19. dubna se slétlo do Prahy hejno světových architektů, aby se účastnili workshopu Praha. Strategie urbanistického rozvoje . Otázka budoucí podoby Prahy tak byla znovu nastolena i v kontextu evropském. Při této příležitosti jsme požádali o rozhovor presidenta Václava Havla.

Vchod do předpokoje presidentovy pracovny je v zaoblené bílé stěně. Ovál půdorysu stěny konturuje na stropě stejně tvarovaná štuka. Kolem bílých dveří je namalovaná pestrá slavobrána od Aleše Lamra, která může návštěvníky šokovat. Je to manifestace neúcty k dějinám? Problém je, že teprve až tato nejposlednější dějinná vrstva dodala historickou patinu té předchozí: oválné vytvarování stěny je totiž dílem architekta Josipa Plečnika, jenž tím za první republiky zlepšil akustiku místnosti pro klavír, který sem umístil. Historicky mnohovrstevný Pražský hrad je pro dnešní obyvatele výzvou nezastavovat dějiny a s úctou a pochopením k nim připojit svou vlastní vrstvu. - Rozhovoru se účastnil presidentův poradce arch. Miroslav Masák.

Jak se u vás doma mluvilo o Praze?

HAVEL: Mí rodiče se cítili být do té míry Pražany, že snad ani moc o ní nemluvili. O ní spíš mluví turista, návštěvník nebo někdo, pro nějž to je nový objev, avšak naše rodina je s Prahou svázána nejen tím, že tady po mnoho generací bydlí, ale i tím, že tu stavebně podnikala. Vím, že primátoři byli vždy přátelé naší rodiny. Primátor Baxa byl dokonce svědkem na svatbě mých rodičů. Praha byla součástí rodinného ovzduší - a o ovzduší se obvykle doma moc nediskutuje, to je prostě fakt.

Dnes se v rodinách o Praze mluví s posteskem: jaké mají lidé v Praze obtíže, kdy z ní utečou, nebo zda vůbec v ní zůstanou bydlet. Ve vaší rodině byla přítomna určitá vize Prahy, rodina se na ní podílela, a ta vize byla nutně jiná než tehdejší přítomnost Prahy.

HAVEL: Mám dojem, že můj otec myslel na to, jak by se Praha, aniž by ztratila cokoliv ze svého historického charakteru, změnila v moderní velkoměsto. Vím, že se kamarádil s různými architekty své doby. Když budoval Barrandov, tak byl inspirován podobnou zahradní restaurací kdesi v Kalifornii, a když budoval vilovou čtvrť, tak zřejmě chtěl město zvětšit, rozšířit, udělat ho vskutku moderním velkoměstem. Ale rozhodně neměl na mysli to, co se z Prahy stalo potom.

Jeden z hlavních problémů Prahy je věnec sídlišť kolem ní: je tu historické jádro, pak předměstí vesměs z minulého století, částečně i z našeho, a kolem něj je celé další město sídlišť. Tento věnec vlastně není městem, jsou to ohromné konglomeráty na bydlení. Typický příklad je Jižní Město, které se vždycky celé přesouvá kamsi pracovat a zase odpoledne se celé vrací metrem zpátky. Tam nejsou normální ulice, normální obchody, není to město, je to Cosi. Takovýmito Cosi je vlastně ze všech stran už Praha obklíčená. Domnívám se, že můj otec neměl takové rozrůstání Prahy na mysli.

Koncept Barrandova je krásným příkladem jiného způsobu rozhodování. Váš otec vlastně dobyl prázdný kopec a dal mu dalekosáhlý smysl, protože v té době nebyl film ještě tak úplně jistá karta. Byl to tedy krok, který sahal několik desetiletí dopředu. Přitom z Barrandova nevytvořil monokulturu, ale dal mu i jinou funkci, obytnou, vznikla tu dominanta, poutní místo...

HAVEL: Otec koupil od města Prahy prázdný kopec, dal mu spolu s architekty koncepci, v níž se počítalo se stavbou ateliérů, vybudoval inženýrské sítě. Na druhé straně se stavěla zahradní restaurace, a potom se prodávaly parcely jednotlivým vlastníkům. Zajímavé je, že dnes je Barrandov buržoazní čtvrť, kde bydlí boháči. Ale bylo to myšleno hlavně jako výletní poutní místo Pražanů. Terasy bývaly plné obyčejných lidí, kteří i sem chodili v tradici výletů pražských obyvatel do Šárky, Nuslí nebo jiných míst okolo Prahy. Vím, že skuteční proletáři mívali v plánu v neděli jít na Barrandov a dát si kafe nebo zmrzlinu. A na parcelách, kdo na to měl, postavil si domek nebo vilu. Teprve později se Barrandov stal jakoby sídlem honorace a dnes tak musí působit, protože v konfrontaci se sídlišti tato vilová čtvrť vypadá exkluzívně.

MASÁK: Od tatínka pana presidenta vím, že tehdy vyzvali přední architekty, kteří za peníze stavitele odjeli na výstavu do Paříže, kde si prohlíželi evropskou architekturu, pak se vrátili a měli navrhnout vilky. Ty se postavily - vlastně jako vzorek 1:1 - a pražská veřejnost se mohla do hotového domu podívat a říct si: Takovouhle vilu bychom chtěli. Vztah rodiny Havlových k Praze je dán dvěma polohami: dědečkovou Lucernou na Václavském náměstí (ke které se propracovával postupně, protože nebylo snadné získat pozemky v centru) - a pak projektem, o kterém se málo ví: projekt relaxační zóny pod Barrandovem. Na břeh řeky byl umístěn moderně pojatý klub, místo pro krátkodobý tělesný i duševní odpočinek, k odskočení z práce. Takové kluby měly patřit k představě nového životního stylu.

Na rozhodnutí s Barrandovem mě udivuje jeho tehdy excentrické položení - dneska už je skoro v rozšířeném centru města. Byl to náznak polycentrické struktury, o které se dnes začíná uvažovat. V tom to byl velice odvážný čin. Ještě větším problémem dnes je, že Praha nemá vizi své budoucnosti. Slogan Praha - socialistické velkoměsto padl s jinými slogany, ale po něm tu zůstalo prázdno. Jakého by měla mít Praha ducha?

HAVEL: Je paradox, že jsme prožili čtyřicetiletou éru centrálního plánování, a přitom je Praha zcela bez koncepce. Stačí se podívat z Hradu z okna na rozhozené mrakodrapy, jako by někomu, kdo letěl nad městem v helikoptéře, vypadly z kapsy a rozprskly se po Praze. Tady není žádná drúza mrakodrapů jako nějaký malý pražský Manhattan. Prý měl něco podobného na mysli Honzík, když stavěl Penzijní ústav, že kolem vyrostou další. Tehdy bylo velké vzbouření, že "jeho" dům je disproporční, ale on chtěl, aby kolem vzniklo takových domů víc, jako protějšek dominantě Hradčan. Teď se prý uvažuje o tom, že by něco podobného bylo na Pankráci.

Praha nemá koncepci. Magistrála nesmyslně přetíná Prahu a odřezává Muzeum od Václavského náměstí, ale není tu to, co je v mnoha moderních velkoměstech, okruh kolem města, i když se na něm začíná pracovat. Jsou tu i daleko větší problémy - druhé pásmo starých předměstí, které by mělo být kultivovaným způsobem asanováno. Kdyby tu komunismus žil dalších dvacet let, byli bychom svědky asanace do podoby paneláků. To už začalo na Žižkově. Měli bychom v centru historický skansen a kolem něj nekonečné pole paneláků od Bulhara až na Prosek. Další je problém všech sítí, "střev" města - vodovodní systémy, elektřina, čističky, kanalizace, to všechno je napůl v havarijním stavu. Lidé často myslí jenom na to, co bude venku a jak to bude vypadat z okna, ale nemyslí na onu skrytou síť, která město funkčně váže dohromady.

A pokud jde o duchovní charakter města, život sám ukáže, co to bude za město. Nicméně se nabízí, aby v nějaké nové podobě Praha navázala na to, čím bývala a čím postupně přestávala být tak od doby tereziánské: takovým bazarem Evropy. Byl zde židovský element, německý element, za Rudolfa II. tu byli Italové - bylo to město do jisté míry kosmopolitní, internacionální. Tradiční křižovatka obchodních cest. Zdá se, že v nové podobě, přiměřené této éře, by na toto mohla Praha navázat a být opět přepestrým a stratifikovaným prostorem, kde se protínají a kříží různé kulturní a duchovní proudy a vlivy.

Každé velké město se definuje kontextem několika sousedních měst, s nimiž nejvíc komunikuje, ať soutěží, nebo spoluprací. Která města si myslíte, že budou nebo by měla být hlavními duchovními partnery Prahy? HAVEL: Rozhodně má Praha méně blízko jak geograficky, tak i duchovně k Vídni než třeba Brno nebo Bratislava, ale vždycky bývaly vazby k Mnichovu a pochopitelně i k Berlínu. Ale jak to bude v budoucnosti, to záleží na celkovém civilizačním vývoji v Evropě a vývoji naší země.

MASÁK: Úvah je několik. Nejvíc se doporučuje, abychom směřovali ke Středozemnímu moři, to znamená vazbu Vídeň - Terst - Milán. Proti ní stojí vazba Berlín - Hamburk. A do spektra soutěžících a spolupracujících měst patří i Budapešť a Krakov.

HAVEL: Ono to souvisí i se zcela konkrétními věcmi, jako je doprava. Po válce se uvažovalo o tom, že v Československu bude hlavní evropský letecký uzel. Kdyby bývalo Československo přistoupilo na Marshallův plán a nebýt komunistického puče, tak by asi tím uzlem bylo. Stal se jím posléze Frankfurt. V Praze se postavilo letiště, které je nedostatečné, a teď se uvažuje o vybudování nového. Ale šance na evropskou leteckou křižovatku se už asi prošvihla.

MASÁK: Ono se říká, že se prošvihla naštěstí, protože Frankfurt z ní má víc patálií než zisků. S primátorem Kořánem jsme tam byli a jednali o tom, že část provozu frankfurtského letiště převezmeme.

Praha těžko může soutěžit s těmito zralými centry nabídkou dokonale fungujících služeb nebo koncentrací kapitálu, ale zdá se, že tu je jedno fascinující dědictví: vznikaly nejenom doteky, ale i křížení. Tak třeba česko-německo-židovská literatura a kultura byla příkladem nečekaného hybridu, který byl zdejší už tím, že tito Nečeši často objevovali Čechům Prahu. Velmi intenzívní Prahu jsem zažil z Meyrinka i Kubina. Ale k tomu je potřeba obrovská tolerance.

HAVEL: To je pravda. Jedním ze smutných dědictví komunismu a nemorálnosti občanského vědomí je jakýsi strach z cizinců, nedůvěra k cizincům, odpor k cizincům, zvýšený pocit jinakosti. To můžeme pozorovat na odporu vůči rumunským uprchlíkům, na konfliktech s Romy, konfliktech s Vietnamci, na strachu ze sudetských Němců. Byl jsem teď v Tatrách a tam jsem se dozvěděl, že místní lidé ve Starém Smokovci se bojí, že kdyby nějaký hotel patřil americké společnosti, přijdou černoši a vyženou je z jejich míst. Na Slovensku je to ještě silnější než u nás, což je historicky pochopitelné, protože Slováci byli dlouho utlačováni Maďary, pak se cítili být šafářováni Čechy...

Když jsem mluvil o postupné internacionalizaci Prahy, myslel jsem trochu na New York. Nemyslím si, že Praha by někdy mohla být nějakým evropským New Yorkem, ale myslím na to, že New York je skutečně bazarem světa. Tam jsou naprosto všechny národnosti. Jsou tam přítomny nejen svým etnickým původem, ale i svou kulturou, svými zvyky. Vždyť to je dnes jediné místo, kde lze v konzervované podobě vidět Židy s pejzy, tak jak chodili na Ukrajině počátkem století nebo jak je známe z Chagallových obrazů. A člověk zajde za dva rohy, kde hrají Zvíkovského raráška čeští krajani. Tam se člověk nemůže cítit emigrantem. Ve Vídni nebo v Mnichově ano. Nedávno jsme byli v Londýně a na dlouhé procházce jsme si všimli, kolik je tam "barevných" spoluobčanů. I když víme z novin o sociálních napětích i o tom, že Angličané omezují imigraci, z každodenního života se zračila pro nás téměř nepochopitelná tolerance: byli promícháni s rodilými Angličany a vůbec si nevadili.

V rozhovoru s ing. Dejmalem jsme došli k trochu kurióznímu závěru, že léčení Prahy bude léčení jejího venkovského zázemí. A tady docházíme k podobnému závěru, že léčení Prahy je léčení obyvatelstva, léčení jeho tolerance.

HAVEL: Napadá mě jiná věc, která s tím souvisí, totiž že velice dobrý vynález dávných časů byly městské hradby, které říkaly: Zde končí město a tam začínají pole. To v moderní době neznáme. Letecké snímky velkoměst se strukturálně velice podobají rakovinným nádorům. Vidíme, jak se města šíří dál a dál a nemá to hranic. Létal jsem nad Prahou helikoptérou i letadlem a viděl na území Velké Prahy ohromnou nezastavěnou plochu. Vůbec nepotřebujeme, aby se Praha kamkoli rozšiřovala. Možná to bude celá čtvrtina nebo třetina Prahy, kde není nic. Neurčité rozježděné prostory, napůl tovární dvory, napůl smetiště. Nevím, co to je, nazval bych to Nic. Tam přece mohou buď stát domy, nebo být parky. Ale proč by tam mělo být toto Nic, to nechápu.

Představme si, že tomuto Nic v krajině odpovídá i Nic duchovní.

HAVEL: Je tu ještě jeden problém. Praha a vůbec celé Československo bude ještě několik let prožívat šok ze svobody. Bude znovu hledat svou duchovní tvář. Protože donedávna veškeré naše společné duchovní snahy, byť i velmi nepřímo, směřovaly proti totalitní moci. Naše kultura, která byla obdivovaná v 60. letech - vzpomínáme, jak lidé z celého světa říkali: "to je poslední kulturní velkoměsto", a jak byli fascinováni sociálním zájmem, tím, že stojí lidé fronty před knihkupectvími, a podobně - tato kultura byla paradoxně založena na existenci totalitního systému. To se nyní zhroutilo a vidíme, jak jsou umělci vykolejení. V oblasti dramatu nebo literatury nevzniklo po té naší revoluci žádné svrchovaně umělecké dílo, které by vzešlo z této doby a reflektovalo ji. Vychází bezpočet reedicí všeho, co bylo za dvacet nebo čtyřicet let zakázáno, nicméně můžeme pozorovat kulturní ustrnutí, duchovní stav šoku. Umělci tak dlouho naráželi na strop režimu a tak dlouho toužili tu bariéru prorazit, že když ji prorazili, jsou šokovaní a nevědí, co mají dělat.

Nebo se tento nový prostor pro svobodu vyplňuje něčím, co je jenom dovezené. Říká se, že Praha je hlavní město sekt, že tu je nejvyšší diverzita a koncentrace sekt v Evropě. Ale bohužel málokterá z nich dělá to, co kdysi dělali Židé, Němci nebo Italové: že by něco ze zdejšího genia loci přetavovala skrze sebe. Přinášejí hotové prefabrikované elementy a ty tady pouze reprodukují. Výsledek je děsivý.

HAVEL: Těch je spousta. Samo o sobě na tom není nic špatného, neboť to zakládá duchovní pestrost města, ovšem fakt je, že tato společenství jsou orientována velmi silně sama do sebe. Je to ještě pozůstatek totalitní éry, kdy jakékoli sdružování na duchovním principu bylo zakázané - oni jsou vlastně všichni pořád trochu spiklenci.

Druhá věc je problém dovozu. Můžeme pozorovat, jak zakázané ovoce strašně chutná a lidé by nejraději, aby každý druhý obchod byl sexshopem. Najednou se vrhli na všechny viditelné a nápadné stránky západního života a všichni je sem importují - částečně z důvodů komerčních, ale částečně z podvědomého a trochu falešného pocitu, že když sem tyto vnější známky rozvinuté svobodné společnosti dovezeme, tak se takovou společností i staneme. Na jedné straně tu je zběsilý import a na druhé straně přetrvávající xenofóbie k čemukoli cizímu, o níž jsme mluvili. - Vždyť ani Hrad není dílem českých ručiček, to je mezinárodní produkt. A co chvíli mohu někde narazit na námitku jako: Chtějí nám vzít náš Hrad, chtějí nám ho rozprodat zlým cizincům, nebo podobně. Mělo by být naší ctí, aby nám světový architekt něco postavil nebo rekonstruoval - to je přece naše ctižádost, tak proč ten rovnou nedůvěřivý pohled kvůli tomu, že je cizinec?

Tento problém je o to těžší, že se zdá, jako by oba tyto úkoly byly neslučitelné: objevit v sobě obrovskou toleranci a otevřenost a zároveň zůstat vybraně oddělený a svůj.

HAVEL: Ten, kdo si je jist svou totožností a kdo má své přirozené sebevědomí, ten se nemusí bát žádného cizího vlivu, ale může si osvojovat, co ho napadne, a vždycky se to stane součástí jeho osobnosti. Kdo si je tímto nejistý, ten se potom pochopitelně musí bát, aby neřekl, co už řekl někdo jiný, aby nepřevzal něčí nápad, myšlenku, postřeh, tvar. Ten strach z cizího je spíše známkou nepevnosti vlastního poznání a nedůvěry v ně než naopak, že by hypertrofovaná sebedůvěra odmítala cizí prvky.

S Václavem Havlem a arch. Miroslavem Macákem rozmlouval Bohuslav Blažek

Čtyři desetiletí vulgárním marxismem podněcovaný názorový nihilismus, založený na hlásání zjevných nepravd a na vynucování jejich alespoň formálního přijímání, způsobil nesmírnou názorovou roztříštěnost a faktickou atomizaci společnosti na jednotlivce nebo na skupinky spojené - z hlediska společenského a politického uvažování - okrajovým zájmem (sport, sběratelství, turistika). To je nejhorší možné východisko pro společné budování nové společnosti, pro společné sdílení strastí přechodného období, pro obranu již dosaženého, pro přijetí jedné (protože může být jen jedna) reformní strategie.

V polistopadových dnech vzniklo falešné domnění, že stačí negativní konsensus, konsensus v odmítání minulého, a že na tom můžeme budovat budoucnost. Vystřízlivění bylo velmi rychlé. Na krátkou dobu sice bylo zakryto euforií spjatou s prvními svobodnými volbami, ale již tehdy bylo jasné, že hlavní politická seskupení jsou jen náhodnými slepenci prvního porevolučního období a že nemohou přežít nástrahy transformačního procesu. Rozpad Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí, Hnutí za svobodnou Moravu, obrovské vnitřní problémy dalších existujících stran v dnešní době (dokumentované nesmírně protichůdnými politickými postoji jejich představitelů) jsou logickým výsledkem politicky málo strukturované a názorově málo pevné české a slovenské společnosti.

Statistický záběr (momentka) moc neřekne, důležitější je trend, tendence, a právě zde vzniká mnoho pochybností. Cítíme růst nervozity, pokračující názorový chaos, nihilistické postoje. Musíme si položit otázku, jakou roli v tom hrají sdělovací prostředky, novináři. Přispívají k hledání společně sdíleného názoru na cestu vpřed, nebo vytváření politického konsensu spíše komplikují a oddalují? Mám strach, že spíše to druhé. Není pochyb o tom, že politické zpravodajství z domova nemá ráz neutrální, ale vždy negativistický, neboť už předem vychází z pochyb a nedůvěry v dobré úmysly i schopnosti politiků.

Toto by tolik nevadilo, kdybychom žili ve světě "stranických" novin, tak jak je znali naši dědečkové a pradědečkové, protože tam jeden názor vyvažoval druhý a předpokládalo se, že "pravda" vzniká jako jakýsi průsečík všech těchto názorů. To už však není moderní, noviny, rozhlas, televize nesmějí být stranické, musí být maximálně kritické, musí být soustředěny na problémy, chyby, neúspěchy, a co je ještě důležitější, ve své nadstranickosti musí být jaksi mimo společnost, pokud možno nad ní. Tento přístup vyžaduje nadlidské schopnosti a zcela altruistické postoje a motivy jednání. Novináři jsou však - jako my všichni - lidskými bytostmi, a jsou proto poháněni ve své činnosti motivy ušlechtilými i zcela přízemními. Z vlastní každodenní zkušenosti však vím, že mnozí z nich mají pocit, že by si zadali, kdyby nezačali rozhovor agresívní, nepřátelskou otázkou. A nejen to. Apriorní kriticismus bez nutnosti obhajovat vlastní názor, bez nabízení jakékoli alternativy, bez zamyšlení se, zda vůbec alternativa existuje, je velmi snadný.

Poměrně málo to vadí ve společnosti s ustálenými hodnotami, která neprochází zásadní přeměnou. To však není náš případ, my se musíme chovat daleko pozorněji. Samozřejmě, že existuje dělba práce, někdo je politikem, jiný novinářem, obě role jsou odlišné a obě jsou do značné míry dobrovolné, takže je možné - jsme-li moc nespokojeni - z nich vlastním rozhodnutím vystoupit. To však není řešením, protože nám jde v dnešní, neopakovatelné situaci o víc. Nám jde o společné hledání východiska a v tom jsme všichni na jedné lodi.

20. 5. 1991

Po přečtení rozhovoru LtN s šéfredaktorkou časopisu Světová literatura v čísle 18 jsem nabyl dojmu, že časopis SL se zřejmě stane z revue světové literární tvorby širokého spektra a s informacemi o tom, co se ve světě okolo literatury děje, pouhou periodickou publikací s úzkým zaměřením, čili že bude suplovat knižní tvorbu a stane se náhradním odbytištěm pro některé vlivné překladatele, kteří nyní nemají kde své šuplíkové práce uplatnit.

Tady se ovšem naskýtá veliká příležitost pro toho, kdo je ochoten vykrýt vznikající mezeru. Kdyby se totiž někdo ujal toho, co SL opouští, jistě by získal spoustu dosavadních čtenářů SL. Docela určitě převážná většina čtenářů SL skutečně chce sledovat světové literární dění, a ne pouze to, co někdo označí za světovou špičku. A je si jen přát, aby se někdo ujal Světovou literaturou vyklizeného pole co nejdříve.

OTAKAR FRANCZYK, Ostrava

Počátkem května vyšlo první letošní číslo. Nová redakce chtěla a chce i do budoucna připomínat jména a práce estetiků, filosofů a teoretiků umění, kteří v minulých letech nemohli oficiálně publikovat. A takových nebylo málo. Za pozornost rozhodně stojí dosud neuveřejněná rozsáhlá studie Jana Patočky Prostor a jeho problematika, fenomenologicky orientovaná úvaha Antonína Mokrejše Interpretace umění jako filosofický problém, i stať Josefa Hlaváčka Malířská technika a sociologie obrazu. Časopis Estetika, vydávaný Ústavem dějin umění ČSAV, je k dostání v knihkupectví Academia na Václavském náměstí.

-hl-

se dne 8. května 1991 konalo setkání české kulturní veřejnosti, zejména vysokoškolské, s ředitelem jedné z nejvýznamnějších italských nadací Fondazione Agnelli panem dr. Marcellem Pacinim. Za přítomnosti italského velvyslance a rektora Univerzity Karlovy informoval pan Pacini o poslání instituce: stimulovat a podporovat rozvoj vzdělanosti a kultury v Itálii a rozšiřovat kulturní styky se všemi zeměmi světa. Jedním z aktuálních úkolů je dnes navázat kulturní kontakty se zeměmi střední Evropy a podporovat v nich mimo jiné rozvoj sociálních věd. Smyslem těchto aktivit je přispět ke stabilizaci a zkvalitnění demokratických institucí a k širší obeznámenosti středoevropské veřejnosti se současnou italskou kulturou. Fondazione Agnelli již poskytla konkrétní materiální podporu několika romanistickým pracovištím v Československu v podobě rozsáhlých knižních darů a kopírovací techniky. Na setkání byl podepsán protokol o spolupráci mezi Fondazione Agnelli a novou fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy: fakulta zahájí výuku italštiny pro politology, sociology, ekonomy a žurnalisty, Fondazione Agnelli bude platit nejméně po dobu tří let vyučující a výuku zabezpečí učebnicemi a slovníky.

-k-

neměl Karel Nový nic společného, to jenom zařádil tiskařský šotek v 11. pokračování (LtN č. 20) mého vzpomínání "Co bylo, bylo"; laskavý čtenář jistě pochopil, že šlo o hazard karetní , jímž si pozdější národní umělec přivydělával. Ostatně náznakem tato životní zkušenost autorova je obsažena i v jeho trilogii "Železný kruh".

V. KOCOUREK

V LtN č. 18 z 2. 5. 1991 reagoval pan Just na můj článek o J. Plachtovi (LtN č. 16), k němuž mi dal podnět jeho článek v dřívějších LtN. O postojích J. Plachty se s panem Justem, který zřejmě o nich neví víc, než co vyčetl z ničím nedoložené inzerce nejmenovaných novin, nechci přít. Musím však odpovědět na těch několik Justových rozporných řádků, ve kterých říká, že nemá důvodu nedůvěřovat mému svědectví, ale o kousek dál praví: "...byť je to klasické 'svědectví z druhé ruky'". To znamená, že jde o svědectví pochybné - tedy nedůvěryhodné. J. Plachta mně to, co říkám ve svém článku, sdělil osobně (ne přes druhou osobu), a že jsme ho v té době (s mou asistencí) operovali, lze si ověřit s naprostou jistotou na chirurgické klinice Lékařské fakulty hygienické. Jde tedy o svědectví autentické, a jestliže pan Just považuje takové svědectví za klasické svědectví z druhé ruky, pak chraň nás Bůh před takovou klasikou. Naopak jeho svědectví, doložené nedoloženou inzercí, nelze hodnotit jinak než jako 'jedna paní povídala' tedy jako pomluvu. A dále jeho zmínka o "zjednodušujících úryvcích v LtN z burianovské monografie" může vzbudit podezření na neblahou praxi záměrného zkreslování smyslu vytrhováním údajů z kontextu. Zmíněnou monografii neznám a také o ni vůbec nejde. Můj článek se opírá o celý autorův článek v LtN, nikoliv o nějaký úryvek. Musím uznat i kladný prvek ve sdělení pana Justa, že totiž "...neexistuje žádný doklad dodatečný, tj. doklad o tom, zda dopředu inzerovaný Plachta skutečně také vstoupil do éteru".

Prof. MUDr. Bedřich Placák

Před časem jsem si dovolil seznámit čtenáře s myšlenkou poslední velké české encyklopedie (Sláva a smutek českých encyklopedií, LtN č. 17), založené na spojení permanentní redakce (s počítačem - databankou) a individuálních uživatelů, vybavených malými domácími computery. Řada kladných ohlasů (dokonce i od institucí) způsobila, že má opovážlivost stoupla: připojuji další laický návrh na aplikaci téže myšlenky v oblasti novin.

Zasvěcení vědí, že naše současné noviny a časopisy mají veliké problémy s polygrafií i s distribucí, a to vše ještě komplikují daně. Zkusme si tedy představit následující sci-fi:

Ráno tradičně vstanu a postaru postavím na čaj. A nyní změna: následujících pět minut nestrávím tím, že bych seběhl do přízemí a vybral si ze schránky noviny, případně nadával, že tam ještě nejsou (a třeba se jich vůbec nedočkal), nebo lamentoval nad tím, že místo Mladé fronty Dnes tam mám Svobodné slovo. Místo toho přistoupím ke svému počítači a pomocí kódu, který mám koupený (předplacený), se počítač spojí telefonicky s mým raníkem a já si jej okamžitě na obrazovce "prolistuji". Protože jsem člověk spíš konzervativní, nenaservíruji si snídani před obrazovku, ale ty stránky, které mě zajímají, si nechám k snídani tiskárničkou vytisknout.

Vzniklé úspory, ekonomické i ekologické, netřeba rozvádět. Navíc jsou tu přinejmenším dva typy ekonomických subjektů, které by měly mít zájem realizaci mé fantazie podporovat: výrobci domácích počítačů a obchodníci s nimi. Pak také telekomunikace, ovšem telekomunikace chovající se podnikatelsky, tj. mající zájem na tom, aby se telefonovalo co nejvíc. O "kšeft" by naopak přišly tiskárny a distribuce novin, částečně i papírny. I tento typ novin by mohl přinášet inzerci, prostá reklama by ale byla asi poněkud méně účinná (na obrazovce by se objevila, ale málokdo by si ji též vytiskl).

Velkým přínosem by byla možnost posunout uzávěrku listu až do časných ranních hodin, noviny by byly ráno skoro stejně aktuální jako televize nebo rozhlas. Pro začátek by však bylo možno zkusit souběžnou produkci: umožnit čtenářům výběr mezi dvěma "způsoby" těchže novin. Vstupní, tedy pouze přídatné náklady by byly relativně malé, ba dokonce se mi chce věřit, že by se našla firma, která by k tomuto účelu ten jeden počítač zapůjčila. Zcela zvláštní význam by pak mohl mít tento návrh pro nízkotirážní periodika, dnes tolik ohrožená a vyžadující dotace (například odborné časopisy). U jejich čtenářů, většinou inteligence, se vlastnictví počítače, nebo alespoň přístup k němu dá předpokládat.

PETR PAVLOVSKÝ

Polož knihu při čtení vždy na čistou podložku! Při obracení listů prsty nesliň! Nevkládej mezi listy nečistý a popsaný papír, hadříčky, jehlice a jiné věci, jimiž se kniha znečišťuje a poškozuje! V nemoci, zvláště trpíš-li rýmou, chřipkou, katarrhem anebo různou kožní vyrážkou, knih do rukou nebeř! Na lůžku nečti, na peřiny a pokrývky knih neklaď! Při čtení nejez, neklaď na knihu kapesník, nefoukej a nedýchej do listů na ořízce, nepřibližuj se řádkům ústy a nosem, nekýchej a nekašli nad knihou! Kdybys rad těchto neposlechl, zavinil bys snadno onemocnění vlastní nebo chorobu čtenáře následujícího! Jednání takové bylo by nesvědomité, nelidské, trestuhodné! Opotřebovaných a ohmataných knih do rukou nebeř! Po přečtení knihu na suché, čisté místo ulož, chovej ji v čistém obalu, vypůjčenou pak včas a neporušenou odevzdej! - dočetl jsem se na tištěném lístku s razítkem Knihovna čtenářského spolku NERUDA v Letovicích, vlepeném do knihy Koruna neuvadlá mučedníkův božích českých, která podrobně popisuje popravu českých pánů na Staroměstském náměstí. Nemohu se od té chvíle zbavit dojmu, že ta úzkostlivá sterilita souvisí s krvavými jatkami hlouběji a podstatněji, než by se zdálo z tohoto jejich náhodného setkání.

-rut-

Je tomu letos 94 roků, co časně zrána 31. prosince 1834 zaklepal kdosi "U Bonů" na dvéře komůrky Škroupovy... a mladistvý Josef Kajetán Tyl, "pan kaprál" z Josefských kasáren vrazil chvatně do nuzné jizbičky.

"Pro pět ran, kamaráde, vstávej!" křičel již zdaleka. "Jest zle! Máš dnes k benefici v divadle na Ovocném trhu v německém divadle, kde se teď hraje česky jenom v neděli odpoledne z milosti, mou frašku "Fidlovačku", ale zapomněl jsem dát do ní kuplet! A to víš, co je kus bez kupletu? Náš Strakatý slíbil, že se mu naučí ještě do oběda!... Tu máš! Tady jsem v čerstvosti něco naškrábal! Ven z postele! Alou! Sedni, seber svůj um a seštemuj k tomu zčerstva muziku!"

"Ale... Máš rozum? Tak nakvap!... Zač pak to může státi?" namítl rozpačitě přítel Škroup.

"Žádné ale! Dobré to bude! Tys kumštýř Bohem nadaný! Nemluv a mlč! Tady máš text, dej se do toho a já ti zatím uvařím snídani!"...

Dobrý Josef Kajetán vzal skutečně hmoždíř (kávové mlýnky, jak známo, tehdy ještě nebyly), nasypal praženou kávu a bušil do ní až byla na prášek, doběhl k mlékařce pro "sbírané", rozštípal dříví a postavil hrnky na plotnu.

Zatím přítel J. N. Škroup slezl s postele, protřel si oči a rozbaliv papír, na němž byla slova Tylova kupletu, četl zvědavě:

"Kde domov můj?

Voda hučí po lučinách,

bory šumí po skalinách, v sadě stkví se jara květ,

zemský ráj to na pohled!"

Škroupovi se ty verše hned zalíbily i přiostřil si brkové péro, nalinoval notové čáry a opřel zamyšleně ruku o čelo...

hlavou jeho zavířily tóny dumné, jásavé a roztoužené a za okamžik počalo péro skřípati po papíru.

Právě když přítel "Kajetánek" postavil před něj hrníček libovonného bílého kafíčka, podal mu kamarád muzikant partituru a sednuv k pianu zahrál ponejprv svoji melodii!...

Pan "kaprál" Tyl čekal, že to bude obyčejná rozmarná kalamjka "z nouze", jen na výpomoc, ale jak zabouřily podkrovní komůrkou první takty písničky Škroupovy, ztrnul i zatajil se mu v hrdle dech!

S nesmírným rozechvěním naslouchal líbezným rajským zvukům, které srdcem v těle zachvívaly, a když Škroup ku konci zapěl hlasitě:

"A to je ta krásná země,

země česká - domov můj!"

vyhrkly Tylovi slzy a on padnuv mu v náruč, vroucně jej zlíbal a zobjímal!

"Kriste pane! To je hezké! To bude úspěch!" zavýskl. "Uvidíš, že dnes lidi rozbijou Stavovské divadlo!"

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - A neklamal se.

Úspěch byl ohromný...neslýchaný! Když zpěvák V. Strakatý přednesl píseň Škroupovu po desáté, otřásalo se celé divadlo stále ještě hromovým potleskem!

Druhý den zpívala nový "kuplet" celá Praha, za týden celý venkov a než minul rok, stal se skromný popěvek hymnou českého národa...a nyní státní hmynou svobodné, samostatné československé republiky, která r. 1920 po zabrání Stavovského divadla z rukou německých zazněla poprvé Čechům zas v české budově!

Leč nejen česky...také anglicky zpívají Tylovu a Škroupovu nesmrtelnou píseň Čechové.

O Homeland mine, O Homeland mine!

Streams are rushing through thy meadows;

Mid thy rocks sigh fragrant pine groves,

Orchards decked in Spring-s array.

Scenes of paradise potray

And this land of wondrous beauty

Is the Czecheland, Homeland mine

Is the Czecheland, Homeland mine.

Ovšem výslovnost anglická je jiná než by píseň četl anglicky neznající Čech. Tomu by k notě vždy slabik přebývalo!

*

Veškeré námitky proti ideové bezobsažnosti, jak je poprvé snesl Jan Kosina v "Hovorech Olympských" a které se potom častěji opakovaly - přežila snadno tato krásná píseň!

Ideová bezobsažnost?

Vždyť vyjadřuje vše!

Vše - celou českou duši!

Děti křtěné Vltavou (1928)

Poznámka:

Záměny Františka Škroupa za Jana Nepomuka se dopustil autor, nikoli redakce Literárních novin. Ponecháváme ho v tom omylu, neboť je to omyl výmluvný. Pokud se české vlastenectví opírá o nějaké věcné informace, bývají zpravidla mylné.

-rut-

"Ve Strážnici verbujú")

Ej poslanci ... vy

Vy nevíte co nového

Já vám to povím

U Langoša lustrujú

Aj registry šmírujú

Mandáty berú

Ej sněmovno má

Jsi-li ke mně neupřímná

Já sa taky dám

Dám sa mezi lustráty

Příjdu o své dva platy

Od Ká Gé Bé

taky

bude 4. června od 16 hod. v knihkupectví Slovanský dům (Na Příkopě 31, Praha 1) podepisovat svou knihu Vyložení umělci aneb Kunsthistorické pohádky (vyd. nakl. Inverze). Autogramiády se také zúčastní fotbalista Antonín Panenka a umělci Karel Nepraš, Zbyněk Benýšek, Ellen Jilemnická, Petr Kouba a Rudolf Němec.

-iw-

Nevím, byla-li to náhoda či promyšlená skladba edičního programu (patrně obojí trochu), že prvních šest svazků Knihovny Lidových novin zmapovalo velmi důkladně problematiku našeho národního osudu v druhé polovině XX. století. Ne že by jednotlivé svazky pokrývaly historickou fakticitu, to by také samo o sobě nemuselo znamenat velký přínos. Ale šest knih, které máme před sebou, představuje šest zcela osobitých, žánrově rozdílných a metodicky i světonázorově odlišně pojatých hloubkových sond do nejpalčivějších otázek, před jejichž řešení nás postavily naše moderní dějiny.

Knihovna zahájila přetištěným souborným svazkem projevů Václava Havla z let 1983-1989, který připravil Vilém Prečan pro Československé dokumentační středisko nezávislé literatury už v r. 1989 pod názvem Do různých stran. Druhý svazek je souborem deníkových záznamů Milana Šimečky , vedených od 31. 12. 1987 do 28. 2. 1989, nazvaným Konec nehybnosti . Třetí svazek tvoří esej našeho předního historika Jana Křena Bílá místa v našich dějinách . Ve čtvrtém svazku Krvavé velikonoce vzpomíná aktivní účastník našeho zahraničního odboje za druhé světové války, generál Vilém Sacher (listopadového převratu se nedožil), na poslední fáze bojů naší východní vojenské jednotky o Slovensko. Následuje pátý svazek - beletrizující, memoárová kniha jednoho z předních zakladatelů organizace našich politických vězňů totalitního režimu K 23l Jaroslava Brodského Řešení gama . Zatím (do března) posledním svazkem je výhledový esej Jiřího Dienstbiera z r. 1986 Snění o Evropě o možnostech uspořádání budoucí Evropy. Každá z těchto knih by zasluhovala obsáhlý rozbor: vždyť ony svazky přímo vyzývají k ztotožnění, rozvedení a domýšlení naznačených problémů, k polemice i hledání dalších možných alternativ. Je to několik ukázek z dílny našeho politického samizdatu "normalizačních" let, dostatečně dokazujících, jak intenzívně se tu přemýšlelo o mnoha kontroverzních problémech našich novodobých dějin v čase, kdy byly pro oficiální oblast tabu nebo se jen sterilně omílaly v ideologicky schematizovaných klišé.

KLN rozhodně nehodlá svým čtenářům podávat stranicky a tudíž jednostranně orientovanou politickou stravu. Což asi bude straníkům dost nepříjemné: třebaže všechny jmenované knihy přinášejí hojnost informací, pro mnohé naše občany neznámých, sotva jim podají klíč k světonázorové či politické orientaci. Nad těmito knihami se musí myslet, především totiž podněcují myšlení. A právě to je na nich nejcennější: potřebujeme-li v postkomunistické společnosti něco velmi naléhavě, není to jistě záměna jedné ideologie druhou a náhrada jednoho myšlenkového stereotypu jiným, ale právě samostatné myšlení.

Výchova k individualismu, k individuálnímu prožívání, chápání a přijímání světa - to je jedna z ústředních myšlenek Havlovy knihy Do různých stran. V eseji Politika jako svědomí (1984) vyzývá autor k úkolu "... vycházet ve svém jednání ze svých osobně zaručovaných, nepředpojatě reflektovaných a ideologicky necenzurovaných zkušeností, měřítek a imperativů; věřit hlasu svého svědomí víc než všem abstraktním spekulacím a nekonstruovat si jinou odpovědnost, než je ta, k níž nás tento hlas volá..., řídit se vlastním rozumem a sloužit za všech okolností pravdě jako své bytostné zkušenosti" (s. 56). To je ona Havlova "apolitická politika", politika jako "praktikovaná mravnost a služba pravdě". Tyto myšlenky jako základní postuláty Havel rozvádí na desítkách stránek svých knih: k nim vrací své čtenáře z různých úhlů a perspektiv: ať je to "moc bezmocných", Patočkova "obec otřesených", odvaha "být bláznem" (děkovná řeč při udělení Erasmovy ceny z r. 1986), tedy principy, které vedly hrstku občanů k pokusu "ponižovaného vztyčit hlavu, umlčovaného promluvit, obelhávaného vzbouřit se proti lži, manipulovaného vyprostit se z manipulace..." a "nalézt opět svou lidskou důstojnost a integritu a obnovit úctu k sobě samému" (O smyslu Charty 77, 1988).

Havlova kniha Do různých stran, navazující na jeho soubor O lidskou identitu (vydalo nakladatelství Rozmluvy), je myšlenkovou trestí našeho disentu: vyzývá k samostatnosti, nevylučuje, naopak předpokládá toleranci a úctu k názoru druhého, k zásadovosti, která není fanatismem a která nepřipouští, aby člověk nekriticky a nenávistně sloužil nějaké ideologii či straně. Slouží-li něčemu, pak jedině svému svědomí. Není v něm místa pro nenávist.

V nynější politicky rozjitřené atmosféře zní tato slova snad příliš idealisticky. Ale právě proto je třeba stále znovu si je připomínat, odpovídají duchu Masarykovu a všemu nejlepšímu z humanistického odkazu našich dějin. A tento idalismus je společný všem dosud vydaným svazkům KLN (pět z jejich autorů patří mezi signatáře Charty 77, šestý - J. Brodský - žil a zemřel v exilu, ale soudě podle jeho knihy Řešení gama, plně by se s principy Charty ztotožňoval). Předčasně zesnulý Milan Šimečka, jedna z nejsvětlejších postav našeho disentu, ve své knize soustavně mapující a komentující dramatické události posledních dvou let existence zkomírajícího komunistického "ancien régime", píše: "Je zřejmé, že zkušenost z tohoto společenství (Charta a disent, pozn. F. K.) představuje jedinou pluralitní zkušenost v posledních desítiletích národních dějin a postupně se stane zřejmé všem, že jakákoli myslitelná obnova československé společnosti v tak exponovaném místě střední Evropy je možná jen na základě této pluralitní zkušenosti. Všechna ostatní řešení jen prodlužují pád ke dnu" (s. 112).

Není však právě skutečnost, že disent u nás přece jen zahrnul poměrně úzkou skupinu lidí, jednou z vážných příčin, proč se nám kulturně fungující demokratický pluralismus daří vytvářet tak obtížně?

Na leckterou aktuální otázku nám mohou dát odpověď i naše dějiny. Ale známe je vůbec? Vyznáme se v nich? Umíme je opravdu využít jako "učitele života"? Na to odpovídá prominentní historik našich předmnichovských a válečných dějin Jan Křen, jeden z editorů samizdatového Historického sborníku, ve své knize Bílá místa v našich dějinách. Jde vlastně o soubor otazníků: Jak to bylo se stalinismem padesátých let a s normalizací? S dějinami socialismu, demokracie, nacionalismu u nás; jak je to s nevědeckým ateismem a co si lze představit pod pojmem český konzervatismus? Čtěme dnešní noviny a hned zjistíme, co je tu zmatku, nedorozumění, improvizace i prosté faktické neznalosti. Jak naléhavý úkol pro naše pedagogy, politiky, celou společnost!

Co jen je obtíží i v porozumění době, kterou mnozí z nás dosud pamatují: druhé světové válce a antifašistickému boji. Kniha generála dělostřelectva Viléma Sachera (nositele vysokých - i cizích - vyznamenání, která mu byla spolu s hodností po podepsání Charty 77 Husákem ostudně odňata) není jen nefalšovaným obrazem nepatetického krvavého obrazu války jako neuvěřitelné dřiny a odporné řezničiny, ale také mementem budoucím generacím, aby už nikdy neuvolnily prostor silám, které mají vůli a moc lidstvo do takových špinavých jatek uvrhnout. Doufejme, že zkušenost s "Vůdcem", který nejprve budil jen přezíravý posměch, ale pak se stal pánem Evropy a hrozbou celému světu, lidstvu stačila.

Osobní zkušenost s jiným krutým totalismem vylíčil učitel Jaroslav Brodský, ušlechtilá duše, sledující jediný cíl: pěstovat v mladých lidech cit pro spravedlnost a dobro. Je v jeho knize Řešení gama, popisující otřesné krvavé děje s jemným ironickým nadhledem, něco hluboce jímavého: vždyť právě pro člověka s takto organizovanou psychikou musela být kalvárie komunistických lágrů padesátých let dvojnásobně strašnou. A přece nezatrpkl, nevyšel z vězení s hlubokou nenávistí v srdci a s touhou po pomstě. Ustavující schůzi K 231 z r. 1968 popisuje těmito slovy: "Mluvili jsme o tom, že nás utrpení naučilo moudrosti. Že jsme se zbavili komplexu odplaty. Že nebudeme dělit lidi podle politického přesvědčení, ale budeme pomáhat lidem s morální a intelektuální kvalitou, aby se dostali do čela, a hlídat blby, aby je neohrožovali. A také že budeme pomáhat demokracii a nové společnosti, které Dubček říká socialismus s lidskou tváří. A že jim věříme" (s. 128). Také idealismus? Iluzívní důvěřivost? Jistě. Ale právě tenhle idealismus pomohl Brodskému přečkat deset let nelidských podmínek káznic. A svého snu o bratrství otřesených se nevzdal ani v emigraci, kde napsal svou knihu. Kde by asi dnes bylo jeho místo, kdyby se byl dožil?

Není třeba zdůrazňovat, jak hluboce všechny tyto problémy pronikají do našeho současného života a jak významně mohou modifikovat perspektivy naší společnosti. A to nejen vnitropoliticky, ale také v našich zahraničněpolitických aktivitách a mezinárodních vztazích. To, co se dnes zdá všední a samozřejmou realitou, bylo ještě před několika lety fantastickým snem. Blokové rozštěpení světa, existence dvou německých států rozdělených betonovou zdí, jalová, vleklá, odzbrojovací jednání, po nichž následovalo vždy další kolo horečného zbrojení... - to vše se zdálo být neochvějnou realitou, petrifikovanou nejméně do konce tisíciletí. Proto se může z dnešního pohledu zdát Dienstbierovo Snění o Evropě z r. 1986 příliš nesmělé a determinované "jaltskou" vizáží poválečné Evropy. A přece před pěti lety to ještě byl revoluční plán, který opravdu náležel do říše snů. Onen boj proti konfrontační mentalitě, dichotomickému dělení národů a států na levici i pravici, progresivisty a konzervativce, stál u kořene dnešních celoevropských změn, kdy se vize jednotné Evropy přesunula z oblasti fantazií a snů do reálně konstruovaných prognóz a konkrétně přijímaných politicko organizačních opatření. Bylo by však lehkomyslné soudit, že dnes už "je vyhráno", problémy odstraněny a nic nebrání v cestě k integrálním Spojeným státům evropským. Východní Evropa je po čtyřiceti letech totalismu příliš odlišná od té západní, to cítíme i u nás, v nejzápadoevropštější z východoevropských zemí. Propukají silné nacionální a rasové vášně. Ekonomická reforma prochází úskalím sociálních otřesů. Přes bolestnou zkušenost stále existují lidé, kteří by rádi řešili společenské problémy nějakým radikálním autoritářským chirurgickým řezem zleva či zprava. Supervelmoci zůstaly supervelmocemi, i když jedna si reputaci velice vyspravila a druhá je naopak silně pošramocena morálně i hmotně. Ale dějiny se nezastavily a problém Rusko a Evropa ze světa nezmizel. Nejrůznější ekologické, etické a ekonomické otázky může lidstvo vyřešit jen jednotně. Ani sjednocená Evropa by je však nezachránila, pokud by vedla ke konfrontaci s jinými světadíly.

Všechny svazky KLN zřetelně demonstrují, že odkaz Charty 77, disentu i paralelní kultury uplynulého dvacetiletí je příliš potřebnou, živnou látkou našeho dneška, než abychom jej mohli vykázat do oblasti intaktní historie. Opustíme-li jeho principy, možná že vytvoříme jakžtakž fungující parlamentní demokracii a jakéstakés tržní hospodářství, ale rozhodně to nebude stát, v němž by moc byla podřízena právu, politika etice, ekonomika ekologii a vědeckotechnický pokrok duchovní kultuře. To je jistě program maximalistický, beze zbytku nesplnitelný. Ale kdybychom jej neměli neustále před očima jako ideál, sotva bychom se stali zemí, která aspiruje na vlastní přínos Evropě a lidstvu. A jen tak může mít naše suverenita nějaký smysl.

Čas od času se z nedávné paměti české poezie vynoří verše Oldřicha Wenzla , aby čtenářům s jistou naléhavostí připomněly existenci poválečné vlny neosurrealismu a českému básnictví snad ještě naléhavěji úrodnost humoru, který nepatří zrovna k jeho pravidelné výzbroji. Pokaždé se tak děje zásluhou Wenzlova přítele, básníka, kritika i teoretika Ludvíka Kundery. V půli čtyřicátých let získal Wenzla pro spolupráci s konstituující se skupinou Ra, od konce padesátých let namáhavě a s obtížemi vyhledával nakladatele pro Wenzlovu starší prvotinu Yehudi Menuhin. Ani v pozdějších letech při vydávání dalších sbírek neprobíhalo všechno tak hladce, jak si editor představoval; v roce 1982 Kundera připravil pro Mladou frontu výbor z básníkových veršů Veškerá poezie a v roce 1990 znovu pro Klub přátel poezie v Československém spisovateli a pojmenoval ho Pohodlný život .

Osud Wenzlovy poezie je ovšem dobově příznačný. Jako autor ze surrealistické líhně neměl zkraje padesátých let mnoho naděje na zveřejnění svých textů. Avšak i v dalších letech vyvstaly mnohé překážky, snad už ani ne ideologicky motivované, spíše vyvolané překvapivými pochybami o hodnotě Wenzlovy poezie. I tato nedůvěra prozrazuje něco o nevšednosti básníkových textů. Proto také pro postižení jejich osobitostí nebude asi stačit, označí-li se za surrealistické. Konstatuje to ostatně také ve své průvodní studii sám editor výboru a pro upřesnění konstruuje vnitřní souvislosti mezi Wenzlem a francouzskými básníky Eluardem a Péretem.

Wenzlův surrealismus je vskutku všudypřítomné a možná i trochu zautomatizované podloží veršů, jimž svébytnou barvu a vůni dodávají teprve hořejší vrstvy. Jsou namíchány tak, že je velice obtížné nalézt k nim obdobu jak v domácím, tak zahraničním hájemství poezie. Surrealistický psychický automatismus se v nich zlyričťuje humorem blízkým poetismu nebo spíše poetickým naivistům z krátké předpoetistické éry. Ale Wenzl ve svých hravých mystifikujících autostylizacích i fiktivních epizujících příbězích výrazně tlumí sentiment a pokoru prepoetistů a jejich naivitu přitvrzuje absurditou dadaistické provenience. Snad by se v pěti básníkových sbírkách daly vysledovat i jakési nepříliš výrazné stopy vývoje. Zdá se, že postupně slábne Wenzlova silně autoironicky zabarvená posměvačnost a s ní ustupuje do pozadí i útočná naléhavost jeho humoru. Směsí bizarních autostylizací i pseudoepických výjevů totiž tu a tam střídmě prosvítají natrpklá přiznání, pootevírající dvířka k autorově intimitě (s tím nepřímo souvisejí i častější projevy jinak nepochybně i zde stylizované milostné poezie). A tak původní básníkovo gesto v podobě groteskní hyperbolizace vyprávěného je v monolozích občas provázeno zvláštním napětím mezi autostylizací a životní autenticitou. Jeho zvláštnost záleží ve značné a autorem cílevědomě i nadále co nejvíce prodlužované vzdálenosti mezi jeho žitým a literárním životem; do onoho literárního ten žitý (v podobě dlouholeté nemoci a trvalého připoutání na nemocniční lůžko) proniká jen v těch nejdrobnějších, spíše pocitových než věcných střípcích, a to ještě do ztracena rozesetých uvnitř textu. Nicméně jsou tu a jejich přítomnost přikomponovává poněkud nahořklé tóny k básníkovým vervním mystifikujícím autostylizacím.

Kunderův nový výbor není pouhou kopií předcházejícího. V původní úplné podobě zůstala jen básníkova prvotina, další sbírky jsou představeny jen ve výtahu, povětšině nový je výběr z veršů juvenilních a do knížek nezařazených, poprvé se tu knižně tisknou ukázky z Wenzlových překladů Eluarda. Vedle zasvěceného Kunderova doslovu, jenž je kombinací reminiscencí na vzájemné přátelství a Wenzlova tvůrčího životopisu, patří k pozoruhodným partiím výboru také oddíl dokumentů s výraznou, hutnou a precizní charakteristikou Wenzlovy tvorby od Josefa Soukala, pronesenou při ustavování volné a neformální společnosti básníka na Mělníce v listopadu roku 1987. Nechybí ani překvapení: stoh veršů rozmanité orientace nějak Wenzlem inspirovaných. Figuruje tu Zdeněk Lorenc i Jindřich Hilčr, Petr Král spolu s Miroslavem Huptychem, Jan Rejžek vedle Jaroslava Čejky, Češi i Slováci. Korunu tomu všemu dodává koláž regenta patafyzického kolegia pro Slovensko Alberta Marenčina.

Jestliže jsem v úvodu napsal, že se Wenzlova poezie díky občasným výborům čas od času vynoří z paměti českého básnictví, pak právě připomenutý oddíl Kunderova výboru dokládá, že životnost této poezie má trvalý ráz a že žila a žije i bez poněkud vnějších podnětů. Tím nemíním ovšem zmenšovat význam výborů z básníků klasických i těch novějších, a už vůbec ne právě tohoto, v němž Kunderova nápaditost editorská je důstojným protějškem Wenzlovy vynalézavosti básnické. Chci jen říct, že stačí vyslovit Wenzlovo jméno a tomu, kdo si byť jen jednou přečetl něco z jeho knížek, vyvstane hned velice konkrétní představa jisté poetiky.

ZDENĚK PEŠAT

(Oldřich Wenzl: Pohodlný život; výbor z veršů. Praha, Československý spisovatel 1990, 276 str.)

I to patřilo k anomáliím byvšího režimu: prozaický debut Viktora Fischla (nar. 1912 v Hradci Králové), do té doby jen básníka, si mohl omezený počet čtenářů přečíst až v roce 1982 - díky nakladatelství '68 Publishers - v přepracované podobě: Píseň o lítosti , jejímž kmotrem byl František Langer, napsal autor v roce 1947 a v lednu 1948 s ní vyhrál soutěž Evropského literárního klubu. I skutečnost, že vydání románu bylo vzápětí zmařeno, přispěla k rozhodnutí odejít ze země. Zaměstnanci československého ministerstva zahraničních věcí pomohl k legálnímu vystěhování (na podzim 1949) Vlado Clementis. Viktor Fischl se však k ucelené literární práci dostal stejně až v polovině sedmdesátých let. I ve své nové zemi, čerstvě vzniklém státu Izrael, působil v diplomatických službách, na jejichž počátku přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan. Od té doby tak podepisuje rovněž vydání svých děl v zahraničí.

Na počátku padesátých let zpracoval vlastní poznámky z rozhovorů a styků s Janem Masarykem, v jehož exilovém úřadu v Londýně začal pracovat během druhé světové války. Hovory s Janem Masarykem (Tel Aviv 1952, 5. vydání MF 1991) se staly jeho nejpopulárnější, ale také nejproblematičtější knihou. Skromný autor, jenž i zde přistoupil k Janu Masarykovi loajálně a nanejvýš citlivě, si byl vědom nesrovnatelnosti s prací Karla Čapka, danou už od počátku záměrem, zamýšlenou koncepcí i kontrolou a pomocí T. G. Masaryka. Kontroverznost Fischlovy knihy je ale především v tom, že jejím objektem se stala jedna z vedoucích osobností tragického desetiletí 1938 1948; její podíl na odpovědnosti za politická selhání - byť v omezeném manévrovacím prostoru - nebyl dosud objasněn. V Hovorech nalezneme pronikavé myšlenky o komunismu, svérázné a sympaticky "nepolitické" pojetí humanismu, demokracie, svobody, s nímž nelze než souhlasit; objeví-li se však kritická sebereflexe, zůstane nerozběhnuta u "zdravé", bodré skepse, od níž není daleko k nějaké té anekdotě...

Ryzímu básníku v sobě, který ve třicátých letech obstál v prvorepublikové konkurenci a jehož válečnou tvorbu ohodnotil Václav Černý jako "jediný skutečně lyrický výkon naší emigrace", dostál verši z let 1950-1980, shromážděnými ve sbírce Dům u tří houslí (PmD 1981). Básníka české prózy , který na českého čtenáře vlastně teprve čeká, začal v sobě rozvíjet od sedmdesátých let, kdy se po odchodu z diplomatického světa mohl literatuře věnovat cele.

Přepracování zmíněné Písně o lítosti dalo knize důležitý rozměr navíc. Z románu o prvních střetech malého Daniela se světem dospělých v diaspoře vesnice na moravsko-slovenském pomezí (odkud pocházejí Fischlovi pradědové) se stala bilance židovského údělu, majícího po dvoutisíciletém utrpení před sebou ještě vymoženosti našeho věku, nacismus, vystřídaný posléze ještě filigránštější ideologií. Ústřední dilema hrdiny, utvářené dvěma odlišnými životními názory, totiž zdali je Bůh spravedlivý a přísný (tedy trestající), anebo milosrdný a plný lítosti (a tedy odpouštějící), rozehrává bolestný poznávací proces, který přechází v pokorné zjištění, že úplné vědění je nedosažitelné. Toto téma se stane Fischlovi obsesí: vzdorně přijatou v Dvorních šašcích, tiše smířenou v Páté čtvrti a nejnadějeplnější v Kuropění.

Jazyk Písně o lítosti stvrzoval ve Fischlovi bytostného lyrika. Líčená krajina, dětské hry, postupné chápání skutků dospělých je podáno bez tvaroslovných i stylistických experimentů, úsporně, a přesto s rozletem, se střízlivými příměry, přece dosahujícími ovzduší harmonie a klidu. V Kuropění (Konfrontace 1975, Čs. spisovatel 1991) se pak autor přiblížil vlastní poetické tradici nejblíže. Vypravěč, stárnoucí doktor na české vesnici, dobově ani místně blíže neurčené, vypráví, sní, medituje ve výrazně rytmovaných větách, jež by bylo lze přepsat do veršů: Nad každým stéblem trávy se chci v těchto chvílích sklonit, každý kámen vzít do ruky, polaskat jeho oblost uhnětenou věky, každým křemenem zakřesat, dechnout do chmýří každé pampelišky, sledovat let každého z jejích semínek, přivonět k růži, když se počne rozvírat, vložit ruku do chladné vody lesní bystřiny, naplnit plíce vůní polí po dešti, naslouchat slavíkům v májové noci, vychutnat sladkost jahody na jazyku, tisíce, tisíce okamžiků chci prodloužit, uschovat v zásuvkách paměti, navlékat jako korály v řetěz nejkrásnějšího šperku, s nímž budu pochován místo diadémů nejbohatšího z maharadžů. (l975, s. 77)

Vypravěčovým protějškem je kohout Pedro, jehož řeč ovládá doktor docela přirozeně. V jejich diskusích se tak střetávají dva postoje ke skutečnosti: doktorův, pochybující o smysluplnosti lidského bytí i konání, a Pedrův, odmítající "mudrování", velebící přírodu a nadšeně vítající každý nový den. Jejich spory - vedené v obapolné láskyplnosti, podepřené dokonalou znalostí partnera a dávající na srozuměnou vlastní dvojjedinost tohoto páru - ústí do doktorova poznání o jedinečnosti každého nadcházejícího okamžiku, o kontinuálnosti lidského rodu, jež s sebou zcela přirozeně přínáší lidskou nesmrtelnost, po níž se lidé zbytečně pachtí v úplně jiných končinách. "Obejmi vše, co se jen vejde do náruče," zní Pedrův recept. Kuropění je kniha nesmírně útěšná snad hlavně pro schopnost vypravěče naslouchat a objevovat: A tak tu stojíme, Pedro s rozmáchnutými křídly, já s rukama rozpřaženýma do dálky, a objímáme vše, co je před námi. Hořící javory, zlatovlasé břízy, houfy čápů řadících se k letu, i jasné nebe říjnového dne. Nikdy dřív jsem nevěděl, jak široká je má náruč a co vše v ní mohu obejmout. (1975, s. 152)

V Hracích hodinách (Polygon 1982) se Viktor Fischl obrací z vesnice do městského prostředí a píše svou zřejmě nejautobiografičtější knihu. Desetiletý vypravěč, podobně jako v Písni o lítosti, prodělává první zkušenosti s okolním dospělým světem, jejich povaha je však spíše rozmarná, postrádajíc Danielovu existenciální úzkost. Pokojové hodiny, hrající v každou celou mozartovský menuet, představují rodinnou pohodu, vzájemnou náklonnost vypravěčových rodičů a jeho uctivou a oddanou lásku k nim. Skrze ně proniká ke společenským pravidlům a vztahům "městečka na soutoku", jehož obraz je záměrně idealizován: drobnokresby jeho obyvatel - u Fischla zatím nejvýrazněji - vycházejí v laskavě humorném nádechu.

V Hracích hodinách je přislíbeno vyprávět o dalších příbuzných - a slovo je splněno v románu Všichni moji strýčkové (Polygon 1987). Vzhledem k jejich vysokému počtu (deset) vzniklo mozaikovité líčení osudů na různých místech habsburské monarchie i první republiky, které Fischl tvaruje svým dosud nejstylizovanějším postupem: miniatury jednotlivých postav ožívají v denících otce vypravěče, jenž samotný vystupuje až v Epilogu. Knihou provívá secesní duch i nejdůležitější společenské změny prvních desetiletí dvacátého století; přes mementa tragických osudů některých strýčků a načrtnuté úvahy o poslání spisovatele zůstává selankovitým, velmi zábavným úkrokem stranou.

Ještě zřejmějším oddechem byla kniha apokryfů Figarova zlatá svatba (Index 1987), z níž významněji vyčnívají Proměny Franze K., o otázkách autentičnosti literárního textu a jeho variacích, způsobených hledáním "nejdokonalejšího" uměleckého tvaru, a Setkání u větrných mlýnů, jež navozuje možnost přesahu literárních postav do skutečnosti a jejich následného bytí, nezávislého už na peru spisovatele. Golemovi pravnuci potom už naznačují ty motivy Fischlovy tvorby, v níž se autor odpoutává od zážitků z dětství, z českého vesnického a městského prostředí. Jeruzalémské povídky (Index 1985, rozšířené vydání Práce 1991) doplňují v české literatuře židovskému osudu onen chybějící rozměr. Po satirických Povídkách izraelského vyznání (1926) Karla Poláčka, v nichž byli židovští maloměšťáci podrobeni sarkastické kritice, po Noci a naději (1958) Arnošta Lustiga o utrpení v terezínském ghettu a po Škvoreckého Sedmiramenném svícnu (1964), spjatém niterně s židovstvím, dětstvím vypravěčovým a jeho páskovským věkem, odehrávají se Fischlovy Jeruzalémské povídky ve svobodném Izraeli, v němž však násilná smrt stále není něčím nezvyklým.

Z povídek Soudce a Trubač na šofar rozepsal Viktor Fischl román Dvorní šašci (Art-servis 1990), který by měl být prvním dílem zamýšlené trilogie; Ulice zvaná Mamilla zůstává v rukopisu, třetí díl, Loučení s Jeruzalémem , je zatím načrtnut v poznámkách.

České prostředí však autor zcela neopustil. Neměli bychom zapomenout na půvabně zpracované paměti MUDr. Karla Steinbacha Svědek téměř stoletý (Index 1988, SPN 1990), ale zejména na román Pátá čtvrť (Polygon 1990, Art-servis 1991), v němž je s výbornou znalostí reálií konce 19. století a patřičně meyrinkovskou atmosférou - vystavěn pomník bývalé pražské židovské čtvrti.

Bezmála osmdesátiletý autor většinu svých děl u nás k vydání teprve chystá: kromě uvedených knih z exilových nakladatelství je to hlavně román o holocaustu Hodinář z uličky Zvěrokruhu , napsaný s bratrem Gabrielem Daganem (Pavlem Fischlem), jehož divadelní hru Vražda jako poznaná nutnost uvádí Divadlo E. F. Buriana v režii Jiřího Ornesta, sbírka povídek z diplomatického prostředí Starý cylindr a také Zátiší s houpacím koněm .

Dílo, jehož tvůrce se už pro svou Píseň o lítosti a zvláště Kuropění stal jedním z čelných autorů současné lyrické prózy a Jeruzalémskými povídkami a Pátou čtvrtí oživil u nás po desetiletích (takřka současně s Isaakem Bashevisem Singerem, Ephraimem Kishonem a Jiřím Langrem) povědomí o židovské komunitě, tu navíc stále vzniká.

Článek Martina C. Putny Rozcestí českého katolictví, uveřejněný v Literárních novinách č. 17, mnoho katolíků naštval. Příčin bylo hned několik. Celkový tón, poťouchlá zmínka o papežově karikatuře ve vánočním Spiegelu i některá další odvážná tvrzení na adresu papeže a biskupů napovídají, že víc než o objektivní rozbor současné situace českého katolicismu šlo o rukavici hozenou církevním starším.

Po půldruhém roce svobody lze podle M. C. Putny charakterizovat náš katolicismus postojem: "My jsme těch čtyřicet let vydrželi, uchovali jsme si víru neporušenou, zatímco na Západě je církev zkažená blahobytem a prolezlá modernismem, racionalismem, mravním úpadkem, porušováním tradic. My jsme tady jediní praví katolíci, od nás vzejde znovuvzkříšení církve ve světě." Domnívám se, že takto lze charakterizovat nanejvýš postoj určité vyhraněné skupiny věřících uvnitř církve, nikoliv však problém českého katolicismu v současné situaci. Tato charakteristika neplatí ani na Moravě (nemyslím, že by většina moravských věřících měla problémy s modernismem či racionalismem nebo že by měla tak špatné mínění o blahobytu), natož pak v Čechách. Český katolík, žijící většinou v materialistickém a syrově skeptickém prostředí, se buď na vlastní pěst vzdělával nebo žil jen z podstaty své víry, ale v každém případě je si svých handicapů vůči "zkaženému Západu" moc dobře vědom. Rozhodně ví, že není jediný pravý katolík a že od něho nevzejde znovuvzkříšení církve ve světě. Má za sebou bohatou historickou zkušenost s různými druhy mesianismu - od husitských válek až po komunismus - on ví, kam to vede. Problémem českého katolicismu není mesianismus, nýbrž téměř úplná likvidace českého katolicismu jako významného kulturního, společenského a politického fenoménu. Českým katolíkům nestojí v cestě ani tak všemocní a nekritizovatelní biskupové, jako jejich (naše) roztříštěnost, nepřipravenost a nedovzdělanost.

Souhlasím s M. C. Putnou, že polský model - "církev většinová, tradiční a lidová" - je v Čechách nenapodobitelný. K obrazu polské církve "se záplavou zázračných mariánských obrazů, se všemocnými biskupy a v nejnovější variantě i s polským mariánským papežem" lze dodat, že za úctu a lásku k Matce Boží se snad Poláci stydět nemusejí (a o to jde víc než o lidovou formu této úcty) a že ta lidová a klerikální polská mince má i druhou stranu - intelektuální elitu, kterou můžeme Polákům jen závidět, vlastní nezávislý kulturní a vědecký život, který je v čilém kontaktu se světem. V tom bychom je snad napodobit mohli.

Tak by se dalo polemizovat téměř s každou větou poměrně rozsáhlého článku. M. C. Putna například nerozlišuje mezi katolicismem v Čechách a na Moravě - na jednom místě výslovně hovoří o "misijním území Čechy a Morava", trpícím chorobami, "které sužovaly církev minulého století a v první polovině století tohoto (izolacionismus, skupinový narcisismus, stihomam)". Pochybuji o tom, že této diagnóze odpovídal stav katolicismu v Čechách v devatenáctém a v první polovině tohoto století; pokud jde o Moravu, jsem si jist, že od boku vypálená charakteristika naprosto minula cíl. Moravská mentalita, jejímž symbolem by se mohly stát lidové poutě nebo otevřená náruč A. C. Stojana, nemá se stihomamem nic společného. Paušalizace a z nich pramenící nepravdy - to je daň za způsob psaní M. C. Putny.

Zvlášť bychom si měli všimnout pokusu o vyjasnění pojmů modernismus, postmodernismus a konzervatismus a o jejich aplikaci na naše vnitrocírkevní poměry. Tento pokus lze chápat jako snahu o zařazení českého katolicismu do kontextu celoevropského myšlenkového a kulturního vývoje i jako vymezení ideové pozice autora. Položení této otázky a ambice ji zodpovědět, to je podle mého názoru to nejcennější, co v článku můžeme nalézt. Nic na tom nemění skutečnost, že to byl pokus neúspěšný. M. C. Putnovi se sice podařilo ukázat vlastní modernistickou pozici, tak jak on ji chápe (modernismus = hnutí usilující o obrodu církve), jako trvale přítomný katalyzátor všeho pokroku v jinak zatuchající církvi, avšak zároveň spojil ve zvláštní originální jednotu jinak naprosto nesouvisející pojmy: "modernismus" sv. Terezie z Avily s modernismem, který se ohlašuje v umění doby, která se už necítí být moderní. Jiný osud potkal pojem konzervatismus, označující jednak vnitrocírkevní zpátečnictví a jednak současný konzervativní proud myšlení, který vítězně táhne západním světem. Prvnímu říká M. C. Putna ne, druhému ano, přestože oba mají společné jedno: chtějí konzervovat tradiční hodnoty. Pokus M. C. Putny interpretovat svoje liberální, proti autoritě a tradici se bouřící přesvědčení v rámci myšlenkových proudů postmoderní doby musel ztroskotat a nemohla ho zachránit ani virtuózní interpretační ekvilibristika, neboť všechny akcenty jeho myšlení (neohraničená svoboda, naprostá rovnost, nezávislý rozum, víra, že nové je lepší než staré) jsou zcela živy z ducha moderní doby, s nímž se postmodernismus rozchází. Moderní doba se svým osvícenským racionalismem, se svým optimismem, se svou vírou v pokrok a vše nové, se svou levicovou orientací a radikalismem je u konce s dechem. Asimilovat její pozitivní hodnoty a vyrovnat se s negativními důsledky rozvoje moderní civilizace i s mnohovrstevným duchovním dědictvím moderního myšlení v dialogu s křesťanskou tradicí, to je úkol, který se v Evropě už dlouhou dobu řeší. Navzdory své snaze napojit se na současné evropské proudy je kritika církve z pera M. C. Putny zcela v zajetí levicově orientovaného "moderního" myšlení, jehož kořeny bychom našli až někde u Velké francouzské revoluce. Obraz církve, který nám nabízí, vlastně jen kopíruje dvě stě let staré schéma; konzervativní biskupové v čele s reakčním papežem ovládají pověrčivý lid a stojí v cestě všemu novému a pokrokovému. Bojí se o své pozice a moc, bojí se proto každé svobodné myšlenky. Za komunistů do omrzení omílané schéma - o silách pokroku, proti nimž stojí reakční a tmářská církev - našlo u M. C. Putny originální vnitrocírkevní interpretaci: proti reakčním konzervativcům stojí pokrokoví modernisté, kterým dokonce hrozí, že na ně hierarchie rozpoutá hon.

Nabízí se tedy otázka: jak je možné, že "nezávisle a nekonvenčně" uvažující katolický intelektuál považuje tuto noční můru za pravdivý a objektivní obraz českého katolictví v roce 1991?

Odpověď vidím v jediném: Že jsme se doposud nevyrovnali s vlastní minulostí, s dědictvím smýšlení, inspirovaného osvícenským racionalismem a v Čechách dodnes živého, kritického vůči církvi a křesťanství. Že jsme dostatečně nereflektovali duchovní a myšlenkvoý vývoj v Evropě od Velké francouzské revoluce až do dneška. Naše účtování s moderní dobou skončilo někde u Josefa Floriana. Bílá místa v našem vědomí a vědění vytvářejí prostor pro návrat strašidel z počátku století. V článku Martina C. Putny se odráží duchovní a myšlenková krize českého katolictví. Jeho kritika církve je jednostranná a poplatná obživlým antiklerikálním ressentimentům, avšak svědčí o paradoxnosti naší situace i absenci diferencovaného teologického, filosofického a historického myšlení v našich řadách po uplynulých padesáti letech.

JOSEF GABRIEL

Nakladatelství Mladá fronta věnuje již několik let svou edici Ladění výhradně tvorbě začínajících českých autorů. Z mnoha dosud vydaných titulů je třeba zapamatovat si tři: Kasalovu sbírku Dosudby, Ajvazovu Vraždu v hotelu Intercontinental a Janatkovy Letní texty. Není to mnoho, uvědomíme-li si, jak vypadaly před lety Halasovy První knížky v Petrově nakladatelství: vedle sebe tu začínali publikovazt Bednář, Bonn, Čivrný, Hiršal, Valja... Důležité nebylo ani tak to, že Halas dokázal rozpoznat výrazné osobnosti, ty tu prostě byly a cestu ke čtenáři by našly i jinde. Důležité bylo, že měl přísná kritéria pro to, co nevydat , a tím nesnížit publikaci prvotiny na vydání jakéhokoli juvenilního textu. Přitom ovšem dokázal poradit, se začínajícím autorem promluvit a vést ho k sebekritičnosti a skromnosti, tedy vlastnostem pro skutečnou tvorbu naprosto nezbytným. Absence autority Halasova formátu u zrodu edice Ladění je nepochybná.

S vročením 1991 vycházejí v této edici dvě knížky prozaické. První je rozsahem nevelký text Ivana Matouška s názvem Album . Matoušek je ročník 1948, tedy debutant nepříliš mladý. V jeho knížce se čtenářům dostává do rukou jemná, kultivovaná próza autora již vyhraněného. Klidný, vyrovnaný text je úvahou o tom, jak by asi mohlo probíhat zachycení vzpomínky nad rodinným albem, a pokusem o rekonstrukci dávno minulých dějů. Střídají se v něm od sebe většinou jen velice jemně odlišené materializace různých motivických východisek. Celkem je jich sedm "podřízených" a jedno hlavní, určující - autorská sebereflexe. A právě autorská sebereflexe zdůrazňuje literárnost textu, podtrhuje úsilí o co nejvěrnější zaznamenání nezaznamenatelného. Autor opakuje Je to minulost všech mužů a žen , čímž se ujišťuje v tom, že v textu nejde o privátní výrazovou polohu. Tím, že to říká, ovšem zmenšuje možnost prózu takto chápat. Hlavním úskalím knihy je autorovo přesvědčení, že prózou podobného typu lze vyjádřit naše statečné, bezvýznamné předky . Čtenář sleduje především kompoziční postupy a sebereflexívní komentáře. Proklamovaný záměr protiřečí vlastní povaze textu. Jsou v něm působivé detaily, které ovšem rámec úvahy, stojící jakoby "nad nimi", zbavuje možnosti otevřeného sdělení, začleňuje je do "vyššího" celku, který je významově uzavřený, snadno uchopitelný, a tudíž - méně působivý.

Prózy Deníky selekce a Vztahy Pavla Kuklíka (nar. 1963) jsou pro čtenáře kompozičně přehlednější, nicméně i ony jsou výrazné zejména autorovým soustředěním na konstrukci textu, tentokrát zaměřenou na vytvoření neurčitého a zdůrazněně literárního světa, ve kterém se popisované děje, události a vztahy odehrávají. Na rozdíl od vyhraněného a svou vlastní cestu hledajícího Matouška je v Kuklíkově próze mnohem více literárně odvozeného (vzpomeňme na Kafkovy epigony 60. let nejen v literatuře naší), ovšem i zde je cítit úsilí o přísnou práci se slovem, které ale jako by ve svém výsledku nemluvilo ke čtenáři přímo; brání tomu zaumnost navozené situace, výrazu, způsobu sdělení.

Obě knížky spojuje to, že se liší od současné literární produkce. Obě svědčí o autorském hledání toho, jak věci intenzívně prožité a procítěné vyslovit jinak, než je obvyklé - odtud složité kompozice u Matouška a snaha o vytvoření specifického literárního světa u Kuklíka. Je dobře, že mohly vyjít. Ne proto, že by v nich čtenář dostával to nejpodstatnější z dosud nevydané české beletrie, ale proto, že při jejich čtení a úvahách nad nimi může docházet k tříbení názorů, způsobů psaní, nacházení a opouštění cest - prostě k zrání. A to je to, co je jedním ze smyslů edice Ladění. Je třeba snažit se ji zachovat, ovšem do budoucna podrobit Halasově přísnosti.

JAN ŠULC

P. S. Technická poznámka: Brožované svazečky edice by v budoucnu stálo za to sešívat. Nedivil bych se, kdyby volně ložené listy těchto dvou knížek někoho samy o sobě odrazovaly od čtení.

(Ivan Matoušek: Album. Praha, Mladá fronta 1991, 89 str., poprvé vyšlo r. 1987 jako 238. svazek samizdatové Edice Expedice; Pavel Kuklík: Deníky selekce. Mladá fronta 1991, 141 str.)

Dostalo se mi hlubokého zážitku. Byl jsem na autorském večeru ze skladeb letošního sedmapadesátníka Jana Klusáka, který koncem dubna, patrně za účelem razantnější světovosti prezentovala, což je asi něco víc než uvedla, Obec interpretačních umělců SAI (taky jsem nevěděl, že je to Svaz autorů a interpretů) v Janáčkově síni Českého hudebního fondu na Malé Straně.

Vím, jak by se mělo psát o koncertu vážné (klasické, jak chcete) hudby: suše věcně zhodnotit skladby - něco na způsob pana doktora Herzoga, jenž píše v programu, že v první části je distonická složka potlačována stažením melodických postupů do souzvuků a užitím širokých intervalových poloh - i jejich provedení. Jenže to já nedovedu: moje jediná kvalifikace je, že jsem amatérský aficionado a - bohužel už také - pamětník. Obojí mi znemožňuje, abych zaujal pozici nezúčastněného pozorovatele. Naopak, cítil jsem intenzívní zaujetí, a to skladbami, provedením i prezentací.

Večer rámovaly skladby, které koncem padesátých let uváděl Libor Pešek s Komorní harmonií na Zábradlí: nejdřív Přísloví pro hluboký hlas a dechové nástroje a na závěr Malá hlasová cvičení na texty Franze Kafky. Mám v živé paměti, jak drze osvěživě a s jakou nevinně a dravě samozřejmou agresívností, a přitom pokorou tyhle skladby tenkrát působily: ta bizarní kombinace jedenácti dechových nástrojů a lidského hlasu, groteskní humor, nerozbředlá strohost a naprostá absence jakéhokoli sentimentu; a k tomu ty texty, oproštěně vznešená biblická přísloví a přízračně, snově a neuchopitelně zraňující texty Kafkovy. Trvale se mi zadřely do paměti věty jako Čím déle člověk váhá za dveřmi, tím více se stává cizím nebo "Ty tedy znáš svůj cíl?" zeptal se. "Ano," odpověděl jsem, "vždyť to říkám. Pryč odtud - to je můj cíl", provázené úsečným lamentosem - nemýlím se? - dřev a úderem žesťů. A byl jsem teď rád, že jim ta strašlivá řada let na působivosti neubrala. Kateřina Kachlíková (mistr vždy obdivoval krásné ženy!) uměřeně a sympaticky zazpívala nelehká Přísloví. Marie Tomášová po třiceti létech zaútočila na city posluchačů přednesem Kafkových textů s bolným patosem - neklame-li mě paměť - podstatně hustším než tenkrát, a tedy poněkud potlačujícím jejich místy krutě humorný tón ("Stačí jen běžet jiným směrem," řekla kočka - myši - a sežrala ji.)

Z nových Klusákových děl zahrálo Stamicovo kvarteto čtvrtý smyčcový kvartet z loňského roku, jednovětý, ale bohatě vnitřně členěný, krásnou hudbu s obroušenými hranami provokativnosti, životodárným humorem a střízlivým, leč hlubokým citem. Omlouvám se, líp to nedovedu slovy neodbornými povědět, a odborná nevlastním.

Sál v Hudební besedě byl plný, ale dvě věci mi vadily. Jednak to, že mi tam moc chyběli někteří pamětníci. A jednak, že organizátoři večer koncipovali jako událost jen pro zasvěcené, málem jako jakési výlučně intelektuálské peep-show v poloilegalitě, do níž se my lidé s estetickým rozhledem musíme uchylovat ke svým esoterickým hrátkám. S Klicperou a Menzelem dokázal Jan Klusák, že je skladatel přístupný a sdělný; vzpomeňme ostatně, jak se zhostil se ctí hudebního doprovodu k Nemocnici na kraji města - nebo o tom nerad slyší? Takovému jedinečnému koncertu se měla udělat pořádná reklama a pak ho organizátoři měli uvést - nebo prezentovat, kdyby na tom trvali - v nějakém větším sále pro obecný hudbymilovný lid.

podpis (FRANTIŠEK FRÖHLICH)

Čechy, obcházející sbírky, které byly během třicetileté války odvezeny z Prahy (zejména krásné bronzy Adriaena de Vries) a jsou teď vedle seřazených Rembrandtů či Chardinů vystaveny ve stockholmském Národním muzeu, nejímá už závist, ale tichá nostalgie. Stačí však přejít most...

Mostů je ve Stockholmu jako v Benátkách či v Leningradu; s tím posledním soupeří severská metropole o titul Benátky severu. Město pluje na soustavě ostrovů v moři i ve sladkém jezeru. Stojí na nich budovy, upomínající svou protestantskou neokázalostí na Pomořany či Meklenbursko, dávné a časté ovšem švédské državy.

Podobně neokázalá a věcná je švédská státní podpora umění. Vychází z prosté zásady, že umělci mají právo být za své umění "kompenzováni". V souladu s tím se legislativní cestou vytvořily fondy na podporu nejrůznějších uměleckých oborů: z rozpočtu každé novostavby musí být jedno procento určeno na nákupy umění; spisovatelé mají zisk z poplatků, které čtenáři platí jako půjčovné ve veřejných knihovnách (za svazek se platí 65 öre, dohromady to dělá několik desítek miliónů a z této částky se knihovnám vrací 40 % na nákupy knih a 60 % si rozdělují jako tvůrčí podpory sami spisovatelé). Fond výtvarných umění nelze takhle exaktně stanovit - činí však 15 miliónů ročně. (Ve Švédsku, které má přes 8 miliónů obyvatel, se za výtvarné umělce - podle toho, co uvedli ve sčítacích arších - považuje asi šest tisíc lidí. V českých zemích je jich jen v Unii výtvarných umělců organizováno přes sedm tisíc. Každoročně se doplňuje seznam sto padesáti umělců, kterým stát zaručuje velice slušný příjem, a tak je zbavuje břemene boje o živobytí. (Rubem tohoto zařízení, poněkud připomínajícího naše tituly zasloužilých a národních umělců, je skutečnost, že každá tržba, které tito umělci docílí, jim krátí onu výtečnou státní penzi. Tak toto opatření - místo aby čelilo komercializaci umění - vede k tomu, že nejlepší umělci ztrácejí zájem tvořit.)

Zvláštní kapitolou je pověstný švédský daňový systém, poněkud jánošíkovský. Usmívají se nad ním jak přesvědčení sociální demokraté, tak ti, kdo už čekají politickou změnu. S oblibou přitom vyprávějí příběh kterési slavné spisovatelky dětských knih, které byla celková daň z honoráře vyměřena na 120 %. Daně jsou tedy stejné pro všechny, žádná společenská skupina není preferována; umělci "na volné noze" si navíc musejí platit sociální pojištění ve výši 40 % příjmů. Pověstná je i dědická daň, která má zabránit vzniku velkých majetků: ve skutečnosti brání akumulaci kapitálu.

Donedávna se ještě horlivě propagovala švédská izolace od Evropy. Měla Švédsku, jež se cítilo stát kdesi mezi kapitalistickým Západem a komunistickým Východem, umožnit opět přežít kteroukoli evropskou či světovou válku bez úhony. Dnes však i Švédové chtějí do Evropy a nevědí honem, jak by to všechno zařídili, například s jejich zemědělstvím, které produkuje v rámci teorie soběstačnosti všechno na světě a v takovém množství, že své plody musí vyvážet (ovšem za nízké ceny EHS, takže doma na to pak spotřebitel doplácí neúměrně vysokými cenami potravin).

Je-li všechno tohle, co jsem tam zaslechl od přátel i krajanů, pravdivé, vypadá to, že sociální demokraté si právě odvládli tu poslední desítku let. Počátkem dubna rezignoval sociálně demokratický starosta ve Stockholmu a pro nás zní podivně věta, kterou v této souvislosti říká pan Johan Etzler, ředitel oddělení umění městského úřadu ve Stockholmu: obává se, že buržoazní strany nebudou chtít podporovat kulturu jako dosud, mají prý naivní představy o soukromých firmách a jejich sponzorských úmyslech.

Stačí však přejít most mezi Národním muzeem a nejbližším ostrovem a stojíme před Moderním muzeem. Na louce před ním trůní (ze slavného období šedesátých let, kdy zde řediteloval Pontus Hulten) obrovské barevné sochy Niki de Saint-Phalle a ironické skulptury Jeana Tinguelyho, nemluvě o čtyřvěté monumentální plastice z ruky Calderovy. Intendantem Moderního muzea je čtyřicetiletý Bo Nilsson. Provádí nás muzeem, které bylo (s menší přístavbou) zřízeno v prostorách patřících dříve vojenskému námořnictvu: jediné dva velké sály, v nichž muzeum může vystavovat své sbírky, jsou bývalé tělocvičny. Sbírky ovšem stojí za to, I když z nedostatku výstavního prostoru musí být většina děl skryta v depozitářích, vystavený zbytek ohromuje, od proslulého Rauschenbergova Monogramu přes monochromy a houbičky Yvese Kleina, kreace Dubuffetovy atp. až po síň věnovanou replikám díla Marcela Duchampa včetně pověstného Velkého skla. Moderní muzeum nyní dostává - alespoň od státu - málo peněz (na roční nákup asi 720 tisíc korun a velice málo na provoz). Finančním potížím čelí tím, že výstavy střídá: jednou vystaví něco, co přitáhne davy, podruhé zase něco pro znalce. Ale i při dočasném nedostatku peněz je už vyprojektována nová budova Moderního muzea.

Duchampovu síň svého času v Muzeu moderního umění zřídil Ulf Linde (Světová literatura od něho na přelomu 50. a 60. let přinesla několik statí). "Jsem posedlý Duchampem," přiznává se tento muž (dnes už neotřesitelná autorita, ředitel Thielska Galerie, vily, v níž kdysi bohatý podnikatel shromáždil umění z přelomu století, převážně obrazy Munchovy; člen kolegia osmnácti, kteří rozhodují o udělení Nobelovy ceny za literaturu), vystavuje však ze současného umění ve Švédsku výběr velice samorostlý, jehož jediným společným jmenovatelem je odpor proti upocenému sledování módních vln. Pohrdá švédskými kritiky ("Kritizují ušima, nikoli očima") a na jejich adresu trousí bonmoty ještě ošklivější ("Nejraději komplikují velice prosté věci").

Nilsson ani Linde se nás nezapomenou zeptat, zda známe manžele Spálenských. Známe, oni to přece jsou, kdo se už dlouho přimlouvají, aby se v kulturním domě ve Stockholmu konala výstava českého a slovenského umění. Paní Věra Spálenská vede Moderní galerii (česky řečeno prodejní výstavní síň), která prosperuje, ačkoli vystavuje pokrokové umění a v tom neslevuje. Účastnit se vernisáže v Moderní galerii u Spálenských je společenská událost a legitimace; galeristka pomůže navázat oficiální i méně oficiální styky právě tam, kde to přímo jaksi nejde... Vyprávění o taktice soukromého galeristy by vydalo na další článek; dodnes si nedovedu vysvětlit, jak v té záplavě galerií (tu horších, tu lepších) je vůbec možno obstát, a dokonce vyniknout v ulici, kde se doslova tísní jejich výkvět.

Malá výstavka nazvaná Signál z Prahy (vpravdě ze země ji vydupal Andrzej Ekwinski za podpory Polské nadace a Švédského institutu) by snad ani nestála za zmínku, kdyby nebyla umístěna v ctihodné Královské akademii umění ve středu města a kdyby po ní nenásledovala přednáška s četnými diapozitivy představujícími české umění posledních let. A toto umění vzbudilo zájem. Od švédského se v mnohém liší, oběma je však společné směřování do Evropy, snaha o vlastní definici vůči mohutnému světovému proudu, a možná ještě něco dalšího, nač se teprve přijde. Vždyť spolupráce teprve začíná.

JOSEF HLAVÁČEK

Sedím v Neues deutsches Theater, promiňte, chtěl jsem říct ve Smetanově divadle, a těším se na Kyliánův balet. Je to křivda vůči pražským Němcům, kteří tu vystavěli tohle krásné divadlo, když se teď jmenuje jinak? To je otázka. Toto místo je poznamenáno nejen Zemlinským či Szellem, ale přece taky Smetanou: v Novoměstském divadle, které tu stálo dřív, byla premiéra Dalibora, a určitě se v něm odehrálo mnoho dalšího krásného. Je to v dobrém slova smyslu začarované místo (říkávalo se požehnané). Anděl hudby a divadla tu rád pobývá. A je mu zřejmě jedno, jestli to, co se tu tvoří a co tu žije, má českou nebo německou firmu.

Teď je tu zase takový svátek. Jak se otevře opona, okamžitě mi začne vrtat hlavou staré tajemství. Jak se převádí slyšené na viděné? A jde to taky obráceně? To neuchopitelné prolnutí času s prostorem. Zvizuálnění melodie lidským tělem. Doufám, že tohle nikdo vědecky nevysvětlí. Nebo že se to aspoň nedozvím, proboha, vždyť ono je už dnes možné všecko. Nechci vědět, p r o č je tak dokonalá ta polyfonie těl ve fuze ze Stravinského Žalmové symfonie. To ať si ví Kylián, který to musel přesně vymyslet. Já taky nikomu nevykládám, jak kuchtím ty svoje partitury. To nádherné bubnování od Steve Reicha je taky tělesný akt, bubeníci jsou napůl tanečníci.

Škoda, že není v programu, kdo hraje a diriguje tu nádhernou nahrávku Symfonietty, začínám se bát, že to nemůže být náš orchestr, jak je to krásné, ale třeba je to jen moje čecháčkovská malomyslnost, naši zvukaři přece dokážou udělat každý orchestr lesklý a plastický a průsvitný! Jak to, že ti Holanďani dělají toho Janáčka tak moravsky? To je ono, právě druzí by se na nás občas měli podívat čerstvýma očima. Oni to vlastně nejsou jen Holanďani, jsou z celého světa a zdají se být docela spokojeni, že pracujou pro slávu holandského divadla a že jejich Mistrem je Čech.

17. května 1991

JAN KLUSÁK

Vladimíru Justovi se nelíbili (LtN z 2. 5.) tři účastníci debatního klubu Netopýr, kteří 13. dubna diskutovali na obrazovce o sudetoněmecké otázce: historici Kurel, Valenta plus publicista, podle Justa také historizující, V. Blažek, tedy já. Hlavně proto, že oponovali Jánu Mlynárikovi, chápajícímu, tak soudí kritik, správně "morální rozměr odsunu a poválečného českého chování k Němcům".

Jsem starý dost, abych věděl, že v okamžiku, kdy se člověk svým vlastním hlasem na podobné diskusi podílí, ztrácí právo ohrazovat se vůči svým kritikům. Že to jsem neřekl nebo tak neřekl, že kritik zkomolil, vytrhl ze souvislosti, ba dokonce přímo překroutil... Ne, měl jsem času dost, abych řekl, co jsem řekl (klub Netopýr trval dvě a půl hodiny!), neřekl-li jsem to, neměl jsem do studia lézt. Mohu jen spoléhat na soudného diváka a čtenáře, který se bohdá zorientuje sám.

Co ale udělat mohu a dokonce musím, je říct svoje mínění o Justově metodě hodnocení, která si troufla prohlásit názor Mlynárikův za vědu se svědomím , zatímco nás ostatní označila jednoduše za stoupence vědy bez svědomí , přčedevším proto, že jsme se snažili argumentovat fakty a pookoušeli se o jejich objektivní interpretaci. To Just uznává, ba až přehnaně zdůrazňuje, ovšem jen jako doklad naší prohnanosti: "Věda bez svědomí" je podle něho militantní a doktrinářská, a právě proto "bývá často lépe vyzbrojena čísly a fakty"....

Rozloží-li si člověk taková tvrzení, zjistí, že nemají hlavu ani patu. Ale že, je-li někdo opravdu "až po zuby" vyzbrojen čísly, fakty a argumenty, jedná především svědomitě a může být těžko doktrinářem; ostatně nebylo by to špatné žít ve světě, v němž se lidé budou při svých sporech vyzbrojovat argumenty a ne zbraněmi: takovou militanci bych si dal beze všeho líbit. A co jiného je opakem argumentace než demagogie a lež? Na jakou jinou plochu než tu proslulou šikmou se musí nutně dostat "věda se svědomím", je-li slabá právě v argumentaci? Co ale nutí Justa do těchto metod?

V české veřejnosti se etablovala vlivná skupina intelektuálů, které jde - z pohnutek převážně ušlechtilých - o česko-německé narovnání. V důsledku mnoha příčin, mezi nimiž malý evropský rozhled není - tak se mi to jeví z mého mnichovského odstupu - nejposlednější, se uvnitř této skupiny zakořenil názor, že poslední dosud nesplněnou podmínkou tohoto narovnání je, aby se Češi přiznali ke své vině na (sudeto)německém osudu. Takto to vidí také ta část bývalých sudetských Němců kolem mnichovské Landsmanschaft, kde byla v poválečném půlstoletí vypracována celá ideologie, jejíž střed tvoří pojem české (tedy kolektivní) viny.

Lidé jako Ján Mlynárik se orientují ne třeba na historika Johanna Wolfganga Brügela ("Hrobařem sudetských Němců je Adolf Hitler," říká tento autor na konci své monografie Češi a Němci), ale na tu část sudetské obce v Německu, jejíž světový názor je určen agresívními nacionalistickými resentimenty. Jenom tím je vysvětlitelné, že tyto kruhy vyvozují "morální rozměr odsunu" ne z dějin druhé světové války, ale, jak to podle jejich návodu dělá i Mlynárik, z "charakterové vady" českého národa, a že prohlašují, jak to učinil i Vladimír Just, "Benešovu pomstychtivost" za hybnou sílu odsunu: není nikde prokázána - za hybnou sílu dějin se dá stejně málo považovat jako údajné "charakterové vady" národa.

V závěru horlí Just: "Jsem pro odpouštění, omlouvání a toleranci za jednoho jediného předpokladu: že bude následovat po přiznání." Právě toto řvou na sebe Srbové a Chorvati, Arméni a Ázerbájdžánci, Izraelci a Arabi, hinduisté a muslimové, kmeny v Africe. Přiznejte svou vinu, žádají po těch druhých, a protože se ti druzí k ničemu nemají, krátí si dlouhou chvíli vzájemným vyvražďováním. Tak se stává odpouštění (smír) zástěrkou agresivity, skutečný smír je proces bez "předpookladů", bez "přiznání" předem, v jehož průběhu se všechny zúčastněné strany vzájemně přesvědčí o tom, že není nepřátel a důvodů k boji. Jistě, Vladimír Just žádá přiznání ne po těch druhých, ale po svém národu, ovšem definuje jeho "vinu" ve smyslu cizího nacionalismu, nevidícího břevna v oku svém, zkreslujícího české dějiny.

Kdo se má za těchto okolností přiznat a k čemu? Já, Kural, Valenta, my všichni, naše děti a vnuci k něčemu, na čem jsme se nijak nepodíleli a podílet ani nemohli? Richard von Weizsäcker, německý president, požadoval ve své proslulé, od německých nacionalistů s velikou nelibostí přijaté řeči z 8. května 1985 od vlastního národa, ne aby předem přiznal vinu, nýbrž aby přijal odpovědnost za celé národní dějiny se vším všudy. V tomto smyslu se mluvilo i v klubu Netopýr, ale to Just označuje za pokus "cudně zažehnávat skvrny našeho poválečného života". On nechce mluvit o dějinách se vším všudy, on chce mluvit pouze o masakrech na Němcích, o estébáckých gestapistech, ale jen českých. Že by tušil, jak je to neudržitelné? Přichází proto s dělením věd, na tu "se svědomím" a tu "bez svědomí", Aby své odpůrce předem zastrašil?

Věda je jedna, nerozdělená, instituce pro objektivaci poznání. Svědomí, pane Juste, mají jen lidé. Nebo jim chybí. "Co je mi po pravdě," říká debatér v Čapkových Bajkách, "když ji stejně nemám."

VM Je obecně známo, že díky tvé neúnavné činnosti v posledních několika desetiletích mají Češi proti jiným národům snad nejrozsáhlejší knihovnu překladů z gruzínské literatury.

VČ Nevím, zda moje činnost byla neúnavná - podle toho, jak náhle skončil zájem o gruzínskou literaturu u nás, bych spíše soudil, že byla únavná. Nicméně jedna věc je asi pravda: svými pětadvaceti knižními překlady (a několika dalšími, které jsem dělal ve spolupráci s básníky) z nové gruzínské literatury jsem se zřejmě vskutku přičinil o to, aby Češi měli možnost poznat gruzínskou literaturu lépe než jiné národy. Přiznávám se, že jsem na to hrdý, ale hlavní zásluhu na tom přece jen mají Gruzíni - kdyby nepsali dobrou literaturu, nebylo by to všechno k ničemu. Nejhorší je, že spoustu dobrých a možná ještě lepších knih jsem nepřeložil a už nikdy nepřeložím, takže nakonec zůstanu dlužníkem.

VM Proč jsi vlastně svůj celoživotní zájem soustředil právě na Kavkaz?

VČ Můj lotyšský kamarád Uldis Berziňš razí heslo: Nacionalisté všech zemí, spojte se! Jestli mu dobře rozumím, a myslím, že ano, pak to mimo jiné znamená asi tohle: Zbavme se my, takzvané malé, tj. nepříliš početné národy, konečně všech nacionálních mindráků a nebojme se konkurence; jsme-li opravdu dobří a máme-li světu co říci, říkejme to; odhoďme dudlíky a přestaňme se opírat o všelijaká ta mocná dubiska , ať k nám hovoří jazykem socialismu a míru nebo svobody a demokracie - a protože se to týká nás všech stejnou měrou, držme spolu. Tím rozhodně nechci mluvit proti znalosti tzv. velkých jazyků, naopak, bez ní se toho dudlíka nezbavíme a zůstaneme provinciály. Jsme prostě nuceni, chceme-li obstát, umět víc než druzí; mohli bychom to chápat jako špatný osud, ale nejspíš nám víc prospěje, budeme-li to brát jako šanci. No a Kavkaz se svou mnohostí národů a přitom v zásadě společnou originální civilizací a kulturou mně připadal jako vhodný Rhodos, na kterém se mohu dosyta vytančit.

VM Říkáš-li mnohost národů, znamená to také mnohost jazyků. Kolik z nich ovládáš?

VČ Na to už jsem vlastně odpověděl. Chceš-li však čtenářům zprostředkovat suchou informaci, pak tedy kromě gruzínštiny čtu - a mám-li možnost, pravidelně sleduji - literaturu v šesti dalších jazycích, kterými se na Kavkaze píše. Vypráví se taková anekdota: Jeden sultán (nebo to byl car?) prý byl zvědav, jak zní jazyky, jimiž se mluví v jeho říši, a uložil jistému věhlasnému učenci, aby se jim naučil a pak mu podal zprávu. Po nějaké době mu učenec mohl předvést jeden jazyk po druhém. Nakonec prý vytáhl pytlík s ořechy, zatřepal jím a řekl: A tohle jsou kavkazské jazyky.

VM V orientalistických kruzích koluje historka, jak se kaukazologové odjakživa domnívali, že všechna čerkeská slovesa jsou nepravidelná. Potom přišel Václav Černý, vyhmátl systém a hle - ukázalo se, že v čerkeštině není ani jediného nepravidelného slovesa. Jakpak to bylo?

VČ Něco na tom je. Každý kavkazský jazyk je opravdu oříšek i pro člověka s dobrými zuby, ale taky pro Popelku. V každém z nich je totiž ukryto něco jiného a jako jejich milovník musím říci, že je to vždycky krásné a romantické. Na východním Kavkaze vládne podstatné jméno; dodnes se vedou vědecké spory, kolik je vlastně v takové avarštině pádů, jestli jen třicet, nebo o hodně víc. Na západním Kavkaze hraje nejdůležitější úlohu ve větě sloveso, a to nejen tím, že má nespočetně (doslova!) tvarů, ale taky tím, že jmenné členy větné jsou jen takovými skromnými přívěsky, jejichž funkcí je pouze konkretizovat, o čem je řeč, protože taková už je lidská nátura, když slyšíme slovesný tvar znamenající on ho tím tam v zájmu či proti vůli onoho (co já vím!) třeba praštil nebo kousl , vždycky nás zajímá, kdo koho čím atd. - a to, ale nic víc mu sdělí podstatná jména skromně seřazená na periférii věty asi takhle: pes, dědeček, hůl nebo umělý chrup, předsíň, lékař ze střediska (popřípadě veterinárního), klid v rodině . Jenže v tom slovesném tvaru jsou určité signály, podle nichž lze poznat, jestli pes kousl dědečka, nebo naopak, ale musí se na ně přijít. Zkrátka sloveso je jádrem čerkeštiny, a chce- li se v ní, člověk vyznat, musí se zabývat slovesem. A čím se člověk zabývá, k tomu musí mít vztah - kdyby jej neměl, zabýval by se něčím jiným. Či snad ne?

VM A co plány a záměry do nové budoucnosti v Orientálním ústavu ČSAV, jehož jsi už opět vědeckým pracovníkem?

VČ Plány a záměry? Jo, člověk míní a Pánbůh mění, ale zas na druhé straně žít se chce a ještě není všem dnům konec. Hodlám především dokončit to, co se mi za ta léta nastřádalo v šuplatech a o čem jsem si bláhově myslel, že je to hotové. A pak bych rád někoho zacvičil v tom, čemu jsem se naučil já třeba bude schopnější a něco s tím udělá. Zatím jsem začal na Filosofické fakultě vyučovat gruzínštinu a sním o tom, že jednou budeme mít v Praze kaukazologické centrum. Bude ovšem záležet na zájmu studentů - a ten zas bude záležet na spoustě jiných věcí. Ale co, smysl pro dobrodružství snad v tomhle národě ještě docela nevymřel, i když jde jen o dobrodružství intelektuální.

Ptal se VLADIMÍR MILTNER

Odpolední slunce vylákalo pana Kadluse na procházku. Bylo záhy zjara, a když vyšel z domu, zavanul mu do tváře chladný vítr. Pan Kadlus pohlédl vyčítavě k obloze, ale vracet se už nechtěl. Koneckonců byl teple oblečen a na hlavě mu pevně seděla placatá semišová čepice. Vrazil ruce hluboko do kapes kožíšku a pustil se dolů Nerudovou ulicí. Na Malostranském náměstí při nároží u kavárny si od přešlapujícího kamelota koupil Večerní Prahu, složil noviny, zasunul do náprsní kapsy kožíšku a zamířil do Karmelitské. Původně měl v úmyslu obhlédnout postup prací na rekonstrukci lanové dráhy na Petřín, ale dotěrný vítr, který fičel korytem ulice, ho přiměl zkrátit okruh vycházky.

A tak zabočil na Tržiště, pak stoupal Vlašskou uličkou podél Colloredo-Schönbornského paláce s protilehlým Vlašským špitálem. Za nemocnicí Pod Petřínem se mohl dostat k rozhledně prudkým stoupáním doleva, ale rozhodl se jít opačným směrem do parku. Asfaltová cesta ho dovedla obloukem po vrstevnici až pod Strahovský klášter a pan Kadlus neodolal, aby nevešel mohutnou tepanou branou do objektu Památníku národního písemnictví. V depozitáři ústavu ležel v typizovaných krabicích soubor jeho rukopisů z dob, kdy se jméno Kadlus objevovalo na stránkách novin, časopisů a na obalech knížek. Po šedesátém osmém roce už publikovat nesměl, psal do šuplete a své práce poskytoval ke čtení jen blízkým přátelům a známým. Prohlašoval se za spisovatele v důchodu, ale inkognito se mu nepodařilo zachovat, jeho knihy vycházely totiž i nadále v zahraničí. Pan Kadlus prošel nádvořím kláštera a branou u Musaionu se dostal na rampu svažující se k Pohořelci. Měl rád toto intimní, do dlouhého trojúhelníku protáhlé náměstí mezi půvabnými domky po jedné a hmotnými paláci po druhé straně, působilo souladným a poklidným dojmem. V nejužší dolní části náměstí měl pan Kadlus na vybranou, mohl seběhnout Úvozem přímo k domovu do Nerudovky, nebo se vydat oklikou Loretánskou ulicí. Z Úvozu zdola útočil nepříjemně proud studeného vzduchu, a tak pan Kadlus zvolil druhou možnost. V závětří dospěl po chvilce podloubím ke vchodu do pivnice "U černého vola" a zaváhal. Jednak se mu ještě nechtělo domů, jednak mínil, že by si zasluhoval odměnu i za tu zkrácenou trasu procházky. Vstoupil do mázhausu a vyměnil pozdrav s Cerberem, který stál na svém obvyklém místě za dveřmi, opřen ramenem o roh zdi, a ponurým okem vyhlížel ven. Se svými sto devadesáti centimetry výšky a nejméně sto dvaceti kilogramy váhy vypadal jako stěhovák, navíc chodil oblečen v plandavých montérkách, které neodkládal ani v neděli. Později pan Kadlus svůj odhad změnil, kdykoliv totiž zavítal do zdejší restaurace, od půl desáté, kdy otvírali, až do zavírací hodiny v devět večer, vždy narazil na Cerbera, opřeného o veřeje a zahleděného do ulice. Jenom čas od času se odlepil ze své parkety, dovalil se do výčepu, kde měl na polici postavený půllitr, zhluboka si přihnul a vrátil se zase na své stanoviště. Pan Kadlus z toho usoudil, že Cerberus je tady nastálo zaměstnán jako karyatida.

Lokál byl poloprázdný. V okenním výklenku vedle výčepní stolice stála televize, která přenášela nějaký zápas v kopané. Pan Kadlus se posadil za stůl na lavici proti obrazovce a začal sledovat vývoj utkání. Vzápětí před něho číšník pan Marcel postavil sklenici s hladinou pěny smetanové hustoty. Než pan Kadlus upil do poloviny, shledal, že pivo je prvotřídní a fotbal mizerný.

"Máte tu volno?" oslovil ho někdo zezadu.

Pan Kadlus se ohlédl a uviděl vysokého hubeného mladíka. Ani nestačil přikývnout a příchozí už soukal dlouhé nohy za stůl a sedal na vedlejší místo.

"Kdo to hraje?" zeptal se, sotva dosedl.

"Nevím, přišel jsem před chvíli," zabručel pan Kadlus.

"Máte rád fotbal? Fandíte nějakému klubu?"

Pan Kadlus měl rád hlavně svůj klid a nesnášel, když ho někdo otravoval, ale to zatím ještě neřekl.

"Ani ne," odtušil.

"To já jsem zase do sportu blázen," svěřoval se mladík a pak pozdravil číšníka, který mu přinesl pivo. "Děkuju, Marceli, nevíš, kdo to hraje? A jaký je stav?"

Pan Marcel vytáhl účtenku, rozmáchlou čarou na ni zaznamenal první půllitr a na odchodu utrousil přes rameno:

"To se perou žoldnéři, Ládíku, český se slovenskýma."

Ze způsobu, jakým to bylo řečeno, pan Kadlus pochopil, že host vedle něho patří v tomto podniku sice ke známým, ne však k prominentním osobám. Jeho soused to patrně nevnímal a hudl dále po svém:

"Já se totiž o sport zajímám, protože sázím. Hraju sazku i sportku, vylepšuju si tak životní úroveň. Dělám to na vědeckém základě, minulý rok jsem byl například aktivní bezmála o dvacet tisíc korun."

"Na vědeckém základě, to zní hezky," poznamenal pan Kadlus, aniž spustil zrak z obrazovky. Po jakési nezdařilé akci na hřišti zavrtěl hlavou: "Tihle borci se učili běhat od pivovarských valachů."

"To je výstižná hyperbola," ohodnotil Ládík, "to si musím zapamatovat. Já jsem, jestli je vám známo, básník."

Smělé prohlášení vzbudilo zájem pana Kadluse. Prohlédl si svého souseda pozorněji a zaznamenal jeho řídké rozcuchané vlasy, bledé oči, tenký nevýrazný nos a vystouplý ohryzek na husím krku, celkově typ albína.

"Opravdu?" řekl. "A co všechno jste už napsal?"

"Nedávno mi vyšla sbírka ve Spisovateli," odpověděl s průhlednou skromností básník. "Také tisknu v různých časopisech."

"Jste členem Svazu?"

"Zatím kandidát. Ale připravuju už druhou knížku."

"A jak se prosím jmenujete?" zeptal se tvrdě pan Kadlus.

Když se básník představil, vzpomněl si, že nedávno četl v sobotní příloze Rudého práva pod jeho jménem nějaký překlad z vietnamské provenience. Pojednávalo se v něm o tom, jak vojáci na vítězném tažení spí s hlavou opřenou o horu, a někdy se slova na konci řádek i rýmovala. Pan Kadlus odvrátil pohled, dopil pivo a věnoval se zase dění na obrazovce, připadalo mu přece jen záživnější. Básník Ládík měl také dopito. Když pan Marcel přinesl plné sklenice, přičinil mu na účtenku druhou čárku.

"Mám také druhé pivo, pane Marceli," hlásil se o svůj záznam pan Kadlus.

"Já vím, Mistře, ale vám přece piva psát nebudu," řekl pivonoš a odspěchal. Pan Kadlus, takto vyznamenán, mrknul doleva na básníka, ale ten se tvářil, jako kdyby diskriminaci ani nepostřehl.

"Já mám totiž smysl pro rytmus a cit pro verš, jak tvrdí kritika, mně to vlastně píše samo," přiklonil se trochu básník. "Poslechněte si třeba tohle," dodal a začal recitovat. Báseň byla o mladé učitelce, která v narvaném autobusu ze sídliště radostně pílí vychovávat svěřené dětičky pro světlou socialistickou budoucnost.

"Co tomu říkáte?" otázal se básník, a když pan Kadlus neodpovídal, nedal se tím odradit. "Nebo tahleta." V dalším výtvoru šlo o zedníky, jak šplhají po lešení a budují nějakou ohromnou stavbu. "Jak se vám to líbí?" zakončil Ládík.

Pan Kadlus už ho měl plné sanice. "Víte, já poezii nerozumím, zvláště ne takovéto," řekl. "Já jsem prozaik."

Samo o sobě by ho to patrně nezachránilo, ale do výčepu vstoupily dvě ženy středního věku, zřejmě účastnice nějakého zájezdu, které po celodenním plahočení hlavním městem vyčerpaně dosedly na lavici vedle básníka. Ten okamžitě obrátil pozornost k novým, snad přístupnějším obětem. Současně obsadila volná místa na protější straně stolu trojice mužů, ti se však bavili o svých záležitostech. Pan Kadlus si oddechl, leč bylo to předčasné. Zleva zněl nepřestajně Ládíkův fistulkový hlas, který se vtíral do uší.

"To víte, já nemám proč si stěžovat," liboval si. "Spát jdu, kdy chci, protože ráno nemusím vstávat, když mám inspiraci, píšu třeba do tří hodin v noci..."

To už bylo na pana Kadluse příliš a obhlédl výčep, pátraje po volném místě k přesednutí. Lokál se však mezitím zcela zaplnil, a tak pohled pana Kadluse zabloudil k malovánkám, jimiž lidový malíř vyzdobil stěny. Znázorňovaly pijácké a rytířské motivy, leckde navíc obohacené svéráznými texty: Skleničko skleněná, budiž pozdravena... Heslo pod výjevem vedle průchodu do zadní místnosti zdobila hrubá gramatická chyba: Blahoslavený sládek, který první pivo vařil, ale zlořečená šelma, který ho první platil... Říkanky silně připomínaly Ládíkův styl, básník mezitím pokročil již natolik, že ubohým turistkám recitoval to o té učitelce z autobusu.

"Promiňte, Mistře, ale musím vám poděkovat za příjemný zážitek," oslovil náhle pana Kadluse jeden z trojice mužů na protější straně stolu. "Poslouchám vaše povídky v rádiu a moc se bavím. Těším se na každé pokračování."

Pan Kadlus na něho pohlédl. Muž měl protáhlý obličej s propadlými tvářemi, silné brýle a na pěšinku učesané delší vlasy. Připadal mu povědomý, ale nevzpomínal si, kdy a kde ho viděl naposledy.

"Nemýlíte se? Mně něco vysílali v rozhlasu nejméně asi tak před patnácti lety," zahučel.

"V tom našem samozřejmě ne," usmál se host. "Ale mám chalupu u Českých Budějovic, a tam slyším Svobodnou Evropu úplně nerušeně, Praha tři se tomu říká. Vy nevíte, že vám je tam čtou?"

Pan Kadlus zpozoroval, že básník Ládík natahuje ůuši, aniž přerušil plynné švitoření ke svým posluchačkám.

"Ne, o tom nevím," odpověděl a pokusil se převést řeč na jiné, méně ožehavé téma: "Jižní Čechy znám a jezdím tam rád."

"U nás je krásně, pořád ještě neporušená příroda, rybníky, lesy plné hub a do hospody deset minut. V televizi se chytají dva programy z Rakouska, o tom rádiu ani nemluvě. Jednou jste seděli s mým bráchou a já jsem vám vyprávěl o našem Frickovi."

"Už si vzpomínám," ujasnil si pan Kadlus. "To je ten labuťák, co na vás číhá, když jdete do hostince, chodí za vámi a loudí před vchodem, dokud mu nepřinesete v misce trochu piva."

"Kdyby trochu," povzdychl Frickův mecenáš. "On tak dokáže vyzunknout dvě tři za večer."

"A vy pracujete někde v pekárnách, pokud se pamatuji," vybavoval si pan Kadlus.

"Ano, v labortoři, já jsem chemik."

"V každém případě toho o věci hodně víte," řekl pan Kadlus s nelíčeným zájmem. "Tak mi prosím jako odborník vysvětlete, proč pečete chleba, který se dá jíst jenom čerstvý a druhý den je na vyhození."

"A gumový rohlíky."

"A gumový rohlíky. Všude bouřlivě kritizují, že jsou plné popelnice chleba, ale nic se s tím neděje."

"Co by se taky mělo dít? Divím se, Mistře, že jste celý ten fígl neprohlédl."

"Opravdu tomu nerozumím," přiznal pan Kadlus. "Dříve chléb vydržel týden, dokud se nespotřeboval, a byla to pochoutka."

"Vy si skutečně myslíte, že by se dneska nedal dělat chleba stejně kvalitní jako dřív?"

"To nevím. Ale vidím, že takový není."

"Tak podívejte se, je to straně jednoduché," naklonil se brýlatý chemik poněkud dopředu. "Tady přece vůbec nejde o chleba, ale o plán." "Dobře, jenže kdyby se pekl chutný chléb, tak se přece ušetří obilí, které dovážejí za devizy," namítal pan Kadlus.

"Jdete na to špatně a vtip je v něčem jiném. Koukněte, podnik má plán nákupu surovin a plán výroby, nesplnění obou ukazatelů je penalizováno. Kdyby se najednou začal produkovat výrobek, který není nutné druhý den vyhodit, co by se ten příští den vyrábělo a komu prodávalo? A celý závod bez prémií? Kdepak, pane, noviny a všechny sdělovací prostředky můžou řvát, jak chtějí, tímhle způsobem to pojede dál a popelnice budou pořád plný, ono to totiž ve skutečnosti všem vyhovuje. Kromě spotřebielů samozřejmě, ale systém pracuje po svém, a to je rozhodující," uzavřel chemik svůj výklad pádným argumentem.

Básník Ládík, ač naoko zaujat jinými starostmi, zřejmě vše dobře slyšel, a teď uznal za vhodné zasáhnout.

"Jak vás tak poslouchám, jednalo by se pomalu o sabotáž," prohlásil. "Kdybych nevěděl, že je to jenom z legrace, tak bych věc na patřičných místech rozmáznul."

Panu Kadlusovi došla trpělivost. Pomalu se k němu natočil a řekl s důrazem:

"Potají odposlouchávat se nesluší, pokud to nesouvisí s nějakou další vaší činností, to za prvé. A za druhé, co se vůbec vměšujete, nežádoucí řečníku? Hleďte si svých lešenářů a nás laskavě vynechte."

To byl den, uvažoval při návratu domů, na procházce zima, kopaná k nekoukání, básně k neposlouchání a chleba k nejedení.

Když potom o několik dní později vcházel do vstupní chodby "U volůvka", zastavil ho Cerberus, opřený ramenem o zeď za dveřmi. "Co jste měl posledně s tím Ládíkem?" otázal se.

"Nic zvláštního," odtušil pan Kadlus. "Proč?"

"Když zavřeli, šel za mnou směrem k tramvaji, byl úplně zhulenej a vykřikoval něco o Svobodný Evropě, sabotérech, a že všem ukáže. Jemně jsem ho napomenul, a on na mě začal ječet, že jsem příživa a flákač," informoval Cerberus a melancholicky zavrtěl hlavou. "Já, kterej modráky nesvlíkám ani v noci, to mě urazilo natolik, že jsem mu musel jednu natáhnout."

"A co bylo dál?"

"Celkem nic. Chvilku jsem počkal, než se probere a vstane, ale potom už byl hodnej. Je to vůl jak lev, sedí uvnitř a už ji zase má jako z praku."

Pan Kadlus vstoupil do výčepu a shledal, že Cerberus nelhal. Za stolem u oken se klátil básník Ládík s rozcuchanými řídkými vlásky a rozostřenýma očima. Pan Kadlus našel volné místo u druhého stolu, právě pod zlořečenou šelmou, který ho první platil.

"Zdravím vás, pane Kadlus," uvítal ho pan Marcel a postavil před něho sklenici s pěnou, kterou zdobila výstavní bublina. Zbývající piva odnesl ke stolu u oken, podělil hosty a poslední půllitr přidělil básníkovi.

"Kde máš lístek?" vytáhl tužku, aby mu namarkoval čárku.

"Nemám," odsekl vzdorně Ládík.

"Jak to, že ne? Před chvílí jsem ti psal pátý pivo."

"Když nedáváš lístky jiným," prohodil básník ptačí hlavičkou k panu Kadlusovi, "já ho nepotřebuju mít taky."

"Komu účtenku dám a komu ne, to je moje věc. A věc důvěry," zamračil se pan Marcel. "Nemusel bych je dávat vůbec, poněvadž si všecko pamatuju. Ty máš pět piv, dej sem lístek a napíšu ti šestý."

"Lístek nemám a piva mám tři," odporoval Ládík.

Pan Marcel blýskl očima a sebral mu postavenou sklenici.

"Jestli chceš platit každý zvlášť, mně je to jedno," řekl. "Ale napřed zaplať těch pět."

"Měl jsem tři a chci čtvrtý," trval na svém Ládík.

"Až najdeš lístek, tak ho dostaneš," uzavřel pan Marcel a odkráčel.

Básník se rozhlédl kolem sebe, ale zjistil, že nikdo z hostů za plně obsazeným stolem jeho jednání neschvaluje.

"Se mnou nikdo mlátit o zem nebude," žaloval. "Nejsem žádný otloukánek a mám svou hrdost."

"Neblbni, Ládíku, měl jsi pět piv," napomenul ho jeho soused. "Já jsem je na tom tvým lístku viděl jasně."

Básník se na chvíli zamyslil a pak řekl furiantsky:

"Dobře, pár piv sem, pár tam, mně o nějakou korunu nejde."

A když se pivonoš vracel s posbíraným sklem k výčepu, zamával na něho. Pan Marcel však nespěchal. Zastavil se u stolu teprve při roznášce plných.

"Ať je po tvém," obrátil se k němu Ládík. "Tak jsem jich tedy měl pět a tohle bude šestý."

"Nebude," řekl neoblomně pan Marcel, který se mezitím zatvrdil. "Zaplať a mazej domů. Podnapilým a mladistvým nesmím nalívat."

"Cože? Co si to dovoluješ?" zavřeštěl Ládík. "Já jsem český básník a budu si stěžovat."

Pan Marcel praštil plnými sklenicemi na stůl, až to zařinčelo, popadl básníka a za límec ho vytáhl na nohy. Jak ho postrkoval přes výčep, vychrtlá kymácející se postava Ládíkova připomínala hadrovou loutku.

"Tohle vám nedaruju," křičel. "Všelijaký zahraniční agenty a protistátní živly obskakujete, ale já to tak nenechám."

Pan Marcel docloumal básníka předsíní k východu a Cerberus ochotně otevřel dveře dokořán.

"Padej, šmejde, už tě tady nechci vidět. Ode dneška máš plot, blbečku," vyřkl číšník ortel a mohutným bodlem pomohl básníkovi na ulici.

V lokálu zavládla zase příjemná a ničím nerušená nálada. Pan Kadlus vychutnával odpočivně tu poklidnou atmosféru, dopřál si ještě jednoho kozla, zaplatil a zvedl se k odchodu.

Před pivnicí se dal doprava Loretánskou ulicí k Radničním schodům. Když dospěl do podloubí, zaslechl za sebou dupot kroků. Ohlédl se a uviděl přibíhat Ládíka. Pokračoval svou cestou, ale Ládík ho dostihl, chytil za rameno a trhnutím zastavil.

"To je všechno kvůli tobě, ty disidente," sípěl rozzuřeně. "Ale já tě zabiju."

Rozmáchl se pravačkou a udeřil z plných svých sil. Pan Kadlus ráně lehce uhnul a pobaveně pozoroval, jak vychrtlé tělo neúspěšného boxera setrvačností následuje vytrčenou pavoučí ruku až ke zdi, kde narazilo na překážku. Otřesený Ládík se odlepil od stěny, otočil se a bylo vidět, že z něho veškerá bojovnost rázem vyprchala. Jak tam stál se svěšenými rameny, pan Kadlus ho mohl skolit jako hniličku. Stačilo, aby k němu napřáhl ukazováček, a nešťastný veršotepec v obraně zvedl obě ruce před obličej. Pan Kadlus nabádavě zataktoval ukazovákem a řekl:

"Opravdu velký básník zabíjí slovy, pane."

Ládík, který poznal, že nebude bit, spustil ruce ke kolenům. Pak je zase pozvedl ke svému protivníku, dlaněmi vzhůru.

"Ale řekněte mi, proč všichni? Proč já? Nééé...," zanaříkal.

Jeho hlas, odpérovaný klenutým stropem podloubí, zazněl jako štěněčí zavytí.

Pan Kadlus připažil, chvíli na básníka hleděl mlčky, potom se odvrátil a volným krokem zamířil k domovu.

Praha, říjen 1985

Král už byl starý a Abišag sunamitská, kterou mu vyhledali z dívek celé země, spala na jeho lůžku a hřála ho teplem svého mladého těla. David však už byl tak starý, že jak se praví v Bibli, ji nepoznal.

Dovíte se z Bible též, že Abišag byla velmi krásná, co se tam však nedočtete, je, že tato krásná dívka, která opatrovala starého krále a sloužila mu, byla také velmi moudrá, a že se s ní David v posledních letech svého života nejen o ledačems radil, nýbrž s ní i hovořil o mnoha věcech, o nichž nemohl mluvit s nikým jiným.

"Co ti jde hlavou teď nejčastěji?" zeptala se jednou v noci, když David, který trpěl nespavostí, ležel zas vedle ní a tiskl k ní své staré, věčně mrznoucí tělo.

David se odtáhl, převrátil se na záda a hleděl dlouho do stropu, než řekl:

"Povím ti. Umíš se ptát a zasloužíš si odpověď. Nikdo mi dosud podobnou otázku nepoložil. Jenže napřed musíš vědět, že to, co mi teď jde hlavou nejčastěji, je něco, nač jsem vlastně myslel celý život."

Zase se odmlčel a pak se rozhovořil: "Nikdy jsem se nepřestal ptát, proč jsem měl vždycky víc štěstí než jiní. Neboť že jsem měl víc štěstí, o tom jsem sotva kdy mohl pochybovat. Prak jistě není spolehlivě přesná zbraň, a ač jsem měl zkušenost, jak s ním zacházet proti vlkům a liškám, věděl jsem také, jak lehké bylo minout se cíle. Že jsem jím skolil Goliáše, a dokonce hned první ranou, bylo víc štěstí než umění, a zlý sen o tom, co by se bylo stalo, kdybych se byl minul, mne nepřestal pronásledovat po celý život. Anebo: Saul byl silnější i lepší člověk než já. Snad i zbožnější. Ano, skoro jistě zbožnější než já. Proč ho Bůh vydal napospas náladám a pletichám zlostného starce Samuela, a proč ze všech zvolil právě mne, abych byl králem. Proč byl Bůh ke mně dobrý i tehdy, když já jsem byl zlý. Jako když jsem ukradl Uziáši hetejskému jeho ženu Batševu a jeho samého jsem poslal na jistou smrt. Proč mi přál víc než jiným, i když jsem dobře věděl, že jiní zasluhují jeho přízeň víc než já? To je, nač jsem se nikdy nepřestal ptát, a nač jsem nikdy nedostal odpověď. Je takových otázek, které zůstaly bez odpovědí, víc, ale tato mi jde hlavou nejčastěji a ve stáří se vrací ještě častěji než dřív."

"Tvůj život nezačal až ve chvíli, kdy jsi byl pomazán na krále," řekla Abišag, když David domluvil a obrátil se zase k ní. "Tvůj život začal dřív, stejně jako můj začal předtím, než mne přivedli sem, abych ti sloužila. Bůh vedl tehdy kroky těch, kdo ze všech panen v zemi vybrali právě mne, ale Bůh mi dal také předtím žít na úpatí Hermonu v Sunem a dýchat nejčistší vzduch a hledět na zasněžené vrchy hor a hledat zjara první květy ještě pod sněhem. Tehdy jsem byla Bohu jistě nejblíž. Kdy ty jsi cítil blízkost Boží nejsilněji? Nebylo to také, když jsi byl ještě chlapec?"

"Snad ano. Snad máš pravdu," řekl po chvíli rozmýšlení. Leželi si teď v náručí a cítil, jak do něj přecházelo teplo z jejího mladého těla. "Snad je to opravdu tak," hladil ji po tváři a po vlasech a opakoval: "Snad je to opravdu tak."

"Jen tehdy jsme byli čistí jako vody horských potůčků u nás v Sunem," řekla Abišag. "Jenom tehdy si nás mohl Bůh opravdu oblíbit. Nemyslíš?"

"Jak moudrá je má Abišag," řekl, neboť pojednou mu začalo svítat. A začal jí vyprávět o čase, kdy ještě pásal stáda svého otce na svazích kolem Betléma. A vyprávěl jí o jasných měsíčných nocích, kdy rozdělal oheň a zaháněl samotu hrou na nablu a jindy na píšťalu pastýřskou, podobnou fujaře. Někdy také ke zvukům loutny zpívával písně, jejichž slova říkala tom, co právě cítil.

"A naslouchaly otcovy ovce a kozy," vyprávěl, "a můj ovčácký pes a hvězdy a měsíc."

"Ale snad i Bůh," prohodila Abišag.

"Nevím. Snad i Bůh. Vím jen, že při jedné z těch písní jsem cítil, že jsem mu blíž než kdy jindy. A také vím, že jsem nebyl nikdy šťastnější."

"Snad to byla právě ta píseň, pro kterou si tě Bůh tak oblíbil, že ti pak už navždy přál víc než druhým," řekla, a David opakoval zas:

"Jak moudrá je má Abišag." A políbil ji na čelo.

"Pamatuješ ještě na něco z té písně?" ptala se po chvíli.

"Ne. Vím jen, že jsem nebyl nikdy šťastnější než tehdy, kdy jsem ji zpíval," opakoval. A po chvíli dodal: "Snad se vrátí. Snad na to ještě přijdu. Snad právě ta píseň bude poslední, co tu ještě uslyším."

(Z knihy Jeruzalémské povídky, kterou vydá nakladatelství Práce)

Kdo trpí depresemi, je stejně málo nemocný jako homosexuál. Je pouze jiný. Jeho práva je třeba uznat jako práva každé menšiny. - To jsou slova rakouského filosofa JEANA AMÉRYHO (vlastním jménem Hans Mayer, 1912 Vídeň - 1978 Salcburk) z eseje Sáhnout si na život , který napsal v období mezi prvním nezdařeným a druhým úspěšným pokusem o sebevraždu. K požadavku práva na sebevraždu nebo spíš na svobodnou smrt došel Améry jako humanista: z úcty k lidské důstojnosti. Chlapec z bohaté katolické židovské rodiny si uvědomil svou rasu teprve po norimberských zákonech. Emigroval do Belgie, ale i tam ho Hitler dostihl. Zapojil se do odboje, byl zatčen, mučen, odvezen do Osvětimi. Své zkušenosti intelektuála ve vyhlazovacím táboře vylíčil ve své prvotině Mimo vinu a smíření (1966), kde dovozuje, že ponížení způsobené tělesným týráním a strádáním je nesmazatelné; v dalším eseji nazvaném Vzpoura a rezignace (1968) dospívá k názoru, že horší než život v lágru, ukončený násilím přece jen do jisté míry lidským rozumem "vysvětlitelným" a hlavně vnějším, je proces stárnutí, nezadržitelný, vnitřní, kdy člověka ponižuje vlastní tělo. Až zestárnu, vstoupím do armády kmetů, a zbude ze mne tělo a nic jiného , píše Améry v šestapadesáti letech. Aby ducha zachránil před konečnou potupou, dožaduje se práva odejít ze světa z vlastní vůle. Ovšem kromě této jasné racionální složky je v jeho úvahách obsažena i složku temná, iracionální, emotivní: vábení smrti, okouzlení zánikem a v neposlední řadě jistá vzrušující hra, koketérie, kterou prozrazují i "závratné" stránky popisující poslední dvě hodiny před první sebevraždou. Zdá se, že otázka nezní ani tak, zda žít, či nežít, jako jak dlouho snášet střely a šípy rozkacené sudby : zjistit, že je míra dovršena, anebo pokorně doufat jako Job. Ovšem Améry by ve jménu vytrpěných strastí každou individuální odměnu odmítl. Degradace stáří je nevykupitelná, neomluvitelná: nepřípustná.

ah

Určitě nejen na mém stole se vedle sebe ocitly dvě stejně tlusté knihy téhož formátu, obě ve víceméně klasických černobílých přebalech. Obě se vynořují z minula chtěně či nuceně pozapomínaného, obě spolu jak v rybářské síti vězí v pavučině časových shod, příbuzností, paralel - i protikladů: Rainer Maria Rilke, ... a na ochozech smrt jsi viděl stát; Boris Pasternak , Doktor Živago.

V roce 1900 vidí desetiletý chlapec Boris na nádražním nástupišti podivného hosta svého otce, pětadvacetiletého černého Němce, který se mu zdá siluetou mezi těly, výmyslem v hromadě nevymyšleností. O čtvrt století později se malíř Leonid Osipovič Pasternak připomene dávnému příteli gratulací k padesátinám - a vzápětí začíná mezi Rilkem a mladším Pasternakem, v tom čase už uznávaným básníkem, korespondence, z Borisovy strany až blouznivě obdivná, zjitřenější ještě o citové vlnobití, které uměla tak mistrně vzedmout třetí členka tehdejšího korespondenčního trojlístku Marina Cvetajevová. Když se v prvních dnech roku 1927 Pasternak dovídá o Rilkově smrti, píše Marině: Z té zprávy jsem se roznemohl. Jako kdybych se byl roztříštil a zůstal kdesi viset... A nyní se snažme žít dlouho, urážlivě dlouho - je to moje i Tvoje povinnost.

Ani jeden z nich urážlivě dlouho nežil. Ale když roku 1946 Boris Pasternak začíná psát svůj román v próze o doktoru Juriji Živagovi, lékaři a básníkovi, už Rilka o pět let přežil. Doktor Živago, o málo mladší Rilkův současník, umírá v románě ještě ne padesátiletý v roce 1929. Jsou tedy vlastně obě ty knihy, reprezentativní průřez Rilkovým dílem a větší část Pasternakova románu, svědectvím téhož času. Času žitého básníkem - básníky.

Dva životy, žité jakoby cestou, na cestách. Rilkovo kroužení světem (nejen Evropou!) je neustálým hledáním přístřeší, blízkosti a pomoci (i materiální) - a každé jeho přijetí už v sobě chová další únik, cestu odtud a jinam. Rilke se cestováním zbavoval povinnosti mít domov, absolutně pociťovaná zodpovědnost básnická mu vzala schopnost zodpovědnosti lidské - za rodinu, ženu, dceru, vnučku. Cestoval pohodlně, čím dál luxusněji, s očekáváním, lehce se loučil.

Cesty Jurije Živaga a jeho blízkých byly cesty o život, loučení, míjení a rozcházení bolelo do krve, doslova fyzicky ničilo srdce. Útěky štvanců štvanou zemí, útěky doslovné, na špatně obutých nohou: Když poutník spatřil poutníka, uhnul mu z cesty, jeden zabíjel druhého, aby sám nebyl zabit. Vyskytly se ojedinělé případy kanibalismu. Zákony lidské civilizace skončily. Platily zvířecí. Člověku se zdály předhistorické sny doby kamenné. (...) Tyto obrazy a výjevy působily dojmem čehosi nezemského, čehosi transcendentního. Vypadaly jako částice jakéhosi neznámého bytí z jiných planet, omylem zanesené na zem. A pouze příroda zůstávala věrná historii a jevila se pohledu taková, jakou ji zobrazovali moderní malíři.

Rilkova poezie je poezie doslovně své-volná : básník v ní svět básně vytváří a utváří svou vůlí, veškerou vůlí, k tomuto jedinému cíli uchovávanou a směrovanou. Proto opustil vše, i domov -

Pak zanechá tvůj unavený zrak

za sebou práh, ten malý, zašlý trám, a temný modřín vznese k nebi tak,

aby tam, štíhlý, strměl sám a sám.

A stvořil jsi svět. Je to velký svět

jako tvar slova, v tichu dozrálý,

až vůle jeho smysl odhalí,

oči ho začnou zlehka propouštět...

- aby spatřením vztyčil k nebi strom. - Pasternakův Živago, jím i Pasternak sám se chce dobrat básně vcítěním a doposlechnutím: Jazyk, ta vlast a pokladnice krásy a smyslu, začíná sám myslet a mluvit za člověka a celý se proměňuje v hudbu, nikoliv vnějším, slyšitelným zvukem, ale dravostí a majestátností svého vnitřního pohybu. (...) Celý život snil o nenápadné a přitlumené originalitě, navenek nepozorovatelné a skryté pod rouškou obecně použitelné a obvyklé formy (...). Celý život se snažil o oproštěný styl, který by se nikomu nevtíral, a děsilo ho, jak je tomuto ideálu dosud vzdálen.

Tohle všechno říkám i proto, že všechny ty paralely příčinností, které se nabízejí - neplatí a nemají platit. Ani básník, ani jiný cestující se v první třídě rychlíku nestává zpupným snobem, a cesta apokalypsou a lámání kolem vede daleko častěji k zezvířečtění nebo ztrátě charakteru než k jasnozřivé pokoře. Věci se děly i dějí takto - a že se tak dějí, naplňuje nás nejen žalmickou katarzí soucitu, ale taky zaťatým vztekem. Žádná velikost nemůže být formována tím, že bude pod násilným tlakem deformována. Koneckonců i Rilke, nejen Pasternak, byl už za svého života i pak po smrti podezřelý a nepohodlný primitivním zupákům nejrůznější ideologické provenience. Nařizující povrchnost nechce a nesnese žádnou hloubku, ani pyšnou, ani pokornou. A tak by asi bývalo bylo daleko krásnější, ač méně dramatické, kdyby se další osud zvláštního básnického přátelství i sváru Pasternakova s Rilkem mohl dít jen jako disputace duší - třeba takováhle: Vědomí je jed, prostředek sebeotravy pro subjekt, který jej používá sám proti sobě. Vědomí je světlo prodírající se navenek, vědomí osvětluje cestu před námi, abychom neklopýtli. Vědomí je rozsvícený reflektor uhánějící lokomotivy. Otočte toto světlo dovnitř a dojde ke katastrofě. (B. P.) - A nitro nás obstoupí / jako dálka všech dálek nebo / rub ovzduší. / Jas / prostor, / jež zabydlit nelze. (R. M. R.)

Ale snad právě že se tak, bez tlaku a tísně, žádný podstatný rozhovor tohoto století dít nemohl, shodují se v tom nejbytostnějším: Jako nikdy mu teď bylo jasné, že umění vždy a nepřetržitě je zaujato dvěma věcmi. Neústupně přemýšlí o smrti a neústupně tím vytváří život. (...) Znova (si) ověřil a povšiml, že umění vždy slouží kráse a krása že je štěstí mít formu, že forma je přirozeným klíčem k existenci, že formu musí mít vše živé, aby mohlo existovat, a že tedy umění, a to i umění tragické, je vždycky vyprávěním o štěstí existence. (B. P.)

Kéž jednou před branou krutého pochopení

andělům za jejich souhlasu zapěji chválu.

Kéž z oněch čistě tepaných kladiv srdce

žádné neselže na něžných, nejistých, nebo

drásavých strunách; kéž mi dodá víc jasu

má plynoucí tvář. Kéž rozkvetou všední slzy. (R. M. R.)

Podpis (LENKA CHYTILOVÁ) rukou

O postoji francouzského národa a jeho politické reprezentace k Němcům v době okupace se ve Francii diskutuje dodnes. V záplavě odborné literatury, ale i filmů a románů na toto téma je už od sklonku šedesátých let patrná snaha zrušit mýtus Francie jako vítězné mocnosti, která za války - až na některé nechvalně známé výjimky - jako jeden muž statečně vzdorovala nepříteli. Souboj, který se odehrál v letech 1944 45 na stránkách Figara a Combatu , je jednou z méně známých, a přece velmi důležitých okolností, jež stály u zrodu tohoto mýtu.

Jako prolog nadcházející bitvy o dějiny Francie jej svedli dva velcí spisovatelé, oba účastníci odboje, Francois Mauriac a Albert Camus. Katolík Mauriac měl jako jediný člen ilegálního Národního výboru spisovatelů z řad Francouzské akademie ve Francii nesmírnou autoritu. Vytýkal francouzskému hnutí odporu přílišnou radikálnost při poválečném vynášení rozsudků, kritizoval způsob provádění "očisty", dovolával se milosrdenství a volal po snášenlivosti a odpuštění. Camus, ověnčený čerstvou slávou Cizince a Mýtu o Sisyfovi, polemizoval s Mauriakem na stránkách Combatu ve jménu čistoty a zásadovosti: Pokaždé, když jsem u příležitosti národní očisty hovořil o spravedlnosti, pan Mauriac mluvil o milosrdenství. (...) Posloucháme-li pana Mauriaka, zdá se, jako bychom si museli stůj co stůj vybrat (...) mezi láskou Kristovou a lidskou nenávistí. Nuže - nikoli! Je nás pár, co odmítáme volání po nenávisti, jež k nám doléhá na jedné straně, a zjihlé nabádání, přicházející ze strany druhé. Hledáme totiž mezi oběma stranami onen správný hlas, který nám přinese pravdu, aniž bychom se museli stydět. (...) Chtěl bych mu říci (Mauriakovi - pozn. autora), že naše země se může vydat po dvou cestách smrti - ty dvě cesty jsou cesta nenávisti a cesta odpuštění. (...) Jako člověk se možná budu obdivovat panu Mauriakovi, že dokáže milovat zrádce, ale jako občanovi mi to bude líto, protože právě tato jeho láska způsobí, že se staneme národem zrádců a průměrných lidí a společností, jakou už nechceme být. (Combat, 11. ledna 1945).

Téměř ve stejné době - 4. ledna 1945 - vychází ve Figaru článek Francoise Mauriaka Kolem jednoho rozsudku , kterým autor zahajuje řadu pozoruhodných výpadů proti tvrdým trestům, a zejména proti rozsudkům smrti, vynášeným v posledních týdnech nad některými kolaboranty a tzv. "zrádci národa" z řad spisovatelů a novinářů.

Téměř nikdy nejsme trestáni za své skutečné chyby. Je zbytečné, aby Henri Béraud (pravicový novinář, stoupenec Pétaina, nařčený ze spolupráce s nepřítelem) protestoval, že nemá na svědomí styky s nepřítelem. Vyšetřování to dokázalo až dost průkazně... Ale stačí-li k tomu, aby byl člověk odsouzen za zločin zrady, pouhý fakt, že nepřítel využíval některé jeho články, pak je soudní síň příliš malá, aby pojala všechny viníky. (...)

Henri Béraud, stejně jako Charles Maurras, byl omilostněn, na obzoru však vyvstává další proces, tentokrát s Robertem Brasillachem, nadaným mladým spisovatelem a kritikem, exponentem francouzské krajní pravice, jehož oblíbeným terčem byl v uplynulých letech na stránkách fašistického plátku Je suis partout právě Francois Mauriac. V otevřeném dopise Brasillachovu advokátovi Mauriac v předvečer procesu píše: Ústy Brasillacha vyjadřuje svůj vkus a svůj nesouhlas celá jedna generace. Vděčíme mu nepochybně za nejlepší stránky, jež byly mezi válkami napsány o filmu a o avantgardním divadle. Každá generace si uvědomuje samu sebe jen díky velmi malému počtu spisovatelů. Mluvčím jejího pravého křídla byl právě Brasillach. I když má soud za to, že byl Brasillach v politice nesmiřitelný a zaslepený a že už od mládí byl vtažen s nemilosrdnou logikou do ideologického soukolí, nevezme snad na lehkou váhu svědectví spisovatele, ke kterému se Brasillach choval jako k nepříteli, který se však nicméně domnívá, že by bylo ztrátou pro francouzskou literaturu, kdyby tento skvělý duch měl navždy pohasnout.

6. února 1945 byl R. Brasillach navzdory Mauriakovým intervencím a opatrné petici, kterou podepsalo 63 intelektuálů, popraven.

Camusův počáteční nekompromisní postroj se po prvních očistných procesech, a zejména po procesu s Brasillachem, očividně láme. 30. srpna 1945 píše: Teď už je zřejmé, že očista ve Francii je nejen pochybená, ale i znevážená. Už samo slovo "očista" je svízelné. Stala se z ní nechutná záležitost... Nebylo by tomu tak, kdyby k ní nebylo došlo z pomstychtivosti a kdyby nebyla zároveň brána na tak lehkou váhu. Věřte, že není lehké najít cestu spravedlnosti mezi nenávistnými pokřiky na jedné straně a obhajobou špatného svědomí na straně druhé (...), je však třeba zachovávat proporce a soudit lidi podle toho, jací jsou. Nelze nikoho odsoudit k nuceným pracím za pár článků v novinách, byť okupačních.

I když se Camus s Mauriakem nakonec usmířili a Camus dokonce Mauriakovi po letech napsal pomohl jste mi, aniž jste to tušil, dobrat se pravdy... , přáteli se už nikdy nestali.

Zběsilý poválečný hon na čarodějnice musel znechutit každého soudného Francouze, pokud si uvědomil, že čarodějnice jsou často jen nastrčenými obětními beránky, snímajícími pomyslnou vinu větší části národa. Mauriakovo volání po odpuštění je ještě dnes hodné úcty a aktuální, i když znalci v posledních letech některé jeho pohnutky zpochybňují. V debatě politiků a historiků se ovšem poněkud zamlžilo jádro problému. Odvahu menší části Francouzů, kteří se za války chovali statečně, si s aktivním svolením jednoho z nich - de Gaulla - přisvojil na dlouhou dobu celý národ. Po vlně "národní očisty" se zvedla vlna pomyslných i skutečných rehabilitací, snižující podíl viny hlavních i méně důležitých aktérů pétainismu, a zacházející ve svém úsilí někdy až ke špičkám francouzské válečné kolaborace. Tento proces nakonec neuspěl, protože pétainismus byl příliš špinavý, než aby bylo možné jej očistit.

Po odchodu de Gaulla na sklonku šedesátých let se konečně přestalo mluvit o dvojí hře a pasivitě oportunistické vlády ve Vichy a začalo se hovořit o válečné politice, založené na trvalé a aktivní kolaboraci . Nová vlna zájmu o toto období, související mj. se sjednocením Německa, pak svědčí o tom, že potíže s dějinami nemáme jenom u nás.

DRAHOSLAVA JANDEROVÁ

(...)A ještě k ranám mezi spoluvězni: Améry vypráví v jednom ze svých esejů mírně pobaven a s dodatečnou hrdostí klíčovou příhodu, jež tvoří součást jeho nové morálky Zurückschlagen, vrátit ránu. Obrovitý polský kriminální zločinec ho kvůli maličkosti uhodí do tváře. Améry mu ránu vrátí, jak nejlíp dovede. Není to zvířecí reakce, nýbrž vědomá vzpoura proti zvrácenému světu koncentračních táborů. Do té rány pěstí na Polákovu čelist - píše - jsem vložil celou svou důstojnost: že jsem nakonec podlehl nelítostným ranám já, fyzicky mnohem slabší, už nehrálo roli. Celý rozbolavělý od kopanců, byl jsem spokojený sám se sebou.

Zde se musím přiznat k jednomu ze svých absolutních nedostatků: nikdy jsem neuměl vrátit ránu . Nikoli z evangelické svatosti, ani z intelektuální aristokratičnosti, ale z vnitřní neschopnosti. Možná z nedostatku seriózní politické výchovy. Neexistuje totiž politický program, byť nejmírnější, nejméně násilný, který by nepřipouštěl nějakou formu aktivní obrany. Možná z nedostatku fyzické odvahy: mám jistou odvahu vůči nebezpečím hrozícím v přírodě nebo vůči nemoci, ale vždycky mi naprosto scházela tváří v tvář útočící lidské bytosti... Vyřídit si to pěstmi je zkušenost, která mi od nejútlejších let chybí. Nemohu ani říci, že bych toho litoval. Právě proto byla moje partyzánská kariéra tak krátká, bolestná, hloupá a tragická. Hrál jsem roli někoho jiného. Obdivuji se Améryho obrácení, jeho odvaze sestoupit s věže ze slonoviny na bitevní pole, ale to bylo a zůstává mimo mé schopnosti. Obdivuji jeho volbu: musím však konstatovat, že volba, jíž zůstal věrný celou dobu po návratu z Osvětimi, ho dohnala k takové přísnosti a nesmiřitelnosti, že ztratil schopnost radovat se ze života, ba dokonce žít: kdo si se světem všechno vyřizuje pěstmi , nachází svou důstojnost, ale platí příliš velkou cenu. Ví totiž s jistotou, že bude poražen. Améryho sebevraždu v Salcburku roku 1978 obestírá jako všechny sebevraždy množství záhad, ale jeho výzva Polákovi k souboji nabízí dostatečné vysvětlení.

Přeložila dj

Je postmodernismus a postmodernismus. Myslím v literární praxi. Přečtu jeden román, přiznám mu autorskou zručnost, ale zároveň vidím, jak je příliš jen sestavený podle přičinlivě vyčtených programů americké slovesné metafikce, a navíc, je to dost nuda. A přečtu druhý, dejme tomu mladého Slovince Igora Bratože Pozlátko pozapomenutí (1989), a jsem přímo unesen nevyčerpatelnou nápaditostí a vtipným duchem; zvlášť jedna věta mi z něj utkvěla v hlavě snad natrvalo: Není rozdíl mezi tím, o čem kniha mluví, a způsobem, jak je udělána.

Právě tato slova se mi několikrát vybavila, když jsem četl novou knihu ALEŠE DEBELJAKA Postmoderní sfinga (Postmoderna sfinga), vydanou 1989 u známého Wiesera v Celovci a pak odměněnou cenou z Prešernova fondu v Lublani. Aleš Debeljak (1961), mimochodem, někdejší přeborník v judu, vydal dosud čtyři básnické sbírky a dvě literárně teoretická díla. Shrnul-li v Melancholických figurách (1988) výběr ze svých kritik a teoretických statí, vydal v Postmoderní sfinze počet z činnosti ve své nejvlastnější profesi sociologa kultury, v níž se etabloval za několikerého delšího pobytu v USA. Ve Slovinsku se o postmodernismu už hodně napsalo, ale souhrnný pohled na něj nabízí až Debeljakova kniha. Autor se v ní zaměřuje, jak upozorňuje i podtitul, na kontinuitu modernosti a postmodernosti . Nejprve věnuje pozornost klíčovým dimenzím historické geneze modernosti, zabývá se dějinnou retrospektivou vědomí o modernosti, všímá si struktury postindustriální společnosti s jejími kybernetickými základy, načež se soustřeďuje na problematiku autonomie umění a na způsob jeho autonomizace v průběhu desítek let. K vlastní struktuře postmoderní kultury se Debeljak dostává až ve druhé polovině knihy. Východiskem své analýzy postmoderny jako epochálního pojmu činí významnou polemiku mezi Jürgenem Habermasem a Francoisem Lyotardem z počátku 80. let. V podstatě šlo o spor mezi německou kritikou postmoderny a jejím francouzským jednoznačným přijetím. Debeljak se snaží objektivně ocenit Habermasovu obhajobu modernistického projektu s jeho ideálem šťastného životního světa , s požadavkem přesahování, s typem vědecké racionality atd., přitom však stojí na straně Lyotardovy teorie plurality diskursů, jež před postmoderní kulturou otvírá neregulovaný prostor svobodné činnosti ducha a společensky naprosto indiferentní jazykové hry. K Lyotardově modelu modernistické estetiky se sice staví kriticky, jinak však jeho status postmodernosti přijímá. Převážně ovšem v té modifikaci, jak vyplývá z amerického pojetí metafikce, přičemž pro něj ultramodernismus i se svou intertextuálností nepřekračuje rámec modernismu třeba 20. let; jediný krok vpřed vidí v aktivování inter-žánrových potenciálů masové kultury.

Mystifikace, simulace skutečnosti, parodie, kompilace, padělek, palimpsest, hříčky citátománie, narážky atd., to vše patří k technice postmoderny. Jde tu o to, aby se co nejvíc ztrácela hranice mezi podstatou a jevovostí, povrchem a hloubkou a vůbec třeba i mezi teorií literatury a literaturou samou, stejně jako mezi autorským a odkudkoli přejatým textem. Znovu bych tu připomněl v úvodu citovanou Bratožovu větu. Aleš Debeljak k ní svou knihou bezděčně podal zevrubný a poučený výklad.

FRANTIŠEK BENHART

je jeden z nejsvébytnějších spisovatelů Francie 60. a 70. let, díky své dobrovolné odloučenosti bretaňského samotáře též spisovatel dlouho opomíjený a okrajový . Původním povoláním byl herec, ale stále větší výhrady k tomuto údělu jej odklonily k literatuře. V mládí sledoval přednášky Paula Valéryho a filosofa V. Jankélévitche, později se spřátelil se spisovatelem a filosofem Jeanem Grenierem, který býval profesorem Camusovým. Jeho tvorba tak tvoří pozoruhodnou spojnici mezi existencialistickou literaturou, jež dominovala v prvním poválečném období, a tendencemi pozdějšími strukturalismem a různými filosofiemi psaní a textu - jež tento zuřivý čtenář dobře znal. Je autorem básnických knih ( Modré básně , Les po%mes bleus, 1962; Obyčejný život , Une vie ordinaire, 1967). Jeho nejpůvodnějším a nejlepším dílem jsou tři knihy poznámek , koláží čili Slepovaných papírů (Papiers collés I, II, III, 1960, 1973, 1978), v nichž se účinně naplňuje literární filosofie zlomkovitosti díla, příznačná pro toto období. Najdeme tu aforismy, kratší i delší úvahy, krátké studie o spisovatelích a básnících, deníkové záznamy. Perros není existenciální teoretik psaní Blanchotova typu, nesdílí jeho radikalismus ztotožňující psaní s nicotou a smrtí, nedochází ani k mystickému pojetí Jab%sovu, zůstává nejblíž sice úzkostně prožívanému a metafyzicky reflektovanému, leč přece obyčejnému lidství.

vj

Před časem jsme se obrátili ke čtenářům Literárních novin s prosbou o zodpovězení několika otázek, týkajících se jednak LtN a jednak knižní produkce Lidových novin. Odpovědí přišlo mnoho zajímavých; umožnily nám lépe se orientovat ve vašich zájmech a korigovat některé chybné představy. Souhrn odpovědí jsme zpracovali a bude nám sloužit při komplikovaných rozhodováních o příští podobě LtN i edičních řad. Mnohé dopisy doprovázela milá slova pochvaly či povzbuzení. Velice vám za ně děkujeme. Slíbili jsme, že vylosujeme 25 odpovědí a jejich autory odměníme knížkou fejetonů Ludvíka Vaculíka. Vylosovaným čtenářům přejeme nad knihou hezké chvíle a všem, kteří nám odpověděli, ještě jednou děkujeme.

Zde jsou jména výherců (pokud byste do 14 dnů knížku nedostali, ozvěte se):

1. Dr. Lubomír Severa, 696 74 Velká nad Veličkou 610

2. D. Klátilová, Bělehradská 273, 530 09 Pardubice

3. Eva Kouřilová, Kořenského 31, 703 00 Ostrava 3

4. JUDr. Helena Knopová, Šalviova 38, 821 01 Bratislava

5. Karla Erbová, Jasmínová 49, 100 00 Praha 10

6. Vojtěch Kovařík, 798 21 Bedihošť

7. Marta Reháková, Smetanova 8, 911 01 Trenčín

8. MUDr. Oldřich Patočka, F. Kopečka 12, 669 02 Znojmo

9. Dr. Naděžda Baránková, nám. Jiřího z Lobkovic 16,

130 00 Praha 3

10. Dr. Daniel Bulla, Dedovec 1030/26, 017 01 Pov. Bystrica

11. Dr. R. Pravda, Roudenská 15, 370 00 České Budějovice

12. Marie Bernasová, U papírny 280, 397 01 Písek

13. Dr. Eugen Stejskal, Sušická 12, 160 00 Praha 6 14. Radka Pokorná, Děčínská 506, 470 01 Česká Lípa

15. Eva Zerzánová, Dvořákova 708, 565 01 Choceň

16. Jiří Kala, Brožíkova 24, 638 OO Brno

17. Pavla Srktová, 751 02 Troubky nad Bečvou č. 465

18. MUDr. Ivana Dvořáková, Nová 28, 370 01 České Budějovice

19. Květa Gregušková, Tom 63/109, 921 01 Piešťany

20. Zdeněk Těšík, Rousínovská 23, 627 00 Brno

21. Alena Horáková, Doudova 29, 147 00 Praha 4

22. Josef Staněk, Veselí, 592 41 Dalečín

23. Eva Grafneterová, Fučíkova 643, 463 61 Raspenava

24. Miroslav Jeník, 270 23 Křivoklát 226

25. Libuše Dvořáková, Na pláni 1285, 562 06 Ústí nad Orlicí

Dekorace: poklidný, pohodlný obývací pokoj malého domku v malé vesničce v Porúří. Scéna: kolem stolu s kávou a sušenkami sedí skupinka mužů a žen zralého věku. Zdánlivě bezvýznamná schůzka. Jenže tito Němci sem přišli, aby znovu prožili svou noční můru, aby exhumovali události, které se staly před pětačtyřiceti lety, za druhé světové války. Někteří z nich mají "slavná" jména: příběhy, které vyprávějí, a utrpení, které prožívají, svědčí o tom, že právě v tom je jádro jejich problému. Jsou to "Hitlerovy děti", dá-li se to tak nazvat, synové a dcery vykonavatelů jeho zločinů. Přes půl století neměli možnost podělit se o své pocity, zkušenosti, ani mluvit o vztazích ke svým rodičům.

Jak se zde octli? Bylo zapotřebí někoho, kdo stojí nad vřavou světa, muže, jehož si osud vyvolí, aby sezval tyto děti vysokých nacistických hodnostářů.

Před šesti lety zjistil izraelský psycholog DAN BAR-ON , profesor na univerzitě ve Wuppertalu, že dosud nikdo neprovedl důkladný rozbor vztahů mezi nejbližšími Hitlerovými spolupracovníky a jejich dětmi a že i dnes, čtyřicet let po konci říše, která měla trvat tisíc let, je toto téma stále ještě tabu.

V roce 1985 rozeslal Bar-On po německém tisku inzeráty, kde žádal, aby se mu přihlásily osoby, jejichž rodiče byli příslušníky SS nebo hráli významnou roli při pronásledování a vyhlazování obyvatel takzvané méněcenné rasy. Došlo mu překvapivě mnoho odpovědí. Bar-On se narodil v Izraeli. Jeho rodiče, asimilovaní němečtí Židé, uprchli z Hamburku v roce 1933. V letech 1985 - 1987 vyslechl Bar-On čtyřicet devět dětí válečných zločinců. V knize Mlčící dědicové , kterou vydal loni jako publikaci Harvardské univerzity, vypráví příběh třinácti z těchto dětí.

Vysvětlit, proč se Bar-On pustil do tohoto výzkumu, není jednoduché: zpočátku zde nepochybně sehrály podstatnou roli i jeho vrozené předsudky proti Němcům a proti dětem Němců, kteří hubili nebo pomáhali hubit jeho národ. Děti zločinců, které dosud o svých problémech - s výjimkou nejbližších příbuzných - s nikým nemluvily, se naopak rozhodly s Bar-Onem hovořit: jednak proto, že byl Izraelita, potomek obětí jejich otců, jednak proto, že byl vědec a univerzitní profesor. Svitla jim nečekaná naděje, že rozhovor s Bar-Onem jim pomůže lépe nést těžké břímě zděděné viny. Odvážili se toho kroku, a jejich upřímnost a zjevná bolest v Bar-Onovi zase postupně zlomila všechny zbytky předsudků. Začal je vnímat nikoli jako Němce nesmazatelně poskvrněné vinou otců, ale jako bytosti, které volají o pomoc.

Na konferenci ve Wuppertalu, věnované jejich problémům, došlo k důležitému rozhodnutí: psychoterapeutické seance budou pokračovat. Dobrovolně se jich účastní devět dospělých potomků nacistických pohlavárů. Cílem jejich společného úsilí není zahladit minulost, ale naučit se s ní žít. Tito lidé jsou příliš zatíženi vinami svých otců, než aby mohli žít normálně, jako ostatní lidé. Teď se odhodlali vyslovit nahlas příběhy svých životů.

Vedoucím intelektem a "terapeutem" skupiny je KONRAD BRENDLER , přítel Bar-Ona, profesor pedagogiky na univerzitě ve Wuppertalu. Jeho rodiče, pekaři a katolíci, nebyli nacisté. Přesto svou účast v Bar-Onově akci nepovažuje jen za vědecký výzkum lidských osudů, s nimiž sám nemá nic společného: Je to několik let, co jsem zjistil, že se dívám na minulost svých rodičů novýma očima. Nestačilo mi najednou vědět, že nebyli nacisté a že se nedopustili něčeho prokazatelně odsouzeníhodného. Nepátral jsem tolik po tom, co neudělali, spíš mě začalo zajímat, co měli vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení udělat.

Rodina Brendlerových žila v době jeho dětství ve Vratislavi. Před časem vyvolal Konrad mezi starými rodiči bezděky hádku, když požádal otce, aby mu vyprávěl, co se vlastně událo o Křišťálové noci. Otec mi řekl, že nacisté té noci vyrabovali vedlejší krámek a že jeho majitelé zmizeli. On prý si myslel, že emigrovali. Koupil si tehdy jejich klavír za tři sta marek. Požádal prý stěhováky, ať obejdou dům zadem, aby nikdo neviděl, že kupuje u židů. Zeptal jsem se ho, jestli ví, co se stalo se Židy, které vyhnali. "Přece odešli," řekl mi, jako by se samo sebou rozumělo, že odešli dobrovolně. Matka, která tajně podstrkovala známým Židům chleba a rohlíky, protestovala: "Copak se, prosím tě, nepamatuješ na transport Židů na Klosterstrasse? Byli mezi nimi přece i ti dva lékaři, co léčili naše děti. A ti přece nešli dobrovolně!" A rozplakala se. Otec udělal stejně opovržlivé gesto, jaké dělával v mém mládí, když se mi posmíval, že jsem příliš citlivý: "To je hloupost," odpověděl matce. "Mýlíš se. Naši doktoři mezi nimi nebyli, ti odešli už dávno předtím." Je to hrozné, že se ani dnes nedokáže podívat pravdě do očí.

To byla chvíle, kdy si Konrad Brendler začal klást otázku, zda vina celé generace rodičů nakonec nebyla větší, než si jejich děti myslely a myslí. Ti, co se spokojili s tím, že "nic nedělali", říká Brendler, nebyli o nic méně vinni než ti, co byli do událostí aktivně politicky zapleteni. Uvažuji dnes, jak bych reagoval za podobných okolností já sám.

Podle Brendlera nevmanévrovala generaci jeho rodičů do mlčení a nenutila je, aby ukládala mlčení i svým dětem, hanba nebo pocit viny. Reakce Němců, dnes stejně jako včera, jsou ovlivněny posedlostí konvencemi, "slušným vychováním", které si žádá "jisté chování", dokonce i na úkor čistého svědomí. Podle Brendlera je nejstrašnějším důkazem zvrhlosti fašistického systému Himmlerův proslov ze 6. října 1943, ve kterém Himmler detailně vysvětloval, co ospravedlňuje vyhlazování Židů a vyhlazovací metody. Prohlásil, že nechce vyhladit jen muže a ponechat život ženám a dětem, protože ty by se mohly jednoho dne pomstít. Logika věci si žádá, aby byly vyhlazeny i ženy a děti.

Himmler tehdy dodal, pro poučení svému posluchačstvu: Myslím, že jsme tento úkol, nejtěžší, jaký jsme až do dnešního dne měli splnit, plnili úspěšně, aniž jím naši muži byli duševně zasaženi. A takové nebezpečí tu přece bylo. Obě rizika - stát se krutým a nemilosrdným a ztratit jakoukoli úctu k lidskému životu, nebo ochabnout a zkrachovat - od sebe dělila jen velmi tenká čára. Že jsme vytrvali, plnili svůj úkol a zůstali přitom lidmi hodnými toho úkolu, je slavná stránka našich dějin, která nebyla ani nebude nikdy napsána. Toto tajemství si musíme s sebou odnést do hrobu.

Nechápu, prohlásil Bormannův syn na účet dnešních extrémně pravicových stran v bývalém východním Německu, jak ti lidé mohou hájit nacionální socialismus, když v archívech existují kopie takových projevů, nemluvě o svědectvích lidí, kteří přežili.

MARTIN BORMANN je vysoký a štíhlý muž. Má šedé, nakrátko ostříhané vlasy. Skupina se k němu chová velmi obezřetně. Ačkoli většinou jsou sami dětmi vysoce postavených nacistů, mají dojem, že se syn nejbližšího Hitlerova spolupracovníka, který se navíc jmenuje po otci, od nich přece jen čímsi liší. Proč si například nenechal změnit jméno? První dva roky po válce jsem si dal změnit jméno na Martina Bergmanna. Ale časem jsem se naučil chápat, co se vlastně stalo. Že minulost se nedá změnit a že ani já nemohu utéct sám před sebou. Rozhodl jsem se, že to jméno je součástí mého já, stejně jako je tvoří můj otec a moje minulost. Musel jsem s tím žít.

Martinu Bormannovi je dnes šedesát let. Byl nejoblíbenějším kmotřencem Hitlera. Jako malý chlapec byl nadšeným přívržencem nacismu a byl velice hrdý na roli, kterou jeho otec - Hitlerova pravá ruka - v hnutí hraje.

Britský historik Hugh Trevor-Roper popsal Martina Bormanna (otce) takto: Nejmocnější, nejméně nápadný a nejtajemnější nacistický vůdce... V posledních letech Hitlerovy vlády měl na diktátorově dvoře neomezenou moc... Postavil kolem Vůdce jakousi neproniknutelnou Čínskou zeď...

Bormann spolupodepsal poslední Hitlerovu závěť. Odpoledne 3O. dubna 1945, po dvojí sebevraždě - Hitlerově a Evy Braunové, s níž se Hitler den předtím oženil - se Bormann také účastnil podivného zpopelnění obou těl. O dva dny později unikl z bunkru s posledními členy Vůdcova stanu. Osmadvacet let byly tajné služby západních mocností zaplavovány zprávami signalizujícími jeho přítomnost v Jižní Americe, ve Švýcarsku i ve Španělsku. V roce 1973 prohlásila frankfurtská policie čerstvě nalezenou kostru neznámého muže za kostru Bormannovu. Nikdy jsem si tím nebyl jist, tvrdí jeho nejstarší syn. Důkazy nebyly přesvědčivé.

Pro Bormannova syna Martina, kterému bylo v pětačtyřicátém roce patnáct let, byl makabrální konec nacismu hrozný šok. V noci, když se dozvěděl o Hitlerově smrti, osm členů skupiny lidí, se kterými se skrýval, vysokých činitelů strany, spáchalo sebevraždu. Málem jsem ji spáchal taky, vypráví, když popisuje hospodský sál v Jenbachu v Tyrolsku, kde se skupina schovávala. Byli jsme namačkáni jako sardinky. Dnes už vám nedokážu přiblížit atmosféru, která tam tehdy vládla. Nejhorší okamžik přišel, když jsme se prvního května 1945, dvě hodiny po půlnoci, dozvěděli, že Hitler spáchal sebevraždu. Pamatuju se na to, jako by to bylo dnes..., ale nedokážu popsat to ticho, co tam v tu chvíli zavládlo... na celé hodiny. Nikdo neřekl ani slovo, ale někteří začali vycházet ven...nejdřív jeden... pak se ozval výstřel, pak další a ještě další... Uvnitř nikdo ani nehlesl. Cítili jsme, že všichni musíme zemřít.

Nakonec vzal revolver, který mu podali, a vyšel ven. Svět kolem mě se zhroutil. Neviděl jsem pro sebe žádnou budoucnost. Venku ale byl jiný mladík, o něco starší než já. Posadili jsme se na kmen stromu. Vzduch voněl, ptáci zpívali. Povídali jsme si spolu a rozhodli jsme se, že sebevraždu nespácháme. Bez toho setkání bychom se tu dnes určitě nesešli.

V záchvatu bezradnosti se přidal k pluku Hitlerovy osobní stráže. 8. května, když diskutovali o tom, že je třeba vytvořit skupiny Vlkodlaků , které budou klást odpor na horách, se spolu s několika dalšími lidmi přiotrávil jídlem. Myslím, že to byl osud. Zhroutil jsem se před horským statkem. Ti venkované nevěděli, kdo jsem, ale přijali mě jako vlastního syna.

Každý den toho léta ho sedlák posílal na pastviny hlídat dobytek. Bylo tam krásně, naprostý klid. Byl jsem sám a mohl jsem přemýšlet. Potom jsem začal číst knihy, které jsem si půjčoval v místní knihovně. Když jsem večer sešel dolů, sedlák mi půjčoval noviny. Byly to liberální noviny Salzburger Nachtrichten, psaly pravdu o nacistických zločinech, jenom fakta, žádné emoce. Proto jsem je mohl číst. O rok později se Martin dočetl v krátké zprávě v novinách o smrti své matky. Stalo se toho hodně, ale změna se udála hlavně ve mně. Viděl jsem, jak žijí slušní lidé, jak se chovají. Querleitner, tak se jmenoval ten sedlák, byl tím, kým jsem se chtěl stát, pravým křesťanem.

V lednu 1947 se ujal jeden kněz jeho náboženské výchovy. 4. května konečně odhalil sedlákovi, který se stal jeho kmotrem, své pravé jméno.

Jak reagoval Querleitner na to, že Martin je Bormannův syn? Prohlásil se silným rakouským přízvukem, že jediné, co ho spojuje s Hitlerem, je to, že je můj kmotr . Později jiný kněz našel jeho osm sourozenců, kteří dosud byli naživu. Ujalo se jich několik rodin v jižním Tyrolsku. O velikonocích 195O se s nimi poprvé setkal. V roce 1951, po návratu do Německa, se stal členem misijního řádu Ježíšova svatého srdce a až do roku 1971 byl knězem, hlavně v Africe, kde působil jako misionář. Později, po těžkém úraze, vystoupil z řádu, oženil se a začal učit dějiny Německa a teologie. Už devatenáct let vede skromný život v malém moderním bytě v jedné vesničce v Porúří.

Dnes si myslím, že moji vrstevníci, ostatní děti, jejichž rodiče byli řadovými občany hitlerovského Německa, byly svým osudem poznamenány stejně krutě a možná hůř než my. Žily obklopeny strachem rodičů, tichem a lží. V našem prostředí byla jakákoli lež po válce vyloučena: znali jsme dobře politické smýšlení svých rodičů. Stačilo pozorovat, číst a poslouchat. A taky přijmout skutečnost takovou, jaká je.

(Podle zahraničních pramenů připravila dj)

(Pokračování příště)

PRAHA: Národní: Čt Král Lear. Pá Dáma s kaméliemi (prem.). So o. Čert a Káča, v. Tajemství. Ne o. Ze života hmyzu, v. Zlý jelen. Po Rusalka. Út Král Lear. St Rusalka. Smetanovo: Pá Únos ze serailu. So Cosi fan tutte. Ne Zásnuby v klášteře. Út Únos ze serailu. St Z nejlepšího... (baletní triptych). Nová scéna: Ne o. Zahradní slavnost, v. Strýček Váňa. Po Zahradní slavnost. Út Jak se vám líbí. St Strýček Váňa. Laterna magika: (v Paláci kultury): Čt-So, Po-St Odysseus. Albatros: Čt-So, Út, St Anatomie polibku (Černé divadlo F. Kratochvíla a Mimtrio). Ne, Po Mime Show (Mimtrio). A-scéna: Po o. a v., Út o. a v. Les Mozartiens (Buffo balet). Branické divadlo pantomimy: Čt Originální pražský synkopický orchestr. Út Tajů plný ostrov (divadlo Sklep). St Berany berany duc (B B Duc). Činoherní klub: So, Út Obsluhoval jsem anglického krále. St Utrpení mladého Medarda. Disk: Čt Darebák. Pá Od desíti k pěti. Divadlo na Starém Městě: Pá Pes baskervillský (Pražská umělecká společnost). Divadlo u Jindřišské věže: St Dialog Amsterdam-Praha (česko-holandský divadelní projekt). Divadlo v Řeznické: Čt Černošský Pánbůh a Cikánská Carmen (Tujů). Pá Zločin a trest (Volné spojení režisérů). Divadlo za branou II: Čt Višňový sad. E. F. Buriana: Čt Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Pá Klíče na neděli. So Lapálie a patálie spisovatele Vaňka. Po Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. St Vražda jako poznaná nutnost. Hudební v Karlíně: Čt, Pá Divotvorný hrnec. So d. a v. Rosemarie. Út, St Pohádka máje. Járy Cimrmana: (v Divadle Solidarita): Čt Blaník. Jiřího Grossmanna: Pá Jedeme do Evropy. Po-St Čichám, čichám Ameriku. Klicperovo: Čt Kasaštyk (Cvoci). Út Piknik. Komorní opera Praha: Opera Furore: (v Malostranské besedě): So, Ne (vždy 19.00 a 21.00) Andy Warhol. (na A-scéně): Čt, Pá Figaro? Figaro! So o. a v., Ne The Best of Mozart. Lyra Pragensis: (v Lobkovickém paláci): Čt Kniha Kazatel (R. Lukavský). Út Dante Alighieri: Nový život (M. Friedl a B. Švarc). Maltézská zahrada (přírodní divadlo): Hraje Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav. Čt Komtesa naruby. So The Bloot Brothers - Pokrevní bratři (Teatergruppen Smäfolket Nynäshamn, Švédsko). Út Komtesa naruby. Městská divadla pražská: Divadlo ABC: Čt Ten, kdo utře nos (předprem.). Pá Ten, kdo utře nos (prem.). So Tři mušketýři. Po Andělika a laskavec. Út, St (vždy 15.00) Lhář a jeho rod. Rokoko: Čt, Pá Zrození pohromy. Po Pat aneb Hra králů. Út Zrození pohromy. St Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl. Divadlo "K": Čt Achterloo. So Summit. Po Bílé manželství. St Achterloo. Michnovská zahrada (Ke Karlovu 20): So, Po, St Mandragora (Národní divadlo). Na Vinohradech: Čt Léto v Nohantu. Pá, So Dohazovačka. Po Léto v Nohantu. Út Nepřirozená zvířata. St Oldřich a Božena. Na zábradlí: Čt Don Juan. Pá Poutník. So Largo desolato. Po, Út Etudy. St Sny. Panoptikum Ta Fantastika: (v pasáži Světozor): (denně 20.30) Aspect of Alice (česko-americké černé divadlo). Pod Palmovkou: Čt Lakomec. Pá Tramvaj do stanice Touha. Út d. Lakomec. Pražská herecká společnost: (v Divadle E. F. Buriana): Út o. a v. Astrolog. (v Činoherním klubu): Po Stojím před hospodou, na vdávání pozdě, na chcípnutí brzy. Rampa: So, Ne Zbrožek, Honzák session. St Performance č. 7 (Alternativní scéna pohybového divadla). Realistické: Čt-So (18.30) Kolumbus - 1. část (Bread and Puppet, USA). Produkce pokračuje večer v Kinského sadech. Reduta: (Divadelní sál): Čt Tenhleten Manhattan a jiné vedlejší příznaky. St Kontrabas (K. Heřmánek). (Jazzklub): Čt Jazz Fragment. Pá Playing people. So J plus. Po Jazzphonic five. Út Coolna. St Swing oáza quartet. Říše loutek: Čt-Ne, Út, St Don Giovanni. Semafor: Čt Ach ta láska nehezká. Pá Předvečírek. So (22.00) Večírek. Ne Ach ta láska nehezká. Út, St Jonáš dejme tomu v úterý. Spejbla a Hurvínka: Po, Út S Pydlou v zádech (Divadelní společnost Josefa Dvořáka). Studio Gag Borise Hybnera: Čt Někdo to rád horor. (Ostatní představení zadána.) Studio Ypsilon: Čt Vosková figura. Po O ďáblovi, který sliboval hory doly. Út Bůh. St Mozart v Praze. Viola: Čt Světový epos (4) - Píseň o Rolandovi. Pá Slovobraní (M. Horníček). So Jazz? Oh, yes! - uvádí J. Koubková. Po Autoři čtou (26): Hlas odjinud - B. Volková. Út Smraďoch Šindler má jít okamžitě domů (G. Wilhelmová, prem.). St Světový epos (5) - Odysseia. Žižkovské divadlo TGM: Čt Kontrabas (K. Heřmánek). Po Manon Lescaut (DIK). St Arcikuplířky (Horácké divadlo Jihlava).

Představení pro děti:

Albatros: Čt, Pá (vždy 9.15 a 10.30) Pohádky pro Honzíka (Divadlo bez opony). Pá (14.30 až 18.30), So, Ne (vždy 9.00 až 18.30) Pořad plný dárků a překvapení k MDD. St (14.30) Pajdulák. Divadlo dětí Praha: Čt, St (vždy 10.00) Červené pantoflíčky. Divadlo na Starém Městě: Čt (9.00) Cirkus u dvou šašků. Pá (9.00) Pohádka o Popelce. So, Ne (vždy 14.00 a 16.00) Zlatovláska. Divadlo u Jindřišské věže: Čt (9.00) Špalíček. Pá (9.00) Poutník hvězd. So (10.00 a 14.00) Čert, Káča a beránkové. Ne (10.00) Kocourkov, (14.00 a 16.00) Čarovné housle. Po (9.00) Čert, Káča a beránkové. Út (9.00 a 11.00), St (9.00) Šípková Růženka. Jiskra: (17.00) Út Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pohádka o zlaté rybce. Maltézská zahrada (přírodní divadlo): Hraje Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav. Pá (16.00), Ne (10.00 a 14.00), Po (10.00), St (10.00) Kniha džungle. Pod Palmovkou: So (16.00) Ďábelské klíče. Pražská herecká společnost: (v Městské knihovně): So (10.00 a 13.00), Ne (14.30 a 16.30) Hurá, prázdniny! (J. Rosák). Rampa: Ne (14.00) Dětský den - divadlo a jiné atrakce. Semafor: Ne (15.00) Minikabaret Jitky Molavcové. Spejbla a Hurvínka: Čt, Pá (vždy 10.00), So (14.00 a 16.30), Ne (14.00) Hurvínek na Divokém západě. Viola: So (16.00) Čert to nemá nikdy lehké aneb Jak to bylo s čertem a Káčou. Dům dětí na Pražském hradě: Pá (14.00) Co straší strašáky (Divadlo Vrtulník). So (13.00) Minikabaret Jitky Molavcové. (10.00 17.00) Pestrý program. Ne (10.00), St (14.00) O víle Verunce.

Kluby (pokud dodaly program):

Klub školství a vědy: Čt, Út Jazzové večery. Malostranská beseda: Čt Hot Line. Hosté: Panika. Pá Rock and Roll Club - Sto zvířat, Večerní společnost. Po Jan Borna (DAMU). Út Psí vojáci. St Folk team Brno. Klub v Pálffy paláci: Pá (18.00) Večer na paměť Bohumíra Matala. Kulturní síň na Vyšehradě: Út Grotesky T. Vorla a V. Koubka. Palác kultury: Ne Yo Yo Band a Žlutý pes - Těžká dupárna. Po (18.00) Setkání Prahy a Ostravy - rocková trojkombinace. Pant klub Unijazz: Čt Květy z pekla - Nguyen Ši Then. Klub Jiskra: Čt J. Nedvěd a W. Daněk. Dům slovenské kultury: Čt o. Čítanie: P. Hrúz - Pereat, I. Kadlečík - Vlastný hororskop. Út o. Osud motýľa - estónska poézia v českých a slovenských prekladoch, v. Nežil nadarmo J. Hejda. St Umelecké zastavenie - L. Hermanová, S. Král a I. Šebo.

BRNO: Janáčkovo: Čt Don Giovanni. Pá Dalibor. So (14.30) Kocour Mikeš. Ne (17.00) Sněhurka a sedm trpaslíků. Po Rigoletto (host: V. Verbovský, SSSR). Út Don Giovanni. St Giselle. Mahenovo: Čt Tovje vdává dcery. Pá Supermanka. Po, Út (vždy 10.00) Slavík. St Supermanka. Reduta: Čt Podskalák. St d. Caesar, v. Podskalák. Divadélko Na hradbách: Čt o. Modrý anděl. So (10.10 a 14.14) Perníková chaloupka. Bratří Mrštíků: (Divadlo): Čt d. Lucerna. Pá Na pravici Boha Otce. Út Jo, vánoce. St Mandragora. (Studio A + V): Čt Spor. (Výstaviště): So Posvícení v Hudlicích. U Jakuba: Čt, Pá (vždy 10.00), So (14.00) O kočičím zpívání. Ne Hodinový hoteliér. Po Tři ve tři. Út (10.00) O kočičím zpívání, v. Tři ve tři. St (10.00) Popelka. Divadlo Husa na provázku: Čt Cvičení stylu (prem.). So, Ne Panna a netvor. Po, Út Cvičení stylu. St o. a v. V lese našich snů (hosté z Maďarska). Studio Marta: Čt o. Doupě (DAMU - Disk Praha), v. Čudesné popoludnie dr. Hvezdoňa Burkeho (VŠMU Bratislava). Pá Mozartovské výstupy (Komorní opera JAMU). So Šašek a královna (Divadlo Husa na provázku). Ne Hlas lesa, Fraška o kádi (Komorní opera JAMU). Komorní opera: St Mozartovské scény aneb Láska v 18. století. Kabinet Múz: Čt Lidská tragikomedie (Ha-Di). Pá Tanec posledního dne (Cabinet Music). So Dnes naposled (Ha-Di). Ne Dnes naposled (Ha-Di, dern.). Po Dvě hodinky s vodotryskem. Út P. Váša + Ošklid. Malé divadlo hudby: Po Vienna Art Orchestra: Vídeň nejen v rytmu valčíku. St Dvořákova symfonie č. 8 - Anglická a Beethovenovy symfonie. Divadlo Pro100r: Po Střemhlav. Loutkové divadlo Radost: Čt (8.30 a 10.30) Medvídek Ťupínek. Pá (9.00), Po (10.00 a 14.30) Bajaja. Út (10.00 a 14.30) O třech malých prasátkách. Loutkové divadlo Jitřenka: Hraje v Letohrádku Mitrovských na výstavě 60 let Divadla Jitřenka vždy So (15.00) a Ne (10.00 a 15.00).

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské: (Divadlo): Čt-So Venkovské zpěvačky. Po Jezinky a bezinky. Út Cestující bez zavazadel. (Dům kultury): St Šumař na střeše. Divadlo M: Hraje v parku zámku Český Krumlov (denně 9.00 a 11.00): Princ Bajaja.

ČESKÝ TĚŠÍN: Těšínské: TENTO TÝDEN NEHRAJE.

HRADEC KRÁLOVÉ: Klicperovo: (Divadlo): Čt Idiotka. So (14.30) Čert, Bára a z pekla štěstí (prem.). Po Idiotka. Út (10.00) Čert, Bára a z pekla štěstí, o. Lásky hra osudná. St (10.00) Čert, Bára a z pekla štěstí. (Klub): Pá, Út "Ukaž?!" St Jonáš a tingltangl. Divadlo Drak: DIVADLO NA ZÁJEZDU.

CHEB: Západočeské: (Divadlo): Čt Sbohem, lidi. St Maska a tvář. (Mariánské Lázně - Zlatý zámek): Po Šofér paní Daisy. (Mariánské Lázně - kolonáda): Út Poprask na laguně.

JIHLAVA: Horácké: Pá Všechno na zahradě. So o. Zpívající Benátky. Ne (9.30 a 14.30) Podivné příhody pana Pimpipána (dern.). Út Arcikuplířky.

KARLOVY VARY: V. Nezvala: Čt Maribel. Pá Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi! So Teta z Bruselu aneb... si pořádně zařádit. Út Maribel. St Lakomec (Divadelní společnost Josefa Dvořáka Praha).

KLADNO/MLADÁ BOLESLAV: Středočeské: v Kladně: (Divadlo): Čt Pan Dodd má schůzku. (Malá scéna): Čt Líbánky ve čtyřech. Po (10.00) Útěk (Teatergruppen Smäfolket Nynäshamn, Švédsko). Út Líbánky ve čtyřech. (Divadelní klub): Vyšetřování případu... (Dividýlko Slaný). v Mladé Boleslavi: (Divadlo): Čt Koncert dechového kvinteta 5 Brass (Švédsko). Pá Pokrevní bratři (Teatergruppen Smäfolket Nynäshamn, Švédsko). Út Pan Dodd má schůzku. St Růže z Argentiny (Krušnohorské divadlo Teplice).

KOLÍN: Městské: Čt (10.00) Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Pá d. Černí baroni, v. Maratón. Ne Vídeňská krev (Krušnohorské divadlo Teplice). Út d. Černí baroni.

LIBEREC: Šaldovo: So Charleyova teta (prem.). Ne (10.00) Sněhurka a sedm trpaslíků. Út Netopýr. Malé: Čt Večer operních árií. Pá Nekonečný svět (Divadlo Vizita Praha). Po (21.30) Jazzový noční koncert. Út Ministr a anděl.

MOST: Městské: Pá Atest (prem.). Po Penzión pro svobodné pány (Činoherní klub Praha). St Lidská tragikomedie (HaDivadlo Brno).

OLOMOUC: Státní divadlo O. Stibora: Velké: Čt Mandragora. Pá Amadeus. So (14.00) Dětský den v divadle, v. Figarova svatba. Ne Nabucco. Po Figarova svatba. Út Lazebník sevillský. St Starci na chmelu. Hudební: So Divadelní život a smrt. Ne Tulák. Út Divadelní život a smrt. St Tulák. Divadlo hudby: Čt Phil Collins. Po (17.00) Pohádky pro nejmenší.

OPAVA: Slezské: Pá Scapinova šibalství. So Poslední ze žhavých milenců. Ne (10.00) Pim, Alfréd a bílá paní, v. Hraběnka Marica (1. prem.). Út Hraběnka Marica (2. prem.). St Hodina Antigony. Divadlo v klubu na Rybím trhu: TENTO TÝDEN NEHRAJE.

OSTRAVA: A. Dvořáka: Čt (18.30) Faust a Markétka. Pá Malované milování. So (18.30) Faust a Markétka. Ne d. Baletní triptych, o. Brouk v hlavě. Út Rusalka (host: D. Drobková, ND Praha). St Nabucco (host: H. Málková, ZD Brno). J. Myrona: Čt d. Baletní triptych, v. Chicago. So S operetou Evropou. Ne o. Země úsměvů. Po (foyer) Stalin. Út Sylfidy, Šeherezáda. St Lásky? P. Bezruče: Čt Absolutní zákaz. Pá Žízeň u pramene - F. Villon. So Fanfán Tulipán. Po d. Nebe na zemi. Minidivadlo Blaník: Po Toho chlapa zabít. Út Zahradní slavnost. St Noc je matkou dne. Divadlo loutek: Čt, Pá (vždy 8.30 a 10.30) Tři zlaté vlasy děda Vševěda. So (15.00), Po, Út (vždy 9.00) O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. St v. Evviva Mozart! Ne (představení v ZOO ve 13.30 a 15.00) Začarovaný vůl Krobinián.

PARDUBICE: Východočeské: (Divadlo): Čt (10.00) Kapitán Fracasse. Pá Brouk v hlavě. So (16.00) Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Út Večer tříkrálový. St (18.00) Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. (Komorní scéna): TENTO TÝDEN NEHRAJE.

PLZEŇ: Divadlo J. K. Tyla: Velké: Čt Naši furianti. Pá Spící krasavice. So o. Pygmalion, v. Jakobín. Po Lazebník sevillský (2. prem.). Út Bohéma. St Naši furianti. Komorní: Čt, Pá Kočka na rozpálené plechové střeše. So Kytice (prem.). Po d. Filosofská historie. Út Kytice. St Kočka na rozpálené plechové střeše. Divadlo v klubu: Út Dávno, dávno již tomu. St Písničkář Karel Hašler. Divadlo Kruh: St Nejkrásnější válka (Lysistrata). Divadlo pod lampou: Čt Milan Šmíd uvádí... Rockmix. Pá Betula Pendula. Út OPM + Cry of Terror (Holandsko). St Mr. Bean's Band, S. Brosch, D. Standing. Divadelní studio B: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Divadlo dětí Alfa: (Divadlo): Čt, Pá (vždy 9.00) Haló, Jácíčku! (Sál): Čt Milenci z bedny.

PŘÍBRAM: Divadlo: Čt d. Děvče z přístavu, v. Děvče z přístavu (prem.). Pá, St (vždy 10.00) Alenka.

ŠUMPERK: Severomoravské: Čt, Pá (vždy 10.30) Bublifuk. So Šťastné dny léta. Út (14.00) Bublifuk. St o. Nebe na zemi. TEPLICE: Krušnohorské: Čt Nejkrásnější válka. Pá Žebravý student. Ne o. a v. Černí baroni (Divadlo Kolín). Út Nejkrásnější válka.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké: Út d. Agnus Dei.

ÚSTÍ NAD LABEM: Státní divadlo: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Činoherní studio: DIVADLO NA ZÁJEZDU.

ZLÍN: Městské: Čt (10.00) O kouzelném peříčku. Pá Tomáš Baťa I. So Pokoušení (dern.). Ne (15.00) Dětský karneval. Út, St Konec knihy VI. Studio Z: DIVADELNÍ PRÁZDNINY. Divadélko v klubu: Út Striptýz (prem.).

BANSKÁ BYSTRICA: J. G. Tajovského: Čt E lucevan le stelle - koncert.

BRATISLAVA: Slovenské národné: Opera a balet: Čt Idomeneo. Pá Sila osudu. So (11.00 a 17.00) Snehulienka a sedem pretekárov. Út Nabucco. St Giselle. P. O. Hviezdoslava: Čt Smrť obchodného cestujúceho. Pá Samovrah. So Chrobák v hlave. Ne (10.30) Popoluška a princ. St Sladký domov. Malá scéna: Čt Mein Kampf. Pá Nepriateľ ľudu. So Showmen. Ne Chaos. Út Zadný vchod. St Mein Kampf. Nová scéna: Činohra: (Astorka): Pá, Út, St Kto sa bojí Virgínie Woolfovej. (Dúbravka): St Dáma z práčovne. (Ružinov): Pá (10.00), Ne (10.00) Snehová kráľovná. Spevohra: (Ružinov): Pá Ach, tie ženy. Po Čardášová princezná. Komorná činohra: (Ovsište): Ne (10.00) Ukradnutý čas. (Rozhlas): Út Pekár, pekárka a ich učeň. Štúdio S: Po Mŕtve duše (Divadlo Korzo '90). Divadlo Korzo '90: Čt Proces. So, Ne Stroskotanci. Štátne bábkové divadlo: (v Slovenskom dome detí): Ne (14.30) Čarovná flauta (nemecky).

KOŠICE: Štátne divadlo: (v DK VSŽ): Čt d. Spiaca krásavica. Pá d. Rusalka. So o. Sugar - Niekto to rád horúce. Ne, Po (vždy 10.00) Vlk a sedem kozliatok. St d. Cigánsky barón. Štúdio Smer: Čt, Pá (vždy 10.00 a 12.00), So (10.00) Stratil sa hlásnik Cibuľa. Po Maškaráda - Trojrohý klobúk. Út (10.00) Stratil sa hlásnik Cibuľa.

NITRA: A. Bagara: Čt Čudná pani Savageová. Pá (10.00) Modrý vták. So Triumf lásky. Po Plávba proti prúdu. Út Zlatí chlapci. St Dnešná Médea.

PREŠOV: J. Záborského: (Veľká scéna): Čt Beta, kde si? Pá Život a umučenie Ježiša Krista. (Malá scéna): Čt Doktor Johann Faust.

TRNAVA: Trnavské: Pá (14.00), So (9.00) Vo veži straší. Ne (14.00) Čarodejnícka rozprávka. Po Strana lásky. Út Proces (Divadlo Korzo '90 Bratislava). St (14.00) Čarodejnícka rozprávka, v. Zahraj to ešte raz, Sam.

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA!

PRAHA: PRAŽSKÉ JARO. Smetanova síň Obecního domu: Čt (20.00) Bamberger Symphoniker (SRN), dir. H. Stein. Na programu: Mozart, Hindemith, Brahms. Pá (20.00) Symfonický orchestr Čs. rozhlasu Praha, dir. V. Válek, H. Hardenberger (Švédsko) - trubka. Na programu: Respighi, L. Mozart, Dvořák. So (20.00) Gewandhausorchester Leipzig (SRN), dir. K. Masur, K. Mehlig - tympány. Na programu: Weber, Matthus, Bruckner. Ne (20.00) Gewandhausorchester Leipzig (SRN), dir. K. Masur, Pražský filharmonický sbor, sbm. L. Mátl, V. Hrubá-Freiberger - soprán, R. Lang - alt, J. Helms - tenor, T. Adam - bas. Na programu: Beethoven - Symfonie č. 9 d moll se Schillerovou Ódou na radost. Kostel sv. Františka (Klášter sv. Anežky České, NG): Čt (20.00) Stamicovo kvarteto, J. Talich - viola. Na programu: Dvořák, Mozart. Smetanovo divadlo: Čt (20.00) PRAŽSKÉ JARO. Orchestr opery Národního divadla, dir. P. Vronský, Barbara Daniels (USA), Sherrill Milnes (USA) - zpěv. Na programu: Scény z oper - Verdi, Puccini, Massenet, Mozart. Nová scéna ND: Pá (19.00) a So (19.00) PRAŽSKÉ JARO. Opera Factory Zürich (Švýcarsko). R. Kelterborn - Julia. Kostel sv. Mikuláše, Staroměstské nám.: Čt (17.00) Pocta Vivaldimu. Virtuosi di Praga a J. Tůma - varhany. Opatství Emauzy: Čt (19.30) Duchovní hudba předbělohorské Prahy. Duodena cantitans. Muzeum A. Dvořáka: Čt (17.30) Trio ND. Dům pánů z Kunštátu: Pá (20.30) Mozartovo dechové trio. Na programu: Mozart, Vent, Nudera, Alexius, čeští anonymové. Út (20.30) Rožmberská kapela. Hudební sál Kaunicova paláce: Pá (19.30) K. Fiala - violoncello, K. Žumárová - klavír. Na programu: J. S. Bach, Händel, Dvořák, Prokofjev. Divadlo za branou II: Po (19.30) Koncert Spolku pro komorní hudbu. Kvarteto hl. m. Prahy. Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně: Pá (16.00) PRAŽSKÉ JARO. Koncert ke Dni dětí. Brněnský dětský sbor Kantiléna, sbm. I. Sedláček. Hudební síň na Klárově, kaple: Čt (20.00) Linha Singers. St (20.30) Mozartovo dechové trio. Kostel sv. Tomáše na Malé Straně: Ne (16.00) Pražský barokní soubor, um. ved. V. Jouza. Na programu: Telemann, Händel, J. S. Bach, Vivaldi. Španělský sál Pražského hradu: So (20.00) PRAŽSKÉ JARO. Bruno Leonardo Gelber (Argentina) - klavírní recitál. Na programu: Beethoven. Kostel Všech svatých na Pražském hradě: So (14.30) Pražský barokní soubor, um. ved. V. Jouza. Na programu: Telemann, Händel, J. S. Bach, Vivaldi. Lobkovický palác: Čt (17.00) P. Přibyl - viola, M. Synková - klavír. Na programu: Corrette, Krumpl, Honzl, Vaňhal. Pá (17.00) Pražské klavírní duo. Na programu: Mozart, Dusík, Domažlický. Schwarzenberský palác: Ne (9.30 a 18.30) Venus trio. Út (18.30) Trio Cantabile. Památník národního písemnictví: Čt (16.30) Slavnostní podvečer ke 100. výročí založení České akademie věd a umění. J. Marková - zpěv, J. Nováková - housle, F. Kůda - klavír, O. Brousek - um. přednes. Na programu: Foerster, Dvořák. Kulturní síň na Vyšehradě: Ne (15.30) Recitál Zory Jehličkové - soprán, J. Pokorný - klavír. Na programu: Dvořák, Debussy, Nin, Franck, Poulenc, Fauré. Atrium: Pá (19.30) Historické nástroje v hudbě. J. Stivín - flétny, J. Tůma - varhany, cembalo. Po (19.30) M. Novenko - varhany, J. Chalupa - trubka, D. Mihely - klarinet, M. Hřebíčková - zpěv. Na programu: Vejvanovský, J. S. Bach, Černohorský. Út (19.30) Antická hudba a její vliv. Musica poetica, dir. E. Kindler. Palác kultury, Společenský sál: Čt (20.00) PRAŽSKÉ JARO. Pražský komorní orchestr, Salvatore Accardo (Itálie) - housle, Josef Suk - viola. Na programu: Mozart, Ibert, Voříšek, Filas. Pá (20.00) Pražský komorní orchestr, S. Accardo (Itálie) - housle. Koncert ve prospěch Dětské nemocnice v Motole. Na programu: L. Mozart, Viotti, Dušek, Mendelssohn-Bartholdy. Bertramka: So (20.00) a Po (15.00) Mozartovo dechové trio.

BRNO: Kostel sv. Augustina: St (19.30) Brněnský varhanní festival '91. V. Karasová-Trojanová - varhany, J. Karas - lesní roh. Na programu: J. S. Bach, Walther, Franck, Vierne, Kroll.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Koncertní síň O. Jeremiáše: Čt (19.30) Gabriela Riedlbauchová - varhanní recitál.

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ: Společenský dům Casino: Pá (19.30) Mezinárodní hudební festival. Západočeský symfonický orchestr, dir. J. Wang (Čína), J. Bylund - pozoun. Na programu: Mozart, David, Čajkovskij.

OSTRAVA: JANÁČKŮV MÁJ OSTRAVA '91. Společenský sál DK Vítkovice: So (19.30) Státní filharmonie Košice, dir. A. Mitchell (V. Británie), V. Bláha - kytara. Na programu: Elgar, Rodrigo, Mozart. Sál Slezskoostravské radnice: So (16.00) Kubínovo kvarteto a Ostravské trio. Na programu: Mozart, Dvořák. Kostel sv. Václava: Čt (19.30) Tonkuenstler Kammerorchester Wien (Rakousko), um. ved. a sólové housle B. Khadem-Missag (Rakousko), J. Adamus - hoboj. Na programu: Händel, Mozart, J. S. Bach. Divadlo P. Bezruče: Po (19.30) Pocta Mozartovi. Ostravský komorní orchestr, um. ved. P. Anděl, dir. J. Staněk, R. Weninger (Rakousko) - soprán, A. Miščevskij (SSSR) - tenor. Divadlo hudby: Pá (19.30) Francois Fréderic Guy (Francie) - klavírní recitál. St (19.30) Koncert laureátů interpretačních soutěží. J. Klepáč - klavír, P. Prause - violoncello, V. Černohorská - klavír.

PLZEŇ: Posádkový dům armády: Čt (19.30) Plzeňský rozhlasový orchestr, dir. J. Hrnčíř j. h., M. Ericsson - violoncello. Na programu: Mozart, Rejcha, Dvořák. Františkánský kostel: Po (20.00) Ivan Kusnjer - baryton, Aleš Bárta - varhany. Na programu: Dvořák, J. S. Bach, Lübeck, Sokola.

TEPLICE: Dům kultury: Čt (19.30) Severočeská státní filharmonie Teplice, J. Hála - klavír, R. Zuber, V. Matouš - flétny, J. Skalic, T. Kareš - trubky. Na programu. Ravel, Korte, Franck.

PRAHA: Výstaviště: Programy Všeobecné jubilejní československé výstavy 1991 sledujte na plakátech, v denním tisku, rozhlase a televizi. NG: Klášter sv. Jiří: Nejstarší čínské umění ze sbírek NG v Praze. NG: Šternberský palác: Flámské obrazy 17. století z bývalé Nostické obrazárny v Praze. NG: Klášter sv. Anežky České: Krajiny Josefa Mánesa. NG: Palác Kinských: Krajina v nizozemské grafice 16. a 17. století. NG: Zámek Zbraslav: Tibet a votivní umění. NG: Městská knihovna: Obrazy z majetku Umar Trust, Lichtenštejnsko. NG: Jízdárna Pražského hradu: České umění 1908-1968 - osobnosti a hodnoty. GHMP: Staroměstská radnice: Ve vztahu k prostoru - 9 výtvarníků (do 2. 6.). GHMP: Dům U kamenného zvonu: Im Bilde - V obraze, aktuální fotografie z Rakouska. SČG: Rudolf Valenta - obrazy, koláže, kresby 1967 1990. DVU Mánes: Jiná geometrie; Saarbrücken. Galerie V. Špály: Wortlaut. Nová síň: Adéla Matasová - instalace. Galerie bratří Čapků: Jiří Corvin - obrazy. Galerie "d": Na rozhraní grafiky (B. Nosek, J. Hlaváček, D. Ganbold, D. Smutný) (do 2. 6.). Galerie V. Kramáře: Daniel Fischer - malby (host: Georges Rousse, Francie). Galerie Hollar: Jan Antonín Pacák - k padesátinám. Galerie J. Fragnera: Dům v proluce - soutěžní přehlídka o Cenu J. Krejcara; Alena Šrámková. Schwarzenberský palác: Jan (John) Šafránek - obrazy 1970-1991 (do 5. 6.). Galerie SČF: Patrik Heiting (Holandsko) - dokumentární fotografie z Rumunska (do 1. 6.); Erika Molínová - květinové obrazy (od 3. 6.). Umění-Knihy: Zdeněk Hlaváček, Jaromír Krýže - dřevěné hračky. Galerie Albatros: Kristian Kodet - obrazy. Galerie Fronta: Aleš Najbrt - Od A (typografie a užitá grafika). U jednorožce: S. Paul Pitra - Slohová cvičení. Malá galerie Melantrich: Jiří Němec - Úvahy o vesmíru. Výstavní síň Odeon: Fromkův Odeon a umělecká avantgarda. Galerie Malý Platýz: Pavel Hečko - portréty (do 1. 6.). Klub školství a vědy: Ondřej Zahradníček - obrazy (do 31. 5.). Klementinum: Klementinum 1791 - 200. výročí první průmyslové výstavy na evropském kontinentě. Centrum české grafiky: Krajina - kosmos (Blabolilová, Čepelák, Otava, Saska, Sendlerová, Šoltésová, Vovsová, Ženatá) (prodejní výstava). Galerie u orloje: Ginnete Vachon (Švýcarsko) - fotografie z Tibetu. Obecní dům: Hudba objektivy - fotografie Václava Jirsy a Leoše Chodury (do 2. 6.). Crux: Absolventská výstava studentů Pražské fotografické školy. Divadlo Spejbla a Hurvínka: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale '91). Malostranská beseda: Lubomír Vaněk - karikatury (do 6. 6.). Evropský kulturní klub: Bohumír Matal - obrazy (do 31. 5.). Artforum: Joska Skalník (do 31. 5.); Josef Frühauf (od 3. 6.). Galerie Vyšehrad: Ludmila Kaprasová - krajky. ÚKDŽ: Eva Vlasáková - kresby, instalace. Galerie Böhm: Současná tvorba českých sklářských výtvarníků. Atrium: Alena Petříčková - obrazy, Alena Nievaldová - grafika, dřevořezy. Junior klub Na chmelnici: Cecilie Marková - obrazy (do 2. 6.). Galerie R (Táborská ul.): Lada Faixová, Roman Havlík - obrazy, kresby (od 4. 6.). Chodovská tvrz: Svět dětí. Institut pro doškolování lékařů a farmaceutů (Budějovická ul.): Salón Výtvarné Skupiny Lékařů (do 31. 5.). Galerie Studio Opatov: Jiří Hilmar (Düsseldorf) - kresby (od 31. 5.). Modrý pavilón: Karel Prášek - obrazy, Vladimír Bok - sochy (do 5. 6.). Galerie Luka: Michel Gasqui - koláže, objekty. Ústav makromolekulární chemie: A. Čiperová - malba, kresba, M. Motyčková - paličkovaná krajka, V. Motyčka - malba, kresba (do 31. 6.). Pant klub Unijazz: Michal Matzenauer - obrazy, kresby (do 4. 6.). Dům slovenské kultury: 2 + 2 z UMPRUM: R. Štefka, A. Burianová, P. Ondreičková, M. Augustin (do 5. 6.). Národní muzeum: Václav Hanka - k 200. výročí narození; 100 let budovy Národního muzea; 160 let Matice české; 100 let od zahájení činnosti České akademie věd a umění; 350 miliónů let lesa (Přírodovědecké muzeum Vídeň). NM: Náprstkovo muzeum: Šperky a ozdoby z mimoevropského světa. NM: Muzeum tělesné výchovy a sportu: Asijská branná umění. Muzeum hl. m. Prahy: Sto let elektrických drah v Praze. Uměleckoprůmyslové muzeum: Český kubismus - architektura a design 1910-1925. Památník národního písemnictví: Biblické ilustrace Václava Sokola. Pedagogické muzeum J. A. Komenského: Alšova země - 25 let (dětské výtvarné práce). Muzeum poštovní známky: Josef Herčík - grafika a poštovní známky (do 2. 6.). Státní židovské muzeum: František Lukáš - k 80. výročí narození. Národní technické muzeum: Fotografovali Jubilejní výstavu. Vojenské historické muzeum: Staletími s cínovými vojáčky; Generál Pelle (od 31. 5.). Středočeské muzeum (Roztoky u Prahy): 80 let skautingu u nás; Kuriozity - ukázky ze sbírek členů KSK; Jaroslav Rajzík - Subjektivní krajina (fotografie). Dům čs. dětí na Pražském hradě: Malí umělci z Nikaraguy; Plyšový svět - hračky firmy Hamiro Příbram. PG Zlatá lilie: Jiří Hruška - pastely, kresby (do 6. 6.). PG Karolina: Jiřina Klimentová - obrazy (do 5. 6.). PG Letná: Hana Lendrová, Jarmila Šárková - tapisérie, art protis, textilní miniatury (do 4. 6.).

BECHYNĚ: AJG: Od tradice k novým formám; Přírůstky ve sbírce 1985-1990; Keramika Dálného východu. BENEŠOV: Galerie: Aleš Lamr - výběr z díla (do 6. 6.).

BEROUN: Muzeum (Králův Dvůr): Technická hračka 1870-1945 (do 2. 6.).

BLOVICE: Muzeum: Vladimír Havlic - grafika, kresby, ilustrace, obrazy, loutky.

BRANDÝS NAD LABEM: Muzeum: 80 let od založení Okresní jednoty muzejní v Brandýse nad Labem.

BRNO: MG (Husova ul.): Pocta Mozartovi - umění jeho doby (od 31. 5.). Místodržitelský palác: Dialog Brno-Bonn (současní bonnští výtvarníci). DU (Malinovského nám.): Příruční katalog funkčního využití židovských hřbitovů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (5 pražských fotografů); J. H. Kocman - papír, knihy, hand made papers, artists, books; Milan Grygar. DU: Stará radnice: Antonín Oth - sklo, Lubomír Klimeček - obrazy; Mirka Slámová - kresby a objekty; Pavel Jasanský - fotografie; Architekt Rolf Keller (Švýcarsko). Muzeum města Brna: 60 let loutkového divadla Jitřenka. MMB: Měnínská brána: Brněnské pohlednice. Moravské zemské muzeum: Zvířata v ohrožení (Dolnorakouské muzeum Vídeň). MZM: Etnografické muzeum: Romance pro sto věží - figurální porcelán pražské manufaktury. MZM: Pavilón Anthropos: Umění v zrcadle věků; Keramické hříčky pozdní doby kamenné (od 1. 6.). Malá galerie Čs. spisovatel: Paula Foerster (SRN) (do 31. 5.). Galerie mladých: Stanislav Trokšiar - sochy, objekty. Galerie Typos: Václav Vaculovič - obrazy, grafika. Technické muzeum: 30 let Technického muzea v Brně - plakáty; Paměť zvuku.

ČELÁKOVICE: Muzeum: Malý salón výtvarných prací žáků školy Jana Zacha.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské muzeum: Horní Rakousko a jižní Čechy v dějinách (česko-rakouská výstava); České Budějovice na pohlednicích; Bible a evangeliáře - živé prameny kultury a etiky; 100 let sklárny v Chlumu u Třeboně. Galerie K: Roman Brychcín - obrazy, kresby. Dům umění: Stanislav Zadražil - plastiky (do 31. 5.). Galerie v loubí: Marek Dias - keramika, Libor Kaláb - obrazy. PG Lannova: Rudolf Mejsnar - art protisy (do 31. 5.); Josef Mejvald - obrazy (od 4. 6.).

ČESKÝ KRUMLOV: Muzeum: PROOEMIUM '91 - mladí architekti z Lince (od 2. 6.); Egon Schiele a Český Krumlov (od 2. 6.); Kouzelné dlátko - loutky, dřevořezby, figurky lidových řezbářů Českokrumlovska; Mysterium Hoericense - Pašijové hry v Hořicích na Šumavě.

DAČICE: Muzeum a galerie: Dřevěné hračky ze sbírek českých muzeí a ze současnosti.

DĚČÍN: Muzeum: 140 let železnice Praha-Drážďany v díle Jiřího Boudy; Květiny a zátiší v malbě, kresbě a grafice; Vybráno pro novou galerii; Vysvobozené obrazy.

DOLANY U JAROMĚŘE: Malířsko-grafický ateliér: Josef Piorecký krajiny.

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ: Muzeum: Karel Fron - retrospektiva (koláže, literatura).

FRENŠTÁT POD RADHOŠTĚM: Muzeum: Valašská krajina Miloše Šimurdy.

FRÝDEK-MÍSTEK: Muzeum Beskyd: Lidová píseň a poezie ve výtvarné tvorbě dětí (od 1. 6.).

HAVÍŘOV: Síň V. Wünsche: SPES '89 - tvůrčí skupina pražských výtvarnic. Galerie 262: Petr Kracík, Hana Doušanová - keramika. PG Dílo: Kateřina a Antonín Gavlasovi.

HAVLÍČKŮV BROD: GVU: Miloš Petera - obrazy, kresby 1981-1991 (do 2. 6.). Muzeum: Divizní generál Karel Kutlvašr.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: AJG: České malířství a sochařství 2. poloviny 20. století.

HODONÍN: GVU: Rudolf Kedl - plastika, kresba; Rostislav Košťál - fotografie.

HORNÍ PLANÁ: Domek A. Stiftera: Kulturní bohatství Šumavy - fotografie D. Raische (SRN); Šumava ve fotografii Karla Kuklíka.

HRADEC KRÁLOVÉ: Klicperovo divadlo: Vladimír Komárek - obrazy. PG Dílo: Květa Rafailová - keramika (do 31. 5.).

CHEB: GVU: Jaroslav Kovář - lepty. Chebské muzeum: Ellen Jilemnická - plastiky, reliéfy, drobná keramika (do 31. 5.).

CHOMUTOV: OKS: Václav Balšán - obrazy.

CHRUDIM: Muzeum: Historické sklo z muzejních sbírek; Tkaní, výšivka, krajka.

IVANČICE: Muzeum: Heraldika ze sbírek Jiřího Loudy (do 2. 6.).

JABLONEC NAD NISOU: Muzeum skla a bižutérie: Absolventi školy prof. Stanislava Libenského z let 1963-1981.

JIČÍN: Muzeum a galerie: Vojtěch Záveský - glyptika (do 2. 6.).

JIHLAVA: OG Vysočiny (Komenského nám.): Řeč věcí. M a K Galerie: Bohumil Krátký - grafické dílo. PG Dílo: Krajinářská tvorba.

JÍLOVÉ U PRAHY: Muzeum: Šperk a drahokam - šperky ze 3 šperkařských sympozií (od 1. 6.); Český kras - chráněná krajinná oblast (do 2. 6.).

KARLOVY VARY: GU: Řád plochy a prostoru (Dalibor Chatrný - kresby, Radek Kratina - objekty); 3 ways - současné britské malířství. KARVINÁ: DK-Mánesova síň: Jaroslava Pešicová - malba a grafika.

KLADNO: Muzeum: Mince a bankovky Československa.

KLATOVY: Galerie U bílého jednorožce: Oldřich Kulhánek - grafika; Chicago blues - fotografie.

KROMĚŘÍŽ: Výstavní síň v zámku: Znak a svědectví - křesťanské umění 1970-1990 v Čechách a na Moravě. Muzeum Kroměřížska: Památník M. Švabinského: Dalibor Chatrný - retrospektiva.

KUTNÁ HORA: Hrádek: Jiřina Dittrichová - obrazy, kresby, grafika, Jitka Jelínková - obrazy, keramika.

LIBÁŇ: Zámek Staré Hrady: Usměvavé dřevo - plastiky Vladimíra Říhy a Jiřího Vorla (do 6. 6.); Jarmila Janůjová - obrazy (od 2. 6.).

LIBEREC: Severočeské muzeum: Vlasta Burian 1891-1991; Industriální architektura - nevyužité dědictví. Naivní divadlo: Jaroslav Píša - výtvarné práce (do 31. 5.). PG Dílo: Lisbeth a Antonín Bartošovi - keramika.

LITOMĚŘICE: SGVU: Český informel.

LOUNY: Galerie B. Rejta: Vladislav Mirvald - obrazy 1941-1991.

MARIÁNSKÁ TÝNICE-KRALOVICE: Muzeum: Karel Frauknecht, Jiří Patera, Miroslav Tázler, Naděžda Škardová - obrazy (do 31. 5.).

MĚLNÍK: Galerie Ve věži: Karel Kroupa - sochy, Petr Zamarovský - fotografie.

MLADÁ BOLESLAV: Galerie KS: Gustav Krumm - ilustrace (od 4. 6.).

MOST: GVU: Josef Hampl - kresby, šití, objekty.

NOVÁ PAKA: Podkrkonošské muzeum: Otakar Číla - obrazy.

NOVÝ JIČÍN: Výstavní síň MKS: Nataša Jarolímková - obrazy (do 31. 5.). Muzeum: Poklady doby bronzové v Moravské bráně.

OLOMOUC: OGVU: Kabinet grafiky: V dimenzích prázdna. Divadlo hudby: František Kincl (Düsseldorf) - kresby. Muzeum: Jiří Anderle - Appassionata humana, kresby ke knize V. Havla Slovo o slově; Antické mincovní umění ze sbírek MZM v Brně; Agnes Stacke (Francie) - obrazy. PG Horní nám.: Hlušičková, Kubičková, Pitrová. PG Ul. 28. října: Dobroslava Broďáková - obrazy (do 3. 6.).

OPAVA: Slezské zemské muzeum: Katyň - symbol zločinů stalinismu (do 4. 6.). SZM: Výstavní síně: Slezsko a český stát (od 4. 6.). SZM: Památník P. Bezruče: 100 let od příchodu Petra Bezruče na místeckou poštu. PG Dílo: Rostislav Herrmann - obrazy.

OSTRAVA: Dům umění: Jiří Myszak - sochy. Nová síň (Poruba): Salón kresby a grafiky Unie výtvarných umělců Ostrava. Fotochema: Bavorská barevná fotografie (do 5. 6.). Ostravské muzeum: Léčivé rostliny v lékárenství. Výtvarné centrum Chagall: Miroslav Bílek - fotografie, Jitka Vahalíková - sklo (do 31. 5.); Peter Lundberg (USA) - kresby, plastiky (od 1. 6.). Galerie Patro: Jaroslav Róna - grafika. Studio Della: Jiří Bednář - obrazy (do 3. 6.); Obrazy a grafika bratislavských autorů (Bočkayová, Bočkay, Fila, Fischer, Hulík, Klimo, Klimová, Kolenčíková) (od 4. 6.). PG Dílo: Edgar Baran - obrazy (do 4. 6.). PG Dílo (Poruba): Alexandra Prokopová - keramika (do 3. 6.); Šárka Hrouzková - obrazy (od 4. 6.).

OSTROV NAD OHŘÍ: Letohrádek: Nové zisky - kresby, grafika ze sbírek GU Karlovy Vary; Pavel Sukdolák - výběr z tvorby.

PARDUBICE: VČG: Zámek: Jan Kotík - výběr z díla. VČG: Zámeksklípek: Bohuslav Horák - instalace (objekty a kresby).

PÍSEK: Prácheňské muzeum: Hrnčířství na Prácheňsku; Malované střelecké terče.

PLZEŇ: ZČG: Victor Vasarely (ze sbírky T. Csepeiho, Budapešť). Západočeské muzeum: Přišli jsme ze Západu - osudy našich vojáků v západním odboji. Galerie J. Trnky: Zdeněk Živný, Karel Němec - obrazy, sochy, Lada Faixová - obrazy. Výstavní síň Luna: Vladimír Modrý - výběr z díla. Výstavní síň Centrum: Thank you, boys! - fotografie z loňských oslav osvobození Plzně v r. 1945. Divadlo Kruh: Fotografie FAMU (od 4. 6.). Galerie X (Kopeckého sady): Karel Valter - tempery. PG Dílo: Jan Odvárka - obrazy (do 1. 6.); Jiří Novák st. - obrazy (do 3. 6.); Jiří Dudycha - keramické kachle (od 4. 6.).

PODKOST: Galerie pod Kostí: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale '91).

PROSTĚJOV: Muzeum Prostějovska: Edmund Husserl a fenomenologické bádání (do 2. 6.). Galerie B v Baště u hradeb: Fotograf Václav Ševčík - kresby, akvarely, oleje.

PŘEROV: PG Dílo: Karel Demel - grafika.

PŘÍBRAM: Galerie Zámek: Vladimír Komárek - oleje posledních let, grafika (do 31. 5.).

RAKOVNÍK: Muzeum: Ilustrátoři časopisu Sluníčko.

ROKYCANY: Muzeum dr. B. Horáka: Aus Salzburg - Ze Salzburgu (česko-rakouská výstava) (do 2. 6.).

ROUDNICE NAD LABEM: OGVU: Miloš Saxl - obrazy.

RYCHNOV NAD KNĚŽNOU: Orlická galerie: Augustin Ságner - obrazy (do 2. 6.).

SEMILY: Muzeum: Malíři Pojizeří (do 2. 6.).

SLAVONICE: Muzeum: Sdružení při Galerii mladých Praha + Besídka - malba, grafika.

STRAKONICE: Muzeum středního Pootaví: Ohlédnutí za historií trampingu a cestou k současnosti.

SVITAVY: Muzeum: Život a dílo prof. Aloise Petruse.

ŠUMPERK: Muzeum: Antonín Lukavský - obrazy; Kája Saudek - kresby.

TEPLICE: PG Dílo: O. Břežanský - obrazy (do 31. 5.); J. Kučerová - obrazy (od 1. 6.).

TEREZÍN: Památník: Malíři v ghettu (k 50. výročí zřízení ghetta Terezín); Přemysl Straka - Terezín (obrazy a kresby); Dětské kresby z koncentračního tábora Terezín.

TRUTNOV: Moby Dick: Dítě doma a venku.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké muzeum: Otmar Oliva, Jan Jemelka, Miroslav Malina, Zdeněk Tománek - obrazy, sochy, kresby. PG Dílo: Karel Novák (do 4. 6.).

ÚSTÍ NAD LABEM: Výstavní síň E. Filly: Jaroslav Jelínek - obrazy. PG Dílo: I. Ouhrabková - keramika (do 31. 5.).

VELVARY: Muzeum: Josef Holub - život a dílo.

VLKOV-OSOVÁ BITÝŠKA: Galerie Sýpka: "Nahroubeno!" Jaro 1991 (ve spolupráci s Galerií Knoll, Vídeň, Budapešť).

VRCHLABÍ: Krkonošské muzeum: Krakonošovy proměny.

VSETÍN: Muzeum: Současné mexické umění.

VYSOKÉ MÝTO: Muzeum: Svědkové minulosti - ke 120. výročí založení muzea.

VYŠKOV: Muzeum Vyškovska: Staré pohledy na Vyškov; Obzinova tiskárna ve Vyškově. Muzejní pavilón (Dědice): Grafické dílo Maxe Švabinského; Výtvarní umělci Vyškovska.

ZLÍN: OGVU: Dům umění: Eleonor a Ernst Friedrichovi (Rakousko) - obrazy (do 2. 6.). OGVU: Grafický kabinet: Přírůstky kreseb a grafiky OGVU Zlín 1988-1990. Městské divadlo-foyer: Boris Jirků - obrazy. Muzeum jihovýchodní Moravy: Podnikatelská filosofie Tomáše Bati. PG Dílo: Karel Fischer.

ZNOJMO: Jihomoravské muzeum: Tandem Klacci - Ilja Sainer, Ivan Uhlíř, Petr Baran, Josef Hýzler, Ivo Sedláček, Jan Šimek.

ŽAMBERK: Muzeum: Umělecká knižní vazba Jiřího Faltuse.

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: NM: Muzeum knihy: Libri prohibiti - zakázané knihy šesti století. Art galerie: Josef Istler - grafické listy, obrazy.

ŽEBRÁK: Muzeum: Obrázky na skle (Národopisné muzeum Praha).

BANSKÁ BYSTRICA: SSG (Nám. SNP): Jindřich Štreit - fotografie.

BARDEJOV: Šarišské múzeum: Bardejov - slobodné kráľovské mesto.

BRATISLAVA: SNG (Riečna ul.): Adolf Frohner (Rakúsko) - "Emancipácia mäsa" (retrospektíva); Ladislav Guderna. SNG: Dessewffyovský palác: Pavol Hložník - sochy a kresby. GMB: Mirbachov palác: Slovenské výtvarné umenie 1948-1953 zo zbierok GMB a Oravskej galérie. GMB: Pálffyho palác: Bruce Botts (San Francisco) - grafické listy (do 2. 6.). Dom umenia: Umelecký šperk USA. Medzinárodný dom Bibiana: Česká a slovenská ilustrácia detskej knihy. Galéria Kleibl: Milan Maur. PG Dielo: Lenka Beranová, Zdeňka Laštovičková - šperk (do 31. 5.).

DUNAJSKÁ STREDA: SNG: Stará európska grafika (do 2. 6.).

KEŽMAROK: Výstavná sieň múzea: Ako ľudia merili čas.

KOŠICE: VSG (výst. priestory na Hlavnej i Hnilnej ul.): Veľká retrospektíva (zo zbierok VSG k 40. výročiu založenia). Východoslovenské múzeum: Otče náš v dielach 69 výtvarníkov z piatich svetadielov (do 31. 5.). LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ: Galéria P. M. Bohúňa: Calandre, Ghertman, Malón, Pouderoux, Truel, Neel (Francie); Tranoscius - ilustrácie a dokumenty.

LUČENEC: Novohradská galéria: Martin Martinček - fotografie, Askold Žáčko - sklo (do 31. 5.). Novohradské múzeum: Fajky zo zbierok EM SNM Martin. Galéria Mundus: Iva Srnková, Dušan Javorčík - Šperky, obrázky, plastiky (predajná výstava).

MARTIN: Turčianská galéria: Najkrajšie knihy roku 1990 na Slovensku; 40 rokov vydavateľstva Mladé letá.

NITRA: Galéria mladých: Mária Balážová, Blažej Baláž - kresba, grafika.

NOVÉ ZÁMKY: GU: Ľubo Stacho - fotografie.

POPRAD: Tatranská galéria: Tibor Gáll - kresba, maľba, grafika (do 2. 6.).

SENICA: Záhorská galéria: Ivan Dulanský - obrazy a kresby.