchý okruh zájmů.

Měli jsme je do školy posílat vždy vyzbrojeny jasnou, ač jednoduchou představou, co je předmětem dnešního učiva: měly od nás předem vědět, že ve větě se první hledá sloveso určité, které vyjadřuje, kdo to dělá - jestli já, ty, nebo on... Tím slovesem totiž ten, kdo mluví, o něčem něco tvrdí. Podle slovesa zjistím, co se děje (děti! ve větě se opravdu říká, že se něco děje; tu jste nedostali na tabuli jen proto, aby vás pan učitel usvědčil z neznalosti v rozboru. Jenže on to chudák neví.), a ze slovesa poznám, zda a kdo to dělá, komu, kde, za kolik... (rodiče! vidíte, že se i v téhle větě něco děje, že? To by se to rozbíralo.). A proto se podmět hledá až jako druhý, až k tomu přísudku, třebaže "souška" tvrdila, že v metodické příručce má napsáno "nejdřív vyhledáme podmět". Děti, kterým škola vrazila do hlavy ve třetí třídě tenhle křivý hřebík, budou už provždy vidět podmět v každém podstatném jméně, které nekončí zrovna na -ými. Přeháním? Jen maličko. Můj syn není debilní, a přesto se učí poznávat pády (aniž se byl dozvěděl, k čemu to) tak, že nakonec říká: "kdo, co - husu" a pláče bezmocí. A jsou přitom primitivňoučké triky, kterými se to dá vyložit, pokud už vašemu holátku kdosi předem nenacpal do hlavy piliny: pádové otázky se neučím osamoceně (kdo co husa, koho čeho husy, komu čemu huse...), ale jako otázečku, na kterou se odpoví: kdo letěl? co padalo? husa: první pád; do čeho ji trefil? do boka přece: druhý pád; komu čemu děti poručila? Pánubohu, my taky, a to byla ta chyba, ať mě Pámbu netrestá. Ovšem paní soudružko, nedá se to promrskat, jako když bičem práská, ale zase se tomu rozumí! a bylo to zajímavé, možná. Tvary pádů tu přece nejsou proto, abychom je poznávali, ale abychom podle nich poznávali, které slovo ve větě povídá něco bližšího o jiném slově, a abychom se tedy dozvěděli, o čem je řeč. Snad se třída bude pády učit o dva týdny déle, ale zato pak neztratí pět let už úplně neúčinným větným rozborem, při kterém se neumí ve větě zeptat tak, aby si odpověděla zkoumaným slovem: Koho co je třeba ze školství vyndat? Hlupáky. Je to předmět, a nepomůže jim ani přiblblá odpověď celou větou.

ONDŘEJ HAUSENBLAS

V úvodu k strojopisnému svazku Z večerní školy versologie měl Miroslav Červenka značně pesimistický závěr, zdálo se mu tehdy, tj. v roce 1983, že "versologické řemeslo v Čechách vyhyne" a spolu s ním další humanitní obory. Ale nebyl to výraz rezignace, ta by se přece projevovala pasivitou a odmlčením. Červenka se naopak nepřestal věnovat poetologickým problémům ani v nejnepříznivějších dobách a pomohl tak české literatuře zachovat si vysokou úroveň vědeckého myšlení o subtilních stylistických otázkách.

V nyní vydané knize Styl a význam shrnuje dvanáct studií o básnících, které vznikly převážně také v tzv. normalizačních letech. V předmluvě vysvětluje své "podivínství", s nímž pro samizdat psal tyto zdánlivě zcela odtažité studie o metrice, rytmu a rýmu, vzdálené jakékoli ideologické aktuálnosti: vycházel z přesvědčení, že "kultura se má rozvíjet ve všech svých vrstvách a odvětvích", že má být diferencovaná a komplexní, neboť právě odlišnost, mnohotvárnost a odstínění jsou předpokladem životaschopnosti kultury jako svébytného organismu. Snahou dodat vědeckou přesnost úvahám o verši rozvíjením strukturalistických podnětů budoval tak Červenka spolu s několika dalšími přáteli stejného osudu - vědecké podloží, na němž je možné takovou diferencovanou kulturu vytvářet.

Studie věnoval opět básníkům, kteří ho lákali už od jeho prvních versologických pokusů: Bezručovi, Březinovi, Gellnerovi, Halasovi, Holanovi a Kolářovi; k nim teď přibyli tvůrci tak rozdílných osudů v české literatuře, jako jsou Reynek, Hrabal a Šiktanc. Knihu uzavírá stať Individuální styl a významová výstavba literárního díla, která je svou obecnou polohou čtenářsky nejobtížnější, ale je tu nezbytná jako teoretické východisko, z něhož se odvíjejí zveřejněné analýzy konkrétních básnických děl. Ani tyto anylýzy nejsou ovšem čtením na dobrou noc, ale poskytují tomu, kdo se o peozii hloub zajímá, možnost zdůvodnit si vědecky argumentovaným poznáním, co vlastně vyvolalo jeho citové či mravní reakce při četbě.

Je například dobře známo, že každé literární dílo prochází časem jako velkou zkouškou umělecké životnosti, neboť konkrétní dobová a společenská situace, v níž vzniklo, se promění k nepoznání. Pro mnoho textů to znamená smrt, ale proč si jiné zachovávají básnickou vzrušivost i pro další generace, jimž sociální souvislosti v díle ztvárněné už nic neříkají? Na tuto otázku odpovídá M. Červenka rozborem Bezručových Slezských písní, pro něž je typické úzké sepětí s krajovým sociálním napětím na přelomu století, takto: "V textu díla se nemusí pohnout ani čárka, a významy motivů jsou přece jiné než na počátku." Konkrétní výzva k revoltě proti sociálnímu a národnostnímu útlaku se totiž z odstupu času proměnila ve výzvu k existenciální obraně člověka proti každému úskoku osudu a přízraku smrti, čas proměnil krajinu a situace v symboly, dialektismy vnímáme jako exotismy či poetismy. To všechno v básni ovšem bylo od počátku, ale teprve čas tomu dal vystoupit na úkor konkrétních souvislostí, které naopak potlačil.

Všechny studie charakterizuje autorova pokora před básní, před tajemstvím jejího působení a respekt k složitostem hledačství. Na mnoha místech se setkáváme s přiznáním, že i on, nepochybný odborník, stojí před něčím stylisticky tak neprůhledným, že je pro něj svízelné určit jednoznačně význam určitého místa. Tu se pak setkáváme s výrazy "nelze rozpoznat", "možná", "pravděpodobně", "snad". Moderní česká poezie si osvojila právo hry s jazykem, s mnohovýznamností, ba zatemňováním, které nabízí jako estetickou kvalitu. Leckdy se zdá, že prošla už vším, čím projít mohla, a tak v ní dnes vladaří volný verš natolik zprozaizovaný, že mu hrozí stát se improvizovaným řádkem. Na toto nebezpečí zplanění reaguje Červenka poukazem na Šiktancův básnický experiment, který chápe jako pokus osvěžit současný verš určitou rytmickou obnovou. Vidí ji v tom, že básník odmítl identitu rytmického a grafického členění, dosud v českém verši panující, a odvážně mezi nimi vytváří napětí tím, že grafickým obrazem střídavě zastírá a zase obnovuje rytmický půdorys. Tento postup rozmanitě využívá a osvojuje si ho tak, že v jisté chvíli se původní experiment mění v jakousi "absolutní poezii", které hrozí ustrnutí. Básník to včas vyciťuje a dospívá ve sbírce Srdce svého nejez k "nové vlně rytmického pokusnictví". Závěr studie vyznívá v přesvědčení, že "autor i jeho vykladači mají před sebou nová dobrodružství".

Tímto dílčím upozorněním na metodu Červenkových výkladů chci čtenáře přesvědčit, že obtížnost textu, zatíženého navíc přemírou cizích, často málo běžných výrazů, by ho neměla odradit od četby, přesněji od studia knihy. V každé stati je obsaženo pod touto tvrdou skořápkou výživné jádro: dodá zájemcům o poezii příklady, jak moderní poezii vnímat, jak nacházet v každém zdánlivě bezvýznamném detailu poetiky a stylistiky díla signály, poukazující k významovému celku.

Šaldovský pojem "příležitostný kritik" se v minulých letech zvráceným způsobem aktualizoval: jedni vyhledávali nabízenou příležitost prosadit se i za cenu mravní úhony, jiní si příležitost museli vyvzdorovat na nepřízni osudu. Červenka ji našel v bádání o moderních básnících a v teorii verše, které mu pomohlo k jeho "malé soukromé transcendenci". V jediné studii knihy opustil vžitý způsob vědeckého výkladu v plurálu majestatiku a přešel na "ich-formu". Týká se to úvodní stati o Březinově básni Modlitba za nepřátele, významně věnované památce Bedřicha Fučíka (a Ctibora Lukavského), v jejímž závěru se vyznává z toho, jak hlubokým vlivem na něj tato báseň zapůsobila, jak se díky ní zbavoval diletantské názorové jednostrannosti: "Díky této básni a podobným poselstvím z lepších míst duchovní čistoty, bezelstnosti a solidarity smím i dnes žít radost z rozmluvy s člověkem zcela odlišných představ o původu a úkolu lidí," zní toto krédo.

Dnes, kdy noví spasitelé politické bezúhonnosti opět z opačné strany vítězně prosazují diletantismus názorové jednostrannosti, svědčí Červenkova přísně vědecky pojatá kniha o tom, že opravdová vnitřní proměna intelektuálů někdejší "víry uhlířské" byla vázána na proces poznávání duchovního bohatství nejrozmanitějšího ideového původu, že to byla usilovná, cílevědomá "stálá práce na sobě i o sebe", řečeno s Šaldou, taková práce, která člověka vnitřně přestrukturuje, takže pak dospěje nikoli k falešné, nýbrž skutečné toleranci. A té se nám dnes ve veřejném životě bohužel nedostává.

MILAN JUNGMANN

(Miroslav Červenka: Styl a význam. Studie o básnících. Praha, Čs. spisovatel 1991, 275 str.)

Ne, návštěvníci pražských výstav to opravdu nemají lehké. Staří sice říkávali, že v rozmanitosti se ukrývá jednota, tak je však na výstavě Barvy života ve Valdštejnské jízdárně ztracena zcela. Výstavu by neměl zmeškat nikdo, kdo dotud znal jenom z reprodukcí malbu takových autorů, jako jsou např. Pierre Alechinsky, Valerio Adami, Rafaël Canogar, Georges Mathieu, Raffael Soto, Victor Vasarely či Antonio Tàpies. Najde vždy po jednom obrazu těchto malířů mezi stovkou stejně dobrých; péčí francouzských soukromých institucí jsou tato díla vystavena po Paříži také v Praze, aby svou krásou protestovala proti národnostním genocidám. Skloníme se před ušlechtilou myšlenkou, povzdechneme nad všehochutí, za niž jsme však po čtyřicetileté dietě zase i vděčni, nezbavíme se ale dojmu, že Jiří Sozanský se Zdeňkem Beranem by smysl výstavy vyjádřili patrně adekvátněji.

Jednotící moment hledá i výstava devíti výtvarníků na Staroměstské radnici; nalézá ho ve Vztahu k prostoru . Hana Larvová shromážidla umělce, kteří umějí kreslit v prostoru, a mnozí z nich jsou objevem. Marie Blabolilová upoutá až stratilovsky úpěnlivými detaily mikrosvětů popínavých rostlin; Vladimír Doležal papírovými objekty, jejichž prosté střídání negativů a pozitivů (bílých a černých pruhů, prohlubní a odpovídajících výstupků) připomíná meditativní prostotu zenových zahrad; Dalibor Chatrný chce dělat umění bez zřejmého spění k významu, nechat věci dít, jako se dějí v přírodě (čemuž krásně protiřečí zaklínání textů do náhodně vzniklých objektů); Jiří Lindovský do abstraktních přístrojových rastrů propouští prostor tak, že rastry umístí - někdy přerušované na šikmá skla; Vladimíra Sedláková na cestě za stále větší oproštěností kompozic inspirovaných technickým kreslením došla na pomezí dekoru, byť se značným ještě prvkem tajemna; Rudolf Sikora nepřekvapil, je už pomalu pražský, své mohyly vystavil nedávno ve Špálově galerii; Jitka Svobodová přišla nejen se svými monumentálními kresebnými přezvětšeninami kabelů, tyčí a kmenů, obestřenými zvláštní chmurností: v Ohni a Ohnutých stromech nakreslila do prostoru objekty podivně jedovatě zbarveným drátem - omotaným zřejmě papírem (což popírá naznačený smysl a tvar). Pozoruhodný Pavel Rudolf v Promítání kříže či úseček dovedl pozvolné proměňování daného prostorového vztahu v několika fázích k dokonalé radosti z poznávání, a stačilo mu k tomu několik provazců a latěk: dokonalá demonstrace teze Maxe Billa o možnosti matematického myšlení v umění. Milan Grygar je Rudolfovým opakem, však taky vykročení ke geometrii v polovině šedesátých let rozhodně a tiše odvolal. Rozhodně, protože se obrátil od řádu k náhodě a od obrazu k hudbě a pohybu, neboť jeho obrazy se postupně staly partiturami, jež bylo možné vnímat nejen jako výtvarné dílo, ale také realizovat jako notaci hudebního či tanečního projevu. Tiše, protože to doma téměř nikdo nezregistroval. Dnes překvapivě, jakmile se mu - jako nedávno v Saarbrückenu a teď v Praze - dostalo celé výstavní síně, vyšlo najevo, že v ústraní zrál projev, jehož originalita je nabíledni. Zhudebnění jedné z partitur lze ve výstavní síni v II. patře také vyslechnout.

Ve Středočeské galerii "se koná" návrat ztraceného syna. Z někdejší Pohribného sestavy Klubu konkretistů (začali roku 1968 v Jihlavě) odešlo několik členů do zahraničí. Nejzajímavěji se vedle Jiřího Hilmara vyvíjel Rudolf Valenta . V šedesátých letech se brzy vymanil z vlivu informelu a na prvých výstavách konkretistů se uvedl plastikami, které jsou vlastně prostorovými kresbami hran prolínajících se kubusů ze svařovaných ocelových drátů. Redukované geometrické tvary ho provázejí i do emigrace v Německu, jsou však užity nově: stávají se rameny spjatými klouby, kolem nichž se mohou otáčet; divák jimi může pohybovat, jednotlivé polohy či dráhy může zakreslovat (takové byly cykly Objektů, s nimiž má zacházet, a Objektů, které se mají měnit). Valenta pak tyto principy převedl z plochy do prostorových situací, jimiž se má působit téměř na všechny divákovy smysly; ten může uvádět železné prvky do pohybu dotykem, může na ně uhodit jinou kovovou tyčí a vyloudit zvuk, který se nahraje a přehrává zase do prostoru. Takovým realizacím se v Praze nejvíce podobá prostředí nazvané Konkrétní rituál. Divák tu ovšem už k zásahu vyzýván není a zvuk rovněž chybí. Nové jsou překrývané koláže Nových konstrukcí a především systémové prostorové kresby nazývané Lineární prostorové objekty. Arsen Pohribný provází textem Valentovo dílo i zde a přibližuje nám hluboce duchovní význam tohoto umění.

S tím rezonuje poslední výstava naší procházky, přece jen nakonec harmonizované: Zadrobílek a Faust v Československém spisovateli připomene hermetickou a jinak exkluzívní literaturu z nakladatelství Trigon Vladislava Zadrobílka, vydávanou už deset let v samizdatu. Stratilovým, Kokoliovým a Rittsteinovým kresbám je v těch knihách dobře.

JOSEF HLAVÁČEK

K sentimentu máme talent; k národní, sociální i individuální sebelítosti jakbysmet. K pofoukávání bolístek, k nekonsenkventnostem, nelogičnostem a polopatismům, to vše za doprovodu hudby. Jinými slovy: melodrama , vedle tylovsko jiráskovské národní báchorky, toť náš národní program a úděl. Nikoli velká tragédie, ženoucí věci do všech důsledků, nikoli velká, nemilosrdná, zlá satira, nikoli drama velkých idejí či velkých charakterů, ale pohádka, idyla, buřty, pivo a nenávist. Melodrama. Rozličné slovníky nás poněkud scestně informují, že melodrama se svými typickými znaky ("sentimentalita", "černobílost", "vypjaté situace, vypočítané na city diváků") je útvar 18. - 19. století. Nikoli, páni encyklopedisté: melodrama, právě díky těmto výsostným znakům, je žánr typický pro českou TV seriálovou tvorbu 70. a 80. let století dvacátého! A četné přesahy do jiných žánrů (viz nedávný Uzavřený pavilón podle Zdeny Frýbové, spisovatelky, jíž i jinak je melodramatický pohled na svět vlastní) svědčí o tom, že nezničitelná česká seriálová idyličnost, doprovázená neodmyslitelným ilustrativním, nedramatickým hudebním "podkresem", pronikla už i do politického hororu - snad aby tu zakryla fíkovým listem libých i tajuplných melodií alogičnost některých klíčových peripetií a zvratů. Vždyť my už doprovázíme idylickou hudební podmalbou dokonce i TV publicistiku - a co hůře, už nám to ani nevadí.

Všechny zmíněné průvodní vady, včetně neuvěřitelných, za vlasy přitažených dějových i charakterových nelogičností, pronikly i do šestidílné sportovní pohádky I. Hejny Dlouhá míle , natočené ještě před listopadem 1989 režisérem Jiřím Adamcem. Především tu uveďme černobílé, schematické rozvržení postav, mnohem černobílejší než kdy u Dietla - a ten, jak známo, žádným ctitelem jemných barevných valérů nebyl. Hejnovi nestačilo na mefistofelského trenéra (R. Brzobohatý jej hrál a dobře - "proti" svému typu) nanést neschopnost, úskočnost, intrikánství, pokrytectví, lži, uplácení, to vše mu bylo málo, on ještě musel přidat v 6. dílu navádění k dopingu. Usilovná snaha vylít všechnu čerň našeho vrcholového sportu na jedinou postavu není ovšem Hejnovým vynálezem: jde o klasickou seriálově-normalizační fintu obětního beránka, jenž na sebe bere všechny hříchy aparátníků. Beránek je obětován veškeré pravdě a zdravému rozumu - a svatí aparátníci, v tomto případě sportovní (s osvědčenými "ustaraně" schůzovními grify je tu ztělesnili F. Haničinec, F. Němec aj.) se mohou vznášet v nebi bezúhonnosti, připraveni kdykoli z výšin nomenklaturního Olympu laskavě zasáhnout do děje jako deus ex machina. Trenér je nakonec tak fatálně zlý, že nepochopitelně škodí i vlastnímu svěřenci, tedy své vlastní kariéře (viz třeba sekvence zmeškaných závodů v Budapešti, kdy se trenér našeho reprezentanta raději věnuje motoru svého auta, než tomu, jak nejrychleji dopravit svého svěřence na stadión. Stejně fatálně zlý je i hospodský štamgast L. Kostelky a j. Ale i dobro nanáší autor tak tučnou bělobou, až se někdy - paradoxně - stává spíše zlem: vzpomeňme na klíčovou sekvenci z tunelu v 6. dílu, jež pointuje závěrečný maratón. Svého ústředního kladného hrdinu O. Veseckého (tradičně dobrý S. Skopal) nechává autor, aby ještě více dokázal jeho samaritánskou andělskost, vzdát vyhraný životní závod a zachraňovat zhrouceného soupeře, místo aby jej poslal doběhnout z tunelu pro kvalifikovanější lékařskou pomoc, než může poskytnout sám. Jenže autor potřeboval demonstrovat zlobu zlých fanoušků ("Běž, Ondro, vybodni se na něj!") a dobro dobrých sportovců: moralistního i melodramatického účelu bylo dosaženo, a ten světí prostředky dramatické logiky.

Osvědčeným melodramatickým prvkem bývá promlouvání ze záhrobí (zde v 6. dílu hlas umírajícího Klánského, pouštěný posmrtně, z čehož jako sláma z bot čouhala tužba autorů, aby jedno oko v republice nezůstalo suché). Podobně jako Dietl trpěl neustálým strachem, že mu některá postava zůstane neprovdána, trpí I. Hejna, zdá se, obsesí, aby divák nebyl ani jednou vyrušen z poklidného trávení nějakou překvapivou událostí. Již dlouho jsem v TV neviděl tak dokonale předvídatelný seriál: s výjimkou posledního byl předvídatelný výsledek všech ostatních závodů (z různých polopatistických detailů a tajupných náznaků: nervozita, úzkostlivá pověrčivost před prohrami, přítelova důvěra a optimismus před výhrami; pro méně důvtipné vše ještě podtrhneme tragickou či optimistickou hudbou) a předvídatelný byl i smrtelný úraz Klánského v poslední létací sekvenci (zlověstný vítr atd.). Tím si autoři předem oslabili asi jediný přínos svého opusu: to, že objevili pro "profesní" seriál relativně nový zdroj dramatičnosti ve vrcholovém sportu a naznačili možný přesah ze světa královny sportu do světa skutečného.

Není to tak dávno, co sebevědomý český režisér přirovnal svou seriálovou tvorbu k Beethovenovým symfoniím: některé se povedou více, jiné méně. Jsem zvědav, k čemu přirovná své dílo tentokrát.

VLADIMÍR JUST

Bylo řečeno - právem, ale ne dost - že nedávno otevřená přehlídka českého moderního umění v Jízdárně Pražského hradu s nádhernou samozřejmostí a přirozeností překreslila obrysy našeho výtvarného vývoje, že do něj stejně přirozeně začlenila objevy dosud opomíjených "outsiderů" a že ukázala, jak objevný a přitom obecně platný smysl mohou díla získat ve světle výrazného osobního vidění, jakým vládne autor výstavy. Vracím se k ní, jak tak chodím od jedné nudné výstavy k druhé, protože mě na ní uhranula ještě jiná věc, o které - myslím - zatím nikdo nemluvil. Není snadné pojmenovat ji, nejvýstižnější by možná bylo mluvit o zvláštním napětí, které přehlídkou probíhá. Žádná hodnota tu totiž není pojata staticky, ale jen jako moment dvojího pohybu: proudění, které vzájemně spojuje různé malíře - i zdánlivě vzdálené - a výtvarného dění uvnitř obrazů samých.

Každý obraz je tak na výstavě vybrán pro svou jedinečnost a objevnost - až někdy, jako jeden z vystavených Wachsmanů, zásadně obnoví náš pohled na jeho autora - a přitom uniká všemu fetišistickému vidění, vší snaze přivlastnit si ho jen jako lákavý objekt. Jedinečná konstelace, kterou tvoří jeho tvary a barvy, na nás působí i svou křehkostí a relativitou jako závratný, ale nejistý produkt napětí mezi silami vzniku a zániku, utvářením - nebo nápodobou - viditelných forem a jejich rozmýváním. Zvlášť výrazně je to vidět u autorů, u kterých jsme zvyklí na právě opačný přístup, na výklad, zdůrazňující až k fetišismu vnější smyslové bohatství jejich děl a jejich ikonickou, předmětně "obrázkářskou" stránku; tak u Jiřího Koláře a Zdeňka Sklenáře. Z prvního, místo dalších očekávaných ukázek provokativně narušených Ingresů nebo Matissů, vystaví Zemina díla, kde se formy propadly do ticha společného víření - jako do chaosu před stvořením -, z druhého vybere vzácně střídmé plátno, kde z artistních vegetací tkaný brokát ustoupil neokázalému, jakoby nahému šepotu modrých plamenů v řídké šedi.

Samy výtvarné prostředky, linie kresby, tah štětce, barevná skvrna, jako by si na Zeminově přehlídce připomínaly svou křehkost a s ní cosi, co bych nazval jejich původní chudobou, schopnost vytvářet nové poklady z mála a jako bytostně vnitřní hodnoty a objevy. Není jistě náhoda, že na Slavíčkově obrazu, zavěšeném jako předznamenání výstavy hned u vchodu do Jízdárny, zaznamenal malířův štětec jen šeď předjarní Letenské pláně, jakoby ve snaze znovu zabydlit pustinu planety. A nabývá hlubokého smyslu - zvlášť v dnešním kontextu - že mezi obrazy, jež výstavu uzavírají, je i nádherný John, kde několik nejnutnějších forem se podobně zvedá z šedí podkladu, jako by se rodily z popele. Jen znovu a znovu se opakující vědomí křehkosti a chudoby jako naší podstaty nám přece může být hlubší posilou, tím, že nás vrací pravdě a otevírá skutečné svobodě.

Výstavy se dají dělat různě. Tato vznikla v duchu Šaldově: patosem a inspirací.

PETR KRÁL

S otázkami, které jsme v LtN č. 15/91 položili šéfredaktorům dvou státních nakladtelství, obracíme se tentokrát na nakladatele soukromé - Ladislava Horáčka (Paseka) a Vladislava Zadrobílka (Trigon).

1. Kolik knižních titulů vydává ročně vaše nakladatelství?

Paseka: V minulém roce jsme vydali šest knížek. Letos jich připravujeme 25.

Trigon: Nakladatelství Trigon se ještě nedožilo jednoho roku. Od loňska máme čtrnáct titulů.

2. Kolik zaměstnanců má vaše nakladatelství?

Paseka: Čtyři.

Trigon: Jednoho. To jsem já.

3. V jakém rozmezí se pohybují náklady vašich knih?

Paseka: Pohybovaly se od 40 000 do 100 000 výtisků. Teď půjdou asi o polovinu dolů, budeme však vydávat i tituly malotirážní.

Trigon: U bibliografií od 100 do 200 výtisků, u normální produkce maximálně 1200 výtisků.

4. Jaké druhy literatury vydáváte?

Paseka: Určující je náš zájem o spisovatele, grafika, mystika a malíře Josefa Váchala a jeho první originály. Další ediční činnost v podstatě vyplývá z prvotního záměru váchalovského. Chceme zaplnit mezery z 20. a 30. let vydáním knih, které čtyřicet let nevycházely - od kuchařek až po Jakuba Demla.

Trigon: Pokračuji ve svém samizdatovém programu, teď už v řádných poměrech, dá-li se to tak dnes říci. Ze tří edičních řad je pro mne nejdůležitější řada Ametyst, zaměřená na hermetickou filosofii, alchymii, theurgii a trochu i na magii. V ediční řadě Rubín vydávám své oblíbené autory: Váchala, Ladislava Klímu a také kamarády, třeba Andreje Stankoviče. V téže řadě chystám Pověsti Židů, které z němčiny přeložil Bedřich Placák. Třetí ediční řada Topas je zaměřená na bibliofilská vydání s původní grafikou. Letos jsem vydal povídku Hannse Heinze Ewerse "Srdce králů" s barevnými litografiemi Michaela Rittsteina, překládám Meyrinkova Mistra Leonharda, pro kterého chystá grafiku Jan Hísek, a dva dopisy Ladislava Klímy s dřevoryty Jiřího Sopka. V plánu mám výběr z Novalisových fragmentů a Rimbaudovu Alchymii slova. Těším se, že vydám i zapomenuté autory, třeba Opolského, Karáska ze Lvovic a další.

5. Jaký je vztah vašeho nakladatelství k současné české, slovenské a zahraniční literatuře?

Paseka: Máme připravené dvě básnické prvotiny současných českých autorů a vydali jsme první prózu Jaroslava Círa Zahrada s kocourem. Tyto knihy dotujeme z našich zisků. Chystáme také historickou prvotinu Jinřicha Francka Chlumecké hrdelní příběhy a knížku Vladimíra Bora Dějiny recese, dílo, které bylo v šedesátém osmém roce v korekturách. V edici Lidové čtení vydáváme výjimečně i dílo zahraniční - všech čtyřiadvacet dílů Burroughsova Tarzana. Souhlas k vydání jsme za tvrdých podmínek získali od firmy Burroughs.

Trigon: Většinou zatím vydávám nežijící autory. Hermetické texty pocházejí z 3. století - a přitom jsou to texty současné, mnohem aktuálnější než většina nyní vycházejících. Moc rád bych vytiskl jeden esej Věry Linhartové.

6. Jak vypadají vaše smlouvy s autory? Jak se stanoví honorář?

Paseka: Smlouvy vypadají stejně jako u velkých nakladatelství. Honoráře vyplácíme podle zákona.

Trigon: To ještě nevím, nikdy jsem to zatím nedělal. Neumím to a nemám na to čas. Asi v tom případě požádám o pomoc Dilii. Honoráře dlužím hlavně sám sobě.

7. Jak se určuje cena knihy? Jaký je podíl honoráře, ceny papíru, polygrafických služeb, rabatu atd.?

Paseka: 50 % tvoří výrobní náklady, 30 % knihkupecký rabat a zbytek honoráře a náš malý zisk.

Trigon: Kniha, kterou vydávám, nesmí být tak drahá, aby si ji nemohl dopřát, kdo ji má rád. Vzhledem k tomu, že na knihách sám pracuji, dost ušetřím.

8. Při jakém nákladu je kniha rentrabilní?

Paseka: Často se mluví o nákladu, při kterém je kniha rentabilní, ale podle mne je kniha rentabilní, když se prodá. Ať už prodám 500 drahých výtisků anebo 60 000 výtisků levných, vždy musím knihu prodat v nákladu, ve kterém jsem ji vyrobil. Potom nemusí být rentabilní každá knížka, Některé, především prvotiny, muséíme dotovat. Prodali jsme například všech 40 000 výtisků Krvavého románu J. Váchala. 40 000 bylo vždy rentabilních. Myslím, že 30 000 udělá zisk i dnes. Tady ale opravdu nejde o to, jak vysoký náklad přinese zisk. 1000 výtisků po 100 Kčs vydělá; stejný počet po 20 Kčs (jak to bývalo dříve) už ne.

Trigon: To souvisí s tím, co jsem říkal. Když si hodně věcí uděláte sám, šetříte peníze, ale ne sám sebe. Čili: pro mě je kniha rentabilní, ale za ty peníze by to možná nikdo nedělal.

9. Pomáhají vám sponzoři?

Paseka: Nechci říci, že nám nikdo nepomíhá. Uveřejňujeme v knihách reklamy, například v Astrologickém kalendáři a v Úsporné kuchařce. To nám přináší nějaké zisky. Firma Utax nám za reklamu dala kopírku.

Trigon: Žádného jsem zatím nepotkal. A ani bych ho nechtěl, raději spoléhám na sebe.

10. Co děláte proti tomu, aby u vás nevycházely stejné knihy jako v jiných nakladatelstvích?

Paseka: U volných titulů nežijících autorů tomu nelze zabránit. My s tím ale problémy nemáme. V nakladatelství Host vyšel v desetitisícovém nákladu brožovaný Klímův Sternenhoch. Paseka udělala knížku vázanou s Neprašovými ilustracemi. Kupovali si ji i lidé, kteří měli Klímu z nakladatelství Host.

Trigon: Z ministerstva kultury jsem loni dostal tiskopis, v němž mne žádali, abych sepsal svůj roční ediční plán. Tak jsem jim napsal plán na dva roky a doufám, že někde v počítači je to zakódováno a k žádnému problému nedojde.

A závěrem?

Paseka: Trápí nás knižní velkoobchod, který nám už čtyři měsíce dluží tolik peněz, že narušuje ediční činnost. Má problémy sám se sebou a navíc mu neplatí knižní maloobchod, takže je to začarovaný kruh. Nesolventnost projevuje i část soukromých distributorů, kteří stotisícovou fakturu splácejí půl roku. I v nakladatelské práci je důležité nezaměstnávat zbytečné lidi, kteří všechno prodražují. Kupujeme teď od nakladatelství Práce knihu Petra Dorůžky Šuplík plný Zappy. Práce by na tom prodělala. Mám pocit, že jen díky padesáti zbytečným zaměstnancům. Ve čtyřech lidech na tom prodělat nemůžeme. Počet pracovníků se zmenší, když lidé pracují. V této místnůstce (6 x 3 metry), která je skladem a vším ostatním, bylo i 20 000 až 30 000 knih. Pracujeme pořád, baví nás to.

Trigon: Víte, já jsem konzervativní člověk. Když přemýšlím o vzhledu chystané knížky, beru do rukou knihy všelijak staré a zkouším, jako mají dnes váhu. Dokonalost starých knih mě fascinuje. Nejen těch nejstarších; stejnou slabost mám pro knížky staroříšského pana Floriana, knihy z Pourovy edice nebo pro "Krásné užitkové knihy" F. J. Müllera. Rád bych, aby se jim ty moje podobaly. Vidíte, to jsem zapomněl říci. Letos vydám jako poctu panu Florianovi výběr z jeho překladů Ernesta Hella, autora dnes neprávem zapomínaného, skvělého, prorockého.

Připravil JAN GOGOLA ml.

"...ne že by stát byl tak despotický; v antikvariátech záleželo na vedoucím a na zaměstnancích, hlavně poslední dobou. Tady na Můstku například platilo, že nákupní politika je věcí vedoucího. Podnik KNIHA měl sice instruktora pro antikvariáty, jehož původní smysl byl v ideologickém dohledu, měli jsme také doporučeno respektovat seznam knih vyřazených z knihoven, ale to fungovalo spíš teoreticky. V praxi jsme se řídili spíš autocenzurou, která s postupem času slábla, a autonomie antikvariátů byla čím dál zřetelnější. Důvody k osamostatnění nebyly u nás ani tak politické, jako ekonomické a psychologické. Ekonomicky jsme byli biti na tom, že KNIHA měla plné sklady neprodejných knih, takže antikvariáty nemohly nakupovat kvůli špatnému hospodaření státního podniku. A já věděl, že hospodařím dobře. Kromě toho jsme měli plán ročního obratu. Kdybych vydělal málo, přišli bychom o prémie, kdybych vydělal moc, zvýšili by nám plánovaný obrat. Zbývalo jen příliš nepřekračovat daných 100 %, i když bychom to dokázali. Navíc jsme měli normovaný počet zaměstnanců: 25 lidí na dvousměnný provoz. Bylo tedy nutno co nejvíc prodávat, to znamená i hodně nakupovat, nakonec jsme nakupovali skoro všechno, samozřejmě na úkor kvality. K tomu byl roku 1956 vypracován soupis směrných cen; roku 1965 byl sice poopraven, protože mezitím ceny zastaraly, ale už koncem 60. let se užíval pouze orientačně. Snaha vytvořit nový soupis ztroskotávala na rychlém růstu cen už tenkrát. Antikvariát si mohl dovolit volnou tvorbu cen vlastně už za socialismu. Dnes už není třeba dodržovat ani stanovený 40 %ní rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, tzv. obchodní rozpětí. Mohu na knize vydělat 1000 % nebo 0 %, mohu i prodělat, když mám k tomu důvod. Obchod je tu věc dohody mezi prodávajícím a kupujícím, oběma směry. - Krám jsme koupili i se zbožím, které máme na úvěr od podniku KNIHA, ta je zas má úvěrováno u banky. Jak prodáváme, KNIHA umořuje dluh a my můžeme ze zisku hospodařit na svém. Vystačíme s menším prostorem, čímž se nám snižuje nájem, a s menším počtem zaměstnanců: dva soukromníci (Prošek + Koza) a čtyři spolupracovníci, zaměstnaní zatím na jeden rok. Dopravu a údržbu objednáváme, jak je potřeba. Obrat zůstává téměř stejný jako dřív. Čím to je? Máš čas na knížky, nemusíš se starat o personální a podnikové problémy, můžeš i několik měsíců připravovat aukce, zaměřené vždy k určitému tématu. Ale to už souvisí s tou psychologickou pohnutkou pro osamostatnění. Po dvaceti letech v oboru by se člověk přece měl postavit na vlastní nohy. Smysl antikvářské práce je ve specializaci na některé druhy zboží (u nás hlavně na grafiku nejen ty kytice a mapy, které nás živí - a fotografii, na tu dnes máme vlastně monopol; ale i na německou literaturu 19. a počátku 20. století, vůbec na krásnou knihu, na bibliofilie, často se i na obyčejné knížce objeví něco nového: typografie, vazba apod.) Taky je dobré počkat si na kontext, na komplet, na vyšší cenu, vystavit věc v pravý čas na pravém místě. Osamostatnění nám pomohlo jenom zbavit se podniku. Obor sám se socialismem nikdy neměl co dělat. Pracujeme stejně jako dřív, jenom nás to víc baví."

-rut-

Vilém (Vilda, Víla) Štěpánek, narozen r. 1938 v Táboře, žije v Jistebnici (okres Tábor). Invalidní důchodce, lidový filosof, vynálezce (práce na perpetuu mobile), imitátor, včelař. Maluje naivně realistické obrázky, píše povídky, dramata, vzpomínky a vědecké studie. Zahrál epizodní roli ve filmu Schůzka se stíny.

Narozen 17. dubna 1935 v Praze. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění, obor volné grafiky. Absolvoval také Vysokou školu grafiky a knižního umění v Lipsku, obor knižní ilustrace a typografie. "Autoterapeutické", "amatérsko diletantské" básně na této stránce jsou vybrány z jeho tří rukopisných sbírek: Počasí na vraždu (1978-82), Lazare, vstaň (1983-87) a Někdo jde kolem (1987-89).

Jednou mě před velkým auditoriem požádali, abych jim vyprávěl o svém největším životním úspěchu. - "Ještě jsem žádného nedosáhl," odpověděl jsem bez rozmýšlení.

Nato jsem se vylekaně rozhlédl kolem sebe. Měl jsem pocit, že mě v tom okamžiku každý nenávidí. Sice ne příliš moc, ne tolik, aby si to vůbec uvědomil, ale jen tak trochu někde v koutku duše. Ale ta zvláštní nálada, ta chvilka zloby stačila, aby náhle nastalo ticho. Sotva znatelné zklidnění mi umožnilo se zamyslet, co jsem to vlastně bez rozmyslu vypustil z úst.

Podobný výrok přece nelze jen tak na veřejnosti pronést. Už proto ne, že snižuje mou hodnotu. Nikoliv vlastní, nýbrž lokální. Vždyť já tady za tímto stolem mám představovat "úspěšnou" osobnost. Kvůli mně se tu sešlo tolik lidí. Přesněji řečeno pro radost člověka, který je spisovatelem a dosáhl tedy v životě úspěchu. A hle - on se tu klidně vyzpovídá ze své slabosti a docela pěkně si žije z toho, že lže. Kdo je něčeho takového schopen, ať si pak nestěžuje na neúspěch ... Život spisovatele je přece samý úspěch. "Jezdí do Itálie..." (nepopírám, v Itálii jsem byl), tiskne články v novinách (samozřejmě, od toho je spisovatel), píšou o něm všechno možné (ó, kritiko, ty hořká vůně mandlí...). Spisovatelé mají milenky mezi herečkami (ó, šťastná léta s troskami vzpomínek), a vydělávají ohromné peníze (jak kdo, pokorně prosím, jak kdo). O spisovatelích se dá říct leccos, to i ono, tak se neračte šířit o zásluhách.

Pohlédl jsem do zklamaných tváří a uvědomil jsem si, že po tolika trpkých zkušenostech (cožpak je každá lekce marná?) jsem se opět zachoval nevhodně. A to jsem si ještě ani nepostěžoval. Můj vkus mi to nedovolí. Jenom jsem byl z nerozvážnosti chvilku upřímný. Ovšem kvůli tomu ten dav nepřišel. To je nezajímá. Nikdo si přece nepřeje vidět na plátně biografu svou ženu s rozložitým zadkem, ani svého bezzubého muže, páchnoucího alkoholem. Každý chce pěkné bloňdaté holky a výrazné chlapy s thymolinovým úsměvem, uchvacující srdce. Nikdo není zvědavý na žádná, byť i malinká přiznání. Hrdina románu má zdolat všechny nástrahy a zvítězit, když už se čtenáři milostivě odhodlali ke čtení. Aby nebyla slyšet prázdnota jejich duší, znějící jako hučení mořské lastury, měl by někdo hrábnout do strun, nebo z plna hrdla zahulákat nějakou odrhovačku. Úspěšný člověk ať je ksakru úspěšný a neplete jim hlavu! Když už během let z jejich srdcí vydoloval nějaký ten kousek citu, alespoň ať nechá v klidu spát závisti s trochou pohrdání. Asi jako když se řekne, že tomu divousovi se to povedlo, ale já taky moh mít úspěch, nebýt toho, že... jsem klopýtl, že jsem se špatně narodil, a vůbec: kdybych býval měl čas...

"Vzpomínám si na některé svoje prohry," pronesl jsem tvrdohlavě do nevraživého ticha.

Opět to zlověstné, potměšilé mlčení. Všichni sklopili oči. No ne, na neúspěchy, na ty už opravdu nikdo není zvědavý. Co tu vlastně pohledávám? A když už jsem se dostavil, proč plácám páté přes deváté?

"Tolik knížek jste vydal, a neměl jste úspěch...," ozval se jakýsi mužský hlas. Z vyřčené věty se nedalo usoudit, je-li na jejich konci vykřičník, otazník nebo... tři tečky. Nepopsatelný tón. Nebo spíš jeho nedostatek? Nedá se vyjádřit slovy, spíš jejich zabarvením, s přídechem nejistoty a nedůvěry.

"To právě jsou ty neúspěchy."

"Považujete svoje knihy za špatné?" Teď už jde jednoznačně o otázku. Jenom tón je pořád nejistý, třepetá se někde mezi překvapením a lítostí.

"Jak kterou. Všechny nejsou špatné. Snad mají jakýsi smysl."

"Takže?"

"Knihy samy o sobě jsou neúspěchem. Myslím dílo. Kdo je pročítá, může je různě ohodnotit... Může si vybírat. Chová se vlastně jako kibic. Zkusí tuhle, pak zas tamtu, nic ho to nestojí. Ale kdo knihy píše, ten je vidí jinak. Vidí odstup mezi záměrem a skutečností. A rozdíl je to obrovský. Tak se stává dílo největším neúspěchem. Není totiž tím, čím by být mohlo. Vlastně čím by být mělo. Je jen tím, čím je. A to je dost málo."

Můj projev byl zřejmě velice smutný. Jakási tetka v šátku se nade mnou slitovala. Podobné staré ženy občas promluví nejvhodněji. Mají zkušenost, vědí, jak zvednout ze země vnoučka, který zrovna upadl na nos.

"Chcete říct," snažila se mi ta dobrá žena pomoci, "že každé lidské dílo je zklamáním."

"Ano, to chci právě říct, ano," chytil jsem se postřehu. "Když Bůh za šest dnů stvořil svět, rozhlédl se a pomyslel si: je to dobré. Posvětil následující den a odpočíval. Spisovatelé se v tvoření jen opičí, a když se sedmého dne rozhlédnou, s hrůzou zjišťují, že nic není dobré. Sobota není dnem odpočinku, ale zpytování svědomí." "Ale přece...," ozval se kdosi, zmlkl však, jakmile se k němu druzí obrátili.

"Jen mluvte."

"Bůh by se ale teď rozhlédl a řekl by, že je to dobré... A měl by sobotu."

Smáli se. Celý sál. Konečně smích. Ve smíchu jsme si rovni, nestojí mezi námi stůl s květinovou výzdobou, není rozdílu mezi spisovatelem a čtenářem. Ve smíchu jsme si lidmi, jednotlivými členy jediného živočišného druhu, který je smíchu vůbec schopen.

"No dobrá," souhlasil jsem a všichni se na mě zase zahleděli. "Prozradím vám jedno tajemství: K životu není třeba úspěch. Nutné je mít naději. A víte co? Jednou jsem přece jenom úspěch měl. Jedinkrát v životě. Stalo se, že zrovna hráli jednu moji divadelní hru. Jak už to bývá, nic se nedařilo. Režisérovi náhle onemocněla matka, zkoušky se opožďovaly. Herci, který měl hrát jednu z hlavních rolí, se kus nelíbil. Dalšímu chcípl pes a v zármutku se nenaučil text. Konkurence, radostí bez sebe, s nedočkavostí očekávala moje fiasko. Obecenstvo celá tři jednání sedělo tiše, až to nahánělo strach. Pak, když spadla opona, následoval prý ohromný potlesk. Ale já nic nevnímal, nějak jsem to nezaregistroval. Herci znovu a znovu vycházeli na jeviště, dokonce je vystrčili i před železnou oponu. Snad dvakrát, třikrát - nevím. Vzpomínám jen na tu podivnou změnu v hledišti, pak na svoji manželku a na syny, jak se vyklonili z lóže a tleskali a tleskali. Ale i to skončilo, vdechl jsem zaprášenou vůni opony a tehdy...tehdy se cosi stalo. Kolem krku se mi vrhl hasič, co měl zrovna službu. Začal mě objímat a líbat. V tu chvíli jsem zjistil, že je to můj známý... Spolužák, chodili jsme do jedné třídy na gymnáziu a od maturity jsem ho neviděl. Snad to objetí... To bylo ono... Protože v životě se nám může přihodit leccos..."

"To byl úspěch," kdosi se mi snažil pomoci vyjádřit se.

"Ano," zamyslel jsem se, "tak nějak. O jakémsi maličkém úspěchu se dá mluvit, ale to není důležité. Důležitá je naděje. Jinak by nevznikla nová kniha, a vlastně vůbec nic... Chápete?"

Opět ticho. Ale nyní jsem měl už pocit, že se na mě nikdo nezlobí. Prostě vysvětlil jsem jim sám sebe.

"Tak takový je úspěch," řekl jsem. Může mít uniformu požárníka a jmenovat se třeba Pepa Vašátko.

Přeložila ZUZANA DUŠKOVÁ

Maďarský spisovatel PÁL BÁRDOS není u nás dosud známý. Narodil se v roce 1936; po absolvování gymnázia v Segedíně pokračoval ve studiích na filosofické fakultě, kde také později přednášel na katedře literární historie. Od roku 1972 žije v Budapešti. Je dramaturgem maďarského rozhlasu. Vydal několik sbírek povídek ( Osm dívek a drak , 1959; Od večera do rána , 1966; Čtyři stovky forintů , 1971 a Před zrcadlem , 1984, odkud je i otištěná povídka) a několik románů ( Panika , 1962; Zvláštní znamení - strach , 1966; Druhé desetiletí , 1981).

Z.D.

Texty Alexandra Solženicyna se nikdy nezabývala jen literární věda. Zájem o politický, společenský či náboženský účinek jeho díla ji přesahoval. Úvahy o dosahu a následcích všeho, co napsal, se objevují dokonce častěji než rozbory prací samých - ty se často omezují jen na ideové zaměření nebo povrchně popisují jazykové prostředky. Proto ohlasy Solženicynových textů (a texty o ohlasech) nabývají takových rozměrů.

Nejprve (50., 60. léta) byl ohlas doslova otázkou života či smrti autora i díla (zabavování napsaného, perzekuce), později (70., 80. léta) Solženicyn svými pracemi ovlivnil vztah světové veřejnosti k nejpevnější a nejničivější mocenské struktuře novodobých dějin - sovětskému komunismu - a poznamenal tím jeho osud (existuje názor, že z hlediska mezinárodních vztahů nikdy nic nezasáhlo Moskvu tak silně, jako vydání knihy Souostroví Gulag , Paříž 1973-1975). Proto vládlo napjaté očekávání, přeruší-li spisovatel práci na epopeji o ruské revoluci ( Rudé kolo ), aby promluvil k dění ve své vlasti, přeruší-li mlčení, kterým až dosud komentoval nový politický kurs.

V září 1990 světové agentury ohlásily, že Solženicyn promluvil . Jestliže dříve uchovával svá díla v důmyslných skrýších v jednom nebo několika málo exemplářích a ideální pro něj byly texty uložené pouze ve vlastní paměti, pak nyní zažil opačnou krajnost: stať Jak bychom měli uspořádat Rusko četlo během 24 hodin v deníku Komsomolskaja pravda a v týdeníku Litěraturnaja gazeta nejméně 26,5 miliónů čtenářů! Jestliže se posledních patnáct let Solženicynova díla do SSSR pašovala ze zahraničí, kde vycházela hlavně zásluhou nepřátel sovětské moci, a předtím kolovala ve vzácných opisech mezi "vnitřními nepřáteli" a jejich známými, pak nyní získal právo prvního vydání sovětský tisk (za 27 let od vydání první povídky, Jednoho dne Ivana Děnisoviče , to byla první Solženicynova práce otištěná v SSSR, aniž dříve vyšla ineditně nebo v exilu) a náklady na rozšířené vydání novin hradila vláda RSFSR, která podle textu nemá právo vládnout. Jestliže v 60. letech Solženicynův vydavatel, šéfredaktor časopisu Novyj mir Alexandr Tvardovskij, musel před cenzory dlouze obhajovat každý odstavec jeho prózy, pak nyní redakce slíbila, že text otiskne bez jediného zásahu, aniž jej někdo z jejích členů znal.

Čekalo se, stejně jako kdysi v případě Puškinově, co řekne hlava státu. Brožuru týden po vydání posuzovali účastníci zasedání Nejvyššího sovětu. Masmédia ve svých komentářích vytvořila dojem, že všechny příspěvky sice vyjádřily úctu obdivuhodnému muži, ale zároveň jeho stanovisko jednomyslně odmítly: je daleko a nerozumí současnosti. Jak řekl president - Solženicyn tkví celý v minulosti a jeho názory mají destruktivní charakter. Ve skutečnosti každý řečník opodstatňoval nesouhlas se Solženicynem jinak. Hlava státu se s odkazem na tradici ruského internacionalismu aktuálně obávala chození po zemi s nůžkami a šlapání po lidských osudech , ukrajinští funkcionáři označili tutéž tradici za neomonarchistické ideje velkomocenského šovinismu, praktikované bolševiky pod heslem internacionalismu, a odsoudili text jako podporu rusifikace své země. Imperiální charakter stati zkritizovali kromě Nerusů, dotčených pojetím svazových republik jako nepříjemného břemene (např. středoasijský podbřišek , který zbytečně dobyl Alexandr II., místo aby dokončil reformy), i stoupenci prozápadní cesty Ruska, doma i v zahraničí.

Solženicynovu nedůvěru k Západu považuje za omyl Igor Ščelkovskij (Russkaja mysl) i Bernard Henri Lévy (Libération). Oba vidí pro Rusko jedinou možnost, jak nastoupit cestu k prosperitě, do Evropy, k národnostní integraci podle západoevropského vzoru. Oba soudí, že lze předejít katastrofě, pouze otevře-li země náruč Západu, přistoupí-li na jeho podmínky a obyčeje. Návrh na obnovu sto let starých zemstev považují za anachronický. Solženicynův překladatel a přítel, profesor George Nivat, označuje poslední práci naopak za konverzi k demokracii - zvláště ve srovnání s předešlým návrhem na uspořádání - Dopisem představitelům SSSR (1974). Polemizuje s Listy Libération a Observer, které tvrdí, že Solženicyn vystupuje proti sblížení Ruska s Evropou; ta v Nivatově podání směřuje k unifikaci, ale přesto si zachovává svou rozmanitost, známou ze středověku. A o to usiluje Solženicyn. Je evropštější, než si kdo myslí .

Vladimír Boxer (Le Monde) považuje Solženicynovu pravičáckou utopii ruské půdy za příbuznou levé utopii ruského komunismu . Říká, že 95 % spisovatelových návrhů vyhovuje stranické nomenklatuře, její touze po přežití, moci a blahobytu. Takový názor je ojedinělý. Recenzent v Le Figaro píše místo jména: Autor Souostroví Gulag - a každý ví, že má na mysli člověka, který obžaloval totalitní systém tak úspěšně jako nikdo jiný. (Mnoho novin napsalo, že nekrvavou likvidaci komunismu v Evropě zorganizovali tři muži: Solženicyn, Lech Walesa a Jan Pavel II.)

Nejčastěji reakce buď posuzují Solženicynův vztah k západní demokracii a zkoumají, jaké místo mezi Evropou a Asií Rusku přisuzuje, nebo se snaží určit, na čí straně stojí v současném boji o moc. Oba přístupy provází společný rys: autoři popisují výsek místo celku, zplošťují mnohovrstevnatost, schematizují složitá stanoviska. Otázka evropanství Ruska vyvstává hlavně z hlediska obchodního. Evropa, která spěje k jednotě trhu, se ptá, jaký vztah k ní bude mít to Rusko, které Solženicynův návrh představuje, nakolik se do ní bude chtít začlenit, kudy povedou hranice, co hodlá žádat; problém Rusko a Evropa vidí tisk prakticky, ekonomicky.

Některé ohlasy zaznamenaly, že v celém textu kromě Iljiče I. a Iljiče II. vůbec nezazní jméno hlavy státu, nenajdeme jediný soud o dnešním boji politických sil. Přesto mnohý novinář Solženicyna násilím zařazuje do jednoho ze znepřátelených táborů. Podle Die Weltwoche podporuje imperiální politiku, podle Ivana Drače se rozhodl dát program konzervativním silám, citují se slova šéfredaktora nacionalistického měsíčníku Naš sovremennik, který řekl, že Solženicyn je hlasatelem mravní pozice, na níž časopis stojí, spekuluje se o rozhovoru na dálku, který prý vede spisovatel s Gorbačovem o tajemné budoucnosti Ruska (Alberto Kavallari, Repubblica). Také André Mannon (Dimanche) a Alain Minc (Figaro) se soustřeďují na Jelcinovu strategii, Solženicynovy favority na politické scéně, šance presidenta...

Novináři zaměnili reflexi textu reflexí na dané téma a jejím prostřednictvím usilují Solženicyna uchopit, zmocnit se ho, vymezit mu jednoznačné místo, které měl jako nejznámější sovětský občan pronásledovaný z politických důvodů. Na Západě jde navíc o senzaci. Odpovídá tomu i umístění ohlasů na předních stránkách deníků; autoři podávají jednotlivé rysy textu v tak vyhrocené podobě, že docházejí k pikantním zjištěním: Solženicyn je populista, ruský ajatolláh Chomejní, de Gaulle konce 20. století, helvétista, obdoba Ježíše Krista, nový Dante, jehož peklem je Gulag, fundamentalista, biblický Jeremiáš...

Ruské reakce, s výjimkou reakce několika intelektuálů, chápou článek jako ideologickou směrnici. Zvláště dopisy čtenářů ukazují, že se lidé k textu stavějí tak, jako by mohl kdykoli nabýt právní závaznosti. Svědčí to o pevné vazbě, jež ve vědomí obyvatelstva spojuje veřejný projev s jeho praktickými následky: když se nějakému názoru dostane široké publicity, znamená to, že získá oficiální platnost a brzy se podle něj může začít odsuzovat, vysídlovat, okupovat, střílet... Vzhledem k tomu, že nyní moc vyžaduje názorovou jednomyslnost obyvatelstva jen velmi slabým tlakem, může se protestovat, v tisku nebo na ulici. Kazaši například uspořádali proti eseji samotářského exulanta v Alma-Atě protestní demonstraci.

Ve stati Jak bychom měli uspořádat Rusko nacházíme zjevné vlastnosti uměleckého textu. Bohatství citátů, faktografických a statistických údajů vzbuzuje dojem vědecké přesnosti, ale text stojí na krajních, expresívních soudech, s fakty zachází nadsazeně. Ukrajinec Svjatoslav Karavanskij to dokládá na pasáži o Haliči, podle Solženicyna násilně odtržené od Ruska. K literatuře odkazuje Solženicynův zájem o jazyk, mluví-li o národnostních problémech, a sám jazyk jeho úvahy svědčí o nezaměnitelném vypravěči díla. Hodnoty spíš umělecké než politické hledá v eseji komentář Komsomolské pravdy; Süddeutsche Zeitung píše, že jde o text básníka, ne politologa a vědce. Takový přístup vysvětlí, proč je návrh víc utopií než návodem, smíří nás s výzvami k sebeomezení (základní termín Solženicynovy publicistiky, sebeomezení zakládá možnost, jak vyvést společnost ze zajetí konzumní civilizace), které jinak zní jako provokace.

Vadim Rossman, inspirovaný myšlenkami zemřelého sinologa a obhájce lidských práv Vitalije Rubina, srovnává Solženicyna s Konfuciem, čínským filosofem 5. století před Kristem. Srovnání není tak násilné, jak vypadá. Oba mají ve své zemi nesmírnou autoritu, v 70. letech bojovali čínští představitelé proti obdivu ke Konfuciovi stejně jako Kreml proti popularitě Solženicyna, a je-li v Číně ústy a duší národa filosof, v Rusku tato role patří spisovateli. Shodné rysy obou učení spočívají ve vyzdvihování světlé minulosti proti chaosu přítomnosti, ve služebném postavení historie vůči myšlence díla, v nadřazování mravnosti právu, které je bez ní, stejně jako politika, bezmocné, v důrazu na sebeomezení, v dělení obyvatel na své (centrum) a cizí (periferie), kteří se buď vděčně připojí k centru, nebo budou přísně izolováni.

Je zřejmé, že přistupujeme-li k textu psanému z těchto pozic jako ke konkrétnímu politickému programu, uvažujeme-li o okolnostech a následcích jeho uskutečnění, nebo slibujeme-li si od něj vyřešení současných problémů, jde o nedorozumění.

Solženicyn nedrží s nacionalisty proti demokratům ani s Gorbačovem proti Jelcinovi. Nemá nejmenší ambice, natož vyhlídky, na realizaci svých vizí. Mluví za sebe, o sobě, o své zkušenosti. Hodnota jeho zkušenosti spočívá v jedinečném vidění světa, které nám předkládá, abychom se s ním poměřili. Kdekdo chce návod, směrnici. Solženicynova utopie není schématem obrody, ale obrazem skutečnosti. Proto ji můžeme vykládat tolika způsoby a nikdy s tím nebudeme hotovi.

TOMÁŠ GLANC

Řekne-li se Rakousko, vybaví si průměrně vzdělaný občan obvykle tři souvislosti - Rakousko-Uhersko a naši "třistaletou porobu", Rakousko - demokratický stát, který s obrovskou tolerancí a pochopením přijal tisíce našich politických i "politických" emigrantů, a Rakousko - první zemi Západu, která nám bezprostředně po revoluci otevřela své hranice.

Československo a Rakousko v minulosti měly a stále mají tolik společného, že není možno všechny konkrétní aspekty vyjmenovat. To, co nás už od minulého století spojovalo, byly jednak ryze lidské a rodinné vazby, jednak, a to především, vazby kulturní a obecně duchovní. Proti těmto integrujícím vlivům ovšem působily - za monarchie i po jejím zániku - i vlivy protichůdné, politicko-ekonomické, a později i nesmyslně a nesmiřitelně ideologické.

Přestože minulost československo-rakouských vztahů není tak bolestně zapeklitá jako v případě Německa, je tedy i zde mnoho témat, o nichž je třeba hovořit.

Jako první výrazný příspěvek rakouské strany do této diskuse v nové situaci je možno chápat knihu předního rakouského novináře Hanse Magenschaba Svět dědů. Rakouské rodinné album (Die Welt der Großväter. Das österreichische Familienalbum. Verlag der Österreichischen Staatsdruckerei, Wien 1990). Kniha vyšla vloni na podzim a o něco později ji na besedě pořádané rakouským velvyslanectvím autor představil i v Praze.

Kniha, věnovaná mladým Rakušanům, kteří svou současnost mohou pochopit jen díky minulosti , začíná slovy: Hledání stop mezi Krušnými horami a Vysokými Tatrami, podél Vltavy a Moravy - to je víc než jen nostalgická touha po povidlových taštičkách a plzeňském pivu. To je dnes, kdy už jsou hranice zase otevřené, znovuobjevování mytického, historického a současného kouzla společné střední Evropy. A přiznání se ke společným kořenům. Výsledky svého hledání autor předkládá tou nejšťastnější a nejvýmluvnější formou, kterou mohl zvolit: formou obrazového dokumentu. Ve své knize shromáždil desítky fotografií z přelomu století, získaných na základě výzvy v našem tisku ze soukromých archívů i přímo z rodinných alb našich občanů. Původní obrovský materiál musel ovšem pro publikaci podřídit výběru, jehož hlavním kritériem se stala životní autenticita fotografie, vypovídající co možno bezprostředně a detailně o každodenním životě všech vrstev naší tehdejší společnosti (tento moment Magenschabovu knihu zásadně odlišuje od obdobných publikací našich, např. od Scheuflerovy Prahy 1848-1918 z roku 1986, jejímž leitmotivem byl především uměleckohistorický vývoj fotografie u nás).

Také textové členění knihy sleduje především poznávací cíl - z nejrůznějších úhlů přiblížit rakouskému čtenáři zemi jeho předků a její dějiny v minulém století, jež jsou pro něj přece jen v mnoha ohledech "terra incognita" (přesto však znalost naší země i společných dějin u Rakušanů vysoko převyšuje obecnou informovanost naši!). V první kapitole s příznačným názvem Pan Procházka si neví rady analyzuje autor základní aspekty politické a národnostní situace v české části monarchie v 2. polovině 19. století. Zásadní kritice přitom podrobuje nedůslednost národnostní politiky Františka Josefa vůči Čechám; císař nedokázal konstruktivně využít počáteční politické vstřícnosti české reprezentace, ztělesněné v austroslavistické koncepci Františka Palackého, a prakticky tak zavinil vleklé česko-německé národnostní třenice, příznačné pro poslední desetiletí existence monarchie. Obdobným způsobem Magenschab přibližuje i postavení Slováků a Slovenska v rakousko-uherském soustátí a specifičnost Pressburgu (Bratislavy) jako mnohonárodnostní podunajské metropole. Literární historii je věnována kapitola Orkus a kavárna Arco , líčící pražskou německou kulturní scénu přelomu století a specifickou situaci pražského židovského elementu. Zvláštní kapitola je v knize také vyhrazena tématu v české literatuře a publicistice zatím prakticky opomíjenému vídeňským Čechům, jejichž milieu autor líčí v přímé souvislosti s vývojem rakouského sociálnědemokratického hnutí. Vojensko-politická úloha Čech (a Čechů) v 1. světové válce je analyzována v kapitole s výmluvným názvem Švejci, nebo velezrádci? Přestože se autor na počátku knihy distancuje od nostalgie a sentimentu, poslední kapitola z pera autorovy manželky na tuto strunu přece jen poněkud hraje, neboť je zde reflektován svět žen - matek, babiček, ale také českých chův, služek a kuchařek (včetně nezbytných receptů české kuchyně), což vše bývá kvintesencí "vzpomínek z mládí". Tento dovětek je ale také možno chápat jako lidskou tečku za předchozími historicko-politickými pasážemi, a pak je zcela na místě, neboť koneckonců ženský svět je to, co každého člověka formuje primárně, hned od narození, a do značné míry tedy určuje i jeho budoucí místo v životě i historii.

Magenschabova kniha si nečiní nároky na to být vědeckým dílem, je to především obrazová publikace, působící v prvé řadě emocionálně (tomu napomáhají i úryvky z dobové literatury). V textové části však přináší i dostatek konkrétního historického materiálu a vlastně resumuje - opírajíc se takřka výlučně o rakouskou a německou historickou literaturu - základní přístup druhé strany k interpretaci společných dějin. A v tomto smyslu je ovšem pro naše historiky a publicisty i výzvou k diskusi.

MAGDALENA ŽIVNÁ

Anežka Charvátová před časem upozornila na stránkách tohoto týdeníku na existenci nesporných literárních hodnot za karibskou zdí , o nichž jsme dřív nemohli a nesměli mít povědomost (šlo přece o kubánské emigranty, tedy "kontrarevolucionáře"!). Tuto informaci, pro mnohého zajisté překvapivou, lze však ještě rozšířit: velká literatura světových parametrů vznikala i uvnitř karibských zdí. V tomto konkrétním případě nemáme na mysli A. Carpentiera, případně poněkud problematičtějšího N. Guilléna, ale výhradně a co nejdůrazněji JOSÉ LEZAMU LIMU (nar. 1910), který zemřel před patnácti lety a před pětadvaceti vydal svůj slavný román Ráj (v originále s dantovským názvem Paradiso). Pro větší srozumitelnost uměleckého, duchovního, etického a politického kontextu si dovolíme upozornit na jeden obdobný případ domácí provenience: zatímco Carpentierova a Guillénova role byla výrazně nezvalovská, role Lezamy Limy byla spíše holanovská tedy tiché a mravně nekompromitované setrvávání u hlubinných zdrojů světové kultury. Již toto konstatování by mělo předznamenat, že nám nejde pouze o nějakou pietní odbornickou vzpomínku, ale o upozornění na literární souřadnice prvořadého významu. Castrův "ostrov svobody" je zajisté pomíjivá provincie, ale Lezamův Ráj (samozřejmě vedle jeho básnických sbírek, esejů a iniciátorské činnosti) je přebývání ve svobodě věčnosti - literární a křesťansky univerzalistické, k níž se Lezama Lima vědomě hlásil. Naší pozornosti by především neměly uniknout následující skutečnosti:

V roce 1944 založil Lezama Lima časopis Orígenes , který i přes mizivý náklad představoval až do roku 1956 jakousi gravitační osu hispanoamerické literatury. Časopis si záhy získal mezinárodní věhlas; čerstvý laureát Nobelovy ceny Octavio Paz zastává názor, že to byl ve své době nejlepší časopis ve španělštině. Neuvěřitelně sečtělý a vzdělaný Lezama (nikoli však zcestovalý, neboť v důsledku vážné astmatické choroby a nechuti k cestování se za celý život nedostal dále než na Jamajku a do Mexika) pojal svůj časopis jako platformu pro setkávání univerzálních hodnot domácí a světové kultury. Na stránkách časopisu a mezi jeho spolupracovníky se objevují proslulá jména jako například Juan Ramón Jiménez, Vicente Aleixandre, Luis Cernuda, Jorge Guillén, Gabriela Mistralová, Octavio Paz, Louis Aragon, Paul Eluard, Saint-John Perse, T. S. Eliot, Wallace Stevens, William Carlos Williams, René Portocarrero,, Wifredo Lam a další. Časopis zkrátka znamenal jakési kontitentální okno do světa, kterému mnozí vděčí za mnohé.

Přibližně ve stejné době začal Lezama psát své vrcholné dílo, autobiografický román Ráj , ve kterém nenapodobitelným barokně metaforickým jazykem vylíčil osudy své rodiny v prvních desetiletích republikánské éry a své duchovní zrání od kolébky až po univerzitní auly na počátku třicátých let, kdy se rozhodl, že umění bude jeho výlučným posláním. Některé ukázky z románu se objevují již v průběhu padesátých let, ale celý román (který je svým způsobem nedokončený a má pokračování v rozepsaném románovém torzu Oppiano Licario , které bylo zveřejněno až po autorově smrti) vychází v Havaně poprvé a naposledy v roce 1966. Po vydání následoval tak trochu malý literární skandál. A to z různých důvodů. Román postrádá jakoukoli "revoluční" rétoriku a děj ostrovní "rajskosti", tedy harmonie, kdy skutečnost života není ještě v rozporu se skutečností obecné nadčasovosti, je situován do období údajné pseudorepubliky, která se prý pouze zmítala v hektickém očekávání revoluční "spásy" a oné známé martíovské "druhé nezávislosti". Strážcům utopické revoluční čistoty uniklo, že Lezama Lima jako svrchovaný básník nenapsal žádné dějiny Kuby, ale dějiny člověka v prostoru mezi jedním konkrétním dílem Země a nekonečností nebes. Ale i to bylo tehdy patrně na závadu. Další čtenáři (a těch bylo hodně) byli ve své hlouposti šokováni nebo přitahováni proslulou osmou kapitolou, v níž Lezama pomocí své neuvěřitelně přesné a nespoutané imaginace zparodoval citově a duchovně nefunkční vartianty tělesné lásky, která se živočišně vrhá na všechny dostupné možnosti sexuální normality i abnormality, aniž kdy dospěje k cíli. Soudní znalci literárního kontextu však okamžitě pochopili, že v hispanoamerické literatuře promluvil mistr, který nastavil laťku tak vysoko, že patrně nebude nikdy překonána. Mnozí považují toto dílo za největší latinskoamerický román a je pravdou, že vedle něho i ty nejzdařilejší projevy takzvaného magického realismu, včetně proslulých Sto roků samoty , působí poněkud vybledle. Lezama Lima se tímto románem podle názoru řady odborníků zařadil do vybrané společnosti takových věhlasných jmen jako Proust, Joyce, Broch, Musil, ale také například Dante a Homér. Jeden ze spolutvůrců světových úspěchů moderní latinskoamerické prózy, Argentinec Julio Cortázar, se po přečtení románu ocitl v jakémsi horečnatém stavu náboženského vytržení, dovolával se založení prolezamovského klubu Mistrových zasvěcených vyznavačů a neopomněl doprovodit své nadšení nejrozmanitějšími příměry a invokacemi; například: zatímco mnozí hledají, Parsifal nalézá, zatímco mnozí mluví, Myškin ví . A nato vstoupil pokorně do Mistrových služeb, neboť byl pohoršen četnými chybami v havanském vydání. Spolu s mexickým spisovatelem Carlosem Monsiváisem posléze připravil v Mexiku nové, Lezamem Limou revidované a autorizované vydání.

Lezama se svého času vyjádřil v tomto smyslu, že buď ta revoluce za něco stojí a přijme mě, anebo nestojí, a bude to tudíž její chyba . A revoluce si pochopitelně se svým největším básníkem příliš nerozuměla. Po pádu Batistovy diktatury byl sice Lezama několik let veřejně činný v různých kulturních institucích, ale postupně se stahoval do ústraní. V posledních letech svého života byl oficiálním režimem spíše ignorován. Castrovským literárním normalizátorům vadilo, že svět se zajímá více o Lezamu než o představitele nového "pokrokového" umění a že tímto zájmem chce "imperialisticky" očerňovat lidovládu. Lezama mlčel a tiše dožil, neboť emigrovat a stát se kubánským Solženicynem nechtěl (jak se před smrtí vyjádřil v rozhovoru se svým dávným přítelem Cintiem Vitierem). Jiná situace ovšem nastala po jeho smrti v roce 1976. Mrtvý básník už není tolik nebezpečný (okolnosti v mnohém připomínají osud díla Jaroslava Seiferta v normalizovaném Československu). Režim si začal Lezamu přivlastňovat, pokrytecky se dovolávat vzájemné lásky a vydávat dokonce sebrané spisy. Odvolávat se na Lezamu dnes v Havaně patří k literárně provoznímu bontónu.

Když se v sedmdesátých letech kubánská strana pokoušela řídit svými doporučeními překládání latinskoamerických autorů v Československu, Lezama Lima byl vždy mezi těmi, o nichž se mělo raději mlčet. Proto jsme také (například na rozdíl od našich polských sousedů) nestihli vydat Ráj v pravý čas. Teprve v roce 1982 jsme mohli tento velký dluh splatit alespoň v podobě básnického výboru Noc na ostrově (ovšem bez patřičné propagace a důrazného upozornění, že nejde o nějakého "jenom Kubánce"). A dnes? Jestliže i takové projekty jako reedice Joyceova Odyssea jsou údajně "ztrátové", pak v takto vymezeném provinčním prostředí nelze předpokládat, že by prorazilo NĚCO, čemu v bohorovné nevědomosti přisuzujeme neméně provinční hodnotu. S nádechem mrazivě ironické dvojznačnosti můžeme proto poznamenat: ať žijí ostrovy, "ráj" se nekoná!

VÍT URBAN

Od poloviny padesátých let se zdálo, že ve věcech umění přece jen nastávají volnější časy; svědčilo o tom ovzduší v časopisech, na výstavách, v divadlech, a také vydavatelství se těšila z té první oblevy. Zdálo se, že přicházejí časy zajisté nikoliv normální, ale alespoň méně nenormální. Přinejmenším potud, že i některým méně statečným estetikům nemusela už připadat sporná taková věc jako Hrdelní pře, o niž se zarazilo na počátku 50. let vydávání spisů Vladislava Vančury. Nyní se v Čs. spisovateli mohly úplněji rozběhnout svazky Díla bratří Čapků, posloužily tu poněkud obrozensky představené Obrázky z domova - měly být špičkou boty vsunutou mezi dveře, aby se zjednal průchod dalším knihám Karla, ale i Josefa. Je pravda, že tehdy pomohla menší studie Nikolského, ne že by nám byl sovětský kritik musel Čapka teprv "objevovat", o něm jsme věděli v ČS moc dobře, vždyť jeho kroky dosud zněly po chodbách někdejších Lidovek; ovšem nejeden z tehdejších literárních koryfejů naň pohlížel s nevraživostí, sám Václav Řezáč uznával Povětroně a snad ještě dvě tři věci; takže Nikolského studie se objevila právě vhod a podpořila již připravený projekt spisů, tentokrát, jak jsme doufali, neomezených pouze na období Čapkova "bojovného antifašismu". Ostatně prominentní politik, který dost nedávno prohlašoval, že "hradní Čapci" jsou literaturou odbytého včerejška, měl dosud moc, zášť i výkonné pomocníky. Ideová munice mohla být dodána kdykoliv, na požádání.

Nicméně s Čapky se v nakladatelské kuchyni ČS cosi hnulo. Branald předestřel plán spisů E. Basse, své staré lásky, já jsem navrhl svého uctívaného (a ne dost ceněného) Jaromíra Johna, Fikar sám načrtl pořad Díla J. Seiferta, přišly na řadu spisy Mahenovy, Šrámkovy, Karla Poláčka, Benešové. Nakonec, když jsme nakladatelství opouštěli, byly rozpracovány nebo již dokončovány asi čtyřicatery spisy včetně minorum gentium. Jen Marie Majerová se Spisovateli trvale odpírala, myslím, že i členství Pujmanové, její stálé rivalky, v ediční radě bylo jednou z příčin, proč dala se svými spisy přednost Odeonu. Z velikých živých přišel ovšem zkrátka Vladimír Holan, po známém incidentu při víně u Goldhammera byl dokonale démonizován a bylo vskutku dílem osobní odvahy Fikarovy, že svým vlivem v Litfondu pomáhal básníka hmotně zajišťovat a že prorazil nedůstojné tabu v r. 1954 aspoň bibliofilským vydáním poémy Prostě s kresbami Františka Tichého.

V onom období stydlivého tání se začal spontánně rodit jakýsi duch tiché soutěživosti mezi dvěma, jak se říkalo, nakladatelskými kolosy beletristické literatury, mezi Spisovatelem a Odeonem. Scházívali jsme se, vedení obou domů, dost často na obědě, tu v Savarinu na Příkopech, tu v Rotisserii v Mikulandské, jindy v Klubu spisovatelů, tady však býval stálým strávníkem hlavně odeonský ředitel Kalaš, Jan Řezáč, tehdy šéfredaktor, klubové prostředí nesnášel, byť mu méně než nám hrozilo, že při nudlové polévce či telecím à la bažant se mu za zády objeví neukojený autor a jme se domáhat vydání svého díla. Řezáče doprovázíval jeho rozvážný náměstek Zdeněk Štolba, vedoucí výtvarných publikací Zdeněk Pilař, zřídka ekonom Bodner, a tak jsme s vidličkou v ruce probírali kulturně politické dění, hodnotili produkci a také uhlazovali třecí plochy. Neboť od doby, kdy jsem uvedl v život Edici ilustrovaných novel, pak humoru a satiry a k české řadě edice Žatvy její překladovou paralelu, docházívalo občas k přetahování a stávalo se i, že překladové oddělení ČS o dvou redaktorech vyzoblo konkurenci na Národní 36 zlaté zrnko. Jako v případě velkého literárního objevu 50. let J. D. Salingera román Kdo chytá v žitě ovšem nakonec stejně vyšel v Odeonu, když při čistce v r. 1959 nové vedení titul jakožto scestný ze své zahrádky vykázalo.

A tak jsme si trochu zakládali i na tom, že jsme po deseti letech opět vyvolali jménem W. Saroyana, vydyndal jsem z Urbánka jeho starší, hotový, mně známý překlad Odvážného mladého muže na létající hrazdě a hned s ním domluvil Joyceovy Dubliňany a velice se těšil z prvního svazku té nové překladové řady, z Kafkova Procesu. Naši nabídku tehdy přijal Pavel Eisner s pohnutím, divže mu nevstoupily slzy do očí, když děkoval za to, že "jsme umožnili velkému pražskému rodáku, aby opět promluvil, 34 let po své smrti, v jazyce jeho Mileny Jesenské". Tak nějak to chtěl mít jako osobní dedikaci v patitulu a my jsme celé jedno odpoledne měli co dělat, abychom mu to vymluvili. Šanujte nás, pane doktore, bědoval Fikar, chápejte, budou to mít za provokaci. Pan dr. Eisner nechápal, ale podvolil se, dedikaci stáhl, Fikarova obava se potvrdila. Byla prý to revizionistická provokace! A to se ještě neuskutečnil projekt na vydání jiného velkého outsidera Roberta Musila! Měsíc dva poté, co jsem dal optovat Muže bez vlastností, jsem jednoho letního odpoledne na břehu rybníka ve Stráži pod Ralskem málem zakopl o slunícího se básníka Miloše Jirka. Dali jsme se do hovoru a na dotaz, co chystáme z německé oblasti, jsem se zmínil i o tomto záměru. Jirko jako elektrizován vyskočil a z kupky propriet vylovil knižní špalek: "To je můj sen! To bych chtěl dělat! Dám ukázku, už jsem se sám pro sebe pokoušel!"

Nu, Jirko se k věci nedostal, přituhlo a velký Rakušan s českým příjmením se stal pro ČS jménem nad poměry. Ale byl to jeden z těch případů, kdy Honza Řezáč, přišla-li řeč na nakladatelské soutěžení, prohlašoval: "Ten Václav Kopecký měl pravdu! Bejt po jeho, když se zřizoval Spisovatel, mohli jsme mít o konkurenta míň!" (Bylo známo, že politický harcovník in artibus zastával zpočátku koncepci dvou velkých státních nakladatelství, jednoho pro překlady, druhého pro díla "našich vyzrálých mistrů", zatímco nakladatelství Svazu spisovatelů se mělo podle výroku ministra starat "jen o ty prvničky, když dojde k defloraci".)

Při těch různých návratech před čtenářskou veřejnost nešlo jen o naše podílnictví na "sporech dědických", jak vyrovnávání s moderní literaturou naší i světovou pojmenoval ve své známé polemice Milan Kundera. Nechtěli jsme být zahleděni do bezprostřední minulosti, ostatně naše mapování nebylo úplné a za daných okolností úplné ani být nemohlo; ovšem pře se vedla přes historii i o autory sakramentsky živé, kteří namnoze, jak se psávalo, předkládali problematické texty, i když ta problematičnost se měnila s dobou až neuvěřitelně. Ještě na počátku 50. let setrvával v redakci nehybně rukopis Neffových Srpnovských pánů, obdařen rozpačitými posudky i odsudky, předlouho musel čekat na svůj come-back Jiří Mucha, než byl připomenut svazečkam povídek Čím zraje čas (1958), zvlášť alergičtí byli kulturou vládnoucí šogúni na autory typu Jiřího Weila, stávalo se však, že bouřlivé "ideové" protesty vyvolávaly i věci značně nevýbojné - jak jen to schytalo nakladatelství od mračnopozorného Františka Trávníčka za vydání nenáročného Rachlíkova Pana Randáka!

A těch výčitek, když jsme vydali M. V. Kratochvílovi Osamělého rváče, tentokrát od Karla Nového jednoho večera na Chudlázi, kam jsme za ním přijeli s odpovědnou redaktorkou v jiné redakční záležitosti. Nový byl zábavný, když vzpomínal na Vančuru nebo na své bohatýrské mládí, kdy si přivydělával kabaretním hazardem, ale tehdy se na nás vrhl s bandurskou: "Co vás to popadlo s tím Osamělým rváčem? Ta kniha oslavuje vraha českého lidu, dobrodruha, rejtara, upíra, vydáváte chvalozpěv na hrdlořeza stejnýho zrna jako esesáci, co tady celý Benešovsko chtěli předělat na koncentrák!" Marie Vodičková, která se později zasloužila o mnoho autorů a jako zastánkyně "fikarovské linie" probojovávala i po aféře se Zbabělci Škvoreckého návrat, se pokusila ediční počin vysvětlit netušíc, jak výbušný člověk je zasloužilý umělec z Benešova. Okřikl ji velice nedvorně, jal se jakoby stižen záchvatem pobíhat kolem hořícího krbu, mával zběsile poleny jako husitský hejtman a metal je po místnosti, inu, soptil tak, že nešťastná Mařenka propukla v usedavý pláč, jednak z lítosti nad obviněním málem z národní zrady, jednak z obavy, aby starého pána v tom rozčilení nestihla neblahá srdeční příhoda.

Něco málo tedy nakladatelství ČS snad vykonalo, ovšem naše písnička se pomalu chýlila ke konci. Signály přicházely mnohem dřív, než došlo k velkému třesku po vydání Zbabělců, jedním z posledních byla aférka s Nejedlého Terézou Novákovou. Rukopis medailónu, připravovaný, jak žádaly dobové zvyklosti, k ministrovu vysokému životnímu výročí, byl dodán na poslední chvíli, ostatně jaképak redigování, pan profesor byl na vše, co napsal, víc než háklivý - stalo se přece, že jednou sazeč spontánně opravil drobnou pravopisnou chybu a korektorní sloupec se mu vrátil s legendárním upozorněním a škrtem na doličném místě: "Sazeči, pamatuj! Co Zdeněk Nejedlý napsal, nikdy neopravuj!" - "Musíme mu udělat fajn knížku, stařík je netýkavka," nabádal Fikar důtklivě a rozhodl, že ji typograficky pojedná Oldřich Hlavsa. Kniha se připravila v rekordním čase, a sotva tiskárna dodala signály, Fikar a Kristek jako odpovědný redaktor se s nimi ještě zatepla vydali k autorovi v pevné víře, že se jim dostane pochvaly za pohotovou práci. Chyba lávky! Za dvě hodiny byli zpátky, Láďa Fikar si mě zavolal a bledý jako stěna, před sebou koňak, se svěřoval: "Člověče, bylo to strašný! Prej jsme mu zničili knížku! Řekl jsem mu, pane profesore, dělali jsme ji s nejlepšími úmysly, a on na mě, Úmysly, úmysly, ty vaše úmysly, vždyť není na obálce ani pořádně vidět jméno autora! Ale Oldřich Hlavsa je uznávaný výtvarník, povídám mu, ve Švýcarsku byl poctěn nedávno cenou... Člověče, takhle mi smetl tu svou Terézu pod nohy a zaskřehotal, Ve Švýcarsku, ve Švýcarsku, tady nejsme ve Švýcarsku, tam ať si formalismus pěstují, ale ne u nás, vždyť se podívejte, co jste mi tam dali, přes obálku leze pavouk! To je snítka vavřínu, pane profesore, šeptnul jsem, von po mně hodil tak zlý voko, že jsem řekl rychle, Pane profesore, my uděláme novou obálku a přesadíme text, a von mi nedal ani domluvit, To si s tím dělejte, co chcete, soudruhu Vohryzku, člověče, von mi říkal soudruhu Vohryzku!" Bledý Fikar do sebe zvrátil další koňak. "A Durycha do toho zatáhl, člověče, Durycha! To na Sedmikrásce jste si dali záležet jinak! A kdypak nám ještě vydáte Bloudění? A třeba i Pekaře, když už Durycha! Tak dlouho se chodí se džbánem, až se ucho utrhne!" A Ladislav v sobě pohřbil třetí koňak, než se vrhl k telefonu, aby přemluvil Milana Hegara k nové úpravě díla rozhněvaného staříka. A to hrozivě znící rčení měl vbrzku vyslechnout ještě jednou, už jako stvrzení našeho nakladatelského pádu.

Zjara 1959 byla svolána konference Svazu spisovatelů a ta se slavnostně a se zahanbující jednomyslností odřekla "všech škodlivých názorů a nálad, jež zazněly na 2. sjezdu", a odmítla "cizí a revizionismu nahrávající vlivy", které se promítly i do ediční praxe Čs. spisovatele. Seděli jsme tehdy na té konferenci v dejvickém Internationalu s Ladislavem vedle sebe, a když jsme naslouchali, kterak pod taktovkou Štolla spisovatelé hudou opět tu obehranou písničku na počest dirigovaného kumštu, po každém takovém duševním striptýzu jsem cítil, jak mi starý kamarád stiskává loket, a slyšel, jak šeptá: "Nemá to cenu! Je to hotový!" Bylo to ponižující představení, ale inkvizitor byl spokojen. A když jsme odcházeli ze zasedačky v houfu náhle jaksi zaražených diskutérů (jen Alexandr Matuška se vyznal Fikarovi otevřeně ze svého špatného svědomí), všiml si Štoll již odepsaného Ládi a obdařil ho studenou poznámkou: "To víš, soudruhu Fikare, zákony vývoje jsou neúprosné a za všechny omyly se platí. A vy jste měli těch zásadních omylů za poslední dobu celou řadu ! Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!" Šlo spíš o ten džbán než o tu vodu, náš cenzurní instruktor z HSTD mi poodhalil později roušku zákulisních úvah těch, kterým se zdálo, že je nejvyšší čas učinit přítrž i té malé nakladatelské hře na svéprávnost: "Snad si nemyslíš, že to všechno způsobil Škvorecký? Nebejt jeho, byl by to odskákal někdo jinej! Třeba Karel Ptáčník s tím jeho Městem na hranici. Má kliku!"

My, nosiči džbánu, jsme kliku neměli, z ČS jsme vypadli jako švestky, Fikar dočasně na volnou nohu, Branald ke svému psacímu stolu romanopisce, já do Dilie, neboť dopis, jímž jsem se "s Fikarem solidarisoval", byl považován za akt provokace nebo, jak mi sdělil Jan Pilař na odchodnou, za "takové gestíčko". Ani Fikar, ani já jsme netušili, že se v tom Československém spisovateli ještě jednou sejdeme, a už vůbec ne, že z něj budeme ještě jednou vykázáni, dokonce za asistence týchž eminencí a za použití prakticky týchž argumentů.

I malé dějiny se opakují - avšak kdy jako drama a kdy jako fraška?

(Dokončení příště)