Nových malých nakladatelství přibylo v poslední době ve Slovinsku podobně jako u nás, a přesto se i literární revue rozhodují pro vlastní ediční činnost: Nová revue právě vystartovala s edicí Paradigmata (první svazek jsou Kocbekovy básně z pozůstalosti), revue Literatura založila už loni edici Nové přístupy. V ní se jako první představil mladý literární vědec MARKO JUVAN (1960) se svou poměrně obsáhlou studií Imaginář Křtu u Savice ve slovinské literatuře s podtitulem Intertextuálnost recepce . Je to mimořádně zdařilá práce a je na ni třeba aspoň stručně upozornit. Prešernova epická skladba Křest u Savice (1836, v českém překladu 1978 ve výboru Můj sen šel po hladině ) jako "klíčové dílo" slovinské literatury, mělo v ní a dosud má mnoho různých "ohlasů". Juvan je vysledovává zcela netradičním způsobem. Jeho metoda vychází z post strukturalistické teorie intertextuálnosti a jejích nejnovějších poznatků. Jejich poučenému a ne nekritickému výkladu věnuje celou první třetinu knihy s kapitolami: Teorie intertextuálnosti, Od okrajovosti k tvrdému jádru a Intertextuální vztahy, podoby a druhy . Nato se zabývá problémem klíčového textu v systému metakomunikace a kouzlem Křtu a pak teprve přichází víc než stostránková kapitola Křest u Savice v literárních dílech a po ní ještě následuje shrnující kapitola Významový oběh Křtu v proměnách a dialogičnosti literární kultury a přehledná chronologie literárních "ohlasů" Prešernovy skladby. Přesně v duchu tvrzení Ch. Grivela, že neexistuje text, který by nebyl intertextem , nachází Marko Juvan všude nejrůznější vztahy a systémy vztahů a uplatňuje zde zvláštní kritéria pro hodnocení stylotvornosti napodobovací či přenesené závislosti na předloze. Jeho typologicky nejednou objevný výklad, jakkoli obtěžkaný neobvyklým odborným výrazivem a arciť i vlastním tématem knihy, je esejisticky nadlehčený a jeho přitažlivost spočívá zejména v tom, že po dokonalém zvládnutí a utřídění látky podávanou teorii s neškolometskou samozřejmostí vykládá na spoustě konkrétních (i nejnovějších) slovesných textů (i kontextů a intertextů), zdaleka nesouvisejících přímo jen s Prešernovým Křtem a jeho "mytickým" postavením v domácí literatuře. Právě postižením nezjevných konotačních souvislostí v půldruhastoletém organismu literatury (proto Imaginář ?) se autorovi výtečně podařilo ukázat, jak to vypadá zblízka, když se z literatury dělá literatura .

F. BENHART

- ve slangu Prenzlberg - je předměstí Berlína. Kdysi to byla jedna z chudinských čtvrtí; nyní, ačkoliv socialismus jí na kráse nepřidal, symbolizuje nikoliv mizerné bydlení, ale literární směr či spíše seskupení spisovatelů a výtvarníků: berlínský underground. Začal se formovat koncem sedmdesátých let a vyvinul se v něco, o čem dnes literární kritika píše jako o fenoménu Prenzlauer Berg: několik časopisů (Mikado, Ariadnefabrik, Schaden aj.) a samizdatové publikace, mnohé z nich krásné, protože o vydání se postarali malíři a grafici. Od dubna předvádí výtvory undergroundu závěrečná část berlínské výstavy o cenzuře v bývalé NDR - jako doklad toho, co vznikalo mimo cenzuru, v protestu proti ní. A jedno z nových malých nakladatelství, berlínský Janus press, se programově zaměřuje na tyto autory-experimentátory. Jejich tvorba vzešla z tísně, a ta se postarala o vynalézavost jazyka, a nejen jazyka , píše v nakladatelském katalogu Gerhard Wolf, literární historik a zakladatel Janus Pressu. Svůj první svazek - Zaungucker od lužickosrbské spisovatelky Róžy Domašcyny - představil Wolf koncem dubna na knižním veletrhu v Lipsku. V tisku jsou texty dalších autorů, jejichž jména nám zatím nic neříkají (vyjdou v pořadí Faktor, Flanzendörfer, Papenfuß-Gorek). - O lipském knižním veletrhu se proslýchá, že ten letošní byl poslední; tam to nikoho nepřekvapuje, vždyť všechno jde s kopce (neboli, jak zní současné rčení, alles geht den Bach herunter ). Takže vzkvétá jedině experimentální literatura?

fa

(1769-1847)

Jak zlaté aury nad hlavami

s večerem zesinají,

ústa se sama otvírají k zívání,

víčka klesají.

Pára nad plotnou v blízkou dáli

pomalu mizí.

Zbývá jen kuchyň s kýmsi cizím,

koho jsme kdysi dobře znali.

Kapka stéká po vápnu stěny

okolo okna s fuchsiemi.

Tiše vře v bílé konvi voda.

Čeho je škoda?

Nás je škoda.

Letos v dubnu Sovětský svaz uskutečnil zatím poslední prodej zlata za kapitalistické devizy. Potřebuje je, a bude jich potřebovat ještě mnohem víc. Není v této situaci sám.

"Světem vládne zlata moc," zpívá Mefisto, a po dlouhé věky lidstva v tom bylo mnoho pravdy. Už není. Světu vládne computer.

85 tisíc kilogramů zlata vyneslo Sovětskému svazu jednu miliardu dolarů. Občanu by se z té hromádky zatočila hlava. Pro světové hospodářství je to pakatel - pár drobných malého spropitného na velkém flámu konzumní společnosti.

Za stejnou miliardu si v městě, kde píšu tyto řádky, pořídili nové shopping centre, nákupní středisko s 800 obchody. Největší hýřil světa, USA, má dnes roční národní důchod 5300 miliard dolarů; převedena na zlatý poklad by tato suma představovala 45O miliónů kilogramů zlata. Celkový roční národní důchod vyspělých kapitalistických zemí světa odpovídá maličkosti - 1700 miliónům kg zlata. Za celou historii lidstva se v moři lidského utrpení vytěžila (a naloupila) sotva jedna desetina tohoto množství. Kdyby se světový obchod vrátil ke zlatu jako základnímu platidlu, zhroutil by se za týden.

Papír a computer je nahradily, a beztížný kapitál se dnes přelévá přes hranice a oblétá svět rychlostí elektromagnetického impulsu. Jeden minutový telefax přenese přes oceán více bohatství, než kdysi převezla za měsíc nebezpečné plavby největší španělská zlatá flotila z drancovaných pokladů Nového světa.

Jen kdyby ten kapitál se přeléval i k nám, a hodně rychle, řekne si mnoho československých občanů. Nejméně tolik je však těch, kdo se této možnosti hrozí. "Kapitál" nahradil v posledním století v myslích miliónů ďábla středověku jako zaklínadlo a ztělesnění zla. Zmatení myslí, vyvolané Marxovým poselstvím o nelidském charakteru kapitálu, proběhlo v českém národě silněji než kdekoli jinde v Evropě, s výjimkou Rusů.

Chceme se mít dobře, a díváme se závistivě přes hranice na západ a jih. Máme dosti dobrou představu o ceně, kterou by bylo nutno zaplatit za západní cestu k materiálnímu blahobytu, a hrozíme se jí. Dosavadním důsledkem tohoto rozštěpu národní mysli je kolísání, nerozhodnost a přešlapování na místě. Bojíme se nezaměstnanosti a ztráty sociálních jistot, bojíme se těžkého otřesu národní společnosti.

Ztráta sociální jistoty, ztráta práva na práci, ať jakkoli zbytečnou a jakkoli odfláknutou, nebude však jediným otřesem egalitářské společnosti.

Radikální hospodářská reforma, bude-li úspěšná, přinese nezbytně i těžký psychologický nápor na mysl malého českého člověka, a tím i na blaho jeho tělesné schránky. Jak spolknout a strávit bez nepříjemných zažívacích obtíží vznik vrstvy velmi bohatých, až provokativně bohatých lidí? Závist je velký nepřítel dobrého trávení. Dvojnásobně úporný, zbohatne-li náš dobrý známý nebo dokonce i přímý soused. Jak to, že on, a já ne?

Závist se bleskurychle přestrojí na morální rozhořčení nad nespravedlností systému, který taková křiklavá bezpráví umožňuje a podporuje. A duše rozesmutní hořkým steskem po dobrých dobách, kdy každý měl málo a všichni stejně.

Úspěšný kapitalismus (pro citlivé uši: tržní hospodářství na podkladě soukromého vlastnictví) stojí a padá s majetkovými rozdíly. Ovšem slovo úspěšný vyžaduje ostrou kvalifikaci: tržní hospodářství musí zároveň přinášet i zvyšování životní úrovně širokých vrstev obyvatelstva, jeho většiny . Nikoli všech; demokracie je ztělesněním egoismu většiny. A životní úroveň musí trvale růst - dokud znásilňovaná matka Země neřekne dost, a neudělá tomu karnevalu nenasytnosti konec. Kolik nenapravitelných idealistů si však dnes láme hlavu problémy s životní úrovní dosud nenarozených generací?

Východ žil po dlouhá desetiletí pod vládou dogmatu: hospodářská rovnost občanů je nemožná bez politické nerovnosti. Západ pořadí obrací: politická rovnost vede nezbytně k hospodářské nerovnosti.

Jak velká otevřená materiální nerovnost je únosná pro dnešní mentalitu českého člověka, který prožil celý svůj život nebo jeho hlavní část v systému založeném na nivelizaci životní úrovně širokých vrstev a na pečlivě skrývané dolce vita politické elity? Je ochoten smířit se s vidinou spoluobčanů, pro něž osmdesát tisíc kilogramů zlata ze sovětského národního pokladu, vytvořeného rukama tisíců otroků, by představovalo jen zlomek jejich bohatství?

Máme útěchu, bezpečnou útěchu. Tak geniální reformu shnilého hospodářství nevymyslí ani Klaus.

A není také zapotřebí; příliš geniální metody jsou riskantní. Sto tisíc nových milionářů, ze značné části papírových, které Spojené státy porodily každý rok v době Reaganova blahobytu na dluh, přijde v ne tak vzdálené budoucnosti i velmi bohatému národu hodně draho.

I v Japonsku a Jižní Koreji se valem rodí noví milionáři. Někteří z nich přišli ke svým miliónům dokonce v mezích demokraticky pružného zákona. K nim patří i Jošijaki Cucumi se svými devatenácti miliardami (dolarů); jeho koncern Seibu nebyl dosud zapleten do většího finančního skandálu. Žádné moralizování o nemravnosti kapitálu však nezmění ani tečku nad prostým nepopiratelným faktem, že obě země se za pouhou jednu generaci změnily z poválečných ruin a masové bídy na zázrak hospodářské výkonnosti a mnohonásobně zvýšily životní úroveň širokých vrstev obyvatelstva.

Sto padesát tisíc Japonců, mezi nimi spousta studentů a děvčat z kanceláří a obchodů, přilétá ročně přes celou šíři Pacifiku obdivovat krásy hor kanadského západu, kde volný japonský kapitál tvrdošíjně zdolává odpor albertských ochránců životního prostředí ve snaze investovat dvě miliardy dolarů do dřevařského a papírenského průmyslu této bohaté provincie. Cucumovy miliardy vyrostly a pracují jinak než 25 miliard sultána z Brunei, samovládce a nejbohatšího muže světa.

Někdy je ovšem člověku všelijak při zprávách o tanci peněz. Neznámý Japonec dal nedávno 45 miliónů dolarů za jednoho van Gogha a jiný jeho bědný kolega jich dal padesát za Picassa. Time přinesl tuto zprávičku a dal na protější stránku obrázek dětského kostlivce ze Súdánu.

Materiální rovnost a rumunskou životní úroveň, nebo materiální nerovnost, někdy do očí bijící, a japonskou životní úroveň? Jaké možnosti má demokratická společnost při hledání kompromisu mezi nimi?

Nejostřejší ekonomický nástroj demokratického státu jsou daně. Jejich výše je měřítkem sociální politiky. Japonsko a Spojené státy odčerpávají daněmi 30 % národního důchodu. V Německu si stát bere skoro 40 %; soukromé majetky tam nevyrostly do japonských a amerických rozměrů, a sociální opatření závidí Německu velká většina zemí světa. Švédsko, se svou politikou plného zajištění občana od kolébky do hrobu, odebíralo mu do nedávna v průměru 55 % příjmu; v nejvyšších příjmových kategoriích i čtyři pětiny, a zmenšovalo tak tvrdou rukou ekonomickou nerovnost. Zároveň tím citelně zeslabovalo iniciativnost a podnikavost. Švédská vláda snížila proto nejvyšší daňovou sazbu na 50 %.

Jakou cestu si zvolí český národ se svou vysokou hladinou nevraživosti vůči zbohatnutí bližního nad "přijatelnou" úroveň? Kapitál se musí nejdříve vytvořit, než jej stát může začít po švédsku (ne po gottwaldovsku) zabavovat. To vytváření potrvá v Československu dlouhá léta.

JIŘÍ KRUPIČKA

Je od vás šlechetné, že mi ve své vodě dáváte rovná práva, jenže je mi to platné jak Cikánovi svoboda tisku!

Dali jsme si do zákona a vzali za přání i potřebu, že lidé jsou si v právech rovni. I Cikáni. V první třídě nás katecheta učil náboženství takto: "Všichni lidé jsou naši bližní. Opakujte to." My jsme to sborově opakovali. Namířil na někoho prst a zeptal se: "Aj cigán?" Byl to chyták, ale žák se nechytl. "Cigán né," odpověděl podle svého čistého svědomí. Ve vyšší třídě už jsme znali náležitou odpověď, jež však s naším oceněním cigána nesouvisela.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem v Ostravě šel celou čtvrtí domů zničených "občany cikánského původu". Byl to obraz skoro válečný, jaký "občané našeho původu" znají z mnoha měst. Já jsem ho na takové výměře ještě neviděl a nemůžu se ho už zbavit. Ne jen pro tu zkázu, jež se dá pořád dokola napravovat, ale co bude s těmi lidmi? Co se mezi námi a nimi stane, jednou?

Nevím, k jakým myšlenkám v té věci došli odborníci, co si o tom myslí romské organizace a či se už pracuje na lepších projektech, než byl neúspěšný program asimilace Cikánů. Co mi napadá, je asi pro znalce nadbytečné, ale měli by o tom tedy víc veřejně jednat, ať nejsme jen pod účinkem zpráv o bitkách s Romy a o jejich zločinech.

Rovnoprávnost s námi v naší civilizaci má pro Cikány cenu moc malou. Rovné právo na existenci musíme dát nejen těmto vzdáleným bližním, ale hlavně jejich životnímu způsobu. Naše dva "biotopy", stýkající se na jednom území, musejí uzavřít smlouvu, za niž by na cikánské straně odpovídali velicí Romové. Co by to znamenalo, můžu uvést jen příkladmo. Cikánské děcko patří napřed do cikánské školy, později může si zvolit naši. Pořádek v cikánské obci udržuje cikánská policie. Cikán patří před cikánský soud, není to nic neslýchaného, mají to i vojáci, jichž je asi míň než Cikánů. Ve své obci žije Cikán po svém. Vše z naší civilizace se mu tam nabízí, ne však nařizuje. Bude mít dům, jaký si postaví nebo koupí. Bude mít řemeslo doma, nebo bude chodit do práce jinam. Hranice obce není neprostupná, technicky ani morálně. Rozhodne-li se Cikán žít mezi námi, znamená to, že přijímá náš řád, a když ho bude těžce porušovat, bude vrácen... kam? Do své obce, do tábora? Nemluvte o segregaci, když každý z ní může ven! Cikánský původ není důvodem k odmítnutí v zaměstnání, ve funkci, při usídlování v naší obci, pokud... a to je třeba propracovat. Systém tedy takový, aby na Cikánech bylo, splynou-li s námi či vyvinou a vyšlechtí svůj životní styl. Velké závody v oblasti, kde žije určité procento cikánských rodin, měly by povinnost zaměstnat přiměřené procento Cikánů. Znemožnit, aby se Cikán živil děláním dětí: sociální část mzdy vázat na zaměstnání, docházku do školy, na zdravotní kontroly atd.

Takové řešení by znamenalo dát Romům do správy nějaké území. Nic nového, Cikáni dřív sami tíhli k oddělenému usídlení. Vrátili bychom se k bodu, kdy jsme udělali velkou chybu - vyháněli je z jejich osad. O kočovném životě - o tom si ovšem můžou už jen zpívat, ostatně jako my o ledačems.

Počítám, že naši lachtani se takovým úvahám budou vzpírat. Těch nových nekonečných problémů! Ale nekonečná oprava měst po Cikánech, ty spory a vznikající napětí, to nevede nikam, protože je to jen umíněné rovnání cigána do paragrafu. Soucitné misionářství, osvěta a sociální pomoc nejdou přeci k podstatě problému ani Cikána! Otázky vážné vidím dvě: 1. Máme-li jim nechat ty už zničené části měst, nebo (raději!) jim určit území, kde začnou, obrazně, ohněm na holé zemi. 2. Dá-li se čekat, že probudilý kulturní Rom zůstane zvelebovat svou obec a nebude hned přebíhat k nám.

Jestliže se dnes nedomluvíme s Romy na něčem předvídavém, budeme se s cigány jednou možná střílet.

V lednu t.r. se mělo konat v Delfách shromáždění delegátů mezinárodního PEN-klubu, které bylo v tomto neklidném období přeloženo na konec dubna do Paříže.

Už úvodní zpráva říkala, že máme "víc dobrých nápadů nežli peněz". Začala jsem si připadat jako doma, a delegátka z Quebeku, která byla loni v Bratislavě, mě v tom utvrdila: My máme stejný problém jako Slováci, taky se chceme osamostatnit. Jsme jiní, to vy a anglická část Kanady nedokážete pochopit.

Problém jiného národa sem přinesli i rumunští Maďaři svou žádostí o samostatné centrum PEN-klubu. Rumunská delegátka vynaložila všechen svůj šarm i temperament, aby jim přijetí zkazila: Jestliže jsme byli pohromadě za totality v jednom ghettu, proč bychom nemohli být pohromadě dál? Odpověď: Protože my jsme jiní. - Ale Švédi ve Finsku jsou také jiní, a žaluje snad někdo finské centrum, že by je utiskovalo? - Švédi ve Finsku si nestěžují. Maďarské centrum v Rumunsku bylo nakonec přijato.

Dalšími zájemci byly např. Moldávie a republiky střední Asie, které hledají v PEN-klubu oporu proti dlouholeté rusifikaci, ale taky Mongolové, čekající podporu progresívním spisovatelům proti literatuře dlouho uplácené starým režimem, jako jsme si to kdysi slibovali my.

Řešily se i problémy práva na jazyk menšin, už tradičně neododržovaného třeba v případě tureckých Kurdů, zároveň ale i problematičnost důsledného uplatňování tohoto práva, které u národů zaostalejších, jako jsou třeba Indiáni, omezuje jejich přístup k současnému vzdělání. Což se týká i našich Romů. A tak všichni s povděkem přijali citovaného V. Havla, že tohle je "věc procesu".

Když jsem chtěla přednést naši zprávu o problémech české kultury, dostala jsem překvapené dotazy: Ale vy přece už cenzuru nemáte? Copak u vás jsou spisovatelé ve vězení? Nemáme a nejsou. Což o sobě třeba Čína, Turecko, některé státy Latinské Ameriky, ale ani Jugoslávie nemohou říct. Nač si tedy stěžujeme.

Přijala se celá řada rezolucí na obranu vězněných spisovatelů a žurnalistů. Byly posuzovány velmi striktně, o čemž svědčí např. dotaz, zda kolumbijský reportér nebyl zavražděn pouze náhodou, němečtí skinheadi prý zabíjejí i neznámé lidi, jen tak. Totalitní a netotalitní zkušenost nás asi bude ještě nějaký čas dělit.

V den pátého výročí Černobylu vystoupil i president běloruského centra, mluvil o následcích havárie, které ničí nejen kulturu, ale celý národ. Záření se dodnes šíří a ohrožuje i Evropu. Přesto byla jeho rezoluce zprvu odmítnuta jako jedna z těch, které nespadají do kompetence PEN-klubu, a přijata až posléze, na čísi námitku, že k černobylské tragédii došlo mj. i z důvodu cenzury.

Na příští kongres, ve Vídni, je zadáno základní téma: Co je svět literatury a čím je literatura v současném změněném světě. Jistě se tady uplatníme lépe, ale s našimi problémy nám stejně nepomůže nikdo.

JANA ČERVENKOVÁ

Udělí ji poprvé Obec moravskoslezských spisovatelů v součinnosti s Českým literárním fondem, ministerstvem kultury České republiky, městským zastupitelstvem a primátorem města Brna dne 26. listopadu 1991 v Brně. Pět dalších fejetonů odmění prémií a spolu s vítěznou prací vydá v publikaci Evropský fejeton 1991 v nakladatelství Atlantis. Chce tímto způsobem každoročně připomenout široké možnosti tohoto literárního žánru, který v období potlačování svobodné literatury znamenal často jedinou možnost komunikace mezi zakázanými autory a čtenáři v Československu.

Cena se uděluje za mimořádně umělecky hodnotný a vtipný fejeton otištěný v evropských novinách nebo literárních časopisech, osobitým způsobem vystihující lidskou situaci současných Evropanů.

Soutěž řídí výbor složený ze spisovatelů, kteří v 70. letech založili tradici československého disidentského fejetonu: Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Jan Trefulka, Milan Uhde, Ludvík Vaculík.

Předběžný výběr fejetonů pro mezinárodní porotu vybere sbor odborných lektorů. Redakce novin a literárních časopisů a spisovatelská sdružení z celé Evropy mohou zaslat své návrhy a kopie textů do 3l. 7. 1991 na adresu

Obec moravskoslezských spisovatelů

Dvořákova 11, 602 OO Brno, ČSFR

Tržní hospodářství, v němž z vůle osudu žiju už třináctý rok a jeho vzkříšení ve staré vlasti nově prožívám, mistrovsky pracuje s orchestrem reklamy. Čilý podnikatel si může vybrat z bohaté škály nástrojů, nepřípustná je pouze nekalá soutěž hanící konkurenci: nepovažuje se totiž za pouhý kavalírský prohřešek, ale stíhá se zákonem a trestá pokutami.

Ještě horší trest dopadá na triky, fígly a podtrhy, jejichž vinou zákazník nedostane za požadovanou cenu nabízenou službu. Pachatele trestá povětšině samo nebe: postižení zjeví svou smutnou zkušenost jiným a ti si rozmyslí, sednou-li také na lep. Pachatel se buď honem polepší, nebo zkrachuje.

Je však oblast, kde lze šidit nejsnadněji, protože oběti připlouvají a hned odplouvají, většinou nenávratně. Jsou to služby turistům, kteří táhnou světem v miliónových hejnech a odnášejí svá zklamání do nenávratna.

Německý kulinářský žurnál ESSEN + TRINKEN přišel na nápad navštívit pár pražských lokálů ve společnosti dvou jejich někdejších hostů na dvanáct let vykázaných do cizích pohostinství. Návštěva Vikárky, Golema, Zlaté hrušky, Klášterní a Mecenáše proběhla podle očekávání. Našli jsme sice nové ceny, ale i starou kvalitu, což víceméně odpovídalo stavu i směru společnosti. O výjimku se postarali ve starodávné vinárně U Malířů na pražském Maltézském náměstí.

Zprávy o astronomických cenách, kolující po Praze, naši hostitelku, novinářku, která již léta testuje gastronomický svět, naopak zaujaly. Polévka z lanýžů, poučila nás, může opravdu stát 50 marek, odpovídajících našim 900 korunám, je-li ochucena nejdražší odrůdou, jejíž aroma nasytí i vzduch v místnosti. Vysoké ceny mohou být tedy reklamním štítem restaurantu nejvyšší kvality, o němž ráda napíše.

Uvítalo nás pyšné ujištění, že kuchyň i sklep jsou zásobovány přímo z Paříže. Vychovaně jsme si přesto objednali nejúspornější menu i nejlacinější z vín. Úslužnost vrchního ochladla a s ní i slavná polévka, servírovaná v jakýchsi umyvadélcích, kde se mi ihned utopila lžíce v tekutině, jež vůní i chutí připomínala vodu slitou z nových brambor. Nepomohlo jí ani dodatečné ohřátí, ani hrst soli a pepře.

Na jehněčí pečeni jsme v poloprázdné jídelně čekali hodinu, zato se pak, ač výslovně objednána medium, máčela v krvi a naporcována byla tak, že další krájení bylo znemožněno; ostatně násilím odervaná sousta se beztak nedala rozžvýkat. Francouzský takt se projevil v tom, že se nikdo nepřišel zeptat, proč celý stůl vrátil večeři takřka nedotčenu. Sýrová mocnost se pak pochlubila deseti druhy, mezi nimiž nebyl jediný tvrdý. Lukulské hody skončily přemrzlým karamelem.

Když naše hostitelka zaplatila za šest večeří s běžnými nápoji Kčs 16000,-, požádala o rozhovor s maîtrem. Mladý muž nemluvil samozřejmě česky, s domorodci se velmoc ovšemže nebavívá, ale překvapil mizernou znalostí němčiny i angličtiny. K námitce, že nelze za 50 marek nabízet podřadné lanýže, nejspíš z konzervy, se nevyjádřil. Nejedlá jehňata přičetl na vrub země české, neschopné vypomoci jakostním zbožím, když se náhodou zpozdí dodávka z Francie.

Znervózněl teprve, když obdržel vizitku s názvem časopisuu, který po Evropě provází německé gurmety. Teprve tehdy přišel s nabídkou, jakou včas zachraňuje a žehlí nesrovnatelně menší ostudy každý pořádný hostinský kdekoli na světě: oferoval šampaňské či koňak, ale to jsme již odcházeli v nevoli.

Zasloužená reportáž o nejvznešenější restauraci v osvobozené Praze vyjde až za pár týdnů; k mým rodákům se však stěží dostane. Chci je proto zpravit o tom, jak i slovutní cizinci - poučení našinci? - snadno zaměňují volný trh s volným podtrhem. Dokázali, že sladká Francie zanechává na Maltézském náměstí trpkou pachuť.

Vídeň, květen 1991

(LtN č. 17) byla autorovi, Petru Pavlovskému, lákavá nabídka od nového ředitele Encyklopedického institutu ČSAV, ing. M. Černého, CSc., aby svůj nápad ("počítačovou encyklopedii") šel do institutu přeměnit v čin. Petr Pavlovský odmítl, neboť má

svou mnohem hůře placenou práci rád.

Podnětný návrh citujeme také z dopisu prof. ing. Mikuláše Friedmana, CSc.: "Jak jste ve svém článku naznačil, stěží se dnes najde nakladatel, který by investoval do tak velikého projektu, jako je edice Velké české encyklopedie. Lze ovšem předpokládat, že se spíše najde řada obětavých a pilných autorů, kteří by rádi a bez nároků na okamžitý návrat vložili do tohoto díla nejen svoji práci, ale na krytí nejnutnějších běžných výdajů by investovali i určitou částku, která by při vysokém počtu spolupracovníků nemusela být tak vysoká. Koneckonců by se projekt mohl uskutečnit na bázi jakési akciové společnosti. Členy by se mohli stát nejen spolupracovníci na díle, ale i část budoucích uživatelů..."

- ov -

Nově vznikl Spolek pro realizaci Památníku dětských obětí války od akademické sochařky Marie Uchytilové. Nadživotnímu sousoší 82 hromadně popravených lidických dětí věnovala Marie Uchytilová dvacet let svého života, všechny síly i všechen majetek. Dílo (zatím v sádře) už vidělo mnoho lidí ze všech částí světa a na jeho realizaci lidé během patnácti let nastřádali na dvou bankovních účtech několik miliónů korun. Pro sochařku a její sousoší však nebyla uvolněna ani malá částka. Marie Uchytilová zemřela 16. 11. 1989 a v jednom z posledních dopisů píše: "...Protože jsem se úděsně přesvědčila, že nikdo není doma prorokem, je mé zklamání tak nepřekonatelné, že mi je líto, že jsem se v naší krásné a strašné zemi vůbec narodila. Jsem zdrcena nespravedlností, lhostejností a nezodpovědností, která nemá obdoby."

Členové spolku - příznivci díla mohou

1) poznat dílo i obsáhlou dokumentaci z celého světa v ateliéru, kde je sousoší umístěno - J. V. Hampl (manžel), Polední 1, Praha 4, tel. 47 27 428;

2) získat další zájemce o dílo, kteří je budou propagovat u nás i v zahraničí;

3) získat pro realizaci naše i zahraniční sponzory.

Sousoší, které je samostatnou ucelenou figurální kompozicí pro volný prostor, by mělo být odlito z trvanlivého materiálu - bronzu. Přes hojný počet postav je plastikou v podstatě skromnou. Není vázáno na žádnou architekturu, zabere necelých 20 čtverečních metrů plochy. Myšlenka je ta, že bude opuštěný a v úzkosti semknutý houf dětí stát na travnaté pláni.

-ov-

byl po celá desetiletí jedním z mnoha markantních symptomů rozděleného světa. Kde scházel v novinových stáncích, scházely důsledně i jiné, podstatnější atributy svobodné, demokratické společnosti. Je tedy na místě zaznamenat, že v květnu se u nás začala prodávat česká mutace.

"Playboy změnil Ameriku, teď jsme na řadě my!" čteme hned na samém začátku tohoto prvního čísla. Nu což, změn je u nás zapotřebí dost, jde jen o to, jak si je kdo představuje, co chce změnit a jaké k tomu má prostředky. Slovo a obraz jsou k přeměně společnosti prostředky vhodné a osvědčené. Playboy disponuje slovem dobře vytištěným na dobrém papíru a obrazem barevným na křídě.

Prvnímu číslu dominuje rozsáhlý rozhovor s Milanem Kňažkem (v době rozhovoru ještě ministrem mezinárodních vztahů Slovenské republiky) a Hrabalův další dopis Dubence pod názvem Že jsme rači nevyhořeli!

Kňažkovy úvahy přispívají k lepšímu pochopení slovenského nazírání na soužití s Čechy ve společném státě; mnohé jeho názory jsou na Slovensku bezpochyby velice rozšířené a mají svou slovenskou logiku. Nejsou nesporné, některým však nelze upřít opodstatněnost a sympatické je i Kňažkovo hodnocení dnešní situace kultury - nepřináší sice myšlenky mimořádně objevné, ale některé věci je dobře znovu a znovu opakovat. Ač zbytečně rozvleklý, rozhodně ten rozhovor stojí za přečtení i v době, kdy už Milan Kňažko není ministrem.

Hrabalův text nevybočuje příliš z toho, co jsme už (dokonce ještě v samizdatové podobě) od autora v tomto epistolárním žánru četli. Snad je jen trochu delší, než by bylo třeba, a o poznání nezajímavější, neboť z předchozích textů je předvídatelný obsahem i formou.

Sympatická je snaha Playboye orientovat čtenáře v jednotlivých oblastech kultury krátkými recenzemi a glosami knihy, film, hudba, výstavy.

Přečetl jsem si ještě povídání o mužích od Miloše Kopeckého a o ženách od Lenky Moštěkové (novinářky prošlé školou života, jak na svou redaktorku mnohoznačně prozrazuje Playboy) i pěkné vzpomínání Jiřího Suchého na léta padesátá a šedesátá. Avšak jak a k jakému obrazu nás chce Playboy proměnit, to jsem nevyrozuměl. Asi je to záležitost dlouhodobého působení.

Ach ano, také jsou tam fotografie nahatých slečen, ale ty nás už dlouho provázejí na každém kroku po Praze, Bratislavě i jiných hříšných velkoměstech, kvůli nim by snad už nikdo baťovských 99 Kčs neutratil. A když si představím, že za ty peníze lze pořídit i po zdražení dvě až tři knihy...

pp

"V dobře řízeném státě pravda boží a lidská nesmí trpěti násilí od ničeho a od nikoho - ani ne od státní nebo národní ideologie... Dobře řízený stát musí býti pravá obec boží: v ní se musí uskutečňovat dobro, spravedlnost, láska, v ní se musí tvořiti; a ovšem a nejprve: v ní nesmí se vražditi ani tělesně, ani duševně, ani přímo, ani nepřímo. Takový jest smysl Masarykova ideálu humanitního, kterému se ani dnes ještě velmi často nerozumí a který i dnes bývá vykládán velmi často křivě. Masarykova humanita není slabost , nýbrž síla , síla tvořivosti lidské v lásce a kladech; a síla jeho bude se objevovati tím jasněji, čím půjdeme hlouběji do budoucnosti," napsal F. X. Šalda roku 1920 ve studii Masarykova osobnost filosofická . Tato stať, zařazená původně do 11. svazku Kritických projevů v Souboru díla F. X. Šaldy (Čs. spisovatel 1959), dostala se až do stránkových obtahů. Hlavní správa tiskového dozoru zasáhla tehdy na poslední chvíli: již vysázený text nesměl být zveřejněn. Společnost F. X. Šaldy vydává nyní 70 let nepublikovanou úvahu formou fotoreprintu v samostatném svazečku. Za zmínku stojí, že pražské komplikace vydavatelské (čili finanční a časové) pomohl nezištně překonat v USA působící literární historik prof. František Svejkovský. Jeho péčí vytisklo tuto šestnáctistránkovou bibliofilii česko -americké kulturní středisko Velehrad v Chicagu.

(Sl.)

Nechci vstupovat do diskuse o Vlastovi Burianovi, neboť nebádám v archívních materiálech. Ale dvě jména z ní mi připomněla cosi z dětství.

Za války jsem byl žákem měšťanky v Bubenči a za hezkého počasí jsem z Hanspaulky chodil pěšky kolem Burianovy vily. Někdy se mnou šla i má matka - s kabelkou přitisknutou na prsa, aby, ač to bylo zakázáno, zakrývala žlutou hvězdu na kabátě. Za těch svěžích rán hrával král komiků na svém kurtu tenis s německými důstojníky... Cestou ze školy jsem ho potkával, když se míhal na svém dvoukolovém kočáru s koněm.

V září 1944 musel můj otec do pracovního tábora do Německa, takže jsme byli v mých třinácti letech poprvé o vánocích s matkou sami. Vlastně ve třech, protože ke Štědrému dnu u nás odjakživa patřil prastrýc, starý mládenec. A najednou v podvečer se objevil Jindřich Plachta, který u nás nebyl od začátku třicátých let, kdy s otcem dělali Pučálkovic Aminu. Přinesl poklad: asi dvě krabičky sardinek, pytlík mouky a pytlík cukru. Byly to dary, které dostával od svých obdivovatelů a které pak roznášel rodinám, o nichž se dozvěděl, že byly nějak postiženy. Přišel pak ještě jednou po Novém roce. Chystal jsem se tenkrát zrovna do školy, jel jsem s ním tedy několik stanic tramvají a díky tomu jsem zažil nezapomenutelné divadlo - Plachtovo setkání a povídání s bezděčným lidovým publikem, pro které byl tenkrát víc než jen oblíbeným hercem.

Tyto své vzpomínky nabízím jen jako ilustrační materiál, ale do diskuse opravdu vstupovat nechci. Třeba jen proto, že jsem tolikrát sám musel vážit, jak dalece je možno a jak dalece nutno oddělovat dílo od jeho tvůrce.

ONDŘEJ. J. SEKORA

Doufám, že Pokus o odpověď v LtN č. 21 i vy považujete za ne zcela povedený. Dotaz Kam se ty prachy poděly? vyžaduje především odborně fundovanou odpověď! To je jedna z kardinálních nezodpovězených otázek dnešní společnosti, která je a bude zneužívána proti současné legislativě, vládám i reformě, a to tím více, čím budou sociálně-ekonomické poměry napjatější a čím více se budou blížit volby. Proč to píšu? Ne že bych se chtěl dotknout autora, i jeho některé formulace myšlenek jsou vhodné, ale proto, aby si redakce i čtenáři LtN uvědomili, že Pokusem není položená otázka zodpovězena.

V. FILIP

V prvních letních týdnech přináší nakladatelství Československý spisovatel řadu knižních novinek.

V poezii to je sbírka Zdeňka Lorence Prabásně a Petra Halmaye Strašná záře; novinkou na našem knižním trhu je i básnická kniha Antonína Brouska Zimní spánek, která spojuje stejnojmennou exilovou sbírku se samizdatově proslulými verši Kontraband.

Novinkovou prózu reprezentuje svým debutem Zuzana Brabcová (román Daleko od stromu poprvé také vydala v exilovém nakladatelství) a Vladimír Provazník cyklem povídek Moji pyšní muži.

Z reedic přináší nakladatelství Ptáčníkovu prózu Dům uprostřed města a dvě novely Jana Procházky Kočár do Vídně a Svatá noc. K pestré nabídce různorodých edic patří i kolibří vydání výboru z milostné lyriky Jany Štroblové Hra na stvoření světa.

Demokracie, lidská práva, non-diskriminace jsou báječné vymoženosti liberálního kapitalismu, ale v mnohých rysech jsou jako aspirin: v rozumných dávkách pomáhají, ale když se dávka přežene, tak škodí. V některých bohatých, vyspělých západních zemích jako Kanada, které měly to štěstí, že nezažily doma válku a totalitní systém, dosáhl vývoj lidských práv a osobních svobod vrcholu někdy v pozdních šedesátých letech. Od té doby se ta "křivka svobody" pomalu pohybuje dolů, na opačnou stranu. Různé rasové a názorové menšiny, které mohly trpět různou diskriminací někdy před sto lety, nyní často přicházejí s neuvěřitelnými požadavky.

Populární záminky přehnaného boje proti vykonstruované diskriminaci jsou sex, rasismus, věk a náboženství. Cena, kterou společnost musí platit za neopodstatněné ústupky menšinovým skupinám a jednotlivcům, je nejen finanční (část kanadského státního dluhu 360 miliard dolarů), ale hlavně morální. Univerzity jsou obzvláště tvrdě postiženy pseudoliberalismem a reverzní diskriminací. Svobodná a otevřená debata a výzkum v některých odvětvích, jako filosofie, sociologie, antropologie, politické vědy, už tady skoro nejsou možné. Přátelská konverzace mezi kolegy se nyní doporučuje beze svědků. Než začnu s někým mluvit, musím se podívat přes rameno, kdo jiný je nablízku. To tu dříve, před deseti dvaceti lety, nebývalo. Někdy se mi zdá, že kráčíme vpřed do minulosti a že jako Novotného poddaný v letech šedesátých jsem pravděpodobně žil v humanisticko-liberální budoucnosti. Tehdy mé špatné sny byly o kádrovácích a estébácích. Teď se mi zdá o křižácích lidských práv. Výsledek - opatrnickost, neochota zastat se pravdy, útěk do soukromí je stejný.

Právě jsem dokončil přednášku na University of Manitoba ve městě Winnipeg, situovaném v mrazivé prérijní rovině, proti níž je Polabí hornatina. Dostudoval jsem tu v jedenasedm desátém a osmnáct let už tady učím. Ta pozdní šedesátá léta, to byly krásné časy! Přátelští a ochotní lidé, blahobyt a pohoda. Nekradlo se, na univerzitě panovalo přátelství. Univerzitní president často přišel mezi nás, takže si na něj mohl každý sáhnout, a studentské spolky se předháněly v nevinných švandách v anglickém duchu.

Věci se naneštěstí změnily. Ve městě je asi dvacet tisíc vloupání do roka a asi padesát vražd. Univerzita se rozrostla a sestává z mnoha rozjitřených unionů a zájmových organizací, neustále obviňujících vedení a vládu z různých podrazů a diskriminací. O pohybech univerzitního presidenta se nyní dozvídáme z literatury. Pořád jsou nějaké "problémy", většinou že lidé chtějí pracovat méně a dostávat za to více (to zní kosmopolitně, že ano?), a protože se tady nejezdí do práce tramvají a v obchodech se všechno dostane, mnoho lidí trpí přebytkem energie, kterou nemají kde vybít. Někteří se přežírají a průměrná váha Kanaďanů prudce stoupá.

Naše univerzita má Kancelář Sexuálního Harašení. Sexuální harašení má mnoho odrůd a protože "hard rape" (= tvrdé znásilnění) se udá jenom zřídka, obhájci feministické důstojnosti musí vzít zavděk všemi drobnými harašeníčky, kterých by si jeden ani nevšiml. V seznamu harasivých aktů je, mimo jiné, "staring". Staring znamená upřené zírání, jako když vás někdo překvapí a vy se na něho udiveně podíváte. That's it! Dostali jsme tě, šovinisto! Trest za podobný zločin může být docela tvrdý; jeden může být vyhozen ze zaměstnání i přesto, že většina profesorů tady má "tenure" (definitivu). Vaše jméno se dostane do novin a ty se postarají o dostatečnou negativní publicitu. Je tu mnohem lepší někoho zavraždit - za to se někdy dostane jenom půl roku.

V zimě 1988 šedesátiletý profesor chemického inženýrství na Torontské univerzitě Richard Hummel chodil plavat do univerzitního bazénu. Vybaven ploutvemi a maskou plaval velmi energicky, až se voda pěnila. Zčistajasna studentka Ms. Torfason podala stížnost na pana Hummela, kterého obvinila z harasnického zločinu "chlípného zírání" v bazénu. Toto zírání se mělo dít, když profesor úporně plaval, masku na tváři a pěnu na hubě! Studentka byla "otřesena" touto nestoudnou událostí a požadovala skrovné odškodné 4000 dolarů za ušlý zisk a stres, způsobený rozrušením. Komitét sexuálního harašení Torontské univerzity uspořádal několik jednání za zavřenými dveřmi, bez přítomnosti obviněného, kterého prohlásil vinným. Hummelovi byla zakázána návštěva bazénu na pět let a bylo mu nařízeno podstoupit klinické konzultace. Profesor podal odvolání a případ měl dobrou odezvu v americkém tisku, ale zničená reputace univerzitního profesora je nenahraditelná.

V těchto dnech probíhá na University of Manitoba křižácké tažení proti profesoru Macknessovi, děkanu Faculty of Management. Když se stal Mackness děkanem, přišel s několika nekonvenčními nápady na "perestrojku" své fakulty. Návrhy patrně narazily na zájmy několika profesorů, kteří se utekli pod ochranu unionu. Klání se těší pozornosti zdejšího tisku a točí se kolem osobního dopisu děkana Macknessa jeho kolegovi. Dopis se nějak dostal do rukou místní arbitrážní komise a stal se jeho "corpus delicti" a důkazem zavilého rasismu pisatele. Celý případ visí na jediné větě: "Jestliže něco brzo neuděláme, fakulta se dostane do rukou matematiků z Třetího světa, až odejdeme do důchodu!" Univerzitní union prohlásil, že je "silně rozhořčen Macknessovým rasistickým dopisem" a jeho "znevažováním lidských práv", a žádá děkanovu rezignaci.

Well. Ať žije pravda, tak přesvědčivě hájená na této posvátné půdě akademické svobody. Demokracii bylo zajisté uděláno zadost vytahováním špeků ze soukromých dopisů. Kromě toho, Třetí svět není rasa, ale politické seskupení, a jestliže jasnovidci unionu automaticky usoudili, že Třetí svět znamená barevné, je to vědecky nepřijatelný argument, protože Argentina, Brazílie a Chile jsou v tomto seskupení převážně bělošské státy.

Kádrováci a puritánští superhumanisté by si docela dobře rozuměli. Kapitalismus tady sice ještě moc nezahnívá, jak kdysi předpověděli ideologové komunismu, ale občas přece jen...

Každý státní celek je vedle státních orgánů a institucí udržován pohromadě i existencí celostátních organizací tzv. nevládních, které mimo jiné pomáhají vyvažovat tlak nejrůznějších odstředivých tendencí, vyskytujících se samozřejmě všude. Čím více takových struktur je, tím je soudržnost státního útvaru pevnější a samozřejmější.

První vlna štěpení přišla s husákovskou federalizací. Bylo až dojemné sledovat těch pár okrajových časopisů, které přikrčeny v koutě zachovvaly celostátnost, dvojjazyčnost (příspěvky se tiskly v jazyce autorů) a také kvalitu. (Například Čs. architekt, Umění a řemesla, Čs. loutkář.) Další vlna přišla po listopadovém převratu a dnes se zdá, že jedinou významnější nevládní celostátní institucí je fotbalová liga, která ovšem působí jako ventil šovinistického lokál patriotismu. Má-li společnost mít zájem na uchování celistvosti státu, musí to být i zájmem politickým. Jak ale dnes vypadá naše politická scéna z tohoto hlediska? Co se změnilo oproti dobám jednotné Národní fronty?

Politických stran máme dnes dost. Do parlamentu se však příznačně dostaly jenom ty, které nemají celostátní působnost de iure (což je někdy dokonce součást programu a názvu - SNS, HSD-SMS) nebo alespoň de facto (Čs. strana lidová). Je tu i řada mimoparlamentních stran, jejichž celostátnost je pouze teoretická, příznačně spíš v ČR (Čs. strana socialistická, Čs. sociální demokracie, Čs. strana zemědělská, Republikánská unie, Republikánská strana Československa ad.). Netvrdím, že tyto strany nemají tu a tam buňku i na Slovensku, ale prostě nepůsobí tam zdaleka v té míře jako v ČR. Vnějšímu pozorovateli musí být nutně podezřelé, že tu dosud nejsou ani náznaky snah po slučování, po vytváření celostátních stran analogického zaměření. Vidíme-li v Německu trvalou koalici CDU-CSU, očekávali bychom i u nás spojení lidovců a Křesťanského hnutí, tím spíš, že jde především o katolíky (církev katolická je doslova "všeobecná", a tedy programově nadnárodní). Naopak se nedivím, že neuspěla strana, která si dala národní vzájemnost přímo do štítu; snaha o zachování státu má být samozřejmostí, nemůže být jádrem programu. V každém případě by se však mohlo nezasvěcenému zdát, že největší zájem na zachování Československa má strana národních menšin (Együtelés).

Pozorný čtenář si již jistě všiml, že jednu významnou stranu jsem zatím nejmenoval. Ano, je to strana programově internacionální, strana, která vždycky byla celostátní a je taková i dnes (přejmenování její slovenské části nás nesmí mást). Soudržnost státu je opravdu do značné míry dána silnými, po celém území rovnoměrně působícími politickými stranami. Myslím si však, že jen na té jedné bychom to s našimi politiky nechávat neměli.

PETR PAVLOVSKÝ

Jedním z nespočetných objevů 20. století je také snaha o důslednou demytologizaci slavných a velkých osobností naší minulosti i přítomnosti. Je to zvláštní, ale v člověku přese všechny vývojové zlomy a zvraty zůstává pevně zakotvena ideální představa o jednotě, harmonii a jednoznačné přitažlivosti dobra. Každé dítě je od malička vedeno k tomu, že když bude hodné, spravedlivé, chytré, přičinlivé a milé, bude pro druhé přitažlivé. Bystří a aktivní žáci a studenti jsou obecně považováni za oblíbence svých učitelů. Každý učitel však ví, že vzájemné sympatie jsou určovány jinými, skrytějšími a nepochopitelnějšími silami. Zamilovat si můžeme i člověka ošklivého, sobeckého, zlého a tyranského, a těžko vysvětlíme proč. Rozmary vzájemných náklonností a přitažlivostí nejdou po cestě pravdy, spravedlnosti a dobra. Ježíšův vzor - mluvit a konat v souladu, být cestou, pravdou a životem vždy, všude a s každým - vzal právě ve 20. století jako ve století masového boření ideálů tolik za své. Přesto v nás tento vzor, ať už v něj věříme nebo ne, přetrvává jako nějaký věčný plamen. Cožpak nás nepobuřuje a nerozlítostňuje rozpor díla a života velkých lidí? Neočekáváme stále a znovu od lidí, kteří píší krásné knihy, kteří skládají strhující hudbu, kteří pronášejí myšlenky přesahující naše obzory, že musí být, snad jako králové a ti vyvolení, naprosto úžasnými lidmi v každém jednotlivém ohledu? Těžko se smiřujeme s tím, že zkušený psycholog nevychází ani se svou čtvrtou ženou, že se geniální skladatel neumí chovat nebo že vynikající spisovatel či básník pije a vzdělaného učence že přitahují prostitutky, že kazatel nežije tak, jak káže, a že morálně bezúhonný president kouří a pije pivo. Ta nesmiřitelnost s nedokonalostí falešného ideálu je stejně hloupá a směšná jako zklamání holčičky v první třídě, která jednou o velké přestávce přijde na to, že i její vysněná a dokonalá paní učitelka chodí na záchod.

Není tedy divu, že jsou ve 20. století v takové masové oblibě autobiografie, autorizované i neautorizované životopisy, svazky korespondencí, paměti a vzpomínky, historické rekonstrukce a také autentické a dokumentární filmy. A samozřejmě bulvární tisk, který z těch "skandálních" poklesků veřejně známých osob žije - vděčným čtenářům tak nahrává do ruky: dává jim důkazy nepravověrnosti idolů, protože každý člověk, idol či čtenář, v sobě nese jako archetyp nedostižitelný obraz dokonalosti. Je zvláštní, že nás ten rozpor myšlení a bytí neposiluje a nepovznáší, ale naopak sráží a poskytuje nám výmluvu k vlastnímu zatracení. Neumíme zkrátka žít s idoly, nevíme si s nimi rady - nejdřív je nekriticky vzýváme, a pak je se vším všudy zavrhujeme. A děje se tak od té doby, co si člověk začal volit krále jako jednoho vyvoleného, jemuž přisoudil jiné než jen lidské vlastnosti. Nepřisoudil si je sám král, přisoudili mu je ti, kdo si ho zvolili.

EVA SLÁMOVÁ

Konečně se někdo odborně a teoreticky zabývá pohádkami - Michal Černoušek v knize Děti a svět pohádek ; odborníkem je tu pedagog a psycholog-terapeut. Nelze než sympatizovat se záměrem poohádky bránit, chce-li je někdo považovat za "přeživší relikvie bez valného významu pro současnost" nebo za "literární fosilie". Odmítavý postoj podle Černouška spočívá v dnešní době a technice: "Valná většina moderního lidstva žije ve vyspělé vědeckotechnické společnosti v zajetí techné - věcí... Proč se tedy zabývat pohádkami, které vznikly dávno před úsvitem technické revoluce? Nač vůbec věnovat pozornost takovým fantaziím jako sedmimílovým botám, když můžeme vsednout do rychlého a pohodlného auta. Nebledne pohádková síla Bystrozrakého před faktem laserového paprsku?" (s. 13) A hned také odpoví na svá proč a nač: "Pohádky totiž dětem předkládají jednotlivé významy různých životních problémů, které děti během růstu musí individuálně vyřešit, aby nezůstaly v zajetí infantilismu v dospělosti." (s. 14) Černoušek se tedy rozmáchl proti technické společnosti, ale zastavil se u dětí a jejich růstu, svou knihu píše ovšem pro dospělé a ty chce o pohádkách poučit. Ani jednou ho však nenapadlo, že pohádky jsou náročnější, než se obecně myslí, původně nebyly určeny pro děti, a zejména ho nenapadlo, že "v zajetí techné" se může ocitnout každý, i on sám.

Vykládá, že se dítě "ztotožňuje" s pohádkovým hrdinou, ale sám se ztotožňuje s postojem technického člověka, který každou skutečnost, tedy i pohádky, chápe účelově, jako něco, co je mu k dispozici, o čem ví všechno a co také vykazuje užitek - aspoň pro děti. Vždycky předpokládá účel: "V pohádce o Popelce je to zařízeno tak, aby docházelo k zamlčené terapeutické působnosti vyprávění..." (s. 45) - "Jenom v pohádkách musí být černobílá polarizace postav a dějů tak očividná, aby s příslušnou úderností promluvila do myslí a srdcí dětí." (s. 55) Kdyby si aspoň jedinou pohádku přečetl bezúčelně, zjistil by, že je v ní tajemné naladění - právě tomu rozumějí děti - a jen vzhledem k němu ji lze vyložit. Nějaké taje v pohádkách jsou i pro něj a vysvětlí je takto: "Cirkumambulace znamená pohyb kolem dokola, pohádky opisují kružnici, na níž se objevují podstatné problémy lidského bytí, problémy mezilidské i problémy intrapsychické. Dříve nebo později jsou děti ve svém vývoji s takovými problémy konfrontovány: proč žijeme?, odkud člověk vznikl?, co je po smrti, až umřeme?, proč se někdy lidé nemají rádi, jak si získat přízeň silného a ochraňujícího apod." (s. 18) Skoro jako by se chystal psát heslo metafyzika pro malý příruční slovník, jenže pohádka se na nic takového neptá. Kdyby si místo mnoha svých otázek položil jen jednu - neučenou, je-li dobro jen opakem zla, anebo má nad ním převahu, našel by k pohádkám klíč: dobro tu vládne a vítězí, protože je pro člověka skutečností, naproti tomu zlo je iluzí, někdy obludou, jako by bylo jen obluzením zraku, a také pohádkový hrdina po světě bloudí nebo se v něm ztrácí. Černouškova kniha se jmenuje Děti a svět pohádek, ale žádný svět ani tajemství tu není, jsou tu jen problémy. Jenže v pohádkách svět je, jako úkol ho uvádí právě metafora: Perly rozházené v stéblech husté trávy svět ukazují jako množství, v němž se ztrácí i člověk. Kde se vzali, tu se vzali, objeví se mravenci - také náhrdelník z perel je metafora světa, který se sjednotil a znovu uspořádal. Podobný úkol světa ztraceného v množství má i Popelka, když přebírá hrách, mák a proso s popelem a pomohou jí holubice, člověk sám by něco takového nedokázal. Všechny pohádky nemají tuto metaforu, avšak sdílejí přesvědčení, že člověk dobru jenom slouží a ono samo ve světě vytváří řád a domov.

Černoušek nemá ani tušení, že člověk kdysi do pohádek ukládal duchovní zkušenosti s dobrem a zlem na zemi, a v tomto ohledu je pohádka o Popelce zvláště náročná. Hrdinka sedí doma, v chalupě, nebojuje s macechou a se sestrami, zlo snáší a ještě je vyrovnává, pracuje a stará se o všechny malé tvory na dvoře. Jen služba je čistá, tak asi pohádka smýšlí, v zápase se zlem se člověk může nakazit. Všichni pohrdají dívkou umazanou od popele, ale pohádka má jiné vidění, obléká ji do skvostných šatů a posílá na ples, ukazuje, že je krásná, ošklivou se jenom zdá. I z plesu se Popelka vrací do chalupy a před princem se skrývá. Nemyslel tu tedy člověk zase na nějaké dobro, na pokoru, která je dobrovolná a skrývá se jako to, co je pravé? Nebe i země patří této ctnosti, práce i tanec, pohyb mezi nebem a zemí, a proto Popelka vítězí. V pohádkách je to výjimka, dívka je sama hledána a nalezena princem. Jen když se aspoň trochu ohlédneme po těchto duchovních zkušenostech, shledáme se s pohádkou jako s celkem. Černouška žádný celek nezajímá, pohádku o Popelce chápe přiměřeně dětským komplexům, shledává v ní "příběh o sourozenecké rivalitě" (s. 37). Svou tezi opravdu důmyslně obhajuje: "Téma rivality je však dětskému posluchači nebo čtenáři předloženo v obrácené poloze. Nevlastní matka tak očividně favorizuje své dvě nehezké dcery, že to v každé dětské duši až téměř zákonitě vzbuzuje ony pocity, které jsou prožívány pokaždé, když rodič dává přednost jinému sourozenci. Pohádka o Popelce tuto asymetrickou skutečnost vyhrocuje až do razantních dimenzí." (s. 39) Co si o této konstrukci máme myslet? Leda to, že razantní je autor a má rád dnes módní slovo dimenze. Ale přece jen s rivalitou nevystačí, potrpí si i na "mnohovýznamnost" a objevuje tedy problém čistoty a uklízení . A to je problém, který bude aktuální stále, dokud se budou rodit lidská mláďata. (s. 50) Věnuje se pak obsáhle uklízení a děvčátkům, která by se snad s "popelečním" údělem chtěla ztotožnit. Nakonec ještě Popelka "představuje skrytou psychologickou pravdu procesu dozrávání dospívající dívky do šťastné nevěsty " (s. 64) Černoušek netuší, že také svatba v pohádce je metafora, spojení duše s dobrem, před očima má jenom happy end: "Opatrná dívka otestuje sílu a mocnost lásky několikanásobným odkládáním toho, co má zákonitě přijít jako vyvrcholení milostného vzplanutí." (s. 66) Co je potom platné, že autor sběhá celý svět, starou Čínu, kvůli střevíčku zajde i do Egypta, zastaví se u vestálek v Římě, aby zjistil "význam popele", když pohádku samu vykládá jako pokyn, který si můžeme přečíst i na nástěnce ve škole nebo jako erotickou banalitu?

Další analýzy uvádět nebudeme. Jenom se ptáme, kdo může za toto podivné uchopení pohádek? Psychoanalýza se svými mechanismy "vytlačení" a "vytěsnění", jichž se tu také hojně užívá? Anebo vědeckotechnická revoluce - snad ani ta ne. Musí v tom mít prsty některý z těch čertů, o jejichž "psychologickém" a "kognitivním" významu autor pojednával v osmé kapitole. Nebo všichni čerti. Možná že je opustil příliš brzy, aby se zase věnoval "pohádkám jako průpravě k řešení problémů" v kapitole další. Asi jejich význam přece jen nevyčerpal a nedocenil a oni se mu pomstili.

EVA FORMÁNKOVÁ

(Michal Černoušek: Děti a svět pohádek. Praha, Albatros 1990, 187 str.)

Málokterá knížka představující výběr z kritických prací jeví tak zřetelně vyhraněný charakter jako Předpoklady tvorby od Jana Lopatky . Jde vlastně o spojení dvou samizdatových edic z r. 1978 a 1983.

První, která dala název celému souboru, shrnuje Lopatkovy kritiky z druhé poloviny 60. let, z období časopisu Tvář a z mezidobí r. 1968 - spolupráce se Slovenskými pohľady. Kritikovo stanovisko, ač se týká různých autorů a próz, má jasně vyhraněné myšlenkové východisko. Lopatka zastává hledisko modernistické, antitradicionalistické. V opozici tradiční normy a aktuální invence preferuje pól invence. Pokračuje v trendu modernistického myšlení odmítajícího reprodukční, napodobivou estetiku ve jménu svébytně tvořivého umění.

Svědčí o tom jeho výpady proti "fantomu sociologické aktuálnosti" (s. 29), který vnáší do beletrie rysy publicistického glosování životních jevů a ilustrativní popularizace dobových konvencí. Lopatkova kritika ilustrativnosti postihuje nemilosrdně jak autory renomované (od Hrabala přes Škvoreckého, Kunderu a Vaculíka až ke Klímovi, Páralovi či Peckovi), tak autory dnes již takřka zapomenuté (Hübschmannová...) a sahá na samé kořeny výpravné prózy.

Odpor k reproduktivnímu zobrazování ho vede až k popření evokativnosti výpravné prózy, to znamená vytváření fiktivního světa, v němž se autorova osobnost "rozplývá", anonymizuje. Naproti tomu vyzdvihuje pól autentičnosti a expresívnosti, tj. zdůraznění jedinečnosti tvůrčí existence (s. 35, 49). Těmito rysy se stává nejvýraznějším mluvčím literární generace vstupující do literatury v 60. letech právě pod heslem autentičnosti, namířeným proti ideologickým předsudkům komunistického učení. U Lopatky však autentičnost měla jinou náplň než u autorů, kteří pod tímto pojmem rozuměli přiblížení literatury empirické sociální fakticitě, banalitě všednodenního života. Kritik chápal tvůrčí svébytnost především jako schopnost umělce odhlédnout od sociálních konvencí, otevřít se životní problematice v hlubším, existenciálním smyslu, pro nějž život není daná skutečnost, nýbrž možnost uskutečnění zakládající svobodu volby, a tedy kladoucí otázky, na něž nelze hledat odpovědi v dobových ideologických představách a normách.

Východiskem pro tvůrčí akt mu proto nebyla zkušenost každodenního dění (ta měla zůstat předmětem sociologických analýz), nýbrž především sebereflexe umělce jako jedinečné existence (s. 84). To ho vede k preferenci té složky uměleckého subjektu, která tvoří protipól složky sociální (složky společenské role, začleňující umělce do systému sociálních vazeb). Konkrétně se to v Lopatkových kritikách promítlo v odmítání předmětných obrazů sociálních outsiderů, lidí na okraji společnosti. Žádá od umělce, aby jako sociálního "vyděděnce" reflektoval především sebe sama, tj. aby vyjádřil a ztvárnil situaci umění vytlačovaného na periférii života jako pouhá dekorace. Optimálním projevem takového přístupu mu byly například Hančovy deníky, jejichž publikací v Tváři se spolu s ostatními zasloužil o znovuobjevení této zajímavé osobnosti.

V druhé části nazvané Šifra se Lopatka kriticky vyrovnává s úkazem, který je zákonitým důsledkem literárního procesu - totiž s konvencionalizací onoho postoje, který prosazoval v 60. letech. S proměnou autentičnosti v literární pózu (s. 1O2, 135) se jeho pozornost zaměřuje na dílo, na umělecký projev a jeho významovou otevřenost (s. 187). Proti ní staví významovou uzavřenost, která je podle něho výsledkem úsilí o dokonalost uměleckého tvaru. Tak se mu už v r. 1969 otevřel nový pohled na dílo Vladislava Vančury, polemicky zahrocený proti známé knížce Kunderově (Umění románu). Lopatka právě na tvárné suverenitě tohoto autora dokazuje, jak snaha o dokonalost uzavírá Vančurovu tvorbu vůči budoucnosti, činí z ní literární pomník. Proti úsilí o "řád nové tvorby", o organizaci tvaru staví naopak improvizovanou mimoděčnost, živelnost "okrajových" tvůrčích projevů (deníky, korespondence - viz Dopisy Olze).

Nechuť k tvárné organizaci uměleckého projevu (souvisící s uměleckou dekorativností) je mu opět východiskem k jisté diskvalifikaci epiky. Proti epickému zřetězení artikulujícímu tok dění (spjatému patrně příliš s racionalistickým schématem příčiny a následku) vyzdvihuje asociativnost. Tak ovšem podtíná sám kořen epické výpravnosti a do popředí vysunuje rysy lyrismu, lyrického sebevyjádření uměleckého subjektu.

Nad jiné zřetelně to formuluje v závěrečné stati, kde konstatuje, že "příběhu ubývá ve zvláštní chvilce nazření". Ta zvláštní chvilka přece není ničím jiným než okamžikem "vytržení", extáze z toku každodennosti, jež je podstatným rysem lyrismu.

Lopatkovo směřování od epiky k lyrice se tak ukazuje jako podstatný rys kritické osobnosti, která reflektovala a vyjádřila dobový trend literárního procesu 60. a 70. let, kdy tlak totalitního systému (znásobený po sovětské okupaci) zahnal umění do soukromí a zároveň omezil možnost činorodého sebeuplatnění, odsoudil společenský život k únavnému stereotypu, k nehybnosti. V tom Lopatkova kritika přesahuje oblast literatury, míří do života své doby. Naplňuje tak požadavek, jehož splnění jí dodává kvalitu historického činu.

ALEŠ HAMAN

(Jan Lopatka: Předpoklady tvorby. Čs. spisovatel Praha, 1991, 200 str.)

Není to jistě jen názor presidentův, že výborné novináře (s nezaměnitelným jazykem a stylem) bychom nyní u nás spočítali na prstech jedné ruky. Kdybych stál před úkolem tak maličký "all-star team" sestavit, nominoval bych do něj bez zaváhání zatím jen dva muže (shodou okolností oba narozené na Moravě); jedním z nich je Antonín Přidal . (Pro stav naší žurnalistiky je příznačné, že nejde o profesionálního novináře.)

V jeho knížečce, nazvané Slovník do hrsti , jsou chronologicky shromážděny novinové sloupky, uveřejňované ve Svobodném slově od listopadu 1989 do září 1990. Tyto "momentky z prudké a nezastavitelné jízdy, za níž se měnily noviny a dějiny, otázky i odpovědi, způsoby uvažování i nezpůsoby vyjadřování" (A. P. v předmluvě), neaspirují prý na "žádnou kroniku doby", jak skromný autor poznamenává, nicméně kronikou doby samozřejmě jsou. A to kronikou moudrou, vtipnou, lakonickou. K těmto glosám (doplněným faktografickými "glosami" Petra Barana), komentujícím domácí a občas i zahraniční politické a společenské události a jevy, podnítila Přidala "slova, která používali, nadužívali či zneužívali jiní". Vznikl jakýsi výkladový lexikon nejfrekventovanějších výrazů našeho času. Přidal arciť není suchopárný slovníkář (jako jím nebyl Pavel Eisner ve své Češtině poklepem a poslechem); dané heslo je mu někdy jen prvním slovem věty směřující jinam (například zamyšlení HERCI, pokračující hned: "kteří zpodobňují bolest a vytrvalost Jana Husa...", se týká hlavně Milady Horákové), jindy je titulní slůvko po eisnerovsku a čapkovsku proklepáváno a prosvětlováno ze všech možných úhlů. Avšak nikdy samoúčelně! Přidala na slovech zajímají nikoli mluvnické kategorie, nýbrž jejich společenské fungování - buď tady a teď, nebo v proměnách doby, respektive politického klimatu. Za příklad může posloužit sloupek z 30. 11. 1989: "VSTUP se nejmenoval vstup vždycky. Nejdřív, té dávné srpnové noci, jsme o něm slyšeli z rádia jako o PŘEKROČENÍ HRANIC. Další jeho názvy byly odvozeny z latiny, jazyka Caesarova: INVAZE, INTERVENCE, OKUPACE. Přiškrcený jazyk diplomatický přišel s názvem POBYT VOJSK. Těšínská jablka zavoněla z termínu DOČASNÝ POBYT. Pak zatřaskala strohá přízviska VSTUP a PŘÍCHOD. Bratrsky se k nim přidružila POMOC. Když se dočasnost začala protahovat do nekonečna, nastoupil název SRPEN, naznačující, že srpny byly na světě odedávna. To jen existence smrtelníků se začala měřit na éru před SRPNEM a po něm. (...) Za dvě desítky let se současný vstup změnil v historický FAKT. Když jej nedávno v Maďarsku a Polsku přestali považovat za fakt nedotknutelný, vedení země prohlásilo, že je to vměšování do našich vnitřních věcí neboli vstup do vstupu. Na obranu nepostradatelného vstupu vstoupili do ulic vycvičení psi a bílé přilby. Teď čteme, že v Moskvě se o něm mluví jako historickém HŘÍCHU. Je to neuvěřitelné, ale nekonečné přejmenovávání vstupu spěje ke konci. Závěrečné označení by mohlo být konečně přiléhavé. Teprve potom přestane mít slovo VSTUP ten protivný, lupavý zvuk, jaký se ozývá, když obří palec zamáčkne zanedbatelného brouka. Teprve potom bude vysvobozeno ze zakletí a vrátí se na varovné tabulky, do nápisu přísného, ale ne zupáckého: Nepovolaným vstup zakázán."

Někdy by se mohlo zdát, že Přidal si se slovy pouze zálibně pohrává, aby vtipným jazykovým škádlením bavil sebe i čtenáře (že to dovede znamenitě, víme nejpozději od jeho brilantního překladu-převodu Rostenova Pana Kaplana...): "Čistka bývá nazývána radikální očistou, případně obnovou strany (KSČ - pozn. J. S.). Ještě žádná levicová strana se nemusela očišťovat tak děsivě často a z tak protikladných důvodů jako tato. Jako by něco v ní volalo nejen po očišťování, ale především po znečišťování," napsal autor 23. 2. 1990 v hesle EGOISMUS. Slovní hříčky jdou ovšem stranou v závěrečném smeči: "Strana, která ze svých řad vylučuje Miloše Jakeše a Gustáva Husáka, se nemá čím chlubit, jestliže je dvacet let poslouchala na slovo. Jejich ponížení je také jejím ponížením, a co víc - přiznáním, že toto hnutí, kdysi proletářské a sebevědomé, je v obřadech ponižování a sebeponižování stále zběhlejší a ochotnější."

V uplynulém roce a půl vyšlo už hodně dobrých knih, většinou ovšem reedic děl samizdatových a exilových. Přidalův Slovník patří k výjimkám, je to čerstvý plod prvních měsíců svobody. Přečetl jsem ho od prvního do posledního sloupku, pročítal jsem ho na přeskáčku a čtu si v něm pořád dokola - pro radost z bystrého analytického myšlení, pro potěšení z úsporného stylu bez frází a pro rozkoš z inteligentního humoru.

JAROMÍR SLOMEK

(Antonín Přidal: Slovník do hrsti. Brno, Syndikát novinářů České republiky, regionální rada jižní Moravy, 1990, 93 str.)

V článku Martina Machovce Revue Analogon 1, 2, 3 (LtN 18/91) objevilo se několik věcných či interpretačních chyb, které podstatně zkreslují postavení dnešního surrealismu u nás, a to zejména v souvislosti s obsahem a zaměřením obnovené revue Analogon . Uvádíme zde stručné poznámky k tomuto tématu.

S pohledem Egona Bondyho na marxismus ("po 40 let byl v této zemi přísně zakázán") surrealisté nesouhlasí "snad", jak píše autor článku, ale spíše mimochodem (V. Effenberger například nepovažuje sovětskou společnost ani za "bastarda marxismu" - Analogon 2 ).

Tento problém však není pro nás stejně zajímavý jako kdysi: Jestliže v době pookupační normalizace se surrealistická skupina ocitla ve dvojí isolaci (vůči establishmentu i vůči pragmatistické oposici - viz 20 let od Pražské platformy, Analogon 3 ), nestala se ani "poněkud (?) hermeticky uzavřenou společností" (M. M.), ale ani výlučným uměleckým předvojem. Surrealismus si nikdy nečinil nárok stát na špici tzv. avantgardy, i když ve 20. a 30. letech tuto funkci plnil, resp. byl tak vnímán. Za podstatné považuje jiné věci: "proměnit život" (Rimbaud), "změnit svět" (Marx). A to i přes to (anebo právě proto), že lidstvo od dvacátých let prodělalo řadu debaklů, které skutečně proměnily život a změnily svět, ale v katastrofickém smyslu, což si většina civilisované populace ve svém narcismu ani neuvědomuje. O to aktuálnější nám připadají surrealistické koncepce.

Svět surrealismu je ve struktuře dožívající civilisace nepochybně světem minoritním, to však neznamená resignaci, účinek surrealismu by měl být fermentativní - surrealistická činnost je - mimo jiné - hledáním alternativ. A v tomto smyslu se též v posledním dvacetiletí vyvíjela a proměňovala povaha surrealistických programů (viz Dokumenty, Analogon 3 ), stejně jako se zároveň proměňovalo personální složení skupiny.

Analogon ovšem není a nebyl skupinový časopis. Jednotlivá čísla jsou zaměřena k tématům, která považujeme za aktuální dnes. Stejnému měřítku podléhá i výběr příspěvků, bez ohledu na dobu jejich vzniku. Myšlenka totiž není kus nábytku a museální se nestává podle data svého zrodu, nýbrž tím, zda má či nemá co říci současnosti.

A problém publicity? Není pravda, že v 70. a 80. letech se surrealistická skupina "pokoušela o samizdat" (M. M.), ale vydávala ineditní tematické sborníky ( Analogie, Strach, Sen atd.), strojopisnou edici Studijní materiály a dokumentace , tištěné kolektivní sborníky a katalogy ( Sféra snu, Proměny humoru, Otevřená hra a další). Snad dodejme: nejen umění naslouchat, ale též umění slyšet může být především osobní disposicí.

Surrealisté však nikdy nehledali obecenstvo a stejně tak ani dnes nestojí o probuzení "mladistvých zápecníků a rádoby avantgardistů" (což doporučuje jinak blahosklonný pan Machovec), nýbrž spíše hledají spolupráci - třeba kritickou s lidmi, kteří nejsou jen "rádoby". Surrealismus totiž od svého vzniku není záležitostí generační, přičemž kontinuita surrealistické skupiny zde trvá nejen díky vlivu integrující osobnosti V. Effenbergera (zemřel 1986), ale zejména v důsledku podivuhodné životaschopnosti surrealistické myšlenky.

Lze soudit, že pan Machovec dosáhl již pokročilého věku alespoň třiceti let, a tedy i on by mohl vědět, že mládí je sice velká hodnota (například ve sportu), ale nikoli hodnota absolutní; o tom nás přesvědčují nejen "mladiství zápecníci", ale často i jejich agilní vrstevníci. Avšak nedosti na tom: jaksi všeobecně přetrvává názor, spojující surrealismus s tvůrčí pubertou (jen s obtížemi nalezneme jediného - třeba i zasloužilého - umělce, který by o sobě neprohlašoval, že v mládí byl &lab;a jaký!> surrealista!). Zarážející je, že takto argumentují nejen skuteční surrealističtí desertéři, ale i - pohříchu nezasvěcení - znalci: "Bylo cítit, že má talent, ale byl ještě (podtrženo námi) až po uši zabořen v pseudosurrealismu několikáté vlny..." (I. M. Jirous: Pravdivý příběh ). Co s tím? Snad lépe poznat surrealismus dnes? A i když je sám pojem "generace" pitomost, nechť Martin Machovec podrobí svérázně nemilosrdné kritice své generační druhy - mezi nimi třeba i členy surrealistické skupiny, kteří se k tomuto hnutí v současnosti hlásí. Překvapení nemusí být pouze jednostranná ...nouze ctnost.

FRANTIŠEK DRYJE

JAN ŠVANKMAJER

Diskusi o východiscích surrealismu v Čechách i o jeho dědicích a dnešní podobě tímto v LtN ukončujeme. Ne že bychom ji nepokládali za závažnou. Myslíme však, že další už patří Analogonu a ostatním odborným listům.

Lop.

Překladatel Aleš Pohorský se na lince mezi Československem a Francií činí v obou směrech. Ještě před časem tak neváhal ani před účastí na ostudné antologii české a slovenské poezie, kterou francouzsky vydalo UNESCO (a komunistické nakladatelství Messidor), je podepsán i pod překlady v nedávno vyšlém souboru, který pro revui Sud připravil Josef Peterka a jemuž vévodí básnický génius Jana Pilaře. V Československém spisovateli mu teď zas vyšla antologie francouzské poezie v češtině, která má naopak otvírat okna do Evropy. Není bohužel jisté, zda i tady nepřavažuje snaha nad kompetencí.

První otázky se samosebou kladou nad volbou přeložených básníků. I když úplnost může být omezena rozsahem, Pohorského výběr zarazí jak svou torzovitostí, tak - a hlavně - svou nedůsledností. Zatímco z žijících básníků jsou vybráni "civilní metafyzici" - často věřící (katolíci) - dva ze tří zastoupených "předchůdců" jsou blízcí surrealismu (Michaux a obligátní René Char), ačkoli by se tu dal daleko spíš čekat například Jean Follain. Přítomnost Michauxe s Charem budí na druhé straně otázku, proč mezi živými z oddílu Ověřené hodnoty chybějí tak významná jména jako Jean Tardieu, Jean Tortel nebo Guillevic (vadil by teď zas posledně jmenovaný Pohorskému tím, že je komunista?); tím nepochopitelnější ovšem je, že tu chybějí přímí předchůdci některých zastoupených mladších autorů, jako zejména Pierre Oster-Soussouev a Robert Marteau. Těžko ospravedlnitelné je však i úplné opomenutí autorů soustředěných na jazyk a na "aktivitu formy", ať jde o avantgardistické radikály (Denis Roche, Claude Royet-Journoud) nebo o autory skutečných textů jako Michel Deguy nebo Jacques Roubaud. Výběr básníků z oddílu Naděje (nazvaného dost komicky vzhledem k tomu, že tu některým je šedesát), je ze všech nejspornější; nemísí jen méně výrazné autory s výraznějšími, zjevně z mimoliterárních důvodů, ale vynechává i významné představitele tendence, jíž je tu dána přednost (tak Philippa Delaveau nebo Yvese Bicheta). Tím víc tu ovšem chybějí přední básníci jiných tendencí, počínaje tak významnými iniciátory jako Jean-Christophe Bailly nebo Jacques Darras, kteří - každý po svém - otevřeli francouzské poezii celý nový prostor.

Nakolik jsou Pohorského preference zavádějící, je však plně vidět až z toho, co vybral z každého ze zastoupených básníků. Kde mohl, sáhl totiž u zvolených autorů po první delší skladbě, která mu přišla pod ruku, bez ohledu na její situaci a význam ve vztahu k celku díla. Není těžké uhodnout proč: bylo to samosebou snazší, než dílo trpělivě procházet a hledat reprezentativní ukázky pro jeho různé aspekty. To vyžaduje roky láskyplného čtení, nestačí na to jen pohotově vyhovět momentální objednávce. A protože málo z uvedených básníků (i málo básníků vůbec) jeu nejpřesvědčivějších v dlouhých, třeba sebeambicióznějších skladbách, poznáváme dík Pohorskému i z tvorby skutečně významných autorů - z Michauxe, Jaccotteta, Rédyho -jen okraje. Snad jenom Yves Bonnefoy tu je zastoupen reprezentativněji, jako jen Jean-Pierre Lemaire a Paul de Roux, kteří píší pouze krátké básně, oživují rétoriku ostatních nervnějším a koncíznějším, v pravém smyslu francouzským projevem.

I ta rétorika je jistě jeden z aspektů francouzské poezie, až do jisté odtažitosti a abstraktnosti, z níž ji ne neprávem "obvinil" i jeden z recenzentů knihy a již ne náhodou má v doslovu potřebu omlouvat sám Pohorský. V jeho překladech je bohužel tato poezie odtažitější než v originálu, a to nejen vinou nešťastného výběru, ale i vzhledem k vlastní "práci s jazykem". Leccos zarazí už v překladech některých názvů a titulů; Michauxovo Před tím, co uhýbá se u Pohorského změní v Tváří k tomu, co se vzpouzí , Pongeovo Na straně věcí v Předpojatost věcí , z návnady - nebo klamu - prahu (Yves Bonnefoy) se stane past . I ve vlastních básních se to hemží podobnými posuny a omyly - místy asi znásobenými i lajdáckým provedením korektur - které texty soustavně zatemňují a zabstraktňují i tam, kde jsou v originálu průzračné a hmatatelné (Réda). Až na pár výjimek (jako jsou Lemairova Prkna) však překlady víc než svou nepřesností hřeší amúzičností, nedostatkem hudebnosti i expresivity, jenž překrývá smysl básní jakýmsi bezbarvým a nerozlišeným šumem. Jako by Pohorský šel po slovech, ale ne po významu, jako by předával obsahy, ale ne to, co je spolu váže, jedinečnou mízu, která jimi proudí a vnáší do nich život. Možná i to je způsobeno jen spěchem; maximum, ohlášené titulem knihy, to však povážlivě tlačí k opaku: k minimu, které by snad stačilo ještě předloni, dnes však už je hodně neuspokojivé.

PETR KRÁL

(Maximum poezie &lab;Francouzští básníci poslední doby> . Přeložil Aleš Pohorský. Praha, Čs. spisovatel 1990, 264 str.)

&lab;X > 1. Zrodil se skandál. Listuji v dopisech diváků, kteří reagovali na televizní uvedení dokumentu Drahomíry Vihanové o zpěvačce Evě Olmerové s názvem Proměny přítelkyně Evy (1990). Ti uspokojení mlčeli, neboť dopisy psali bez výjimky diváci pohoršení. Takový druh filmu, takový typ portrétu umělce NECHCEME na obrazovce vidět; tak zněl jednohlas všech dopisů. Televize má být v tomto pojetí tím, co CHCE divák. Televize, to je dokonce samo chtění diváků. Nemá být subjektem, který krom poddajného vyhovování si čas od času dovolí vyslat i své, to jest někdy i provokující signály: má být jen libá. Představuji si, že kdyby Drahomíra Vihanová zvolila cestu nejmenšího odporu a sestříhala do mozaiky úspěšné písničky Evy Olmerové šedesátých let a pospojovala je nostalgickým komentářem, měla by zaručený úspěch. Mohl to být jistě i cenný, rozhodně příjemný dokument, který pamětí rychle a vděčně prošumí. Film Vihanové se však zadřel. V tom je zřejmě jeho bída. Já si však myslím, že v tom je jeho sláva. Řeknu proč.

2. Televize vytvořila návyk. Na učesané životy, na uhlazené podobizny, na seriálově dávkovanou polopravdu. Drahomíra Vihanová se však v Evě Olmerové potkala s člověkem, který se ve svém osudu zmítá, vzpouzí, propadá a hned vznešeně stoupá - a podává tento osud bez oněch milosrdných "vylepšení", které jsme si zvykli považovat za samozřejmou součást televizního portrétu, ač jsou jen autorskou fikcí.

Vihanové dokument, to je také až udivená otázka po tom, z kolika vrstev, zvláštních přechodů, zdánlivě neslučitelných prvků skládá se jeden komplikovaný život. Kamera Ivana Vojnára například zastihuje Olmerovou při zpěvu s kumpány u hospodského stolu a vzápětí, po střihu do vedlejší místnosti, ji spatří, jak o samotě preluduje na klavíru, s tváří náhle ztišenou, s jakoby nevidomýma očima, soustředěnýma k vnitřnímu hlasu. Ty oči někdy naplňuje únava, často znechucení, rozhořčená výčitka. Jindy ožijí, jako v té výjimečné chvíli, kdy zpěvačka nad klavírem čeká na první spoluhráčův tón a její tvář se jakoby rozechvěje tušením, že za okamžik ji zpěv propustí z nejistoty či úzkosti do úlevného živlu, kde je jí dobře. Jsou tu úlomky rozhovorů, které Olmerová vede s režisérkou ve svém bytě, zpovědi o strachu z lidí, ze samoty, ze zabijáckého ticha, sebeobranné úniky do vtípků, krátkých zasmání, do rozpačitých slovních výpadů. Koláže jejích věcných postřehů o ztrápeném životě i náhlé, zoufale bezadresné prosby o "muziku a kytky". Cigarety, sklenky, vzdorná rozhození rukou, nadávky i strach z hrubosti, chvíle studu, vědmovského prozření, zkušeného vcítění do druhého. V tom pletenci váznoucích, až do nezřetelna se propadajících slov se vrací Olmerové pocit zmarněného života, kdysi "ztraceného klíče", hořkost člověka poznamenaného pronásledováním režimu, letitými zákazy. A také smutek ženy o poznání velkorysejší než zástupy ukřivděných, neboť svou výčitku obrací především k sobě: "Život... ten se nedá ukrást... v podstatě jsem si ho ukradla sama!"

3. Vihanové dokument je pro mne zprávou o člověku, který sám nejlépe ví o svých výškách i propadech, který se zraňuje i proto, že si v sobě uchoval něco svatého, tedy původně tvořivého, až syrově rudimentárního, a platí za to svou daň. A z téhož zdroje čerpá i svou velikost, přesahující pocit životní prohry: když tu Eva Olmerová zpívá, chraplavým a hned důvěrně jemným, drsným i vroucím hlasem - ptám se, zdali by v jejím zpěvu byl stejný prožitek, kdyby se nedral ode dna zkušeností, které provázejí právě zpěvaččin život. Tady je znát, co pro ni znamená hlas a zpěv: že to není jen instrument, ale hlavně prostor svobody - odpoutávání z úzkých mezí.

Vihanová se svým filmem také dotazuje, kde jsme opravdu sví a kde sobě unikáme, kde jsme otevření a kde se naopak zahrazujeme třeba neviditelnými překážkami. Jde tedy také o neprůhlednost osudu: proto zní tak důvěryhodně závěrečná režisérčina věta, s níž se v poslední scéně obrací k Evě Olmerové: "Tak jaká vlastně jseš?".

4. Za zamítavou reakcí diváků může být i strach, který patří k těmto měsícům. Mnozí dnes žijí ve strachu. Nejen z toho, že nebude na chleba, ale hlavně ze sebe samých. Ze svých stínů, aby nepřevládly, z možných pádů, aby se neuskutečnily, z odvrácené strany svého já. Kdo se strachuje, nechce mnohé vidět. Především ty, co přečnívají, ať už žijí v záři či v osvětleném stínu. Vihanové film je o jednom osudu žitém u dna i u nebes, o osudu, který stále o sebe zápasí: překvapilo mne, že kritici tohoto filmu postřehli jen dno a nikoli to nebeské. Tak se z dokumentu o Evě Olmerové stal nakonec film o potřebě tolerance, o tom, jak soustředěni k stínům - rádi přehlédneme světlo.

PS. Do zmíněného skandálu kolem Proměn přítelkyně Evy přibyla právě další kapitola: Proměny získaly hlavní cenu na Festivalu českého a slovenského filmu v Bratislavě.

V roce l963 se konala v Amsterodamu a v Baden-Badenu výstava nazvaná Obraz a písmo . Díla shromáždili a úvodní texty k ní napsali historik umění Dietrich Mahlow a básník Helmut Heissenbüttel. Oba měli brzy mít blízko k českému umění: Mahlow zanedlouho věnoval svou pozornost našemu konstruktivismu a Heissenbüttel kongeniálně ovlivnil práci Josefa Hiršala, který z něho překládal (Prohlášení nosorožce, l968). Katalog této výstavy vzbudil v Čechách značnou pozornost, bylo také proč. Například v Kolíně tenkrát Jan Kubíček a Jiří Balcar zařazovali písmena, nápisy a jejich zlomky do svých obrazů městských zdí a dekretů; Radek Kratina v Malešicích sestavoval objekty z polévkové abecedy; písmo uhranulo tempery a monotypy Miloše Urbáska; Ladislav Novák v Třebíči trhal a preparoval texty; o typogramech Jiřího Koláře a počínající tvorbě Vladimíra Burdy ani nemluvě a o slovní ekvilibristice Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala pomlčme už vůbec: a to jsme se nezmínili o všech, kdo podlehli magii písma strojového, tištěného, malovaného, strhávaného z plakátů či frotážovaného z tiskovin. Situace u nás byla připravena, předjímala podnět. Nebylo tedy divu, že roku 1965 mohl Jiří Padrta pod stejným názvem "Obraz a písmo" uspořádat výstavu z díla patnácti českých umělců. Vedle některých autorů už jmenovaných se tam objevily kresby a koláže Adolfa Hoffmeistera, práce Evy Janoškové, Běly Kolářové a Karla Malicha, důležitými příspěvky se prezentovali Jan Kotík, Eduard Ovčáček, Zdeněk Sklenář a Karel Trinkewitz.

Moderní umění věnovalo písmu pozornost od počátku: vzpomeňme na úlohu písma v prvních kubistických obrazech, na pionýrské koláže Schwittersovy a Hannah Höchové, na písmové obrazy Paula Kleea. Pokud jde o minulost, dovedou teoretici vizuální poezie snést zajímavé příklady hravé a zvýznamňující práce s písmem z dějin umění od antiky po barok. Nikde se však písmo nestalo předmětem tak zvláštního zájmu jako v umění šedesátých let. Soustřeďuje se v typogramech psaných psacím strojem či ručně vysazovaných do pravidelných geometrických obrazců nebo se informálně nervózně pohybuje, roztříštěno, po celé stránce. Vynořuje se z temných lazur a chaotických barevných hmot obrazových struktur; strháváno dovoluje průhled do hlubin koláže; chaoticky či uspořádaně pokrývá v kolážích i celé objekty; zjevuje se v nervních nečitelných záznamech psaných rukou, jindy má podobu uzlového písma. Písmo najednou - místo aby bylo čteno - chce být vnímáno výtvarně, chce být šeptáno, houkáno, naléhavě dýcháno. Se slovem, do něhož ještě tu a tam patří, se vymaňuje z oblasti skladby větné a přechází do oblasti skladby výtvarné či hudební (do kompozice). Proč to všechno?

Není dost dobře možné podcenit pokusnický a objevitelský étos šedesátých let: okoušelo a ohmatávalo se vše, o všem se pochybovalo. Tak byly zpochybněny i hranice tradičních žánrů: přesněji řečeno, hledalo se právě na jejich švech. Happeningy stály někde mezi výtvarným uměním, divadlem a obyčejným životem; hudební partitury se četly jako výtrvarná díla; obrazy se daly hrát a poezie se stávala výtvarným dílem, však se jí také říkalo vizuální, konkrétní, předmětná. V tomto situování uměleckého projevu do mezních situací bylo i něco obsahového: tradiční výtvarné postupy vlastně selhaly, patřily ostatně k politickým systémům, které zklamaly. A to se tím spíše týká písma, čím více tato znaková soustava tlumočila jazyk ideologických klišé a mocenských úskoků. V neposlední řadě se v těchto postojích dobře zračí jaksi zevnitř naprogramovaná snaha vší avantgardy hnát neustále všechny své formální prostředky do krajnosti a stavět se tak do opozice vůči všemu etablovanému a přítomnému.

Objevila-li se letos koncem května ve Špálově galerii, kde se před lety konala zmíněná výstava Obraz a písmo, výstava převzatá z kolínské (nad Rýnem) Galerie Schüppenhauer pod názvem WORTLAUT, je to víc než shoda okolností. Paní Christine Schüppenhauerová se mezním avantgardním projevům věnovala již před lety, když začínala se svou galerií v Essenu: tehdy také začala sbírat a prosazovat české umění v exilu (mezi stálé a prominentní klienty této galerie patří Jan Kotík, Karel Trinkewitz a především Jiří Kolář, kterému například k jeho sedmdesátinám uspořádala výstavu a vydala katalog s názvem Bon jour, M. Kolář!).

Také k této výstavě napsal úvod Dietrich Mahlow a rozdělil ji do několika oddílů. Čeští diváci mohou nejdříve vzdát poctu klasikům: Marcelu Duchampovi, Kurtu Schwittersovi a Hannah Höchové.; a - zvykněme si na to - mezi klasiky už dnes patří i Adolf Hoffmeister a Jiří Kolář. V oddílu konkrétní poezie zaujmou vedle Ladislava Nováka, Josefa Hiršala a Vladimíra Burdy především díla Ernsta Jandla, Heinze Gapmayra a Ferdinanda Kriweta; z novějších projevů nás přitáhne programová malba akrylem na dřevě Ugo Carregy Už žádná slova (No words!). V oddíle koláží lze vidět montáže opravovaných rukopisů plných vpisků Georga Jappe a písmem pokryté míčky Karla Trinkewitze (Poetické kameny z let 1966/1980, poukazující snad mj. na hravý rozpad významu písma; komu je lze metat do oken?); komunikační chaos portétuje Helmut Löhr v kruhové koláži pořízené z nastříhaného pařížského telefonního seznamu. Zvláštní oddíl má na výstavě americká skupina Fluxus (Dieter Daniels v katalogu zdůrazňuje, že Fluxus "obnovil spojení, které se již před desetiletími z umění vytratilo: slova jako objekty, objekty jako slova, slova jako události, slova jako hudba"). Je to její první řádné vystoupení v Praze. Jde přitom o díla převážně historická, ať se jedná o asambláž George Brechta a André Thomkinse (Vidlička z Neumarktu, 1970/73), proškrtávaný rukopis Johna Cage (1962), asambláž Josepha Beuyse (Dvě slečny se zářícím chlebem, 1966), či pozdější potištěný mramor Georga Brechta Prázdno (1984). Na výstavě se setkáme i s konceptuálními díly z nedávné doby: např. je to Duell Moniky Brandmeierové (1983) a Vidět hůlkou od Kazuo Tatase (1979/89) nebo typická hříčka Henryho Flynta This sentence is French (1988).

Nebýt konceptuálního posunu, který se projevil v dílech umělců Fluxu, mohlo by se zdát, že vystavení autoři zůstali sedět u stolu, u něhož karty rozdali pionýři z šedesátých let. Některá díla mladších účastníků však to vyvracejí. Mám na mysli zejména dílo Jack Oxové: její převody Brucknerových symfonií do podoby malovaných koláží, v nichž kombinuje v pruzích hudební rytmy a délky s detaily např. barokních architektonických elementů, působí svěže.

WORTLAUT: tu slovní hříčku se Antonín Hartmann pokusil přeložit jako slovoznění; mně přišlo na mysl krásné spojení Vladimíra Burdy: slovobraz. Oba výrazy vyjadřují totéž: mezní polohu, hmatající po čemsi, co se má teprve objevit, nespokojenost s tím, co je, a tušení toho, co být by mělo.

JOSEF HLAVÁČEK

Kvarteto Kronos ze Spojených států hraje výhradně moderní skladby, většinou napsané pro ně, a tedy nedávného data. Jejich činnost se dá označit za dokonale nekomerční, takovou, na jaké se nedá opravdu nic vydělat. Jistěže je někdo musí podporovat, ale zrovna tak je jisté, že sami musí hodně obětovat. Například potlesk širokého publika, které by je ocenilo, kdyby hráli Schuberta či Brahmse. Je však baví hrát právě tu dnešní hudbu, za jejíž nesmrtelnost a věčnou hodnotu se ještě nikdo nezaručil. Hrajou dokonale a se zjevným požitkem; žádné číslo jejich programu pro ně není nějak vedlejší. Není to rozhodně ten známý případ hudebníka, věnujícího se moderní hudbě proto, že nestačí na nic lepšího (a známějšího), na čem by se poznalo, že umí málo. A zatím právě novému umění by se měli obětovat právě takovíhle nejlepší. Ale je vlastně oběť to, co dělá člověk s rozkoší? Myslím, že ano, protože je psáno, že obětovat a vůbec dávat máme s veselým srdcem a nikoli se zkormoucenou myslí. Je to oběť, i když to dělají rádi, je to dar o to větší, že ho skladatelům nedávají s kyselými obličeji. Je to jistý druh hrdinství, o němž ti čtyři mladí, světlí lidé asi moc nepřemýšlejí. Tomu, co přijmou do repertoáru, věří a mají to rádi, i když jsou si určitě vědomi rizika, že všechno z toho nemusí být to pravé. Ale jako pravé to hrajou. Dovedou vystihnout stejně tak klasické Středoevropany (Polák Górecki, Holanďan Andriessen) jako skladatele mimoevropské, používající smyčcové kvarteto úplně nově a jinak. Ukazuje se, že jedině takto naplno zastávané umění má nějakou váhu, jedině takhle dobře hraná hudba může zapůsobit. Nemá smysl nutit do moderního umění jako do povinnosti někoho, kdo je nemá rád. Provozovat i sponzorovat by je měl ten, kdo se mu dokáže obětovat s veselým srdcem. Jako by to byla jen hra, tryskající z přemíry radosti.

JAN KLUSÁK

Ke konci minulého století zasáhly obchodní a podnikatelské zájmy do charakteru Prahy tak mocně, že vyvolaly odpor kulturní veřejnosti. Vášnivý pamflet Viléma Mrštíka Bestia triumphans z roku l897 varoval před následky bezhlavé asanace starých pražských čtvrtí. Také Ignát Herrmann si posteskl, že krásné staré domy musely ustoupit střízlivému "podnikatelskému slohu". I když dnes obdivujeme leckteré stavby secese, které následovaly, je nám líto i zaniklých staveb historických.

Dnešní situace není zase tak dramaticky vyhrocena jako na přelomu století, zatím se nic nebourá, spíše se jen nevhodně přestavuje. Obchodní a podnikatelský elán už zasahuje do charakteru města a začíná měnit to, co vlastně zůstalo po čtyřicet let konzervováno neschopností komunistického režimu. Málokterý Pražan si vlastně uvědomuje, jaké hodnoty Praha představuje oproti jiným západním městům, která se dnes jedno druhému často podobají jako vejce vejci. Díky komunistické neschopnosti a socialistickému hospodaření se nám dochovalo obrovské historické bohatství, zasluhující pozornost stejně jako Hradčany či Svatý Mikuláš. Ne, nemám na mysli ani tak pražskou gotiku a vyhlášené baroko jako právě tu jinou, spíše banální Prahu, k níž se chováme stále tak bez citu.

Od osmdesátých let minulého století až do konce třicátých let našeho století se vytvářel charakter moderní Prahy, vzhled jejích ulic a pasáží. Po roce 1948 se vývoj zastavil na dlouhá léta, mnohé obchody byly zavřeny a změněny na skladiště, garáže či náhradní byty. Socialistická aktivita v centru města se soustředila na výstavbu několika obchodních domů, metra a nešťastné dálnice nad Muzeem. Praha se ve srovnání s prudkým rozvojem západních měst v mnohém nezměnila, především zůstal zachován její parter. Jsou to nakonec stále tytéž obchody, i když jejich počet klesl, i když jinak vypadají a nesou nad vchody jiná označení.

Pro komunistické myšlení byl vždy typický gigantismus, o životní městské prostředí a vzhled ulice nebyl velký zájem. Dá se vůbec mluvit o stylu minulé totalitní éry, může mít vůbec společnost ohánějící se věčně nějakou nutností smysl pro dekorativní stránky života? Mají obchody nazývané prodejny či střediska služeb nějaké obecné znaky stylu kromě toho, že představují adaptace a provizória?! Dekor, eleganci, reklamu či módu chápali první pionýři komunismu jako provokativní okázalost a nevkus buržoazní třídy. Po bruselské výstavě se názory změnily a kdoví, zda k lepšímu, neboť bruselský styl začal tím nejnešťastnějším způsobem estetizovat a modernizovat okolí. O tomto rozporuplném jevu raději ani nemluvit, jeho odstrašující projevy dodnes přežívají v architektonickém myšlení. Až v osmdesátých letech, kdy už rozdíly mezi Prahou a světem začaly být markantní, objevily se snahy zlepšit a okrášlit vzhled parteru. Několik luxusnějších obchodů, pár butiků, galerií a snack barů tu a tam oživilo ulici, ale také nic víc.

Nástup demokracie podněcuje člověka, aby opět podnikal, obchodoval, nabízel dobré služby, staral se o město, ve kterém žije. Podnikání by nemělo představovat jen způsob, jak vydělat hodně peněz, ale také jak uskutečňovat své tvůrčí představy, ba i sny. Člověk v demokratické společnosti má možnost také tímto čistě materialistickým, praktickým a nesentimentálním způsobem rozvíjet svou osobnost a doslova se podílet na stylu doby. Bohužel takto uvažují zatím nemnozí, ale budoucí konkurence je jistě přinutí zamyslet se i nad vyšším posláním a jemnostmi inteligentního podnikání. Do ulic města dnes vstupuje nový podnikatelský duch, zatím spíše jen dravý, lačný a nedočkavý na první úspěch. Reklama dostává opět smysl, dekorace a design mohou ovlivnit rozhodujícím způsobem zákazníka. Commercia triumphans mívá ty nejlepší úmysly, a přece je nakonec často výsledkem paskvil, rychle zmodernizovaný a zničený starý obchod. Čím "modernější" portál, tím větší je přesvědčení investora o smyslu konání, vlastní síle, odvaze a užitečnosti.

V Praze se zachovalo několik typů starých obchodů, které je třeba dnes chránit, restaurovat a upravovat s rozmyslem a citlivostí. Nejstarší krámy s klenutým vchodem a těžkými vraty pobitými železem najdeme na Malé Straně a Starém Městě, a nelze říci, že by o ně nebyl zájem. Je ovšem smutné, když se stará masívní vrata opatří novými lehkými křídly - prkýnky anebo když se spojí s nevhodnou dekorací. Příkladem nedostatečného ohledu k prostředí může být i bývala japonská čajovna na rohu Jilské ulice, omyl od začátku až do konce. Další typ, a to značně rozšířený po celé Praze i mimo ni, představují obchody s představenou dřevěnou skříní, zdobené lištami a řezbou. Žlábkované sloupky, kladí, hlavice a další ornamentální detaily připomínají pseudorenesanční nábytek a shodují se s tvaroslovím historismu. Kolik těchto výkladů už bylo strženo jako nemoderní krámy a nahrazeno třeba lacinou hliníkovou konstrukcí! Portály ve stylu renesance a klasicismu dodnes připomínají zbožnění obchodu, který neváhal vypůjčovat si prvky z architektury velkých epoch s velkými ideály. Vždyť krám či obchod měl své praktické poslání, zároveň však byl posvátným místem zasvěceným kultu zboží, jakýmsi moderním chrámkem. Dřevěné konstrukce začleňují do kompozice i tradiční vývěsní štíty a vytvářejí tak jednolitý celek s reklamními tabulemi a firmou. Od konce století se výklady večer osvětlují, obchod se stává podívanou, téměř poetickou událostí typicky městského nokturna.

Secese jde se svou estetickou rafinovaností ještě o kus dál a přidává ke dřevu i tepaný kov, keramické obklady, štuky, leštěný kámen, mozaiky a zrcadla. Poválečná doba spojí dekoraci a reklamu s civilní elegancí, aniž se upíná k nějakým extrémům. Obchod je solidní měšťanské povolání a podle toho má také vypadat. S novou formou prodeje, designu a marketingu přichází firma Baťa. Moderní obchod se prosvětluje, široká skleněná výloha nabízí pohled i dovnitř, takže interiér se spojuje s exteriérem. V přízemí funkcionalistických staveb vznikají souvislé obchodní pásy a obchodní centra dělená v prostoru jen symbolickými přepážkami. Dekorace mizí, do parteru proniká řád se smyslem pro proporce a harmonii. Moderní skleněné velkoobchody září čistotou, dokonalostí a leskem chromu, večer jsou samozřejmě osvětlené a doplněné ještě světelnou reklamou či neónem. Už od poloviny dvacátých let ustupují temné mýty města nové estetitce, na níž se výrazně podílejí všechny efekty obchodního parteru včetně lákavé nabídky zboží.

Centrálně řízený socialistický obchod těžil ze zavedených hodnot, jak nejvíce mohl, a choval se k obchodům jako k mrtvénmu inventáři. Vždyť obchod nakonec nebyl ničím jiným než revoluční kořistí vyrvanou bývalým majitelům. Přes veškerou lhostejnost a bezohlednost však stále zůstala podstatná část obchodního fondu zachována, leccos lze ještě napravit, nedovolit, aby se to zničilo docela. Obchody opět získávají své konkrétní majitele, jejichž snahou je vylepšit vzhled místa a dobře se představit. Některé zásahy jsou přitom úplně amatérské, jiné jsou sice profesionální, ale ani to nemusí být ještě záruka, že jsou správné. Kdekdo se ohlíží po zahraničních vzorech a snaží se přiblížit západnímu stylu. Velké nové starožitnictví v Maislově ulici názorně ukazuje, že do historické Prahy nelze jen tak přenášet sloh kosmopolitního charakteru. Řemeslo je dokonalé, ale "podnikatelský sloh" je prázdný a může ohromovat jen prosťáčka. Ještě katastrofálnějším příkladem je řešení portálu fotolaboratoře v Lázeňské ulici na Malé Straně. Jedno takové reklamní gesto zničí ráz uličky a zbaví ji kouzla i architektonické hodnoty. Stavba Baťova domu v Celetné kdysi také pobouřila milovníky starých čtvrtí, i když se k úkolu nepřistupovalo s takovou ignorancí jako dnes.

Spojené síly architektů, památkářů a pracovníků pražského magistrátu ustavily před časem portálovou komisi, která by měla zabránit ukvapené modernizaci obchodů alespoň v historickém centru. Nedočkavý "podnikatelský sloh" skrývá v sobě mnohá nebezpečí, spojená s neujasněnými názory na kulturu veřejného prostoru a ulice, na tradici města a hodnoty obchodního parteru. Nelze chránit jen velké histortické slohy, ale také "Prahu mizernou", banální město a jeho každodenní kulturu spojenou s moderní civilizací a běžnými denními funkcemi. Noví majitelé, investoři, ba i architekti se rádi vymlouvají, že jsou staré obchody zchátralé, že rolety zrezivěly a že staré typy už neodpovídají vkusu současného zákazníka. Malá privatizace už klepe na dveře a kdo by si nechtěl ulehčit úkol, když se všichni díváme jedním směrem do lepší budoucnosti! Zničit starý obchod a navrhnout něco moderního, obzvlášť postmoderního, je samozřejmě a bohužel snazší.

Pane Orneste, jste - byl jste - režisérem a hercem Divadla E. F. Buriana, které uzavírá svou činnost.

To zní krásně.

Kulturní veřejnost má právě takovou vágní informaci a zajímá se, co a jak se u Burianů stalo. Zúčastnil jste se jednání, jak proběhla a k čemu dospěla? A co na to umělci?

Tonoucí umělci se v moři diváckého nezájmu snaží už delší čas plácat rukama, jak dovedou. Jistě uznáte, že doporučení, aby přestali hrabat vodu a měli to tím pádem rychleji za sebou, je z hlediska pudu sebezáchovy toliko nevkusný žert. Zvláště je-li tato rada poskytována ze břehu. Takže i poříčský soubor dělal co mohl, dokud mu stačily síly a dech. Ve chvíli, kdy začal polykat andělíčky, vypsal obecní úřad konkurs na místo nového šéfa a současně na projekt, umožňující radikální změnou způsobu činnosti zachovat divadlo jako takové. Divadlo, nikoli personál, jehož životaschopnost se, popravdě řečeno, ukázala být velice mizivá, a všechny zoufalé pokusy o záchranu by jenom protahovaly trápení. U jedenáctičlenné komise, jejímž jsem byl členem zcela jednoznačně vyhrál pan Hrab, který vypracoval plán přeměny DEFB na otevřenou scénu bez stálého souboru, poskytující prostor pro jednotlivé divadelní aktivity, budou-li vyhovovat nárokům nové umělecké správy. Magistrát návrh komise na přijetí Hrabova projektu schválil.

Odboru kultury se viditelně ulevilo, horká brambora už nelétá z ruky do ruky a problém jednoho pražského divadla je, až na další, vyřešen. Loď je šťastně v suchém doku, čeká na opravu. A pasažéři? To je právě druhá miska vah a protože jsem se shodou okolností narodil v tomhle znamení, neumím ji přejít bez povšimnutí. Tedy, když přišel ten dlouho očekávaný den a vedoucí odboru zajíkavě oznámil pobledlým zúčastněným, že od prosince letošního roku vstupují do řad nezaměstnaných, zaujalo mě, kolik zainteresovaných osobností (nebo řekněme osobností, u nichž by se zájem o tuto zatím bezprecedentní událost dal očekávat) se dostavilo. Ani jedna, milá pražská kulturní veřejnosti, ani jedna. Nedoneslo se jim to, nejspíš. Jinak by člověk předpokládal, že plavčík vida utonulého se aspoň zeptá: "Nepotřebujete něco?" Mně, pochopte, nejde o nějakou sociální duchnu pro pár účinkujících, které trefily při kácení třísky. Ale o tu neúčast. O to hlasité "uf", rozléhající se z Valdštejnského a Mariánského náměstí, jako by někomu zrovna vytáhli osinu z paty. Nedávno jsem zhlédl (mimochodem ukrutně pitomý) americký film The Abyss, pojednávající o strastech života na dně mořském. Ti zaměstnanci hlubin, dříve než jdou nad hladinu, musí strávit určitou dobu v přetlakové komoře, bez toho by vynoření nepřežili. Tímhle by se, myslím, mohl a snad i měl kdosi zabývat. Těmi několika hodinami nutnými na adaptaci, aby lidé nepochcípali.

Kdyby se vám můj nárok, milí přátelé, zdál přílišný, existuje jednoduché řešení. Ignorujte ho. Pusťte to zkrátka z hlavy.

sm

Nádražíčko, zpustlé, nevzhledné, ztratilo v příštích okamžicích i zbytky tklivých obrysů. Hustě se rozpršelo už před zastávkou a lilo neustále. Déšť se sněhem, pravá podzimní plískanice, nehostinná. V kupé bylo k nesnesení. Na lavicích pro šest sedělo osm dospělých a dvě děti, chlapec a děvčátko. Pach všech se mísil v márnicovou vůni. Vzduch se obměňoval jen dírou v okenní tabuli. Vlastně byl by se obměňoval, ale seděla u ní vetchá dáma. Kusem novin pečlivě otvor ucpávala. Nikdo se neodvážil protestovat. Dáma vypadala migrénovitě. A čerstvý vítr, zvláště sychravý, prý migréně nesvědčí.

V druhém koutě u okna seděl děda. Kouřil dýmku. Tahal, až se mu v tvářích důlky dělaly. Dýmka netáhla, jak by měla. Děda v ní co chvíli šťoural kouskem prutu. Nevalný úspěch čisticích akcí v něm vzbuzoval nevoli. Brumlal si pod vousy, které obklopovaly jeho tvář jako roj šedočerných včel. Přesto se mu však podařilo mocně zadýmat. Kouř se hromadil u stropu. Větrání nefungovalo. Neví se, zda fungovala záchranná brzda. Nikdo ji nevyzkoušel.

Chlapcova maminka nutila Venouškovi chléb s máslem. "Vem si, Venoušku, nic si nejed, vem si aspoň kousek!" Venoušek se díval z okna a nereagoval. Chtěl sedět na místě dámy nebo dědy. To by bylo něco. Takhle se zřejmě nudil. Vymýšlel lotrovinky. Kul pikle a občas některý uskutečnil. Vytáhl buržoustovi z náprsní kapsy hodinky a než se kdo nadál, promáčkl sklo. Jedna ručička zůstala jako trofej v chlapcových rukou. Zbytek buržoust za zdvořilého spílání zachránil. Maminku to nepřivedlo z míry. Mrzela se, že synek nejí. "Vem si, Venoušku, tu máš, nic si nejed, tak aspoň sousto, aby ti nebylo zle." Chlapec však pojal nový plán. Na chléb s máslem kašlal. Začal dělat na děvčátko komické obličeje. Holčička se jmenovala Bici, aniž tušila proč. Nevěděl to ani tatínek, který ji doprovázel. Holčička Bici se dívala na Venouška. Pro jeho klukoviny neměla pochopení. Tulila se k tatínkovi. Četl noviny a dcery si nevšímal. Venoušek kulil strašidelně oči. Posléze vyplázl jazyk. Vzápětí přišel trest. Holčička Bici se rozmáchla a uštědřila mu políček. Plesklo to a mamince spadl chléb s máslem na bohatýrský klín. Zanechal na šedé sukni ošklivou skvrnu. Maminčina nálada se velmi zhoršila. Málem se rozpoutala občanská šarvátka mezi maminkou a tatínkem. Mladík sedící vedle chlapce vstoupil mezi strany chystající se k půtce. Venoušek chvilkového chaosu využil. Jal se prolézat čiperně mezi mladíkovýma nohama. Šlapal na boty bujarému muži i jeho manželce. Dáma s migrénou poznamenala, že skvrna ze sukně horkou vodou zmizí. Po jejím proroctví se v kupé rozhostil mír. Mladík se usadil. Venoušek tak přišel bohužel brzo o poutavou hru. Mladík se zahloubal do přednášek, tatínek do novin. Upoutala ho zpráva: Otec zardousil dceru. Se všemi podrobnostmi. Maminka domázla chléb máslem, které uvízlo na sukni. Zase chlapci nabídla. Venoušek po jídle netoužil. Měl v hlavě nové čertovinky. Nenacházel však přitažlivý objekt. Začal se tedy přehraboval v matčině tašce. Vytahoval na sporé světlo rodiččiny intimity: hřeben, rtěnku, zakrvácený kapesník, podvazkovou sponku, třígrošový román, vlásenky, spodničku. Ta ho velice zaujala. Byla děravá. "Shocking," řekl buržoust. Marně se snažil uhodnout z hodinek čas. Ručička byla už dávno v trapu. "Shocking," řekl znovu. Nebylo jasno, zda jeho rozhořčení patří invalidním hodinkám, třígrošovému románu, nebo děrám v maminčině prádle. Odvrátil znechuceně hlavu a spojil ruce pod břichem. Díval se, jak venku cedí. A chlístalo vskutku vydatně. Migrénovitá dáma musila vyměnit noviny v okenní tabuli.

Také maminka se zhrozila. Cpala rychle předměty zpět do tašky. "Vem si, kruci, chleba, nebo ti jednu vrazím!" domlouvala přitom laskavě synkovi. Venoušek uposlechl a nacpal si celý krajíc do úst. Zakuckal se a modral. Zachránil ho bujarý muž. Seděl mu po levici a pravicí ho tloukl do zad. Přitom nepřestával hlaholit k svému protějšku: "Že nevíte, má milá, kdy vládl Ludvík osmnáctý?" Manželka na něm mohla nechat oči, ale nevěděla. Milovala ho, ale přesto nevěděla. Nedorostla jeho moudrosti. Jen civěla.

Venoušek se po záchranné akci uklidnil. Dostal za vyučenou. Lumpárničky ho na nějaký čas přešly. A bujarý muž hlaholil nerušeně na celé kupé: "Já od vás, má milá, nepožaduji podrobností, nýbrž jen základních znalostí. Kdypak začal boj o investituru? A kdy skončil?" Nedostal odnikud odpověď. Pokyvoval truchlivě hlavou. Tolik ignorance! Tolik nevzdělanosti! Zadíval se upřeně na děvčátko a položil mu otázku: "Jak se jmenoval poslední Hohenštaufovec?" Holčička neodpověděla a rozhostilo se ticho. Mohls je krájet. Osmý člověk si krájel salám, který si vytáhl z kapsy. Nevěděl, kdy a kde zahynul Ludvík Jagellonský. Byl však klidný. Krájel salám. Strkal ho do úst a zvolna, důkladně žvýkal. Bujarý muž se drobátko zachmuřil. "Já od vás, má milá, nepožaduji podrobností, nýbrž jen věcí základních. Zdalipak jste s to mi říci, kdy vládl Ivan Hrozný?"

Vlak supal do kopce. Nemohl takový náklad utáhnout. Osmý člověk žvýkal trvanlivý salám. Venouškovi se zachtělo dalších lumpárniček. Žádná ho však nenapadala. Holčička Bici se na něj škodolibě šklíbila. Mladý muž četl právě o Kantově kategorickém imperativu. Buržoust dumal nad hodinkami, jaké má vlak zpoždění. Leč hodinová ručička chyběla beze zbytku. "Bicinko, nechej toho!" zanapomínal tatínek. V novinách došel na poslední stránku. Věděl, že sport je kázeň, vždyť sbíral houby. Proto opakoval: "Buď hodná, Bicinko, ať tě nepraštím!" Venoušek stále trpěl nedostatkem nápadů, co provést, aby bylo veselo. Buržoust nahlédl, že hledá ztracený čas. Zvolal: "Kdo mi ty hodinky spraví?" A maminka pravila: "Chceš, Venoušku, ještě chleba? Jen si řekni." Dáma u okna dala do otvoru nové noviny, mokrotu hodila na zem. Vyňala z piksličky tabletku proti bolestem a vstrčila si ji hluboko do chřtánu. Zvrátila hlavu jako husa a polykala. Tabletce se nějak do temného žaludku k šípkovému čaji a sucharům nechtělo. Přilípla se vší silou na pravou mandli. Dáma pochrchlávala. Osmý člověk vytáhl lahvičku s kořalkou. Podal ji dávící se dámě. Mocně si přihnula. Vytryskly jí slzy. Bujarý jí vzal dvorně lahvičku z ruky a vrátil ji osmému člověku. Přitom zářil štěstím, jakkoliv se stále setkával s drsným nepochopením. Vykřikoval: "Kdy vymřeli Přemyslovci? Povězte mi, má milá, něco o Pipinu Krátkém. Zdalipak víte, jak zahynul bavorský král Ludvík druhý?" Tabletka konečně sklouzla do temna vnitřností migrénovité dámy. Dáma poděkovala mdlým úsměvem. Bujarý muž se jí zeptal: "Jakpak to bylo s třetím dělením Polska?" Dáma, jako by otázku přeslechla, tvářila se spokojeně. Neodpověděla. Ani manželka neodpovídala. Hleděla na svého muže s obdivem. Co ten všechno nezná! Osmý člověk nehnul ani brvou. Krájel salám a vydatně žvýkal.

Vlak se šplhal do vrchu čím dál pomaleji, až se zastavil. Venku padali dráteníci. Kupé stálo uprostřed polí, uprostřed deště, v rovině bez vzruchu, bez vyvýšenin. Ani hruška v širém poli, ani kůl v plotě. Samota. Jen promáčená pláň hnědé oranice, kalužky blátivé vody, zelenkavé cévy mezí.

Dědovi u okna se podařilo dýmku rozdmýchat. Dobromyslně se uchichtával. Vedl dialog s fajfkou. Debatovala s dědou chuchvalci kouře. Buržoust tichou rozpravu nevraživě sledoval. Byl by se do ní rád vmísil, byl by ji rád přerušil. Děda odhodil zahnojený proutek tak, že spadl na bělostné, nadýchané fižátko manželky. Otřásla se. Uvízlé smítko shodila drobným, štítivým pohybem. Bujarý muž zahalekal: "Jak se jmenoval osmý president Spojených států severoamerických?"

Vlak stál. Nikdo nevěděl proč. A o presidentu van Burenovi měl ponětí jen bujarý muž. Kolem v dešti bylo ticho. Ani v kupé nikdo nepromluvil. Dialog dědy s dýmkou skončil. Holčička Bici se šklíbila na Venouška. Dešťové kapky dopadaly vytrvale na okno. Dáma s migrénou měla zamhouřené oči a tvářila se vysvobozeně. Tabletka pomohla. Maminka uvažovala, má-li namazat ještě jeden krajíc. Mladý muž nervózně převracel listy, ale nemohl nalézt, co pozapomněl.

Osmý člověk se zvedl. Sklapl nůž, zastrčil jej do kapsy, salám do druhé k lahvičce s kořalkou. Vyšel z kupé, aniž řekl, kam jde. Chlapce porazil na buržoustovo břicho. Manželku kopl do kotníku. Zasykla a stáhla nohy pod lavici. Bujarý muž za ním prohodil: "Kdy vládli Rurikovci?" Jinak odchod neznámého člověka nevzbudil valnou pozornost. Nepřetržitě pršelo. Vlak trčel v polích a nehýbal se. Nikomu to nevadilo. Aspoň ne natolik, aby pocítil nepokoj nebo zvědavost. Mladík se odtrhl od Kantova imperativu a zavřel s povzdechem dveře. Holčička Bici pohlédla z okna a vykřikla: "Jé, podivejté!"

Tatínek přestal zkoumat příčiny úpadku kopané a vyhověl dceřině výzvě. Po oranici kráčel osmý člověk. Šel přes meze. Bláto mu stříkalo na kalhoty. Déšť se mu sypal na ramena a záda. Máčel mu vlasy. Osmý člověk šel po hnědi, sám hnědý. Stále víc se vzdaloval od vlaku. Stále víc od kupé, od Venouška, od naléhavých otázek bujarého muže. Dáma bez migrény uvolnila díru v okně a zavolala do deště: "Kam dete? Dyť prší!" Pak zase díru ucpala čerstvou dávkou novin. Zdálo se, že její zásoba je nevyčerpatelná. Buržoust pohlédl na hodinky bez ručičky a poznamenal: "Ujede mu vlak." Bujarý muž se podivil: "Proč odchází? Vždyť tu není zastávka. Kdy byla bitva u Aigospotamoi?" dodal. Jeho manželka doplnila: "A kam de?" Měla velice příjemný hlas, altový s měděným témbrem. Mladík se do něho zálibně zaposlouchal. Teprve teď si všiml, že paní je docela pěkná. Děda zabafal a řekl: "Tu nejni vůbec žádná ves, tu ve vokolí." "Thalatta, thalatta," huhlal bujarý muž, vzpomenuv si na řeckou anabázi. "Kdy padla Kazaň do rukou bolševiků?" optal se překvapivě. Venoušek požadoval chléb s máslem. "Dej teď pokoj," odbyla ho maminka, zkoumajíc skvrnu na sukni, a projevila obavy: "To budu muset dát do čistírny. Aby to tak byl zločinec, kerej utíká před policií." "Jednej tak, aby zásahy tvého jednání se mohly stát obecným zákonem," zarecitoval mladík z přednášek, nespouštěje oči z pohledné tváře nevědomé paní. "Jé, jak mu stříká bláto na kaťata," upozornila holčička Bici. "Bane, na zločince nevypadá. Měl modré oči," vytrhla se ze snění dáma bez migrény. Vyndala z otvoru noviny a volala: "Vraťte se! Ujedeme vám!" Potom se znovu zasnila. Rozbitým oknem padlo na její ruku pár kapek. Děda se dostal do nesnází. Dýmka přestala táhnout. "Von se jistě rozmočí, než dojde pod ňákou střechu," řekl. Hledal na zemi odhozený proutek. Postřehl, že manželka má obstojná lýtka. Jakoby náhodou se jich dotkl. Uhnula, aniž vydala hlásek.

Osmý člověk šel plískanicí. Déšť ho pohltil. Mlha ho pojala. Vlak se zanedlouho rozjel. "Měl šedivé oči, ne modré," řekla dáma bez migrény. Posledními novinami ucpala díru v okenní tabulce. Kapénky deště usychaly pomalu na svraštělé ruce jako slzy.

Oba Trachtové byli pumpaři. Starší Anton měl ženu, chalupu a děti; mladší Josef zůstával u něho, neměl nic, ale trhal zuby. Říkalo se, že oba také kradou, ale křivdit jim nechci. Pracovali spolu, Antonova žena vařila pro oba, jedli z jedné mísy, a stejně nadávala oběma, když nebylo práce. Žilo se ze dne na den, žilo se z ruky do úst, ale žilo se, dokud nepřišly černé neštovice. Je tomu už dávno, snad asi třicet let.

Sedláci až někde za Vožicí chtěli pumpu, je to skoro pět hodin cesty, Trachtové byli známí široko daleko, ale Josef nemohl, v půli cesty se musel vrátit. Bylo mu nedobře. Hlava ho bolela, bolelo v krku i v zádech a zima, zima. Třetí den začala švagrová nadávat úporně nad obyčej. Už tři dni nedělá, povaluje se, a teď mu začínají prokvétat na čele modré skvrny. Je to to...!

Anton je pryč, a kdyby nebyl, co pomůže. Poslala na radnici. Pět dětí je pět dětí, a neštovice jsou neštovice; a tak Josefa odvezli do hrobárny.

V hrobárně zůstával hrobař, dokud nezdědil po bratrovi chalupu a nenastěhoval se do svého. Od hřbitova také daleko nebyl, a obci se to tentokráte dobře hodilo. Dvě baby měla na krku, kterým byly dva zlaté podpory měsíčně málo, chtěly čtyři a pomocí starého Krampery hnaly věc až k zemskému výboru a vyhrály. To se nemělo státi, ale stalo-li se už, bylo nutno nějak moudře to skoncovat. Zavolali je na úřad a nabídli jim ke dvěma zlatkám zadarmo byt, a když si budou chtít ještě něco vyprosit, že jim v tom nikdo taky bránit nebude. Baby byly spokojeny a přestěhovaly se do světničky po hrobaři. Obec byla také spokojena a měla chudobinec. Druhá světnice v hrobárně, kde míval hrobař lopaty, motyky, máry, provazy a starou truhlu, zůstala neobydlena. Tam převezli Josefa, jakž takž uložili a ošetřování poručili babám.

Anton vrtal zatím u sedláků pumpu - sedláci porazili dřevo s nerovným jádrem, práce byla špatná - čekal, kdy už Josef přijde, klel a vypomáhal si, jak se dalo...

Uplynuly ani ne dva týdny, a za těch několik dní přišlo jaro. Rozběhlo se po polích a po stráních, zašlo i na oba hřbitůvky malého města. Městečko chudé, ale hřbitovy dva, pro chudé jeden a jeden pro ostatní, a mezi oběma široký trávník. Místy byly na něm lysiny, to tam hrobař vyřezával drn na obkládání hrobů, místy rostly plané růže, lopuchy a bodlák, a po kraji u cesty stály veliké, staré ptáčnice.

Bylo jaro. Ptáčnice s černými rozpukanými kmeny, na nichž v slunci se odrážely krůpěje pryskyřice, byly do běla obaleny květem, jako by na ně byl spadl shluk drobných oblaků, jaké se honily po jasně modré obloze. Svítilo slunce a vál prudký studený větřík.

Pod první ptáčnicí seděl Josef opřen o kmen a ruce malátně v klíně. Na tváři měl tmavou masku slitých neštovic, sotva oči mu probleskovaly, a ruce zrovna tak černé a strupaté. Klusal jsem bez myšlenky kolem hřbitovní zdi a div jsem na něho nenaběhl za rohem, jak blízko jsem k němu přišel. Tetelil se zimou a ten hlas jako bych slyšel ještě dnes: "a já musím přece umřít, můj Bože, můj Bože..." Tetelil se zimou a plakal. Plakal hořkým smutkem zbytečně umírajícího člověka...

Umíral hlady. Obě baby z hrobárny se celý ten čas toulaly po vsích, od hrobárny raději dál než blíž, strach má veliké oči a jim se ještě nechtělo ze světa, a jiný chodil, nechodil, přišel, nepřišel, bližší košile nežli kabát. Anton vrtal u sedláků pumpu, práce byla špatná, a jeho žena měla pět dětí... A tak se stalo, že konečně jednoho dne Josef už nemohl vydržeti hlady... Sebral se, jak byl s přischlými neštovicemi, a loudal se oklikou kolem zahrad "za židy" do chalupy svého bratra...

Švakrová ho zastala u vrátek, zeptala se, má-li svědomí, když je doma pět dětí, že se mu snad nestýská, a on svědomí měl, vrátil se od vrátek a plakal. U hřbitova už nemohl. Musel odpočívat. Tam jsem ho spatřil telelícího se zimou pod kvetoucí třešní... "Teda musím přece umřít, můj Bože, můj Bože..." A umřel za dva dni.

Je to všechno už dávno, snad asi třicet let; vzpomněl jsem si na to, když zas vál v plném slunci mrazivý vítr kolem kvetoucích třešní.

(Zvon 1915)

Jarmil M. Šerý (1881 - ?), vlastním jménem Ferdinand Kocura, rodák votický, úředník (byl mj. přednostou hospodářského úřadu zemského správního výboru), nějaký čas pobýval ve Spojených státech. Básník a dramatik celkem nijaký, jakýs takýs úspěch měla jednoaktovka Sen na popeleční středu, hraná v kterémsi nedělním matiné ve prospěch zatopené Paříže. Zdá se, že jediné, co z Kocurova neobsáhlého díla stojí za pozornost, jsou Černé neštovice , strašidelně věcné vyprávění, které se tak odlišuje od toho, co bylo v roce 1915 považováno za "lepší" literaturu, že se do Zvonu mohlo dostat snad jen nedopatřením.

Pařížský autor René de Obaldia, syn Panamce a Francouzky, narozený v Honkkongu, patří už dlouhou dobu ke klasikům angažovaného lyrického humoru. Jeho romány, povídky a dramata charakterizuje filosofie světoobčanství, jejímž rubem je cynismus, lícem vše pronikající smyslnost, vedoucí až k absurditě. Jeho Nevinnůstky (z roku 1969), plné metafor, jsou prosté a krátké verše s četnými vtipnými pointami, prošpikované jazykovými hříčkami. Něžné básničky uvádějí čtenáře do světa dětí, proti němuž stojí nechápající a mnohdy i krutý svět dospělých. Naivita kouzelných Obaldiových veršů není ovšem sentimentální, ale programová a vkusná.

JOSEF HIRŠAL a BOHUMILA GRÖGEROVÁ

My doma

My doma říká holčička

Máme velkého tapíra

V neděli září mu očička

Když ho tatínek na bílo natírá

My doma říká chlapeček

Máme želvu až od moře

Na dvoře tancuje taneček

V komoře z hoře pak krákoře

My doma říká holčička

Zlatými příbory jíme

Ať máme čočku či vajíčka

Klenoty večeříme

My doma říká chlapeček

Mističku máme a z ní v parku

Svačila buchtu či vdoleček

Samotná Johanka z Arku

My doma říká holčička

Babičku máme a ta má

Sto tisíc let a ta babička

Kuličky cvrnkává s náma

My doma říká chlapeček

Dědečka máme co vousy

Má plné pěnkav jak stromeček

O nůž si ty vousy brousí

My doma říká holčička

Máme tři krby když duje

Vítr a plápolá hranička

Ze tří stran teplo tu je

My doma říká chlapeček

Pouštíme půlnoční vlaky

Ráno mám od sazí límeček

Šaty a čepici taky

My doma říká holčička

Papeže zpovídali

Heřmánek pil u nás z hrníčka

Když mu tak napráskali

U nás povídá chlapeček

Má čínský císař stan

Zabalíme ho do deček

Chrápe jak Indián

Indián? říká holčička

Proč mi tak hloupě lžeš

Kdepak je ta má jehlička

Píchnu tě za tu lež

Víš co jsi? Holčička-slepička

Jen píchni! Nebolí to!

Jsi pitomá jak husička

Hloupější nad jelito

Ještě než přišlas z nebíčka

Já Bastilu už dobyl

Že jsi však hlavička maličká

Nač bych se s tebou dál zlobil?!

Strčil jsem si prst do marmelády

Strčil jsem si prst do marmelády

Tralala to jsou pády

Teď mi voní po včelách

Po rybízu v zahradách

Po slunci a po lukách

Strčil jsem si prst do marmelády

Potom jsem ho lízal ach

Jako tvář hodné babičky

Kterou nebolí už stoličky

Co zná zkazky o vílách

Potom jsem ho lízal ach

Lízal sál

Sál a lízal

Lízal dál

Až jsem ho najednou spolkl

Ani jsem se nenadál

Krokrodýlové

Krokrodýlové křoupávají krutony

Pak do města mají spěch

Nasednou na vagóny

Velikánské vagóny

A hned vpřed co stačí dech

V dlouhatánských vagónech Před smrští a tajfuny

Prostí cestující vskutku

Tlapky zkříží na žaludku

Ničeho si nevšímají

Hledí zpod své buřinky

Jak koblihy oči mají

Špičáky jak pralinky

Z chlorofylu pracky jsou

Z kůže negrů rukavičky

Nylonové kapesníčky

V řasách slzu duhovou

Hlasy jako housle znějí

A hosana k nebi pějí

Bez přestání každou chvíli

Takoví jsou krokrodýli

Jak první tak poslední

Hlavně v dubnu pěkně čilí

Maskují se čtveráci

Aby se přizpůsobili

Naší civilizaci

V stínu měst pak kráčejí

Ťapy ťapy ťapají

Srážejí se do řady

Zaútočí na vnady

Marných dívek na ulici

A tu všechny večerníky

Deníky i poledníky

- Aniž by jim daly víry -

Šíří prapodivné chýry:

"Ze slečny Schoastiky byť sice

Stvořena byla pro lásku

Nebylo nalezeno více

Než kousek gumy z podvazku"

"Bernadetu a Muriel

Už nikdo nespatřil

Za lubem pro ně kšeftík měl

Jeden moc tlustý krokrodýl"

"Jedna mladá panna

Byla nalezena

Pod hromadou šutru

Vyfásla tak doživotí na věčnosti

Tady už má utrum"

"Héloise a Julieta

Z Pont-à-Moussen obě

Opustily bez okolků

Domov na venkově

Pro lesk šalebného světa

V temné době"

Kvůli těm pánům s jazyky Kafebraundozelena

Zřely na dlažbě z chodníků

I z nóbl nočních podniků

Nebesa otevřená

Nad pouští velkoměst

Plných aut na bulvárech

I elektrických hvězd

I smutných srdcí v barech.

A to se nechci ptát

Po Anně nebo Nině

A co ty žáby jiné?

Tři komety a Luna

Vrátí nám je kdo snad?

.........................

Já mám rád krokrodýly

I jejich chmurné líce

Bloumám-li metropolí

Z ulice do ulice

Pátraje po senzacích

Krokem tak civilním

Že je jak tepot srdce

Nešilte vzrušením

Já nemám vnady přec

Nešilte vzrušením Jsem hoch

Jsem mládenec

Dřevěné nohy

Když někdo v boji nohu ztratí

Dřevěnou mu za ni přidělí

Udělali dobře milí zlatí

Copak jste znovu narůstat nohy

už někdy viděli?

Může mi však někdo říci co to znamená

Že neraší novým listím noha dřevěná?

Listím pěkně zeleným

Co by mušky oblétaly

Listím pěkně zbarveným

Kde by si motýli křídla protřepali

Taky slunce by se rádo přičinilo

Mohlo by tam i červenat ovoce

A šik by bylo velice

Nechat si na sobě hrušky zrát

Bez všech cavyků si natrhat

Jablek hrášku slív či zelí

Kdyby všichni mužští dřevěné nohy měli Ve dnech sucha je zalévali

Aby jim horko neublížilo

Byl by z nich les jemuž by konce nebylo

Jedna dáma umrlačka

Jedna dáma umrlačka

V noci u mne zvonek mačká

Pěkně jsem ji uvítal:

Pojďte na chviličku dál

Mrtvola - to znamená

Mít studená kolena

Stojí zpříma jako smrk

Rovný hřbet a dlouhý krk

Ani slůvka nepronáší

Jak bych já byl ten kdo straší

Zrak má vpadlý do té míry

Že bys prošel skrz ty díry

Páni páni k popukání

Co ta divná paní shání?

V loktuši již pravou třímá

Skrojky chleba šváby s nima

V levé smeták trčí tak

Jak křižáckých výprav znak

Co hledáte vzácná paní?

Osla - řekla bez váhání

Kdepak osel - se mnou spánek

Sdílí jen můj počuránek

(Počuránek ten je tuhle

Chvilku skokan chvilku nudle)

Blíž a blíže šla pak směle

Už jsem byl až u postele

Co je madam tohle zas?

Nejsem osel neznám vás

Tenhle nátlak nesnesu

V kapse nemám ani sous

Až vyrostu přijďte pak

Budu mít pleš prachů mrak

Máte všech pět pohromadě?

Já rád želé v čokoládě

Vtom můj skokan povstal k skoku

Dáma - druhý infarkt z šoku!

Přeložili JOSEF HIRŠAL a BOHUMILA GRÖGEROVÁ

(...) Jednou se vám, kteří cestujete málo, vám, kteří necestujete vůbec, přece jen přihodí, že musíte jet vlakem. Na nádraží je plno nákupčích. Poznáte je už na dálku, podle tváře, která jim chybí. Stejný člověk v desítkách exemplářů. Jeden a tentýž mladík, vede přestárlé řeči, jeho budoucnost je předem balzamována. Díváte se na ně trochu s obavami, jako se v dětství hledí na vyschlé starce s ponurým hlasem. Vlak přijíždí. Je to jeden z těch rychlých vlaků, které si vymysleli nákupčí pro své osobní pohodlí. Přímá linka, jasný vlak. Studená ruka větru uhlazující pole a stírající z nich vrásky, přízvučné doby, nervová vlákna. Pole opuštěná pohledem, člověkem a zvířaty. Horší kusy země hozené psům rychlosti. Krajina už není nic, a tak se jí jen projíždí. Před tímhle krajinným nic poznáte člověka vyrobeného v sérii, člověka, který tu není: jede z Paříže do Tokia, z Tokia do New Yorku. Jezdí všude, kde je elektrická země, jako mrtvola roztroušená ve své smrti. Jezdí vlaky. Jezdí vlaky, které se pohybují z místa na místo. Od ničeho k ničemu. Ve svém chvatu přiváží prázdno. Ať mluví sebevíc, slyší jen sám sebe. Ať jede sebedál, čeká ho jen on sám. Kudy projede, tam zanechá stopy šedi. Spí v tom, co vidí. Řeknete si: ti lidé, co tolik cestují, už se ničemu neblíží, nejdou dopředu, nikdy. Abychom dobře viděli nějakou věc, je nutné dotknout se jejího opaku. Nikdy jste neuměli vidět jinak: stínem jdete ke světlu. Netečností dosáhnete lásky. Stejně tak tihle cestující z luxusních vlaků, z nočních letů. Stejně tak tihle lidé vysílení finančním vyrovnáváním, s nímž přicházejí; když je spatříte, odhalíte typ člověka, který neumí redukovat, který jde podstatně dál než na konec světa. Když je spatříte, objevíte člověka vytrženého z kořenů, člověka-směsici. Člověka neutěšeného z přemíry dětství nebo z přemíry hladu. Na jeho tváři jsou všechna nebe. V jeho srdci jsou všechny hlasy. Jako by tak mohly být dva typy lidí. Lidé znehybnělí z dlouhých obchodních cest. Mají na světě své místo. Snaží se s tím místem úplně splynout. Dobývají z něj studené hmoty, mrtvé jazyky. Opodstatnění, ambici, schopnost. Vede se jim stejně v průmyslu jako v morálce, v lásce jako v účtech. Ruší všechny rozdíly v jazyce. Všude mohou šířit nemoc, kterou jsou sami pro sebe. Mohou být všude, protože jsou ze všech dob. Nákupčí je jen poslední ztělesnění zsinalého člověka. Zsinalý člověk je člověk společenský, člověk potřebný, přesvědčený o své užitečnosti. Člověk s tou nejslabší identitou - identitou snahy udržet věci tak jak jsou, identitou věčné lži života ve společnosti. A pak by tu mohl být ještě jiný typ člověka. Nepotřebný. Nádherně nepotřebný. Není to on, kdo vymýšlí trakař, bankovní karty nebo nylonové punčochy. Nikdy nic nevymýšlí. Světu nepřidává a neubírá: opouští ho. A tím je sám opuštěný, je to totéž. Spatříme ho tam i tady. Tlačí před sebou stádo svých myšlenek. Sní ve všech jazycích. Zdaleka viditelný. Jako ti lidé z pouště, ti modří. Jako ti lidé s tělem zbarveným látkou, která je chrání před sluncem. Má srdce ochromené modří. Spatříte ho tady nebo tam, ve vzpourách, které vyvolává, v plamenech, které ho stravují. V knihách, které píše. Čtete, abyste ho viděli. Čtete kvůli kočovným chvílím, kvůli závanu věty pod inkoustovou záclonou. Jdete od knihy ke knize, od ležení k ležení. Čtení je jeho cíl. Jako láska, jako naděje, bez naděje.

Přeložila EVA RUDYŠAROVÁ-MIŠÍKOVÁ

Dnes čtyřicetiletý CHRISTIAN BOBIN (nar. 1951) zredukoval svým psaním tradiční francouzskou průzračnost výrazově i tematicky natolik, že mluví vlastně jen o velkém prázdnu našich dní a životů. Nejde však o žádného modernistického asketu a příznivce bílé stránky; elementární fakta a situace se v jeho textech nevpisují na pozadí pouště, ale světelné rozlohy, která má všechnu lahodnost a slávu středomořského léta.

P. K.

Chtěl bych tu uvést historku, která se udála na jaře roku 1988, když byl náš svět ještě v pořádku a já se cítil na výši doby.

Jeden redaktor kulturní rubriky Zeitu se na mě tehdy obrátil, abych přispěl do plánované série článků na téma Budoucnost německé jednoty. Obratem a zcela si jist sám sebou jsem mu odepsal, aby mi dal s takovým nesmyslem pokoj. O německé otázce, pokračoval jsem, jsem hloubal naposled před dvaceti lety v historickém prosemináři - tehdy jsme na tohle nevyčerpatelné akademické téma s kamarády prodiskutovali celé dlouhé dny a hlavně noci, a vždycky se stejným výsledkem, že totiž pro německou otázku žádné řešení neexistuje a taky ani existovat nemusí, poněvadž se jednoho vzdáleného dne - doufejme - sama od sebe rozpustí v evropském talíři tradičně docela stravitelné polívky. A do té doby, napsal jsem mu dál, o téhle otázce dumat je pro mě ztráta času, ba dokonce že bych si stěží vymyslel nějaké jiné téma, které by mi tak příšerně lezlo krkem, a on ať si laskavě najde jiné, ví bůh, že máme dnes na politické scéně požehnaně důležitějších, naléhavějších a především aktuálnějších problémů.

Zmíněný redaktor mi za zamítavý dopis poděkoval a poznamenal, že podobnou odpověď dostal od dalších dvaceti nebo třiceti potenciálních autorů, takže se rozhodl, že od plánu na seriál upustí. To byl - opakuji - začátek roku l988.

Neuplynulo ani l8 měsíců a nadělení bylo tu. Důchodcovský režim ve východním Berlíně se zhroutil "not with a bang, but with a whimper"; do té doby všemocný Erich Honecker, který chvíli před tím skřehotavým hlasem prorokoval, že zeď bude stát ještě za sto let, se přes noc octl v domku protestantského pastora - zničehonic bez svých sinekur, bytů, kont a pornomagazínků; na scénu vstoupila čiperná persóna jménem Krenz, pár dní jakožto vrchní šéf z novinových fotografií cenila na našince zuby, aby znenadání zmizela v propadlišti jako figurka z loutkového divadýlka, kterou praštili plácačkou, a v pozici správce zbytkového jmění ho vystřídal Modrow; velice krátkou a neprůhlednou roli sehrál jistý Schalck-Golodkowski, pak v rychlém sledu vystupovaly pobledlé dámy a nevyspalí pánové - zcela vyloučeno zapamatovat si jejich jména - a rovněž dirigenti, spisovatelé, advokáti a znovu a znovu faráři; při demonstracích za svitu svící v Lipsku se už pak najednou nevolalo "Lid jsme my!", ale podivuhodně stupidně znějící "Ně-mec-ko-jed-not-ná-vlast" - a dnes, v okamžiku, kdy to píšu, je ona německá jednota, o níž se jen zmínit mi před dvěma lety připadalo jako ta nejobskurnější a nejzbytečnější spekulace, skutečností. Už ji nikdo - doma ani v cizině - nezpochybňuje. Z toho vývoje... ne, vývoj zdaleka není to správné slovo... z toho historického kalupu šla věru hlava kolem.

Bylo mi skoro jako jednomu z reprezentantů onoho důchodcovského režimu, kdysi předsedovi východoněmeckého parlamentu Horstu Sindermannovi, který v listopadu l989 vyslovil tahle od té doby okřídlená slova: "Bylo to, jako by nám najednou čtyřicet let socialismu ujelo pod nohama."

Tak nějak jsem se cítil i já a - domnívám se - že i nemálo mých vrstevníků. Ujíždělo a ujíždí nám najednou pod nohama ne sice čtyřicet let socialismu, ale čtyřicet let ustáleného, zdánlivě neměnně solidního evropského poválečného uspořádání. V tomhle uspořádání jsme totiž vyrostli. Jiné jsme nepoznali.

Ne že bychom si ho nějak zvlášť vážili, především co se týče jeho vnějších aspektů; rozdělení Evropy na Východ a Západ, rozdělení Berlína, rozdělení světa na dva znepřátelené, zbraněmi chřestící vojenské bloky nám připadalo absolutně perverzní a nebezpečné - ale právě pouze jako důsledek světové války vyvolané hitlerovským Německem, důsledek, s nímž už nezbylo než se smířit a který by bývalo možno postupně překonat nejvýš během mnoho let trvajícího vývoje. To, že účet za tuhle válku museli platit hlavně lidi na druhé straně železné opony, bylo sice velmi smutné, ale změnit se na tom nic nedalo, leda za cenu nové, ještě ničivější války.

Ovšemže nás ve škole učili, že rozdělení Německa není nic trvalého, že ústavní preambule zavazuje každého západoněmeckého politika pracovat na překonání tohoto stavu, že Spolková republika v tehdejší podobě a její hlavní město Bonn je jen provizóriem. Ale už tehdy jsme tomu moc nevěřili a postupem let jsme tomu věřili čím dál míň. Člověk nežije celá desetiletí v provizóriu - zvlášť ne v tak prosperujícím, a už vůbec ne jako mladý člověk; když v nedělních kázáních byla řeč o našich "bratrech a sestrách v zóně" nebo když nás poté, co se postavila berlínská zeď, vyzývali, abychom co výraz národní solidarity za nocí rozsvěcovali v oknech adventní světýlka, připadalo nám to stejně směšné a prolhané, jako kdyby po nás, adolescentech, vážně chtěli, abychom dávali botu do komína, protože nám do ní Mikuláš nasype čokoládu. Ne, jednota národa, všechny národní záležitosti nám byly zhola cizí. Považovali jsme je za naprosto překonanou a historií vyvrácenou ideu l9. století, kterou můžeme s klidem pustit k vodě. Vztah ke státu, v němž jsme žili - ke Spolkové republice - byl zpočátku zdrženlivě skeptický, o něco později vzdorovitý, pak pragmatický a nakonec ho - snad - dokonce spoluurčovala jistá sympatie. Tenhle stát se docela neprovizorně osvědčil, byl svobodný, demokratický, právní, praktický - a byl stejně starý nebo mladý jako my - a proto, v jistém slova smyslu, to byl náš stát.

No a pak jsme ještě upírali zrak na západ nebo na jih. Rakousko, Švýcarsko, Benátsko, Toskána, Alsasko, Provence, ba dokonce Kréta, Andalusie nebo Hebridy nám byly - abychom zůstali jen v Evropě - nekonečně blíž než tak pochybné končiny jako Sasko, Durynsko, Anhaltsko i ta dvě Burska, kterými jsme nejvýš, když nebylo zbytí, projížděli, abychom se po tranzitu co nejrychleji dostali do Západního Berlína.

A právě tato zdánlivě tak solidní půda nám ujela pod nohama. Pravé zemětřesení, přisámbohu. Jako by se jedním rázem těžiště Evropy posunulo několik set kilometrů na východ. Tam, kde dřív stála fádní zeď, ke které jsme se pokud možno otáčeli zády, se teď otevřel nezvyklý výhled, odkud to studeně táhne, a my tu stojíme a civíme tam jak ta dobytčata, kterým odstranili dlouho spuštěnou mříž, a zdráháme se tím směrem pustit.

Docela jinak se vede mladým, dvaceti- až pětadvaceti letým, jejichž systém historicko-politických souřadnic se teprv začíná tvořit. Pro ně jsou změny v Evropě, konec studené války a německé sjednocení prvními důležitými událostmi jejich uvědomělého života, událostmi, které sledují ne-li s nadšením, tedy vzrušeně a se zájmem. Za oněch hektických listopadových dní jsem se v Paříži setkal s dívkou, která teprv nedlouho předtím dorazila z Berlína, aby tu několik měsíců pracovala a učila se francouzsky. Samou nervozitou sebou jen šila na židli a zapalovala si jednu cigaretu za druhou - jenže ne snad proto, že by poprvé byla v cizině a Paříž jí připadala tak zajímavá a vzrušující jako mně před dvaceti lety. To tedy ne. Přišlo jí "absolutně nemožný" vysedávat v Paříži, když v Berlíně se "dějou věci". Po třech dnech to už nevydržela a jela zpátky, aby se svými přáteli vykutávala nejspíš kamínky ze zdi, vandrovala přes bývalou hranici sem a tam, lezla na Braniborskou bránu nebo čichala trabantí ozón, a všechno jí to připadalo děsně fajn.

Stejně tak i dnešní padesátníci, šedesátníci, jejichž vzpomínky sahají ještě do dob před vznikem Spolkové republiky a kteří momentálně třímají mocenské páky. Těm připadá ohromné, že "evropská politika se zase dostala trochu do pohybu", vyzařuje z nich důvěra a spokojenost, že jim bylo konečně dopřáno vymanit se ze stínu německé politické všednodennosti a chopit se cípku pláště dějin, aby dokonali velké dílo sjednocení.

A co teprv dědové! Političtí a kulturní kmeti generace válečné a předválečné, od Stefana Heyma přes Willyho Brandta až po čiperného staříka Augsteina! Vrhají se do dění s takovým elánem, jako kdyby je někdo nadopoval; účastní se všeho s takovým zápalem, jako kdyby německý podzim byl jejich posledním jarem, řečňují, pomáhají ten eintopf dovářet, pohnutlivě, rozhorleně, vidí se u cíle svých přání, nebo na začátku nejkrásnějších nadějí, píší přidrzlé komentáře a vůbec se chovají naprosto nekmetovsky.

Těmi pravými starci jsme my, čtyřicetileté děti Spolkové republiky. Na nás zemětřesení neudělalo žádný dojem: námi až do morku kostí otřáslo. A nejenom proto, že nic jiného jsme nepoznali: nás otřesy zastihly v nejnepříhodnější moment, protože my jsme v té životní fázi, kdy by si člověk rád udělal pauzu, zastavil se, zahleděl se zpět, provedl bilanci a pozvolna se připravil na druhou půli života. Pozvolna pravím, v naprostém poklidu, téměř důstojně. V takovém období nic neobtěžuje člověka víc než hluk a lomoz, anebo právě takové závratné urychlení událostí, jaké zažíváme právě dnes, nebo ještě spíš - jaké sviští přes naše hlavy. Vždyť jsme měli za to, že bouře máme už za sebou. Vždyť jsme se právě začali vyrovnávat se všemi věcmi života, v politice, v soukromí.

A teď, když jsme si už už mysleli, že svou existenci zvládáme a že jsme porozuměli světu a aspoň v hrubých rysech víme, jak to chodí a bude chodit... - teď se na nás v podobě německé jednoty zničehonic přivalí middle life-crisis! Bývali bychom připraveni na všecko možné, na poruchy potence, na prostatu, zubní protézu, přechod, na druhý Černobyl, na rakovinu, na čerta s ďáblem - jenom na "Ně-mec-ko-jed-not-

ná-vlast" ne! Tenhle zatuchlý politický ležák! Tuhle nejotřepanější z otřepaných odrhovaček, kterou jsme zasuli do nejzazšího kouta nejspodnějšího šuplíku.

Strach? Ne, strach není to pravé slovo. Ten, kdo je v šoku, nemá strach. Jsem poněkud nesvůj. Neurčité obavy mám. Ne ty staré, že by třeba Německo mohlo upadnout do barbarství a velikášství třicátých a čtyřicátých let. Ale přece jen obavy, že by mohly přijít těžké sociální nesváry, spousta závisti a handrkování.

Ano, a taky trochu smutný jsem, když pomyslím na to, že ten fádní, malý, nemilovaný, praktický stát, Spolková republika jménem, stát, ve kterém jsem vyrostl, už nebude existovat.

(Angst vor Deutschland, Hoffmann und Campe 1990, zkráceno)

Přeložil PETR DVOŘÁČEK

Když v roce 1935 napadla fašistická Itálie Etiopii, celý pokrokový svět se sympatiemi sledoval hrdinný boj špatně vyzbrojených a necvičených vojsk Hailé Selassieho, bránící se mnohonásobné přesile. V záplavě tragických událostí druhé světové války pak takřka bez povšimnutí proběhla italská okupace Albánie v dubnu 1939 a málokdo dnes už asi ví, že rok nato se na území Albánie prala italská vojska s řeckými, že později se tam objevili i Němci a že se národně osvobozenecké frontě Albánie podařilo všechny tyto okupanty vyhnat ze země bez zásahu spojeneckých vojsk.

Připomínám tyto skutečnosti proto, že my, kteří jsme se narodili v srdci Evropy, či spíše - jak to přesněji definoval Václav Černý - na okraji prostoru západoevropského, k němuž se kulturně družíme , míváme tendenci dívat se poněkud přezíravě na mnohé, co se odehrává od nás na východ. Jako obyvatelé malé země neseme nelibě, pletou-li si ji Američané s Jugoslávií, ale sami dokážeme projevovat okázalý nezájem o ty ještě menší a méně kulturně vyspělé , než jsme sami. Kupodivu vzdělaný Západ, který je teď náš vzor, dokonce i v nedávné minulosti rozlišoval nikoli podle velikosti, starobylosti nebo zeměpisné polohy, ale především podle skutečných kvalit. Tak se stalo, že albánského spisovatele Ismaila Kadareho , který se dostává k českému čtenáři až dnes, znají a vydávají na Západě už od počátku 70. let. Jeho kniha Generál mrtvé armády , která nyní vychází v nakladatelství Odeon v zdařilém překladu Hany Tomkové, se objevila sice na Slovensku (v překladu z francouzštiny) už v roce 1983, ale zřejmě nevzbudila větší pozornost. A to je škoda. Jedná se totiž o dokonale moderně napsaný román, poučený na italském neorealismu, který velice sugestivním způsobem vypovídá o nesmyslnosti války, ačkoli jeho děj se odehrává v hlubokém míru.

Hrdiny tohoto románu nejsou Albánci - Albánie a její obyvatelé jsou zde jen kulisou tragické anabáze cizího (tj. italského) generála, který sem přijel dvacet let po válce s velkým a vznešeným posláním a vrací se zdeptán a poražen, jako by znovu musel prožít všechny prohrané bitvy v zemi, v níž vítězství se zdálo na dosah ruky. Přijel na základě mezivládní dohody, doprovázen vojenským knězem a vyzbrojen mapami a podrobnými záznamy, aby našel hroby padlých vojáků a převezl jejich pozůstatky do rodné země. Jak prostě si všechno představoval:

Chystal se, hrdý na své poslání, do té divoké a zaostalé země, mezi ty primitivní domorodce , aby jim dokázal, že i naše smrt je krásnější než jejich život . Ale když přijel, všechno bylo jinak: Nejprve zmizela hrdost, pak slavnostnost, pak všechny ostatní představy a teď tady bloudíme uprostřed všeobecné lhostejnosti mezi nevyzpytatelnými a výsměšnými pohledy, dva ubozí klauni války, nešťastnější než všichni ti, kteří bojovali v této zemi a byli poraženi. (str. 149)

Ale zklamání nepřinesla generálovi jen Albánie, ale i jeho vojáci. Tohle že byli ti krásní a stateční hrdinové? Těch čtyři sta mužů, kteří zahynuli bez jediného výstřelu hned při vylodění, nebo těch padesát vojáků podřezaných a ubodaných bajonety přímo v kasárnách, nebo snad všichni ti zběhové a marodéři, kteří skončili život před popravčí četou? Prapor horských myslivců, které pohltily albánské hory i s jejich mulami, prostitutka, která rovněž položila život za vlast při výkonu svého povolání, dvanáct vojáků, kteří se v panice v noci postříleli mezi sebou, nebo snad dokonce mladý nadějný plukovník, zamordovaný vesnickou ženou, které popravil muže a znásilnil dceru? Tito vojáci nemohli naplnit generála hrdostí, ba ani lítostí, a jak se postupně seznamoval s jejich osudy, začínali mu nahánět hrůzu, pronásledovali ho v bezesných nocích, až k nim začal pociťovat nenávist: nikoli jako k příčině svých útrap, ale jako k živoucí bytosti, která ho chce zničit. Nakonec se generál proti svým vojákům vzbouří. Ale je to vzpoura marná, protože i on je jedním z nich, i on byl v této zemi poražen.

Zdánlivá tragika celého vyprávění je mistrovsky vyvážena skutečností, že čtenář (který - stejně jako autor - není s to sdílet generálovy ideály ani jeho prvotní víru v posvátnost celé mise) takřka škodolibě sleduje generálovu anabázi a s uspokojením zaznamenává všechny jeho porážky, až po tu definitivní.

Román Ismaila Kadareho Generál mrtvé armády byl přeložen asi do třiceti jazyků a v roce 1982 byl zfilmován s Marcellem Mastroiannim v jedné z hlavních rolí. Udivuje nás silou myšlenky i formální vyzrálostí, vlastnostmi, které ho řadí k těm nejlepším protiválečným románům.

OLGA HOSTOVSKÁ

(Ismail Kadare: Generál mrtvé armády. Přeložila Hana Tomková. Praha, Odeon 1991, 280 str.)

Emigrantská literatura nemusí vždycky vznikat jen z politických důvodů. Někdy je motivována pouze vlasteneckým cítěním a touhou po duchovním kontaktu s domovinou.

Před jedenácti lety začal ve švédském Göteborgu vycházet časopis Uttar prabásí (Severský emigrant), literární čtvrtletník pro Bengálce žijící ve skandinávských zemích. Vydávání krajanských periodik asi nikdy není záležitost výnosná, zde však nad obvyklými potížemi ekonomickými čněly problémy rázu technického: bengálština má - jako všechny ostatní indické jazyky - zvláštní písmo a ve Skandinávii pro ni neexistuje tiskařský stroj. K dispozici byl pouze xerox. Bengálští zapadlí vlastenci museli v prvních letech vyvíjet píli přímo mravenčí. Svoji vlastní tvorbu psali ručně, články přetiskované z bengálských časopisů rozstříhávali do sloupců a se značnou výtvarnou fantazií nalepovali, zmenšovali a kombinovali, aby jimi osadili stránky co možná nejlépe. Zahraniční přispěvatele, píšící bengálsky, prosili: Pište čitelně, váš dopis bude uveřejněn v původní formě. Byly tu i rubriky psané anglicky a švédsky a kombinace dvojího písma, tří jazyků a očividné autorské námahy působila atraktivně.

Jak doba pokročila, změnil se název na Uttará path (Severská cesta), což není důležité, ale - a to je významné našel se i snadnější způsob vydávání. Nyní dají ve Švédsku číslo dohromady jen tak nanečisto, pošlou je do bangladéšské Dháky, tam jim zúčastněný spolupracovník vytiskne jednu kopii, zašle ji zpět a v Göteborgu časopis rozmnoží na xeroxu. Je to jednodušší, než bývalo, pořád však ne ještě dokonalé. Obrázky jsou zamlžené, až nejasné a cokoliv nad tento standard vyžaduje další námahu. Tak půvabná barevná reprodukce na obálce posledního čísla musela být na každý výtisk ručně přilepena.

Přesto náklad vzrostl z původních 30 na 500 kopií a zvlášť přibyla anglo-švédská mutace. Zmírnily se i těžkosti ekonomické: švédská vláda poskytuje menšinovým časopisům finanční příspěvky. I tak je ovšem Severská cesta luxus, na nějž přispívá většinou svého občanského platu hlavní redaktor Gadžendra Kumár Ghoš i redaktoři Mir Motanar Áli a Indrání Jonssonová.

Jak jména redaktorů napovídají, je jeden z nich hinduista, druhý muslim a třetí je Bengálka provdaná za Švéda. A jak vysvítá ze způsobu vydávání, spolupracují tu příslušníci obou států, mezi něž bylo Bengálsko rozděleno, totiž Bangladéš a Indie, a samozřejmě Švédsko. Spolupráce a ne komunalistická řevnivost - to je hlavní ladění Severské cesty. Kéž by tomu tak bylo i mezi emigranty z daleko méně rozvojových zemí!

Ještě k obsahu časopisu: Otiskuje původní bengálskou tvorbu povídkovou i básnickou, přináší ukázky tvorby výtvarníků a dramatiků, recenzuje významné nové bengálské i evropské knihy, referuje o kulturním životě v Indii a Bangladéši a o aktivitách bengálských emigrantů ve Skandinávii i jinde ve světě, podrobně zpravuje o všech významných světových kulturních oceněních. Když např. dostal Nobelovu cenu Jaroslav Seifert, vyšel tu jeho životopis a překlad mnoha básní, přes angličtinu i přímo z češtiny, pořízený pražským Bengálcem Asitem De. Ten pro Severskou cestu přeložil i básně Šrámkovy, Březinovy, Nezvalovy, Kainarovy a Holubovy.

Bengálských emigrantských časopisů vychází ve světě několik. Nejstarší v Londýně, dále ve Spojených státech, v Kanadě, v Německu. Nezaujatý Středoevropan se táže: Mají to ti Bengálci zapotřebí? Vždyť při jejich západních platech by pro ně bylo daleko jednodušší objednat si některý ze zavedených renomovaných časopisů v Kalkatě či v Dháce. Nedělají to bohužel ani pro své děti. Ty sice bengálsky hovoří, ale bengálsky psát a číst už často neumějí.

Jediná odpověď asi je: Činí to z potřeby osobní aktivní účasti na kultuře své země. Snad i z potřeby prokázat svou nezávislost na vševládnoucí honbě za výdělkem.

Až se z ekonomického nezbytí v této zemi opět obrátíme k samizdatům, vzpomínejme na pány Ghoše a Áliho, jak v Göteborgu vlepují obrázky do Severské cesty. Bude nám to posilou.

HANA PREINHAELTEROVÁ

Když byl THOMAS HEYDRICH malý, jeho rodina bydlela ve vybrané čtvrti na Prinzregentstrasse v Berlíně. Velký dům v sousedství - s velkým krásným vnějším schodištěm, na kterém jsem si jako malý kluk hrával - patřil Židům. O Křišťálové noci ho vypálili. Viděl jsem, jak z oken lítá nábytek, taky piáno, jen si to představte, piáno. Vzpomínám si, že jsem se ptal, proč nezavolají hasiče. Byl jsem totiž z muzikantské rodiny a věděl jsem, že i sousedi jsou hudebníci. Zeptal jsem se tedy, ale umlčeli mě. Potom si brzy povšiml nápisů v krámech a na lavičkách ve veřejných parcích: Židům vstup zakázán. Na všechno se pamatuji a oni také. Jsou to lháři, celá generace lhářů.

V roce 1941 požádal jeho otec, novinář, aby ho poslali na východní frontu jako prostého vojáka do zpravodajské jednotky. Otec měl velmi šťastnou povahu, byl velice dobrosrdečný. Zbožňoval jsem ho. Dnes si myslím, že chtěl pryč z Berlína, protože v něm začínaly hlodat nějaké pochybnosti. Vzpomínám si dobře, že na dovolenku přijížděl ve stále stísněnější náladě. Matka se ho často ptala, proč je tak smutný. Odpovídal jen: "O tom si promluvíme až po válce." Myslím, že dnes se v Německu rozhostilo jakési konspirativní mlčení o tom, co na východní frontě viděly milióny bývalých německých vojáků .

Je to důležitá kapitola naší německé národní patologie, která dosud není vyřešena. Díky všem těm lžím a mlčení se historická skutečnost proměnila v mýtus o "obyčejné válce". Ty milióny vojáků se účastnily vraždění stamiliónů lidí, žen a dětí židovské i jiné národnosti.

O tom se většinou ve filmech a tisících novinových článků, popisujících vyhlazování v plynových komorách okupovaného Polska, nemluví. Ve stovkách malých i velkých okupovaných ruských měst odváděli nacisté všechny Židy, muže, ženy i děti, ale i místní komunistické funkcionáře, na předměstí a tam je stříleli. Plynové komory v Polsku fungovaly tajně, byly střežené ostnatým drátem. Tyto vraždy však byly nařízeny oficiálně, jsou o nich svědectví v archívech, ty vraždy se páchaly za bílého dne.

Nikdo o nich nemohl nevědět. Po válce vojáci pocítili potřebu pohřbít ty hrůzy co nejhlouběji do svého vědomí. Kdo ví, zda se ty jizvy později nepodebraly a neotrávily všechny jejich činy a myšlenky. Taková je naše zem.

THOMAS HEYDRICH nevěří, že otec věděl o ukrutnostech, jichž se dopustil jeho strýc před tím, než na něho byl spáchán atentát. Na jedné fotografii stojí otec v uniformě četaře mezi Hitlerem a Göringem: účastnil se národního pohřbu mého strýce v červnu 1942. Týž den nám o něco později jeden důstojník doručil tlustý dopis, který objevili v strýcově trezoru. Byl adresován mému otci. Vzal ho a odešel s ním do pokoje. Vrátil se až za několik hodin, celý bledý, se svazkem papírů v ruce. Šel do kuchyně, kde jsme tenkrát měli ještě stará kamna na dříví, a pálil stránky jednu po druhé, pomalu, jako by to byl nějaký obřad. Byla těch listů dobrá stovka. Byli jsme při tom, když je pálil. Nakonec málem omdlel. Matka ho uchopila za ruku a zeptala se ho, co v dopise stálo. Odpověděl: "Nikdy se mě na to neptej. Nemůžu o tom mluvit, dokud to všechno neskončí." Thomas je přesvědčený, že strýc v dopise vysvětlil otci všechno, co se chystal podniknout, a snažil se ospravedlnit všechno, co vykonal pro nacismus. Dopis zřejmě "zapůsobil": Thomasův otec - ač se to zdá neuvěřitelné - se stal aktivním antinacistou a vyráběl na vlastních tiskárenských strojích falešné pasy a jiné oficiální doklady, které umožnily mnoha lidem, zejména Židům, odejít z Německa.

V roce 1944, v domnění, že je prozrazen, napsal rodině dopis na rozloučenou a střelil si kulku do hlavy. Cítil se nejspíš tenkrát zrazen a poraněn a dospěl k názoru, že jeho smrt bude pro nás, v případě, že by gestapo odhalilo jeho činnost, nejlepší ochranou. Nikdy jsme se nedověděli, jak se na jeho protinacistické akce přišlo. Toho večera k nám přišel prokurátor a celou noc spolu mluvili v otcově pracovně. Po jeho odchodu spáchal otec sebevraždu .

Thomas se dozvěděl o otcově protinacistické činnosti až o mnoho let později. Po otcově smrti rodina trpěla hořkým pocitem zrady. Dnes ho samozřejmě chápu. Ale kdyby býval zůstal naživu, bylo by mi to velice pomohlo. Byl by se musel vyrovnat s pocitem viny, kterým sám trpím už tolik let. Sňal by ze mě ten strašlivý kříž a nesl by ho místo mě ...

Pocitem viny jsem začal trpět až několik týdnů po válce, když jsem viděl fotografie a četl vyprávění o všech těch hrůzách. Ten pocit se v průběhu dvaceti let velice prohloubil. V jistém smyslu jsem zaujal místo tam, kde měli stát jiní: moje teta, která byla tak hrdá na svého muže, její tři děti, které z nepochopitelných důvodů v životě netrpěly pocitem viny, moje matka, která odjakživa podvědomě strýce nenáviděla a pohodlně se tou včasnou nenávistí zaštítila. Otec už tu nebyl. Vina za ďábelské činy spáchané mým strýcem tedy padla na mě.

Syn Martina Bormanna, přezdívaný rodinou a přáteli svého otce KRONZI (podle Kronprinz - korunní princ) hledal po pádu říše svobodu v duchovní kázni katolické církve. Takový postoj má nesporně psychologické opodstatnění.

Z jeho vyprávění jasně vyplývá, že kněží, kteří se ujali toho osamoceného a zoufalého chlapce, mu zachránili nejen zdravý rozum, ale i život. Naučili ho zacházet s duchovním potenciálem. Soudí pronikavě nejen ostatní, ale i sebe. Prozřetelnost chtěla, bych byl v okamžiku pádu říše sám. Byl jsem tak zanícený mladý fašista, že kdybych zůstal s matkou a se sestrami, mohlo by to nepříznivě ovlivnit jejich další vývoj.

Stojí za zmínku, že všech devět Bormannových dětí zavrhlo politické přesvědčení svého otce. Morálně i duševně však nejvíc trpěl nejstarší Martin.

Nejmladší bratr, který se narodil r. 1943, se od všeho dokázal odpoutat, vypráví Martin. Tvrdí, že s otcem nemá nic společného. Prý ho jen zplodil, byla to jen biologická záležitost, která ho s ním nijak nespojuje. Pro něho otec neexistuje.

Martin a jeho sourozenci však pochybují o tom, že jejich otec zemřel, na rozdíl od berlínské policie, která r. 1973 vydala prohlášení, že Bormann je mrtev.

Na kostře, kterou nám ukázali, nebyly viditelné stopy po úrazu, který otec utrpěl před válkou. Věděli jsme o něm jenom my, policie o tom zranění neměla tušení. Spadl z koně a zlámal si klíční kost. Lékaři nás ujistili, že takové poranění by na kostře muselo být rozpoznatelné ještě za mnoho let. Vyšetřovatelé z Frankfurtu mi řekli, že sledovali přes čtyři tisíce stop. Možná už byli unaveni a pokusili se celý případ politicky "pohřbít".

Martin vypráví, jak do jeho mysli i do myslí jeho sourozenců vnášela po dlouhá léta nepokoj a zmatek četná svědectví lidí, kteří tvrdili, že viděli Bormanna. Jednomu z těch svědectví málem uvěřili. Šlo o výpověď jednoho z členů předválečného parlamentu, Paula Hessleina, který otce dobře znal. Tvrdil, že na chilské hranici potkal v padesátých letech tři jezdce na koni. Byl přesvědčený, že jeden z nich je můj otec, protože prý řekl: "Není tohle Paul Hesslein?"

Martin krčí rameny. Jestli se mu opravdu podařilo utéct, nemyslím, že by se snažil navázat s námi kontakt. Pokud ví, jakým směrem se ubírá můj život, byl bych jistě poslední člověk, se kterým by se chtěl setkat. Jestli to všechno přežil, určitě chtěl zůstat sám, založit nový život.

Martin je vykonavatelem otcovy poslední vůle; má kontrolní právo nad jeho spisy, dopisy ženě Gerdě, dopisy Gerdy Bormannovi a kompletními archívy Hitlerových monologů při jídle v Berghofu, v Berlíně a v jeho venkovském generálním štábu. Na Bormannův rozkaz byly všechny Hitlerovy výroky zachovány pro potomstvo; úryvky byly později publikovány pod názvem "Hitlerovy výroky u stolu".

Převážná část těchto dokumentů se nachází v rukou Francoise Genouda, bývalého švýcarského bankéře, který po válce přesvědčil Hitlerovy a Bormannovy dědice, aby mu prodali nakladatelská práva. Genoud sice později musel podstoupit mnoho procesů, aby tato práva směl uplatnit, získal však dokumenty legální cestou a zůstávají doposud v jeho vlastnictví.

Genoud a Martin Bormann se dnes octli ve slepé uličce: nemohou se dohodnout na publikaci dalších částí těchto dokumentů. Obávám se, že Genoud má nějaké postranní politické úmysly, prohlašuje Martin Bormann. Chci za každou cenu zabránit, aby tyto dokumenty, nad nimiž máme kontrolní právo, mohly jakýmkoli způsobem posloužit při rehabilitaci národního socialismu. Moji sourozenci jsou v tom se mnou zajedno.

Jednu z posledních seancí věnovala skupina problémům východního Německa a sjednocení obou zemí. Ve východním Německu, říká Martin Bormann, neměli jako u nás na Západě možnost pozvolna se vyvíjet, podstoupit ten dlouhý proces vědomé sebereflexe. Poznali jenom pětasedmdesát let nepřetržité diktatury. Bylo by naivní myslet si, že když odstraníme zeď, zmizí jim všechny klapky z očí. Musíme být velice obezřetní. Jakmile někde zpozorujeme zhoubnou sněť rasismu, musíme proti ní okamžitě zakročit. Jakmile se k nám donese, že byla ohrožena lidská důstojnost kteréhokoli jedince, ať už jde o cizince - to se v západním Německu stává až příliš často - nebo o věřící či lidi jiné pleti, je třeba protestovat a argumentovat. Nikdy nesmíme dopustit, aby se beztrestně šířily názory tohoto druhu.

Před padesáti lety zplodila malá skupinka lidí něco nestvůrného. Ale ti ostatní, kteří o všem věděli, jim v tom nezabránili.

Začalo to jako dnes, nápisy na zdech, vulgárními žerty a spikleneckým pomrkáváním. Tenkrát byli napadáni Židé, dnes jsou to Turci a Vietnamci. Jediný způsob, jak ukončit tuto obludnou rasovou diskriminaci, je, aby nikdo z nás nikdy nepřipustil její sebemenší projev. Jsem přesvědčen, že je to i naše poslání. Nás, Hitlerových "potomků".

Skupina je znepokojena pravicovými extrémisty, kteří se vynořují ze všech stran jako houby po dešti. Všichni se obávají rostoucí xenofobie a nevraživosti mezi oběma částmi dříve rozděleného Německa. Rádi bychom přednesli výsledky svého úsilí na veřejnosti, vysvětlili lidem, jaký je cíl našeho snažení. Na základě toho, co jsme se v průběhu posledních dvou let dozvěděli sami o sobě, chceme nabídnout pomoc i dalším skupinám po celé zemi, v Mnichově, v Bonnu, v Hamburku... a taky v Lipsku a v Berlíně.

Naše úsilí nesměřuje k tomu, abychom za sebou bořili mosty, ale abychom se naučili se svou minulostí žít, uzavírá Dan Bar-On.

Podle zahraničních pramenů s použitím reportáže Gitty Serenyové zpracovala dj

A pak je tu ještě jiný, obsáhlejší stud, stud nad světem. Památný výrok anglického básníka Johna Donna, který byl nesčetněkrát citován při vhodných i nevhodných příležitostech, praví, že žádný člověk není ostrov a že každý umíráček zvoní za každého. A přece jsou lidé, kteří nad vinou svých bližních či nad svou vlastní krčí rameny, jako by ji neviděli a jako by se jich netýkala. Tak se chovala převážná část Němců během dvanácti let Hitlerovy vlády v iluzi, že kdo nevidí, neví, a že nevědomost je zbavuje jejich dílu spoluviny či tichého souhlasu. Ale nám (vězňům v Osvětimi, pozn. překl.) bylo útočiště záměrné nevědomosti, partial shelter , jak říká T.S. Eliot, odepřeno: nemohli jsme nevidět. Obklopovalo nás moře minulé i přítomné bolesti, jehož hladina rok od roku stoupala, až nás téměř zatopila. Bylo zbytečné zavírat nad ní oči nebo se k ní obracet zády, protože byla všude kolem nás, na všech stranách až k obzoru. Nebylo možné - ani jsme nechtěli - být ostrovy. Spravedliví mezi námi, a nebylo jich víc ani míň, než v jakékoli jiné lidské skupině, pociťovali výčitky, stud, zkrátka a dobře bolest za vinu jiných a nikoli vlastní, do níž se však cítili být vtaženi, neboť tušili, že co se děje kolem nich, v jejich přítomnosti, je neodvolatelné. Nesmělo se to už nikdy smazat: tím by se prokázalo, že člověk, lidský druh, zkrátka a dobře my, jsme potenciálně schopni vybudovat nekonečný kolos bolesti a že bolest je jediná síla, která vzniká z ničeho, bez výloh a bez únavy. Stačí nevidět, neslyšet, nic nedělat. (Primo Levi: Potopení a zachránění, Index 1989)

Jako dovětek ke Generaci hanby otiskneme v příštím čísle výňatky z knihy Reinharda Gehlena, muže číslo 2 německé kontrašpionáže za II. světové války, nazvané Služba.

Ministr Rašín : "Páni kapitalisti, buďte beze strachu. Třímiliardový schodek uhradíme všeobecným zdražením a daň z velkého majetku může býti minimální."

Kresba Josefa Líra, z časopisu "NEBOJSA" 1918-1920

PRAHA: Národní: Čt Giselle. Pá (prem.), So o. a v. Sevillský svůdce a kamenný host. Po TANEC PRAHA '91: Lyon Opéra Ballet (Francie). Út TANEC PRAHA '91: Pražský komorní balet. Smetanovo: Čt Rigoletto. Pá Il Trovatore. So, Út Únos ze serailu. Ne La Traviata. St Tosca. Nová scéna: Čt Nebezpečné vztahy. St TANEC PRAHA '91: Ton Simons and Dancers (USA). Laterna magika: (na Nové scéně): Pá, So o. a v., Po, Út Kouzelný cirkus. (v Paláci kultury): Čt Odysseus. Albatros: Čt-So, Út, St Anatomie polibku (Černé divadlo F. Kratochvíla a Mimtrio). Ne, Po Mime Show (Mimtrio). A-scéna: Po-St (vždy 17.30) Les Mozartiens (Balet deseti). Branické divadlo pantomimy: Čt Requiem (Studio pohybového divadla). Činoherní klub: Čt, St Pension pro svobodné pány. Pá, Po Žebrácká opera. So, Út Obsluhoval jsem anglického krále. Disk: Čt Darebák. Pá Nouzov, U stolu. St Od desíti k pěti. Divadlo na Pohořelci: Čt-So, Út, St: The Best of Black Theatre (Černé divadlo Jiřího Srnce). Divadlo na Starém Městě: Út Hadrián z Římsů (prem.). Divadlo u Jindřišské věže: St Godspell - turné z Kalifornie do Československa. Divadlo v Řeznické: Po Zvěstování Panně Marii. Út Václav Hrabě: 50. St Plešatá zpěvačka (DAMU). Divadlo za branou II: Čt Višňový sad. Út, St TANEC PRAHA '91: Sinopia (Švýcarsko). E. F. Buriana: Čt, Út Vražda jako poznaná nutnost. Pá Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Po Shapira. St d. Elixír mládí. Hudební v Karlíně: Čt Veselá vdova. Pá, So d. a v. Divotvorný hrnec. Út, St Někdo to rád horké. Járy Cimrmana: (v Divadle Solidarita): Čt Dobytí severního pólu. Jiřího Grossmanna: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Klicperovo: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Komorní opera Praha: Opera Furore: (v Malostranské besedě): So, Ne (vždy 19.00 a 21.00) Andy Warhol. Opera Mozart: (na A-scéně): Čt, Pá Figaro? Figaro! So o. a v., Ne The Best of Mozart. St Bastien und Bastienne (prem.). Lyra Pragensis: (v Lobkovickém paláci): Čt Zlatá slova Pythagorova. Út Chyba broskví - J. Skácel. Maltézská zahrada: Čt Komtesa naruby (Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav). Městská divadla pražská: Divadlo ABC: Čt, Pá Tři mušketýři. So, St (prem.) Černošský Pánbůh a páni proroci. Po Kdo se bojí Virginie Woolfové (Nová scéna Bratislava). Út Tango (Nová scéna Bratislava). Rokoko: Čt, Út Pat aneb Hra králů. Pá, So, Po Zrození pohromy. Divadlo "K": Čt Bílé manželství. Po Achterloo. Út, St Summit. Na Vinohradech: Čt Mistr a Markétka. Pá Dohazovačka. So Macbett. Út Oldřich a Božena. Na zábradlí: Čt Etudy. Pá, So Sny. Po Tatarská pouť. Út Caligula. St Don Juan. Pan Optikum - Ta Fantastika: (v kině Světozor): Denně (20.30) Aspect of Alice (česko-americké černé divadlo). Pod Palmovkou: Čt d. (veř. gen.), Pá (1. prem.), So, Po d. (veř. gen.) a v., Út (2. prem.), St Praha je všech Čechů ráj - kabaret. Pražská herecká společnost: (v Městské knihovně): Čt o. Ypsilonka ve večeru na přidanou. (v Supraclubu): Út o. a v. Muž v dívčí škole (předprem.). Rampa: Čt Představení má tři části. Pá (21.00) Šest asociací na téma setkání (Divadlo Ř 5). Po-St Jaro národů (Scena 6 Lublin, Polsko). Realistické: DIVADLO NA ZÁJEZDU. Reduta: (Divadelní sál): Čt Dvakrát Jiří (J. Císler a J. Wimmer). So o. a v. Setkání sousedů v Redutě (Divadlo Ypsilon). Út Adam a Eva aneb Stvoření světa (Divadlo Illusion). St Pierotův sen (Černé divadlo). (Jazzklub): Čt Xtet Víta Fialy. Pá The Czech swing. So M. Montanaro, A. Vitouš, V. Havel. Po M. Kratochvíl, T. Ackerman, M. Montanaro. Út Playing people. St Revival swing. Říše loutek: Čt-Ne, Út, St: Don Giovanni (Národní divadlo marionet). Semafor: Čt Ach ta láska nehezká. Pá, So Koupil jsem si knot. Út, St Výhybka. Spejbla a Hurvínka: Čt Spass mit S + H. Po Lakomec (Divadelní společnost Josefa Dvořáka). Út S Pydlou v zádech (Divadelní společnost Josefa Dvořáka). Studio Ypsilon: Čt Večery pod lampou. Pá, Po Mozart v Praze. Ne, St Sebevrah. Viola: Čt Stop-time Václav Hrabě. Pá Jiří Stivín and Co - Jazz kvartet. So Naima. Po Noc s Hamletem. Út Autoři čtou: Pod klenbou katedrály - F. D. Merth. St Z času deníků. Žižkovské divadlo TGM: Čt Čekání na Godota. Ne (18.45) S. Beckett - komponovaný pořad. Po Manon Lescaut (DIK). Út Josef Lang, c. k. popravčí (Činoherní studio Ústí n. Labem). St Hodinový hoteliér. Výstaviště: Programy v rámci Všeobecné jubilejní výstavy sledujte v denním tisku, rozhlase, televizi a na plakátech.

Představení pro děti:

Albatros: So (10.30 a 14.30), Ne (14.30) Kdo je na světě nejšikovnější. St (14.30) Malované pohádky. Divadlo bez opony: (v KS Klubka): So (15.00) Pohádky pro Honzíka. Divadlo dětí Praha: St (10.00) Červené pantoflíčky. Divadlo na Starém Městě: Pá (9.00) Čert, Bára a z pekla štěstí. Po (9.00) Cirkus u dvou šašků. Divadlo u věže: Čt (9.00 a 11.00), Pá (9.00) Loupežníci na Chlumu. Po-St (vždy 9.00) Šípková Růženka. Jiskra: Út (17.00) Pohádka o zlaté rybce. Maltézská zahrada: Po (10.00 a 14.00), Út, St (vždy 10.00) Kniha džungle (Středočeské divadlo Kladno/Mladá Boleslav). Říše loutek: DIVADELNÍ PRÁZDNINY. Spejbla a Hurvínka: Čt, Pá, Út, St (vždy 10.00), So (14.00 a 16.30), Ne (14.00) Hurvínek na Divokém západě. Pant klub Unijazz: Ne (15.00) Bylo jednou jedno loutkové divadlo. Dům dětí na Pražském hradě: So (15.00) Pohádka o ztracených tónech. Ne (15.00) Martin detektivem. St (14.00) O Honzovi a víle Verunce.

Kluby:

Press Jazz Club: Čt Gera Band. Pá Playing People. So Big Band V. Kozla. Po PF kvartet. Út Najponk trio. St Sclerotic Swing. Supraclub: Čt Slzy na stoncích trávy aneb pocta Otu Pavlovi. Út Jarmark lásky - I. Hodková. Denně (22.30) Night Stream. Klub obchodu: (v Pařížské): Út Kanál K. O. 4 (Divadlo Dostavník, prem.). (v Trojické): St Děkujeme, pane Mozarte (Tomášské dechové kvinteto). Klub školství a vědy: Pá, Út, St Jazzové večery. Městská knihovna: Čt-So, Po-St (vždy 21.00) Jazz Mime Story (Černé divadlo Image a Naima). Slovanský ostrov: (vždy 18.00) Pá Naima. Út Steamboat Stompers. St Old Gold Canal Jazz Band. Malostranská beseda: Čt L. Pospíšil a B. Zatloukal. Pá Bluesberry. So, Ne (vždy 17.00) M. T. S. - Les Petits Riens. Po Golden Swing. Út Kuchyň Ivana Vyskočila. St Balada pro banditu (Divadlo Malostranská beseda). Baráčnická rychta: Út, St Schwobbel a Max (SRN) - pantomima. Jazz Art Club: Čt Radio Big Band. Pá Petr Kořínek Quartet. So Vojtěch Eckert Trio. Ne Milan Svoboda Quartet. Út Z. Sarka Dvořák a M. Křivánková. St I. a V. Havlovi. Amfora: Út Saxofonické kvarteto a hosté. Delta: Čt Žlutý pes a Tatabojs. Pá Bez ladu a skladu. St Mlýny (divadlo Sklep). Pant klub Unijazz: Čt Autorský večer - Martin Vopěnka. Na Petynce: Pá Půl tváře, Garáž. Po Máci, Hop Trop. Út Dux. St Šmytec černých vikomtů aneb Případ majora Částka (divadlo Kulho). Dům armády Praha: (Divadélko v suterénu): Po J. Nedvěd - recitál. ("A" klub DAP): Hraje Hravé divadlo Jiřího Císlera Svobodná scéna. Čt Jevištní happening. Út, St Smutná neděle. Jiskra: St Večer s M. Ebenem. Dům slovenské kultury: Čt Černoch si spieva blues. Út, St d. Ohňový večer (Divadlo jednoho herce Opava). St L. Pospíšil - recitál.

BRNO: Janáčkovo: Pá (prem.), So Carmen. Ne Vivat Rossini, Edith Piaf, Rhapsody in blue. Út Symfonietta, Concerto grosso, Nelítostné hříčky lásky, Podivuhodný mandarin. St d. Žebravý student, v. Carmen. Mahenovo: Čt Návštěva staré dámy. So Shapira. Po Supermanka. Út d. Naši furianti. St Asanace. Reduta: Čt d., Pá d. Musical Superstar. Po d. Kytice. St FESTIVAL TANCE BRNO '91: Bill Young and Dancers (USA). Divadélko Na hradbách: (vždy v 17.17) Čt (prem.), Pá, Po Labutí píseň. Út Malý princ. St Sen ve třech. Bratří Mrštíků: Čt d. (veř. gen.), Pá d., So (18.00, prem.), Út d Hrátky s čertem. Čt, St Mandragora. Pá Liška a hrozny. U Jakuba: Čt, Út, St Tři ve tři. Pá d. Cesta kolem světa za 80 dní. Po (10.00) Popelka. Út (10.00) O kočičím zpívání. Divadlo Husa na provázku: Čt-So Panna a netvor. Po, Út Evropa, Evropa. Komorní opera: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Kabinet Múz: (Divadlo): Čt-So Tutuguri (HaDi). Po, Út (vždy 18.00) Kohout světapán (Kammertheater Neubrandenburg), (vždy 20.00) HaDi - v prostorách Kapucínských zahrad. (Café): Čt Exhibice M. Dohnala. Pá Za ptákem pták - rockoví textaři. Malé divadlo hudby: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Divadlo Pro100r: Čt, So Střemhlav. Loutkové divadlo Radost: Čt (8.30) Kolíbá se velryba. Pá (9.00) Bajaja. Po (9.00), Út, St (vždy 8.30 a 10.30) O třech malých prasátkách. Loutkové divadlo Jitřenka: Hraje v Muzeu města Brna (Letohrádek Mitrovských) na výstavě 60 let Divadla Jitřenka: St (16.00), So (15.00) a Ne (10.00 a 15.00).

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské: (Divadlo): Čt, Po, St Zimní pohádka. Pá Venkovské zpěvačky. So August August, august. Po, Út (vždy 10.00) My se vlka nebojíme. Út Cestující bez zavazadel. (Dům kultury): Čt d. Marná opatrnost. So Netopýr. Divadlo pro 111: Čt o., Po o., St Za každou cenu. Divadlo M: (v parku zámku Český Krumlov): Čt, Pá (vždy 9.00 a 11.00) Princ Bajaja.

ČESKÝ TĚŠÍN: Těšínské: Pá Kdes byl(a) dnes v noci, miláčku? Ne o. Andělika a laskavec.

HRADEC KRÁLOVÉ: Klicperovo: (Divadlo): Pá d. Bosé nohy v parku. Út o. Hra o králi Davidovi. St (10.00) Čert, Bára a z pekla štěstí, o. Idiotka. (Klub): Út "Ukaž?!" Divadlo Drak: DIVADLO NA ZÁJEZDU.

CHEB: Západočeské: So Milenci a vrazi (Činoherní studio Ústí n. Labem).

JIHLAVA: Horácké: So (prem.), Ne Děvče z předměstí. Út o. Zpívající Benátky (dern.). St Arcikuplířky.

KARLOVY VARY: V. Nezvala: Čt Malováno na skle. Pá Slečnu pro Jeho Excelenci, soudruzi! (dern.). So Pašije české. Po (10.00 a 12.00) Neemigranti (Karlovarské hudební divadlo). Út ...Vstupte! (dern.). St Maribel a podivná rodina.

KLADNO / MLADÁ BOLESLAV: Středočeské: v Kladně: (Malá scéna): Čt Líbánky ve čtyřech. St d. Manon Lescaut (DIK Praha). (Divadelní klub): Út Vyšetřování případu (Dividýlko Slaný). v Mladé Boleslavi: Pá (prem.), So, Út, St Škola základ života. KOLÍN: Divadlo: St I motýli jsou volní.

LIBEREC: Šaldovo: Čt, Ne Charleyova teta. Pá Zahraj to znovu, Same! (dern.). Út Komedie potmě. St Špalíček. Malé: So Ministr a anděl. Po Proces. Naivní divadlo: NÁRODNÍ PŘEHLÍDKA INSCENACÍ PROFESIONÁLNÍCH LOUTKOVÝCH DIVADEL. Ne (20.00) Vstupte! (Naivní divadlo Liberec). Po (9.00) Pět pohádek Aloise Mikulky (Divadlo Lampion Kladno), (11.00) Kubula a Kuba Kubikula (Divadlo M České Budějovice), (15.00) Pohádky pana Pohádky (Divadlo rozmanitostí Most), (18.00) Čin - čin (Divadlo PIKI Bratislava). Út (9.00) Kolíbá se velryba (Divadlo Radost Brno), (14.00) Paví král (Divadlo u věže Praha). St (9.00) Haló, Jácíčku (Divadlo dětí Alfa Plzeň), (11.00) Když jde kůzle otevřít (Naivní divadlo Liberec), (14.30) Ptačí pohádka (Divadlo loutek Ostrava), (19.00) Hiiri morsiamena - Myška nevěstou (Divadlo Mukamas Tampere, Finsko).

MOST: Městské: Čt, Út Babička. Pá d., St d. Naši furianti. Pá Figarův rozvod. Ne (na Hněvíně, 18.00) Aucassin a Nicoletta. Po Peer Gynt. St Podskalák (Krušnohorské divadlo Teplice). Divadlo rozmanitostí: TENTO TÝDEN NEHRAJE.

OLOMOUC: Státní divadlo O. Stibora: Velké: Čt Lazebník sevillský. Pá OLOMOUC INTERNATIONAL MUSIC FESTIVAL. Nápoj lásky (Státní divadlo Opava, sólisté z USA a Bulharska). Ne Mandragora. Po Lazebník sevillský. Út OLOMOUC INTERNATIONAL MUSIC FESTIVAL. Madame Butterfly (sólisté z Rakouska, USA a Bulharska, dern.). Hudební: Čt, St Divadelní život a smrt. Pá, So, Ne o., Po Tulák. Divadlo hudby: Čt Zbytky eposu a jiné básně - E. Bondy. Út Láska dona Perlimplina a vášnivost Belisina (Studio Forum).

OPAVA: Slezské: Čt Hodina Antigony. Pá České pašije. Ne Nápoj lásky. Út Zahradnice z lásky. Divadlo v klubu na Rybím trhu: Čt Agnus Dei. St Hodinový hoteliér. OSTRAVA: A. Dvořáka: Čt Malované milování. Pá Shapira. So (prem.), Ne, Út Armida. St (18.30) Faust a Markétka. J. Myrona: Čt Don Juan. Pá Sylfidy, Šeherezáda. Ne o. Vídeňská krev. Út Chicago. St Paganini. P. Bezruče: Čt Zlo běží. Pá Všechno na zahradě. So o. Fanfán Tulipán. Po d, Út d. Nebe na zemi. St Absolutní zákaz. Minidivadlo Blaník: So Zahradní slavnost. Divadlo hudby: Čt o. Klíč - Divadelní poklesky. Po (18.00) Toulky. St I. Fišer - violoncello, J. Smýkal - klavír. Divadlo loutek: Pá (17.00) Tři zlaté vlasy děda Vševěda (prem.). Ne (v ZOO) (13.30 a 15.00) Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

PARDUBICE: Východočeské: (Divadlo): Čt Hodinový hoteliér (Žižkovské divadlo TGM Praha). Pá d. Kat a blázen. So (18.00) Večer tříkrálový. (Komorní scéna): Čt Brejle.

PLZEŇ: Divadlo J. K. Tyla: Velké: Čt, Po, St Cikánský baron. Pá Orfeus v podsvětí. So Maškarní ples (1. prem.). Út La Bohême. Komorní: So Kytice. Po Tenor na roztrhání. Divadlo v klubu: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Divadlo Kruh: Pá Kulhavý mezek. St o. a v. W. Daněk a J. Nedvěd. Divadlo pod lampou: Čt Bubenické trio. Pá Beatové družstvo Sokolov, Odvážná srdce Praha. St ZNC + hosté. Divadlo dětí Alfa: Čt (9.30 a 17.30, prem.), Pá (9.30) Pohádka z kufru. Po (9.00), St (9.00 a 10.30) Trápení s legrací. Út (9.30, sál) Milenci z bedny.

PŘÍBRAM: Divadlo: Pá (10.00) Alenka. Po d. Vesničko má středisková.

ŠUMPERK: Severomoravské: Čt o. Šťastné dny léta. Pá (10.30) St (14.00) Bublifuk. So Únos Sabinek.

TEPLICE: Krušnohorské: So (prem.), Po o. Podej štěstí ruku. Út Vídeňská krev. UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké: Čt (10.00) Kniha džungle. So, Ne Černí baroni.

ÚSTÍ NAD LABEM: Státní: Ne (na Střekově) Bastien a Bastienka (německy). Út Stabat mater, Francesca da Rimini. Činoherní studio: Po Josef Lang, c. k. popravčí.

ZLÍN: Městské: Čt (10.00) O kouzelném peříčku. Pá Konec knihy VI. St Tomáš Baťa I. Studio Z: DIVADELNÍ PRÁZDNINY. Divadélko v klubu: Pá Já se přiznávám.

BANSKÁ BYSTRICA: J. G. Tajovského: PROGRAM NEDODÁN. Bábkové: Čt (9.00 a 11.00) Pá (17.00) Princezná Kukulienka. Pá (10.00) Nepos(l)edné predstavenie. Ne (16.00), St (9.00 a 11.00) Zlatovláska. Po, Út (vždy 10.00 a 16.00) Rozprávka '90-91.

BRATISLAVA: Slovenské národné: Opera a balet: Čt Lucia di Lammermoor. St Dáma s kaméliami. P. O. Hviezdoslava: Čt Samovrah. Pá (10.30) Popoluška a princ, v. Bockerer. So, Ne Na skle maľované. Út Krvavá svadba. St Chrobák v hlave. Malá scéna: Čt Nepriateľ ľudu. Pá, Ne Zadný vchod. Út Chaos. St Showmen. Nová scéna: Činohra: (Astorka): Čt Perníková bábika. Pá Tango. Spevohra: TENTO TÝDEN NEHRAJE. Komorná činohra: (Rozhlas): Čt Helenka to má rada. Út Tak jest. (Ružinov): St (10.00 a 14.00) Maja, Maja. Štúdio S: Pá (veř. gen.), So (prem.), Ne Veľvyslanec (Divadlo Korzo '90). Po Nevyzúvajte sa prosím! (M. Markovič). Út Kopyto Street (Skupina Jána Kopytu). Divadlo Korzo '90: (Astorka): TENTO TÝDEN NEHRAJE. Bibiana: Čt, Pá (vždy 10.00) V starom Prešporku. Istropolis: Čt Aam a Ea (Divadlo Úsmev). Pá Sex War (Volcano Theatre Company, V. Británie). So (10.00 a 14.00) Koncert (Bábkové divadlo Nitra). A klub Čierny havran: Čt Kolaps (súbor Stoka). So Impasse. Po Divadelný súbor GUnaGU. St Bratislavské jazzové kvarteto. Štátne bábkové divadlo: Čt (9.00 a 11.00) Frašky Hansa Sachsa alebo Žaloby lesných ľudí na neverný svet. Pá, Po (vždy 9.00 a 11.00) Dášenka alebo Život šteňaťa. Út, St (vždy 8.45 a 10.45) Objavenie Ameriky.

KOŠICE: Štátne: (v DK VSŽ): Čt (10.00) Vlk a sedem kozliatok, v. Spiaca krásavica. Pá d. Inkognito, v. Pieseň o Fanfánovi Tulipánovi (předprem.). Po Sugar - Niekto to rád horúce. Út Nápoj lásky. Štúdio Smer: Pá (1. prem.). So (2. prem.). Po Pimpinone. Út Veľmi tiché Ave. St Mandragora. Bábkové divadlo: Čt (10.30 a 14.00), Út, St (vždy 8.30 a 10.30) Rozprávky pána Andersena. Pá (8.30 a 10.30) Zlatovláska. Po (8.30 a 10.30) Belasá hviezdička.

MARTIN: Divadlo SNP: Čt o., Pá (1. prem.). So (2. prem.). Po, St Sluha dvoch pánov.

NITRA: A. Bagara: Čt Motýľom nik nerozkáže. So Plavba proti prúdu. Út Čudná pani Savageová.

PREŠOV: J. Záborského: (Veľká scéna): Út Hrnčiarsky bál. St Nápoj lásky (Štátne divadlo Košice). (Malá scéna): St Hviezdy na rannom nebi. A. Duchnoviča: (Činohra): Čt (10.00) Červený kvietok. (Puľs): DIVADLO NA ZÁJEZDU.

TRNAVA: Trnavské: Čt Pokoj domu tomuto. Pá (14.00) Čarodejnícka rozprávka. Po Letný deň. Út Strana lásky.

ZVOLEN: Zámok: ZÁMOCKÉ HRY ZVOLENSKÉ '91. Pá, So Prefíkaná vdova (Divadlo J. G. Tajovského Zvolen). Ne Žaby (Teatr Bagatela Krakov, Polsko). Po Triumf lásky (Divadlo A. Bagara Nitra). Út Cigáni idú do neba (Divadlo SNP Martin). St Hľadanie slov (Trnavské divadlo Trnava).

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA!

PRAHA: Smetanova síň Obecního domu: Pá (19.30) Česká filharmonie, dir. V. Neumann, Pražský filharmonický sbor, sbm. L. Mátl, G. Beňačková, E. Randová, T. Moser, P. Lika - zpěv. Program: Dvořák - Requiem. Po (19.30) Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, dir. G. E. Kaplan (USA), Kühnův smíšený sbor, sbm. P. Kühn, G. Beňačková, E. Randová - zpěv. Program: Mahler - Vzkříšení. Út (19.30) The Salt Lake Mormon Tabernacle Choir (USA), dir. J. Ottley. Program: duchovní hudba, lidové písně. Kostel sv. Františka (Klášter sv. Anežky České, NG): Pá (19.30) Ars Trio Prague. Program: Haydn, Dvořák. So (20.00) Stamicovo kvarteto. Program: Stamic, Martinů, Dvořák. Kostel sv. Mikuláše, Staroměstské nám.: Čt (15.00 a 17.00) Puellarum Pragensis. Program: Mozart, Vivaldi. (20.00) Comenius orchestra, dir. J. Portych, J. Štěpán - housle, I. Štěpánová varhany. Program: Purcell, Vejvanovský, Telemann, Vivaldi, J. S. Bach ad. So (17.15) E. Lorencová - zpěv, F. Petr - varhany. Program: Mozart, Schubert, Dvořák ad. Ne (15.00 a 17.00) Sonatori Pragenses. Program: Mozart, Vivaldi. Dům U kamenného zvonu (GHMP): Ne (10.30) B. Pavlas - violoncello, H. Dvořáková - klavír. Program: Weber, Brahms, Mendelssohn Bartholdy. St (19.30) Gran duetto concertante. Program: Mozart. Kostel sv. Jakuba: Čt (17.00) J. Hora - varhany. Program: Couperin, J. S. Bach, Eben, Franck. So (17.00) Cantores Pragenses, dir. J. Hercl, sbor Cantantes urbi Pragae. Program: Mozart - Slavnostní mše c-moll. Dům pánů z Kunštátu: St (20.00) Rožmberská kapela. Národní muzeum, na schodech: So (17.30) Virtuosi di Praga. Program: Mozart. Muzeum A. Dvořáka: Čt (17.30) Sólisté Národního divadla. Kaunicův palác: Čt (20.00) Brixiho komorní orchestr. Program: Vivaldi. So (20.00) M. Schejbalová - zpěv, J. Pokorný - klavír. Program: Purcell, Britten, Mozart ad. Slovanský ostrov: PRAŽSKÝ ČERVEN. Pá (20.30) Sólisté Velkého divadla v Moskvě N. Pustovová, N. Fominová, S. Sulejmanov, A. Basarginová. Program: árie a scény z oper. So (20.30) Forum Festival Orchester, dir. M. Jurovský, A. Zenzipr - klavír. Program: Rachmaninov, Dvořák. Út (20.30) Komorní orchestr České filharmonie, dir. M. Jurovský. Program: Mozart. Dům sovětské vědy a kultury: So (19.30) A. Pilch a A. Pilchová (Polsko), P. Peřina - viola, V. Hájková - klavír. Program: renesanční a barokní hudba, Brahms, Milhaud. St (19.30) Klavírní duo M. a M. Motalovy, violoncellové duo J. a R. Šircovi, V. Hoskovec - kontrabas. Program: Dvořák, Mozart, Mysliveček ad. Divadlo za branou II: Ne (20.00) Koncert FESTA. Rytířský sál Valdštejnského paláce: PRAŽSKÝ ČERVEN. Čt (19.30) Sextet Velkého divadla v Moskvě. Program: Glinka, Onslow, Schubert. Ne (19.30) Talichovo kvarteto. Program: Dvořák, Janáček. Po (19.30) Talichovo kvarteto. Program: Mozart. St (19.30) Kocianovo kvarteto. Program: Mozart, Janáček, Dvořák. Pálffy palác (EKK): Čt (20.00) J. Hošek - violoncello, B. Kronychová - klavír. Program: Grieg, Brahms, Schubert. Pá (20.00) J. Hošek - violoncello, H. Kimelová - cembalo. Program: Valentini, Boccherini, Bréval, Locatelli. So (20.00) J. Hošek - violoncello, H. Kimelová - cembalo. Program: J. S. Bach. Út (20.00) I. Ženatý - houslový recitál. Program: J. S. Bach, Ysaye, Mácha, Paganini. St (20.00) Duo Synorgy. Program: skladby pro marimbu a vibrafon. Chrám sv. Mikuláše na Malé Straně: Út (17.00) Pražský komorní sbor, dir. L. Mátl, D. Platilová - harfa, J. Kšica - varhany. Program: Dvořák, Janáček, Eben. Kostel sv. Tomáše: Ne (16.00) Pachtova komorní harmonie, um. ved. F. X. Thuri. Program: Mozart a jeho čeští současníci. Kostel P. Marie pod řetězem: Ne (17.00) J. Pokorná - varhany, M. Kejmar - trubka. Program: Gabrielli, J. S. Bach, Scarlatti, Telemann, Händel ad. Maltézská zahrada: St (20.00) Dechové kvinteto Academia. Program: Haydn, Mozart, Beethoven ad. (Za nepříznivého počasí v kostele P. Marie pod řetězem.) Foerstrova síň: Čt (18.00) J. Štěpán - housle, M. Hájková - klavír. Hudební síň na Klárově: Čt (19.30) Foerstrovo komorní pěvecké sdružení, dir. R. Zeman a Z. Šulc, J. Boušková - harfa. Program: Dvořák, Eben. Út (20.30) (v kapli) Linha Singers. Bazilika sv. Jiří: Čt (20.00) Symposium Musicum, um. ved. M. Klement. Program: hudba na dvoře Rudolfa II. So (17.30 a 19.45) J. Suk a E. Furusawa (Japonsko) - housle, J. Adamus - hoboj, komorní orchestr Pragars, dir. B. Monoszon. Program: Mozart, Vivaldi, Bach. St (17.30) E. Furusawa (Japonsko), J. Adamusová - housle, J. Adamus - hoboj, komorní orchestr Pragars, dir. B. Monoszon. Program: Mozart, Vivaldi, J. S. Bach. Kostel Všech svatých na Pražském hradě: So (14.30) Pachtova komorní harmonie, um. ved. F. X. Thuri. Program: Mozart a jeho čeští současníci. Schwarzenberský palác: So (9.30 a 18.30) Trio Cantabilis. Po (18.30) Rožmberská kapela. Lobkovický palác: Pá (17.00) Classic trio. Program: C. Ph. E. Bach, Beethoven, Stamic. Ne (17.00) J. Lewitová - zpěv, R. Měřinský - loutnové nástroje. Program: barokní suity a kantáty. St (17.00) Duo harfa. Kulturní síň na Vyšehradě: Ne (15.30) Symposium musicum, um. ved. M. Klement. Program: hudba na dvoře Rudolfa II. Atrium: Čt (19.30) V. Roubal - varhany, P. Matuszek - zpěv. Program: Mozart, Dvořák. Út (19.30) Flétnista J. Stivín a jeho hosté. Chodovská tvrz: Út (19.00) Acoustic Guitar Duo. Program: Robinson, Dowland, Vivaldi ad. Bertramka: Čt (20.00) Mozartovo dechové trio. So (15.00) G. Kohler-Scharlachová (SRN) - klavír. Program: Mozart. (20.00) Mozartovo dechové trio. Trojský zámek (GHMP): So (19.00) Smyčcové trio Praga. Program: Mozart, Haydn, Martinů.

BRNO: Sál Stadionu: Čt (19.00) Moravská filharmonie Olomouc, dir. S. Kummer, M. Vašek - klavír. Program: Čajkovskij a absolventské skladby studentů JAMU. Chrám sv. Petra a Pavla: St (19.30) Moravské kvarteto. Moravská galerie: Út (17.00) J. Smýkal - klavír, L. Čermák - housle, M. Švajda - violoncello. Program: Kramář.

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ: Společenský dům Casino: Pá (19.30) MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTIVAL. Hofer Symphoniker, dir. N. Yazaki (Japonsko), I. Turban (SRN) - housle. Program: Musorgskij, Glazunov, Mendelssohn-Bartholdy.

PRAHA: Výstaviště: Programy v rámci Všeobecné jubilejní výstavy sledujte v denním tisku, rozhlase, televizi a na plakátech. Pražský hrad (Míčovna): Antoni Tàpies (Katalánsko) - Pocta Československu. NG: Klášter sv. Jiří: Nejstarší čínské umění ze sbírek NG v Praze. NG: Šternberský palác: Flámské obrazy 17. století z bývalé Nostické obrazárny v Praze. NG: Klášter sv. Anežky České: Krajiny Josefa Mánesa. NG: Palác Kinských: Krajina v nizozemské grafice 16. a 17. století (do 16. 6.). NG: Zámek Zbraslav: Tibet a votivní umění. NG: Valdštejnská jízdárna: Max Weiler (Rakousko) - pozdní dílo. NG: Městská knihovna: Obrazy z majetku Umar Trust, Lichtenštejnsko. NG: Jízdárna Pražského hradu: České umění 1908-1968 - osobnosti a hodnoty. GHMP: Staroměstská radnice: Lucilla Catania - sochy (od 18. 6.). GHMP: Dům U kamenného zvonu: Im Bilde - V obraze, aktuální fotografie z Rakouska (do 16. 6.). SČG: Rudolf Valenta - obrazy, koláže, kresby 1967 1990 (do 16. 6.). DVU Mánes: Jiná geometrie; Saarbrücken. Galerie V. Špály: Wortlaut (do 16. 6.). Nová síň: Adéla Matasová - instalace. Galerie mladých: Vladimír Vimr (do 16. 6.). Galerie Pi-Pi-Art (Čs. spisovatel): Michal Nesázal - Česká duše. Malá galerie ČS: Pavel Frič - fotografie. Galerie bratří Čapků: Jiří Corvin - obrazy (do 16. 6.). Galerie "d": Jan Bernat - WC je tu!!! Galerie V. Kramáře: Daniel Fischer malby (host: Georges Rousse, Francie). Galerie Hollar: Jan Antonín Pacák - k padesátinám. Galerie J. Fragnera: Chicagské mrakodrapy (od 18. 6.). Schwarzenberský palác: Neznámá díla českých mistrů z přelomu 19. a 20. století (ze sbírek České státní pojišťovny). Galerie SČF: Fotografie Roberta Witmana. Pražský dům fotografie (Husova 23): Viktor Kolář - fotografie. ÚLUV: František Tröster. Umění-Knihy: František Procházka - kresby, miniatury (do 14. 6.). Galerie Albatros: Jan Brychta ilustrace, obrazy, grafiky. Galerie Fronta: Čestmír Suška - plastiky, kresby, pastely. U jednorožce: S. Paul Pitra - Slohová cvičení. Malá galerie Melantrich: Miroslav Pošvic. Výstavní síň Odeon: Radim Malát - kresby, obrazy, grafika (do 16. 6.); Jan Souček - grafika (od 18. 6.). Galerie Malý Platýz: Vladimír Špaček - fotografie. Klub školství a vědy: Vladimír Fortin - obrazy. Supraclub: Petr Úlehla - obrazy (od 16. 6.). Klementinum: Klementinum 1791 - 200. výročí první průmyslové výstavy na evropském kontinentě. Centrum české grafiky: Maija Kumpulainen-Sokka (Finsko) - grafika. Galerie Academia (Na Perštýně): Vilém Šimek - obrazy (do 16. 6.). Galerie Vavrys: Ruzicka (Torreilles, Francie) - grafika 1946 1988 (do 18. 6.). Galerie RH Faktory: Lukáš Příčina a jeho žáci - Surrealismus v grafice. Prašná brána: Michal Matzenauer - malba. Divadlo Spejbla a Hurvínka: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale '91). Galerie U sv. Martina (KPVU): Klub přátel výtvarného umění Mánesu. Evropský kulturní klub: Petr Císařovský - sochy. Artforum: Josef Mžyk. Vojanovy sady: Olbram Zoubek - plastiky. Galerie Vyšehrad: B. Žemlička - obrazy a kresby (od 18. 6.). ÚKDŽ: Eva Vlasáková - kresby, instalace. Atrium: Alena Petříčková - obrazy, Alena Nievaldová - grafika, dřevořezy. Palác kultury: Pražské quadriennale - mezinárodní soutěžní přehlídka scénografie a divadelní architektury. Galerie R (Táborská ul.): Lada Faixová, Roman Havlík - obrazy, kresby. Galerie Studio Opatov: Jiří Hilmar (Düsseldorf) - kresby. Galerie Modrý pavilón: Salzburgská abstrakce. Artotéka: Alena Nievaldová - ilustrace. Galerie Luka: "Světla" - koláže a dobové portréty (Michel Gasqui a Jean Maffioletti). KS Luka: Sylvain Gasqui - Byl jsem u vás (fotografie). Ústav makromolekulární chemie: Vladimír Svoboda - obrazy (do 20. 6.). Pant klub Unijazz: Ivan Kráčmera - grafiky, texty (do 16. 6.); Milan Schellinger - obrazy (od 18. 6.). Dům slovenské kultury, Galéria Alexy: Scénografie Budapešť-Praha-Bratislava (v rámci Pražského quadriennale); Nora Musatovová - ilustrace Dětské bible (od 18. 6.). Národní muzeum: Václav Hanka - k 200. výročí narození; 100 let budovy Národního muzea; 160 let Matice české; 100 let od zahájení činnosti České akademie věd a umění; 350 miliónů let lesa (Přírodovědecké muzeum Vídeň). NM: Lobkovický palác: František Muzika (do 16. 6.); Česká lidová výšivka (od 15. 6.). NM: Náprstkovo muzeum: Šperky a ozdoby z mimoevropského světa; Frank Diaz Escalet - dílo amerického naivisty z New Yorku, amerického Jihu a jazzu. NM: Muzeum tělesné výchovy a sportu: Asijská branná umění. Muzeum hl. m. Prahy: Sto let elektrických drah v Praze. Uměleckoprůmyslové muzeum: Český kubismus - architektura a design 1910-1925. Památník národního písemnictví: Biblické ilustrace Václava Sokola (do 16. 6.). Pedagogické muzeum J. A. Komenského: Alšova země - 25 let (dětské výtvarné práce). Státní židovské muzeum: František Lukáš - k 80. výročí narození. Národní technické muzeum: Fotografovali Jubilejní výstavu. Vojenské historické muzeum: Staletími s cínovými vojáčky; Generál Pelle. Středočeské muzeum (Roztoky u Prahy): 80 let skautingu u nás; Kuriozity ukázky ze sbírek členů KSK. Galerie Eco Art (přírodní areál v Průhonicích): Expozice plastik. Dům čs. dětí na Pražském hradě: Malí umělci z Nikaraguy. PG Platýz: Vlastislav Lachout - obrazy (do 19. 6.). PG Můstek: René Krása, Pavel Knapek - keramika (do 19. 6.). PG Centrum: Kamila Ženatá - grafika (do 20. 6.). PG Zlatá ulička: Milan Schiller - obrazy. PG Letná: Karel Kroupa - obrazy, grafika, plastiky. PG Karolina: Eva Procházková - smalty (od 18. 6.).

BECHYNĚ: AJG: Od tradice k novým formám; Přírůstky ve sbírce 1985-1990; Keramika Dálného východu.

BLOVICE: Muzeum: Vladimír Havlic - grafika, kresby, ilustrace, obrazy, loutky.

BRNO: MG (Husova ul.): Pocta Mozartovi - umění jeho doby. Místodržitelský palác: Dialog Brno-Bonn (současní bonnští výtvarníci). DU (Malinovského nám.): Soudobá německá grafika; Milan Grygar (do 16. 6.). Muzeum města Brna: Letohrádek Mitrovských: 60 let loutkového divadla Jitřenka. MMB: Měnínská brána: Brněnské pohlednice. Moravské zemské muzeum: Zvířata v ohrožení (Dolnorakouské muzeum Vídeň). MZM: Etnografické muzeum: Romance pro sto věží - figurální porcelán pražské manufaktury. MZM: Pavilón Anthropos: Keramické hříčky pozdní doby kamenné. Galerie mladých: Stanislav Trokšiar - sochy, objekty. Galerie Na bidýlku: Karl Heinz Adler - kresby. Technické muzeum: 30 let Technického muzea v Brně - plakáty; Paměť zvuku. PG Dílo: Milan Raška - obrazy.

ČELÁKOVICE: Muzeum: Dobří rodáci - fotografie Lubomíra Housky.

ČESKÉ BUDĚJOVICE: Jihočeské muzeum: Horní Rakousko a jižní Čechy v dějinách (česko-rakouská výstava); České Budějovice na pohlednicích; Bible a evangeliáře - živé prameny kultury a etiky; 100 let sklárny v Chlumu u Třeboně. Galerie K: Vladimír Komárek - grafika. Dům umění: 56 Group Wales. DK-Malá scéna: Vladimír Suchánek - grafika. Galerie v loubí: Štěpán Mareš - obrazy a objekty. PG Lannova: Josef Mejvald - obrazy (do 16. 6.). PG U slunce: Miroslav Novotný - kožená plastika.

ČESKÝ KRUMLOV: Muzeum: PROEMIUM '91 - mladí architekti z Lince; Egon Schiele a Český Krumlov; Kouzelné dlátko - lidoví řezbáři Českokrumlovska; Mysterium Hoericense - Pašijové hry v Hořicích na Šumavě. Výstavní síň Rybářská: Stanislav Zadražil - plastiky; Fotoklub Aigen Schagel (Rakousko) a Fotoklub SČF Český Krumlov.

ČESKÝ TĚŠÍN: Muzeum: Těšínské stříbrné šperky. Výstavní síň Na půdě: David Vávra (Duck Valura, USA) - koláže.

DĚČÍN: Muzeum: 140 let železnice Praha-Drážďany v díle Jiřího Boudy; Květiny a zátiší v malbě, kresbě a grafice; Vybráno pro novou galerii; Vysvobozené obrazy.

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ: Muzeum: Karel Fron - retrospektiva (koláže, literatura).

FRÝDEK-MÍSTEK: Muzeum Beskyd: Lidová píseň a poezie ve výtvarné tvorbě dětí. Galerie Delta: Josef Hampl - šitá grafika a kresby (do 20. 6.).

HAVÍŘOV: Síň V. Wünsche: SPES '89 - tvůrčí skupina pražských výtvarnic (do 17. 6.); Slezský salón (od 18. 6.). Výstavní síň Dělnická: Keramika na Těšínsku. Galerie 262: Dagmar Chwistová - grafika, Jana Šmolková - keramika. PG Dílo: Lubomír Procházka.

HAVLÍČKŮV BROD: Muzeum: Divizní generál Karel Kutlvašr.

HLUBOKÁ NAD VLTAVOU: AJG: České malířství a sochařství 2. poloviny 20. století ze sbírek AJG.

HODONÍN: GVU: Rudolf Kedl - plastika, kresba; Rostislav Košťál - fotografie. HOŘICE V PODKRKONOŠÍ: Hořické muzeum: Ilustrace Zdeňka Buriana k příběhům Eduarda Štorcha; 300 fotografií ze závodu 300 zatáček. Galerie plastik: Miroslav Pacner - Události přírody.

HRADEC KRÁLOVÉ: GMU: Obrazy, kresby a plastiky 19. století z vlastních sbírek. Muzeum východních Čech: Bitva u Hradce Králové 1866. Klicperovo divadlo: Vladimír Komárek - obrazy. PG Dílo: Olga a Miroslav Hudečkovi - keramika (od 17. 6.); Bořivoj Borovský - grafika.

CHEB: GVU: Jaroslav Kovář - lepty. Chebské muzeum: Fotodílna '90 - Mariánskolázeňsko.

CHOMUTOV: OKS: Jan Samec - Pokus (obrazy, kresby, instalace).

IVANČICE: Muzeum: Svět v tvorbě dětí.

JABLONEC NAD NISOU: Muzeum skla a bižutérie: Absolventi školy prof. Stanislava Libenského z let 1963-1981 (do 16. 6.).

JIČÍN: Muzeum a galerie: Vladimír Syrovátka - objekty, Jiří Slíva - kresby a grafika.

JIHLAVA: OG Vysočiny (Komenského nám.): Vladimír Svoboda - obrazy. OG Vysočiny (Masarykovo nám.): Eleonor a Ernst Friedrichovi - malba (výběr z díla). M + K Galerie: Bohumil Krátký - grafické dílo. PG Dílo: Jindřich Boška - výběr z tvorby (od 18. 6.).

JÍLOVÉ U PRAHY: Muzeum: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale).

KARLOVY VARY: GU: Řád plochy a prostoru (Dalibor Chatrný - kresby, Radek Kratina - objekty); 3 ways - současné britské malířství. Galerie Irena: Richard Konvička (od 18. 6.).

KARVINÁ: DK-Mánesova síň: Jaroslava Pešicová - malba a grafika (do 14. 6.).

KLADNO: GVU: Alena Šlapáková - textil, grafika, Dana Zuzaňáková - textil.

KROMĚŘÍŽ: Výstavní síň v zámku: Znak a svědectví - křesťanské umění 1970-1990 v Čechách a na Moravě. Muzeum Kroměřížska: Památník M. Švabinského: Dalibor Chatrný - retrospektiva.

KUTNÁ HORA: Hrádek: Jiřina Dittrichová - obrazy, kresby, grafika, Jitka Jelínková - obrazy, keramika (do 19. 6.).

LIBÁŇ: Zámek Staré Hrady: Jarmila Janůjová - obrazy.

LIBEREC: OG: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale); Petr Poš - grafika, plakáty, ilustrace. Severočeské muzeum: Industriální architektura - nevyužité dědictví. Naivní divadlo: Salón výtvarné tvorby výtvarníků českých loutkových divadel (od 17. 6.). PG Dílo: Petr Strnad obrazy, grafika.

LOUNY: Galerie B. Rejta: Vladislav Mirvald - obrazy 1941-1991.

MARIÁNSKÁ TÝNICE-KRALOVICE: Muzeum: Marie Uchytilová - plastiky, Jiří Václav Hampl - obrazy.

MARIÁNSKÉ LÁZNĚ: PG Dílo: Miroslav Houšť - obrazy.

MLADÁ BOLESLAV: Galerie KS: Gustav Krumm - ilustrace.

MNICHOVO HRADIŠTĚ: Muzeum: Mirko Hanák - grafika, ilustrace.

MOST: GVU: Josef Hampl - kresby, šití, objekty (do 16. 6.). Galerie A: František Hodonský - obrazy a kresby. Divadlo rozmanitostí: Historické hračky z NTM a UMPRUM v Praze.

NÁCHOD: OGVU: Malá výstavní síň: Josef Istler.

NOVÝ JIČÍN: Muzeum: Poklady doby bronzové v Moravské bráně. Výstavní síň MKS: Petr Zubalík - obrazy.

OLOMOUC: OGVU: Kabinet grafiky: Stanislav Menšík - malířské dílo. Divadlo hudby: Jiří Bartůněk - kresby. Muzeum: Antické mincovní umění ze sbírek MZM v Brně; Agnes Stacke (Francie) obrazy (do 14. 6.); Ruské ikony. PG Horní nám.: Josef Velčovský - obrazy. PG Ul. 28. října: Jan Kanyza - obrazy (do 17. 6.).

OPAVA: Dům umění: Jan Kotík - tvorba 80. let. Slezské zemské muzeum: Výstavní síně: Slezsko a český stát. Arboretum Nový dvůr: Umění mezi květy (prodejní výstava Sdružení umělců Moravy a Slezska). PG Dílo: Dalibor Valášek - obrazy.

OSTRAVA: Dům umění: Jiří Myszak - sochy. Nová síň (Poruba): Salón kresby a grafiky Unie výtvarných umělců Ostrava. Fotochema: Pavla Levická - fotografie (do 19. 6.). Ostravské muzeum: Léčivé rostliny v lékárenství. Galerie Fantazie: Bohumila Koutková - miniatury. Výtvarné centrum Chagall: Peter Lundberg (USA) - kresby, plastiky (do 14. 6.); Michael Kukla (USA) - obrazy, plastiky (od 15. 6.). Galerie Patro: Jaroslav Róna - grafika (do 15. 6.). Studio Della: Obrazy a grafika bratislavských autorů (Bočkayová, Bočkay, Fila, Fischer, Hulík, Klimo, Klimová, Kolenčíková). PG Dílo: Jiří Moldřík - obrazy (do 18. 6.). PG Dílo (Poruba): Šárka Hrouzková - obrazy (do 17. 6.).

OSTROV NAD OHŘÍ: Letohrádek: Nové zisky - kresby, grafika ze sbírek GU Karlovy Vary; Pavel Sukdolák - výběr z tvorby (do 16. 6.); Jiří Zavoral - výběr z tvorby.

PARDUBICE: VČG: Zámek: Jan Kotík - výběr z díla. VČG: Zámek sklípek: Bohuslav Horák - instalace (objekty a kresby). Galerie Apolo: Taras Kuščynskij - fotografie. PG Dílo: Ivana Pavlousková - tapisérie.

PELHŘIMOV: Muzeum: Výstava ke 120. výročí založení gymnázia v Pelhřimově (do 16. 6.). Galerie M: Od Malé komedie k Divadlu satiry (do 19. 6.).

PÍSEK: Prácheňské muzeum: Hrnčířství na Prácheňsku; Malované střelecké terče. Výstavní síň Nejsv. Trojice: Jana Šafářová Pelíšková - obrazy a kresby.

PLZEŇ: ZČG: Victor Vasarely (ze sbírky T. Csepeiho, Budapešť). Západočeské muzeum: Přišli jsme ze Západu - osudy našich vojáků v západním odboji. Galerie J. Trnky: Zdeněk Živný, Karel Němec - obrazy, sochy, Lada Faixová - obrazy. Výstavní síň Centrum: Antonín Kanta - výtvarné fotografie. Výstavní síň Luna: Skupina Intensit - obrazy (od 17. 6.). Divadlo Kruh: Fotografie FAMU. Galerie X (Kopeckého sady): Karel Valter - tempery. Galerie Esprit: Jan Jelínek - obrazy. PG Dílo: Zdena Květenská a Vlasta Komínová - keramika, porcelán; Karel Retter - obrazy (od 18. 6.).

PODKOST: Galerie pod Kostí: Loutka a divadlo (v rámci Pražského quadriennale '91).

PRACHATICE: Dolní brána: Karel Příhoda - keramika.

PROSTĚJOV: Muzeum Prostějovska: Grafik Václav Ševčík - plakáty, ilustrace, exlibris 1951-1971. Výstavní sál zámku: Fotograf Václav Ševčík - zakázková portrétní fotografie 1925 1950. Galerie B: Hyperbibliofilie Ludvíka Kundery.

PŘEROV: PG Dílo: Zdena Dvořáková, Jitřenka Srovnalová - art protisy, smalty, miniatury.

PŘÍBRAM: Výstavní síň MKS: Nasťa Zázvorková - obrazy.

RAKOVNÍK: Muzeum: Ilustrátoři časopisu Sluníčko; Gotická a renesanční kachlová kamna a nálezy z Nového Strašecí.

ROUDNICE NAD LABEM: OGVU: Miloš Saxl - obrazy.

SLAVONICE: Muzeum: Sdružení při Galerii mladých Praha + Besídka - malba, grafika.

STRAKONICE: Muzeum: Ohlédnutí za historií trampingu a cestou k současnosti; Ivo Medek - koláže. ŠUMPERK: Muzeum: Antonín Lukavský - obrazy; Kája Saudek - kresby.

TEREZÍN: Památník: Malíři v ghettu (k 50. výročí zřízení ghetta Terezín); Přemysl Straka - Terezín (obrazy a kresby); Dětské kresby z koncentračního tábora Terezín.

TŘEBÍČ: Malovaný dům: Lubomír Kressa st. - retrospektiva.

UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovácké muzeum: Ladislav Laštůvka - obrazy, grafika. PG Dílo: Karel Haruda (do 18. 6.).

ÚSTÍ NAD LABEM: Výstavní síň E. Filly: Jaroslav Jelínek - obrazy (do 16. 6.). PG Dílo: Jiří Pátík - obrazy.

VLKOV-OSOVÁ BITÝŠKA: Galerie Sýpka: "Nahroubeno!" Jaro 1991 (ve spolupráci s Galerií Knoll, Vídeň, Budapešť) (do 16. 6.).

VSETÍN: Muzeum: Současná indiánská tvorba Mexika.

VYSOKÉ MÝTO: Muzeum: Svědkové minulosti - ke 120. výročí založení muzea. Galerie ve zvonici: Výstava obrazů, plastik a kreseb.

VYŠKOV: Muzeum Vyškovska: Staré pohledy na Vyškov; Obzinova tiskárna ve Vyškově. Muzejní pavilón (Dědice): Grafické dílo Maxe Švabinského; Výtvarní umělci Vyškovska.

ZLÍN: PG Dílo: Jaromír Hanzelka.

ŽĎÁR NAD SÁZAVOU: NM: Muzeum knihy: Libri prohibiti - zakázané knihy šesti století.

ŽEBRÁK: Muzeum: Obrázky na skle (Národopisné muzeum Praha).

BARDEJOV: Šarišské múzeum: Bardejov - slobodné kráľovské mesto; Trienále Bardejovského výtvarného stretnutia '91.

BRATISLAVA: SNG (Riečna ul.): Adolf Frohner (Rakúsko) - "Emancipácia mäsa" (retrospektíva) (do 16. 6.); Ladislav Guderna; Európske umenie. SNG: Dessewffyovský palác: Pavol Hložník - sochy a kresby (do 16. 6.); Katalánsky design. GMB: Mirbachov palác: Slovenské výtvarné umenie 1948-1953 zo zbierok GMB a Oravskej galérie. GMB: Pálffyho palác: Martin Guderna - Inšpirácie; Jozef Berger - obrazy, kresby. GMB: Galéria dieťaťa: Hračky VII - Japonsko. Slovenské národné múzeum (Vajanského nábrežie): Ohrozená príroda; Chrobáky sveta; Slovenské pyramídy. SNM (Bratislavský hrad): 100 rokov meštianského interiéru; Slovenský nábytok okolo r. 1900; Z depozitárov historického múzea SNM. Mestské múzeum: Stará radnica: "Kniežatá" doby bronzovej v Pittene (Dolnorakúske zemské múzeum v Aspar um Zay). MM: Výstavná sieň v areálu Devín: Kelti na Dunaji. Medzinárodný dom Bibiana: Dieťa v meste (od 14. 6.); Knihy pre postihnuté deti.

KOŠICE: VSG (výst. priestory na Hlavnej a Hnilnej ul.): Veľká retrospektíva (zo zbierok VSG k 40. výročiu jej vzniku).

LIPTOVSKÝ MIKULÁŠ: Galéria P. M. Bohúňa: Calandre, Ghertman, Malón, Pouderoux, Truel, Neel (Francie); Tranoscius - ilustrácie a dokumenty.

LUČENEC: Novohradské múzeum: Fajky zo zbierok EM SNM Martin (do 17. 6.). Predajná galéria Mundus: Iva Srnková, Dušan Javorčík - Šperky, obrázky, plastiky (do 17. 6.).

MARTIN: Turčianská galéria: Ivan Štubňa - z tvorby.

NITRA: Galéria mladých: Mária Balážová, Blažej Baláž - kresba, grafika.

NOVÉ ZÁMKY: GU: Ľubo Stacho - Intermediálne komunikácie (fotografie) (do 15. 6.).

PREŠOV: GVU: Hana Cigánová - bábky a práce pre divadlo; Zo života rehoľníkov v Maďarsku - fotografie A. Szébenyiho.

SENICA: Záhorská galéria: Ivan Dulanský - obrazy a kresby.

ŽILINA: Považská galéria: Alojz a Tamara Klimovi.