XX``X "Po převratu s nově získanou samostatností státní zakončila se i jedna epocha ND. Přišel konec toho, co bych nazval buditelské poslání ND. Neklammež se o tom: určité buditelské ideály divadelní i literární se definitivně vyžily. Divadlo nemusí již burcovat zatuchlé a zahluchlé národní nebo jazykové svědomí české. Je věcí cti svobodného národa, aby měl i umění opravdu svobodné, vyňaté z určitých politických utilitarismů..." (F. X. Šalda, 1933).

1.

Hysterické reakce na nedávný aprílový žert Lidových novin o výprodeji Zlaté kapličky soukromému výrobci zdrhovadel svědčí přinejmenším o třech nikoli žertovných věcech. Za prvé o zarážejících neznalostech základních faktů a dat z historie ND, což zvláště překvapuje u kulturních pracovníků. Ve fiktivním rozhovoru bylo hned od počátku tolik historických nesmyslů (počínaje prehistorií majitelů ND), že jsem se už po přečtení prvých pěti řádek chystal usednout k psacímu stroji, abych autorovi vynadal; z další četby jsem však usoudil, že taková kumulace nesmyslů by mohla být vážně míněna snad ve Špíglu či v Expresu, ne však v LN. Překvapivé množství napálených a poplašených zůstává pro mne znepokojivým dokladem toho, že Špígl nejsou jen jedny bulvární noviny, ale spíše stav mysli - dokonce i povážlivého procenta čtenářů Lidovek.

Za druhé svědčí podobně naježené reakce jistě o vážně churavějícím obecném smyslu pro humor. Tento smysl selhává zpravidla tehdy, jde-li o vžité, letité, popřípadě donedávna tabuizované národní symboly: Hus, Žižka, Komenský, Palacký, Masaryk, Havel, Vítězný Listopad. Do tohoto klaunům zapovězeného teritoria povinné vážnosti piedestalových symbolů odjakživa patřilo i ND. A tak aprílový žert o ND zásadně nepochopili - a vysvětlení stejně zásadně odsoudili - přesně titíž lidé, kteří se jindy od srdce smějí Černým baronům či Tankovým praporům. Jde-li o národní symbol (či letitou národní iluzi), selhává dnes nejen smysl pro humor, ale i schopnost ironického odstupu vůbec - a tím i schopnost jakékoli příští radikální kritické reflexe.

A za třetí a nejpodstatnější, za uraženou patriotickou reakcí kulturní i nekulturní veřejnosti jsou problémy dalekosáhlejší povahy, o jejichž zmapování se letmo pokusí příští řádky. Projevují se tu přinejmenším přehnané obavy o osud hýčkaného národního mazla, o osud státem tučně dotovaného Otesánka, jenž laskavou národní i administrativní péčí zbytněl do monstrózního organismu, neschopného pro nadměrnou hmotnost už léta jakéhokoli pohybu. (Alarmující míry a váhy tohoto bumbrlíčka přesně popsal už v loňské Scéně č. 11 Jan Kopecký: "V roce 1900 mělo ND 373 členů a zaměstnanců; z tohoto čísla pracovalo v administrativě 12 lidí. V roce 1970 činil počet členů a zaměstnanců celkem 1666, z toho 721 umělců... V prosinci 1989 pracovalo v komplexu ND přibližně 2300 lidí, z toho umělců 801, včetně členů obou orchestrů. Na jednoho umělce připadli skoro tři zaměstnanci.") Přežívající obavy o podvýživu Otesánka projevují občas patetickými výlevy na obrazovce i významní tvůrci (J. Hlaváčová), dožadující se jménem všech zaměstnanců v nových poměrech starých privilegií (finančních, materiálních i společenských). Téhož rodu byly před časem i obavy ze zpochybňování "hegemonů revoluce" (rozuměj: tvůrců a zaměstnanců ND), jejichž lví zásluha, jak jsem vyrozuměl, spočívala v tom, že se listopadové události staly pod okny jejich pracoviště.

Podvědomé přesvědčení o výjimečnosti a privilegovanosti ND se zadřelo pod kůži nejen znepokojené veřejnosti, ale i odborníkům - a to i těm nejsoudnějším. Tak v již zde citované záslužné stati J. Kopeckého v loňské Scéně se hovoří - jistě správně - o neblahém vlivu organizace "monopolně vládnoucí strany" a její "prodloužené ruky - odborů" na veškerý provoz ND, ale zapomíná se přitom dodat, že to nebyli v daném případě pouze oni tajuplní "oni", nýbrž také konkrétní "my": že to nebyla jakási mystická, zvnějšku dosazená mafiánská lobby, nýbrž organizace domácí, vnitřní, v níž rozhodovaly oblíbené herecké hvězdy souboru (P. Štěpánek, J. Štěpnička aj.). A závěrem svého hájení J. Kopecký soudí, že "Nutno nakonec vyslovit obdiv těm, kdo i za těchto okolností, pro vytváření kulturního díla v divadle vražedných, dokázali udělat kus poctivé práce... Kdo tomuto divadlu v posledních desetiletích stáli nebo stojí v čele, nejsou hodni závisti, ale politování..." Tady se opět mytizují vnější tlaky (ne že by neexistovaly - existovaly, a jaké!) a zamlčuje aktivní, iniciativní vstřícnost vůči těmto tlakům, jakou projevovali v různých érách v různé míře komunističtí šéfové souborů (V. Vejražka, J. Dohnal, B. Prokoš, P. Kočí, V. Švorc, J. Fixa, J. Pauer, pohříchu i M. Lukeš aj.).

Neznám výmluvnější symbol oné přežilé, samozvané zbytnělé ideje, než je procovský normalizační monument Nové scény i s dokonale zbytečnou, sovětsky rozmáchlou zástavbou a nesmyslně vzniklým prostranstvím ("fórum absurdum"?) uprostřed. Nejen že komplex esteticky vraždí - protože ubuovsky překrývá - historickou budovu, ale je i divadelně nefunkční, nevariabilní, s moderními divadelními trendy se fatálně míjí, v jeho sjezdových fotelech se dá v podstatě jedno jediné: klimbat . Kdyby tento stát (a kultura zvlášť) nebyl v tak katastrofální finanční situaci, už dávno bych vyvolal petici za zbourání tohoto elegantního strašáka. Ale ani kdybychom ho zbourali, nevyřešíme základní problém: veřejnost si ještě - dva roky po revoluci - do důsledku neuvědomila, že ND, tak jak je jeho zakladatelé koncipovali, definitivně dohrálo jednu ze svých stěžejních rolí: být živoucím symbolem ztracené nebo ohrožené národní svobody.

Dnešní požadování zvláštních privilegií a glejtů mi připomíná ahistorické chování Chodů, vytrvalých strážců šumavských hranic, které na konci 17. století - v rámci habsburského císařství "říše římské národa německého" a hlavně v časech čilého hospodářského merkantilismu - už dávno ztratily jakýkoli dřívější strategický význam. Udělat z tohoto základního historického omylu našich předků národní mýtus (Psohlavci) se mohlo zdařit pouze v situaci národního ohrožení: vlny masového zájmu o Jiráska jsou v podstatě identické s vlnami národních pohrom, plodících obranné mechanismy národních iluzí (a naopak). Na této vlně se vezly i obě okupační divadelní konjunktury (1939-45; 1968-89) a z téže vlny bohatě profitovalo i ND, jehož náboráři v časech normalizace měli nikoli na měsíce, nýbrž na roky dopředu vyprodaná představení. Toto všechno je nyní - zdá se, že tentokrát definitivně - pryč.

2.

Byl to Jan Patočka, který již před třiadvaceti lety upozornil na to, že tzv. idea ND je dvojí: "nacionální" a "mravní". Prvou reprezentuje Patočkovi K. Sladkovský, podle něhož je "ND předzvěstí způsobu, jak národ dospěje od kulturní k politické samostatnosti. Duchovní úsilí je tu viděno jako složka a předobraz politického. Je dáno do služeb národního kolektivu, do služeb, o jejichž další ospravedlnění se řečník již nestará..." Druhou ideu ND představuje F. Palacký, jemuž je "ND" svatyní", kde národu "zjevovati a před očima stavěti se má všeliká mravní pravda a krása". Tedy, říká Patočka, žádné předobrazy, žádný národní partikularismus, žádná vůle k dospívání a vyrovnání s druhými, nýbrž prostě scéna jako morální instituce. Zatímco vlastenecký, nacionální koncept je uzavřen sám do sebe, vystačí si se svým vlastním zdůvodněním a nepodléhá již další kritice, koncept morální je otevřený koncept s přesahem , s přesahem ke společnosti, k dějinám, k člověku obecně, k budoucnosti. "Podle Palackého idea Národního Divadla s velkým N a D není ničím jiným než ideou národního divadla s malým n a d , jak je jakožto resumé dlouhé debaty kolem morální povahy divadla, kterou rozvíjel celý novověk západoevropských národů od 17. věku, s přichýlením k největšímu osvícenskému filosofu - I. Kantovi - formuloval Friedrich Schiller." (O smysl dneška, s. 136.)

Toto všechno se z Patočky dnes už hojně cituje a ví. Méně už se připomíná poněkud provokativní vyústění Patočkovy úvahy: funkci zvěstovatelů morální pravdy převzaly od ND v současné době malé scény. "A dnes je naše dramatická tvorba ideji Palackého nejblíže tam, kde se pokouší o mravní divadlo nezvyklých forem, inspirujíc se zčásti u divadla absurdity, epického divadla apod. - a uchylujíc se přitom na scény docela neoficiální. (...) Překvapivé na převtělování idejí je, že se mohou ukázat pojednou v rouše a na terénu, který se předchozím realizacím naprosto nepodobá, a působí proto vzhledem k nim jako negace a kacířství." (s. 140)

Jedno je jisté: "svatyni všeliké mravní pravdy a krásy" těžko dnes mohou národu věrohodně zjevovat včerejší prodejní představitelé Gottwaldů, Majorů Zemanů, Chlapců a chlapů či Okresů na severu. A naše první scéna přestala být ostatně "svatyní pravdy" i v oněch osudových chvílích, kdy se tu shromáždili umělci, aby vyobcovali z národa tu benešovské (1942), tu havlovské (1977) zrádce a zaprodance. Gottovo dnešní ryzí farizejství, jež člověku až bere dech ("Nikdo z nás nevěděl, že jde o schůzky, které byly postaveny proti Chartě. Nikdo z nás neznal její obsah a chartisté nás nevyhledávali a neinformovali. Slovo Charta na těchto schůzích nepadlo... A teď mě napadá: Neměl jsem tak trochu pravdu, když jsem řekl, že všichni umělci žijeme v tomto státě jako rodina? Všichni umělci v těch sedmdesátých a osmdesátých letech nějak žili a uiživili se. Nyní jsou poloprázdná divadla... Tenkrát to byl případ jedné Marty Kubišové, nyní je to případ celé umělecké fronty. Co myslíte: lhal ten K. Gott v Divadle hudby?" - Reflex č. 17/1991), je pro postoj řady dalších normalizačních národních umělců k těmto shromážděním a k etice herce vůbec až čítankově příznačný. A je dále pro dnešní situaci příznačné, že se právě na půdě těch největších scén propojuje disidentská dramatika s těmi "nejkamennějšími", nejkonformnějšími reprodukčními postupy, zatímco nonkonformní malé scény, které hrály v uplynulém dvacetiletí tajně své Havly a Uhdy doslova s nejvyššími existenčními riziky, dnes sahají po textech disidentů jen výjimečně či dokonce z recese (Sklep).

Orientaci při sledování zmíněných dvou idejí ND v posledních sto letech poněkud komplikuje fakt jejich častého prolínání: "všeliká mravní pravda" totiž v dlouhých obdobích nesvobody téměř nerozlišitelně splývá s bojem za národní a občanskou svobodu, s veřejným konstatováním prostých, oficiálně nepřiznávaných pravd o člověku a společnosti. Divadlo se stává na dvě hodiny Andersenovým dítětem a konstatuje nahatost císaře, zatímco zbylých 22 hodin vytvářejí titíž tvůrci a totéž obecenstvo v dojemné shodě iluzi nových a nových šatů. Některým divadelním žánrům (satira) takový stav sluší, neboť patří k důvodům jejich existence, jiným byl pouhou náhražkou, jež ze samovolné sklerotické setrvačnosti pokračuje i v nových poměrech. Dnes je však třeba konstituovat funkci velkého národního divadla jinak než jako ventil národních frustrací v éře permanentních katastrof. Je třeba konstatovat, že jednou provždy skončila idea velkého Národního Divadla jako náhražka prohrané velké politiky (ND jsme otvírali v časech, kdy si vítězní Maďaři se stejným entuziasmem stavějí v Budapešti parlament), a definitivně nastala éra národního divadla s malým n . Divadla jako v našich podmínkách co nejdokonalejší dílny neokázalé lidskosti, humanity a nonkonformní mravní pravdy. 100 let před ND takové neokázale občanské, neideologické a osvícenecké n árodní divadlo v Praze na Ovocném trhu založil zemský (nikoli jazykově-nacionální) vlastenec hrabě Nostitz: hodlal tu hrát jak německy, tak česky (činohra) i italsky (opera). Že právě zde zazněl poprvé slavný Mozartův Don Giovanni, je pro Nostitzův projekt příznačné - a aktuální. Neškodilo by se dnes jeho anti-nacionální, vpravdě evropskou velkorysostí - a nejen v mozartovském roce - inspirovat.

Nehájené a neprotekční národní divadlo s malým n nemůže ovšem již mít trojnásobek zaměstnanců oproti umělcům, nemůže spotřebovat na výpravu, kostýmy etc. za jednu sezónu takové množství prostředků, které by stačilo všem zbývajícím zemským scénám dohromady. Půjde-li v prvé řadě o "mravní pravdu a krásu", nemůže už jít přednostně o reprezentaci . Měla by definitivně skončit z přežilých minulých funkcí vzniklá situace, kdy publiku ND nezáleželo na tom, kdo a co ze scény sděluje, nýbrž kde se to sděluje. Situace, kdy hlavní nebylo sdělení, nýbrž návštěva , zbožná návštěva svatostánku, bez ohledu na konkrétní inscenační výsledek. Divadelní vlaky a autobusy, krojované národní poutě na národní báchorky (100. výročí ND jsme oslavili hned dvěma najednou!) - to vše by mělo patřit jednou provždy minulosti. Nechť se moloch konečně už rozpadne na několik malých, vzájemně si konkurujících pracovních týmů. O tom, že tato moje představa konstruktivního rozpadu není tak zcela čirou utopií, svědčí to, že se po dlouhých letech ocitá v čele kolosu nekonjunkturální osobnost, schopná radikální redukční dietu Otesánkovi provést mimořádně racionálním způsobem (aniž by totiž pacient při operaci zemřel): Jindřich Černý.

VLADIMÍR JUST

Kam se ty peníze poděly? Tak by se chtělo odstrčit ministra pokladu a nahlédnout mu do truhly. Hádám skoro najisto: nejsou tam. Tečou si po svých cestičkách, naráží na spáry a kamsi se vsakují.

Plýtvalo se, takže bylo na všechno. Peníze se točily v divokém víru, jenž se nacházel ve zcela neosobní rovině; ostatně jako vše, čím naše společné bytí bylo určeno, jako vše, co vytvářelo "velké dějiny". Lidé se chytře a bezpečně rozmístili v rovině souběžné, v rovině "malých dějin", a ze vzdálenosti, která je chránila před břemenem odpovědnosti, zachytávali kapky rozstřikující se z víru miliard. Hospodaření organizací jakožto subjektů velkých dějin se řídilo pravidly, která by málokterý člověk byl ochoten vztáhnout na sebe: částky, které se tam točily, byly o řád vyšší, než jaké bychom považovali za úměrné v soukromém životě. Dopracovali jsme se ke dvojím penězům: faktura snesla cokoliv, jen když ji nebylo třeba vyplatit na dřevo; na dřevo šlo jen to, co nacákalo přes distanci rozdělující obě ekonomická prostředí. Tady shledávám první spáru, jejíž zacelování teď pohlcuje peníze: oba dva světy, drahý svět velkých dějin a levný svět živoucích lidiček, se musí propojit. Buď se jeden skloní, nebo se druhý natáhne.

Většina z nás žije způsobem, který snese srovnání se světovou špičkou hmotařství: žvýkáme maso z mrazáků, hledíme na barevné obrazovky a vozíme se v autech sem a tam. Přitom produktivita práce je u nás třikrát menší než v zemích, se kterými bychom se rádi srovnali. Žijeme si o něco hůř, ale ne třikrát hůř. Pozvěte si návštěvu přivyklou západoevropskému standartu: nebudete se stydět za byt, ale za chodník, za schodiště, za chodbu. Pozvěte návštěvu do průměrného výrobního závodu: budete se stydět úplně za všechno. Stroje z první půle století, už několikrát amortizované. Smrduté záchody, plesnivé šatny, špína, chlast a nadávky. Tudy protekly peníze velkých dějin a nezanechaly stop. Vše, co ve výrobě vzniklo, pohltil státní rozpočet (aby byl dostatek), a o zbytek se podělil pracující lid (aby byl spokojen). Kolektivně sdílené sobectví zvítězilo nad odpovědností za sebezáchovu podniku: tak dlouho se popíraly poučky o prosté reprodukci, dokud nevznikla propast, která představuje rozdíl mezi relativním komfortem našeho soukromého života oproti zoufalé nuzotě ve sféře výrobních prostředků. Spára číslo dvě.

Kam v minulosti zamířily investice ze státních prostředků, tam se zase vyřádil marnotratný uragán. Kde bylo třeba tisíců, naskočily milióny, a to bez reálné naděje na nějakou návratnost. Vynaložily se prostředky, aniž byly vytvořeny adekvátní hodnoty, což příznivě vypučelo na opačném konci haluze: rychleji kroužící vír bohatěji zacákal a zesílená turbulence pomohla naplnit i různé kulturní fondy. Konečným důsledkem však zůstalo břemeno: zatímco vyloženě staré fabriky jsou s to naplnit svoji hodnotu, mnoho z těch nově pro investovaných miliard nezbude než jednorázově odepsat. Stačí na to úřední akt, anebo musí přijet buldozer? Ani jedno nebude zadarmo. Že by spára číslo tři, nebo třetí pohled na tu samou mezeru?

Ale teď vážně, kluci: Kam jde ten kouř?

Peněz se nedostává na to a na ono, protože jsou na něco jiného. Nejsou-li venkoncem na nic, zřejmě se někde hromadí. Ve státní kase nejsou, tedy se hromadí u soukromníků nebo ve státních podnicích. Nepřipadá mi nespravedlivé, že někdo má hodně peněz; ono totiž málo peněz je z hlediska podnikání ve velkých dějinách k ničemu, a my jsme přece onehdy zachřestili klíči a rozhodli, že malé a velké dějiny spojíme do jedné roviny. Tedy: asi se budeme muset smířit i s eventualitou, že někde se prostředky hromadí, snad i na úkor našich pohublých břich. Bojím se spíš čehosi jiného: aby peníze, pokud jich někdo má víc, než jsme zvyklí považovat za normální, byly důsledně používány k vyplňování tragické mezery a nestaly se rukovětí přepychu.

Jak jistě víte, dílu tohoto umělce se u nás dosud nevěnovala dostatečná pozornost, třebaže Diviš patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší kultury. Nejednou a vytrvale na to poukazoval Jaromír Zemina, na jehož letité úsilí se Revolver Revue rozhodla navázat a spolu s ním představit Aléna Diviše v odpovídající míře a důstojné formě. Chceme zveřejnit - prvně od roku 1947 a vůbec poprvé v celistvé podobě - i vzpomínky Aléna Diviše na vězení v Santé. Pečlivý zájem hodláme pak přirozeně věnovat především samotnému výtvarnému odkazu, náš portrét by měl přinést i práce v barevných reprodukcích dosud nikdy neotištěné. Celý projekt bychom pak završili zvláštním vydáním Erbenových Svatebních košil, jež Diviš pozoruhodným způsobem doprovodil svými kresbami uhlem ani ty dosud nikdo nevydal.

Máme-li naši představu náležitě realizovat, potřebujeme nemalé finanční částky na to, aby především obrazová část mohla spatřit světlo světa. Obracíme se proto na všechny společnosti, organizace i na každého, komu není lhostejný osud českého umění: pomozte, byť drobným příspěvkem, zaplnit jedno z četných bílých míst naší kulturní historie. Jména všech mecenášů rádi otiskneme.

Za redakci Revolver Revue Jáchym Topol, Terezie Pokorná, Viktor Karlík .

(Kontakt: Revolver Revue, Bolzanova 7, 110 00 Praha 1)

Ve čtvrtek 30. 5. 1991 v 19.30 h. se v klubu PANT (Thälmannova 17, Praha 6) uskuteční večer na podporu vietnamského básníka a vězně svědomí NGUYEN CHI THIENA. Pořádá ho pražská iniciativní skupina AI ve spolupráci s časopisy Revolver Revue a Dien Dan. Verše ze sbírky Květy z pekla v překladu Jáchyma Topola a Vanh Sinha přednese Jiří Wolf. Verše budou čteny také vietnamsky.

V rámci celosvětové kampaně No More Excuses obnovuje pražská iniciativní skupina AI tradici běhů třídou Politických vězňů. Akce bude věnována případu vietnamského básníka a dlouholetého politického vězně Nguyen Chi Thiena. Sraz před Petschkovým palácem 28. 5. v 17 hodin.

Po přečtení rozhovoru LtN s šéfredaktorkou časopisu Světová literatura v čísle 18 jsem nabyl dojmu, že časopis SL se zřejmě stane z revue světové literární tvorby širokého spektra a s informacemi o tom, co se ve světě okolo literatury děje, pouhou periodickou publikací s úzkým zaměřením, čili že bude suplovat knižní tvorbu a stane se náhradním odbytištěm pro některé vlivné překladatele, kteří nyní nemají kde své šuplíkové práce uplatnit.

Tady se ovšem naskýtá veliká příležitost pro toho, kdo je ochoten vykrýt vznikající mezeru. Kdyby se totiž někdo ujal toho, co SL opouští, jistě by získal spoustu dosavadních čtenářů SL. Docela určitě převážná většina čtenářů SL skutečně chce sledovat světové literární dění, a ne pouze to, co někdo označí za světovou špičku. A je si jen přát, aby se někdo ujal Světovou literaturou vyklizeného pole co nejdříve.

OTAKAR FRANCZYK, Ostrava

(LtN č. 12)

Překvapuje mě dnešní snaha o rozebírání a řešení situace z doby před půl stoletím.

V roce 1938 německy mluvící spoluobčané zařídili českému národu na dlouhé roky veliké utrpení. Často jsme o něm debatovali mezi letci i vojáky za války ve Velké Británii. Hospodářské škody způsobené českému národu šly viditelně do biliónů liber. Jak tedy bude možné po válce spolužít s těmi zločinci? Čs. exilový tisk v Británii tehdy rozebíral všechny možnosti a nakonec uznal odsun Němců z území ČSR za jediné správné řešení:

a) V období 1938-39 se sudetští Němci dobrovolně zřekli čs. občanství a stali se občany říše.

b) Vrátit jim po válce čs. občanství nebylo tehdy vůbec myslitelné, a zároveň nebylo možné mít na čs. státním území tak velký počet cizích státních příslušníků.

c) Spojenci uznali platnost čs. historických hranic a dali souhlas k odsunu.

d) Bylo rozhodnuto, že majetek odsunutých Němců bude konfiskován jako částečná reparace. Německý stát nahradí odsunutým, svým občanům, jejich ztráty majetku v ČSR.

Po příletu do Prahy v létě 1945 jsme se dozvěděli, že většina Němců již byla odsunuta. Trvalo nějaký čas, než jsme zjistili, že odsun se odehrál v nesmyslně hrubém a krutém stylu, se kterým nebylo možné souhlasit. Byla to prý jakási odplata za krutosti Němců proti Čechům za války!

Většina lidí na obou stranách již nežije. Je mi tedy těžko pochopitelné, proč otevírat dnes staré rány? Proč zločinné chování Němců proti Čechům i jiným národnostem připomínat? Proč dnes chtějí někteří němečtí občané mluvit o tom, jak se ublížilo jim nebo jejich rodičům? Ve válce poražení si chtějí diktovat dnešní uspořádání.

Bez přesvědčení čtu návrhy na vytvoření nové zeměpisné jednotky Bavorsko - Čechy - Sasko. Zdá se mi, že pro český národ by to byla asi ta nejhorší volba. Spolupráce s celým Německem, ano! Spolupráce s Rakouskem a s Itálií se ale zdá být mnohem bezpečnější a slibnější.

Pohledem zpovzdálí vidím ten rozvířený zájem o bývalé sudetské Němce jako úplně umělý. Chce-li někdo i dnes mluvit o těch dobách, musí začít s upřímným pokáním z německé strany a nabídnout českému národu náhradu za způsobené škody. Teprve pak by se mohlo mluvit o nespravedlnosti odsunu říšskoněmeckých občanů z ČSR po válce. Osobně však bych považoval úplné zapomenutí těch událostí za nejlepší řešení.

M. A. Liškutín, DFC AFC

major Královského letectva v.v.

Fareham

Slavíme svátky svatodušní v roce 1991 po Kristu. Za zády máme dvě světové války a zvůli ateistické totality, už téměř za zády máme naše století, ve kterém vyvřelo násilí masovostí dříve nebývalou. A před námi je dar svobody. Nezasloužený dar, s kterým si nevíme rady.

Dva pojmy - duch a svatý.

Řeknu-li o něčem: to nemá ducha, pak tím chci říci: to nemá vnitřní náboj, to mě nezdvihá ze židle, to mě nevybízí. Duch inspiruje, zmocňuje člověka, dává mu sílu a křídla, vybízí nás na cestu - duch, ten dovede člověka strhnout. Pozor na něj. Právě v našem století několikrát duch doby strhl mnohé. Jednou k masovému hajlování, podruhé k přitakání k likvidaci jinak smýšlejících. Mnoho bylo zfanatizovaných přisluhovačů násilí, kteří strženi duchem doby odevzdali své svědomí na oltář státu, jenž organizoval mnohoslibné proměny společnosti. Duch dovede strhnout, a proto nás apoštol Pavel varuje a vybízí: Zkušujte duchy.

Svatý - to znamená jiný než běžný, nejen dobový a normální. Svatý je člověkem a lidmi nestvořený, lidmi neuvláčený, nezdeformovaný, nepotřísněný; svatý, to jest čistý, původní, původně tvořivý. Duch svatý - to je originální síla života pravého, kterou nedisponují lidé, to je dynamika samotného tvůrce, který nespí ani nedřímá, působí uprostřed lidských dějin tam, kde On chce.

Nový zákon popisuje duchovní úkaz, který nazývá vylití Ducha svatého. Kristovi přátelé prožili hrůzu Velkého pátku a jen jim se zjevil vzkříšený Pán. Propast mezi učedníky a okolním světem se zdá být nepřekonatelná. Učedníci žijí spolu v jednom domku, velikonoční zážitek je pro ně podstatný, ale stále více minulý. A my čteme, co se ten den v jejich domku událo. Bůh, který v Kristu navštívil lidské dějiny, jehož lidé vyhodili dveřmi, přichází oknem, přichází znovu a v jiné formě do konkrétních dějů světa. Kristův vnitřní náboj, jeho Duch přichází znovu do světa, učedníci to zažívají jako mohutný vichr. Duch svatý lomcuje jimi i celým domkem, oni cítí, jak Vzkříšený náhle koluje v jejich žilách, cítí, jak On mluví skrze ně, cítí ho v sobě jako oheň. Tato nová síla v nich překonává jejich strach i zdání, že okolní svět leží beznadějně ve zlém. Zvedá je ze židlí, učedníci vybíhají ze svého skrytu na Jeruzalémské náměstí, kde už dva měsíce, od Velkého pátku, nebyli. Navštíveni tímto novým způsobem Boží přítomnosti žasnou, co to vlastně znamená stát se instrumenty a ústy Vzkříšeného. Cítí v sobě oheň, motivováni Duchem zvěstují o vzkříšeném Kristu uprostřed toho nebezpečného světa, který kamenuje proroky a křižuje nositele Boží lásky.

Slavíme-li svatodušní svátky dnes, chceme znovu prožít ten duchovní úkaz. Bůh není nějakou nepřítomnou veličinou a zašlou doménou. Ten, který tvořil, autor života, je aktivní, on žije a působí v nás. Bůh neodepsal tento svět jako beznadějný výsek vesmíru, nepřenechal toto teritorium ničivým silám, působí ve svém Duchu. Původní síla života pravého je každému člověku k dispozici, Bůh nám ji dal jako nevyčerpatelnou studnu, z které si každý z nás může zadarmo nabrat. Člověk nemá žít sám v sobě a sám pro sebe, nemá být izolován od toho zřídla života pravého - od možnosti hlubinného porozumění Tomu, který tvořil a tvoří.

Dne 1. února 1991 jsem se na redakci Literárních novin obrátil dopisem, ve kterém jsem reagoval na seriál pana Vladimíra Justa, v jehož 5. pokračování (Literární noviny roč. II, č. 5, 31.1.1991, str. 16) autor uvedl mého otce Jindřicha Plachtu jako pravidelného interpreta pronacistických rozhlasových skečů.

Jedinou reakcí na tento můj dopis bylo, že mi jednou večer pan Just telefonicky sdělil, že své tvrzení opírá o svědectví v listě "Vlajka" z 28.12.1941. Toho dne je opravdu ve "Vlajce" jmenován Plachta mezi řadou dalších herců, kteří, jak se praví, opět budou účinkovat ve skeči vysílaném na Silvestra 1941. Plachta ovšem byl v té době již v nemocnici, kam se uchýlil narychlo za pomoci svých přátel, právě proto, aby nemusel ve skeči vystupovat. Na celou událost vzpomíná její účastník, tátův dobrý přítel, pan prof. MUDr. Bedřich Placák, tehdy asistent na klinice prof. Emericha Poláka na Vinohradech, kde tátu hospitalizovali.

V pokračování své stati (Literární noviny roč. II, č. 9, 28.2.1991, str. 16) se pan Just znovu vrací k J. Plachtovi. Nejprve cituje "Vlajku" z 30.11.1941, která si prý trpce stěžuje, "že se zatím přihlásili 3 (slovy tři) stateční herci, kteří účinkují ve skvělých politických skečích v rozhlase...". K tomu pan Just dodává: "Oněmi třemi prvními průkopníky byli, jak víme, Čeněk Šlégl, Karel Postránecký a Jindřich Plachta. Když se doktor Kotýnek (veřejný žalobce, pozn. Z. Š.) dožadoval kompletního seznamu všech spolupracovníků, bylo mu Státní bezpečností Praha odpovězeno, ať se stará o případ Burian, nikoli o případy jiných herců", jinak že bude veřejným žalobcem někdo vhodnější. Pokud je Kotýnkovi známo, postižen byl zatím pouze Šlégl; a Plachta je dokonce protežován sekretariátem ÚV KSČ, čeká ho prý v nové republice veliká kariéra. Jak to, že na podobné lidi, zaštítěné stranickou legitimací, se retribuční zákony nevztahují?"

Potud pan Just. Jediným pramenem, který ve své stati uvádí, je "Deník veřejného žalobce (spisová značka St 373/45, č.ř. 253)". V tomto dokumentu, chovaném ve Státním oblastním archívu Praha, není o Plachtovi ani zmínka.

Pro úplnost ještě dodávám: Taková provokace, jako bylo uvedení Plachtova jména mezi těmi, kdož budou ve skečích hrát, nebyla ojedinělá. Tak např. 6.12.1941 je v "Týdnu rozhlasu" mezi těmi, kdož jsou již získáni pro vystoupení v politických skečích, jmenován mj. též Oldřich Nový, který však nikdy v žádném z těchto skečů nevystoupil. Nejen odborný literární vědec nebo historik, ale každý logicky uvažující člověk jistě chápe, že takovéto provokace měly především působit jako nátlak, který donutí neochotné k nepopulární spolupráci.

Konečně je pro každého logicky uvažujícího člověka, a tím spíše pro odborného badatele samozřejmé, že o každém faktu, a zejména o každé osobnosti uvažuje v celkovém kontextu doby a okolností. V Plachtově případě by seriózní odborník musel vzít v úvahu jeho aktivní účast v protinacistickém odboji, o níž se každý může dočíst v "Pláči koruny české" Václava Černého.

Na závěr chci říci, že páně Justova metoda svévolné interpretace pramenů, která jednu křivdu v historii napravuje novými křivdami, pomluvami a výmysly, připomíná metodu obvyklou v publicistice uplynulých čtyřiceti let a kompromituje v očích veřejnosti nejen autora, ale literární a historickou vědu vůbec.

ZDENĚK ŠOLLE

Kam se bude ubírat další vývoj církve? táže se Martin C. Putna v článku Rozcestí českého katolictví (LtN č. 17) a vyslovuje obavu, abychom se vítězstvím víry po čtyřicetiletém údobí ateistické poroby teď neprohlásili za jediné pravé katolíky. Obává se možné roztržky uvnitř církve, pokud konzervativní hierarchové ve snaze upevnit své postavení nebudou mít dost pochopení pro vnitřní pluralitu všech myšlenkových proudů, které se Martin C. Putna snaží trochu definovat. Bojí se zakořenění představy, "že my laici jsme poslušné stádo, které lačně hltá každé slovo z úst svých nekritizovatelných pastýřů". V závěru článku si přeje, aby všechny proudy (i modernistické) dokázaly v církvi existovat vedle sebe a nesnažily se vzájemně pohltit.

Martin C. Putna se domníval, že vyslovením otázek pouze otevírá široké pole pro tříbení názorů, pro hlubší zamyšlení nad současnou tváří katolické církve, z něhož by i mohlo vysvitnout, že obavy jsou zbytečné. Netušil, že dostane tak jednoznačnou odpověď - za zveřejnění své úvahy mu bylo navrženo propuštění z místa redaktora Katolického týdeníku. Někteří představení církve tak naznačili, že se svými obavami přišel příliš pozdě, neboť je to horší, než se obává. Patrně je i možné, že dílo, které zůstalo dřívějším ministerstvem vnitra v církvi rozděláno, se církev rozhodla dokončit sama.

V kostele Narození Panny Marie v Mrtníku, kde zametám a trochu ministruji, jsme ve společenství letos už jenom sedmi babek oslavili Seslání Ducha svatého. Z listu svatého apoštola Pavla Římanům jsme četli: "Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti." Hluboké a upřímné zažití těchto slov přeji i našim církevním hodnostářům.

O. VACULÍK

Z kamenitého Hložkova kopce, který vyčnívá na Českomoravské vrchovině v obci Horní Ves, je vidět každou slepici, nepořádek za králíkárnou, plot hroutící se do potoka. Světle šedivé štíty nových domů i větve starých stromů jako by se snažily zakrýt zpustlé zemědělské statky s polozřícenými stodolami, zvolna zarůstajícími do křovisek. Statky původním majitelům začátkem padesátých let vyvlastnil stát, svěřil je místnímu národnímu výboru do operativní péče, a ten je dal do užívání JZD, které se smlouvou zavázalo, že budovy bude s "péčí dobrého hospodáře udržovat". Ale po několika letech vandalského zacházení statky tak zchátraly, že padla na nového otrlého hospodáře tíseň. Částí si na vyvlastněné zemědělské půdě vystavěl nový provoz a ze starého statku odtáhl. Velikostí ohromující železobetonový seník se v pohledu z Hložkova kopce tyčí na opačné straně, u silnice ční plechový poutač: Vítá vás JZD Nový směr, jedno z prvních družstev III. typu v republice.

Družstvo bylo založeno v roce 1949. Ovšem už v roce 1946 teorii zakládání družstev probírali komunističtí funkcionáři Revolučních národních výborů na školeních pod vedením doktora Šmídy. V roce 1949 stačilo připravený "stroj" jenom zapnout. V tomto kraji byl rozběh snadný, protože už od vzniku republiky zde měla silné pozice Sociálně demokratická strana, která se v pravý čas většinou přetavila do strany komunistické. Podle výpovědi jednoho ze zakládajících členů se leckde zakládalo s pistolí na stole a za asistence SNB.

Rok 1952 byl v Horní Vsi pro střední zemědělce (20 - 5O ha) převratný: Usnesením rady MNV a představenstva JZD a podle rozhodnutí členské schůze JZD jste jako vesnický boháč vyloučen z JZD.

Rudolf Brada, bývalý vesnický boháč (4O ha) a dnes jeden z mála, kdo o tom chce mluvit, vysvětluje: "Ano, družstvo nám majetek vrátilo - stejnou výměru polí, ale jiných, horších, různé cípy vzdálené od sebe i půl hodiny cesty, stejný počet jiných krav, těch nejubožejších, ze strojního vybavení jenom máloco. Okresní plnomocník nám Výměrem o povinných dodávkách masa, mléka, technických plodin atd. stanovil nesplnitelné množství produktů do státního výkupu. Přikázali nám i přesné termíny dodávek, někdy i hodinu - ve čtyři hodiny ráno. Chlévy nám zapečetili, krmili jsme a dojili pod kontrolou. A sami jsme pili meltu, bez mléka."

Výměr

Podle vládního usnesení o plnění 5 LP v zemědělství, upozorňuje Vás MNV, že výmlat obilí musí být prováděn s okamžitou platností v nočních hodinách, tj. od 24 hod. do 6 hod. (...) Nebude-li dbáno tohoto výměru, vystavujete se v nebezpečí přísného trestního řízení pro sabotování 5 LP.

Výměr

pro zemědělce, kterým se mu ukládá, aby krmil a dojil hovězí dobytek 3 krát denně, poněvadž dodávka mléka zdaleka neodpovídá 100 % plnění. Využijte sovětských zkušeností, které se vždy osvědčily.

"Každý týden přinesl listonoš čerstvou čertovu obsílku, hrozbu. Funkcionáři, povereníci, újezdní tajemníci a předsedové trestních komisí pracovali s námi až do noci. My na poli, oni v zakouřené kanceláři plodili pro nás příkazy, výstrahy, výměry a nálezy. Čím většími třídními nepřáteli jsme jim byli, tím víc jsme je štvali k horečnaté činnosti. Na věty o našem pasívním poměru k potřebám pracujících a ohrožení jednotného hospodářského plánu nelze zapomenout. Pokyn, abychom `urychleně provedli vyorávku brambor` byl v myšlenkové jednotě podepsán funkcionáři družstva, obce a okresu. V každé hlouposti byli svorní a silní. A čím více nás povereníci a újezdní tajemníci nenáviděli, chovali se arogantně, tím více se lidé báli nás, ne jich. V půlnoci bouchá tajemník na okno jak to, že nemlátíte? Přicházeli na domovní prohlídku, jestli někde neskrýváme obilí nebo vajíčka. Ale víc než na jejich zlo si dnes vzpomínám na projev účasti mnoha nižších úředníků, kteří se nám snažili pomoci, i když to pro ně bylo nebezpečné. Mechanizátor mi na noc půjčil ten původně můj traktor, i naftu do nádrže dolil. Odvážný čin odvážného chlapa - já jsem přes noc zoral. My už jsme nikoho nesměli zaměstnávat, na všechno jsme byli sami, jenom rodina, takže čím víc kdo měl půdy, tím větší trest nesl. Mě nevystěhovali jen zázrakem, bylo nás v rodině víc, jaksi jsme kontingent splnili. Snad pomohli i lidé u váhy, aby váha byla milosrdnější. Snad i jakási přízeň předsedy JZD, možná je lidi nepodpořili v podpisové akci za naše vystěhování. Osud šesti vystěhovaných rodin byl však těžší."

M.N. je vinen, že nedbale zajišťoval chod svého hospodářství, nevyvezl chlévskou mrvu, přestože jeho koně stáli ve stáji. Dále pak nezajistil dodávku mléka, celkem 401 litr. Tím se dopustil přestupku ~ 39 a 88 trest. z. spr. č. 88/1950 Sb., a trestá se podle téhož ustanovení odnětím svobody na 4 měsíce. Vedlejším trestem dle ~ 21 propadnutí majetku a dle ~ 23 zákaz pobytu. Při výměře trestu byl plně využit ~ 12. Nástup trestu bude stanoven zvláštním výměrem. (...)

předseda trestní komise ONV

Výměr

Nálezem ONV byl Váš manžel pro neplnění dodávek odsouzen k vězení a propadnutí majetku, a i u Vás pro zanedbání povinné péče bylo vysloveno propadnutí Vaší ideální polovice a byl vysloven zákaz pobytu v okrese. ONV podle zák. č. 138/1952 ~ 11 přiděluje Vám společně s celou Vaší rodinou byt na st. statku Mladá Boleslav. (...) K přesídlení se určuje celá Vaše rodina spolu s Vámi jako rodinný celek. Odvoz na místo určení bude ve středu dopoledne, a je nutno, aby příslušníci rodiny jakož i Vy jste byli připraveni na středu (...)

referent pro věci vnitřní

Protokol o výslechu zemědělce A.B. z okresu Humpolec

(...) Proč nemáte dosud podzimní orbu?

Při mém hospodářství přichází v úvahu cca 13 ha podzimní hluboké a mělké orby. Z této výměry mám provedenou orbu jen na 10 ha a na 3 ha je ještě prováděti. Tuto plochu jsem již nestačil zorati, neboť jsem měl nedostatek pracovních sil, takže mi na to nezbylo času.

Jak jste provedl ošetření luk?

Jak v roce 1951 tak i v roce l952 jsem provedl nedostatečné ošetření luk. Jen část jsem zavláčil a přihnojil. Na ostatní louky mně již nezbyl čas. Proto také úroda pícnin nebyla v těchto letech, jak bylo potřeba. Proč jste porazili v době žní dvě kozy bez ohlášení na MNV?

V době žní, kdy jsme přivezli domů nějaké obilí, dostaly se k němu naše dvě kozy. Pravděpodobně se nažraly tohoto obilí, takže onemocněly (nafoukly se), a proto jsme je porazili a maso jsme doma spotřebovali. Porážku dvou kozí jsem nehlásil na MNV a ani jsem nezaplatil příslušný poplatek za tuto porážku.

Jak jste plnil dodávkové úkoly za okupace a do roku l95O?

Za okupace a po osvobození až do roku 195O jsem plnil dodávky vždy na 100 %. V té době se mně dodávky plnily lehce, neboť tyto nebyly tak veliké, jako mám nyní. Podle mého názoru není možné na mém hospodářství více vyrobiti, než vyrobím já. (...) Dále uvádím, že jsem z 1. světové války těžký invalida, neboť mám v bérci amputovanou pravou nohu a používám protézy. Tímto je má výkonnost značně snížena.

*

Od vystěhovaných se toho člověk mnoho nedozví: "Ne, já už si na nic nevzpomínám. Nic nevím. Nic vám neřeknu. Mě už nechte být. Oni žijí. Žije předsedkyně trestní komise, první předseda družstva i předseda MNV, později okresní tajemník. Nic vám neřeknu. Můžu vám říct jejich jména. Ptejte se jich."

"Vy jste se velmi angažoval při kolektivizaci zemědělství, byl ste i prvním předsedou a družstvo jste vedl mnoho let. Jaký na to máte dnes názor?" ptám se tedy na správném místě.

"Ne, ne. Mě už nechte být. Nic vám neřeknu. Už mě do ničeho netahejte. Tady si vezměte koláč. Já už si své prožil i vytrpěl. Ale jedno vám můžu říct: Vy nevíte, co byla nezaměstnanost. Nevíte, co byla bída. A nedej bůh, abyste to poznali. Mohu vám říct, že my jsme ten sociální problém vyřešili. V mém životě není nic, za co bych se měl stydět, co bych chtěl vracet. A kdybych před tím úkolem stál dnes znovu, a věděl to, co jsem věděl tehdy, udělám to zase tak. Dnes už vím víc, ale to jsem tehdy nevěděl."

*

Vcházím do správní budovy nynějšího JZD. V kanceláři jsou dva ekonomové, za chvíli přichází i předseda družstva. Vyslovuji připravenou otázku: "Myslíte si, že je možné pokračovat v činnosti družstva, které je založeno na násilném zabrání majetku, na nespravedlnosti? Že není nutné položit základní kameny nově, dobrovolně? Kdy kancelář družstva bude třeba jen v kuchyni jednoho z nových družstevníků?"

"Nejhorší je, když se o venkov začne starat město. My teď máme jiné starosti, než se zabývat historií našeho družstva. Odsuzujeme to, co se dělo, ale my to nedělali. Máme si sypat popel na hlavu a omlouvat se? To někomu pomůže? Zakládání zemědělských družstev bylo násilné a nesprávné. Ale stejně nesprávná je i dnešní vládou vyhlášená generální linie rozbití zemědělských družtev! Tak to nazvali, ti diletanti. Na staré chyby vršíme nové. Počet poškozených bude vzrůstat. Na vývoz našich výrobků jako by bylo embargo. My nesmíme vyvézt žádné zemědělské produkty, ale k nám se ze zahraničí potraviny dovážejí a stát to dotuje. To není vhodné klima ani pro soukromé zemědělce. Nás moří, že jsme monopolní, ale naše odběratele, velkovýkupny, mlékárny, masný průmysl v monopolní organizaci podporují, takže když se mlékárny rozhodnou nevykoupit naše mléko, kam s ním? A co teprve soukromý zemědělec? Povinné laboratorní zkoušky mléka jsou dražší než malorolníkovo mléko. Vládní návrh o zemědělské půdě vychází z neznalosti situace na venkově, a tři "T"? Iniciátoři, ti tři "T", chtějí rozkrást zem. Tady je v lidech takové znechucení jak nikdy. Máme sít, nemáme sít? Kdo vlastně bude sklízet?" halasně lamentuje ekonom. "Nebyl vám tady ten sedmnáctý nakonec čert dlužen?" musím se ptát. "Ne, ale napište si, co chcete, stejně to nic chytrého nebude. Jak se město stará o venkov, konec venkova," mávne rukou ekonom. Předseda mluví klidně: "My nikomu v ničem nebráníme, z 3.200 ha, které obhospodařujeme, si asi 60 ha vlastníci nesdružili, hospodaří na nich sami. Soukromničit chtěl jenom jeden, ale zdá se, že už si to rozmyslel. Chce-li nakupovat za velkoobchodní, nižší ceny, nesmí být někde zaměstnán. To znamená, že než se na poli urodí, je bez příjmů. Na úvěr je úrok 24 %. Neurodí-li se náhodou toho roku, stane se sociálním případem. Vy hloubáte do minulosti, ale ta nikoho nezajímá. Lidi zajímá co teď, co dál." "Vy máte teď pochopení pro tíživé postavení soukromého zemědělce, o kterého stát ještě nedbá nedopatřením. O vás už nedbá opatřením, jak se domníváte. Vy ale stojíte proti soukromníkovi principiálně, vaše spojenectví s ním je falešné. Postavení soukromníka by se totiž mohlo zlepšovat i tím, jak se vaše bude zhoršovat," poznamenávám. "K nám jezdí Němci, Rakušané a žasnou nad naší dělbou práce, úsporností, efektivností," pokračuje předseda. "To je úspora z chudoby. Elektřina z velkodolu severní Čechy je taky hodně levná," namítám. "Oni nám závidí. Tam má každý na několik hektarů dva traktory, my s několika traktory obhospodaříme stovky hektarů. Ani oni nechápou, proč se to u nás má rozbít. Co budou dělat ti, co půdu nemají? Proč se máme vracet? Ale napište si, co chcete. Jak se město začne starat o venkov..."

*

"Tak co vám řekli v našem Pentagonu? Řekli vám, že nikdo soukromě hospodařit nechce, že není zájem, to vám řekli. Že lidi to už neumějí a že co si počnou ti, kdo nemají půdu a v družstvu oddřeli už třicet let. Ale tady je tolik práce, jen začít. Možná vám i řekli, že nejhorší je, když se město stará o venkov. No ovšem. To už známe. Chodit do družstva je vskutku asi jednodušší, ale zajímavé to moc není, a zábavné ani trochu. Člověk má v životě poměřit své schopnosti. Začne jeden, a když mu to půjde, další se přidají. S tím ať počítají, to nezastaví. Já vím, oni chtějí urvat to, co stát do toho nastrkal." "Vy byste radil zestátnit, majetek vrátit a zbytek transformovat, privatizovat?" přerušuji pana Bradu. "Ale co s těmi obludnými stavbami, co po nich zbudou?" klidně rozvažuje.

*

Paní nechce být jmenovaná. Ve starém hospodářství, pečlivě udržovaném slábnoucí silou možná osmdesátiletého člověka, sedí v sednici za stolem s voskovaným ubrusem: "Dodnes nevím, proč mého muže zavřeli. Nechtěl vstoupit do družstva, tak seděl půl roku. Prý organizoval protidružstevní schůzi, nebo se jí jenom zúčastnil. Tady bylo víc lidí zavřených. Copak té ideologii se lidé smáli. Ale báli se té blbosti těch chybných lidí, kteří se jí zaštítili. Nízkota, zbabělota dostala příležitost, vyrazila nesmiřitelně. Teď se říká, že to byl takový systém. Ne, lidi to byli, a jsou. Když někdo dostane přes hřbet holí, bije ho hůl? Já politice nerozumím, jen poznám, co je rozumné, co je nerozumné. Když muže zavřeli, těšili se, že přilezu do družstva. Ani po čtyřech bych nepřilezla. Když se muž vrátil, poslali mu ještě z vězení sto sedmdesát pět korun. Neměli jsme vůbec žádné peníze, a on je hodil do kamen."

*

Zvoním u dveří bývalé předsedkyně trestní komise ONV, i jí se chci zeptat, co si dnes myslí o své dřívější práci. Neotevírá, ačkoliv doma je, jak mě sousedi ujišťují. Prý se už o mně ví, měl jsem přijít dřív. Aspoň o třicet pět let dřív, do svěží paměti, přemýšlím.

Opodál zastavuje kluk na motorce, ptám se ho, jestli by chtěl soukromě hospodařit. Chvíli se dívá překvapeně: "Ani náhodou. Furt se starat, furt pracovat, nikdy nemít pokoj, strachovat se, hnůj kydat. Já si udělám své a jedu." A jel.

*

Obecní úřad označený ještě jako MNV je zastrčený v malém domku u potoka. V minulostí nevlídné kanceláři jsou dva nové psací stoly a velká stará skříň plná lejster z dávných dob. Na stole leží zažloutlý list: Obdrželi jsme váš dopis týkající se navrácení Vašeho majetku (...) můžeme s plnou odpovědností přislíbit, že budeme všemožně napomáhat Vaše problémy řešit... "V té skříni bohužel nic zajímavého není," vysvětluje starosta Karel Bártů, "víc byste se měl dozvědět z kroniky. Kronikář, komunista, kroniku má doma a my se domníváme, že 89. rok ještě nenapsal."

Kronikář je starší halasně bodrý muž, 89. nemá ještě napsaný. Padesátá léta psal jeho předchůdce, jsou velmi úspěšná. O zavírání lidí nic. Jeho manželka říká: "A co dneska mladí lidé? Jakou mají jistotu? Snad aby se raději na trámu pověsili."

*

V okresním archivu v Pelhřimově se ptám doktora Zdeňka Martínka, zda se touto naší novodobou historií, která způsobila ještě dnes citelný zásah do života lidí na venkově, někdo vážně zabývá. A nebo jestli to, co je dnes živé a skoro celistvé, budeme za desítky let vyhrabávat jako útržky a střepy, ze kterých budeme lepit jen těžko představitelnou představu. "Systematicky tu zatím nikdo. Občas, náhodně, spíš v rámci restituce," odpovídá.

Podobnou otázku kladu i tajemníkovi městského úřadu v Horní Cerekvi, Milošovi Hodačovi. "Pod tíhou balvanu těch událostí jsou lidé pořád nedůvěřiví, ještě mají strach. My nemáme čas se tím zabývat, ale cítíme, že na bahně nelze stavět. Vy nějakou myšlenku máte?" překvapuje mě. "Co založit při městském úřadu i "historickou" komisi, která by shrnula paměť kraje přehledem událostí a pokusem o jejich vyhodnocení? Suchá fakta zaženou strach, udusí doutnání odplaty nebo msty. Aby lidé mohli odpustit, musí vědět, co odpouštějí a komu odpouštějí. To je základ nového hospodářství. Odpustit něco, co zůstává skryto, je totiž nemožné."

ONDŘEJ VACULÍK

Francie a klasicismus, Francie a osvícenství, revoluce, avantgarda, to ano, takové spojení je v českém povědomí ustálené. Ale Francie a baroko? To zní zdejšímu uchu nezvykle, cize. A přesto to nebyli ani Rakušané, ani Němci nebo Italové a Španělé, od nichž vzešel podnět uspořádat kolokvium s námětem Barokní člověk , ale Francouzi. Jeho první část se konala v březnu letošního roku na české půdě, v Dobříši, jeho závěr v témže měsíci, ale na půdě francouzské, v Paříži na Sorbonně. Záštitu mu poskytli francouzský ministr pro mezinárodní kulturní styky pan Thierry de Beaucé, ministr kultury České republiky pan Uhde a rektorka Pařížské akademie paní Gendreau-Massaloux, zajištěno bylo Francouzským institutem v Praze a spoluorganizováno Institutem pro středoevropskou kulturu a politiku v Praze.

Sledujme nyní, s troškou nezbytné trpělivosti, témata, s nimiž na kolokviu vystoupili jeho zahraniční účastníci: Barokní člověk v českém prostoru (E. Ducreux), Člověk metafora (Y. Hersant), Rozlišovací klíč pro barokní metafyziky (M. Papini), Proměna "já" v barokní epoše (J. P. Cavaillé), Barokní praktika zbožného románu (S. Robic), Boží politika (M. Gendreau-Massaloux), Obraz a imaginace v barokní zbožnosti (G. Carreri), Kontrola zdání (J. Revel), Barokní politický činitel (L. Marin), Barokní opera (P. Beaussant), Použití pojmu baroko (Ch. Jouhaud), Barokní člověk a hledání identity (M. Lombardi), Jeden výrok Ignáce z Loyoly (P. A Fabre), Baroko jako nečisté umění? (B. Queysanne).

Ten úplný výčet námětů jsem uvedl jednak pro informaci všem zájemcům o baroko, kteří se kolokvia nemohli zúčastnit, jednak - a především - proto, že sám o sobě vypovídá o perspektivě, v níž problematiku baroka nazírali francouzští a italští badatelé. Byla vymaněna z ideologických diskusí o této epoše a soustředila se na otázky vlastního uměleckého slohu. Ostatně tato neideologičnost byla dána metodickými přístupy většiny účastníků, kteří náleželi k starší i mladší generaci stoupenců pařížské sémiotické školy a jevy barokního slohu interpretovali na úrovni značně abstraktní.

Naproti tomu čeští účastníci kolokvia se soustředili na popis a výklad barokních jevů v konkrétnější rovině. Pojednali o barokních památkách v oblasti Čech (P. Preiss, Z. Hojda), o české barokní hagiografii (V. Vlnas), muzikologii (J. Hůlek), heraldice (M. Buben), metaforice (P. Obšitoš), o paradoxních stránkách barokního člověka (I. Čornejová), o vztahu českého a francouzského baroka (P. Král), o interpretačních přístupech české historiografie a literární historie k barokní epoše (Z. Hejda), o vztahu barokní etiky a politiky (R. Kučera), o vztahu španělské mystiky a české barokní lyriky (J. Forbelský).

Je dobře známo, že zdejší znalci baroka i pouzí zájemci o ně byli v minulých desetiletích považováni za osoby nežádoucí a spíš jen trpěné, a že odborná diskuse o barokních otázkách tím byla předem zbavována své vyváženosti, a místo k otevřeným stolům směřovala - zvláště pokud rozrušovala ustálené ideologické předsudky - do uzavřených pracoven odborníků, popřípadě byla pěstována mimo hranice země.

Nicméně bez ohledu na nepřízeň doby poctiví badatelé na poli dějin umění, v oblasti architektury, malířství, sochařství, hudby, zčásti i literatury a historie, pokračovali v odkrývání zdejší barokní kultury, její podoby, povahy a jakosti, a sotvaže nadešla příhodná chvíle, předložili výsledky svého úsilí veřejnosti. Připomeňme alespoň brněnskou konferenci koncem 60. let, komeniologická, balbínovské a dientzenhoferovské setkání specialistů, výstavy barokního umění doma i v zahraničí, koncerty barokní hudby, odborné publikace a přednášky o barokních námětech. Tak se i v této nepříznivé době stále zřetelněji vyjevovalo, že barokní kultura jedinečným způsobem ztělesňuje spojení středoveropských Čech a Moravy s kulturou široce evropskou.

Jestliže dnes Francouzi nastolují problematiku baroka právě z prostředí Čech a Francie, vycházejí z této zjevné skutečnosti. A nejen z ní. Svůj podnět k rozmluvě o baroku mohou opřít o nové vhledy do dané problematiky, jak je již v 50. letech zprostředkovali francouzsky píšící vědci, především s Čechami spjatý V. L. Tapié knihou "Baroko a klasicismus". Přístupy francouzských badatelů k barokní epoše jsou velmi výhodné, a sice proto, že nejsou zatíženy tradicí historizujících polemik a soustřeďují se přednostně na otázky vlastního uměleckého slohu.

V Čechách dovedeme posoudit, co tato okolnost znamená. Stačí si oživit vzpomínku na diskuse před druhou světovou válkou, kdy šlo hlavně o rehabilitaci literárního baroka a kdy se k námětu vyjádřili Šalda, Arne Novák, Vašica, Bitnar, Kalista, Černý, kromě jiných. Tehdy však v zázemí této rozpravy neležely pouze názory na estetickou svébytnost barokního slohu, předtím vyložené například Burckhardtem a Wölfflinem, ale sahalo se do mnohem ožehavější látky, do učiněného spletence tezí o charakteru duchovního a kulturního vývoje Čech od 17. století. Byly to otázky o to citlivější, že kroužily kolem ideových východisek nově vzniklého československého státu, který byl, jak známo. v Masarykově pojetí postaven na zdůraznění tradic reformačních, a tudíž na oslabení tradic ztotožněných s epochou baroka. Diskuse probíhala v zemi poseté barokními stavbami, znějící barokními písněmi, zpestřené barokními zvyky, nicméně se jí znovu a znovu vnucovalo hledisko mimoumělecké, zvláště historické a ideové, ústící do bolavé otázky o povaze a smyslu českých dějin. Přispěla k tomu časová souběžnost barokního slohu se zdejší vládou habsburského domu a s rozjitřenými pobělohorskými poměry v Čechách, stejně jako snaha o oživení národního vědomí během 19. století, které kulturní a myšlenkový univerzalismus baroka překážel. Netřeba podrobněji připomínat choronologické konfúze, k nimž docházelo při dovršování národního obrození, kdy věc barokní kultury byla ve vztahu k věci čistě národní scestně ideologizována. Krajním příkladem tohoto názorového rozštěpu je na jedné straně historický náhled na českou pobělohorskou emigraci, představovanou především postavou Komenského, v níž se zrak středoevropské vzdělanosti upřel na sever, k Anglii a k Nizozemí. A na druhé straně náhled na českou, přesněji řečeno z Čech vzešlou náboženskou a kulturní misi jezuitů, která mířila hlavně do Ameriky a Asie a jejíž dosah nebyl v době národního soustředění na sebe vůbec zahlédnut, takže její druhotné plody, například v oblasti etnografie, jsou plně brány na vědomí teprve v tomto století.

Sloučit naznačenou kulturní rozeklanost se zdálo být nemožné a tato nemožnost byla posílena zvláště v 50. až 80. letech, kdy se na jednu z těchto tradic a historiografických linií cizoložně napojila tradice zcela jiného rodu. Zde je třeba odkázat na Jana Patočku, na jeho komeniologické studie, v nichž se nabízí vzácný příklad, jak citlivě lze se zmíněnými kulturními a duchovními rozpory nakládat a jak si lze otvírat cestu k syntetizujícím soudům.

"Baroko spojuje i odlišuje, je to div evropského rozkvětu forem, které se množí a které si odpovídají; které jsou osobité i obecné: není to kakofonie, ale sbor četných hlasů," řekl na závěr kolokvia v aule Sorbonny, pod obrazem kardinála Richelieua, pan Thierry de Beaucé. Skutečně, toto kolokvium inspirované Francií nám připomnělo, že barokní sloh je hluboce vkořeněn do národních organismů, ale zároveň má významný národní přesah; svým evropským univerzalismem dokonce zasáhl zaoceánské světy.

Baroko a jeho epocha zpřítomňují evropským národům významnou integrační perspektivu: jejich jednotu v jejich rozmanitosti.

JOSEF FORBELSKÝ

Je toto vůbec možné? ptám se nesprávně, když nahlížím do knihy nazvané Přetlak od nejnovější české spisovatelky Evy Štolbové . Přečetl jsem pozorně, a je tomu tak: vše je dovoleno, všechno je možné. Naše vojsko správně pochopilo, že jde o dílo vysoké účinnosti, které významně rozšiřuje arzenál konvenčních zbraní o bojové chemické látky, na něž se Ženevská konvence nevztahuje. Jsou založeny na biochemii a lze je považovat za konvenční bojové citové látky. Působí bezpečně, nezanechávají viditelných stop a ten, koho se dotknou, nenajde účinné obrany.

Vskutku je to ale nekonvenční triptych: jak je nesoudržný v kompozici, o to pevněji ho drží pohromadě autorčino přesvědčení, že otevřenost a upřímnost sama o sobě je uměleckou hodnotou. Všechny tři části jsou písní o jediné věci: o Evě Štolbové. První část je deníkový záznam šesti únorů , jak šly za sebou od roku 1985, druhá nejkratší část dala knize název : Přetlak , je ve vítězícím temperamentu a smyslu pro pravdu. Třetí část je klíčová, nikoli náhodou se jmenuje O mně .

Bohužel, je tomu tak: když jsou ženy upřímné, křivka vyprávění často nezadržitelně strmí k porodům, pak následují rozčarování, sestup, manželské krize, pády. Eva Štolbová nás ve své upřímnosti neušetřila ničeho. Je zaznamenán první polibek, přesně situovaný mezi nosní dírku a horní ret, sebeuvědomění skrze růst prsů pomocí dorostového lékaře, který si vzal na výpomoc kardiologovo studené ucho, jež na hrudi setrvalo tak dlouho, že odborník dýchal stále sípavěji, až strach. Budoucí autorka si uvědomila, že její prs je těžký a že leží na mé hrudi bez užitku . Ovšem mravní postulát udržení panenské čistoty jsem si stanovila jako zásadu a z té jsem neustoupila , vědoma si matčina naučení: Pamatuj si, že tvoje panenství je to jediné bohatství, které máš . Takže teprve budoucímu manželovi odevzdala své panenství .

Ale jaké to muselo být vnitřní drama, když toužila po něčem nekonečném, absolutním, spravedlivém a dobrém , zatímco Nezvalovy verše slibovaly netušené rozkoše, které, jsou-li pojmenovány, násobí se. Nezval mě také naučil pronikání do vlastního těla . Milování pak muselo být svízelné, protože i při milování mi na mysl vstupovaly verše a divadelní monology , zatímco když přišlo moje vlastní oplodnění, chovala jsem se naivně . Zato však popis ohlašujících se porodních stahů pozorovala ukázněně a zaznamenává věcně jejich frekvenci. Pak následuje úžas nad vegetativními projevy novorozeněte až po poznání, jak je těžké tlačit před sebou kočárek snů o manželství , když vaření nebylo jedinou mou zálibou, vždyť jsem milovala poezii, džez, malířství, surrealismus, politiku, pedagogiku . A opět zasáhl ďábel Nezval: jeho milostné verše se v jejích představách znásobovaly tak, že reálné manželství muselo ztroskotat.

Zrodila se fatální žena.

Vychovaná jako elitní češtinářka, prochází explozívní hrdinka léty slávy učitelské, redaktorské, opět učitelské, vždy sledována nepříčetně žárlivými pohledy žen a lačnými pohledy mužů, z nichž ne všichni měli sílu (nebo slabost?) nepřitisknout se vzrušeným tělem . Jmenovat je nebudu.

Fatální žena není jednoduchá, její krása je uvědomělá. Ostatně co má žena dělat, jestliže všichni slavní malíři by vás považovali za ideál ženské krásy , jak jí sdělil MUDr. Doberský, když jí byl předtím poručil Svlékněte se, a ona z kabiny vyšla nahá a bosá do nemilosrdného světla ordinace . Jak potom se ubránit zamilování do vlastní nahoty, když prožitek je tak rafinovaný: nahotu jsem prožívala píď po pídi .

Soud MUDr. Doberského byl absolutní, ale ani relativní srovnání z úst slavného jazzmana Tonyho Scotta, emeritního milence filmové herečky Avy Gardnerové nevyšlo špatně: s požitkem pozoroval mou tvář, na které se zrcadlilo pokoření slavné Avy Gardner. Každá věta se mohla týkat v budoucnu i mě. Řekl mi, že jsem krásná. Krásnější než Sophia Loren, kterou také osobně znal.

Zní to neuvěřitelně, ale on se Scott osobně znal i s Marlonem Brando!

Fatální žena není jednoduchá, ví, že prokletím byla i moje krása . Stojí o ni všichni, ale ona si vybírá: sbírám si osudy lidí, kteří měli v životě smůlu . Ne ovšem ledajakou, ale pekelnou . Jaká by to také byla láska bez prokletí, jak jinak se dá prožít závratná milostná smršť , dosud nepoznaná slast , než s milencem, kterého přepadávaly vášnivé okamžiky kdekoliv. Na Karlově mostě, na betonových skružích u Novotného lávky. Náhle se vedle mě odhalil v autě na nejrušnější křižovatce. Jak jinak by poznala samu sebe! Nebýt jeho, nepoznala bych své dno, svou dřeň , přiznává na straně 229. Ale ona ta dřeň zase není asi tak hluboko ukrytá, když ji pochopil i hrdinčin pes, který také miloval mou dřeň, mé pravé jádro (to k tomu navíc), ovšem až na straně 246.

Fatální žena není jednoduchá: milost těla emanuje bezprostředně až tělesně i do sfér ducha, do slov, která jsou nejsilnější milostnou drogou tak podivuhodné síly, že i své vlastní scénáře jsem milovala . Snad tělesně jinak než milovala jsem scénáře Pavla Šruta. Když mi přinesl svůj text, otevřela jsem první stránku, přečetla odstavec vlevo, první slova vpravo a celým tělem mi projela blažená slast. Končila tam, kde se mé tělo štěpí. A to prosím byl jenom televizní scénář! Nevím, mám litovat, že se mé tělo štěpí tak nedostatečně? Nebo to pro tento případ stačí?

Po oslnivé kariéře fatální ženy 6. února 1987 hrdinka náhle pocítí, že ve Stromovce na mě padla únava ze všech vztahů . Rok nato se 11. února dostavuje poznání: Chtěla bych ještě přinést nějakou oběť svému národu. Vykoupit ho, bylo-li by to možné. Zkusím to. Do fatálního rozhodnutí už chybí jenom rok: 1. února 1989 se ze dna duše dere rozhodnutí: Nechci už být ženou. (...) Nechci však být ani mužem. Chci být revolucionářkou. Své ženství odhazuji v dál...

A tady už slyšet docela zblízka kroky Historie: něžné nožky na podpatcích, oblá vzrušující lýtka - dál už se točí hlava.

Je to všechno ovšem na ságu, jenomže revoluce si žádá nových forem. Teď se píší VÝKŘIKY VÝRONY PŘETLAKY SLOVNÍ JAZZ. Autorka si toho je vědoma.

Je tu Revoluce s vášní až milostnou.

VLADIMÍR KARFÍK

(Eva Štolbová: Přetlak. Praha. Naše vojsko 1991, 272 str.)

Koncem léta 1989 vyšlo první číslo časopisu Most atd.

(aktuality, trendy, diskuse), paperback zvíci knihy (171 str.). Už údaj v tiráži (řídí Milan Uhde, Brno, rediguje Petr Král, Paříž, vydává Jiří Gruša, Bonn) napověděl, že nové periodikum chce být výjimečné svým programovým úsilím "působit napříč hranicemi, ať už je vytyčil kdokoli" (M. Uhde).

Exkluzivita zde není cílem sama o sobě, ale spíše důsledkem individuálních stylů přispěvatelů. A tak jsem při členění příspěvků užil tří v lingvistice tradičních sít: funkce zobrazující, expresívní a apelativní, a podle míry jejich zastoupení vedl vertikální řezy mechanickými kategoriemi jako esej, kritika, studie, původní poezie apod. Kunderův jeruzalémský projev Román a Evropa jsem díky jeho umné konstrukci stanovil vzorem příspěvku expresívní povahy, Grušovu národní sebereflexi Rusalka anadyomené vzorem příspěvku apelativní povahy, a Brouskovy věcnější komentáře ( Srpen 68 byl pomstou za Kolčaka , Česko-české smiřovačky ) představiteli funkce zbývající, zobrazující. Několik úvah se mi dařilo přiřadit ke Grušovi, to zřejmě díky té mizérii, která nás vede k neustálému sporu s našimi kiksy v minulosti (Uhde: Kdo má právo mluvit ), a to i těmi, které si za své bereme dobrovolně (Král: Svoboda a slušnost ). Benediktova interpretace Canettiho románu Zaslepení ( Kant v plamenech ), spolu s většinou recenzí patří k Brouskovi, a to i přesto, že s její pomocí je revokován duchovní kontext vzniku románu - 30. léta, který zpětně samu interpretaci určuje a vede. Ke Kunderovi konečně z různých důvodů spadá jak Bělohradského esej O postmoderní době , tak úvahy Sylvie Richterové Z poznámkového sešitu (1988) . Bělohradský pro mistrné spřádání jemných (leckdy až těžko sledovatelných) filosofických konstrukcí, Richterová pro estetický požitek při sledování jejích nápadů nad nemohoucností jazykových kontextů, které nám jen zdánlivě vytvářejí jednoznačné podmínky pro uchopení skutečnosti.

Druhé číslo Mostu (vydané již brněnským nakladatelstvím Atlantis a řízené rovněž jako č. l Milanem Uhdem), v prodeji od letošního března, je datem shromáždění příspěvků (nikoli sepsání) již porevoluční (3l. 1. 1990). Pohled na Václava Havla zdola Petra Rezka je svou ostrou polemičností vůči zmíněnému dramatikovi-politikovi (tehdy ještě ne presidentovi) jednak projevem provokativního myšlení, jednak příznakem jakési přirozené intelektuální soutěživosti, které jsme díky výše zmíněné "apelativnosti" poměrů odvykli. Takže časopis Most není pouze časopisem exkluzívním, ale též rozmanitostí individuálních stylů časopisem soutěživým.

Stejně jako Jan Benedikt zasazoval Canettiho do patřičného kontextu, tak i časopis Most se sám akcentem na téma postmodernismu (po Bělohradském rozhovor s Giannim Vattimem v č. 2) otevírá jeho "radikálnímu, nenihilistickému relativismu". Soutěživost se potom díky tomuto relativismu napřimuje i směrem ke čtenáři, kterého dobývá a přitom dobrovolně propouští. Čili nikoliv zaslepená konfrontace, ale kolegiální (až na malé výjimky) přehlídka naší literární nobility charakterizuje jednotící pojidlo časopisu Most.

Při četbě Lopatkových poznámek k edičnímu zpracování díla Karla Poláčka ( Biografie šosáka? ) jsem žil autorovou erudicí, nechal jsem se strhnout Rezkovou provokativností, ale též Divišovým hektickým tahem na podstaty zachycovaných jevů ( Nad poezií Ivana Wernische ), jakož i Grušovou posedlostí po sémantických analýzách ( Havlova identita ) či tvůrčím smyslem pro detail Petra Krále ( Groteska čili Morálka šlehačkového dortu )...

Co se týče původní tvorby, povýšení do reprezentativní výběrovosti v podstatě autory zvýhodňuje. Jejich texty čteme jako představení určitých poetik, které se buď svou vyhraněností (Wernisch, Gruša, Kabeš), nebo rezonancí (Topol, Jirousová, v próze Prokop Voskovec) zásadně podílejí na té "vývozní" podobě naší literatury. Záměrně jsem pominul Ivana Jirouse, básníka, kterého díky jeho Labutím písním ctím, ale jehož příspěvky v Mostu č. 1 mi vnukají myšlenku o petické stafáži.

Jaký bude osud nekonfrontačního časopisu v dobách konfrontací, neodvažuji se tipovat. Při tempu výroby jedno číslo za rok (pokud vůbec!) nejspíš zesborníkovatí. Potom se však nabízí otázka, zda se takový Most nestane spíše jen výspou několika celebrit naší literární scény.

TOMÁŠ KAFKA

vlastním jménem Martin Pluháček ) se nevěnuje poezii jenom jako glosátor cizích děl (Ivan Blatný) nebo jako organizátor úspěšné Školy poezie, jejíž roční cyklus pomalu končí v Brně; sám také píše a v nakladatelství Homér právě vydal první sbírku, nazvanou Relata refero . Na první pohled je formálně klasicistní (pravidelností veršů i latinskými citáty), obsah se zdá splývat s tradičním křesťanským "slavením" stvořeného světa, kde smyslové evokace vracejí věcem odlesk původního ráje a zároveň za nimi hledají duchovní hodnoty, pokoru, víru, lásku. Při bližším pohledu jsou ale věci složitější; pravidelnost formy je neustále rozrušována drobnými i méně drobnými posuny, ironizacemi, jazykovými familiárnostmi, vybočeními z rytmu, které básně vnitřně rozrůzňují, staví je proti nim samým a tím zvyšují jejich reálnost i přesvědčivost:

Opět jsem nevěděl, jak včely odzbrojují lípu

Nelze se domluvit se sladkým Kozinou

Ač v poli popel chrp na hlavu si sypu,

Adhuc sub iudice... Ráčejí prominout

Lze tu jistě rozeznat ohlasy a vlivy, od Blatného až po Andreje Stankoviče, ironické užití tradiční vázané formy má Reiner společné hned s celým proudem v české poezii posledních let (zejména jistě té neoficiální). Nad tím vším se však zvedá zvláštní, jedinečné světlo, které patří jenom autorovi. Mohlo by být světlem francouzské Provence, jež Reinera inspirovala hned k několika básním, zároveň však má i něco nezaměnitelně moravského. Jako by tu Provence byla i neznámou tramvajovou zastávkou na předměstí Brna...

P. K.

Normální (tj. duševně zdravý) člověk poezii nečte. Chápe ji jako dnes už nepotřebný hromosvod pubertálních bouří nebo jako předmět profesionálního zájmu specialistů, kteří jsou za to placeni. Pro oba případy platí táž definice: poezie je vyjadřovací způsob, jímž se věci tak triviální, že nestojí za řeč, sdělují tak složitě, že jsou nesrozumitelné. Příčinou toho absurdního počínání je buď ostych vyslovit se jasně - v případě puberty, nebo nezbytnost uživit všechny ty analytiky, interprety a pedagogy, kteří pak vysvětlují, co chtěl básník říci.

Na této nedůvěře je víc pravdy, než by mi bylo milé. Důkazů přibývá téměř s každou novou básnickou sbírkou. Tím větší radost mám, když vyjde kniha, kterou bych bez rozpaků doporučil normálnímu, duševně zdravému člověku. Takové jsou Jednotlivé básně Michala Jůzy .

Omlouvám se, ale musím nejprve připomenout svou teorii o významu osobního jména pro autorskou poetiku. Příjmení Jůza by méně nadanému veršovci bylo dostatečným důvodem pro pseudonym. Autor Jednotlivých básní si je však ponechal - a dobře udělal. Kromě strohé technokratické průměrnosti, kterou to příjmení manifestuje, je v něm totiž nepřeslechnutelně přítomno také citoslovce úžasu. Úžasu, který je podmínkou poezie a který dosvědčuje tím více talentu, čím méně je závislý na věcech úžasných, úchvatných, omračujících. A opravdu: Jůzův úžas dovede povytáhnout z polotmy nezájmu věci běžné, nenápadné, všední. Ano, máme tu opět co dělat s poezií všedního dne, která však od své poslední vlny zmoudřela, odřekla se ideologie a vzýváním každodenních skutečností nechce nahradit nedělní bohoslužbu. Naopak, její křehké reálie jsou opatrně zabaleny do hlubokého tajemství jako porculánové hrnky do dřevité vaty.

Ale abych se dostal od jména autora aspoň k názvu knihy. Je pozoruhodný už tím, že nelže: kniha skutečně obsahuje jednotlivé básně z let 1978 až 89. Dále je z názvu patrno, že autor ctí konvence, aniž jim podléhá; nečekané adjektivum "jednotlivé" vedle banálního titulního substantiva "básně" budí ve mně přesně tolik zvědavosti, abych knihu otevřel. "Vybrané" básně by mne k tomu nepřiměly svou nevynalézavostí a básně "zelené" nebo jinak ozvláštěné by mne odradily podezřele pozérským gestem.

Když konečně knížku otevřeme, čeká nás motto: V Řecku auta / s nápisem Metafora // jsou stěhovácká auta. - Nevypadá to jako báseň, je to dost neobratné i jako próza, a přece to na mé tváři dokáže vyloudit onen neurčitý, zaskočený, neovládatelný a zvenku jistě připitomělý výraz, kterým reaguji vždycky, když mě osloví Poezie, totiž něco mezi myšlenkou a náladou, vtipem a povzdechem, poznáním a zmatením. Jůza mluví, jak mu zobák narost, a přesto produkuje poezii, nikoli řeči. Jak to dělá? Je všímavý a říká jenom to, čeho si všiml. Když to řekne, odmlčí se. Třeba i na rok (v letopočtech pod básněmi chybějí položky 1979 a 1982). Pokud si nevšimne, neříká nic. Necítí básnické nutkání hromadit a přeskupovat slova. Michal Jůza je normální, duševně zdravý člověk, který má o čem mluvit. Poezii z toho dělá jeho všímavost (co do obsahu) a jeho střídmost (co do formy).

Za mottem následuje báseň Louka a po ní 105 dalších, ale ty už vám vykládat nebudu. Nemají to zapotřebí.

PŘEMYSL RUT (Michal Jůza: Jednotlivé básně. Praha, Pražská imaginace 1990, 107 str.)

Kresby Daisy Mrázkové, to jsou svobodná zamyšlení nad tajuplnými korespondencemi mezi lidskou duší a krajinou světa. Z jejích abstraktních kompozic, s nimiž se nyní můžete setkat v Galerii Vincence Kramáře, upoutá zvláště cyklus s titulem Čára pokračuje - soubor kreseb, v nichž se linie zvolna utvářejí z výchozích bodů v poli rychle črtaných šrafur. Technika perokresby nesmazatelně zachycuje každý tah a bezprostředně zaznamenává autorské nápady, včetně případného hledání variant. Každá varianta má však svůj hlubší význam, nejde jen o pouhou hru náhod. V proudu kresby a jejích možných variací se tak stupňuje dramatičnost výtvarných vztahů: počet hlavních čar se zmnožuje, jejich dráhy se střetávají, šrafury se prostupují, zvrstvují a z jejich prolnutí se může vynořit nová linie. K tomuto okruhu prací se volně řadí i jemné perokresby z cyklu Poldi , v nichž Daisy Mrázková konfrontuje šerosvitné lineární struktury s bílou plochou papíru a v bohatých výrazových odstínech se zabývá tématem dotyku, zřetelného ohraničení i nezachytitelného mizení.

Jiný rytmus a barevné uvolnění přinášejí gestické kresby rozmývacími pastelkami na vlhkém papíře ( Mokré kreslení ): dýchá z nich čistá radost z kreslířských her. Tady se autorka spoléhá na kouzla náhody, snaží se potlačit jakékoli vnější záměry. Podle vlastních slov se soustřeďuje jen na to, "co chce ruka, oko, co chce světlo, co chtějí tužky, co chce papír", aby tak mohla pronikat až k "podstatám" kreslení jako pohybu duše.

Kresby Daisy Mrázkové si zaslouží soustředěný pohled. Vyčkáte-li, začnou vás vtahovat do svého světa...

LENKA BYDŽOVSKÁ

Když zhruba před deseti lety minulý režim odsoudil Jiřího Koláře - za to, že se po ročním stipendiu v Berlíně nejen nevrátil do Prahy, ayle pobýval už rok v Paříži - k ročnímu vězení a ztrátě majetku, telefonovala mu o tom vzrušená paní Běla. Kolář její vzrušení nesdílel. Opáčil prý tenkrát: "To máš jedno, ale představ si, sehnal jsem na bleším trhu velký dřevěný šroub do vinařského lisu: to bude kolážovaný objekt!" Dnes už je Jiří Kolář rehabilitován a má za sebou kromě řádně vykonané umělecké práce, jejíž součástí je, věřme, i ten šroub (měla to snad být Pocta Brancusimu), i řadu svazků Edice K, kterou v Paříži začal vydávat, aby pomáhala svět informovat o českém umění vznikajícím v emigraci. Svazky této edice byly zpočátku skromné, poslední z nich se však - jistě díky pomoci nejrůznějších podpůrců - dají srovnat s přepychovějšími katalogy. Takový je i svazek věnovaný dílu Čeňka Pražáka, který vyšel v únoru 1989. Když ho oba přátelé připravovali (oba se narodili roku 1914 a blízcí jsou si už od šedesátých let), jistě netušili, že Čeněk Pražák bude obrazy a kresby za dva roky vystavovat v Evropském kulturním klubu ve Valdštejnské ulici v Praze, a že v přízemí téže budovy vystaví knihkupectví Artfora reedici Kolářovy Pocty Baudelairovi (1972).

Jedná-li se v Kolářově případě o "partituru ke zvukové básni", vzniklou v roce 1963 a připomínající období, kdy experimentoval se zvukovými možnostmi náhodně organizovaných zvuků v duchu Cageově nebo Stockhausenově, jak je v té době podnikal s K. B. Schäuffeleinem, konfrontuje nás Čeněk Pražák se svým dílem posledních let. Pražák však neodmyslitelně patří ke kontextu českého umění před okupací; na počátku šedesátých let vystavoval s tehdejší skupinou Máj. Žáka Ladislava Bradáče a Františka Tichého zastihl Máj už v proměněném seskupení (v roce 1960 májisté vystavovali v Poděbradech ve složení Miloslav Chlupáč, Ladislav Dydek, Stanislav Podhrázský, Miloslav Hájek, Zdeněk Palcr, Zbyněk Sekal, Jan Švankmajer, Jan Svoboda, Theodor Pištěk, Vavro Oravec a Vojtěch Nolč). Skupina však s Chlupáčem podnikla onu dobrodružnou plavbu šedesátými lety, která poznamenala i jeho dílo opojným materiálovým pokusnictvím. Nejtypičtěji se to projevilo v jeho geometrických frotážích, v nichž "při všem schematickém zjednodušení byly určité plochy zpracovány tak, že buď byly zaplněny barvou jako jednou strukturou, nebo se v nich prosazoval volný rukopis", jak napsal roku 1964 Miloslav Chlupáč. Přišla lekce pop-artu a op-artu a geometrizované plochy se stále více zbavovaly textury a stávaly hladšími. Přistoupily silné obrysové linie a původní drobnopis mikrosvěta se na konci šedesátých let proměnil v obecné studie vrstvení a proudů, silně připomínající tehdejší "primární struktury" na druhém břehu Atlantiku. Právě tato agresívní malba nás v Pálffyho paláci oslovuje i v malířových nejnovějších obrazech. A bylo to v téže době, tedy na konci šedesátých let, co Pražák začal s figurálními projekcemi, kdy do autonomní struktury op-artově abstraktního pruhovaného pozadí vsazuje po dlouhé době zase figuru, pojednanou rovněž pruhy: brzy se nový obrazec a jeho starší pozadí začnou v jakémsi posunu pronikat. Tento proklad dvou struktur nazval kdysi Josef Císařovský penetrismem, tedy uměním pronikání. Čím dynamičtěji dokáže pak autor pronikání podat, a to se mu neobyčejně - prolnutím obrysů dvou těl a vynechávkovým zpodobením jejich obrysů několikanásobnou a barevně přitom odlišenou linií - daří v posledních obrazech Dvojic, tím zřetelněji z jeho obrazů čteme podobenství vrstvení a proudění kosmu i lidského světa.

V knihkupectví Artfora si lze koupit Pražákův esej Severní úsměv, který je ódou na věčně moderní umění Lucase Cranacha. Autor dělí umělce do tří proudů: citového (kam patří právě "severní ekvivalent úsměvné krásy jižních mistrů" Lucas Cranach, který podle Pražáka v sobě syntetizuje románské tradice, raně renesanční italskou malbu a severský přirozený lyrismus), objevitelského (Michelangelo, Leonardo) a hrdinného (Mantegna). Zdá se, že Čeněk Pražák sám by nepatřil ani do proudu objevitelského (jehož představitelé s pronikavou exaktností boří starý řád a nastolují nový), ani do proudu hrdinného (který charakterizuje "démonická uštvanost neumdlévajícího tvůrčího procesu"). Už od svých počátků se jeví klidnýnm syntetikem; po emigraci, která zřejmě znamenala značný otřes, můžeme v jeho díle dokonce pozorovat řadu jakoby návratů, přehrávajících postupně některé možnosti výtvarné scény, kterou právě opustil. Ve švýcarském exilu se však brzy zklidní a vytvoří dílo natolik pevné a soudržné, že může účinně zasáhnout i do architektury. Našel svůj šroub do vinařského lisu.

JOSEF HLAVÁČEK

Nikolaj Burljajev, kdysi chlapecký protagonista Tarkovského Ivanova dětství a Andreje Rubleva, a později filmový představitel "křehkých mužů", se v květnu 1986 stal nechtěným hrdinou raně perestrojkového filmařského sjezdu. Zazněla na něm krutá kritika filmu Lermontov, který Burljajev režíroval podle vlastního scénáře a v němž vytvořil i titulní roli. Další role přidělil rodině své manželky - klanu Bondarčukových. V svérázném výkladu básníkova osudu zvýraznil motiv jeho údajného vlastenectví, zrevidoval i znění rozhořčené Lermontovovy reakce na smrt Puškina, kterého si ctižádostivě také (!) zahrál v jedné z epizod. Svou vizi ztvárnil v hollywoodské "glamour" konvenci: šlechtickými salóny proplouvaly odvážně dekoltované dívky připomínající kompars z barů mezinárodních hotelů, pohlednicové exteriéry a hvězdné ohňostroje nad Kavkazem si co do kýčovitosti nezadaly s turistickými prospekty. Film, který kulturní veřejnost pobouřil, našel bojovné zastánkyně v řadách provinčních učitelek... Vzápětí se v tisku rozpoutala polemika, podněcovaná i seskupením Pamjať, dnes neblaze proslulým antisemitskou kampaní.

O Burljajevovi pár let nebylo slyšet. Nyní splácí dluh svým zastáncům přepisem skandálního románu Vasilije Bělova Vše je před námi . Vyšel v čase, kdy se tento autor pozoruhodných vesnických próz zdiskreditoval neobratnými vstupy na politickou scénu a kdy si získával pochybnou popularitu u antisemitsky zaměřených vrstev. Podle Burljajeva se prý Židům podařilo vetřít do intelektuálních kruhů a rozložit zevnitř poctivý a velkorysý, leč neprůbojný ruský živel. V osidlech démonického Briše, krutého hrdiny Bělovova románu, se ocitají čisté ženy a důvěřiví muži; obětí intrik se nakonec stává i jeho ideový odpůrce - lékař Ivanov. Právě jeho postoje a boj jsou pro Bělova záminkou k exponování křesťanských hodnot pravoslaví a vlastenectví. Tyto hodnoty pramení - jak jinak z mýtu půdy a krve a pouze ony jsou s to čelit nekalým rejdům prohnaných jinověrců.

V dnešní sovětské kinematografii, v níž vládne exhibicionistický, až sebemrskačský sklon zobrazovat hlubiny mravního rozkladu, Burljajevův počin může sehrát nebezpečnou roli. V retroohlédnutí do časů reálného socialismu s jeho zadřenými problémy (limitovaná židovská emigrace, kádrová politika, šířící se narkomanie atd.) se tu bezostyšně ukazuje prstem na příslušníky "malého národa", kteří prý reptáním a čachry podrývali jednotu národní pospolitosti a zpochybňovali víru v pozitivní ideály. Film, jak podotýká sovětská kritička Jelena Stišovová, je ukázkovou manifestací magického vědomí. Podobně, jako se v zenitu totalitní éry pěstoval iracionální strach z úkladů nepřátelských rozvědek a rozkladného vlivu Západu, Burljajev s Bělovem modelují svou hrozbu protiruského spiknutí. Použili k tomu nepochybně působivé filmové vyjádření. Dnešního mýtického protivníka usazují do konkrétního, přesvědčivě zachyceného sociálního prostředí. Tak dokonale vyhověli temné, skryté touze publika-veřejnosti po snadno čitelném nepříteli.

GALINA KOPANĚVOVÁ

Zkušenost s praktickou politikou snad dříve nebo později zásadně zpochybní tvrdošíjně živenou iluzi o jednotě práva a spravedlnosti; ideologii, jež směšuje představu právního státu s ideou spravedlivé společnosti. Iluzi, jež se může zdát samozřejmostí v kulturním prostředí, které vede naše myšlení a nutí nás zastavit otázky právě v místě, kde se spravedlnost kříží s právem. Iluzi, která se rozpadá, narazí-li na sebe právo a spravedlnost nikoli v říši ideálních představ, jak by to mělo být, nýbrž ve sféře svého vlastního uplatnění, ve sféře toho, co je.

To byl případ československého parlamentu postaveného před problém, co s poslanci, kteří snad spolupracovali s StB. Diskuse na toto téma vlastně odkryla obecnější rozpor: cestou práva se má řešit problém, jemuž je podsouván etický smysl.

Právo zde totiž opravdu nelze nechat stranou. Neboť instituce parlamentu patří k právnímu státu nejen ve své zákonodárné funkci či pouze ve smyslu symbolickém, nýbrž i pravidly vlastní činnosti. Proto také parlament degeneruje právě tam, kde právo není ponecháno samo sobě, ale má být cílevědomě postaveno přímo do služeb spravedlnosti, čehož dokladem jsou nejen parlamenty států, které si říkají nebo říkaly socialistické.

Mezi právem a spravedlností je propast, do níž padla i zpráva lustrační komise, uvádějící jména těch, kteří byli zapsáni jako spolupracovníci StB v registrech svazků. Usilovala sice vyhovět duchu práva v jeho formálnosti a univerzálnosti, chyběl jí však reálný právní základ, aby mohla splnit to, co od ní někteří očekávali a čeho se jiní obávali: zajistit odchod jmenovaných poslanců z parlamentu. Za těchto okolností ovšem upadá v pochybnost samotný účel, má-li se vykládat jako účel právní.

Mají-li totiž zapsaní opustit parlament proto, aby on mohl fungovat - což je snad jediný skutečně legitimní důvod musela by být k dispozici použitelná právní norma, která by podmínky jeho fungování vymezovala. Mají-li jej opustit proto, že jednali kdysi protizákonně, nestačí prokázat prostou spolupráci s tehdy legální institucí, třebaže by byla i činností protiústavní. Řešení cestou zákona ex post je tady sporné. Neboť právo působí jako regulační systém až od chvíle svého ustavení. Zákon se zpětnou platností ztělesňuje právo ustavené ve jménu dnešní spravedlnosti, tedy právo, které nakonec spravedlnost zcizuje a samo sebe ruší. A konečně, mají-li odejít jen pro nedůvěryhodnost, nejde o účel právní.

Zpráva se takto ocitla v nekrytém prostoru, v němž jmenovaní a jejich obhájci zahájili frontální útok. Komunisté se z pochopitelných důvodů omezili především právě jen na cynické konstatování bezmoci druhé strany sporu v ohledu právním. Ostatní zaplnili volný prostor cílevědomým útokem na ten nejjemnější cit pro spravedlnost. Ohlušující protiofenzíva moralistů byla však vedena slepými náboji. Ukázalo se, že na přesvědčivosti ztrácejí právě ty argumenty, které se pokoušejí uvést právo a spravedlnost do přímo příčinného či vzájemně se podmiňujícího vztahu.

Ať už šlo o krycí manévr, nebo o skutečné zoufalství, obhajoba "postižených" ve jménu spravedlnosti byla opravdu vedena proti obviněním, jež nebyla a nemohla být vznesena. To se v ní spíše někdy mohl projevovat dotčený nárok na morální zadostiučinění očekávané od nových poměrů. Poslanecký mandát však v právním státě není formou morální satisfakce. Proto ani není možné jej odejmout proto, že by to bylo nespravedlivé, ale jen proto, že je to nelegální. Právo se neptá po motivech, ani nemá zodpovědnost za veřejné mínění. Jeho přitažlivost nespočívá v domnělém vztahu ke spravedlnosti, nýbrž v jeho formální nestrannnosti, ve které se zároveň skrývá i jeho bezohlednost. Právo nerozlišuje: hrozba ztráty poslaneckého mandátu je pro všechny zapsané stejná. A to nikoli pro nedůsledné uplatnění právního principu, nýbrž právě proto, že tu chybělo právo, ne spravedlnost. Ani nevznikla možnost, aby byl z parlamentu nespravedlivě vyobcován ten, kdo byl zapsán v registru svazků, aniž o tom třeba věděl, stejně jako spravedlivě ten, kdo si z honorářů ministertstva vnitra postavil vilu. Oba jen na základě práva.

Ve jménu spravedlnosti by pouze mohl být zlikvidován celý parlament. Takový čin by mířil proti základům právního státu, třebaže by svou netečností k právu mohl být stejného druhu jako ty, jimž jsme vděčni za převratné činy v listopadu 1989. Spravedlnost je sice na rozdíl od práva čistá a jednoznačná, ale jako taková nikdy ne člověku bezprostředně zřejmá. Pro jednání člověka svobodné vůle je dnes vyhrazen bez omezení pouze prostor, v němž vládne právo; dvojznačnost toho je příznačná.

Na druhé straně mějme zásadní nedůvěru vůči tomu, kdo si deklaruje nárok na přímý přístup ke spravedlnosti. Po nietzscheovské smrti Boha si takový přístup sjednávali mocní dvacátého století výhradním nárokem na obcování s pravdou dějin. Poté, co se poprávu znovu uznalo, že ve vrtošivých dějinách pravda nespočívá, obrátili se mnozí k morálce jako k instanci, která by měla ve světě bez Boha obnovit pro lidské jednání stálý základ univerzální normativní závaznosti. Zkušenost však ukazuje, jak obtížné je bránit se pokušení vyztužit touhu po spravedlnosti právem tam, kde dříve vládla religiozita. Moralistnímu nátlaku zkříženému s právem už nelze uniknout ani občanskou bezúhonností, ani čistým svědomím. Právo dovolávající se morálky ve jménu spravedlnosti jde ruku v ruce s oním oblíbeným morálním právem, jež nakonec ospravedlní vše.

Byl jednou jeden krejčí a ten krejčí šil šaty. Právě odbila půlnoc. Krejčí už byl unaven a chtělo se mu spát, ale jen se protáhl v zádech ohnutých od věčného šití a z cívky odvinul černou nit. Nit překousl v zubech, až to trochu cvaklo, a začal zase šít. Někdo umřel a potřeboval nahonem smuteční šaty.

"Nu což," řekl si krejčí, "i cesta na hřbitov je veselejší, když po ní jde člověk v dobře ušitých šatech."

Opravdu si dával záležet na černém fráčku, který byl do rána hotov. Teprve za svítání si krejčí lehl do postele a ještě než usnul, pozoroval černě oblečenou figuru, na kterou oblékl nový smuteční šat. Byl spokojen. Střih se podařil. Černé šaty vypadaly vznešeně a krásně. Ale když první sluneční paprsek padl na klopu saka, krejčí, který už usínal, vyskočil z postele. V ostrém jitřním světle objevil drobnou nedokonalost, kterou ihned odstranil. Ze švu límce vykukovala malá černá nitka, kterou zapomněl odstřihnout. Protože neměl po ruce nůžky, nitku překousl v zubech, až to trochu cvaklo.

Teď byl spokojen úplně. Skočil do postele a blaženě se protáhl pod peřinou. Ale ještě neusínal. Černou nitku, která mu uvízla na rtech, vzal mezi prsty, mnul ji a pozoroval. Poprvé za dlouhá léta svého šití si všiml, že černou nit odvíjí stále jen z jedné cívky.

Krejčí si potrpěl na pořádek. Jehly zapichoval v rovných řadách do sametových polštářků. Nůžky srovnával od nejmenších po největší. Knoflíky ležely v malých šuplíčcích podle velikosti a barev. Bílou, žlutou, růžovou nebo třeba fialovou nit by našel i poslepu, stačilo jen sáhnout trochu vlevo nebo trochu vpravo, a docela až na konci ležela vždycky cívka niti černé. Ležela tam i teď a krejčí si nemohl vzpomenout, že by si vůbec někdy za celý život koupil novou cívku černé niti. Také svoje účetnictví si vedl krejčí v nejlepším pořádku. Vzal si do postele tlustou knihu a listoval nazpátek.

Četl jména lidí, jimž kdy ušil šaty, záznamy o tom, co kdy nakoupil: látky, plátna, podšívky, knoflíky, jehly; před patnácti lety novou žehličku; před pětadvaceti lety krejčovskou figuru, na které byly teď oblečeny smuteční šaty. A nitě: bílé, šedé, růžové, modré, a konečně našel i zápis, kdy kupoval cívku niti černé. To bylo před sedmapadesáti lety.

"Tenkrát ve dvaceti letech jsem začínal samostatně pracovat," řekl krejčí, "a dnes je mi sedmasedmdesát let. A za celou tu dobu že bych nekoupil ani metr černé niti? To by ta moje černá nit musela být bez konce. Podivná cívka!" Ale možná že nákupy černé niti zapomněl zaznamenávat.

Tvrdě spal a zdálo se mu, že sedí v noční košili pod rozkvetlou jabloní a motá. K plotu zahrádky přišla smrt. Kostlivec s kosou přes rameno řekl: "Co to motáš?"

"Motám černou nit," řekl krejčí.

"A proč motáš?" zeptal se kostlivec.

"Celý život šiju z jedné cívky. Černá nit nemá konce," řekl krejčí.

"Tak motej, motej!" řekla smrt. "Až se domotáš na konec, půjdeš se mnou."

"A proč?" řekl krejčí.

"Každý člověk má svoji černou nit. Nit se vine, odvíjí, a když se dovine na konec, člověk umře." "Kolik niti mi ještě zbývá?" řekl krejčí.

"To já nevím," řekla smrt, "ale přicházím vždycky včas."

Když potom krejčí pracoval a potřeboval černou nit, vzpomněl si na svůj sen a zachvěla se mu ruka.

"Už se mi třesou ruce," řekl, "tak jsem už starý. Nit do ucha jehly netrefím," a znovu slinil konec černé niti, aby koneček, který se někdy trochu třepí, navlékl. Bývalo to teď velmi obtížné.

Přistihl se, že černou nití šetří. Občas se mu ruka s některým stehem zastavila. Nit se napnula mezi látkou a jehlou, a když v tom okamžiku lehce o nit zavadil nehtem, nit zadrnčela a krejčí v tom tichém lněném tónu uslyšel hlas ze svého snu: "Tak motej, motej!"

Květ jabloně, kterou viděl krejčí ve snu, ve skutečnu na zahrádce už dávno opadal. Za tu dobu ušil krejčí několikery šaty, jedny hezčí než druhé.

"Jsem už starý," řekl. "A člověk tu na světě stejně na věky nepřebývá. Umřít musím jako každý jiný."

Dával si velmi záležet. Co když šaty, které ušije, jsou zrovna poslední? Krásně stříhal, jemně stehoval, pečlivě žehlil. Pak si všiml, že černá nit na cívce začíná ubývat.

"Jednou ten konec přijít musí," pousmál se a koukl přes brejličky, jak venku sněží. Venku bylo bílo. "Tak já si tě, milá černá nitko, domotám."

Ještě měl naději, že co se mu zdálo, byl pouhý sen, který se nevyplní, že až domotá, prostě jen domotá a smrt nepřijde, ale pro jistotu odmítl zákazníky a rozhodl se, že ušije nové černé šaty poprvé v životě taky sám pro sebe.

"Nu což," řekl krejčí, "i v rakvi je veseleji, když v ní leží člověk v dobře ušitých šatech."

Krejčí střihl na svoje poslední šaty. Střihl nádherně. Úzce od pasu prodloužil šosy, s mírným obloukem vykrojil konce sáčka. Límec zdvihl pro potažení sametem. Klopy vyvedl špičatě, kapsy trochu našikmo, rukáv úzký, kratší, se zapínáním na knoflíčky. Kalhoty těsně do pasu, přiléhavě k dlouhým stehnům až na koleno, ke kotníku sotva znatelně rozšířeny. Vestu. Kapsičku pro hodinky. Zlaté hodinky budou pochovány s krejčím i s jeho oblekem. Nezapomenouti: Hodinky v poslední hodince pečlivě natáhnout.

Krejčí šil svoje poslední šaty a vůbec mu nebylo smutno. Vzpomínal na všechny šaty, které kdy ušil, vzpomínal i na lidi, kteří ty šaty nosili a třeba ještě nosí. Necítili se snad lidé v jeho šatech dobře? Neříkali snad nadšeně: "Mistře, ty šaty od vás mi padnou, to je radost."

Byla to radost, sedmapadesát roků oblékat lidi. Nikdo si nikdy nepřišel stěžovat, že něco někde škrtí nebo táhne nebo tlačí. Krejčí mohl být se svým šitím a se svým životem spokojen, a také byl. Usmířil se i s tím, že černé niti den ze dne ubývá. Řídkým vinutím černé niti už prosvítalo bílé dřevo cívky.

"Je jisté, že brzy domotám černou nit až na konec," řekl krejčí, "ale je také jisté, že se mi za tu dobu podaří dokončit šaty."

Když jabloň zas rozkvetla, byly šaty hotové. Ještě zbývalo přišít poslední knoflík. Krejčí šaty odložil a šel se projít na zahrádku. Chvíli postál pod rozkvetlou jabloní a řekl: "Tady jsem seděl ve snu v noční košili."

Slunce pěkně hřálo, v rozkvetlé jabloni bzučely včely a krejčí si s překvapením řekl, že sice seděl pod jabloní ve snu, ale že nikdy neseděl pod jabloní ve skutečnu. Tak byl pilný. Sedával jen na krejčovské židli. Aspoň teď si tedy pod tím rozkvetlým stromem poseděl. Slunce hřálo, bzučení včel tiše hrálo a uspávalo. Starý krejčí pod jabloní usnul.

A opět se mu zdálo, že sedí pod jabloní, že je oblečen do bílého rubáše a že motá černou nit. K plotu zahrádky přišla smrt. Kostlivec s kosou přes rameno řekl: "Domotáváš, domotáváš?"

"Už příliš niti nezbývá, leda tak na jeden knoflík," řekl krejčí, "přijdeš?"

"Přijdu včas," řekla smrt.

Slunce zatím spadlo k západu a koruna stromu vrhla na krejčího stín. Krejčí se zachvěl chladem a probudil se. Smrti se nebál, na smrt byl připraven, dokonce si ušil do rakve slavnostní šaty, na kterých chyběl jeden knoflík, a přece smrt krejčího ve snu postrašila. Ale sotva se probral ze spánku, hned se rozveselil. Neseděl pod stromem v rubáši, seděl pod stromem v pracovních krejčovských šatech. Na předloktí měl gumičkou přichycený malý polštářek se špendlíky. Jedním špendlíkem se píchl do prstu. Na špičce prstu se objevila kapka krve.

"Tak vida, ještě jsem živ," řekl a šel domů.

Rozsvítil lampu. Na kolena si položil sako, ke kterému chtěl přišít poslední knoflík. Sáhl pro cívku a odmotal kus černé niti. Ještě kousek černé niti potáhl z cívky a ucítil konec.

Sotva ucítil v prstech konec černé niti, někdo zaklepal.

"Dále!" řekl krejčí a podíval se přes brejličky. Dveře se otvíraly pomalu. V síni za dveřmi tiše zachrastilo. Krejčí se polekal. Vstal a v ruce držel jehlu, jako by se tou jehlou chtěl bránit. Pak se dveře otevřely dokořán a v nejasném světle lampy, které padalo na práh, stál kostlivec. Kosa, kterou nesla smrt přes rameno, oslnivě bleskla.

"Jsem tady," řekla smrt. "Tys domotal."

"Já tu stojím s jehlou, a ty na mě jdeš s kosou."

"Zapíchni jehlu a pojď se mnou!" rozkázala smrt.

"Počkej, počkej!" řekl krejčí. "Nemůžu přece jít s tebou ve svých pracovních šatech. Jak by to vypadalo?"

"Pojď v tom, co máš na sobě!" řekla smrt.

"To tak," zhrozil se krejčí, "rukávy propíchané, kalhoty oblýskané od věčného sezení, sáčko samá nitka, v klopě špendlíky. Co by tomu řekli zákazníci? Prosím tě, počkej ještě jen chviličku, než si přišiju poslední knoflík."

"Mě nepřemluvíš," řekla smrt. "Já odvádím lidi třeba v noční košili."

"A to je právě ta největší chyba, to ti já, krejčí, nikdy neodpustím."

"Já si odvádím lidi třeba i nahé," řekla smrt.

"Sama jsi neoblečená, kostlivá a ošklivá. Nedivím se, že se tě kdekdo bojí. A k čemu ta kosa? Roste mi tu na podlaze snad tráva?" řekl krejčí.

Smrt se rozmáchla kosou. Krejčí uskočil.

"Kdo se brání, toho vezmu kosou," řekla smrt.

"Já se nebráním. Jen nejsem zcela připraven."

"Nikdo není zcela připraven," řekla smrt.

"Já se připravil, já si ušil slavnostní smuteční šaty. Jen bych si rád ještě k saku přišil poslední knoflík."

"Nemůžeš. Černá nit je u konce," řekla smrt.

"Ano, černá nit je u konce, ale na přišití jednoho knoflíku stačí," řekl krejčí a ukázal navlečenou nit.

Kostlivec vytáhl krejčímu z jehly poslední kousek černé niti, vzal krejčího pevně pod paží a řekl: "Pojď!"

"Když tedy musím odejít s tebou okamžitě," řekl krejčí, "aspoň mi dopřej, abych se za ten koneček niti podržel."

Smrt podala krejčímu koneček niti. Krejčí nit vytrhl kostlivci z prstů, rychle ji navlékl do ucha jehly a honem začal přišívat knoflík k saku svých smutečních šatů.

"Ještě nemusím odejít," usmál se, "ještě jsem nedošil."

"Ty mě chceš přelstít," řekla smrt, "ale mně neutečeš!"

"Chci si jen přišít poslední knoflík," řekl krejčí. "Nechci ti utéct. Jsi můj host. Sedni si zatím ke stolu, dám ti trochu výborné bramborové polévky."

Smrt si sedla ke stolu. Kostnaté ruce složila na ubrus: "Nikdo mě ještě nikdy nepozval ke stolu."

"Protože nejsi oblečená," řekl krejčí. "Kdybych ti já ušil šaty, byla bys docela fešák. Vezmu ti míru, chceš?"

"Já nejsem tvůj zákazník," řekla smrt.

"Mým zákazníkem se snadno můžeš stát," řekl krejčí. "Zahoď kosu a já ti ušiju šaty. Už nebudeš kostlivá a nebudeš chodit s kosou. Budeš si vykračovat v krásných černých šatech."

"To by trvalo moc dlouho," řekla smrt.

"Já šiju rychle, neboj se," řekl krejčí. "Knoflík jsem už přišil. Jsem hotov. Jen ještě nit překousnu."

"Počkej, počkej!" řekla smrt. "Nit nepřekusuj. Ať ještě chvíli souvisí s tvým oblekem a s tvým životem. Nech ještě chvíli viset jehlu na niti! Pozval jsi mě ke stolu, a mně se najednou nechce vstávat. Ráda bych ochutnala tu bramborovou polévku, o které jsi říkal, že je výborná."

"Polévky je dost i pro dva."

"Ty bys byl ochoten se mnou povečeřet?" řekla smrt.

"Proč ne?" řekl krejčí.

Ohřál bramborovou polévku. K polévce podal chleba. Krejčí i smrt si pochutnali.

"Vaříš dobře," řekl kostlivec.

"Ještě lépe šiju," řekl krejčí.

"Ukaž mi!" řekla smrt.

Krejčí překousl nit od knoflíku, až to trošku cvaklo. V uchu jehly zůstal ještě centimetr černé niti. Podal ten kousíček niti kostlivci a řekl: "Tu máš! Teprve teď je opravdu konec. S tímhle kousíčkem niti se už šít nedá."

Krejčí uklidil jehly a stůl, převlékl se do svátečního obleku a staré pracovní šaty spálil. Pak si stoupl před zrcadlo a shledal, že šaty, které si ušil na poslední cestu, jsou dokonalé.

"Jsem připraven," řekl. "Můžeme odejít."

Ale smrt, která ještě před chvílí tak spěchala, se najednou k odchodu neměla. Obcházela krejčího a prohlížela si ho hned zprava, hned zleva, pozorovala ho v zrcadle a řekla: "Krásné! Na tebe jak ulité! Ušil sis velmi pěkné šaty. Já ti závidím. Myslím, že máme stejnou postavu, dlouhé nohy, rovná ramena, štíhlý pás. Nemohla bych si ty šaty zkusit?"

"Rád bych ti šaty půjčil, aby sis je vyzkoušela, přece říkám, že v takovém fráčku bys byla docela fešák, jenže do čeho bych se měl na tu poslední chvíli obléknout já? Svoje pracovní šaty jsem už spálil, nechtěl jsem, aby tu po mně zůstaly oblýskané kalhoty a sáčko s propíchanými rukávy."

"Já jsem počkala, než sis přišil knoflík," řekla smrt. "Udělej taky něco pro mě. Převleč se do noční košile!"

"Do toho bílého rubáše? To radši zůstanu nahý."

"Zůstaň nahý, jestli se nestydíš," řekla smrt.

Ale krejčí si radši přes hlavu natáhl bílý rubáš a smrt se oblékla do jeho šatů.

Krejčí pomohl kostlivci do saka. Ještě smrti uhladil ramena. Ještě upravil klopu. Ještě usadil kalhoty pěkně do pasu. Do kapsičky u vesty dal zlaté hodinky, které předtím pečlivě natáhl. Pak poodstoupil, aby si prohlédl svoje dílo vcelku.

"Ušil jsem nádherně," řekl krejčí.

"Jsi pyšný," řekla smrt.

"Ano, já jsem pyšný na to, co dělám, mně se moje práce líbí," řekl krejčí. "Nerad krejčovinu opouštím."

Krejčí obcházel kostlivce, pozoroval ho hned zprava, hned zleva. Smrt stála před zrcadlem ve skvělém obleku a podobala se krejčímu. Krejčí v bílém rubáši si zas připadal jako smrt. Byl rád, že si svoje šaty mohl prohlédnout na někom jiném.

"Sluší ti," řekl krejčí a šťastně se usmál.

"Mistře, ty šaty mi padnou, to je radost," řekla smrt a otáčela se před zrcadlem.

"A povídám, kdybys v takových šatech chodila, jako že jsi smrtka, hned bys byla veselejší."

"Budeš tedy první, koho odvedu v černých šatech," řekla smrt. "Nebudu ani první, ani poslední," řekl krejčí, "Sám jsem mnoha lidem ušil na smrt pěkné šaty z černého sukna."

Ale smrt si to usmyslela jinak. V šatech se jí zalíbilo. Popadla krejčího za rubáš. Krejčí se z rubáše hbitě vysvlékl, takže smrti zůstala v rukou jen noční košile. Nahý krejčí chtěl utéct. Smrt byla rychlejší. Postavila se do dveří. Krejčí ucouvl do kouta, a aby nestál v koutě nahatý jako na hanbě, uvázal si kolem beder ručníček.

"Chceš se mnou zápasit?" řekla smrt a zamávala kosou.

"Nechci s tebou zápasit a nechci se s tebou přít o to, jestli mám zůstat na živu, nebo jestli mám umřít. Jsem už starý a vím, že umřít musím. Už nechci šít šaty, mohl bych něco pokazit. Ruce se mi začínají třást a oči mi slábnou. Mohl bych už jen odpočívat, ale já odpočívat neumím. Dokud jsem žil, tak jsem šil. Když už nešiju, tak ať už nežiju. Ale o to budu zápasit do posledního dechu, jestli s tebou, má smrti, odejdu nahý, nebo oblečený v pěkných šatech. Krejčí nemůže odcházet s ručníčkem kolem pasu. Krejčí musí odcházet s elegancí."

"Boháči i chudáci, mudrci i hlupáci mě na smrtelné posteli už zaklínali nejrůznějšími slovy. Tohle slovo já neznám," řekla smrt. "Co je to - elegance?"

"Prostá odpověď," řekl krejčí. "Sluší ti. Ačkoli kostlivec, jsi krásná. Chrastění kloubů tlumí záhyby sukna, které splývá podél postavy. Dutou kostrou mezi žebry se ti už nežene vítr a nemůže děsivě hvízdat. Fráček tě příjemně obepíná a zahaluje. Límec ti povznáší hlavu, a tu máš - vezmi si klobouk, ten ti padne do čela a zahalí švy na lebce."

"Proč tolik vznešenosti?" řekla smrt. "Bílá smrti v černých šatech, dělej svoji práci poctivě!" řekl krejčí. "Když bereš člověku život, proč ho chceš ještě pokořovat? Já s tebou půjdu, ale já se před tebou nepokořím. Nepůjdu na smrt s ručníkem kolem stehen, jako bych lezl do necek s mydlinkami. Půjdu si do rakve lehnout v pěkných šatech a ty mi ty šaty musíš vrátit!"

"Já nic nemusím, já všechno můžu," řekla smrt.

"Ano, smrt může všechno, ale nemůže podvádět," řekl krejčí.

"O kom to mluvíš?" řekla smrt.

"Já mluvím o tobě," řekl krejčí.

"Já nepodvádím," řekla smrt. "Přišla jsem si pro tvůj život."

"Ale nepřišla sis pro mé šaty," řekl krejčí.

"To je pravda," řekla smrt.

"Chtěla sis mé šaty jen vyzkoušet?" řekl krejčí.

Smrt nevěděla, co by řekla. Neodpověděla. Byla na rozpacích. Položila kosu, dala si ruce do kapes a procházela se.

"Něco ti poradím," řekl krejčí. "Když si dáváš ruce do kapes, rozepni si sáčko, je to lepší, je to hezčí."

Smrt si rozepnula sáčko. Chodila sem a tam a přemýšlela.

"Vidíš, takhle ti to sluší líp," řekl krejčí, "ale žádnou výmluvu si najít nemůžeš. Chtělas mě popadnout v noční košili a sama sis chtěla nechat moje šaty. Jen proto jsi mi dovolila k šatům přišít poslední knoflík, abys mi pak mohla ukrást šaty dokončené. Chtělas mít šaty zadarmo."

"V tvých šatech se mi zalíbilo, mistře," řekla smrt.

"Vidíš, jaká jsi," řekl krejčí. "Zadarmo můžeš mít jen můj život, za šaty musíš zaplatit."

"Já dovedu jen brát, já nic nedávám," řekl kostlivec. "Nemám ti co nabídnout."

"Ale máš," řekl krejčí. "Dej mi černou nit!"

"Ještě chceš žít?" zeptala se smrt.

"Ano, ještě chci šít," řekl krejčí.

"Máš zákazníka?" řekla smrt.

"Mým zákazníkem ses teď stala ty," řekl krejčí. "Ušiju ti šaty a spolu pak odejdeme krásně oblečeni oba."

Ale smrt se už nechtěla svléknout. V šatech si zvykla a styděla se být nahá.

"Počkáš si tedy v rubáši," řekl krejčí.

S tím smrt souhlasila a vzala si na sebe rubáš. Krejčí se zas oblékl do svých slavnostních šatů. Smrt podala krejčímu prst a řekla: "Odviň si, kolik potřebuješ, ale jen na jedny šaty pro mě, víc ne!"

Krejčí si z bílého prstu smrti odvinul černou nit a dal se do práce. Nejdřív střihl. Pak si chtěl nit navléknout, ale třásla se mu ruka, nemohl se trefit do ucha jehly.

"Prosím tě, navlékni mi nitku!" řekl krejčí.

Smrt navlékla krejčímu nitku do ucha jehly a řekla: "Krásné! Nitka se protáhla uchem jehly. Ráda bych zkusila taky šít."

Krejčí nakreslil na sukno křídou bílé čáry, látku podložil plátnem a řekl: "Nastehuj to!"

Smrt stehovala, smrt šila. Šil i krejčí. Pracovali spolu. Spolu taky jedli, odpočívali a zas šili. Chvílemi mlčeli a byl slyšet jen lněný tah černé niti a občasný střih ocelových nůžek. Chvílemi si povídali, krejčí o životě, kostlivec o smrti. A co si všechno povídali, to všechno zašili do švů elegantního obleku. Pak oblek vyžehlili a smrt se oblékla.

Před zrcadlem stály dvě vysoké postavy v černých šatech, krejčí a jeho smrt, kostlivec a jeho krejčí.

"Ušili jsme krásně," řekl krejčí.

"Ušili jsme dokonale," řekla smrt.

"Můžeme jít," řekl krejčí.

"Mně se nechce," řekla smrt. "Bylo mi s tebou dobře."

"To je tím, žes šila," řekl krejčí.

"Půjdeme až ráno," řekla smrt.

"Jak si přeješ," řekl krejčí. "Já jsem teď už připraven odejít kdykoli."

Přichystali si večeři, snědli ji a pak poseděli před domem. Byl teplý večer. Přes koruny stromů se k nim nesly zvuky věci, člověka i zvířete. Vrzala pumpa. Voda zazvonila v plechovém škopku. Někdo se někde zasmál. Klapla vrátka. Někdo někde zaplakal. Železný řetěz zachrastil. Štěkal pes a jiný pes vyl. Bosá noha přeběhla trávou. Obutá noha drtila křemínek. Hlas zpíval. Jiný hlas sténal. Cinkaly sklenice. V okamžiku úplného ticha byl slyšet opuštěný vzdech a bylo slyšet plesknutí karty z hospody. Někdo umíral, někdo usínal, ale v hospodě se ještě nechystali spát, tam ještě seděli, hráli, jedli a pili. A v nekonečné dálce zazněl výstřel lovce a ještě dlouho zněl, nesen ozvěnou přes kopce a lesy.

"Slyšíš, milá smrti," řekl krejčí. "Zvuky života."

"Ano," řekl kostlivec, "jsou to i zvuky smrti."

"Zvuky života i zvuky smrti patří k sobě," řekl krejčí, "jako my dva tady na lavici."

"Ale já musím teď odejít," řekla smrt a podívala se na krejčího prázdnými důlky v lebce. "Počkáš tu na mě?"

"Jdi, když musíš," řekl krejčí. "Já tu počkám."

Smrt se vrátila a zvonil zvon umíráček.

"Kdes byla?" řekl krejčí.

"Ve mlejně," řekla smrt. "Mlynář musel umřít, ale nechtěl. Naříkal, že bez něho se už mlýnské kolo nebude točit."

"Ale bude," řekl krejčí. "Mlýnským kolem točí řeka, mlýnským kolem netočí mlynář."

"Proč se tedy, chudáček, tolik polekal? Vykřikl, sotva jsem se na něho podívala," stěžovala si smrt a strčila si kostnaté prsty do prázdných důlků v lebce. "Třásl se, sotva jsem napřáhla kosu. Copak jsme ty šaty dobře neušili?"

"Šaty jsme ušili dobře," řekl krejčí, "ale ještě bys potřebovala rukavice a na nos brejličky."

"Budu ti vděčná, když mi je dáš," řekla smrt.

"Já už je potřebovat nebudu," řekl krejčí.

Krejčí dal kostlivci rukavice z jemné kůže. Brejličky nasadil smrti na nos.

"Teď už se tě nikdo nepoleká," řekl krejčí. "Ukaž se!"

Kostlivec se opřel o bílou stěnu. Vyšel měsíc a ozářil elegantní postavu smrti v černém. Kulaté brejličky odrážely chladné světlo noci a leskly se, jako by to byly oči. Krejčí si prohlížel smrt a usmíval se.

"Jsi spokojen?" řekla smrt.

"Naprosto," řekl krejčí. "Jsi elegantní."

"Tak zítra půjdeme spolu," řekla smrt.

"Ano, půjdu s tebou docela rád. Teď si ještě lehneme, ale ještě ne navždycky." "Navždycky až zítra," řekla smrt. "Ale kdyby ti to bylo příjemnější, nechám tě tu navždycky usnout v posteli."

"Ne, ne," řekl krejčí. "Těším se, že se ráno ještě oholím a pak půjdeme spolu vesnicí. Půjdeme alejí lip ke kostelu. Koho potkáme, toho pozdravíme. A od kostela z návrší se rozhlédnu. Jen abychom ráno nezaspali."

"Probudí nás kohouti," řekla smrt.

Když kokrhali kohouti, byl krejčí vzhůru. Už se holil. Smrt ještě spala. Pak se krejčí oblékl a smrt probudil.

"Vstávej! Je čas! Už je bílé ráno. Copak se ti zdálo, že tě ani kohouti neprobudili?" řekl krejčí.

"Zdálo se mi, že šiju šaty," řekla smrt. "Kdybych nebyla smrt, krejčovala bych. V tvém řemesle se mi zalíbilo."

"To je pro mě čest," řekl krejčí. "A taky pro černou nit!"

Krejčí a smrt šli spolu vesnicí. Krejčí se podobal smrti a smrt se podobala krejčímu. Byli krásně oblečeni, oba v černém. Koho potkali, toho pozdravili.

"Dobré jitro!"

"Dobrý den!"

"Buď zdráv, mistře!"

"Mistře, buď zdráv!" smekali čepice známí z vesnice a dívali se za nimi.

Krejčí a smrt šli alejí lip ke kostelu. Pod některou lípou se zastavili a poslechli si, jak ve větvích pípají ptáci, kteří se právě narodili.

Od kostela z návrší se krejčí ještě rozhlédl do kraje. V kraji se hýbalo hodně lidí a nemálo z těch lidí nosilo šaty, které krejčí střihl a ušil. Po cestách jely povozy a rozjížděly se k polím. Z komínů na střechách se kouřilo. Nad pahorky plula mračna. Přes modré rybníky letěl čáp.

Smrt se podívala na krejčího přes brejličky, usmála se a řekla: "Kdybys byl tak laskav a následoval mě!"

Krejčí si ještě upravil sáčko, pečlivě si natáhl zlaté hodinky a otevřel vrátka na hřbitov.

Zákazníci, kterým šil šaty, nosili a dodnes nosí na jeho hrob kytky. Víme taky proč: Šaty, které nosí, se nikdy neobnosí. Nad hrobem tiše postojí a v tom tichu slyší, že něco tiká.

Osud románu Mistr a Markétka je neobvyklý stejně jako osud jeho autora. Tragický paradox života Michaila Bulgakova spočíval v tom, že během meziválečného dvacetiletí byl znám skoro výlučně jako autor hry Dny Turbinových , která se úspěšně hrála nejenom v Moskevském uměleckém divadle, ale také na evropských scénách, zatímco jeho další hry se hrát nesměly a prózy zůstávaly většinou nepublikovány. Na románě Mistr a Markétka začal Bulgakov pracovat koncem dvacátých let a dokončil ho krátce před smrtí v roce 1940. Poprvé román spatřil světlo světa na přelomu let 1966/67. Od té doby byl přeložen do všech evropských jazyků, na jeho motivy byl natočen film, napsána opera; divadelních inscenací i televizních adaptací je už nepočítaně. Bulgakovovo dílo jednoznačně přesáhlo dobu svého vzniku a zapsalo se do kulturního povědomí dnešního světa.

Díky pohotovému překladu Aleny Morávkové a pochopení pracovníků nakladatelství Odeon se českému čtenáři dostal román do rukou poprvé už v roce 1969. Teď vyšel ve čtvrtém vydání v rámci třísvazkového výboru z díla Michaila Bulgakova.

Bulgakov předeslal své knize motto z Goethova Fausta: Nu dobrá, a kdos ty?/ Té síly díl jsem já,/ jež chtíc vždy páchat zlo,/ vždy dobro vykoná. Na stránky románu uvedl ďábla pod středověkým jménem Woland, čímž si vytvořil možnost satiricko fantasticky zobrazit sovětskou realitu třicátých let. Vzápětí se děj přenáší do doby Piláta Pontského, o kterém píše román Mistr. V tragickém příběhu Ješuy se poprvé setkávají tváří v tvář člověk a moc. Jeruzalémské kapitoly se liší od jiných částí románu svou ryzí poetičností, tragikou a vznešeností. Naproti tomu ve vyprávění o "reálném" ději převládají satirické žánrové epizody, dialogy plné humoru a ironie. Vzniká zvláštní syntéza filosofického románu a grotesky.

Bulgakovův talent se tím spíše přibližuje géniu Molièrovu a Gogolovu než básnickému typu Goethovu. V románu Mistr a Markétka smích změkčuje pocit životní tragiky, vítězí nad strachem a pocitem beznaděje.

Michail Bulgakov se odmítá smířit s ničivou realitou své doby, kdy se i do literárního života přenášely mravy a krutost občanské války. Autor demaskuje a ironizuje také zlo, které se skrývá v zdánlivě banálních faktech každodennosti a jež postupně, ale jistě ničí člověka, přivádí ho k zoufalství a do blázince. Tragický příběh Mistra je do značné míry autobiografický a představuje osud ruské inteligence v porevolučních letech.

Michail Bulgakov nejen navazuje na Goethovo dílo, ale také s ním polemizuje. Vyvolává k životu jednotlivé postavy a motivy, aby zazněly znovu a jinak. Filosofickému obsahu románu snad nejvíce odpovídá magická výzva prodli jen . Bulgakov jako by se snažil zadržet neopakovatelný okamžik a naplnit ho zvláštním obsahem. Minulost, přítomnost a budoucnost splývají, jsou okamžikem a nekonečností zároveň. Svého času viděl Gercen v Goethově díle utrpení z rozumu . Bělinskij ho charakterizoval jako tragédii myslícího lidství . Bulgakov píše tragédii tvůrce. Mistr již není s to se bránit, bojovat za své dílo, žít. Jenom mytologická síla - Woland - je schopna zachránit, co se ještě dá. Jemu patří nejoptimističtější věta v románu: Rukopisy nehoří . Osvobozuje Mistra z blázince a doprovází ho s milující Markétkou do krajiny romantických snů, svého druhu literární stylizace v duchu německé romantiky. Je to nebytí, ale není to smrt, nýbrž nekonečnost, blízká nesmrtelnosti.

Vyznívá to skoro symbolicky letos, kdy UNESCO vyhlásilo na počest stého výročí narození spisovatele Bulgakovův rok .

ELVÍRA OLONOVÁ

(Michail Bulgakov: Mistr a Markétka. Přeložila Alena Morávková. Doslov napsal Milan Hrala. Praha, Odeon 1990, 328 s.)

1. Tři a Chocholkov

Dveře se otevřely zvlášť nepříjemně, vrzavě a vešli tři. První se ztrácel v kožených kalhotách a v ruce třímal aktovku, druhý měl skřipec a aktovku, třetí - zvýšenou teplotu a taky aktovku.

"Revizní komise," představila se trojice a dodala:

"Rádi bychom mluvili s členem závodního výboru soudruhem Chocholkovem."

Blondýn a hezoun Chocholkov se nadzvedl na židli, zežloutl a řekl:

"Já jsem Chocholkov, a co má být?"

"Rádi bychom si zkontrolovali odborářskou pokladnu," odpověděla komise s radostným úsměvem.

"Á, pokladnu?" opáčil Chocholkov a spolkl slinu. "Okamžik."

Vstrčil ruku do kapsy, vytáhl klíč a vsunul ho do zámku sejfu. Sejf se neotevřel.

"To není ten klíč", omlouval se Chocholkov, "taková roztržitost - jsem totiž přepracovaný, drazí soudruzi! Vždyť tohle je klíč od mého pokoje!"

Vsunul do zámku jiný klíč, ale ani ten nepřinesl větší užitek než předešlý.

"Jsem já to kretén a neurotik," poznamenal Chocholkov, "čert ví, co tam strkám! Vždyť je to klíč od mé truhly..."

S bolestným úsměvem vsunul do zámku třetí klíč. "Mám migrénu... Tohle je klíč od domu," blekotal.

Pak vytáhl maličký zlatý klíček, ale než ho vstrčil do zámku, odplivl si:

"Fuj, to je klíček od hodin..."

"Podívejte se do zadní kapsy kalhot," radila mu revizní komise a neklidně přešlapovala jako trojspřeží, které se chystá vyrazit.

"V zadní kapse kalhot není. Dokonce si vzpomínám, kde jsem ho ztratil. Dnes ráno, když jsem si naléval čaj, jsem se naklonil, a klíč mi vypadl. Okamžik!"

Hbitě si nasadil čepici a odešel se slovy:

"Posaďte se, soudruzi, jsem hned zpátky..."

2. Psaníčko od mrtvoly

Soudruzi seděli před sejfem celých třiadvacet hodin.

"Zatraceně! Někam ho strčil!" opakovali nechápavě. "No co, čekali jsme už dost dlouho, tak ještě počkáme, až přijde."

Ale nepřišel. Namísto něho přišlo psaníčko, kde stálo: "Drazí soudruzi! V záchvatu melancholie jsem se rozhodl skoncovat se svým životem. Nečekejte na mě, víckrát se neuvidíme, protože posmrtný život neexistuje a tělo, tj. to, co kdysi býval člen závodního výboru Chocholkov, najdete na dně místní řeky, jak praví básník:

Rozpadlá strašná mrtvola

zmodralá a odulá...

Snad nějaký hříšník

vypustil hříšnou duši...

Váš oddaný mrtvý Chocholkov." 3. Chytrý zámečník

"Zkus to," řekli zámečníkovi.

Ten se dotkl začernalými prsty lakovaného povrchu pokladny a s trpkým úsměvem poznamenal:

"Copak to je myslitelný? Ani na to nemáme inštrument. Na to byste měli pozvat místní hasiče, ale voni to nevotevřou, a pak mají práci: lověj bagrama Chocholkova."

"Co teď?" zeptala se revizní komise.

"Chtělo by to odborníka," poradil jí zámečník.

"Jakého?" podivila se komise.

"Z místního lochu," odpověděl zámečník, chytrá hlava.

4. Monsieur Majorčik

"Romuald Majorčik," představil se oholený, neobyčejně elegantní mladík, který přišel v doprovodu ošuntělého chlapíka v šedivém vojenském plášti a s pistolí, "čím vám můžu posloužit?"

"Velice nás těší," zapípala komise, "podívejte, tadyhle je pokladna a mrtvola utonula v záchvatu melancholie i s klíčem."

"Jaká pokladna?" zeptel se Majorčik.

"Jak to, jaká? No přece tenhle sejf."

"Tomuhle říkáte kasa? Odpusťte," ozval se Majorčik s pohrdavým úsměškem, "to je stará škatule, kam se schovávaj utržený knoflíky od kalhot. Pořádná kasa, jak má bejt, drazí soudruzi," spustil, a přehodil si jednu lakýrku přes druhou a opřel se o sejf, "byla v oděským Kovotrustu. Byl to vejrobek americký firmy Robinson & Company s dvaadvaceti přihrádkama a vnitřní schránkou na šeky, odolnej proti požáru až do 1200 stupňů. A tuhle kasu, drazí soudruzi, jsme společně s Vladislavem Skribunským, alias Zlatou Fankou, 'udělali' za sedum minut obyčejným stodvacetivoltovým drátem. Šeky jsme nechali na památku Kovotrustu a von za ně nedostal ani ň a my shrábli dva a půl tisíce babek."

"A kde je Zlatá Fanka teď?" zeptala se komise a zbledla.

"V Moskvě," odpověděl monsieur Majorčik s povzdechem, "eště mu zbejvaj dva měsíce. No nic, je zdravej a dokonce prej ztloustnul. Letos v létě pojede do Batumi na pohostinský vystoupení. Do tamější správy paroplavby poslali zajímavej systém. Německej, s dvojitejma pancéřovejma stěnama."

Komise otevřela pusy a Majorčik pokračoval:

"Anglický kasy - to je fuška, drazí soudruzi. Mívaj trojzámek a poplašňák... Kouzelná věcička. Leningradskej Bostanžoglo alias hrabátko Karapet ji měl v práci sedumadvacet minut. Byl to rekord."

"No a?" zeptala se ohromená komise.

"Byly tam samý šeky!" odpověděl smutně Majorčik. "Potravinářskej trust. Dodávali do obchodu zkažený konzervy... Co chcete, za šeky? Dočista nic! Ne, drazí soudruzi, bejvaj kasy, že dřív než se k takový přiblížíte, půl hodiny na ni čumíte jako u vytržení. A když vemete do ruky inštrument, sevře se vám srdce. To je něco! Ale tohle?" a pohrdavě poklepal na sejf. "Tohle je galoše. Tam se ani nehodí držet prachy - nejspíš tam žádný nejsou!"

"Jak to, nejsou?" řekla ohromená komise. "Vyloučeno. Má tam být osm tisíc čtyři sta." "Pochybuju," utrousil Majorčik, "na těch skoro osum a půl hadrů nevypadá."

"Jak to můžete říct takhle na první pohled?"

Majorčik se urazil.

"Kasa, kde jsou peníze, vypadá jinak. Tahle je ňáká zamyšlená. Račte mi vopatřit vobyčejnou dámskou vlásničku."

Obyčejnou dámskou vlásničku sehnali od písařky závodního výboru. Majorčik si vyhrnul rukávy a vyzbrojen vlásničkou přistoupil k sejfu. Přejel prsty po spáru, pak ohnul vlásničku, stočil ji a tenhle prapodivný háček zastrčil do zámku. Dvířka se měkce, nehlučně otevřela.

"Vosum tisíc čtyry sta," ušklíbl se ironicky, když ho chlapík s pistolí odváděl, "máte je vidět! V takový galoši by neměli nechat ani vosum rublů, natož vosum a půl hadrů!"

5. Záhadný doklad

A opravdu, žádných osm tisíc čtyři sta tam nebylo. Otřesená komise otáčela v rukách dokladem, jakýmsi útržkem papíru se záhadnými nedokončenými slovy:

"Mar..."

"zlat..."

"1400 r..."

"Povolejte odborníka," nařídila komise.

Odborník se objevil a rozluštil doklad následujícím způsobem:

"Marta - tolikátého a tolikátého... ve zlatě... 1400 rublů."

"A kde je zbývajících sedm tisíc?" zasténala komise. 6. Tajemství dokladu je odhaleno

V Chocholkově bytě ve starých kalhotách našli druhou půlku roztrhaného papírku. Stálo tam:

"...usjo moje drahocenná,

...á, líbám Vás

...a určitě dnes večer přijdu.

Váš Chocholkov."

Dali obě poloviny k sobě a komise zaječela:

"Kde je celých osm tisíc čtyři sta? Zatracená mrtvola, kam zašantročila odborářské peníze?! A kam se vůbec poděla? Proč ji požárníci nemůžou najít na dně místní řeky?"

7. Hrůzostrašný zjev

Jedné překrásné noci se revizní komise vracela z další revize a v uličce narazila na nějakou postavu.

"Pánbůh s námi a zlé pryč!" vykřikla a ucouvla.

A měla proč. Před ní stál chlapík, podobný nebožtíku Chocholkovovi jako vejce vejci. Vůbec nebyl zmodralý ani odulý...

"Dovolte, tohle je přece Chocholkov!"

"Namouduši, to nejsem já. Prostě se mu podobám," vysvětloval neznámý, "tamten Chocholkov se utopil, na toho zapomeňte. Já se jmenuju Ivanov a nedávno jsem přijel. Nechte mě na pokoji!"

"Ne, dovol, dovol," zadržela ho komise a chytila ho za šos, "vylož nám to: ty máš na pravé tváři mateřské znaménko jako Chocholkov a oči ti těkají jako jemu. I sako máš stejné a obočí, jenom čepici máš jinou, ale čepice není přirostlá k hlavě. Vysvětli nám, kde je osm tisíc čtyři sta?"

"Neničte mě, soudruzi," najednou zaprosil neznámý Chocholkovovým hlasem a padl na kolena, "já jsem se vůbec neutopil, ale prostě jsem utekl, pronásledovaly mě výčitky svědomí. Tuhle je klíč od pokladny a těch osm tisíc čtyři sta nehledejte, drazí soudruzi. Jsou fuč. Schlamstla je ta zmije Marusja, místní herečka, co si dělá obden manikýru. Odtrhl jsem se od mas, drazí soudruzi, ale s ohledem na můj původ..."

"Ach, ty svině," řekla revizní komise a Chocholkova odvedli.

8. Šťastný konec

Vedli ho k soudu, soudili, odsoudili a nakonec ho zavřeli do jedné cely s Majorčikem. Patří mu to. Ať neutrácí odborářské peníze, které mu masy svěřily. A to je konec našeho poučného kriminálního románu. Tečka.

Přeložila ALENA MORÁVKOVÁ

Je postmodernismus a postmodernismus. Myslím v literární praxi. Přečtu jeden román, přiznám mu autorskou zručnost, ale zároveň vidím, jak je příliš jen sestavený podle přičinlivě vyčtených programů americké slovesné metafikce, a navíc, je to dost nuda. A přečtu druhý, dejme tomu mladého Slovince Igora Bratože Pozlátko pozapomenutí (1989), a jsem přímo unesen nevyčerpatelnou nápaditostí a vtipným duchem; zvlášť jedna věta mi z něj utkvěla v hlavě snad natrvalo: Není rozdíl mezi tím, o čem kniha mluví, a způsobem, jak je udělána.

Právě tato slova se mi několikrát vybavila, když jsem četl novou knihu ALEŠE DEBELJAKA Postmoderní sfinga (Postmoderna sfinga), vydanou 1989 u známého Wiesera v Celovci a pak odměněnou cenou z Prešernova fondu v Lublani. Aleš Debeljak (1961), mimochodem, někdejší přeborník v judu, vydal dosud čtyři básnické sbírky a dvě literárně teoretická díla. Shrnul-li v Melancholických figurách (1988) výběr ze svých kritik a teoretických statí, vydal v Postmoderní sfinze počet z činnosti ve své nejvlastnější profesi sociologa kultury, v níž se etabloval za několikerého delšího pobytu v USA. Ve Slovinsku se o postmodernismu už hodně napsalo, ale souhrnný pohled na něj nabízí až Debeljakova kniha. Autor se v ní zaměřuje, jak upozorňuje i podtitul, na kontinuitu modernosti a postmodernosti . Nejprve věnuje pozornost klíčovým dimenzím historické geneze modernosti, zabývá se dějinnou retrospektivou vědomí o modernosti, všímá si struktury postindustriální společnosti s jejími kybernetickými základy, načež se soustřeďuje na problematiku autonomie umění a na způsob jeho autonomizace v průběhu desítek let. K vlastní struktuře postmoderní kultury se Debeljak dostává až ve druhé polovině knihy. Východiskem své analýzy postmoderny jako epochálního pojmu činí významnou polemiku mezi Jürgenem Habermasem a Francoisem Lyotardem z počátku 80. let. V podstatě šlo o spor mezi německou kritikou postmoderny a jejím francouzským jednoznačným přijetím. Debeljak se snaží objektivně ocenit Habermasovu obhajobu modernistického projektu s jeho ideálem šťastného životního světa , s požadavkem přesahování, s typem vědecké racionality atd., přitom však stojí na straně Lyotardovy teorie plurality diskursů, jež před postmoderní kulturou otvírá neregulovaný prostor svobodné činnosti ducha a společensky naprosto indiferentní jazykové hry. K Lyotardově modelu modernistické estetiky se sice staví kriticky, jinak však jeho status postmodernosti přijímá. Převážně ovšem v té modifikaci, jak vyplývá z amerického pojetí metafikce, přičemž pro něj ultramodernismus i se svou intertextuálností nepřekračuje rámec modernismu třeba 20. let; jediný krok vpřed vidí v aktivování inter-žánrových potenciálů masové kultury.

Mystifikace, simulace skutečnosti, parodie, kompilace, padělek, palimpsest, hříčky citátománie, narážky atd., to vše patří k technice postmoderny. Jde tu o to, aby se co nejvíc ztrácela hranice mezi podstatou a jevovostí, povrchem a hloubkou a vůbec třeba i mezi teorií literatury a literaturou samou, stejně jako mezi autorským a odkudkoli přejatým textem. Znovu bych tu připomněl v úvodu citovanou Bratožovu větu. Aleš Debeljak k ní svou knihou bezděčně podal zevrubný a poučený výklad.

FRANTIŠEK BENHART

(...) Na barokního anděla se nehodí hledět v libovolném osvětlení ani pouze v jediném osvětlení. Barokní anděl světlem žije a s ním se proměňuje: s jeho proměnami podle denní doby, s jasem oblohy, s natočením sochy. A to je druhý důvod, proč na nás andělé jako sochy působí neskonale víc než andělé namalovaní. Kolem anděla-sochy se pohybujete, pociťujete jeho tělesnou přítomnost, a navíc i samo světlo se pohybuje a s oním tělem si pohrává. U obrazu lze určit optimální osvětlení a diváku stačí hledět z jednoho místa. Před sochou však nejste divákem, nýbrž voyeurem, vychutnavačem, okoušečem. Obcházíte kolem sochy, v slastném a zároveň úzkostném očekávání toho prchavého, letmého okamžiku, kdy slunce postoupí a odhalí vám cosi, o čem se vám vteřinu předtím ani nesnilo. Světlo je bytostnou součástí anděla: je to jeho dech, jeho chvění, jeho opravdová hudba. Neosvětlen nebo osvětlen z nehybného zdroje, byl by anděl jen mrtvou věcí. Světlem, které se ustavičně proměňuje, však nabývá dechu i života. Světlem, nikoli barvou: pouze bílá a černá jsou vhodné k pozvolnému odhalování zářivé andělské substance. Nejde tu o to zachytit cosi nezávažně pitoreskního, jde o to svést s andělem zápas, přimět ho, aby projevil svou nejvnitřnější podstatu, být účasten toho, jak zápolí s temnotami. (...)

Vzpomínám na jedno letní odpoledne v bavorském Ottobeurenu. Tato bazilika je ideální pozorovatelnou andělů, protože na rozdíl od většiny křesťanských chrámů nenatáčí své průčelí na západ, nýbrž na sever, takže slunce šikmo proniká zasklenými okny, a jak se nachyluje, ozařuje postupně sochy ve východní části lodi. Sochař - velký Johann Michael Feichtmayer - vzal tuto zvláštnost zcela jistě v potaz. Jak ubývalo těch několik hodin, viděl jsem totiž horečný shon, blyskotavé chvění, jiskřivé rojení celé spousty andělů zastižených uprostřed dionýské exaltace. Noha, paže, tvář zničehonic zachytí zlomek paprsku a vstupují do světelného reje; nenadálý stín, nečekaný zášleh co chvíli umocňují překvapení. Říkal jsem si: kdy bude navštíveno ono rameno, jež v přítmí sotva tuším, onen bok, jehož obrys mi uniká? Kdy se také ony rozzáří? Tamten anděl protahuje údy v záplavě jasu; jiný tančí, plane, má rozkoš ze světla; další, v předtuše, že ho už brzy zas pohltí temnota, jako by zmíral v nejvyšším stupni štěstí. Radost těch milostných objetí se světlem, a také melancholie z toho, jak jsou krátká.

Přeložil VÁCLAV JAMEK

( Z textu Dominiqua Fernandeze k fotografické publikaci Ferranta Ferrantiho Světelná křídla /Ailes de lumière, Editions Francois Bourin, 1989/. Francouzský spisovatel Dominique Fernandez besedoval 6. května ve Francouzském institutu v Praze na své oblíbené téma Andělé u příležitosti zahájení výstavy fotografií Ferranta Ferrantiho. )

Před nedávnem hostovalo na scéně Rokoka rakouské K & K Experimentalstudio s jevištní kompozicí milostných básní Selmy Meerbaumové-Eisingerové. Představení to bylo snaživé, ale zdálo se, že princip hudebního divadla založeného na syntetičnosti dramatických forem básnické slovo potlačuje a přehlušuje. I kdyby ten pořad nebyl víc než upozornění na přízračně tragický osud, i tak by měl opodstatnění. Selma Meerbaumová je jakousi blíženkou Anne Frankové. Namísto deníku psala básně a i ona předčasně zemřela jako oběť holocaustu roku 1942 v osmnácti letech - tedy o tři roky dříve a o tři léta starší než Anne - v pracovním táboře SS v Bukovině.

Deník Anne Frankové obletěl celý svět. Básně neznámé Selmy Meerbaumové, dlouho pokládané za nezvěstné, byly objeveny v Izraeli, kam je za dramatických okolností vyvezly Selminy spolužačky, a knižně vydány až nyní. Jsou, jak říká jejich německý vydavatel Jürgen Serke, součástí světové literatury, ale svět je nezná. Nepřekvapí, že verše inspiroval šťastně nešťastný cit. (Ani Selmin přítel Lejser Fichman nepřežil. Zahynul při útěku na cestě do Palestiny, zaslíbené země.) Svou snivostí a kultivovaností připomínají básně mladého Hofmannsthala. V rámci přírody a krajiny, chápané jako podobenství, budují poetický prostor, náhradu stísňující přítomnosti.

Právě tato poloha je od třicátých let příznačná pro německy psanou lyriku Bukoviny. Selma Meerbaumová se totiž narodila a vyrostla v Černovicích, kosmopolitní metropoli této mnohonárodnostní země, o niž se po rozpadu Rakousko-Uherska rvalo Rusko s Rumunskem.Černovice a Bukovina jsou fenomén zajímavý nejen politicky či historicky (viz LtN 14/90). Ve městě, kde se hovořilo německy a kde v pestré směsici žili Ukrajinci, Rumuni, Poláci, Maďaři, Slováci, Arméni a Romové a ze 170 000 obyvatel byla dobrá polovina Židů, došlo k velké poetické explozi. Mezi jedenadvaceti básníky, kteří zbásnili ke stu vydaných sbírek, ční jako dva monolity Rose Ausländerová a Paul Celan. Řadí se k nim i mladá talentovaná Selma Meerbaumová, spřízněná s Celanem, starším o čtyři roky, básnicky i pokrevně (přes společného pradědečka z matčiny strany). Selma umírá na tyfus v pracovním táboře Michailovska, kde zahynula i její matka a nevlastní otec, ale také rodiče Celanovi. Morální trauma jejich smrti, na níž snad nebyl bez viny, i pocit absolutního osamění Celan nikdy nepřekonal. Dlouho po válce ho dohnaly k dobrovolné smrti na dně Seiny.

Po Selmě toho mnoho nezůstalo: pár zažloutlých fotografií, dopis z lágru, skica a záznam o její smrti z deníku spoluvězně-malíře. A album s kyticí na obálce, kde pod poslední z 57 básní je chvatně připsáno červenou tužkou: "Neměla jsem čas dopsat do konce..."

jac

SELMA MEERBAUMOVÁ

POZNÁŠ...

Znáš, poznáš křik a skřeky vran?

A bledé noci uvěříš, že kam už nemá jít?

V úzkosti, hrůze netuší:

Nenajde, najde zde svou říš,

náleží větru, či on jí,

a zda tu vlci číhají, co lační trhat a rvát?

Znáš, poznáš kvil a větru svist?

Bledému lesu uvěříš,

že kam už nemá jít?

V úzkosti, hrůze netuší:

Nenajde, najde zde svou říš,

náleží dešti, noci, tmě,

smrt, co se šklebí pokoutně,

je jeho vládce a pán?

Znáš, poznáš déšť a jeho pláč?

Mně, bledé hrůzou, uvěříš,

že kam už nemám jít?

V úzkosti, strachu netuším:

Nenajdu, najdu zde svou říš,

je mou noc, nebo patřím tmě,

nejsou to mé rty zmatené,

co pláčou pravý pláč?

Přeložila Michaela Jacobsenová

Maďarské kulturní středisko a Dům slovenské kultury se sídlem v Praze se spojily, aby představily české kulturní veřejnosti maďarského spisovatele a československého občana Lajose Grendela. Záležitost mezinárodní, přinejmenším tripartilní, Grendel však již pronikl i za hranice této naší širší společné vlasti.

Nebylo to pohříchu setkání autora se čtenáři, neboť Grendel české čtenáře zatím mít nemůže. Autoři jako on se donedávna zdáli být příliš maďarskými, aby mohli být jen tak beze všeho řazeni do literatury domácí, a příliš československými, aby si je mohla bezvýhradně přisvojit literatura maďarská. Neměli téměř kam sklonit hlavu. Donedávna. Poznatek, že daleci toho, aby nepatřili do žádné z těchto sfér, náleží spíš - ne o to chudší, ale o tolik bohatší - oběma, došel do povědomí českých kulturních činitelů zhruba ve stejné chvíli, kdy došly i finanční možnosti jejich vydávání. I když to není bariéra absolutní, neboť zásluhou Karola Wlachovského lze číst ve svazku Odtienené oblomky (1985) ve vynikajícím slovenském překladu hned tři stěžejní romány Grendelovy.

Právě po vydání tohoto titulu byl Grendel rázem objeven slovenskou literární kritikou, nazván malým literárním zázrakem, byla mu - stejně jako překladateli - udělena literární cena Svazu slovenských spisovatelů a v literárním tisku proskočila otázka, komu patří Lajos Grendel? Totiž zda literatuře maďarské, slovenské, československé či ještě jaké? Kterážto otázka, i takto dětinsky pojata, obnáší notnou dávku uznání; nebývá kladena tak zbůhdarma o komkoli. Uvěříte snad pisateli těchto řádků, že nepovažuje pocty a komplimenty uštědřované před šesti lety za nejlepší doporučení; na oplátku vás nebude podezírat z té naivity, že je považujete za automaticky přitěžující. Chybili byste! Grendel se prosadil proti proudu, pojal historickou a společenskou problematiku své doby jako svůj problém výsostně individuální a osobní, vtělil ji do svých děl formou uměleckého sebevyjádření a v neposlední řadě se vyhnul nástraze únavně monotónní nacionální ukřivděnosti. Jeho líčení prostředí malého města na jižním Slovensku dýše realitou našich dnů, realitou sociální i politickou. Autor ji prožívá s hluboce osobní morální odpovědností, která - jak postřehl jeden z kritiků - hraničí s patosem, je však cudně zahalena jeho všudypřítomným humorem a nadhledem. Zmíněný pražský večer nastartoval Grendelův kritik a přítel Peter Zajac vynikajícím způsobem, když ukázal na živelné Grendelovo tíhnutí k univerzálnosti, k překročení národních a jakýchkoli omezeností, zároveň i na to, že slovenský čtenář (a jistě nejen slovenský) si při čtení Grendela může uvědomit souměřitelnost své vlastní historické ukřivděnosti s ukřivděností maďarskou (a jistě nejen maďarskou), a Grendel, jinak téměř plachý, se rozohnil, když dokazoval, že jedinou zárukou oné univerzality je nezávislost a svoboda individua. A zde se provalilo největší poučení tohoto večera. Čí je, komu patří Grendel, přete se, kdo chcete, ale jakkoli moudrý a pronikavý, marně se vzpírá autor údělu, že spisovatel v našich končinách nepatří sobě. Tento luxus si může dopřát méně než kterýkoli občan. Otázky z pléna se neklamně zaměřily na občana Grendela, jenž v listopadu 1989 stanul jako mluvčí Nezávislé maďarské iniciativy na bratislavském náměstí uprostřed tehdy vroucně svorného lidu a promluvil (maďarsky a nevypískán). A Grendel se v Praze pokorně zpovídal svým literárním posluchačům ze svých politických názorů na hořký a horký dnešek. Ilustroval tak bezděky věčné dilema svých velikých předchůdců v maďarské (a nejen maďarské) literatuře. Na přelomu roku 1990 napsal Grendel v reflexi Absurdistán vášnivá a zatrpklá slova: Co u všech čertů pohledáváme my spisovatelé, filosofové či jacísi tacísi odborníci v té které vědě v této Sahaře, kde se daří jen škorpiónům a jedovatým hadům...Docela chápu spisovatele, kteří se k této hanebné frašce otočí zády...Nejautentičtějšími spisovateli střední Evropy jsou ti nepolitizující autoři, kteří uměli signalizovat svému blízkému i vzdálenějšímu prostředí výpary tohoto močálu: Kafka, Musil, Karl Kraus, Ladislav Klíma... Grendel hledí s nadějemi vstříc době, kdy spisovatel bude s to uhájit své právo promlouvat ke svým absurdistánským čtenářům absurdistánskou řečí: to prý teprve nastane zlatý věk, jejž Sartre předpověděl roku 1964 v Praze. Zatím se v roce 1991 zdá být v Praze pravdou pravý opak. Středoevropský spisovatel nemůže nepolitizovat, říká Grendel, a vzápětí dodává: Úspěšně jsem se dostal do rozporu sám se sebou. Západní mistři postmodernismu zpochybňují hodnoty, které tam - jakž takž - fungují, kdežto my se v našem regionu teprve činíme, aby v této málo hostinné půdě zapustily kořeny. Básník Ady to řekl bezmála před stoletím drsněji: Všechny naše ideály jsou jinde už veteší. Grendelovi (a nejen jemu) budiž však útěchou, že právě toto dynamické napětí je zdrojem jeho uměleckého prospívání. Literatura je ve střední Evropě stále ještě úkol , z historické nouze umělecká ctnost. O nouzi zatím zřejmě nebude nouze; lze tedy od spisovatelů očekávat přiměřenou ctnost.

Stál jsem pod podloubím, z nebe se valil důrazný liják jak ve scenérii Ivana Blatného, jak jeho vodopád, jenž kdesi varhany svých mokrých sluncí valí, po kočičích hlavách náměstí na Pohořelci se kutálely bystřiny, a já jsem bez pláště, bez deštníku bezradně přešlapoval pod starým klenutím, až mě zachránil naboso obutý školák s parasolem jistě po prababičce; nabídl mi jej jako přístřešek, protančili jsme spolu mezi kalužemi k hlavní bráně Černínského paláce, tam jsem mu vsunul do dlaně pětikorunu s díkem za dobré služby a vešel.

Mám obavy, že přicházím pozdě na podvečerní setkání s Jiřím Kolářem, ale průtrž mračen hosty pozdržela, jsem mezi prvními, které ve vstupní hale čeká vítací suita, jeden z trojice mladších mužů se ke mně vrhá, přejíždí mě od hlavy k patě detektorem, který má stvrdit, že nehodlám páchat atentát, a pak se omlouvá, promiňte, je to nutné pro vaši osobní bezpečnost, a tu zahlédám, že právě vchází, oklepávaje se z kapek lijáku, už i Kolář a jeho žena Běla.

To jsem si nemyslel, když jsem tě navštívil vloni u Jana Křtitele v Belville, že se v Praze tak brzo potkáme, říkám mu a Kolář se dívá přes brýle, to víš, teď tady nechci chybět, stoupáme schodištěm k recepčnímu sálu, objevuje se ministerský úředník, aby se hosta oficiálně ujal, zatím tu není mnoho lidí, patrně procházejí detekční kontrolou, ale brzy se místnost naoplňuje, je tu kohorta umělcových přátel, rtuťovitý Jiří Šetlík se baví s Galuškou, kolem Pavla Šruta se shlukují básníci, editor Vladimír Karfík si mne bradku, Věra Dvořáková popíjí džus s dr. Žilinou, zkulaťoučtělý Zdeněk Urbánek je samý vtip, Bohumil Hrabal vypráví historky, Hiršal se opírá o hůl, nastavuje ucho a kroutí hlavou, tohle je sen, to snad není pravda; a všichni jsou rádi, že Kolář, mistr muchláží, proláží i chiasmáží, je opět v Praze, obklopují ho a někdo se ptá, zda zůstane natrvalo, ale on vrtí hlavou, že ne, spíš že teď bude častěji přijíždět.

Rozhlížím se po sále, náhle se však ocitám v Kolářově ateliéru v Paříži, je to má třetí návštěva, nebydlí ovšem už v ulici Aubry-le-Boucher, kam v Apollinairově básni Hudebník ze Saint-Merry zašel muž bez nosu, bez očí, bez uší; říkám Kolářovi, viděli jsme před týdnem v Tate Gallery tvé věci, jsi jediný český autor tam zastoupený, vloni vystavovali Šímu, letos jsme ho tam nenašli, v Praze ovšem stále nic, jen některé starší věci byly na výstavě přírůstků Národní galerie 1988 a všeteční návštěvníci připisovali do návštěvní knihy tučným písmem s otazníky a vykřičníky: Jakým způsobem nabyla galerie tyto exponáty?! Kolář se tomu usmívá, je informován, mé přítelkyni nabízí cigaretu, vemte si, milostpaní, říká po svém zvyku, mně nalévá už třetí schweppes , vypadá velice dobře, i když má v obličeji načervenalou pokožku. Ale kdepak, to není od sluníčka, vysvětluje, když se ho táži, zda byl na dovolené u moře, to je od reflektorů, natáčeli tu o mně krátký film a natřeli mě tělkou. Prohlížím si jeho novou nádhernou monografii. V Paříži se budeš cítit šťastný od prvního okamžiku, připomínám mu Chalupeckého slova na cestu při zájezdu mladých (tehdy) výtvarníků 1946, a Kolář praví, nikdy jsem se necítil tak svobodně, nikdy se mi nepracovalo tak dobře jako tady, u nás se strašně kecalo o svobodě, ale tady je ; ne ovšem daná jednou provždycky, je to svoboda v díle, ostatně podle van Gogha jsme tady jedině proto, abychom něco udělali, to taky říkám všem mladejm kumštýřům, když mi píšou nebo sem za mnou přicházejí a ptají se, co si v tý pražský mizérii počít. Jedině dělat, dělat, opakuje v tom vzdušném ateliéru, vzdáleném ruchu a shonu Paříže, s regály knihovny při vysokém okně, na pracovním stole se vrší naskládané staré časopisy, sada rámů se opírá bokem o schodiště vedoucí nahoru k ložničce a koupelně, podélnou stěnu zdobí grafický list, nad stolem u manipulační lampy černošská maska, je to nádherný ateliér, avšak já stojím v Kolářově pracovně v Nekázance, prohlížím si zarámované úmrtní parte Karla Jaromíra Erbena a na stěně v rohu upoutává mou pozornost veliký objekt-koláž, je to jablko, Kolářův totemický předmět (jednou mi pošle spolužák z muzea v Bostonu fotku jiných objektů, tří nádherných kykladských hlav), je sobotní odpoledne a přináším Kolářovi několik výtisků Prométheových jater, vyzdobených jeho třemi barevnými prolážemi. Je to labutí píseň edice Tangens, alespoň že se podařilo zpracovat část archů, tiskárnu ve Vimperku přemluví k tomuto přestupku tehdejší šéf výroby Patka, svážou je do bílého plátna s příznačně se hroutícím monogramem J. K. na vazbě, Kolář má radost z toho malého dárku, odvádí mne stranou a ukazuje mi své nové věci, s hořkostí si uvědomuji, že jeho artefakty se stěží v dohlednu představí na veřejnosti, jednu koláž dostávám darem, sám mi ji balí, pak vycházíme na Václavské náměstí.

Čas se posouvá nazpět, opět jsem s Kolářem na Václavském náměstí, na rohu Opletalovy ulice, všude mračna lidí, je konec srpna 1968, Kolář s malým tranzistorovým rádijkem u ucha lalčně pase po zprávách z éteru, kolem nás se chumelí vzrušený dav, přelévá se v chuchvalcích sem a tam, ozývá se stále sílící volání, Smrkovský přijel, Smrkovský přijel, dav námi cloumá, Kolář se ptá na novinky ze Svazu spisovatelů, zmiňuji se o tom, že pokud vím, někteří se rozhodují odejít ze země, ale co ty, pravím a Kolář mě stíhá urputným pohledem, skoro se na mě obořuje, člověče, teď to tady teprve bude zajímavý, teď se uvidí, co jsme zač, zač stojíme, oba toneme v zástupu, odtrhává nás od sebe, ještě zůstává naděje, Biafra ducha ještě netriumfuje.

Číšník s jednohubkami prochází recepční síní Černínského paláce, nabízí se víno i džus, Kolář je obstoupen přáteli a diskutuje, a já ho vidím zas jinde, ve Hviezdoslavově č. 4, je začátek šedesátých let a po skandálu v Čs. spisovateli působím v redakci Dilie, v té pustině pologramotných divadelních textů se pokoušíme alespoň pootevřít dvířka za hranice záhumenku zřízením edice titulů moderní dramatiky. Vím, že Kolář přeložil Samuela Becketta, přicházím za ním do staroměšťanské vily na Vinohradech, vidím obrázek, který se bude na jeho pracovištích vždy znovu opakovat: hromady časopisů, starých knih, výstřižků, plakátů, na stole nůžky a lepidla. Svěřuje mi Čekání na Godota, můžeme jeho překlad aspoň rozmnožit, když na knižní vydání zatím není pomyšlení, Dilia jej vydá v r. 1963 za "hodnotu 10 Kčs" jakožto "neprodejný text určený výlučně pro soukromou informaci divadelních a literárních pracovníků", za takový text se nemusejí platit autorská práva, ovšem ani Kolář za svůj překlad nic neobdrží, těší nás ale, že aspoň tímto způsobem se dostane na veřejnost. Pak ještě podobně se rozmnoží Mor v Athénách, ta divadelní koláž textů Lucretia, Prescotta, L. Klímy, K. Krause a Kulky i starých Egypťanů, bezpochyby jediné vydání pro foro externo v češtině, jehož se Kolář dočkal, nepočítá-li se vydání ve vlastní pařížské Edici K.

Teď "after so many years" tu stojí elegantní a mírně se usmívající starší pán, už ne "náš jediný pravý proletářský básník z našeho huťského Kladna, toho jsem já objevil," jak občas hrdopyšně tvrdíval Václav Pekárek, vidím ho však ve své šéfredaktorně na Národní, vydali jsme Mistra Suna a já dostávám další rukopis, Nového Epikteta, Jan Grossman mě žádá, abych ho podpořil u Fikara, jenom dvakrát si při svém redigování poezie v ČS cosi takového vyžaduje, u Deníků Jiřího Ortena a u Nového Epikteta; Kolář jej právě přinesl, ale bůh náhody ho u mne svádí s Kamilem Bednářem a tu okamžitě létají jiskry, hovor se stáčí na překlady a Kolář vyslovuje jakési výhrady k Bednářovu Jeffersovi; někdejší nahý člověk jen mírně oponuje, dělám to, jak umím, ale když se ti to nelíbí, můžeš si to udělat po svým, Kolář se ale mračí a mručí, co mluvíš o líbení, víš, co říká Šalda, jen kurvy se musejí líbit, básníci ne, a Bednář si přitahuje šálu u krku, to víš, já chci bejt práv textu a ne s ním zacházet jako ty s Whitmanem, tobě se to překládá, když děláš místo Whitmana Koláře, teď vršovický Ezop vzplane, nech mýho Whitmana a podívej se na svýho Jefferse, strkáš ho, člověče, do bačkor! Diskuse je velice ohnivá, hlasy básníků otřásají místností, Kolářův je řezavější, ale ani Bednář nehude na violu d'amour, do dveří vsouvá hlavu redakční sekretářka patrně v domnění, že se schyluje k další pražské defenestraci, není tak docela daleko od pravdy, má mírová iniciativa se setkává s nepochopením, chci prostředkovat pomocí alkoholu, potáži se však se zlou, ještě štěstí, že Bednář je odvolán telefonem, neboť Kolář bývá důsledně neústupný, je orlím strážcem své představy poezie, háji ji, jako hájí dravec svou kořist.

Tak se důsledně neústupný Kolář vztyčuje za dlouhým stolem ve velkém zasedacím sále dobříšského zámku, je konference mladých (tehdy) spisovatelů pár týdnů po únoru 1948, ještě nikdo z přítomných není s to si představit, jací běsové propuknou v příštích letech, ani Kolář netuší, že bude za čtyři roky zatčen pro Jásající hřbitov, za hlas poezie, jejíž svobodu teď urputně proklamuje, vztyčuje se za stolem, obzírá shromáždění a čte ze svého deníku v odpověď na hlasy brojící proti moderní poezii: "Zatím vím, že na moderní obraz a moderní báseň se plivá z klubovek, z limuzín, od stolů se šampaňským, nikdy ne od sporáku, z náklaďáku, od bandasky s polévkou!" Diskutuje se o svobodě umělecké tvorby, Stanislav Neumann nejmladší bere v pochybnost samo položení otázky, Kolář pozvedá hadí vejce problému a opět listuje ve svých papírech. "Svoboda není jen otevření vrat koncentráků, ale především boj, aby vrata zůstala otevřena, aby rty cítily klid, že nemusí varovat." Kolář svým vystoupením strhuje i své oponenty, ano, dosud tu sedí spolu oponenti, nikoliv ideoví nepřátelé, ještě nejsou mezi spisovateli skrytí záškodníci, zlonosné elementy, exponenti diverzních centrál, zasedací sál naslouchá nejrůznějším vyznáním, Kamil Bednář debatuje otevřeně se svým odpůrcem Jiřím Hájkem, Jan Štern se pře o principech dialektiky s Jindřichem Chalupeckým, Eduard Petiška razí nový pojem, když varuje před nebezpečím duchovního gestapismu, diskuse se přenáší i do přilehlých místností, její příboj se valí zámeckou jídelnou, Egon Hostovský prohlašuje, že se mu takové jiskření líbí, a všude je slyšet Kolářův hlas, jenž cituje opět ze svých Roků ve dnech: "Dělat umění z toho, co také je skutečnost, nebo dokonce by mohla být, je stejně nesmyslné a škodlivé životu jako úsilí zobrazovat skutečnost, jaká by měla být nebo jaká bude..."

...Tak jsem se procházel toho podvečera 8. června 1990 střídavě recepčním sálem Černínského paláce a útržky uplynulých let a pak, když se klovající orel rozloučil, jsem na zpáteční cestě domů v té malé uličce V jámě (za někdejším Osvobozeným divadlem) minul dům č. 10, kde Kolář pracoval v roce 1947 v nakladatelství i v týdeníku Lidová kultura a kde jsem s ním nějakou chvíli sdílel pracoviště. Tehdy Kolář dráždil své nadřízené ve vydavatelství Družstva Dílo, v té malé odlice Družstevní práce, hlavně proto, že odmítal zapřít svůj "křestný list" a přizpůsobovat se ve věcech kumštu všem simplifikujícím požadavkům "ve jménu něčeho". Nemohlo mu to nadlouho procházet, viděl příliš přesně, příliš daleko, dál než většina z nás, kdo jsme pak nástupnicky v Lidové kultuře byť v dobré víře chvíli působili a podtrhávali z titulu týdeníku spíše to přídavné jméno.

Když se v ten čas pak začalo bojovně bubnovat a bít na poplach proti kýči a braku jakožto nejzhoubnějšímu nebezpečí kultury a duševního zdraví národa, zastavil se Jiří jednou u mého stolu a hodil na něj jakousi tiskovinu, v níž se ústy činitele požadoval naprostý zákaz jakéhokoliv literárního braku, jakékoliv nehodnoty, ovšemže bez jakéhokoli vymezení pojmu, a s pravým kolářovským vznětem zasoptil:

"Tady je máš! Nejdřív zakážou rodokapsy - a potom Eliota!"

Jakou měl pravdu!

Jakou pravdu měl v tom, že náš svět toho churavějícího století je světem rodokapsů i Thomase Stearnse Eliota.

(V příštích třech číslech:

Generace hanby - "Hitlerovy děti" vyprávějí )

Brno: Zmoklá Múza před Kabinetem Múz/ Foto Martin Vybíral

Jiří Kolář, Hlavy Kyklopů, 1976

Sbírka Galerie Albright-Knox

Josef Sudek, Fotografie z Almanachu kmene 1934/ Repro Vladimír Ambros

Jiří Rathouský/ Motiv z vazby knihy M. Bulgakova Mistr a Markétka, Odeon 1980

Michail Bulgakov/ Foto archiv

Foto Ferranta Ferrantiho z knihy Světelná křídla

Foto Ferranta Ferrantiho z knihy Světelná křídla

Daisy Mrázková, Perokresba z cyklu Zkamenělé vteřiny, 1987/ Foto Hana Hamplová

Dřevořezy z knihy Soni Kovačevičové Knižný drevorez v Ľudovej tradícii, Tatran 1974

Břetislav Rychlík v monodramatu Přemysla Ruta Dnes naposled!, HaDivadlo 1985-91/ Foto Daniel Vojtíšek

PRAHA: NG: Klášter sv. Jiří: Nejstarší čínské umění ze sbírek NG v Praze. NG: Šternberský palác: Flámské obrazy 17. století z bývalé Nostické obrazárny v Praze. NG: Klášter sv. Anežky České: Krajiny Josefa Mánesa. NG: Palác Kinských: Krajina v nizozemské grafice 16. a 17. století. NG: Zámek Zbraslav: Tibet a votivní umění. NG: Jízdárna Pražského hradu: České umění 1908-1968 - osobnosti a hodnoty. GHMP: Staroměstská radnice: Ve vztahu k prostoru - 9 výtvarníků. GHMP: Dům U kamenného zvonu: Im Bilde - V obraze, aktuální fotografie z Rakouska. SČG: Rudolf Valenta - obrazy, koláže, kresby 1967-1990. DVU Mánes: Jiná geometrie; Saarbrücken. Galerie V. Špály: Wortlaut. Nová síň: Adéla Matasová - instalace (od 28. 5.). Čs. spisovatel (Galerie Pi-Pi-Art): Michal Gabriel - Věty prostoru (do 26. 5.). Galerie bratří Čapků: Jiří Corvin - obrazy. Galerie "d": Na rozhraní grafiky (B. Nosek, J. Hlaváček, D. Ganbold, D. Smutný). Galerie V. Kramáře: Daisy Mrázková - nové kresby (1986-1991) (do 26. 5.). Galerie Hollar: Hosté Hollara (do 26. 5.). Galerie J. Fragnera: Dům v proluce - soutěžní přehlídka o Cenu J. Krejcara; Alena Šrámková. Schwarzenberský palác: Jan (John) Šafránek - obrazy 1970-1991. Galerie SČF: Jan Saudek - pohlednice a plakáty (do 25. 5.); Patrik Heiting (Holandsko) dokumentární fotografie z Rumunska (od 26. 5.). Umění-Knihy: Dagmar Berková - kresby, ilustrace (do 24. 5.). Galerie Fronta: Aleš Najbrt - Od A (typografie a užitá grafika). U jednorožce: S. Paul Pitra - Slohová cvičení. Malá galerie Melantrich: Jiří Němec - Úvahy o vesmíru. Galerie Malý Platýz: Pavel Hečko - portréty. Klub školství a vědy: Ondřej Zahradníček - obrazy. Klementinum: Klementinum 1791 - 200. výročí první průmyslové výstavy na evropském kontinentě. Galerie u orloje: Václav Březina - textilní plastiky (do 28. 5.). Obecní dům: Hudba objektivy - fotografie Václava Jirsy a Leoše Chodury. Crux: Absolventská výstava studentů Pražské fotografické školy. Malostranská beseda: Lubomír Vaněk - karikatury. Evropský kulturní klub: Bohumír Matal - obrazy. Artforum: Joska Skalník. Galerie Vyšehrad: Ludmila Kaprasová krajky. ÚKDŽ: František Foltýn - obrazy (do 26. 5.). Atrium: Eliška Rožátová - vitráže, obrazy, Aleš Vašíček - tavené objekty (do 26. 5.). Junior klub Na chmelnici: Cecilie Marková - obrazy. Galerie R (Táborská ul.): Jiří Šorm - obrazy, kresby, Antonín Kašpar - plastiky (do 30. 5.). Chodovská tvrz: Svět dětí (od 25. 5.). Institut pro doškolování lékařů a farmaceutů (Budějovická ul.): Salón Výtvarné Skupiny Lékařů. Galerie Studio Opatov: Vladimír Škoda (Paříž) - kresby (do 30. 5.). Modrý pavilón: Karel Prášek - obrazy, L. Bok, V. Pichl sochy. Galerie Luka: Michel Gasqui - koláže, objekty (od 26. 5.). Ústav makromolekulární chemie: A. Čiperová - malba, kresba, M. Motyčková - paličkovaná krajka, V. Motyčka - malba, kresba. Pant klub Unijazz: Michal Matzenauer - obrazy, kresby. Klub Delta: Karel Balcar - obrazy (do 30. 5.). Dům slovenské kultury: 2 + 2 z UMPRUM: R. Štefka, A. Burianová, P. Ondreičková, M. Augustin. Národní muzeum: Václav Hanka - k 200. výročí narození; 100 let budovy Národního muzea; 160 let Matice české; 100 let od zahájení činnosti České akademie věd a umění; 350 miliónů let lesa (Přírodovědecké muzeum Vídeň). NM: Lobkovický palác: Hold českému králi Jiřímu z Poděbrad (do 26. 5.); František Muzika. NM: Náprstkovo muzeum: Šperky a ozdoby z mimoevropského světa. NM: Muzeum tělesné výchovy a sportu: Asijská branná umění. Muzeum hl. m. Prahy: Historické bicykly ze sbírky Jaroslava Vavříka (do 25. 5.); Sto let elektrických drah v Praze. Uměleckoprůmyslové muzeum: Český kubismus - architektura a design 1910-1925. Památník národního písemnictví: Biblické ilustrace Václava Sokola; Královská sklárna La Granja (do 25. 5.). Pedagogické muzeum J. A. Komenského: Alšova země - 25 let (dětské výtvarné práce). Muzeum poštovní známky: Josef Herčík - grafika a poštovní známky. Státní židovské muzeum: František Lukáš - k 80. výročí narození. Národní technické muzeum: Fotografovali Jubilejní výstavu (od 27. 5.). Vojenské historické muzeum: Staletími s cínovými vojáčky; Jan Šafránek - Ars Bohemica. Středočeské muzeum (Roztoky u Prahy): 80 let skautingu u nás; Kuriozity ukázky ze sbírek členů KSK; Jaroslav Rajzík - Subjektivní krajina (fotografie). Dům čs. dětí na Pražském hradě: Variace na devastaci - výstava čs. fotografů; Praprahračky - exponáty z NTM. PG Platýz: Petr Šmaha - obrazy (do 29. 5.). PG Můstek: Michal Škoda - keramika, Zuzana Vránová - textil (do 29. 5.). PG Zlatá lilie: Jiří Hruška - pastely, kresby. PG Domov: Věra Vinařová - tapisérie a textilní miniatury (do 30. 5.). PG Karolina: Jiřina Klimentová - obrazy. PG Letná: Hana Lendrová, Jarmila Šárková - tapisérie, art protis, textilní miniatury.

BECHYNĚ: AJG: Od tradice k novým formám; Přírůstky ve sbírce 1985-1990; Keramika Dálného východu.

BENEŠOV: Galerie: Aleš Lamr - výběr z díla.

BEROUN: Muzeum (Králův Dvůr): Technická hračka 1870-1945.

BLOVICE: Muzeum: Vladimír Havlic - grafika, kresby, ilustrace, obrazy, loutky. BRANDÝS NAD LABEM: Muzeum: 80 let od založení Okresní jednoty muzejní v Brandýse nad Labem.

BRNO: MG: Místodržitelský palác: Dialog Brno-Bonn (současní bonnští výtvarníci). DU (Malinovského nám.): Příruční katalog funkčního využití židovských hřbitovů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (5 pražských fotografů); J. H. Kocman - papír, knihy, hand made papers, artists, books. DU: Stará radnice: Antonín Oth - sklo, Lubomír Klimeček - obrazy; Mirka Slámová kresby a objekty; Pavel Jasanský - fotografie; Architekt Rolf Keller (Švýcarsko). Muzeum města Brna: 60 let loutkového divadla Jitřenka. MMB: Měnínská brána: Brněnské pohlednice. Moravské zemské muzeum: Zvířata v ohrožení (Dolnorakouské muzeum Vídeň). MZM: Etnografické muzeum: Romance pro sto věží - figurální porcelán pražské manufaktury. MZM: Pavilón Anthropos: Umění v zrcadle věků. Malá galerie Čs. spisovatel: Paula Foerster (SRN). Galerie mladých: Jitka Palmer (Londýn) keramika (do 28. 5.). Galerie Typos: Václav Vaculovič - obrazy, grafika. Technické muzeum: 30 let Technického muzea v Brně - plakáty; Paměť zvuku. PG Dílo: Eva Milotová - obrazy (do 24. 5.).

ČELÁKOVICE: Muzeum: Malý salón výtvarných prací žáků školy Jana Zacha.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské muzeum: České Budějovice na pohlednicích; Bible a evangeliáře - živé prameny kultury a etiky; 100 let sklárny v Chlumu u Třeboně. Galerie K: Bedřiška Znojemská - obrazy. Dům umění: Stanislav Zadražil - plastiky. DK-Malá scéna: Jiří Kovanda - kresby. Galerie v loubí: Marek Dias - keramika, Libor Kaláb - obrazy. Hvězdárna a planetárium: (Václav Morava, Štěpán Mareš - výtvarné úvahy na ekologické náměty. PG U slunce: Josef Kiesewetter - obrazy, Jan Gajdoš - grafika (do 29. 5.). PG Lannova: Rudolf Mejsnar art protisy.

ČESKÝ KRUMLOV: Muzeum: Kouzelné dlátko - loutky, dřevořezby, figurky; L. Ch. Philippot - schwarzenberský dvorní malíř (do 26. 5.); Schwarzenberský plavební kanál na Šumavě (do 26. 5.); Mysterium Hoericense - Hořické pašijové hry.

ČESKÝ TĚŠÍN: Muzeum: Těšínské stříbrné šperky.

DĚČÍN: Muzeum: Vybráno pro novou galerii; Grafika 20. století; 140 let železnice Praha-Drážďany v díle Jiřího Boudy.

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ: Muzeum: Karel Fron - retrospektiva (koláže, literatura).

FRÝDLANT NAD OSTRAVICÍ: Památník F. Duši: Josef Velčovský - kresby a grafika (do 26. 5.).

HAVÍŘOV: Síň V. Wünsche: SPES '89 - tvůrčí skupina pražských výtvarnic. Výstavní síň Dělnická: Keramika na Těšínsku. PG Dílo: Herbert Kisza - grafika (do 29. 5.).

HAVLÍČKŮV BROD: GVU: Miloš Petera - obrazy, kresby 1981-1991. Muzeum: Divizní generál Karel Kutlvašr.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: AJG: České malířství a sochařství 2. poloviny 20. století.

HODONÍN: GVU: Rudolf Kedl - plastika, kresba; Rostislav Košťál - fotografie.

HRADEC KRÁLOVÉ: GMU: Josef Šíma - kresby, grafika, ilustrace (do 26. 5.). Klicperovo divadlo: Vladimír Komárek - obrazy. PG Dílo: Josef Martinec - obrazy (do 24. 5.).

CHEB: GVU: Jaroslav Kovář - lepty. Chebské muzeum: Ellen Jilemnická - plastiky, reliéfy, drobná keramika.

CHOMUTOV: OKS: Václav Balšán - obrazy. CHRUDIM: Muzeum: Historické sklo z muzejních sbírek; Tkaní, výšivka, krajka.

JABLONEC NAD NISOU: Muzeum skla a bižutérie: Absolventi školy prof. Stanislava Libenského z let 1963-1981.

JAROMĚŘ: Muzeum a galerie: Jaroměřské jaro - druhý výtvarný salón (do 26. 5.).

JIČÍN: Muzeum a galerie: Vojtěch Záveský - glyptika.

JIHLAVA: OG Vysočiny (Masarykovo nám.): Marie Filippovová - kresby a grafiky (do 26. 5.). OGV (Komenského nám.): Řeč věcí.

JÍLOVÉ U PRAHY: Muzeum: Vladimír Jandejsek - obrazy z USA (do 26. 5.); Český kras v roce 1990.

KARLOVY VARY: GU: Řád plochy a prostoru (Dalibor Chatrný - kresby, Radek Kratina - objekty); 3 ways - současné britské malířství. Galerie Irena: Antonín Střížek (do 26. 5.). PG Dílo: Jaroslav Klát (do 27. 5.).

KARVINÁ: DK-Mánesova síň: Jaroslava Pešicová - malba a grafika. Muzeum (Fryštát): Móda a prádlo.

KLADNO: Muzeum: Mince a bankovky Československa.

KLATOVY: Galerie U bílého jednorožce: Oldřich Kulhánek - grafika.

KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY: Galerie a muzeum: Čtyřverší Galerie H - aktivita Galerie H 1983-1989 (do 26. 5.).

KROMĚŘÍŽ: Výstavní síň v zámku: Znak a svědectví - křesťanské umění 1970-1990 v Čechách a na Moravě. Muzeum Kroměřížska: Památník M. Švabinského: Dalibor Chatrný - retrospektiva.

KUTNÁ HORA: Hrádek: Jiřina Dittrichová - obrazy, kresby, grafika, Jitka Jelínková - obrazy, keramika (od 25. 5.). Kamenný dům: Kutnohorské cechy a pořádky (do 26. 5.).

LIBÁŇ: Zámek Staré Hrady: Usměvavé dřevo - plastiky Vladimíra Říhy a Jiřího Vorla.

LIBEREC: OG: Ján Berger - výběr z díla (do 26. 5.); Jan Antonín Pacák - grafika (do 26. 5.). Severočeské muzeum: Vlasta Burian 1891-1991; Petr Císařovský - sochy (do 30. 5.); Industriální architektura - nevyužité dědictví. Naivní divadlo: Jaroslav Píša - výtvarné práce. PG Dílo: Maria Škochová - tapisérie (do 28. 5.).

LITOMĚŘICE: SGVU: Český informel.

LOKET: Galerie Radnice: Alena Tanečková - obrazy, Karel Šlosar - šperky, Marcela Kourková - bižutérie (do 26. 5.).

LOUNY: Galerie B. Rejta: Václav Mirvald - obrazy 1941-1991.

MARIÁNSKÁ TÝNICE-KRALOVICE: Muzeum: Karel Frauknecht, Jiří Patera, Miroslav Tázler a Naděžda Škardová - obrazy.

MĚLNÍK: Galerie Ve věži: Karel Kroupa - sochy, Petr Zamarovský - fotografie.

MLADÁ BOLESLAV: Galerie KaSS: Skupina mladoboleslavských výtvarníků (do 30. 5.).

NOVÁ PAKA: Podkrkonošské muzeum: Otakar Číla - obrazy.

NOVÝ JIČÍN: Výstavní síň MKS: Nataša Jarolímková - obrazy.

OLOMOUC: OGVU: Kabinet grafiky: V dimenzích prázdna. Divadlo hudby: František Kincl (Düsseldorf) - kresby. Muzeum: Jiří Anderle - Appassionata humana, kresby ke knize V. Havla Slovo o slově; Rostliny Jeseníků v akvarelech Vojty Nováka (do 29. 5.); Antické mincovní umění ze sbírek MZM v Brně; Agnes Stacke (Francie) - obrazy. PG Horní nám.: Lutobor Hlavsa - obrazy (do 29. 5.). PG Ul. 28. října: Dobroslava Broďáková - obrazy.

OPAVA: Dům umění: Slezský salón (do 26. 5.). Slezské zemské muzeum: Katyň - symbol zločinů stalinismu. SZM: Památník P. Bezruče: 100 let od příchodu Petra Bezruče na místeckou poštu. PG Dílo: Libuše Marková - keramika (do 29. 5.).

OSTRAVA: Dům umění: Jiří Miszak - sochy. Nová síň (Poruba): Salón kresby a grafiky. Fotochema: Bavorská barevná fotografie. Ostravské muzeum: Léčivé rostliny v lékárenství. Výtvarné centrum Chagall: Miroslav Bílek - fotografie, Jitka Vahalíková - sklo. Studio Della: Jiří Bednář - obrazy. Divadlo hudby: Polská grafika (od 24. 5.). PG Dílo: Edgar Baran - obrazy. PG Dílo (Poruba): Alexandra Prokopová - keramika.

OSTROV NAD OHŘÍ: Letohrádek: Nové zisky - kresby, grafika ze sbírek GU Karlovy Vary; Pavel Sukdolák - výběr z tvorby.

PARDUBICE: VČG: Zámek: Jan Kotík - výběr z díla. VČG: Zámek sklípek: Bohuslav Horák - instalace (objekty a kresby). VČG: Malý sál: Werkstatt 80 (do 26. 5.).

PELHŘIMOV: Muzeum: Rudolf Mejsnar - tapisérie (do 27. 5.).

PÍSEK: Prácheňské muzeum: Hrnčířství na Prácheňsku; Malované střelecké terče.

PLZEŇ: ZČG: Victor Vasarely (ze sbírky T. Csepeiho, Budapešť). Západočeské muzeum: Přišli jsme ze Západu - osudy našich vojáků v západním odboji. Galerie J. Trnky: Jaroslav Zapletal - obrazy, Karel Frauknecht - kresby (do 26. 5.). Luna: Vladimír Modrý - výběr z díla. Centrum: Thank you, boys! - fotografie z loňských oslav osvobození Plzně v r. 1945. Divadlo Kruh: Jiří Degl - akvarely. Galerie MKS (Kopeckého sady): Karel Valter - tempery. Galerie MKS (Nejedlého sady): Výstroj americké armády (do 30. 5.). Galerie AVE: Marešová, Knapek, Steker, Živný, Smolík, Samec. PG Dílo: Jan Odvárka - obrazy; Jiří Novák st. - obrazy.

PODKOST: Galerie pod Kostí: Loutka a divadlo.

POLIČKA: Muzeum a galerie: Věra Faberová - Sny a skutečnost (kostýmní návrhy a ilustrace).

PROSTĚJOV: Muzeum Prostějovska: Edmund Husserl a fenomenologické bádání. Galerie B: Zdeňka Burgetová - obrazy (do 25. 5.).

PŘEROV: PG Dílo: J. a Z. Götzovi - obrazy (do 28. 5.).

PŘÍBRAM: Galerie Zámek: Vladimír Komárek - oleje posledních let, grafika.

RAKOVNÍK: Muzeum: Ilustrátoři časopisu Sluníčko.

ROKYCANY: Muzeum dr. B. Horáka: Aus Salzburg - Ze Salzburgu.

ROUDNICE NAD LABEM: OGVU: Miloš Saxl - obrazy.

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Orlická galerie: Augustin Ságner - obrazy.

SEMILY: Muzeum: Malíři Pojizeří.

SLAVONICE: Muzeum: Sdružení při Galerii mladých Praha + Besídka - malba, grafika.

STRAKONICE: Muzeum středního Pootaví: Ohlédnutí za historií trampingu a cestou k současnosti.

SVITAVY: Muzeum: Život a dílo prof. Aloise Petruse. Galerie: Radek Pilař - Absolutní opona (do 26. 5.).

ŠUMPERK: Muzeum: Antonín Lukavský - obrazy; Kája Saudek - kresby. DK Pramet: Radek Langer - kresba, malba (do 24. 5.).

TEPLICE: PG Dílo: O. Břežanský - obrazy.

TEREZÍN: Památník: Malíři v ghettu; Přemysl Straka - Terezín (obrazy a kresby).

TRUTNOV: Moby Dick: Výstava čínských draků (do 25. 5.); Dítě doma a venku.

TŘEBÍČ: Malovaný dům: Vladimíra Sedláková - obrazy.

TURNOV: Muzeum Českého ráje: Krása slovenských drahokamů; Z. a V. Bergrovi - grafika a plastiky (do 30. 5.). UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké muzeum: Otmar Oliva, Jan Jemelka, Miroslav Malina, Zdeněk Tománek - obrazy, sochy, kresby. PG Dílo: Karel Novák.

ÚSTÍ NAD LABEM: Výstavní síň E. Filly: Jaroslav Jelínek - obrazy. Muzeum: Absolventi ZUŠ v Ústí nad Labem. PG Dílo: I. Ouhrabková - keramika.

VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ: Muzeum: Vladimír Renčín.

VELVARY: Muzeum: Josef Holub - život a dílo.

VSETÍN: Muzeum: Současné mexické umění.

VYSOKÉ MÝTO: Muzeum: Svědkové minulosti - ke 120. výročí založení muzea.

VYŠKOV: Muzeum Vyškovska: Staré pohledy na Vyškov; Obzinova tiskárna ve Vyškově. Muzejní pavilón (Dědice): Grafické dílo Maxe Švabinského; Výtvarní umělci Vyškovska.

ZLÍN: OGVU: Dům umění: Eleonor a Ernst Friedrichovi (Rakousko) - obrazy. OGVU: Grafický kabinet: Přírůstky kreseb a grafiky OGVU Zlín 1988-1990. Městské divadlo-foyer: Boris Jirků - obrazy. Muzeum jihovýchodní Moravy: Podnikatelská filosofie Tomáše Bati. PG Dílo: Karel Fischer.

ZNOJMO: Jihomoravské muzeum: Tandem Klacci - Ilja Sainer, Ivan Uhlíř.

ŽAMBERK: Muzeum: Umělecká knižní vazba Jiřího Faltuse.

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: NM: Muzeum knihy: Libri prohibiti - zakázané knihy šesti století. Art galerie: Josef Istler - grafické listy, obrazy.

ŽEBRÁK: Muzeum: Obrázky na skle (Národopisné muzeum Praha).

BANSKÁ BYSTRICA: SSG (Nám. SNP): Jindřich Štreit - fotografie.

BRATISLAVA: SNG (Riečna ul.): Adolf Frohner (Rakúsko) - "Emancipácia mäsa" (retrospektíva); Ladislav Guderna (od 28. 5.). SNG: Dessewffyovský palác: Pavol Hložník - sochy a kresby. GMB: Mirbachov palác: Slovenské výtvarné umenie 1948 1953 zo zbierok GMB a Oravskej galérie. GMB: Pálffyho palác: Zdena Fibichová - sochy, kresby (do 26. 5.); Bruce Botts (San Francisco) - grafické listy. Medzinárodný dom Bibiana: Česká a slovenská ilustrácia detskej knihy. PG Dielo: Lenka Beranová, Zdeňka Laštovičková - šperk.

DUNAJSKÁ STREDA: SNG: Stará európska grafika.

KOŠICE: VSG (výst. priestory na Hlavnej i Hnilnej ul.): Veľká retrospektíva (zo zbierok VSG k 40. výročiu založenia). Východoslovenské múzeum: Otče náš v dielach 69 výtvarníkov z piatich svetadielov.

LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ: Galéria P. M. Bohúňa: Calandre, Ghertman, Malón, Pouderoux, Truel, Neel (Francie); Tranoscius - ilustrácie a dokumenty.

LUČENEC: Novohradská galéria: Martin Martinček - fotografie, Askold Žáčko - sklo. Novohradské múzeum: Fajky zo zbierok EM SNM Martin. Galéria Mundus: Iva Srnková, Dušan Javorčík - Šperky, obrázky, plastiky (predajná výstava).

MARTIN: Turčianská galéria: Najkrajšie knihy roku 1990 na Slovensku; 40 rokov vydavateľstva Mladé letá.

POPRAD: Tatranská galéria: Tibor Gáll - kresba, maľba, grafika.

SENICA: Záhorská galéria: Ivan Dulanský - obrazy a kresby; Libuše Čtveráková - keramika (predajná výstava).

SPIŠSKÁ NOVÁ VES: Galéria umelcov Spiša: Maliarská škola prof. Jána Želibského.

ZVOLEN: SNG: zámok: Dominik Skutecký - zo zbierok SNG v Bratislave (do 26. 5.).

PRAHA: Národní: Čt Čert a Káča. Pá Armida. So o. Tajemství, v. Čert a Káča. Ne o. a v. Pekař Jan Marhoul. Út Čert a Káča. St Rusalka. Smetanovo: Čt Spící krasavice. Pá Cosi fan tutte. So Únos ze serailu (prem.). Po Únos ze serailu. Nová scéna: Čt Nebezpečné vztahy. Pá Zahradní slavnost. So o. a v. Carmina burana - Catulli carmina. Ne o. a v. Kazimír a Karolína. Po Zahradní slavnost. Út Strýček Váňa. St Deník ničemy. Laterna magika: (v Paláci kultury): Čt-So, Po-St Odysseus. Albatros: Čt-So, Út, St Anatomie polibku (Černé divadlo F. Kratochvíla a Mimtrio), Ne, Po Mime Show (Mimtrio). A-scéna: Po-St Jazz Mime Story (Divadlo Image). Branické divadlo pantomimy: Ne Originální pražský synkopický orchestr. Po Berany berany duc (B B Duc). Út, St Bardo Theodol (Studio pohybového divadla). Činoherní klub: Čt Pravý západ. Pá Penzión pro svobodné pány. So, Út Obsluhoval jsem anglického krále. St Utrpení mladého Medarda. Disk: Čt Sen noci svatojánské. Pá Mirákl (prem.). So Mirákl. Po S láskou nejsou žádné žerty. St Mirákl. Divadlo na Starém Městě: Pá, So Mozart v Praze (Pražská umělecká společnost). Divadlo u Jindřišské věže: Čt-So Faust (Tagträumer Vídeň). St Zdislava z Lemberga (Divadlo desetiletí). Divadlo v Řeznické: Čt Václav Hrabě: 50. So Pramáti (Příšerné děti, prem.). Ne Hodina mezi psem a vlkem (Kašpar). Po Kwaidan - japonské imprese (DAMU). Út Židlová mašinérie (Pan Divadlo). Divadlo za branou II: Čt, St Višňový sad. E. F. Buriana: Čt Golem (divadlo ORT, Francie). Pá Se srdcem divno hrát. So Vražda jako poznaná nutnost. St Se srdcem divno hrát. Hudební v Karlíně: Čt v., Pá v., So o. a v. Netopýr. Po Funny Girl. Út Funny Girl (dern.). St Divotvorný hrnec. Járy Cimrmana: (v Divadle Solidarita): Čt Blaník. Po, Út Dlouhý, Široký, Krátkozraký. St Blaník. Jiřího Grossmanna: DIVADLO NA ZÁJEZDĚ. Klicperovo: Pá Nic nového pod sluncem. Po Stojím před hospodou, na vdávání pozdě, na chcípnutí brzy. Út Meteor (Činoherní studio Ústí n. Labem). St Kontrabas. Komorní opera Praha: Opera Furore: (v Malostranské besedě): So o. a v., Ne o. a v. Andy Warhol. Opera Mozart: (na A-scéně): Čt, Pá Figaro? Figaro! So, Ne The Best of Mozart. Lyra Pragensis: (v Lobkovickém paláci): Čt Vědomí pokory - A. Einstein (prem.). Út Kouř z Ithaky - E. Petrová. Maltézská zahrada: (hraje Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav) Čt, Út Komtesa naruby. Městská divadla pražská: Divadlo ABC: Pá Andělika a laskavec. So Ten, kdo utře nos (předprem.). Po Černí baroni. Út d. a o. Lhář a jeho rod. St d. Lhář a jeho rod, v. Černí baroni. Rokoko: Čt Stěhování duší. Pá Pat aneb Hra králů. So Manhattan cocktail (Dobrý večer Quintet). Út Marie, Eva, Salome (K + K Experimentalstudio Vídeň). St Hovory H o V + W. Divadlo "K": Čt Achterloo. So Bílé manželství. Út Summit. St Bílé manželství. Na Vinohradech: Pá Byl to skřivan. So Mistr a Markétka. Po Zahrada na křídě. Út Dohazovačka. St Taková ženská na krku. Na zábradlí: Čt Hlučná samota. Pá Hvězdy na ranním nebi. So Don Juan. Po Hlučná samota. Út Poutník. St Largo desolato. Palác kultury: Pá, So o. a v. Kabaret za sto let aneb Vzhůru na Jubilejní! Panoptikum - Ta Fantastika: (v pasáži Světozor): Čt-St Aspect of Alice (česko-americké černé divadlo). Pod Palmovkou: Čt v., Pá d. Klobouk plný deště. Út d., St o. Hra o králi Davidovi. Pražská herecká společnost: (v Žižkovském divadle TGM): Čt Sprichtwörter - Přísloví (Peter Hermann, SRN). (v Divadle E. F. Buriana): Po Generálka. Út o. a v. Maratón. (v Městské knihovně): St Ypsilonka ve večeru na přidanou. (v Supraclubu): St Any Wednesday - Každou středu (prem.). Rampa: Čt Splněný sen. Pá, So Malé modré nic. Út O. Janota - koncert. Realistické: Čt Hodina lásky. Pá Romulus Veliký. So Travestie. Po Romulus Veliký. Út Orchestre National de Jazz (Francie). Asanace. St Romulus Veliký. Reduta: (Divadelní sál): Čt Pierotův sen (černé divadlo). Út Poslední ze žhavých milenců. (Jazzklub): Čt Emil Viklický Q, S. Barta (USA). Pá I. S. Jazz ensemble, J. Čeřovská. So (19.00) J plus, L. Kargerová, (21.30) M. Johnová se skupinou. Po Swing oáza quartet. Út Fresh uncles, J. Vrbová. St Volf jazztet. Semafor: Strašidla (J. Jirásková). Pá Vetešník. So Second Hand Show. Ne Vetešník. Út, St Ach ta láska nehezká. Spejbla a Hurvínka: Po, Út Lakomec (Divadelní společnost Josefa Dvořáka). Studio Gag Borise Hybnera: Čt Někdo to rád horor. (Ostatní představení zadána.) Studio Ypsilon: Čt, Pá Mozart v Praze. Po Amerika. Út Mozart v Praze. St Správce. Viola: Čt Živote, díky, žes nestál - S. Beneš. Pá Posedlost příběhem. So Trio V. Eckerta. Po o. Stop-time Václav Hrabě, v. Invokace a legendy. Út Neklidné přítmí. St Volný nájem - řetězy zdarma! bratři Koptové. Žižkovské divadlo TGM: Čt Sandkorn Theater Karlsruhe (SRN) - pantomima. Pá Čekání na Godota. So Manon Lescaut (DIK, 1. prem.). Ne Hodinový hoteliér. Po Viděno klíčovou dírkou (Činoherní studio Ústí n. Labem). Út Piknik. St Manon Lescaut (DIK).

Představení pro děti:

Albatros: Čt, Pá (vždy 9.15 a 10.30) Raf a Ňaf v kabaretu. So (10.30 a 14.30), Po-St (vždy 9.15 a 10.30) Pohádky pro Honzíka (Divadlo bez opony). Ne (14.30) Se Štěpánkou za pohádkou. Divadlo dětí Praha: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Divadlo na Starém Městě: (vždy 9.00) Čt Pohádka o Popelce. Pá Zlatovláska. Po Bandité. Út Kapitán Fracasse. St Bandité. Divadlo u Jindřišské věže: Čt, Pá (vždy 9.00) Čert, Káča a beránkové. Po (9.00), Út (9.00 a 11.00) Paví král. St (9.00) Špalíček. Jiskra: Út (17.00) Perníková chaloupka. Maltézská zahrada: (hraje Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav) Čt (10.00), Ne (15.00) Rybář a jeho žena. Pá (10.00), So (15.00), Po, St (vždy 10.00) Kniha džungle. Říše loutek: DIVADELNÍ PRÁZDNINY. Semafor: Ne (15.00) Minikabaret Jitky Molavcové. Spejbla a Hurvínka: Čt, Pá, Út, St (vždy 10.00), So (14.00 a 16.30), Ne (14.00) Hurvínek na Divokém západě. Viola: So (16.00) Děti ať zlobí! Dům dětí na Pražském hradě: Čt (10.00) Kašpárek rytířem. Ne (10.30) Minikabaret Jitky Molavcové.

Kluby:

Press Jazz Club: Čt Krampl-Zeman kvartet. Pá Jazzíček. So Swing oáza. Po Svěží strýci. Út J. Koubková a Jazzperanto. St Impuls. Supraclub: Út Není nutno, aby bylo přímo veselo (Z. Svěrák, J. Uhlíř). Klub obchodu: (v Trojické): St Slůně na luně (Jitro modré slonice, dern.). U zlatého melounu: St Poezie s fantazií (Brancaleonova armáda). Klub školství a vědy: Čt, So, St Jazzové večery. Malostranská beseda: Čt Naima. Pá A.S.P.M. Ne (22.30) New York Folk (USA). Po Steamboat Stompers. Út Zelené peří. St Hodinový hoteliér. Klub v Pálffy paláci: (vždy 18.00) Pá Čtení z nečteného - J. Skácel (Divadélko na hradbách Brno). Út "hRom do toho" (Husa na provázku Brno). St Poslední léto Sarah Bernhardtové (divadlo Zlín). Památník národního písemnictví: Čt Poutník na zemi - z díla Jana Čepa. Jazz Art Club: Čt Milan Svoboda Quartet. Pá Emil Viklický Quartet. So J. Koubková a Jazzperanto. Ne Kontraband. Út Milan Svoboda Quartet. St Karel Růžička trio. Kulturní síň na Vyšehradě: Čt (16.30) Praha je pečeť - pásmo z veršů. Junior klub Na chmelnici: Pá P. Dobeš a M. Dvořáček. Po R. MacDonald, M. Dann (USA). Út Marabu. St Echt. Klub Delta: St Mlýny (divadlo Sklep). Klub Na Petynce: Čt Vem si brejle a klobouk (Sto zvířat, Yo Yo band). Pant klub Unijazz: Čt V. Randýsek, P. Vacek - poezie. Út Náhorní planiny, básně ze Šumavy - R. Szpuk. Dům armády Praha: (v "A" klubu): (hraje Hravé divadlo Jiřího Císlera Svobodná scéna) Čt Happening. Pá Brejle. So Happening. Dům slovenské kultury: Čt Tóny, akordy, slova... (Z. Homolová, J. Stivín).

BRNO: Janáčkovo: Čt Don Giovanni. Pá Dalibor. So Únos ze serailu. Po Othello. St o. Figarova svatba. Mahenovo: Čt Supermanka. Pá Život je sen. Ne o. a v. Vrátíš se ke mně po kolenou. Út Asanace. St d. Slavík. Reduta: Pá Podskalák (prem.). So Podskalák. Út Musical - Superstar. St d. Musical Superstar, v. Krásný podzim. Divadélko na hradbách: Čt Malý princ. Po, St (vždy 10.00) Perníková chaloupka. Bratří Mrštíků: Čt Don Juan. Pá-Ne (vždy o. a v.) Blaník (Divadlo Járy Cimrmana Praha). Po Rekviem za jeptišku. Út d. Liška a hrozny. St Mandragora. U Jakuba: Čt Tři ve tři. So (17.00) O kočičím zpívání (prem.). Po (10.00) O kočičím zpívání. Út d. Cesta kolem světa za 80 dní, v. Prodám byt zn.: Paříž. Husa na provázku: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Kabinet Múz: Čt Tutuguri (Ha-Di). Pá Matka (Ochotnický kroužek), Café: Revolver revue. So, Po, Út Silná v zoologii (Ha-Di). St Lidská tragikomedie (Ha-Di). Komorní opera: Pá, St Mozartovské scény aneb Láska v 18. století. Divadlo Pro100r: St Střemhlav. Malé divadlo hudby: Po Janáček: Příhody Lišky Bystroušky. St Dvořákova Čtvrtá a Slovanské rapsódie. Loutkové divadlo Radost: Pá (9.00) Bajaja, (17.00) Bajaja (prem.). Po (9.00), Út (8.30 a 10.30) Bajaja. St (8.30 a 10.30) Medvídek Ťupínek. Loutkové divadlo Jitřenka: Hraje v Letohrádku Mitrovských na výstavě 60 let Divadla Jitřenka vždy So (16.00), Ne (10.00 a 15.00), St (16.00).

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské: (Divadlo): Čt Venkovské zpěvačky. Pá Manžel pro Opalu (prem.). So Manžel pro Opalu. Út Cestující bez zavazadel. St d. August August, august. (Dům kultury): Pá d. Marná opatrnost. Po d. Šumař na střeše, v. Netopýr. Divadlo pro 111: Tento týden nehraje. Divadlo M: Hraje v parku zámku Český Krumlov (denně 9.00 a 11.00): Princ Bajaja.

ČESKÝ TĚŠÍN: Těšínské: (česká scéna): Ne o. Kdes byl(a) dnes v noci, miláčku?

HRADEC KRÁLOVÉ: Klicperovo: St (18.30) Bambini di Praga. Divadlo Drak: DIVADLO NA ZÁJEZDĚ.

CHEB: Západočeské: Čt Maska a tvář. Pá o. Šofér paní Daisy, v. Maska a tvář. So d. Třináctery hodiny, v. Sbohem, lidi. Ne d. Venušin chomout.

JIHLAVA: Horácké: Čt Arcikuplířky. Pá Postel plná cizinců. So o. Zpívající Benátky. Ne (9.30) Podivné příhody pana Pimpipána. St o. Zpívající Benátky.

KARLOVY VARY: V. Nezvala: Čt Teta z Bruselu. Pá Maribel. So Pašije české. Po Hubička (Divadlo J. K. Tyla Plzeň). Út Maribel. St ...Vstupte!

KLADNO/MLADÁ BOLESLAV: Středočeské: v Kladně: (Divadlo): Po (9.30) Rybář a jeho žena. Út Pokrevní bratři (švédský soubor). (Divadelní klub): Pá Dividýlko. Po Jonáš a spol. (Malá scéna): Čt, Út Líbánky ve čtyřech. v Mladé Boleslavi: Čt Pan Dodd má schůzku. Pá Milenci a vrazi (Činoherní studio Ústí n. Labem). St Útěk (švédský soubor). Divadlo Lampion: (v Kladně): Po-St (vždy 9.00) Popelka. Po (l7.00) Obludárium. (v Mladé Boleslavi): Čt, Pá (vždy 8.45 a 10.30) Ferda Mravenec.

KOLÍN: Divadlo: Čt (10.00) Tři zlaté vlasy děda Vševěda. So I motýli jsou volní.

LIBEREC: Šaldovo: Čt Magická komedie. So Netopýr (1. prem.). Ne Netopýr (2. prem.). Út Netopýr. Malé: Po Dva kavalíři z Verony. Út Ministr a anděl. Naivní: Čt-Po, St Hraje pro mateřské školy.

MOST: Městské: Čt d. Aucassin a Nicoletta. Pá d. Figarova svatba. So o. Rychlé šípy a záhada hlavolamu. Po Babička. Út Figarova svatba (Státní divadlo Ústí n. Labem). St Babička.

OLOMOUC: Státní divadlo O. Stibora: Velké: Čt Lazebník sevillský. Pá Amadeus. So Mandragora. Ne o. Rozmarný duch, v. Hlučná samota. Po Figarova svatba. Út o. a v. Starci na chmelu. St Lazebník sevillský. Hudební: Pá Hrabě Luxemburg. Po Divadelní život a smrt. Divadlo hudby: Pá In memoriam L. Klímy: Vteřiny věčnosti (Brancaleonova armáda Praha). Ne 13 und Werde (K + K Experimentalstudio Vídeň). Po Město beze jména - C. Milosz.

OPAVA: Slezské: Čt Nápoj lásky. Pá Baletní večer. Út Zahradnice z lásky. St Profesionální žena. V klubu na Rybím trhu: Po, Út Hodinový hoteliér.

OSTRAVA: A. Dvořáka: Čt Veronika. Pá Brouk v hlavě. So Veronika. Ne d. Jakobín. Út Petruška, Pták Ohnivák. St Manon Lescaut. J. Myrona: Čt Vídeňská krev. Pá Země úsměvů. So (10.00) Doktor Bolíto, v. Lásky? (prem.). Ne Lásky? Po Paganini. Út Lásky? St (18.30) My Fair Lady. P. Bezruče: Pá d. Žízeň u pramene - F. Villon, v. Zahraj to znovu, Same. So o. Dva na schodišti, v. Absolutní zákaz. Po (9.00 a 11.00) Nebe na zemi. St Všechno na zahradě. Minidivadlo Blaník: Čt Noc je matkou dne. Út d. Zahradní slavnost. Divadlo hudby: Po (17.00) Stín (prem.). Divadlo loutek: Pá (8.30 a 10.30) Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Po-St (8.30 a 10.30) Tři zlaté vlasy děda Vševěda.

PARDUBICE: Východočeské: (Divadlo): Pá Černí baroni. So (18.00) Večer tříkrálový (prem. namísto 18. 5.). Po (10.00) Dlouhý, Široký a Bystrozraký (prem.), v. Bez roucha (Činoherní klub Praha). Út (10.00) Dlouhý, Široký a Bystrozraký, v. Večer tříkrálový. St (18.00) Kapitán Fracasse. (Komorní scéna): Po Agnus Dei. Út Biletářka. St Penzión pro svobodné pány.

PLZEŇ: Divadlo J. K. Tyla: Velké: Čt Bohéma. Pá Cikánský baron. Ne Lazebník sevillský (prem.). Út Rusalka. St Bohéma. Komorní: Čt Perly panny Serafinky. Pá Kočka na rozpálené plechové střeše. So o. Perly panny Serafinky, v. Sluha dvou pánů. Po Pokoušení. Út Kočka na rozpálené plechové střeše. St Pokoušení. Divadlo v klubu: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Kruh: Čt S Pydlou v zádech (Divadelní společnost Josefa Dvořáka Praha). Po Happening (J. Císler). Út Recitál Pavly Břínkové. St Pařížský šanson. Divadelní studio B: St Každý má svého Leona (divadlo Dominik). Divadlo dětí Alfa: (Divadlo): Čt, Pá (vždy 9.00) Trápení s legrací. Po-St (vždy 9.00) Haló, Jácíčku. (Sál): Po-St (vždy 9.00) Milenci z bedny.

PŘÍBRAM: Divadlo: Čt v., Pá d. Divotvorný klobouk. Út (21.00) Jonáš a ti druzí.

ŠUMPERK: Severomoravské: Čt (10.30) Bublifuk. So Dokolečka dokola. St Měsíc pro smolaře.

TEPLICE: Krušnohorské: Pá Sexkurze (Agentura G.P. a Fešáci). St Růže z Argentiny.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké: Ne v., Út d., St o. Kniha džungle.

ÚSTÍ NAD LABEM: Státní: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Činoherní studio: Čt Stará (známá) historie (dern.). Pá S. Antošová - poezie. Út V. Merta - koncert.

ZLÍN: Městské: Čt Únos Sabinek. Pá (14.30) O kouzelném peříčku, v. Pokoušení. So Tomáš Baťa I. Ne (10.00) O kouzelném peříčku. St Konec knihy VI. Studio Z: Út (9.00 a 11.00) Starozlínské pověsti. Divadélko v klubu: Čt Striptýz (předprem.).

BANSKÁ BYSTRICA: J. G. Tajovského: So Poľská kŕv. Po Zahraj to ešte raz, Sam (Trnavské divadlo Trnava). Út Rusalka. Bábkové: Ne (15.00), Po (9.00 a 11.00) Dášenka alebo Život šteňaťa (Štátne bábkové divadlo Bratislava).

BRATISLAVA: Slovenské národné: Opera a balet: Čt Madame Butterfly. Pá Maškarný bál. Po Rusalka. Út Carmen. St Giselle. P. O. Hviezdoslava: Čt Divá kačka. Pá Herodes a Herodias. So Divá kačka. Ne Chrobák v hlave. St Sladký domov. Malá scéna: Pá Caligula. So Chaos. Ne Nebezpečné vzťahy. Út Zadný vchod. St Nebezpečné vzťahy. Nová scéna: Činohra: (Astorka): So, Ne Kto sa bojí Virgínie Woolfovej. (Dúbravka): Čt Dom plný mŕtvol. St Na zdravie! Spevohra: (Ružinov): Pá Čardášová princezná. Po Cigánsky barón. Komorná činohra: (Ovsište): Ne d. Ukradnutý čas. (Rozhlas): Čt Helenka to má rada. Út Tak jest. Štúdio S: Čt Deň radosti. Pá Mŕtve duše (Divadlo Korzo 90). So Stalin. Divadlo Korzo 90: Čt Proces. Pá Mŕtve duše. Út Don Juan. St Tartuffe. Štátne bábkové: (Ružinov): Čt (10.00 a 14.00) O čiernom klobúku.

KOŠICE: Štátne: (v DK VSŽ): Čt d. Inkognito. Pá Sugar - Niekto to rád horúce. Ne (10.00) Vlk a sedem kozliatok. Po d. Rozprávka o hlúpom Janovi. Út Hrnčiarsky bál (Divadlo J. Záborského Prešov). St Nápoj lásky. Štúdio Smer: Čt Mandragora. Pá Vivat Rossini. So Veľmi tiché Ave. Po Pani úsvitu. Út (14.00) Stratil sa hlásnik Cibuľa.

MARTIN: Divadlo SNP: Čt o. Kain a Ábel. Pá Kain a Ábel (1. prem.). So Kain a Ábel (2. prem.). Ne d. Slovenské tango, v. Kain a Ábel. Út Cigáni idú do neba. St Zahraj to ešte raz, Sam (Trnavské divadlo Trnava).

NITRA: A. Bagara: Čt Zlatí chlapci. Po Motýľom nik nerozkáže. Út Triumf lásky.

PREŠOV: J. Záborského: (Veľká scéna): Pá Hrnčiarsky bál. (Malá scéna): Po Doktor Johan Faust. St Hviezdy na rannom nebi. A. Duchnoviča: (Činohra): DIVADLO NA ZÁJEZDĚ. (Puľs): Čt Večer u nás.

TRNAVA: Trnavské: Čt Strana lásky (předprem.). Pá Strana lásky (prem.).

ZVOLEN: J. G. Tajovského: Út Zlatí chlapci. St Prefíkaná vdova.

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA!

PRAHA: Smetanova síň Obecního domu: PRAŽSKÉ JARO. Čt (20.00) Slovenský komorní orchestr, um. ved. B. Warchal, M. Letiéc (Francie) - klarinet. Na programu: Mozart. Pá (20.00) Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dir. P. Altrichter, Kühnův smíšený sbor, sbm. P. Kühn, E. Randová, A. Muff, H. Hopfner, M. Pick-Hieronimi - zpěv. Na programu: Dvořák - Requiem. So (20.00) Israel Piano Trio (Izrael). Na programu: Beethoven, Šostakovič, Dvořák. Ne (18.00) Česká filharmonie, dir. G. Albrecht (SRN), Pražský filharmonický sbor, sbm. P. Kühn, E. Urbanová, J. Rainerová, W. Maciejowski, Z. Šmukař, J. Kalendovský - zpěv. Na programu: Dvořák - Svatá Ludmila. Po (20.00) Josef Suk - houslový recitál, I. Klánský - klavír. Na programu: Dvořák. St (20.00) Bamberger Symphoniker (SRN), dir. H. Stein, R. Lupu (V. Británie) - klavír. Na programu. Mozart, R. Strauss. Národní divadlo: Pá (19.00) PRAŽSKÉ JARO. Dvořák - Armida. Smetanovo divadlo: PRAŽSKÉ JARO. Ne (19.00) Mozart - Don Giovanni. Sólisté: A. Titus (USA), M. Hemm (Rakousko), N. Sharp (USA). Út (20.00) Bamberger Symphoniker (SRN), dir. H. Stein, B. Weikl - basbaryton. Na programu: Wagner. St (20.00) Brigitte Fassbaender (SRN) - pěvecký recitál, W. Rieger - klavír. Na programu: Beethoven, Berg, Brahms. Rytířský sál Valdštejnského paláce: PRAŽSKÉ JARO. Po (20.00) Pražský soubor bicích nástrojů, um. ved. V. Vlasák, A. L. Barber (USA) - marimba, J. Válek - flétna. Na programu: Feld, Jolivet, Chung, Kabeláč. St (20.00) Het Trio (Nizozemí). Na programu: Finnissy, Raxach, Donatoni, Straesser, Sciarino, Smetanin. Kostel sv. Mikuláše, Staroměstské náměstí: Čt (17.00) Virtuosi di Praga. Na programu: Mozart. So (17.15 a 19.00) Trio Arietta, P. Bezděk - varhany. Na programu: Čart, Telemann, Mozart, Paganini. Ne (15.00 a 17.00) Dechový oktet. Na programu: Mysliveček, Gounod, Mozart. St (18.30) Comenius orchestra, dir. J. Portych, J. Svejkovský - trubka, H. Kimelová - cembalo. Na programu: Mozart, J. S. Bach, Telemann, Albinoni. Kostel u Klimenta, Klimentská ul.: Čt (19.30) Jaroslav Tůma - varhany, Bach-collegium Praha, dir. V. Novák. Na programu: J. S. Bach. Kostel sv. Jakuba: Ne (17.00) PRAŽSKÉ JARO. Marie Claire Alain (Francie) - varhanní recitál. Na programu. J. S. Bach, Franck, Alain. Katedrála sv. Víta: Pá (17.00) a So (16.00) PRAŽSKÉ JARO. Slovenská filharmonie, dir. A. Ceccato (Itálie), Slovenský filharmonický sbor, sbm. J. Rozehnal, P. Mikuláš, T. Shivarova, E. Andrerani, R. Mettre zpěv. Na programu: Verdi - Requiem. Španělský sál Pražského hradu: PRAŽSKÉ JARO. Pá (20.00) Mischa Maisky (Izrael) - violoncellový recitál. So (20.00) Paul Gulda (Rakousko) - klavírní recitál. Na programu: Haydn, Mozart, Beethoven. St (20.00) Alfred Brendel (Rakousko) - klavírní recitál. Na programu: Mozart. Lobkovický palác (NM): Čt (17.00) J. a V. Němcovi - klavír pro čtyři ruce. Na programu: Mozart, Dušek. So (17.00) Academia kvintet. Na programu: J. S. Bach, Händel, Zelenka. Ne (20.00) PRAŽSKÉ JARO. Paco Peňa (Španělsko) - kytarový recitál. Út (20.00) PRAŽSKÉ JARO. Vladimír Mikulka kytarový recitál. Na programu: Losy, Dušek, Bobrowicz, J. S. Bach, Rodrigo, Koshkin, Morreno-Torroba. Kostel Všech svatých na Pražském hradě: So (14.30) Čeští madrigalisté, dir. F. X. Thuri. Na programu: stará duchovní hudba, Michna z Otradovic, Zelenka. Bazilika sv. Jiří: Út (19.30) Pražský komorní soubor. Schwarzenberský palác: So (9.30 a 18.30) Trio da Camera. Út (18.30) Rožmberská kapela. Na programu: gotická a renesanční hudba. Hudební síň na Klárově, kaple: Pá (20.00) Trio ND. Na programu: Clérampault, Couperin, Kuchař, Mozart. Muzeum A. Dvořáka: Čt (17.30) Trio da Camera. Dům U kamenného zvonu (GHMP): Ne (10.30) P. Peřina - viola, V. Hájková - klavír. Na programu: Milhaud, Martinů, Brahms. St (19.30) Stamicovo kvarteto. Na programu: Mozart, Dvořák. Kostel Matky Boží před Týnem: Út (18.30) Austin College a Capella Choir (Sherman, Texas), dir. B. G. Lunkley, S. Benson - varhany. Na programu: J. S. Bach, Brahms. Dům sovětské vědy a kultury, Společenský sál: So (18.30) Sinfonia academica, dir. J. Portych. Na programu: J. S. Bach, Mozart, Benda, Prokofjev. St (18.30) A. Randová - soprán, J. Ježková - kytara. Na programu: Paganini, Tarrega, Villa-Lobos, Rak, Mozart. Kulturní síň na Vyšehradě: Ne (15.30) J. Svěcený - housle, M. Svěcená - klavír. Na programu: Slavné světové maličkosti. Atrium: Čt (19.30) B. Havlů - xylofon, R. Rod - klavír. Na programu: J. S. Bach, Rejcha, Fried, Paganini. Bertramka: Čt (20.00) a Po (17.00 a 20.30) Mozartovo dechové trio. Na programu: Mozart, Vent, Nudera, Alexius, čeští anonymové. So (20.00) Trio Cantabile. Na programu: Mozart, Thuri, Krumpholz, Loudová, Koželuh, Folprecht.

BRNO: Sál B. Bakaly: Út (19.30) Kytara od baroka k dnešku. Vladislav Bláha - kytara.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Koncertní síň O. Jeremiáše: Čt (19.30) Linha Singers. Jihočeské muzeum: Út (19.30) J. Boušková, J. Nováková, J. Kůdam - koncert pro harfu, housle a klavír.

OLOMOUC: Reduta: OLOMOUCKÉ HUDEBNÍ JARO. Čt (19.30) Moravská filharmonie Olomouc, dir. J. Radwan (Polsko), P. Dostal (SRN) - trubka. Na programu: Lutoslawski, Händel, Schumann. Ne (17.30) Moravská filharmonie Olomouc, dir. P. Šumník, M. Keprt - klavír. Na programu: Corelli, Schumann, Britten. St (19.30) Národní symfonický orchestr Kostarika, dir. I. Hoffman (USA), G. Gonzáles (Kostarika) - soprán. Na programu: Ginastera, R. Strauss, Prokofjev.

OSTRAVA: JANÁČKůV MÁJ OSTRAVA '91. Společenský sál DK Vítkovice: Čt (19.30) Janáčkova filharmonie Ostrava, dir. D. Burkh (USA), M. Hajóssyová, I. Kirilová, L. Ludha, J. Galla zpěv, Drážďanský filharmonický sbor, sbm. M. Geissler (SRN). Na programu: Dvořák - Stabat Mater. Út (19.30) Národní symfonický orchestr Kostarika, dir. I. Hoffman (USA), G. Gonzáles (Kostarika) - soprán. Na programu: Ginastera, R. Strauss, Brahms. St (19.30) Slezská filharmonie Katowice, dir. J. Swoboda (Polsko), K. Danczewská - housle, A. Bauer - violoncello. Na programu: Baczewicz, Brahms. Zasedací sál Nové radnice: Út (18.00) Komorní orchestr B. Martinů, um. ved. L. Čermák, J. Bylind (Švédsko) - trombón. Na programu: Dvořák, Wagenseil, Larson, Mozart. Dům kultury OKD Poruba: Po (19.30) Izraelské klavírní trio (Izrael). Na programu: Beethoven, Šostakovič. Slezskoostravská radnice: Ne (16.00) Musici Moravienses a sólisté. Na programu: Dřizga, Schiffauer, Grossmann, Báchorek, Dadák. Farní kostel Ostrava-Zábřeh: Pá (19.30) J. Pokorná - varhany, M. Kejmar - trubka. Na programu: Lukáš, Telemann, J. S. Bach, Bellini, Franck, Albinoni, Alain.

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ: Společenský dům Casino: Pá (19.30) Západočeský symfonický orchestr, dir. R. Eliška j. h., F. Maxián - klavír. Na programu: Dvořák. PLZEŇ: Lochotínský pavilón: Út (19.30) Klavírní duo V. a F. Rezkovi. Na programu: Dvořák, Brahms.

ÚSTÍ NAD LABEM: Studio (Velká hradební): Čt (19.30) Ivan Ženatý - houslový recitál.