"Jsme muži bouřky

Americký písničkář Bob Dylan ve své skladbě Subterranean Homesick Blues, věnované americkým anarchistům.

Zdálo se, že anarchismus je v našem prostředí a v dnešní době věc naprosto překonaná, dávno odvanutá větrem dějin, spolu s automobily firmy Laurin a Klement, dámskými krinolinami a diskusními večery Volné myšlenky. Mezi posledními českými anarchistickými organizacemi a dneškem stojí sedmdesát let. Během nich se odehrály dvě světové války a bezpočet revolucí a kontrarevolucí, vznikla a padla demokratická Československá republika, byl Protektorát Čechy a Morava, osvobození, jedenačtyřicet let komunistického režimu, také 21. srpen 1968 a všechno, co bylo po něm. Ani nejvýstřednější fantasta by se před nějakými třemi roky neodvážil konstatovat, že před branou bývalého Parku kultury a oddechu Julia Fučíka dojde k dost velké pouliční bitvě mezi plešatými junáky, údajně vyznávajícími nacionalismus a rasismus, a vlasatými anarchisty. Přijela policie a dokonale, podle logiky dějin, sebrala anarchisty. Chodilo to tak vždy, v Evropě, do které se chceme dostat, svůj díl ovšem dostávají i holohlavci. To snad teď není tolik důležité, v demokratické společnosti bývají podobné a podstatně horší šarvátky, žijí v ní nejrůznější politické sekty, a někdy i sekty dosti veliké, stačí nahlédnout do Západní Evropy.

Když mladík z gymnázia do života vstoupí,

není moc moudrý, spíše bych řek hloupý.

Co na střední škole se naučí

nemůže potřebovat nikdy v žití.

Však může mezi pražské anarchisty jíti.

Ti ho přijmou s otevřenou náručí.

Také já svého času odhodlaně

dal jsem se k této zajímavé straně.

Tu ovšem doba práce nastala mi:

musil jsem prodělat nesčíslné flámy

a vyslechnout přednášek a řečí mnoho.

Hlava a břich mne dosud bolí z toho.

Chodil jsem na četné tajné schůze,

kde řádila anarchie v plné hrůze,

kde vlasatí ševci a studující

seděli, těžkou chmuru v líci,

a mluvili o velké budoucnosti

při štamprli či při sklenici,

o stávající shnilé společnosti,

jež saje naše mozoly,

a o zločinné svévoli

zpuchřelé buržoácké kasty.

A jiné podobné žvasty.

Byli jsme svobody nejpřednější stráž

a čekali jsme po hospodách, až nastane velký převrat sociální.

To znamená: zastavení veškeré práce.

V tomto punktě nebylo mezi námi zrádce!

Odvahu a sílu pro budoucí činy

dodávaly nám hlavně lihoviny.

Co vypilo se v oné době,

už nemohu si pamatovat

však mnohý šenkýř na Žižkově

by mohl o tom vypravovat.

Leč zbytečno mu na to vzpomínati -

kdo zůstal dlužen, už mu nezaplatí.

Též klidné obyvatelstvo ze Žižkova

nás jistě věrně v upomínce chová.

Vždyť často anarchie vřava děsná

je v noční době burcovala ze sna.

Neboť kamarádi na přední stráži

jakmile byli jednou v ráži

tropili v ulicích kravál veliký:

pískali, škádlili strážníky,

tloukli do roló a mnohou jinou psinu.

To je takzvaná propaganda činu.

Takovým způsobem, abych mluvil krátce,

všechny potřebné anarchistické práce

jsem v nedlouhé době si osvojil.

A plným srdcem nadšený jsem byl

pro bratrství a volné individuum

pro kontušovku, višňovku a rum. Však anarchismu zanechal jsem brzy.

kterápak legrace začas neomrzí?

celé to hnutí nehodí se pro mne.

Mám požadavky celkem skromné

a žiju v poklidu a lhostejnosti

v zpuchřelé měšťácké společnosti

jež saje moje mozoly.

Mne to však příliš nebolí.

Snad skupina bývalých kamarádů

v mém jednání bude vidět zradu

a jejich pomsta strašlivě mne zdrtí.

Snad je podepsán už můj ortel smrti.

Strach mívám občas věru,

že jednou v nočním šeru

vystoupí na mne z příhodného místa

některý pražský anarchista

ve tmavém plášti, s rozcuchaným vlasem

a řekne tichým, příšerným však hlasem

"Padouchu zrádný! Ani krok zpátky!

- Půjč mi dvě zlatky."

Bohudíky! Přijde-li ten atentát,

nemůže se mi nic zlého stát,

neboť má kapsa je pořád čistá.

V tom ohledu jsem posud anarchista.

Uveřejněnoé ve sbírce Básně, Praha 1933.

( Josef Mach se narodil 5. února 1883 v Loučeni u Nymburka, byl osobním přítelem Františka Gellnera, Otokara Theera a Jaroslava Haška. V mládí zastával anarchistické názory a vedl bohémský způsob života. V roce 1912 odešel do Spojených států amerických. Zde, pod vlivem krajanského hnutí za I. světové války změnil své myšlenky, důsledně se postavil za československou osvobozeneckou ideu a byl jedním z organizátorů československých legií v Americe, jejichž byl i členem. Od roku 1918 do roku 1922 byl ředitelem Tiskové agentury čs. vyslanectví ve Washingtonu, později stejnou funkci zastával v Římě. V Československu žil trvale od roku 1928, jako vysoký úředník ministerstva zahraničních věcí. Zemřel v osamění 8. listopadu 1951 v Praze.)

Z paměti národa by nikdy neměla vymizet jména těch, kteří zahynuli proto, že se na rozdíl od většiny občanů této země nikdy nesmířili s ponižující vládou jedné strany. 16. února jsme v článku Koho drtila ocelová pěst? vzpomněli obětí justičních vražd z konce čtyřicátých a padesátých let, jejichž jména vydaly archívy. Stále však zůstává několik bílých míst i v tak pečlivě evidovaných údajích, jakými byli popravy tzv. třídních nepřátel komunistů. Seznamy, které předkládáme dnes, mají ještě daleko menší naději na úplnost. Na rozdíl od doširoka vytrubovaných politických monstrprocesů neměli vraždící vyšetřovatelé zájem na publikování svých obětí zastřelených zezadu či ze zrůdného sadismu. Ani padlí při lovu na lidi za hraničními ostnatými dráty nebývali otevřeně přiznáváni, byť se jejich trpké osudy stávaly oblíbenými náměty dobových literátů. Všechny údaje jsou roztroušeny v zaprášených archívních knihách, šanonech a kartotékách, ba i trezorech.

Skupina dobrovolných archivářů z řad členů Konfederace politických vězňů, která se snaží rozkrýt archívy komunistické justice, koná tedy neuvěřitelně záslužnou práci. Požádali jsme opět o rozhovor jednoho z nich, JOSEFA SLANINU.

o Lze naprosto důvěřovat údajům v seznamech?

"O tom, že tito lidé byli skutečně zabiti, není pochyb. Naproti tomu je velice pochybné, že všichni uvedení vězni byli zastřeleni na útěku. O dvou lidech z tohoto seznamu je prokázáno, že byli zabyti ve vězeňském autobuse, jeden při zatýkání, další dva se stali živým terčem na dvoře věznice.

Zastřeleného pana Průšu jsem znal a byl jsem v té době, kdy se to stalo, rovněž vězněn v Leopoldově. Byl to starý, nemocný, práce neschopný člověk, který byl zařazen v tzv. muklhajmu, v němž se dělaly jen příležitostné lehčí práce. Panu Průšovi uložili odnést prkno nebo kládu. A jak se tak s těžkým nákladem přímo před očima bachaře otáčel, přiblížil se k ostnatému plotu a to se mu stalo osudným. Dozorce hlídkující nahoře 'na špačkárně' ho na místě zastřelil. Jáno Partyzán, jak jsme mu říkali, vlastně spáchal vraždu, nebyl však za ni nikdy ničím potrestán, dokonce nebyl prý ani předvolán k soudu."

o To se tedy mohlo ze strážní věže beztrestně střílet dovnitř vězeňského dvora?

"K tomu účelu mělo sloužit tzv. ostřelovací pásmo mezi dvěma ploty z ostnatého drátu. (Právě v Leopoldově bylo ovšem chybně, ale příznačně označeno jako odstřelovací.) Vnitřní plot byl vysoký jen asi metr, vnější nejméně 150 cm, za nímž byl známý koridor, kterým bylo všechno obehnáno. Jakkoli je i sama možnost střelby bez vyzvání velice nelidská, pan Průša do nebezpečného pásma nevstoupil. Neměl by na to ani sílu."

o Druhý známý případ byl stejně výmluvný?

"Ještě výmluvnější. Pětatřicetiletého Josefa Vaníčka přepadlo nějaké zoufalství a pomalu šel proti drátům. První dávka ze samopalu ho nezlomila a on šel dál, až padl mrtev. Mířili dobře, přestože mohli rozpoznat, že jde o čímsi posedlého, možná už duševně nemocného člověka, kterého by snadno zastavili střelbou na nohy."

o V ostatních případech šlo o přiměřenou sebeobranu pronásledovatelů? "Ani zdaleka ne, býval to lov na zvěř, která utekla z klece. Povšimněte si shodného data úmrtí u pěti vězňů z Jáchymova - 15. 10. 1951. To byl předem prozrazený útěk. Dozorci si na vězně počíhali a postříleli je jako zajíce. Jinak jsme však němým tvorům záviděli. Byla období, kdy jsme si přáli, aby se na nás vztahoval zákon na ochranu zvířat. Ta musejí mít dostatek potravy, nesmějí být týrána, to všechno se na nás, na mukly, nevztahovalo."

o Podařily se některé útěky?

"~Útěkáři~ mají taky svoji kartotéku, rozdělenou na útěky, které se podařily, na ty, které byly dokonce korunovány úspěšným přechodem za hranice, ale i na ty neúspěšné, kdy byli uprchlíci dříve nebo později pochytáni a při vší smůle měli vlastně štěstí, že se neocitli v některém z našich dnešních seznamů. Před pár dny jsem potkal jednoho z dvanáctičlenné skupiny uprchlých politických vězňů z Ilavy, kterému se poštěstilo vycestovat do Ameriky. Pěti se útěk vydařil, zbylých sedm bylo znovu pochytáno a vráceno do basy, samozřejmě s vyššími tresty o 11 let."

O Bylo dřív lehčí utíkat?

"Věznitelé byli velice učenliví. Ještě v roce l949 jim uprchlo 895 lidí, z toho 295 vyšetřovanců. O rok později už jen 404 vězňů, mezi nimi 194 politických. Rizika spojená s útěkem se rok od roku zvyšovala. Lepšila se ostraha, přibývalo dozorců. V roce 1938 jich stačilo 786, roku 1949 měl Svaz vězeňské stráže už takřka dvojnásobek členů - 1474. A počty stále rostly: 1950 - 1704, 1953 - 4177, 1955 - 4560. Prudce se ovšem zvyšoval i počet vězňů, zejména politických. V hlášení z roku 1950 se uvádí: ~...na rozdíl od předmnichovské republiky činí kriminální vězni toliko 28,1 %, jejich stav je už nyní překročen často velmi nebezpečnými vězni protistátními. Jen v době od 1. 1. 1949 do 29. 5. 1950 stoupl počet těchto vězňů o 4203.~"

~

DUSTIN HOFFMAN - když byl ještě malým chlapcem a ostatní kluci ho chtěli naštvat, říkali mu Dustbin místo Dustin. Dustbin totiž znamená koš na odpadky. Ačkoliv jej dnes milióny filmových diváků považují za "stoprocentního" Američana, ve skutečnosti jím není...

Strana 7

ČESKÝ ANARCHISMUS - zdálo se, že anarchismus je v našem prostředí a v dnešní době věc naprosto překonaná, dávno odvanutá větrem dějin spolu s automobily firmy Laurin a Klement, dámskými krinolínami a diskusními večery Volné myšlenky...

Strana 8

CENA ZA ZDRAVÝ ÚSMĚV - Domníváte se, že se finanční situace v příštím roce zásadně změní a tučné obálky budou patřit už výhradně minulosti? Rozhodně. Pacient přijde k lékaři a po vyšetření dostane účet, kde bude jasně stanoveno co kolik stojí.

Strana 9

NEVĚSTA Z TEXASU (III) - ještě jednou málem došlo ke vzpouře. Do Slavíkovy hospody přinesl pošťák Miháloczyho psaní Lincolnovi, vrácené z Washingtonu s prezidentovou vlastnoruční poznámkou. Večer na schůzi ji nahlas přečeštila opět Mařenka Kakušková.

Strana 16

pod hlavní foto:

Štít provokující sny Foto JIŘÍ NOVÁK

Každoročně v Československu zbytečně umírají stovky pacientů, postižených selháním ledvin. Léčbu odborníci dávno znají, problém zdánlivě spočívá pouze v její nákladnosti.

První umělou ledvinu zkonstruoval v r. 1943 holandský lékař W. Kolff. Dnes je dialýza (léčebná metoda, která při selhání ledvin umožňuje z organismu odstraňovat zplodiny látkové přeměny) v civilizovaných zemích běžnou záležitostí. V Československu naopak existuje zcela nedostatečná síť dialyzačních středisek, a proto značná část nemocných zůstává vydána napospas chorobě. V konečném stadiu postižení umírají na uremii. Vnitřní otrava dusíkatými látkami postupuje v některých případech dosti pomalu, přičemž pacientův duševní útlum někdy střídají zvýšená dráždivost i křeče.

Ve vyspělých evropských státech je dialýzou a transplantací ledvin léčeno v průměru kolem 350 nemocných na jeden milión obyvatel, u nás 153: to bohužel neznamená, že postižených by v ČSFR bylo méně. Rozdíl činí obětovaní na oltář nefungujícího zdravotnictví, suše konstatuje MUDr. Štefan Vítko, viceprezident Čs. rady pro humanitární spolupráci a spoluzakladatel Společnosti dialyzovaných a transplantovaných. Léčba je přitom jasná - na rozdíl od dosud platného zákona č. 20 z r. 1966, který zaručuje všem pacientům lékařskou a zdravotnickou pomoc v souladu s nejnovějšími poznatky, ovšem s šalamounským dodatkem: pokud to dovoluje ekonomická situace. Změna tohoto zrůdného zákona se připravuje, jiná platná nařízení prozatím neexistují.

V dialyzačním středisku bývá obvykle soustředěno 8 - 10 umělých ledvin, což při nepřetržitém provozu (24 hodin denně) znamená, že v něm může být léčeno 60 pacientů. I když se uvolní jedno místo (úmrtím nebo transplantací), zájemců zbývá nespočet. Lékaři jsou z etického hlediska postaveni před těžkou situaci: výběrem rozhodují o tom, kdo z nemocných přežije. Za nepsanou výhodu je pokládán pacientův věk (dříve 60, nyní 55 let). V minulosti museli při této selekci lékaři navíc vzdorovat občasnému nátlaku ze strany vlivných funkcionářských kruhů, což ostatně jen umocňuje fakt, že samotný princip výběru odporuje zásadám skutečné humanity.

Podobným vývojem prošly před mnoha lety i v jiných zemích, poznamenává MUDr. Vítko. Všude nakonec dospěli k názoru, že možnost výběru je absurdní a že jediným přijatelným řešením je postupné rozšíření dialyzačního programu. Cena jedné dialýzy představuje zhruba 2800 Kčs, každý pacient ji musí podstoupit třikrát týdně. U nás všechny postižené léčíme výhradně v nemocnicích, což je zbytečně nákladné. V západní Evropě existují tzv. satelitní střediska s minimálním personálem, někde je možná i domácí léčba, což znamená, že pacient stabilně vlastní dialyzační přístroj. Asi o 30 % levnější je u nás v praxi stále nepoužívaná peritoneální dialýza, při níž je coby polopropustné membrány k oddělení krve nemocného od dialyzačního roztoku využito vhodných vlastností pobřišnice. Nejúčinnější léčbu představuje transplantace: přestože ve srovnání s nemocniční dialýzou vyžaduje již v roce operace náklady o polovinu nižší, v ČSFR není rozhodně nikterak preferována.

V praxi zatím přetrvávají pseudoúsporná opatření z dob stranovlády: jelikož nemáme dostatek financí, část pacientů necháváme zemřít a zbytek léčíme tím nejnákladnějším způsobem.

TOMÁŠ PECH

Sedí ve stínu na schodech kostela Svatého Mikuláše, přezdívaný Paví oko, sedm malých oringlí a jednu velkou v levém uchu, stříbrný cvoček u kořene nosu, kolem krku kovový obojek, na nehtech zbytky laku, na sobě halenu s pestrými květy a utahané džíny do půli stehen. Jizvy na klukovských kolenou pamatují hodně pádů, ale žádný tak osudný jako ten nynější.

- Fetoval jsi?

- Jo.

- No a...?

- Bylo mi blbě.

- Potom?

- To taky, hrozně. Ale i předtím.

Mátoří se tudy cestou z učňáku, zedník - památkář, mazák před vyučením, ale přece jen, přijít do školy s hřívou na zeleno, vyztuženou fixativem, se ještě neodváží. A tak vlasy se mu lesknou čistotou, voní šamponem a volně, jak vlasy Bereniky, mu splývají po ramena.

DÉLKA VLASŮ

Existují teorie, podle nichž délka lidských vlasů v prehistorických dobách, před více než miliónem let, byla jakýmsi znamením, viditelným zdaleka. Dodnes se jimi člověk odlišuje od všech primátů. Lidský vlas může dorůst délky jednoho metru a trvá mu to šest let. S výrobou nástrojů a změněným stylem života se přemíra těžkých vlasů stala nepohodlnou a člověk se jich začal zbavovat krácením.

Po celou dobu zaznamenané historie včetně současnosti platí, že rozmanitostí v délce, tvaru a barvě účesu se člověk liší nejen od všech primátů. Vlasy jsou na první pohled i nejzjevnějším výrazem individuality každého člověka. Člověk je ovšem svým nevýrazným ochlupením těla připraven o možnost naježit srst, zvětšit tím svůj objem a psychologicky tak zastrašit nepřítele. Zůstala jen schopnost mít v chladu "husí kůži" a pocit zježených vlasů v okamžicích hrůzy nebo při nepříjemném skřípavém zvuku.

Apoštol Pavel patřil k těm, kdo silně podpořili tradici krátkých vlasů u mužů a dlouhých vlasů u žen. Je pravděpodobné, že to bylo ovlivněno římskými vojenskými oddíly, kde měli vojáci z praktických důvodů krátký sestřih. Důvodem byla disciplína, potřeba odlišit se od nepřátelských kmenů, a snad i hygiena. Z té doby také pochází pravděpodobně přesvědčení, že žena nosí dlouhé vlasy pro slávu muže, zatímco muž krátké vlasy ke slávě Boží. Proto muž se modlí s nepokrytou hlavou a žena do chrámu vstupuje se zakrytými vlasy.

Možným vysvětlením, proč se tento rozdíl v délce vlasů v konvenční společnosti udržuje, je to, že nakrátko ostříhané vlasy jsou na dotek hrubší a ježatější a proto odpovídají spíš mužské symbolice, zatímco dlouhé, splývavé a měkké vlasy jsou odpovídajícím symbolem ženskosti. Dlouhé vlasy u žen zdůrazňují ženskou křehkost a zranitelnost. Jako by vyzývaly k uchopení za vlasy a "vytažení z jeskyně".

Již ve starém Římě dlouhé, rozpuštěné vlasy nosily dívky volných mravů. V puritánských společnostech, jako byla kupř. viktoriánská Anglie, byl tento symbol ženskosti považován za sexuálně příliš vyzývavý, a proto nastoupily čepce, které navíc přinesly tu výhodu, že když byly večer vlasy v manželské ložnici rozpuštěny, jejich erotický účinek byl silnější.

Délka vlasů je od nepaměti spojována s pohlavními rozdíly. Vlasy mužů a žen se ve své biologické podstatě nikterak neliší, a tak jejich odlišná délka u mužů a u žen je čistě záležitostí dané kultury, nikoli přírodních dispozic. Existují kmeny, kde muži nosí složité a pracné účesy, zatímco ženy chodí s oholenými hlavami. Existují společnosti, kde je to naopak, a toto rozlišení je striktně dodržováno. A konečně jsou společnosti tolerantní, kde pro muže i ženy existují obě varianty.

Z anglické historie je známo, že král Jindřich VIII. nařídil svým poddaným nosit krátké vlasy, a na druhé straně podporoval nošení vousů a kroucených knírů. Dlouhé vlasy se však znovu objevily za Jakuba I., spolu s parukami. Pak následovalo období soupeření dvou táborů, zastánců dlouhých vlasů a krátkých vousů a naopak. Až konečně začátkem 19. století zvítězila u mužů móda krátkých vlasů.

VLASOVÁ SYMBOLIKA

Lidská historie zná v souvislosti s vlasy dvojí symboliku. První z nich zdůrazňuje vlasy jako symbol síly a mužnosti. Proto byla hojnost vlasů známkou vůdcovství a hrdinství. Dokladem toho je význam společného základu slov caesar , kaiser a car , tj. vlasatý. Tradice pravděpodobně vznikla už v Babylónu, protože legenda o neobyčejně silném a dlouhovlasém Gilgamešovi říká, že když onemocněl a vypadaly mu vlasy, vydal se na dlouhou cestu, aby mu vlasy znovu dorostly a on se vrátil v plné síle.

Víra ve vlasy jako symbol mužství pravděpodobně vychází ze skutečnosti, že je to muž, jemuž v pubertě začnou růst vousy a daleko bohatší ochlupení po celém těle, než je tomu u žen. Ve většině společností je ostříhání hlavy užíváno jako pokořující trest. Mnozí příslušníci starších generací si vzpomenou, jak v květnu roku pětačtyřicátého chodili konfidenti gestapa s nakrátko ostříhanými vlasy a v nich vyholenými symboly hákového kříže. V Orientu je vyholená hlava mnichů symbolem jejich pohlavní zdrženlivosti. Psychoanalýza jednoznačně považuje ostříhanou hlavu u mužů za symbolickou kastraci.

Ačkoli by se na první pohled zdálo, že muži, kteří ztrácejí vlasy, nebo už o jejich značnou část přišli, budou mít tendenci nosit kratší účes, není tomu tak. Spíše zde záleží na osobnosti, a také na tom, zda se dlouhých vlasů dá využít k částečnému zakrytí chybějícího porostu. Jednou z možností, jak se vyrovnat s pleší, byl styl amerického herce Yula Brynnera. Pro herce, zpěváky a podobná povolání je postupná ztráta vlasů zvlášť nepříjemná, a proto to někteří řeší tím, že si hlavu zcela oholí. Tím dávají najevo, že holá hlava není jejich osudem, ale svobodnou volbou. Přiřazují se tak k dominantním, silným typům osobnosti s vysokou sebedisciplínou a sebejistotou, jakou se vyznačují orientální mniši a zápasníci.

Jsou to mužské hormony adrogeny, které způsobují zastavení funkce vlasové papily na temeni nebo v nadčelní části hlavy. Existuje zaručený způsob, jak takový proces zastavit ještě dříve, než začne. Je jím kastrace provedená před pubertou. Žádný z harémových eunuchů nebyl plešatý.

Protože příčinou plešatosti je vyšší hladina sexuálních hormonů a jejich produkce vzrůstá v adolescenci a dospělosti, je holá hlava často považována za znak mužské sexuality a dominance.

VLASY A NÁSILÍ

Do určité míry vypovídá účes i o osobnosti svého nositele. Zpravidla platí, že lidé s pečlivě provedeným účesem, kde každý vlas má své místo a žádný netrčí, se dobře ovládají a jsou vysoce sebedisciplinovaní. Volný, rozevlátý účes vypovídá o člověku otevřeném, ale také zranitelnějším.

Jestliže se svých vlasů dotýká žena, nemusí to znamenat totéž, jako když to udělá muž. Pokud si žena během rozhovoru s mužem opakovaně vlasy upravuje, vjíždí do nich prsty jako hřebenem, načechrává je nebo naopak uhlazuje, přehazuje přes límec či ze strany na stranu apod., podvědomě tím muži sděluje, že se před ním snaží vypadat co nejlépe a dává mu najevo, že jí na něm záleží, že se mu chce líbit.

Tahání se za vlasy, škrábání se ve vlasech, svědčí jak u žen tak u mužů o nervozitě, nejistotě či rozpacích ze situace. U mužů má pohyb ruky směrem vzhůru, který nakonec skončí na vlastní hlavě, původ většinou v zablokované agresi a je atavistickým pozůstatkem z dávných dob. V situaci podráždění se ruka podvědomě zvedne jakoby k úderu, ale pak znehybní a agresívní pohyb je maskován uhlazením vlasů nebo poškrábáním na hlavě. Naučené ovládání agrese zvítězilo.

S důraznou agresí proti vlastní osobě, s projevem zármutku a lítosti nad zemřelým se ještě dnes můžeme setkat tam, kde si ženy během smutečních obřadů rvou z hlavy chumáče vlasů.

Rychlost, s jakou člověku dorůstají vlasy, je svým způsobem symbolem životní síly. Proto není divu, že se k vlasům váží nejrůznější legendy a pověry. Snad nejznámější je příběh o Samsonovi. Poté, co Dalile vyzradil, že jeho mimořádná síla tkví v jeho vlasech, Dalila jej uspala a ostříhala a on pak byl hravě přemožen Filištínskými. Stejně tragický je i příběh Absolóna.

Sestřih "à la trávník", jaký nosí americká námořní pěchota, anebo úplně holá hlava, jakou nosí skinheads, mají svůj původ v podvědomém mužském strachu z možnosti být v boji uchopen za vlasy. Filmové záběry ze zásahů policistů proti demonstrantům ukazují, že uchopení zadržované osoby za vlasy není vzácností.

Postupná tolerance a podpora folklórních zvyků menšinových ras a národností způsobila, že na ulicích západních měst se začala běžně objevovat nepřeberná škála účesů od obrovských koulí, afroúčesů, přes tisíce copánků, k nejrůznějším vpleteným ozdobám. Vzniklo hnutí hippies a pak už bylo těžké v tom kadeřnickém Bábelu najít účes, který by uspokojil rebelující část mladé generace. Pomohlo lepidlo a jednorázově použitelné barevné spreje. Vznikl punk.

OSTNY Z NELÁSKY

Večer ho potkávám znovu. Jde loudavým krokem, fialové vlasy vyztuženy do dlouhých špičatých ostnů na všechny strany, trnová koruna poslaná na dobírku, se ztraceným návodem k použití.

Vystřídal tři psychiatry, spolu se potkáváme tak nějak bokem. Syn známých, kterým nikdy ani nepřišlo na mysl, s jakou destruktivitou ho vychovávají. "Nebýt tebe, nikdy se nepohádáme. Pěkně se nám odměňuješ za všechny starosti, co s tebou máme..." Přenesli na něj vinu za své zbabrané manželství a on přijal roli černé ovce. Toho, kdo je za všechno odpovědný. Které dítě je schopno poznat, že jsou to rodiče, kdo potřebuje pomoc jako první.

Mizí na konci ulice, jak ježek v kleci, člověk zajatý v mřížoví své rozbolavěné osobnosti, pro něhož je každý únik do světa party, do světa snů jak úleva od nepolevující a všeprostupující bolesti trojklaného nervu.

Kdyby měl pro co obětovat své vlasy, tak jako Berenika, když zachraňovala svého muže před nebezpečím smrti v krvavé bitvě. Možná, říkám si a znovu čtu lístek, který to ráno metař málem svál z kostelních schodů.

Mé vlasy

maj' hlasy

matko

z tebe

mě zebe

chtěl bych mít pocit

že mám svůj hrad

že se mám rád.

Kresba Karel Nepraš

Pokud by se Sovětský svaz se Spojenými státy dohodl na likvidaci strategických zbraní hromadného ničení, nebylo by to v historii lidstva poprvé. I předchozí generace považovaly některé zbraně za příliš nehumánní a jejich použití se ať už z jakéhokoli důvodu vyhýbaly. Fašistické Německo se snad z obavy před masovou odvetou nikdy neodhodlalo k nasazení bojových plynů.

Čím jsou pro naše dvacáté století nukleární zbraně, tím byla pro renesanci kuše. Je známa bulla, která jejich použití v bitvách zakazuje, neboť je to zbraň příliš přesná a způsobuje nebývalé ztráty mezi šlechtickými válečníky.

Snad nejzajímavějším případem je historické odmítnutí prachových střelných zbraní japonskou kulturou. S první puškou se Japonsko setkalo v roce 1543. Dva portugalští námořníci sloužící na čínské lodi použili mušketu při lovu na kachny. Zpráva o podivné zbrani se rychle roznesla a správce Tokitaka hned dvě pušky od návštěvníků koupil. Dvorní mečíř vyrobil několik kopií, které okamžitě vylepšil. Během patnácti let se pušky rozšířily natolik, že se běžně používaly při ozbrojených střetnutích drobných feudálů. O sto let později byste však pušku na japonských bojištích těžko hledali. jako zbraň "hromadného" ničení puška z bitevních polí zmizela. Země se vrátila k tradičnímu meči a luku. Když v roce 1853 přistál u břehů Země vycházejícího slunce americký komodor Perry, aby Japonsko otevřel západnímu obchodu, podivoval se "nevinnosti" společnosti, jejíž armáda neznala horké zbraně.

Japonský samuraj puškou pohrdal. Byla to zbraň, která se vymykala tradiční válečnické kultuře. Zabíjela rychle a neceremoniálně. A ještě hůř: obyčejný sedlák mohl na dálku puškou zlikvidovat po léta cvičeného samuraje dříve, než ten vytasil meč. Takové ponížení samurajská společnost, která tvořila asi 10 procent celkové populace, nemohla připustit. proto se střelné zbraně postupně různými edikty zakazovaly. Obyčejní sedláci je museli odevzdat vrchnosti. Ta je však neuložila do skladišť pod zámkem, ale přetavila na jiné užitečnější předměty.

S komodorem Perrym se střelná zbraň do Japonska vrátila. Během několika desetiletí pomohla proměnit tuto feudální společnost honosící se rytířským kódem jednání na jednu z nejmocnějších imperialistických mocností světa. Dala se na cestu vedoucí k Hirošimě. Věřme, že si představitelé dnešních mocností vezmou ze samurajského opovržení zbraněmi hromadného ničení příklad.

(neu)

Vážená redakce,

dovoluji si obrátit se na Vás s prosbou související s dnes tolik aktuální přípravou nezávadné pitné vody pro domácnost. Na našem trhu se objevují pro tyto účely zahraniční výrobky, které bývají většinou i schválené našimi hygienickými orgány. Předpokládám přitom, že technická úroveň a tím i účinnost těchto filtrů bude rozdílná, a prosím vás v této souvislosti o uveřejnění nestranného pohledu některého československého odborníka na tato zařízení. Považoval bych však za vhodné a žádoucí, aby to byl odborník mimo resort zdravotnictví, neboť vyjádření zdravotníků by mohlo být ovlivněno i jinými než jen odbornými faktory...

Z dopisu ing. Klause Hanusche z Havířova

JAK SE V TOM MÁM ORIENTOVAT ?

V poslední době se opravdu v Československu objevilo značné množství různých zahraničních filtrů pro úpravu vodovodní vody v domácnostech. O stručné hodnocení jejich účinků jsme požádali pracovníka Hydroprojektu Praha a člena Čs. asociace vodárenských expertů Ing. Václava Michka, zakladatele poradenské firmy AQUA AUREA, který se domácnostními vodními filtry zabývá od roku 1977:

Dobrat se podstaty účinku zařízení přes bariéru vágních nepravdivých reklam bývá nesnadný problém i pro zkušeného profesionála, který rutinovaně odděluje prázdné obchodní triky od zmínek o skutečně používaných technologiích. Z profesionálního pohledu není důležité střízlivé ocenění deklarovaných požadovaných účinků těchto zařízení, ale - a to dokonce především - ocenění jejich současných záporných účinků na kvalitu vody. Obecně přitom platí, že čím je zásah "vodního filtru" do přirozeného složení vody hlubší, tím je riziko záporných účinků vyšší. S použitím nabízených zařízení lze pak připravovat v domácnostech z kontaminované pitné vody pouze nekontaminovanou vodu nepitnou, tedy škodlivou!

KRITÉRIA

Je zásadně nepřípustné zbavovat pitnou vodu přirozeného přiměřeného obsahu solí nebo toto přirozené solné složení hrubě deformovat. Stejně tak je nepřípustné zbavovat pitnou vodu biogenních prvků a ostatních přirozených vlastností, to vše s cílem ji vyčistit (dekontaminovat).

Společné znaky zahraničních zařízení k úpravě vodovodní vody

na čs. trhu jsou tyto:

- zdařilý design a zpravidla graficky dobře provedené průvodní informační tiskoviny, s přesvědčivým textem zdůrazňujícím přednosti výrobků. Vedlejší i škodlivé účinky jsou zamlčovány.

- často chybí údaje o přípustném průtoku vody přes zařízení, podobně jako jednoznačné určení hranic použitelnosti - popřípadě jsou tyto hranice uvedeny neurčitě či nepřesně.

- vysoká cena vyplývající z nepříznivého kursu koruny, započítání přepravních nákladů z ciziny a rabatu překupníků, přičemž zahraniční - zpravidla americký - původ zařízení je příčinou toho, že technologie ve filtrech použité jsou určeny pro jiné poměry, než evropské či středoevropské.

VODA PRO KOJENCE?

České hygienické orgány zásadně nepovolují k přípravě kojenecké stravy vodu, která prošla běžnou vodárenskou nebo jinou úpravou. Tedy ani úpravou v domácích zařízeních. Připravuje se norma "kojenecká voda", a ta závazně určí nejen kvalitu vody pro znovusložení (rekonzistenci) kojenecké výživy, ale i původ této vody, vydatnost a ochranu vodního zdroje, způsob konzervace, balení, atd. Bude určena věková hranice novorozence, pro kterého bude tato voda jediným povoleným zdrojem (pravděpodobně do 6 měsíců věku). Je tedy dobře vědět, že doporučení některých výrobců vodovodních filtrů (Watermill, Aqua-Pure, Instapure a dalších) nebo doporučení prodejců (Torayvino SW-2) o kojenecké kvalitě produkované vody jsou neplatná a v dohledné době budou nezákonná.

POZORUHODNÝ ÚKAZ

Účinky zahraničních zařízení se mění, jakmile překročí čs. hranice. Například v původních materiálech japonského zařízení Torayvino typ SW-2 (45OO,-Kčs) se uvádí: odstraňování kalů, usazenin, bakterií, chlóru, organických nečistot a pachů . To věrohodně koresponduje s použitou technologií, kterou japonský výrobce zřetelně jmenuje. Avšak jak se toto zařízení zdokonalí, překročí-li hranice a octne-li se na pultech české firmy Interservis v Praze Na Perštýně, je otázkou. V českém prospektu pak čteme: Mimoto je podstatnou měrou snižován i obsah dusičnanů, takže v mnoha případech je voda použitelná i pro umělou výživu kojenců !!!

Jiný český prospekt nádobového zařízení Leifheit aquapur tvrdí: Žádné dusičnany se nedostanou do vody . Jenomže v německy psaném návodu žádná taková věta není!

V původních amerických materiálech o technologii filtrů CTP (CTP 30 - 100 - 2000) nejsou dusičnany byť jen zmíněny. V českém prospektu VD KRET Czechoslovakia Olomouc je však již zákazník upozorňován: Redukuje dusičnany . Kdyby autor tohoto vágního sdělení jen tušil, že produktem nebezpečných dusičnanů jsou jedovaté dusitany, jistě by raději takové účinky neinzeroval.

POUŽITELNOST 16 LET?

Táž "novinka v ekologickém programu, systém CTP 100" slibuje velmi dlouhé životnosti filtru, 8 až 16 let. Z originálních amerických materiálů firmy Safe water systems Florida vyplývá, z čeho je tento obchodní trik odvozen. Firma zjistila, že při nepřerušovaném provozu filtru došlo po přefiltrování jistého množství vody k průniku olova a chlóru do filtrátu.

Toto množství upravené vody do průniku olova a chlóru skutečně odpovídá životnosti 8 let při spotřebě 20 litrů za den nebo 16 let při spotřebě poloviční. To však nic neříká o účinnosti téhož filtru na odstraňování jiných látek, než je právě olovo a chlór! Čs. norma pro pitnou vodu má přece dalších 72 ukazatelů!

Autor takového tvrzení se nepozastavuje nad skutečným dlouholetým provozem filtru ve skutečné domácnosti. Tedy - například - přehlíží, že v každé vodovodní vodě jsou kaly, usazeniny a rez - jak správně praví návod japonského zařízení Torayvino SW-2. Jsou v ní i mimo ta období, kdy muži za rohem opravují zásobní vodovodní řad. Prostě: I filtr CTP 100 se docela obyčejně ucpe za 1 - 3 roky provozu.

ZAŘÍZENÍ TŘETÍHO KOHOUTKU

jsou nejrozšířenějším konstrukčním typem, nabízeným zahraničními výrobci. Klasický "třetí kohoutek" je zařízení napojené na trubku studené vody před směšovací baterií, ovládané samostatným - třetím - kohoutkem. Většina nabízených zařízení je však v provedení modifikovaných, tzv. falešných třetích kohoutků. Ty jsou připojeny na konci vodovodního výtoku, tedy na výtokovém konci ramínka směšovací baterie. Studená voda je na zařízení vedena hradítkem, které je součástí dodávky.

REVERZNÍ OSMÓZA

V cenové kategorii asi 15-20 tisíc korun jsou nabízena zařízení, ve kterých je uvedená technologie využívána. Že se jedná o reverzní osmózu (dále:RO) je zpravidla v informačních materiálech uvedeno. RO je investičně náročná technologie fantastických vlastností, bez které se neobejde elektronický průmysl a řada dalších průmyslových oborů. Produktem RO je totiž superčistá H2O. Protože se ale chemicky čistá voda v přírodě nevyskytuje, je produkt RO pro přípravu pitné vody zcela nevhodný a při soustavném požívání lidskému organismu škodlivý. Jenom zvláštní okolnosti mohou zdůvodnit použití RO, vždy ale jenom jako jeden z článků větších systémů na úpravu vody, doporučených profesionálně i eticky vyspělými odborníky.

Zařízení regenerovaná kuchyňskou solí jsou na čs. trhu v cenové hladině asi 8-10 tisíc Kčs. Produkují denaturát, tedy vodu s nadměrným obsahem sodíku nebo chloridů nebo obou iontů. Nelze doporučit k přípravě pitné vody ani v kombinaci s jinými technologiemi. Tato zařízení, stejně jako přístroje na principu RO, jsou vrcholnými produkty "totální" technologické filosofie, vedoucí k výrobě nekontaminované vody nepitné. Je alarmující, že čeští prodejci těchto přístrojů klepou na dveře kojeneckých oddělení nemocnic, někde úspěšně (FN Motol, nemocnice Nový Jičín).

Ostatní zařízení třetího kohoutku, prodávaná za asi 3-5 tisíc Kčs jsou zpravidla založena na využití sorpce na aktivním uhlí nebo jiných materiálech spolu s dalšími technologiemi (filtrace až ultrafiltrace, oligodynamická desinfekce stříbrem, iontová výměna a další). Vzájemné kombinace těchto technologií nelze apriorně hodnotit ani kladně ani záporně. S ohledem na značný počet zahraničních zařízení na našem trhu a složitost celé problematiky je však mimo možnosti tohoto sdělení podat informace podrobné. Různé sestavy různých technologií v nejrůznějších zařízeních mají účinky na různých druzích vod. Lze z nich zpravidla vybrat pro konkrétní znečištění a konkrétní složení pitné vody optimální nebo suboptimální zařízení.

(Pokračování)

Nerozumím jemnostem státní zemědělské politiky, resp. hospodářské politiky vůbec. Jako ochranář si však myslím, že zemědělství by mělo produkovat jen to, co je potřeba pro rozumnou spotřebu, popřípadě co se podaří vyvézt za dobré ceny. Co je navíc, nemělo by se prostě vyrobit. Tím by se ušetřila práce, pohonné hmoty, chemické přípravky a zejména životní prostředí. Erozí ohrožené pozemky by mohly být proměněny v trvalé pastviny. Pole, z nichž by nebyly ždímány nadměrné výnosy, by méně znečišťovala podzemní a povrchové vody. Mokřadní polohy, které byly dříve zdevastovány plošným odvodněním, by mohly být ponechány pozvolné přirozené regeneraci.

Současný státní výkup zemědělské nadprodukce má být zřejmě hladovou zdí, která ochrání vládní budovy před protestními nájezdy kombajnů. Má-li ovšem stát na hladovou zeď, měl by ji stavět především v oblasti životního prostředí. Velká kvanta lidské práce jsou potřebná jen při odbahňování rybníků a nádrží zanesených právě přičiněním zemědělství, nebo při obnově starých, dávno zaniklých rybníků. Tyto činnosti jsou dost důležité pro zlepšení čistoty vod, podobně jako například revitalizace koryt vodních toků - zjednodušeně řečeno opětovné pokrucování a oživování toků v minulosti nesmyslně a škodlivě napřímených a opevněných třeba tvárnicemi. Ne, to není fantas potrhlého biologa, to je dnes již zřejmá potřeba vodního hospodářství.

A kolik potřebné práce chybí v lesích!

Státní dotace zemědělství by rozhodně neměly sloužit tomu, aby se udržovala nepotřebná, neefektivní a prostředí nadmíru poškozující produkce. Resort životního prostředí by pak měl hledět maximálně využít situace, kdy se bude zemědělská výroba omezovat, a restrukturalizovat. Měl by například hledat způsoby, jak největší míry omezování výroby dosáhnout tam, kde je to nejvíce potřeba - v regionech s napjatou vodohospodářskou bilancí, ve vodárenských povodích a ve velkoplošných chráněných územích. To by byl rozhodně účelnější typ státní intervence než udržovací dávky.

TOMÁŠ JUST

Foto ČTK

Pojďte s námi plotit prales!

Naše nejstarší přírodní rezervace - Žofínský prales v Novohradských horách - trpí v posledních letech přemnoženou vysokou zvěří. Jeleni a laně dokázali intenzívním okusem zabránit přirozené obnově zejména jedlových porostů. V poslední době se k těmto škodám přidávají i škody, způsobené návštěvníky. Přes zákazy již vede pralesem divoká stezka; terén je intenzívně sešlapáván, obnažují se kořeny. Neukáznění návštěvníci se v pralese rozbíhají, otrhávají ze stromů plodnice dřevokazných hub, srážejí stojící souše a působí řadu dalších škod. Oba tyto důvody vedly ministerstvo životního prostředí ČR k rozhodnutí Žofínský prales oplotit.

Práce započaly v polovině července a počítá se, že budou trvat nejméně do konce srpna. Vzniká tak zde krátkodobá pracovní příležitost pro pracovité a zručné mladé muže, které více než výdělek láká náročná práce v atraktivních, ale tvrdých podmínkách. Zájemci si mohou urychleně napsat o přihlášku na adresu: Ing. Robert Blíženec, Janáčkova 2, 370 07 České Budějovice.

- čtyřiadvacetiletá žena se ocitla v táboře sama. Její otec, člen odbojové organizace, byl zatčen a odsouzen na 13 let. Ona byla uvězněna o pár let později, poté co se připojila ke stejné organizaci. Nakonec se jí podařilo uprchnout a nyní je, bez jakýchkoliv zpráv o své rodině ve Vietnamu, v uprchlickém táboře. Čeká a doufá, že se bude moci vystěhovat ... kamkoliv.

- matku tří dětí podporuje finančně bratr z Austrálie. Manžela ztratila ve zmatku, když opouštěli vietnamské pobřeží. Rodina čeká již přes rok na udělení uprchlického statutu.

- starší žena žije sama v malé bedně uvnitř prefabrikovaného baráku, dostala finanční podporu a chlubila se doporučujícími dopisy od syna z Kanady. Nyní peníze přestaly docházet a její materiální podmínky i psychický stav se zhoršily. Navíc ztratila stopu své dcery, která uprchla do Thajska. Tato bývalá učitelka přiznala, že se rozhodla vrátit se zpět do Vietnamu.

Tito lidé jsou (jako statisíce dalších) vietnamští uprchlíci. Zrnka v přívalu, který od konce války ve Vietnamu a po jeho následném sjednocení do dnešních dnů neustává. Původně jim byl svět otevřen. Exodus však trvá už příliš dlouho. Lidé jsou unaveni, šokováni erupcemi dalších tragédií a soucit polevuje i v těch nejvelkomyslnějších zemích.

V poslední době se ozývají více či méně smělé hlasy, obhajující povinnou repatriaci pro lidi, kteří neopustili vlast kvůli politickým represím, ale spíše z ekonomických důvodů. Vycházejí z nedávné konference, jejímž výsledkem je dokument, prohlašující, že Vietnamci přibyvší po červnu 1988 do Hongkongu a po březnu 1989 do Malajsie, Filipín či Thajska, budou nuceni podstoupit řízení, které posoudí jejich statut. Souhlas s tímto postupem je nejhlasitěji vyjadřován v nejméně pravděpodobné dvojici zemí - ve Spojených státech a ve Vietnamu, nejsilnější tlak na repatriaci je ovšem v Hongkongu. Přibližně sedm z devíti tisíc repatriovaných se vydalo do vlasti právě odtud.

Měl jsem výjimečnou příležitost cestovat speciálně vypraveným letadlem OSN, na jehož palubě bylo padesát uprchlíků, vracejících se z Hongkongu zpět do Hanoje. Buď neprošli přísným sítem azylového řízení nebo v jejich případě nebylo dosud učiněno žádné rozhodnutí.

Jeden z nich byl ve Vietnamu odsouzen ke třem letům vězení, ale podplatil stráže a podařilo se mu uprchnout a opustit zemi. Dále tu byli otec se synem, neboť zbytek rodiny byl zadržen při pokusu o útěk. Šestnáctileté dívce, která strávila dva roky v hongkongském táboře, se stýskalo po rodičích, starší muž se vracel, protože jeho žena si po příjezdu do USA našla jiného. Další se dozvěděl, že jeho rodiče ve Vietnamu těžce onemocněli...

OSN spolupracuje s vietnamskými úřady pod podmínkou dobrovolnosti repatriace. Navrátilci dostávají podporu v hodnotě 50 dolarů hned po návratu a potom měsíčně 30 dolarů po dobu jednoho roku. Zpravidla se vracejí do svého okresu (provincie). Představitelé OSN mají seznam adres, podle něhož mohou sledovat celý postup integrace. Má se zato, že převažujícím motivem pro emigraci byly zejména v posledních letech nezaměstnanost a bída, neboť organizovaný odpor dnes ve Vietnamu prakticky neexistuje. Navrátilci, pokud nespáchali jiný trestný čin než opuštění země, nejsou postiženi prakticky žádnými tresty.

I když je v zemi stále hodně převýchovných i pracovních táborů, poměry se zde uvolňují a tábory jsou postupně likvidovány. Byly zrušeny pasy pro cestování uvnitř země, drobné podnikání je podporováno, kontakty s cizinci povoleny. Tohle vše je v ostrém kontrastu se situací před několika lety, kdy byli uprchlíci při dopadení zastřeleni, kdy i lodě ze spřátelených zemí se zúčastňovaly honiček na uprchlická plavidla. Zahraniční pozorovatelé tvrdí, že se postoj vietnamských úřadů k uprchlíkům změnil z několika příčin: odchod nespokojenců pomohl snížit napětí ve společnosti, redukoval nezaměstnanost a nabízí se případný příliv peněz uprchlíků zpět do vlasti.

Základním problémem, jemuž návratilci čelí, je nezaměstnanost. Setkal jsem se s případy, kdy stavební dělník či švadlena živili osmičlennou či desetičlennou rodinu. (Průměrný měsíční plat je 130 000 dongů a za tuto sumu si můžete koupit 50 kg rýže.) Situace některých uprchlíků je ještě horší, neboť prodali veškerý svůj majetek před odchodem z Vietnamu, někteří z nich si dokonce vypůjčili peníze, aby mohli zaplatit své místo na lodi.

Setkali jsme se se třicetiletou ženou a jejím pětiletým děckem. Manžel nebyl doma, neboť právě řídil svůj vlastní minibus, který si koupil za vypůjčené peníze. Dluh splatil během jednoho roku. Jejich bydlení bylo slušné.

Jiná žena se vrátila do rodiny starých rodičů a osmi sourozenců. Peníze z podpory vydala na opravu střechy. Dodnes nenašla žádnou práci a pouze dva ze sourozenců přinesou domů občas nějaké peníze. Chatrč, v které žili, byla zcela bez nábytku.

Jsou však i jiné případy. Na doporučení ministerského úředníka jsme navštívili čtyřicetiletou ženu. Během několika let si zařídila malou továrnu na výrobu kimon pro export a dnes zaměstnává dvacet pět lidí. Podnik prosperuje a majitelka, jež je pýchou místních úřadů, část zisku investuje.

Pár osudů, pár zrnek v pramínku, přelévajícím se v opačném směru. Navzdory mnoha letům války a devastace mají mezi krajany bývalí "nepřátelé" daleko větší úctu než bývalí "spojenci"... Dokáže tato malá útěcha osladit strastiplný úděl, který uprchlíky čeká ať jsou kdekoliv?

TOM LUKE, Hongkong, Vietnam

Foto autor

Prohlížím si pana Franze Neubauera, mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, zblízka a přemýšlím o jeho slovech, že moje vlast je i jeho vlastí. Přijel i do Prahy novinářům a politikům vysvětlit touhu svého lidu po návratu - a já si uvědomuji, že mám s tímto pánem leccos společného. Narodili jsme se v témže roce - 1930. Pojí nás zřejmě láska k té bohulibé krajině, které se za našeho mládí říkalo Sudety. Vždyť je to naše rodiště. Pamatujeme ještě poměrně idylické soužití Němců a Čechů. A co je shoda ještě podivnější - oba jsme byli z té hraniční oblasti vysídleni - já v roce 1938 a on někdy po roce 1945.

Společně pociťujeme to, že jsme kdysi byli připraveni o domov, jako příkoří. A pan Neubauer chce, aby se všechno vrátilo o tolik desetiletí nazpět, do času našeho mládí.

KOSTI ŘEČI

Lokty kroumají, mezi koleny je chravo.

Přilítají přástev-

níci. Křídla pod střechu. Zajdu mezi tam

rozjinud.

Mezi zde a tam je smrt. Až na kost.

Spíš na prsou,

kam mě oči nesou. Kotník kostěné vřeteno

trnaví. Chloupky se schroulily do jamky

v podpaždí, dole do důlku

koudel.

Žebra v povětří, kosti v mojí řeči.

Až po kolena.

Ohluchnu kde se mě dotýkáš. Čím

zachumlaně mlčím. Zajdu mezi tam hloub.

Slova pokosena. Řeč se vymkla z kloubu.

Zbůhdarma rozmrouvám,

mluvím opouzdřené hrotky. Kosti srostly.

Spánky tiše k prasknutí.Spíš

s kostí v klíně.Strop se sesouvá.

Smrt seče slova, za rty je zima. Tmouřím

prsty.

Teď už tam projdu očima.

Tady je pozdě. Tady jsem v hrobě.

***

(Kosti řeči jsou závěrečnou skladbou druhé básnické knížky Miloslava Topinky /nar.1945/ Krysí hnízdo, jejíž první vydání skončilo v roce 1970 ve stoupě. Teď s ní stejný vydavatel, Mladá fronta, přichází znovu, v typografii Rudolfa Němce, s kresbami Josefa Mištery a s doslovem Vladimíra Novotného.)

Vytvořit Regentský dvůr a obnovit tradiční dvorní tituly se rozhodla Ruská národní monarchistická strana. Předseda hnutí Monarchistická Rus Alexej Brumel, který je současně regentem ruské monarchie, podepsal podle sdělení ruské agentury RIA již první listinu o udělení šlechtických titulů desítce sovětských občanů. Na seznamu figurují především novináři.

Šlechtický titul hraběte náleží druhému regentu monarchie, spisovateli Arkadijovi Bugajevovi, přičemž samotný Brumel se se pyšní titulem vévody. Na nejbližším zasedání politického výboru strany se má prý dořešit otázka vhodných kandidátek na tituly dvorních dam.

(čt)

Mnozí politologové tvrdí, že podstatou války v Perském zálivu byla palestinská otázka a jistě je každému jasné, jaký podíl na ní měl Jásir Arafat. V minulých letech neuplynul téměř jeden den, aby se postava Jásira Arafata neobjevila na obrazovkách nebo jeho jméno na stránkách deníků. Náš divák však ví jen velice málo o tom, jak se dostal na piedestal politické scény. Dokument BBC jasně charakterizuje, kdo byl a je Jásir Arafat.

Více než dvacet let je Arafat vůdcem jedné z nejobávanějších organizací na světě; nyní usiluje o mír. Muž, který strávil svůj politický život v utečeneckých táborech Jordánska a Libanonu, už delší čas vede přímé rozhovory s různými státníky jako prezident národa v exilu. Tak jako Begin, Kenyaatta a Mugabe před ním, i Arafat získával novou a legitimní "značku". Dlouhou dobu však byl opředený záhadami. Maria Colvinová, korespondentka pro Střední Východ, provází Arafata od vybombardovaných čtvrtí v Tunisu do jeho soukromé vily v Maroku, stává se svědkem jeho vyčerpávajícího denního programu.

BBC použila vzácných archívních materiálů, očitých svědectví, osobních interview s Arafatem: budeme jej sledovat od dětství v ulicích Káhiry až po život zámožného inženýra v Kuvajtu, po němž přišla léta mezinárodního terorismu a snahy prosadit se jako světový státník v exilu. Film, který podává unikátní pohled na muže skrývajícího se za svým mýtem, do vysílání připravuje hlavní redakce pořadů ze zahraničí Slovenské televize.

(z-spa)

Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a zítřek ti zůstane celý volný. - L. I. Brežněv

(nápis tužkou na zdi budovy Vojenského uměleckého souboru)

Když jsem loni v létě rukoval do řad Vojenského uměleckého souboru v Táboře, výmluvně charakterizoval "schizofrenickou" situaci armády výrok majora K. (bývalého politruka) v přijímači: "Dnes již nás nemohou temné síly připravit o výdobytky naší sametové revoluce."

Základní vojenskou službu jsem absolovoval u herecké skupiny a zřejmě jsem zažil nejsvobodnější tvůrčí období VUS. Programy s bujaře křepčícím baletem v uniformách a tankistických kuklách patřily minulosti, herecká skupina objížděla posádky s komedií Bezva finta a díky režiséru Divadla Husa na provázku des.abs. Vladimíru Morávkovi vznikl neobvyklý pořad zábavné skupiny, VUS se dokonce podílel na mezinárodním happeningu ve Wroclavi a Praze.

Bezva fintu jsme odehráli devětadvacetkrát s průměrnou návštěvností 91 divák: od Prahy až po Trenčín, v sálech nákladných vojenských kulturáků i v miniaturních klubovnách na pár čtverečních metrech, kde jsme o diváky zakopávali. Jedním z nejkurióznějších míst byl lovecký zámeček přezdívaný U dvou lebek, v němž kdysi pobýval i Bedřich Smetana. Opodál Braunovy sochy Máří Magdalény se sušila vojenská trička a trenýrky, ve vzorně udržovaném parčíku nechyběly ani palmy v květináčích, rybičky z kašny však již před časem zpestřily vojenskou stravu. Vystupovali jsme v učebně štábu - místnosti s parketami, freskami a křišťalovým lustrem.

Nedávno jsem se dozvěděl, že VUS končí svou činnost. Ani mě to příliš nepřekvapilo, neboť generálské kontroly skobiček ve zdi, pavučin a čistoty sklepa na uhlí signalizovaly již dlouho dopředu, že se něco chystá. Po ujištění od nadřízených složek, že se má začít připravovat další sezóna, přišel 27. června náčelníkovi VUS (4 dny před nástupem nováčků) dopis oznamující likvidaci souboru. Důvodem je snižování počtů v armádě a nedostatek financí. Část vojáků základní služby bude přemístěna k souborům do Bratislavy, Brna a Prahy a zbylí podepsali prohlášení o civilní službě.

Nechci existenci VUS obhajovat - o její smysluplnosti jsme se dohadovali nesčetněkrát a také zkušenosti máme rozporné: např. na poslechovém pořadu odpověděl jeden z vojáků na otázku, zda někdo poslouchá vážnou hudbu: "Já mám doma ségru a ta mě sere dost!" Především však s těmi (vojáky základní služby i z povolání a civilními zaměstanci), jichž se toto rozhodnutí týká, sdílím názor, že se tak mohlo učinit "normálním" způsobem. Jestliže se nikdo z nadřízených VUS nedostavil ani 25. června (tedy v době, kdy musel již konečný verdikt padnout) na vyhodnocení sezóny, svědčí to mnohé o vztazích v naší reformované armádě a zesiluje podezření, že se šetřilo na místě nejmenšího odporu, a nikoliv na věcech nejméně potřebných.

Ale koneckonců, čemu se divit. Vždyť se tak stalo v Táboře, kde L.P. 1991 nařídili důstojníci před příjezdem Václava Havla natřít trávu na zeleno.

ZDENĚK A. TICHÝ

V posledních týdnech jsou ordinace našich zubařů přeplněné více, než bylo obvyklé. Příčina je jednoduchá - zvěsti o závratných sumách, které budeme platit za každý úsměv lékaře od 1. 1. 1992, kdy má začít fungovat systém zdravotního pojištění. Na to, co opravdu pro náš chrup a ty, kteří o něj pečují zavedení pojišťovny znamená, jsem se zeptala MUDr. ZDEŇKA POLEDNY, člena Rady Lékařské komory stomatologů, která vznikla vloni v dubnu.

Pojišťovna je zatím pro nás velká neznámá. Ministerstvo zdravotnictví ČR připravuje koncepci zdravotního pojištění, zatím vám však opravdu nemohu říci, kolik bude které ošetření stát. Jisté je, že stomatolog, který bude mít soukromou praxi, dostane zaplaceno za každý výkon - za prohlídku, za plombu - na všechno vystaví účet a ten mu bude proplacen. Nesmíme v tom vidět žádné vyděračství - lékař z takto získaných peněz dále podniká. Modernizuje ordinaci, financuje její provoz a zaměstnance, platí za své další vzdělávání. Potřebuje peníze, aby se mohl plně věnovat svému povolání, a tak se vlastně zdokonaluje služba pacientům. Peníze se k nim okruhem vrací ve formě zlepšené lékařské péče. I oni potřebují, aby lékař byl vyrovnaná, klidná osobnost.

Znamená to, že všichni lékaři budou mít smlouvu s pojišťovnou?

Pacient si bude moci vybrat - buď využije svého zdravotního pojištění, které si povinně od 1.1.1993 bude muset platit každý občan našeho státu, nebo si vybere lékaře, který nemá s pojišťovnou uzavřenou smlouvu a tomu musí zaplatit ošetření v ceně, kterou si stomatolog stanoví.

V západoevropských zemích je 5-10 procent zubařů, kteří poskytují služby bez smluvního vztahu s pojišťovnou, tzn. že jim za každý výkon zaplatí pacient přímo "na ruku". Ostatní mají smlouvy. Každý výkon je přesně obodován a pojišťovna jim proplácí zákroky podle pevného sazebníku.

Neobáváte se, že čím bude mít obyvatelstvo zdravější chrup, budete mít méně práce a tím i peněz. Nebude vás tato skutečnost nutit k zanedbávání prevence, která u nás dosud byla na poměrně slušné úrovni?

Je prokázané, že v zemích, kde je prevence na nejvyšší úrovni, jsou také nejbohatší stomatologové. Spočívá to v tom, že lidé pečují o svůj chrup, pravidelně navštěvují lékaře, děti chodí často na prohlídky. Lidé si myslí, že nám vyhovuje špatný chrub pacientů, ale opak je pravdou. V Dánsku se v posledních 10-15 letech zaměřili především na prevenci, dokonce říkají že "vrtačka odpočívá". Soustředí se na prohlídky, odborné instruktáže o ústní hygieně, kosmetickou stomatologii. A rozhodně to nevede k tomu, že by potřebovali méně stomatologů.

Nezanikne v honbě za ziskem prevence na školách?

V komoře jsme již vytvořili komisi, která se tím zabývá a v žádném případě nechceme, aby se od školních prohlídek upustilo. Musíme je ale jinak organizovat a financovat.

Nastávají ekonomicky zlé časy. Děravý zub není životu nebezpečný. Nebojíte se, že lidé budou na péči o chrup šetřit?

Cena za ošetření musí být stanovena tak, abychom neprodělávali, ale zároveň musí být pro pacienty přijatelná, aby je neodrazovala. Je složité najit takovou hranici, která bude vyhovovat oběma stranám.

Kdo ji stanoví?

Podle našeho názoru by soukromí lékaři, kteří nebudou poskytovat služby přes pojišťovnu, měli mít možnost určit si takovou cenu sami. Záleží pak už jen na pacientech, zda k nim budou chodit. Pokud ale bude lékař ve smluvním vztahu s pojišťovnou, musí mít pevný cenový sazebník, ve kterém budou jednotlivé výkony přesně ohodnoceny.

Systém zdravotního pojištění předpokládá, že pojištěn bude každý občan našeho státu. Není tedy důvod obávat se, že lidé nebudou využívat služeb, na které si stejně musí povinně přispívat ...

Nikde na světě nemá pojišťovna tolik peněz, aby hradila úplně všechny zákroky. Víme, že naše pojišťovna nebude zrovna bohatá. Budeme se snažit, aby platila co nejvíce druhů výkonů, ale všechny do tohoto seznamu určitě zahrnuty nebudou. Zcela jasné to je u kosmetických ošetření. Zlato a jiné speciální výkony si pacient, i když bude pojištěn, bude muset uhradit sám.

Můžete alespoň odhadem říci, kolik dostanete - ať už od pojišťovny nebo od pacienta - za vytržení zubu?

V této chvíli nemohu.

Stomatologové s průměrným platem tři a půl tisíce korun nepatřili v Československu zrovna mezi majetné vrstvy. Tedy alespoň někteří. Není divu, že úplatkům a stínové ekonomice se na stomatologickém poli dařilo přímo skvěle. Domníváte se, že se finanční situace v příštím roce zásadně změní a tučné obálky budou patřit už výhradně do minulosti?

Rozhodně. Pacient přijde k lékaři a po vyšetření dostane účet, kde bude jasně stanoveno co kolik stojí. Bude to pro něj i záruka kvalitní práce. Pokud nebude chtít zaplatit takovou částku, musí se nechat ošetřit u jiného zubaře. Hyenismus, který se projevoval vymáháním úplatků, je odsouzen k zániku.

Postupně by měly zanikat administrativní molochy nazývající se OÚNZ. Uvažujete o privatizaci?

Po zániku OÚNZ, mimochodem na náš vkus se rozplývají příliš pomalu, bychom chtěli, aby naše zubní oddělení, která pod ně doposud patřila, hospodařila samostatně a mohla se rozvíjet na základě vlastní ekonomické regulace.

Hovoří se o přebytku lékařů...

Tato dezinformace vyvolala u řady kolegů existenční obavy. Ale z uvedených čísel je jasné, že máme zhruba polovinu stomatologů na počet obyvatel, než v západních zemích. Problém vidím spíš ve snížení koupěschopnosti zákazníků. Dobrý lékař ale na tom bude i finančně výborně.

Nastane boj o zástupy pacientů a množství výkonů. Nepřijde zkrátka kvalita?

Naše stomatologická komora zaručuje všem pacientům kvalitní lékařskou péči, etickou a za daných podmínek nejvyšší možnou odbornou úroveň a postup lege artis. Zároveň musí hájit profesní čest stomatologů. Navíc, pokud bude pacient nespokojen, půjde k jinému odborníkovi. A když se bude cítit poškozen, obrátí se na soud. Dodnes neexistovala vlastně žádná účinná kontrola.

Bude pro vás výhodnější otevřít si ihned soukromou praxi a být vlastním pánem nebo zůstat zaměstnancem ať už státu, nebo například svého kolegy?

Každopádně majitel privátní praxe si vydělá víc peněz a bude samostatnější. V našem oboru však pracuje 70 procent žen a těm se příliš do "soukromničení" nechce. Ale až uvidí, že po roce si jejich kolega či odvážnější kolegyně, kteří vlastní soukromou ordinaci, vydělají 3x víc než ony... Nebude asi výhodné setrvávat v zaměstnaneckém poměru. Ten totiž nepřináší žádné jistoty, jediná jistota je klient. Nikdo ale nemusí mít obavy, že bude do privatizace nucen.

Na pořízení ordinace potřebujete značný finanční kapitál...

Základní kapitál má opravdu málokdo z nás. Jsou movití jedinci, kteří mají už dnes ve sklepě složenou zubní soupravu zahraniční výroby. Pro většinu existuje ale jediná možnost: půjčit si. V Německu to řešili jinak. Po sloučení lékaři z bývalé NDR dostali ordinace starší než 5 let zadarmo. U nás už existují firmy, které jsou schopny vybudovat ordinaci na klíč. Stojí to ale 60-80 tisíc marek. Další věc je výše nájmu za ordinaci. Tu zatím nikdo nedokáže předpovědět.

Lidé dnes šetří. Péče ve státních zařízeních bude pro ně asi levnější, než v soukromé ordinaci. Nebude tedy v jedné čekárně narváno a v druhé prázdno?

Může se to stát, ale komora nebude do tohoto systému direktivně zasahovat. Bude pouze zodpovídat za úroveň ošetření, stavovskou čest lékařů a bude vydávat licence k soukromému provozování praxe. Ekonomickou zodpovědnost ponese každý sám za sebe.

PETRA PROCHÁZKOVÁ

Profesí je JIŘÍ NOVÁK (s jehož snímky se budete setkávat v srpnu na úvodní straně naší přílohy) stavař, duší však horolezec. A přibalit na cestu i k těm nejvyšším vrcholkům do výzbroje fotoaparát je dnes v podstatě normální. Něco výjimečného tam vyfotografovat se ale už každému nepovede, zvláště když extrémní situace nabízejí těch úplně jiných starostí nepřeberně.

Když jsem chtěl z autora srpnových snímků (který se mimochodem svého času jako vůbec první Čechoslovák zúčastnil expedice na Mount Everest) vypáčit motivaci "jeho blbnutí s aparátem ve velkejch vejškách, ale nejen tam," odvětil (nikoliv pro noviny): "Jsem sice hrozně línej, ale někdy se přemůžu a trochu si s foťákem vymejšlim. A pak mám radost z toho, že jsem se přemoh." Abychom ale zachovali vážnost, přidejme ještě jeho "oficiálně" zformulované stanovisko: "Od počátku bylo mým záměrem zachytit především prostředí hor jako dokument, využitelný pro další sportovní akce. Ne vždy umožňuje horolezecká činnost umělecký přístup, mnohokrát pro to nejsou v Tatrách, Alpách či Himálajích podmínky, často ani nálada a vůle. Tím vzácnější je, když se podaří najít si klid a soustředění pro myšlenky nad kompozicí. Zejména při expedicích je však nejsložitější nalézt i pochopení u spolulezce, jinak se snímky omezí na čistou krajinu."

S fotoaktivitou začal Jiří Novák v roce 1960 jako samouk, přičemž se zejména v poctivosti zpracování nechával ovlivnit Jaromírem Kalmusem a když by si už měl vybrat nějaký vzor, tak by to byl benátský fotograf Fulvio Roiter s jeho barevnými snímky architektury a Benátek vůbec za extrémních světelných podmínek. Na svém kontě má spolupráci na devíti publikacích a něco z toho, co nafilmoval, se stalo součástí u nás přitočených dílů k seriálu Velká himálajská dobrodružství v roce 1985. Dlouhodobě spolupracuje s některými čs. deníky (Lidové noviny mezi nimi nechybějí), časopisy (hlavně Lidé a země), jakož i s předními horolezeckými magazíny v Británii, Německu a Itálii. Uspořádal zhruba 20 fotovýstav (čtyři v zahraničí).

Momentálně je na volné noze, pilně však sbírá stavařské zkušenosti, píše a fotografuje (však jsme už v příloze některé jeho příspěvky uveřejnili a v šuplíku máme jeho rozhovor s Messnerem) a kuje plány, jak zase co nejdřív vyrazit do hor. Fotoaparát určitě doma nezapomene.

(kap)

Využili jsme před časem možnost navštívit při exkurzi se studenty fakulty architektury ČVUT zámek v Děčíně, "čerstvě" opuštěný sovětskou vojenskou posádkou. Proslýchalo se totiž, že zámek, po dvě desetiletí pro naše občany i památkáře vpodstatě nepřístupný, se drží na skalnatém ostrohu nad Labem snad už jenom pouhou setrvačností.

Zážitek to byl opravdu silný, ale spíše z hlediska kulturně politického. Procházeli jsme v majestátním a zároveň komorním areálu spoustou místností, které nesou výraznou pečeť specifické vojenské kultury. Všechno, co se odlišovalo jakoukoli výjimečností, bylo potřeba zlikvidovat, takže všude jsou plechové zárubně a co nejvíce omyvatelných povrchů. Co nejde obložit umělými hmotami, je natřené všudypřítomným šedivým olejovým nátěrem.

Opravdu smutný, tísnivý pocit ale nevyvolávaly tyhle tupé kasárenské úpravy. Ty totiž zřejmě patří i k jiným armádám, alespoň pokud mohu sloužit zkušenostmi z našich poměrů.I u nás to v kasárnách vypadá vcelku stejně bez ohledu na to, jestli byl objekt postaven nedávno a nebo je to třeba srovnatelný pozdně barokní památkový skvost (jako například monumentální jezdecká kasárna z původní výstavby terezínské pevnosti). Depresívní a hodné zaznamenání jsou v Děčíně spíše stopy záměrného ničení, devastací a rozkrádání. Mají je na svědomí sovětští vojáci, kteří se tím před odchodem asi mstili za naši "nevděčnost", ale zřejmě také někteří našinci. Představa, že do ubohé poničené památky přicházejí po odchodu okupantů naši lidé, aby ještě utrhli a ukradli, co se dá, je děsivá, ale bohužel do rejstříku našeho povahového socialistického dědictví neodmyslitelně patří.

Z trochu jiného, spíše smutně veselého soudku jsou některé "umělecky" zaměřené dekorace. Nejnáročnější z nich máte na obrázku. Na stěně, dělící dvě někdejší zámecké komnaty a opatřené působivě jednoduchým průrazem, je barevná vize jakési ideální krajiny, v některých motivech ne nepodobná právě Děčínu a okolí. Pro zvýšení uměleckého dojmu je malba na krajích doplněna dvěma skalkovitými útvary, které vystupují ze stěny na dlažbu způsobem, připomínajícím mistra Marolda. Narozdíl od bitvy u Lipan je ale děčínská malba, vytvořená vojákem a pro vojáky, veskrze mírumilovná, inspirovaná nejspíše zcela nevojenskou vizí pohádkového mírového života.

Lidé si většinou myslí, že vojenské využití děčínského zámku začalo až ubytováním sovětské posádky. Není to pravda, byli tu předtím naši vojáci, a to už mnohem dříve, od roku 1934. Míra kulturnosti v zacházení s nejhodnotnějšími prostorami zámku ale byla značně odlišná. Situace se k horšímu změnila až po roce 1948. Vojenské posádce naší prvorepublikové armády ještě nevadila ani knihovna v největším zámeckém sále, ani bohatě zdobená zámecká kaple. Osudy těchto interiérů se měly naplnit až později. Sál knihovny donedávna sloužil jako tělocvična (opět s dochovanou mimořádně působivou výtvarnou výzdobou v předsálí), a kaple se změnila v posádkovou kuchyni. Skoro si myslím, že alespoň několik vybraných interiérů děčínského zámku by mělo být chráněno a zachováno ve své poslední vojenské úpravě pro lepší paměť těch, kteří se jednou - doufejme - budou zdráhat něčemu takovému uvěřit.

Nerad bych ale dával sovětské posádce za vinu více, než si zaslouží. Když jsme zámek opouštěli plni skutečně nezapomenutelných dojmů, zeptala se najednou jinak málomluvná a uvážlivá studentka Michaela, zda si také myslíme, že na tom objekt vlastně není tak zle, jak jsme si pod dojmem hrůzostrašných fám představovali. Postupně jí dali za pravdu zejména ti, kteří nedlouho předtím absolvovali jinou exkurzi, po památkách v jihozápadních Čechách. Viděli jsme tam totiž historické objekty tak zdevastované, že se to s děčínským zámkem vůbec nedá porovnávat. Sovětští vojáci totiž objekt využívali, takže dbali na to, aby jim v něm alespoň nepršelo na hlavu. Až příliš mnoho našich památek v socialistickém využití-nevyužití tohle štěstí nemělo a nemá. Kdo měl kdy na krku rekonstrukci historického objektu se složitým krovem a trámovými stropy, ví, jak velké důsledky má pro opravy ten malý rozdíl, kdy při zanedbávané údržbě teče do okrajů krovů a konců stropních trámů. Zdá se vám potom, že budovy stojí jakoby nic v celé své kráse, ale ony už tam do značné míry vlastně vůbec nejsou. Na Domažlicku a Klatovsku jsme viděli takto "podminované" i zcela zhroucené památky na každém kroku. Děčín je na tom skutečně podstatně lépe, protože většina jeho základních konstrukcí, alespoň pokud jsme mohli při zběžné prohlídce soudit, narušena není. To, co je tu zničeno a poškozeno, jsou vesměs povrchové úpravy a vícekrát vyměněné výplně otvorů. Téměř každá naše památkové rekonstrukce, jak jsme na ně zatím zvyklí, začíná stejně vytrháváním a otlučením všeho, co vytrhat a otlouci jde, přičemž v Děčíně to bude více než jinde skutečně potřeba.

V městském muzeu, kde jsme se před návštěvou zámku seznamovali s jeho slavnou historií, je vystaven i model ke studii nového využití objektu na velký hotel. Navenek by se na objektu mnoho nezměnilo a předpoklady pro takové využití jsou jistě dobré. Sen každého hoteliéra - jediný možný přístup do areálu - je při existenci jediné brány za mostem přes bývalý hradní příkop splněn beze zbytku. Něco tak úžasného, jako je zámek, tyčící se na skále uprostřed významného města, by ale nemělo patřit jenom hostům a cizincům. Okna takového objektu by snad měla zářit i za dlouhých zimních večerů, kdy klesá stupeň turistické invaze k nule. Věříme, že město nakonec zvolí pro sebe možná složitější cestu kompromisu mezi menším hotelem a svými společenskými a kulturními zařízeními, aby děčínský zámek nebyl v budoucnu, tak jako dnes, přístupný veřejnosti jenom při mimořádných "dnech otevřených dveří".

JIŘÍ ŠKABRADA

Foto J. Škabrada ml.

I mistr Marold by se divil...

Zbytky zařízení kuchyně v bývalé zámecké kapli

Jednoho večera zazvonil na OÚNZ Praha - východ telefon, že prý v Dolních Počernicích "nějaký lidi natírají štětkama dětskou psychiatrickou léčebnu." "Nějaký lidi" byli francouzští účastníci akce People to people a na oprýskanou omítku budovy, jakož i na přilehlé popelnice kreslili za nadšené asistence dětí barevné obrázky, chechtající se obličeje a nápisy.

"Tady byly jasně porušeny předpisy, protože ředitel léčebny měl požádat skrze nás stavební úřad o stavební povolení," zvedl svůj administrativní hlas MUDr. Jan Novák, ředitel místního OÚNZ. "Stejně tak jsme náhodou zjistili nepřítomnost dvou psychologů na pracovišti, kteří odjeli na studijní cestu bez předchozího ohlášení. To nejsou maličkosti... OÚNZ dosud existují, a tudíž platí i vyhlášky, které je nutno dodržovat. Vím, že by pan ředitel Černý chtěl už být samostatný. Ale na ředitelské poradě 22. května bylo jasně řečeno, že dokud bude OÚNZ Praha - východ existovat, bude léčebna jejím začleněným zařízením. Na rovinu říkám, že pak už spolu nebudeme ani deset minut."

Ředitel léčebny MUDr. Kamil Černý se při rozvodovém stání chová stejně klidně jako manžel, který si je jist, že mu dítě bude svěřeno do výchovy. Kontruje rozvážným hlasem: "Já doufám, že budeme samostatní dřív. Ohledně malůvek nedošlo k žádnému porušení předpisů, protože pomalována není celá fasáda. Odcestování dvou psychologů bylo rovněž v pořádku, alespoň v souladu s dosavadní praxí OÚNZ, který v tomto směru nemá žádné vnitřní předpisy. Pan ředitel se neptá, jestli na děti působí lépe nevzhledná zeď a zamřížovaná okna, nebo malůvky. Má výhrady vůči nově zavedeným nočním službám psychologů a to všechno jen dokazuje, že jako chirurg nemá pochopení pro potřeby psychiatrie, která nikdy nebyla čistě medicínskou otázkou."

Ředitel léčebny a ředitel OÚNZ jsou si vzájemně trnem v oku. Kdo se zákopovým bojem začal, těžko říct. Cosi napovídá fakt, že ačkoliv dr. Černý obstál v nedávném konkursu na místo ředitele léčebny, byl ve své funkci potvrzen jen dočasně. "V pravomoci zřizovatele je neuznat výsledek konkursní komise, aniž bych uváděl důvody," řekl mi dr. Novák, když jsem se pídila po odborných výhradách.

OÚNZ se mají rozpadnout do 31. prosince letošního roku. Léčebna však touží po urychlení rozvodového stání, případně převedení pod obvodní úřad Prahy 9, kde jsou jí údajně příznivěji nakloněni. Přimlouvám se, aby formální manželství bylo rozvedeno co nejdříve (v rámci dohody je to možné ještě před 31. prosincem). Ne proto, že pana Černého, který je všeobecně považován za experta ve svém oboru, čeká místo terapie další konkurs. Ne proto, že sestry i lékaři léčebny píší rozhořčené dopisy a na práci s dětmi nemají čas. Ne proto, že v napjaté atmosféře není kdy na rozpracování nových projektů (linka pro sexuálně zneužívané děti, kapacita pro akutní případy Fondu ohrožených dětí atd.), které jednou pomohou obstát v konkurenci. Ale pro onu nesmyslnost žabomyšího boje, jehož výsledek je předem dán. Nebo ne? Ředitel OÚNZ nařídil, aby malůvky byly přetřeny původní šedinou, a to nejdéle do 3O. června. Dr. Černý na to odpověděl s gustem jemu vlastním: "Ani mě nenapadne."

MARTINA RIEBAUEROVÁ

Po osmdesát let je Detroit symbolem amerického automobilového průmyslu. A po celou tu dobu byl automobilový průmysl symbolem americké prosperity a průmyslové moci. Jenže časy se mění. Dnes připomíná Detroit město v obležení. Výroba automobilů klesá už celé desetiletí a zdá se, že tento trend se hned tak nezastaví. Ještě před deseti lety vyráběla "Velká čtyřka" - General Motors, Ford, Chrysler a AMC deset miliónů vozidel ročně. Podíl dovezených automobilů představoval necelých 15 procent.

Začátkem osmdesátých let přišel první šok. Japonsko vyrobilo víc automobilů než Spojené státy. Nebyla to samozřejmě schopnost vyrobit víc, co šokovalo americké manažery, ale schopnost všechna vyrobená vozidla prodat. Do té doby se většina Američanů dívala na japonské výrobky jako na levné zboží pochybné kvality, které si kupují jen lidé, kteří nemají na pořádný automobil. Brzy se ukázalo, že je to omyl. Zatímco kvalita amerických vozů povážlivě klesala, japonské automobily se rok od roku lepšily. Hondy z poloviny sedmdesátých let během dvou sezón zkorodovaly k nepotřebě, stejné modely o desítku roků mladší jdou do prodeje s šestiletou zárukou proti prorezavění. I to je jeden z důvodů, proč Japonci dnes ovládají 30 procent amerického automobilového trhu.

Už sedmdesátá léta nebyla pro americké automobilky procházkou růžovým sadem. Továrny produkovaly spolehlivé, velkoobjemové osmiválce, které se montovaly do rozměrných automobilů klasické koncepce s motorem vpředu a s pohonem zadní nápravy. Do toho vstoupil Kongres s ekologickou a bezpečnostní politikou. Výrobci museli narychlo vyvinout zařízení omezující škodlivé emise a zvyšující bezpečnost vozu.

Maloobjemové evropské a japonské vozy nemusely mít katalyzátory až do roku 1979. To dalo zahraničním výrobcům dostatek času, aby nemuseli měnit výrobu za pochodu jako jejich američtí konkurenti. Nejvíce na to doplatil Chrysler, který musel prodat většinu evropských filiálek, část výnosných vojenských programů a vzít si vysokou půjčku od státu, aby vůbec přežil.

Nejmenší ze silné čtyřky, American Motors, vsadil na partnerství s francouzským Renaultem. Jak se ukázalo, byl to osudový tah. Americké Renaulty po počátečních prodejních úspěších úplně propadly. Pro americký trh byly malé R8 a R11 příliš slabé. S automatickou převodovkou a klimatizací je malý 1,4 litrový motor sotva utáhl. Přetížené motory se rychle opotřebovávaly, na což Renault reagoval zvýšením ceny náhradních dílů. Díky této krátkozrakosti AMC zkrachoval právě v okamžiku, kdy Renaultky dostaly silnější a spolehlivější motor. Jediná značka koncernu, která se prodávala, byl jeep. V roce 1988 Chrysler koupil co ještě z AMC zůstalo, Renaulty nahradil spolehlivými Mitsubiši, a všechno se zdálo v pořádku.

Zatím nejradikálnější změnu výroby provedl Ford. Uvedl na trh aerodynamické vozy Tempo a Taurus, připomínající stylem evropské AUDI. V továrnách se zvýšila kvality kontroly a podíl zaměstnanců na řízení. Ford začal prosperovat a koncem osmdesátých let poprvé v historii vydělal více než mamutí GM.

Ale ani v General Motors nespali. První vlaštovky nové technologie se objevily v polovině osmdesátých let. Detroit vyvinul čtyřventilové motory a kompletní elektronické řízení spalovacího procesu. Protože vývoj je neskutečně drahý, spojily se americké koncerny s evropskými a japonskými konkurenty. Ford vyvinul společně s Mazdou typ Probe a vyrábí maličké vozy Micra jako Ford Festiva. Ve špičkových Taurusech SHO používá vynikající šestiválce Yamaha. V Británii koupil reozhodující podíl Jaguára. General Motors spoléhá na německého Opela jako na vývojovou základnu vozů střední kategorie. Motory pro subkompakty Sprint a Spectrum vyvinula japonská Suzuki. Chevrolet Nova je dvojče Toyoty Corolly, vyráběné v Kalifornii. Na ladění podvozků General Motors se podílí britská akvizice Lotus, stejně jako na vývoji 48 ventilového osmiválce pro Chevrolet Corvette, na kterém Lotus spolupracoval s filiálkou GM. Navíc GM rozjel zcela novou značku Saturn, automobil, který by mě mít parametry stejné nebo lepší než srovnatelní japonští dovozci a měl by být o hodně levnější.

Chrysler také v námluvách s Japonci nezůstal pozadu. Polovina produkce motorů je na bázi japonské řady Mitsubiši. Pro vylepšení lesku koncernu koupil Chrysler italské výrobce luxusních vozů Maserati a Lamborghini.

Až potud by se zdálo všechno o.k. Japonské firmy se brání nákupem a budováním továren na americkém kontinentě. Jen v loňském roce bylo v japonských automobilkách na území USA vyrobeno l,8 miliónu vozů. Například Mazda MX5 Miata byla celá navržena a vyvinuta v Kalifornii, Honda Accord Coupé se vyrábí jen v USA a do Japonska se vyváží. Japonská auta vyrobená v USA nepodléhají dovozních kvótám a i nadále vytlačují domácí producenty z trhu. To vytváří napjatou situaci. Kapacita amerických výrobců i po drastickém omezení je 11,2 miliónů vozů ročně, zatímco trh jich odebere pouze 9,5 miliónů včetně dovozu.

Do vývoje nepříznivě zasáhl konflikt na Středním Východě. Lidé z obavy před další palivovou krizí přestali kupovat automobily, které se začaly hromadit na odstavných plochách. Začala se omezovat výroba a nejméně prosperující podniky se zavírají. Výrobci se snaží prodat za každou cenu. Inzerují různé slevy a finanční plány. Je prakticky možné koupit si nový vůz na dvouletou bezúročnou půjčku. Průměrně představují dnešní slevy asi 900 dolarů na vůz.

Předpokládá se, že poprvé od korejské války prodá Chrysler méně než milión vozů ročně. Je na tom z Velké trojky nejhůře z několika důvodů. Nemá silné evropské filiálky, které by kompenzovaly skluz amerického trhu. Zato má nejvyšší průměrný věk zaměstnanců, což v číslech představuje mimořádné výdaje na zdravotní péči a penzijní fondy. Nejbližším úkolem Chryslera je přežít do roku 1992, kdy opustí linky kompletně nová modelová řada vozů.

V nejlepší pozici je asi Ford navzdory tomu, že loňský rok ukázal schodek 4 miliard dolarů. Podílely se na tom vysoké náklady - 7 miliard dolarů - na výzkum a vývoj nové modelové řady a již zmíněný nepříliš šťastný nákup chřadnoucího Jaguára za 2,5 miliardy. U Forda věří tomu, že vysoká produktivita práce ztráty vynahradí.

Obří GM je jako letadlová loď - silně, ale jen těžko manévruje. Vedení koncernu stojí před vážným rozhodnutím co udělat s přebývající kapacitou. Dnes je GM schopen vyrobit o milión vozů ročně víc, než dokáže prodat. To představuje kapacitu čtyř továren. Nejlogičtější řešení je zároveň nejdrastičtější - čtyři přebytečné továrny zkrátka zavřít. Šetření se tentokrát nevyhne nikomu. Se ztrátou zaměstnání bude muset počítat asi 15 procent zaměstnanců včetně "bílých límečků".

DUŠAN NEUMANN, POTTSVILLE, USA

podfoto:

Japonská Toyota Celica tentokrát na trati Rally Monte Carlo

Ten nápad předstihl dobu. Agilní podnikavci z jachetního oddílu TJ ČEDOK připravili již v roce 1988 v Pražské tržnici Sportboutique. Chtěli vydělat, ale také (a hlavně) poskytnout sportovcům šanci k nákupu tehdy tak nedostatkové výstroje, ba dokonce tu byl úmysl (podniky příliš nevyužitý) dát příležitost výrobcům se předvést. Duší téhle akce byl ing. Martin Junek, s nímž jsem se setkal i všech reprízách této akce. P ři té poslední na podzim 1990 vystupoval pod novou hlavičkou: OTUS, což je zkratka Sdružení pro O bchod, TU ristiku a S lužby. Již tehdy mě zaujal svým entusiasmem a chutí tvořit, včetně jasného hesla, že z obchodu mají mít prospěch obě strany. Tohle baťovské pravidlo není zcela obvyklé, zvláště v oblasti cestovního ruchu. Proto jsem se o jeho zásadách chtěl dozvědět víc.

Pracoval jsem šestnáct let v Čedoku a odcházet jsem z něj nechtěl. Ne snad pro slušné postavení, nakonec jsem pracoval jako ředitel obchodní skupiny, ale byla tu rodinná tradice. Můj děda byl při zakládání ČEDOKu ve dvacátých letech, já tam působil od začátku své pracovní éry. Ale čím dál tím víc to přestával být obchod, pokud to vůbec někdy byl. Neměl jsem v té funkci pocit, že obchoduji. Většina té práce byla organizační činnost, včetně zpracovávání statistiky, výkazů, hlášení, a já nevím čeho všeho. Paradox ovšem je, že při soukromém podnikání se člověk přesvědčí, že leckteré z těch informací, které nerad zpracovával, jsou pro provoz podniku naprosto nutné. Což si tehdy neuvědomoval... Naučil jsem se tam řadu věcí a nakonec ČEDOK podle mne v té tehdejší kvalitě - přes vše co se o něm říkalo - byl naší nejlepší cestovkou, což dokazuje nízký počet reklamací. Co mi tam ale chybělo, byl pocit, že člověk má za sebou nějaký úspěch. A když se podařilo jeden rok uskutečnit Klub ČEDOKU, tak příští rok byl konec, protože do toho vstoupily limity na dináry. Takže již v lednu 1989 jsem se rozhodl, že odejdu, a chtěl jsem zkusit soukromou cestovní kancelář. Ale na ministerstvu obchodu a cestovního ruchu mi řekli, že v životě mi nepovolí soukromou cestovní kancelář. Na dotaz, co mám dělat, když jdu z ČEDOKu, ale chci dál v tom oboru pracovat, mi bylo řečeno, založte si družstvo, ale zdůvodněte nám, proč bychom měli povolit další cestovku. Zpracoval jsem takovou "diplomku" a na jejím základě dostal s partnery příslib na její povolení, ale pak začlo martyrium po nejrůznějších organizacích, až po pěti měsících jsme dostali zápis do obchodního rejstříku. Což byl úspěch. Plány nám pozměnil ovšem listopad. Původně měl být ten náš projekt různorodější, OTUS měl mít pestřejší rozsah, ale jak začaly vznikat stovky cestovek, bylo jasné, že se musíme soustředit právě na tuhle oblast. Abychom nezapadli, aby se o nás vědělo.

Mezi tehdejšími brontosauřími cestovními kancelářemi by asi nebylo těžké se prosadit. Stačilo by dělat totéž, jen s menší přirážkou a tudíž levněji.

Dnes mezi více než dvěma tisícovkama cestovek již to není jen otázka mít kvalitní nabídku, ale také ji na trhu prosadit. Přesvědčit lidi, že aby zvážili návrhy, protože není z etických důvodů únosné říkat, nejezděte s těmi, protože jsou tací, nebo jezdí do oblasti, kam my bychom vás nikdy nevzali, neboť tak levně se dá prodávat jen nekvalitní produkt. Není problém do takových míst prodat dvacet autobusů, ale to my dělat nechceme. Snadný výdělek, ale neseriózní. To raději bojujeme s obsazeností, samozřejmě za vyšší peníze, ale s mnohem lepší kvalitou a zárukou, že lidi se vrátí spokojení.

Jak jste začínali?

V loňském roce to bylo ještě snadnější. Rozhodli jsme se pro určité lokality. Řecko, Jugoslávie, Itálie. V Řecku jsme získali své partnery a objekty, v Jugoslávii měli letité kontakty a v Itálii si našli seriózního partnera v pěkné oblasti Riccione.

A letos?

Jugoslávie odešla, to je jasné. Nemohu posílat lidi do nestabilní oblasti, i kdybych si byl tisíckrát jist že se nikomu nic nemůže stát. U Řecka je naprostá inflace nabídky a to znamená, že je i zcela roztříštěná poptávka. Tak se stává, že leckde jedou poloprázdné autobusy a jinde se zase ruší zájezdy, protože nejsou dosti obsazené. Takže existují lidé, kteří chtějí do Řecka a nejedou, a zase kanceláře, které stornují akci. Něco podobné je i v Itálii. Ale tam je to záležitost lokality. Není problém získat partnera někde na severu, třeba ještě v červnu jsme měli nabídky z Bibione. Ale tam my jezdit nechceme, přestože tam mají prázdnou kapacitu a za slušný peníz. V Itálii je to tedy záležitost oblasti, což částečně platí i o Řecku. Dražší pobyty, vesměs kvalitnější, nejdou tak na odbyt. Naším letošním problémem je tedy prorazit i s tou naší donkichotskou snahou dát lidem kvalitu. Je to práce s lidmi a pro lidi.

A ti jsou často nespokojení.

Snažíme se, abychom takových měli minimum. Jenže asi s myšlenkou na ty nekřesťanské peníze leckteří přemýšlejí, co vše za to mají dostat a reklamují i neuvěřitelné věci. Třeba teplotu moře, nebo že pršelo. Ovšem na slevu za nedodané věci mají nárok. Třeba jsme měli teď zájezd, ze kterého nám odřekla skupina téměř dvaceti lidí a stáli jsme před otázkou, zda zrušit nebo poslat zbývajících sedm - ale bez průvodce. Nakonec jsme volili variantu dvě, ale den po příjezdu jsem měl telefonát, ať okamžitě pošleme průvodce. To ale se finančně unést nedá. Pochopitelně slevíme, ale platit pro sedm lidí průvodce je luxus. Ať každý posoudí sám, co by bylo neserióznější. Zrušit sedmi lidem dovolenou nebo jim ji umožnit, ale bez toho průvodce. Cesta k serióznosti tedy není jen v tom, že budu jezdit do slušné oblasti, k prověřenému partnerovi, dobrými autobusy a s výbornými průvodci. Chce to mít i kapku štěstí.

Jak se prosadit na současném přeplněném trhu? Co dál?

My budeme tvrdohlavě pokračovat v tom, co jsme si vytkli. Kvalitní produkt. Plníme přesně všechno, co si lidi zaplatí. Jídlem počínaje, vzdáleností od moře, dopravou. Vše na co nejlepší úrovni. Uvedu příklad. Jezdíme autobusy VOLVO. Slyšel jsem příliš mnoho ověřených historek o tom, jak lidi skončili někde venku s tím, aby si pomohli samotní, protože vůz se rozsypal. Takže jsme hledali někoho, kdo je schopen dát záruky. Přes veškeré výhrady to bylo ČSAD, které se ale nyní v konkurenčním prostředí chová lépe. Klíčov a Milevsko nás uspokojily, dokonce tam pochopili, že stálému partneru musí dát lepší ceny. My je ovšem zase nevyužijeme k zisku, ale ke zlevnění nabídky. Prostě vše se snažíme dělat o malounko líp, a proto jsme trošičku znevýhodněni. Jak z toho? Musíme být za prvé trpěliví, tedy čekat, až jméno firmy získá punc solidnosti a při opticky stejných zájezdech se člověk rozhodne pro ten náš ne z důvodu, že by byl třeba lepší, ale protože je od nás. Ale to nestačí: musíme hledat nápady, aby ta naše nabídka byla jiná než ostatních. Třeba jednodenní zájezdy do Vídně jsme dělali se zastávkou a přespáním na Moravě. Okruh po Itálii se dá dělat spartánsky, ale proč lidi zničit cestou? Přidali jsme přespání v Salcburku, zpátky v Mnichově. Lidi byli nadšení, i když to bylo dražší. Také teprve nyní se pouštíme s partnery v Paříži a se zárukou kvalitních autobusů do akcí, které jsme ještě v zimě nechtěli dělat. Tedy dáváme širší škálu zájezdů. Ale přemýšlíme i o nabídce pobytů, které nebudou jen doprava, ubytování, stravování, ale dají lidem něco víc než povalování na pláži.

TOMÁŠ PUDIL

Ilustrační foto Richard Grégr

Kdo se teď urazil, ať promine. Absence latiny poznamenala celou druhou polovinu našeho století, takže nezbývá než s ní počítat, zvlášť když se dáme svést hned na počátku: justicí se totiž nazývá soudnictví; to ovšem není totéž co spravedlnost. Tak jak to kdysi suše oznámil soudce podlehnuvšímu účastníku řízení: máte rozsudek, ne spravedlnost! A tak si to uvažme. Hodně se teď o soudcích a soudech mluví. O definitivě s celoživotním jmenováním do funkce, o nezávislosti soudců, o jejich platech a mnoha jiných věcech.

Iura vigilantibus, non dormientibus prosunt: práva jsou dána v prospěch bdělých, ne spících - ve prospěch těch, kdo se o své věci starají. Starejme se tedy i o spravedlnost. Starejme se i o soudnictví.

Zdá se, že se vždy dopouštělo jisté chyby: slibovalo jaksi více, než mohlo splnit. Slibovalo spravedlnost Posledního soudu, spravedlnost v maličkostech i velkých věcech, více či méně zadarmo - ačkoli skutečnost bývala často jiná. A staří sedláci, zkrouhnutí hořkými zkušenostmi prosouzených gruntů mívali svou pravdu, když říkali, že od soudů raději dál. Měli pravdu?

Měl pravdu i Karel Čapek, když kdesi odtušil, že člověk si nezaslouží jiné spravedlnosti než lidské? Jaká tedy vlastně je? Jaká by měla být?

Snad bychom měli vyjít od základní shody o tom, že právní řád, zákon, prostě právní norma je pravidlo chování. Sice zvláštní, ale vlastně nic víc a nic méně. Svým způsobem pravidlo jako každé jiné, třeba sportovní. Snad se justice neurazí, řekneme-li, že fotbalová pravidla nejsou moc šikovná: kopat do něčeho, když to lze tak snadno vzít do ruky a utíkat! Jenomže to by pak nebyl fotbal. Také by dost dobře nešlo, aby na fotbalovém hřišti všichni kopali, ale jeden směl všechno: i hrát rukou.

Nicméně účelem i fotbalových pravidel je ukázat v daných podmínkách, které mužstvo je schopnější, zdatnější, šikovnější a výkonnější, tedy poměřit je určenými, společnými a pro všechny stejně závaznými pravidly: zaručit soupeřícím stejnou spravedlivou šanci. Do určité míry: kopne-li si hráč do vlastní branky, sotva to dá obrázek o celém mužstvu. Přijede li autobus s hráči pozdě, prohrají kontumačně, bez ohledu na to, že jsou ve skutečnosti lepší. Takže řád má tu a tam vrch nad spravedlností. Nejinak je tomu i v soudnictví: zmeškáme lhůtu a náš nárok se promlčí. Je to spravedlivé? Ale ovšem že ne! Přesto je to zákonné. I promlčení je jaksi nešikovné pravidlo, zakotvené z jistých důvodů v zákoně, nicméně pravidlo hry, respektované ať se sebevíc jako nespravedlivé nejen jeví, ale i je.

Římané ovšem kdysi také slibovali více: ius est ars boni et aequi - právo je umění dobrého a spravedlivého. Nám by po tolika hořkých zkušenostech však mnohdy stačila jistota řádu, garance pořádku, spolehnutí, že určité naše chování bude mít vždy stejný důsledek.

Soudí však lidé. Se všemi svými dobrými i špatnými vlastnostmi, plni vlastních starostí i radostí, s většími či menšími zkušenostmi, s dobrou i méně dobrou vůlí hledat i nalézat, ochotou porozumět, s tu větší, tu mizivou řemeslnou zručností. Odpovědnost za lidský osud čiší jen z málokterého soudního rozhodnutí. Slibujeme si totiž od soudnictví přese všechno více; jinak by totiž mohly soudit počítače. Leckdy by to bylo možná i spravedlivější: potřebné údaje by stroj zpracoval jistě pečlivěji než soudce v úprku nařízených věcí. Proto však soudí člověk, aby uměl a chtěl zákon správně aplikovat, najít ten správný chlíveček, do kterého náš skutek vtěsná, aby byl správně posouzen.

A tak je i právní předpis jen nástroj, ne cíl spravedlnosti. Dodržení zákona nemůže nakonec popírat spravedlnost, tak jak to jednou na chodbě soudu na Karlově náměstí vzpomenul starý soudce. Řekl tehdy: "Víte, pane doktore, když já jsem kdysi začínal u jednoho starého rady, vždycky mi připomínal: "Toníku, nedej se mýlit zákonem!"

Takže jak to tedy vlastně je se spravedlností a soudnictvím?

Ius non firmatur, nisi iuris forma sequator : právo se nestává pevným, jestliže se nedodržuje forma práva. Pro začátek by nám tedy stačilo, aby se vůbec, spíš ale úzkostlivě, dodržovaly právní předpisy. Všemi: občany, státem, i soudy. S větší kontrolou veřejnosti; ostatně nám zase ten fotbal pomůže: nedodržovat pravidla hry před 30 000 diváky není jen tak. Ale kdo kdy viděl třicet tisíc diváků v soudní síni? Leckdy by stačili aspoň dva - tři. Stejný metr na každého by pomalu ale jistě upevnil důvěru v soudce i víru ve spravedlnost. Pak by přišlo na řadu to ostatní, až nakonec snad i to poslední: porozumění a odpuštění. Tak jako to říká v Čapkově Zločinu na poště vesnický četník: "... a říkám si: spravedlnost musí bejt. Já jsem jen četník, pane, ale tohle vám povím podle své zkušenosti: Je-li nějaký vševědoucí a všemohoucí Bůh, to já nevím; a kdyby byl, tak nám to není nic platné; ale já vám řeknu, musí bejt Někdo nejvýš spravedlivý. To zas jo, pane. My můžeme jenom trestat; ale musí bejt někdo, kdo by odpouštěl. Já vám řeknu, ta pravá a nejvyšší spravedlnost je něco tak divnýho jako láska."

Ius appellatur non quia iustum est, sedquia iubetur : právo se tak nazývá ne proto, že je spravedlivé, ale proto, že je nařízené. Takže co? Není to málo? A nebylo to málo vždycky? Protože i z té doby pochází slavný výrok: Ius ex iniuria non oritur : právo nevzniká z bezpráví. A toho se držme.

KAREL FRIML

První sbory adventistů sedmého dne začaly vznikat v Praze, v severním pohraničí Čech, v Opavě, v Brně, Bratislavě a Košicích.

Zřetelný rozdíl adventismu, jakožto křesťanského hnutí, od ostatních denominací protestantských samosebou i církve katolické, spočívá v držení starozákonní soboty jakožto dne vyhrazeného službě Boží. Ačkoli tato záležitost působí více jako věc kázně a disciplíny než jako nějaký zásadní náboženský problém, krátce se u ní zastavím.

Podkladem k svěcení soboty - hebrejsky šábbat - den odpočinku - se stal u adventistů jejich nekompromisní a doslovný výklad čtvrtého přikázání z druhé knihy Mojžíšovy (Exodus 20,8). Nebudu na tomto místě doširoka rozvádět exegezi-výklad starozákonního textu a porovnávat jej s překlady řeckým a latinským, ale pokusím se osvětlit tuto otázku tak, abychom se v ní mohli orientovat.

Starozákonní knihy obsahují v podstatě trojí okruh předpisů - mravní, obřadní a politický. Mravní příkazy, formulované v desateru Božích přikázání, mají cenu trvalou a jsou pochopitelně závazné i pro křesťana. Ježíš Kristus přece nepřišel zrušit tyto zákony, ale naopak naplnit je a vysvětlit. Avšak jinak je tomu s židovskými obřadními předpisy. Ty dočasnosti podléhají. Jejich smysl se naplnil příchodem mesiáše a držet je dále v době Nového zákona by bylo, dle apoštola Pavla, stínem věcí budoucích (Koloským 2,16 n). Tedy jakýmsi "upadáním do staré smlouvy, jako kdyby Kristus nebyl přišel" (Cullmann). Čtvrté přikázání "Pamatuj na den odpočinku" mělo ovšem polohu především duchovně etickou. Den odpočinku měl člověku poskytovat podmínky k rozvoji jeho osobnosti. Odložením všedních pracovních povinností pro všechny bez rozdílu a rozjímáním nad Božím slovem měl být tento den příslibem nového věku a znamením přicházejícího království lásky a pokoje. Ale v záplavě zákonických předpisů, vymýšlených nad zákonem bdícími farizeji, se začal původní humánní charakter příkazů Desatera ztrácet. Proti těmto předpisům Ježíš vystoupil. A proto se stal pánem i soboty, aby člověka zbavil všeho, co ho tížilo a přibíjelo k zemi na cestě za ním. Tím jsem nechtěl říci, že by Ježíš sobotu zrušil, ale naopak ji vrátil člověku, pro nějž byla učiněna. Ovšem sobota již v očích křesťanů zůstala stínem starého času a rodící se křesťanská církev počala nalézat odraz nového světla ve dni následujícím. Den zmrtvýchvstání Ježíše Krista - diés Dominica - se stal dnem Páně. Tak se již v ranných časech křesťanství stala neděle ústředním svátkem pro ty, jež vyznávali náležitost ke Kristu. Všechny významné události v životě první církve se staly v neděli. Vzkříšený Kristus se ukázal Marii Magdaleně, ženám, učedníkům na cestě do Emauz, Petrovi i ostatním apoštolům. Svátky, při nichž Duch svatý sestoupil na shromáždění, připadly rovněž na tento den. Křesťané se začali v neděli scházet k lámání chleba a k rozjímání nad slovem Božím. I jednotlivci podávají svědectví o zvláštních duchovních zkušenostech prožitých v den Páně (Zjevení, 1,10). Svěcení tohoto dne klidem od práce pak bylo zákonně upraveno za doby císaře Konstantina Velkého. Lpění na starozákonní sobotě je tak u adventistů výrazem uznání nezměnitelnosti Božího dne odpočinku, zároveň však ve světle novozákonních textů, jakýmsi úkrokem zpět od Krista vzkříšeného do vyčkávací pozice nového příchodu Spasitele.

V učení adventistů sedmého dne na jiné zásadní rozdíly od ostatních protestantských denominací nenarazíme. Opírají se o princip - sola Scriptura - jedině Písmo a odmítají ústní tradici, jakožto rovnocenný pramen víry. Z Písma vyzdvihují zvlášť důležitost míst prorockých, jejichž svérázným výkladem dospěli k již zmíněným závěrům.

Adventisté věří v nejsvětější Trojici a božství Ježíše Krista. Ústředním článkem adventistické víry pak zůstává, jak jsem již psal, jednostranné vytyčování a zdůrazňování druhého příchodu Páně. Není ovšem cílem těchto článků vést polemiku s věroučnými pravidly jednotlivých denominací a tak se zdržím dalšího komentáře.

Církev adventistická zachovává nesporně vysokou náboženskou, mravní i sociální úroveň a vyniká horlivou misijní a publikační činností. Ve svých sborech sdružuje mnoho mladých lidí, v čemž za ní některé protestantské denominace s hlubší národní tradicí značně zaostávají. V současnosti čítá církev adventistů sedmého dne v celé republice okolo sedmdesáti sborů.

pokračování příště

DANIEL SMUTNÝ

kresba: Luboš Rychvalský

Letos na jaře zemřela ve věku 77 let Sylvia F. Porter, jejíž jméno tady v Československu nikdo nezná. Chci ji tu však vzpomenout mimo jiné proto, že inspirovala koncepci tohoto sloupku.

Paní Porter začala v polovině 30. let psát finanční sloupek pro noviny New York Post . Informovala o událostech ve finančním a v podnikatelském světě, a to tím, že překládala jejich haťmatilku do normální srozumitelné angličtiny. Její sloupek o penězích četlo ve 450 novinách celého světa na 40 miliónů čtenářů. V roce 1975 vydala svou snad nejpopulárnější knížku; jmenovala se "Vaše peníze" , s podtitulkem "Jak si je k lepšímu životu vydělávat, utrácet, střádat, investovat, půjčovat a používat" . Mnohému jsem se od Sylvie Porter naučil - mimo jiné tomu, jak psát sloupek o penězích, který bude číst alespoň několik čtenářů.

Dlouhá léta se podepisovala "S. F. Porter" . Novinám připadalo riskantní, že jejich finanční sloupek píše žena, a maskovaly to tím, že udávaly jen její iniciály. (Jděte mi k šípku s počešťovací koncovkou "-ová"!)

Sylvia Porter, příklad ženy, která psala o penězích, což Američané kdysi pokládali za činnost "mužskou", mě přivádí k úvaze o postavení žen vůbec.

Šest procent bojovníků amerických ozbrojených sil ve válce v Zálivu byly ženy. Několik jich padlo, dvě byly zajaty. "Mužštější" zaměstnání než válku si už představit nedovedu. To, že se ženy účastní i války, je alespoň v Americe výsledek dlouhého procesu jejich emancipace, jejich zrovnoprávňování nejen papírového, ale ve skutečném každodenním životě.

Při tomto zrovnopravňování jde nikoliv o to, aby ženy měly všude právě 50% zastoupení, ale o to, aby měly příležitost dosahovat všech životních met, o které mohou usilovat muži, a aby tato příležitost byla skutečná, nefalšovaná, nepapírová. Jde o to, aby v hospodářském životě rozhodovaly vědomosti a schopnosti, nikoliv pohlaví. Zaměstnavatel v Americe musí ignorovat pohlaví svých zaměstnanců - stejně jako jejich barvu pleti. Jak bude ta která žena chtít rovnoprávnosti v pracovních příležitostech využít, je pak ovšem na ní.

Nerovnoprávnost na základě barvy pleti známe coby rasismus. Nerovnoprávnost na základě pohlaví znají v Americe coby "sexismus". A jako se říká rasista, říká se i "sexista".

Amerika se sexismu vyhýbá. Může-li žena pracovat v armádě, může pracovat kdekoliv. Při výběru nových zaměstnanců a při jejich služebním postupu musí proto zaměstnavatel přihlížet jen k jediné věci: k jejich kvalifikaci. Přihlížet k rase uchazečů je trestné podle zákona (oznámení, že "Romy neberem", by si automaticky koledovalo o pozvánku před soud). Přihlížet k jejich pohlaví je trestné obdobně. (Ano, dokazovat takovouto diskriminaci je skutečně obtížné. Důležité však je, že je protizákonná, a když se jednou prokáže, platí podnik obrovské pokuty.) Muž či žena, černá kůže, šikmé oči nebo dlouhý nos (jak Číňané říkají bělochům) - to je všechno jedno. Rozhodovat musí profesionalita - výlučně.

U nás je tomu ovšem jinak. Inzeráty s pracovními příležitostmi se přímo hemží určením, zda uchazeč má být muž nebo žena ("Hledá se ...ka") . Nikdo se nepozastavuje nad tím, že jelikož nežijeme v takovém Íránu, neměl by rozdíl mezi muži a ženami hrát žádnou roli. Jak vůbec mohou být takto formulované inzeráty povoleny? Máme přece rovnoprávnost, či ne?

Po letech v Americe však začínám chápat, že rovnoprávnost v Československu je věc složitější. Ženy mají řadu zákonných výhod vyplývajících zejména z mateřství, které v Americe nemají. Po neuvěřitelně dlouhé placené mateřské dovolené mají nárok na své původní místo. Mají nárok na to, aby zůstaly doma s dítětem, které je nemocno. Je-li dětí více, bude jejich nemocnost - a matčina absence v práci - úměrně větší. (Ano, doma může zůstat i otec. Ale prakticky ...) A začínám chápat, že zaměstnavatel, který najímá ženu, se vystavuje riziku, že pro něj bude pracovat jen jakýsi zlomek její pracovní síly ("bude pořád u dětí") ; leckterý zaměstnavatel se rozhodne tomuto riziku se nevystavit a takovouto pracovní sílu hned zkraje odmítnout. Žádný zákon mu v sexismu při výběru pracovních sil nezabraňuje, a není tedy divu, že se chrání tím, že do inzerátu napíše "Hledá se muž...".

Vypadá to tedy, že za nebývalé výhody v mateřství a v péči o děti platí ženy tím, že se na ně svět mužů dívá úkosem, že se chtějí plnoprávně věnovat své kariéře. Je to rovnocenná výměna? Pochybuju. Především je mnoho žen, které mají zájem právě na své práci a na služebním postupu - třeba proto, že jim děti odrostly, nebo proto, že je mateřství ještě nezajímá. Ty jsou znevýhodněny zcela nespravedlivě a jednostranně. A pak je řada žen, které by chtěly zkombinovat kariéru a mateřství. K tomu však místo výhod, které jim dnes poskytuje zákon, potřebují spíš služby na trhu. Místo výdajů, které zaměstnavatele a stát jejich dnešní výhody stojí, by raději vzaly víc peněz domů, aby si mohly zaplatit uklízečku nebo někoho k dětem.

Tradicionalisté budou brojit, že žena k dětem patří. Já si myslím, že o tom, kdo kam a ke komu patří, si rozhoduje každý člověk sám. Rozhodovat šmahem za všechny ženy je výrazný projev našeho sexismu československého. V tom by mi Sylvia Porter asi dala za pravdu.

KAREL KOVANDA

(8. - Dámský gambit)

Dámským gambitem, vznikajícím po tazích 1.d4 d5 2.c4, se dostáváme ke hrám zavřeným. Je to starobylé zahájení, připomínané už v italských manuskriptech 17. století. Na rozdíl od symetrického královského gambitu (1.e4 e5 2.f4) si však získalo oblibu až v postromantických dobách. Zřejmě proto, že vlastně gambitem není: na rozdíl od královského protějšku získá bílý obětovaného pěšce snadno zpět.

S přijatým dámským gambitem po 2.... dxc4 se dnes setkáváme poměrně zřídka. Bílý hraje 3.Jf3 s dalším e3 a Sxc4 a má silné postavení v centru. Gambit se zpravidla odmítá, a to tahem 2.... c6, po čemž vzniká slovanská hra, nebo 2.... e6, což po 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Se7 vede k základnímu, neboli ortodoxnímu systému. Obě strany v něm většinou trpělivě manévrují v centru a na dámském křídle o drobné poziční výhody, přičemž bílý má o něco volnější hru. Chce-li černý rychle otevřít centrum, může volit Tarraschův systém 3.... c5.

Zajímavým, ale velmi riskantním pokusem černého o získání iniciativy je Albinův protigambit 1.d4 d5 2.c4 e5!?

Jako ukázku hry v tomto zahájení si přehrajme instruktivní partii bývalého mistra světa, hranou na velmistrovském turnaji v Nottinghamu roku 1936.

BOTVINNIK-VIDMAR

1.c4 e6 2.Jf3 d5 3.d4 Jf6 4.Jc3 Se7 5.Sg5 0-0 6.e3 Jbd7 7.Sd3 c5 (Chce rychle vyjasnit situaci v centru. Jinou možností je výměnná operace 7.... c6 8.0-0 dxc4 9.Sxc4 Jd5.) 8.0-0 cxd4 9.exd4 dxc4 10.Sxc4 Jb6 (Vznikla jedna z typických pozic dámského gambitu. Černý vytvořil bílému izolovaného pd4, který se může stát velkou slabinou. Bílý má však víc prostoru a vyhlídky na útok na královském křídle.)

11.Sb3 Sd7 12.Dd3 Jbd5 (Správně blokuje osamělého pěšce, ale špatným jezdcem. Měl se snažit o zjednodušení tahem 12.... Jfd5.) 13.Je5! Sc6 14.Vad1 (14.Jxc6 bxc6 by jen posílilo blokádu pole d5. Silný bílý jezdec se bude hodit v útoku.) 14.... Jb4 15.Dh3 Sd5 16.Jxd5 Jbxd5? (Opět bylo lepší Jfxd5.)

17.f4! (Uvolňuje k útoku s velkým účinkem linii f.) 17.... Vc8 18.f5! exf5 19.Vxf5 Dd6 (O něco lepší bylo 19.... Vc7. Nyní Botvinnik rozhodne partii pěknou kombinací - viz diagram! )

20.Jxf7!! Vxf7 (Po 20.... Kxf7 by přišlo 21.Sxd5+.) 21.Sxf6 Sxf6 (Nebo 21.... Jxf6 22.Vxf6! Sxf6 23.Dxd8+.) 22.Vxd5 Dc6 23.Vd6! (Hrubou chybou by bylo 23.Vc5?? pro Sxd4+.) 23.... De8 24.Vd7! a černý se vzdal.

Má také dámský gambit svá úskalí hned na začátku partie? Ovšemže! Po 1.d4 d5 2.c4 e6 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Jbd7 se zdá, že bílý může získat pěšce po 5.cxd5 exd5 6.Jxd5, neboť černý Jf6 je přece vázán... Postup bílého je však hrubou chybou, neboť po 6.... Jxd5! 7.Sxd8 Sb4+ musí bílý tahem 8.Dd2 vrátit dámu zpátky a zůstane s figurou méně a prohranou pozicí.

Také černý si však musí dát pozor na typický obrat, jenž může přijít po 1.d4 d5 2.c4 e6 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Se7 5.cxd5 exd5 6.e3 c6 7.Sd3 Jbd7 8.Dc2 0-0 9.Jf3 Ve8 10.0-0 h6 11.Sf4. Nyní se zdá přirozenou snaha o výměnu střelce tahem 11.... Jh5?, což však umožňuje obrat 12.Jxd5! a jezdce nelze vzít pro 13.Sc7 se ziskem dámy. Do této léčky spadl i tak vynikající znalec dámského gambitu, jakým byl polský velmistr Rubinstein v partii s Euwem. Co je však ještě podivnější, pár let nato se Rubinstein dopustil skoro přesně stejného omylu proti Alechinovi! Vidět to svět, aby se tesařský mistr nad mistry uťal hned dvakrát?

"Američany poznáte snadno," tvrdí František Nepil. "Vypadají na pětatřicet, i když je jim sedmdesát." - Onehdy jsem se setkal se skupinou "pětatřicátníků". Přiletěli do Československa na tři neděle na pozvání iniciativní skupiny pražských posluchačů univerzity třetího věku. Česká skupina zamíří za Velkou louži na oplátku na podzim. Zajímalo mě, co takový Američan v letech soudí o seniorském věku? Profesor Josef Charvát prohlásil svého času, že stáří je ztráta programu. Američtí hosté by mohli své programy a plány skládat jak polena do metru:

CAROLYN PAYNOVÁ (65 let, Waban, Massachusetts):

Zatím jsem pracovala v sekretariátu univerzity v Bostonu, teď jsem půl roku v důchodu, ale na podzim se zase do něčeho pustím. Hodlám soukromě vyučovat francouzštinu a španělštinu, mám z toho potěšení. Taky se budu věnovat více zahradě a hlavně se chci dát do psaní pamětí. Kromě nicnedělání by se starší člověk měl vystříhat neustálého přemítání o tom, v čem v životě neuspěl a proč. Ať myslí na to, co by ještě mohl udělat. Štěstí nebo smutek si nosíme hlavně v sobě.

HENRY WALTER (74 let), Wellesley Hills, Massachusetts:

Mně uteče den jako voda. Ráno cvičím a 3 - 4krát týdně pracuji v kanceláři, poskytující služby potenciálním investorům. Pak zamířím do univerzitního klubu, což je znamenitá instituce s plaveckým bazénem a saunou. Než se naději, je večer. Potřebuji pocit produktivnosti. Třeba s organizováním výměnného pobytu je spousta práce. Tím větší ale zadostiučení, až letadlo z Československa přistane na americké půdě a já budu vědět, že se podařilo dát dohromady potřebného fondy a že pro každého z české skupiny máme ubytování v americké rodině. Pro nás byl v Československu připraven vynikající program a já si teď lámu hlavu, co přichystat. Amerika je bohatá země, ale jsou věci, které vy máte a my ne. Boston má kupu mrakodrapů a na americké poměry dlouhou historii. Jsou tu vynikající umělecké špičky, jenže namnoze chybí širší kulturní zázemí. Vím, co říkám, narodil jsem se ve Vídni, otec pocházel ze Žatce a československým občanem zůstal i po přestěhování do Rakouska . . .( Nikdy nezapomenu na Plzeň. Sloužil jsem u 38. pluku 2. divize, přidělené k třetí armádě, jíž velel generál Patton. Hlavní stan našeho pluku byl v plzeňském pivovaru. Naše divize se po překročení vašich hranic setkala jen s několika hnízdy odporu. Od vylodění na pláži Omaha jsme měli za sebou ale řadu bojů, za něž nám byla udělena četná vyznamenání. V Plzni jsme také oslavili konec války v Evropě . . .)

ROBERT F. FREETO (72 let):

Věnuji se nadále advokátní praxi, nevydržel bych sedět doma. Hlavní je být aktivní, dělat všechno pro to, aby člověk zůstal tělesně i duševně fit. Většina univerzit ze států Nové Anglie umožňuje starším lidem studia v různých oborech. Mě fascinuje geologie - a pro úplnost - mám taky moc rád koně. Čeho se má zvlášť starší člověk vystříhat? Pasivity a samoty. Na kontakty nejen čekat, taky si je pěstovat.

HELEN L. KAUFMANOVÁ (? let, Oakmont, Pensylvánie):

Co vám má říct důchodkyně, která pracuje 2 - 3 dny v týdnu na statistickém úřadě, pomáhá vyřizovat agendu Společnosti důchodců a účastní se aktivity farnosti v místě svého bydliště? I když je to málem legrační, před 2 lety jsem po 12 letech externího studia promovala na univerzitě v Pittsburku. Před tím jsem měla na starosti domácnost a tři děti. Moc mě mrzí, že manžel už nežije a nemohl být s námi v Plzni byl tam jako voják v květnu 1945.

AUBREY H. PAYNE (přibližně 70 let, Waban, Massachusetts):

Taky já dosud pracuji, jsem matematik se specializací na počítače. Rád si něco přečtu, lyžuji a budete se možná divit mám zálibu v tancování. Znáte naše square dances? Stýkáme se záměrně s mladšími lidmi, máme některé společné programy. Před pár lety jsem byl na tom dost špatně, po operaci kyčelních kloubů a namontování šroubů mě čekalo delší období rekonvalescence. Víte, co jsem v té době četl a co mi pomohlo? Nesnesitelná lehkost bytí od Milana Kundery. Podle mne je to výborný spisovatel.

MARIE BLANDINGOVÁ (65 let, Gloucester, Massachusetts):

Stáří mě nezajímá, neberu ho na vědomí, žiju jak nejlépe to jde. Dokud nepadnu, pak to prostě zabalím. Teď je ze mne jednou týdně účetní, což je práce, kterou jsem nikdy dříve nedělala. Mým posledním povoláním byla novinařina, později jsem se starala o rodinu. Dost často jsem slýchala srovnávání u vás a u nás. Kapitalistický systém je ten nejlepší, který znám, ale nelíbí se mi, že spoustu lidí u nás najdete spát na ulicích; jsou zcela na dně. Myslím, že to je dnes největší problém naší bohaté společnosti. Musíme s tím něco dělat. Celková životní úroveň ve Spojených státech je skutečně vyšší, než u vás, ale z početnosti našich bezdomovců si vzor neberte. Co mě přimělo k cestě do Československa? Dobrý voják Švejk. Když jsem knihu přečetla, tak jsem si řekla, že národ, který dokázal zplodit Švejka, stojí za to poznat. Taky něco znám od Milana Kundery a od pana . . . no pomozte mi, je z Toronta. Ano. So-ko-vo-resky.

PŘEMYSL TVAROH

Jack Nicholson je prý jedním z nejvášnivějších zastánců víry v metodiku a mystiku hereckého umění. I během dvanácti "hubených let" v Hollywoodu, kdy hrál štěky ve filmech druhé a třetí kategorie, se neúnavně pohyboval od jednoho učitele herectví ke druhému, zatímco mnoho příslušníků jeho generace putovalo od psychiatra k psychiatrovi.

Ti, kdo vidí Nicholsona na plátně a čtou o jeho pestrém soukromém životě, mohou dojít k závěru, že je instinktivním hercem na rozdíl od Dustina Hoffmana, Nicholsonova hlavního protikandidáta na neoficiální titul filmového jedničky své doby. Hoffman je znám svým metodickým, rozumovým přístupem k roli a je považován za jakéhosi ďábla herecké přípravy, zatímco Nicholson může někomu připadat jako Ďábel sám.

Tak jako muži předchozích generací imitovali Jamese Cagneye a Humphreyho Bogarta, přebírali jejich manýry a postoje a formovali je do podoby typického Američana, jen málo dnešních amerických mužů mezi 25 a 50 se vyhne imitaci či karikatuře toho, co představuje Jack Nicholson. Jeho nejskvělejšími postavami jsou padlí andělé různého typu, ať už v převleku astronauta, rozčarovaného donšajna, sebezničujícího umělce, poraženého rebela ( Kukaččí hnízdo ), vzdorného spisovatele, nebo nejrůznějších zahořklých romantiků, jakým je postava J. J. Gittese, soukromého detektiva bez iluzí v Čínské čtvrti ( Chinatown ).

Na vlastní herecký výkon má vysoké nároky a ambice. Když se připravoval na natáčení Čarodějek z Eastwicku , uvedl v interview s Ronem Rosenbaumem: "Budu hrát Ďábla a nehodlám ho hrát při zemi. Chci, aby si lidé říkali, ten Jack Nicholson je snad vážně Ďábel. Chci je znepokojovat." Režisér Stanley Kubrick o Nicholsonovi prohlásil, že do jakékoli role přináší jednu vlastnost, která se nedá zahrát - vysokou inteligenci.

Nicholson u každé nové role pátrá po jejím tajemství, po určité vnitřní emoční dynamice, po záchytném bodu, do něhož zachytí podstatu, esenci nové postavy. "Mám svá tajemství pro každou z postav," říká Nicholson. "Tajemství v Kukaččím hnízdě, které se nedočtete v knížce, je v tom, že ten chlapík je rošťák, který věří, že mu žádná ženská neodolá a počítá s tím, že mu podlehne i Velká Sestra. Je to jeho tragický omyl. Proto nakonec prohrává."

"Vždycky jsem byl fantasta," říká Nicholson, když vzpomíná na své dětství. "Ze svých průšvihů ve škole jsem se vždycky musel vypsat. Když jsem byl ve druhém ročníku, každý den jsem musel zůstat po škole a napsat esej o tisíci slovech; napsal jsem tisíce a tisíce slov. Když jsem konečně pochopil, že je nikdy nikdo nebude číst, začal jsem tam vkládat všelijaké nelichotivé poznámky o vedení školy. Vymyslel jsem si dvě postavy, džina a jeho kluka. - Bůhví, co na mne tehdy působilo."

Snad to byl komplikovaný život Nicholsonovy rodiny, který dal vzniknout fantaziím o džinovi. Muž, kterého znal jako svého otce, byl často omámen džinem z láhve alkoholu. Nový obrat v této obtížné rodinné situaci nastal mnohem později, v polovině sedmdesátých let, kdy se Nicholson dověděl, že žena, kterou považoval za svou starší sestru, byla ve skutečnosti jeho matkou a ti, které pokládal za své rodiče, byli ve skutečnosti jeho prarodiče. Nicholson vzpomíná, že ho spolužáci v posledním roce na střední škole zvolili králem optimistů a králem pesimistů naráz, protiklad dávající tušit jeho schopnost ztělesnit tenkou linii, ostří mezi iluzí a desiluzí. Tentýž rok se vydal do Hollywoodu. Měla to být jen krátká návštěva před tím, než půjde na univerzitu. Nikdy se už nevrátil.

Když přijde řeč na vztahy mezi mužem a ženou v Nicholsonových filmech, s oblibou říká, že se snaží "hrát na nervy" . Často je to hra, která zraňuje. To platí i o filmu Zášť (Heartburn), kde hraje s Meryl Streepovou, a který doufejme uvidíme brzo i u nás. Překvapí v něm, s jakým pochopením a sympatiemi hraje Nicholson postavu muže, který je v předloze Nory Ephronové zobrazen jako stoprocentní lump a darebák, jenž využívá opakovaná těhotenství své ženy k četným záletům.

Něha, šarm, fantazie a sympatie, které Nicholson do role vnáší, jsou tím, co tuto postavu dělá pro diváka tak problematickou. "To je právě ona ,hra na nervy'," vysvětluje Nicholson. "Jsme všichni mizerové? Jsem si jistý, že dobrá polovina našich přátel je takového chování schopná. A přitom nemáme pocit, že polovina našich přátel jsou mizerové. . . Tohle dilema mě na té roli moc těšilo. Můj první učitel herectví Jeff Corey říkával, že veškeré umění může být jen stimulujícím bodem. Člověk nemůže změnit svět, ale může svět donutit přemýšlet."

Podle zahraničních materiálů

-hah-

V prvních srpnových dnech roku 1291 prý na louce zvané Rütli u Vierwaldstättského jezera zvedli k přísaze devět prstů zástupci kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a slíbili si společný svazek při hájení svých práv na autonomii vůči Habsburkům. Spolek se postupně rozrůstal a konec této expanze nastal v roce 1515 porážkou u Marignana v pádské nížině. Švýcarská neutralita byla mezinárodně uznána až v roce 1815, skutečný (spolkový) stát však vznikl teprve v roce 1848.

Jestliže přesto Švýcarsko oslavuje 700 let svého vzniku, pak nákladem 75 - 77 miliónů franků slaví vlastně jen svůj mýtus. Příběh o přísaze na Rütli byl ještě v 16. století kladen k roku 1307, protože "spolkový list" (Bundesbrief) byl objeven až v 18. století. Teprve v druhé polovině 19. století se pak prosadil letopočet 1291 jako datum zrodu federace. S jistou rezervou je možné přijmout tvrzení, že "spolkový list" byl předobrazem ústavy a že dosud zůstávají v platnosti jeho základní myšlenky: idea sebeurčení, idea solidarity, idea řádu a vnitřního míru.

Mower, jehož divize až do toho odpoledne stála téměř nečinně na nejzazším pravém křídle velké Shermanovy armády, prostě zjistil, že síly nepřítele jsou na tom úseku fronty víc než prořídlé. Johnston se soustřeďoval na střed. Mower věděl také, jako všichni, že most přes Mill Creek je jediná brána k bezpečí na druhé straně řeky, a usoudil, že by bránu zavřel rychlým útočným pochodem krajinou, kde se mu do cesty mohlo postavit jen pár spíš předzvědných než bojových skupin. Vykročil proto v čele své divize po lesní cestě, která se stáčela k severovýchodu, a když opustila les, kroutila se po lukách a mezi močály k mostu, vzdálenému jenom dvě míle. Když do Shermanova hlavního stanu dorazil první Mowerův posel, prorazilo už čelo divize tenkou obrannou linii, jež měla chránit Johnstonův levý bok a byla obsazena opěšalou kavalérií, a bojovým pochodem se blížilo k mostu. Narychlo sestavené oddíly rezerv a jezdectva, hlásil posel, se pokoušejí pochod zpomalit. Ale most je už v dohledu.

Všichni hleděli na generála. Podrbal se v rudých vlasech, napil se doutníku.

"Harcovat! Po celé délce fronty," řekl. "Protože jinak Johnston přesune proti Mowerovi všechny rezervy, Hamptonovu a Wheelerovu kavalérii, a když to nebude stačit, opustí i postavení proti Slocumovi, jen aby se Mower nedostal k mostu. Musíme ho proto zaměstnat. Jinak se mu s Mowerovou divizí podaří, co se mu nepovedlo s Morganovou."

Rozhlédl se po svém štábu. Všichni mlčeli.

"Má k tomu taky lepší důvody," řekl generál. "Odváží raněné a k tomu potřebuje most. Až je všechny odveze - no, nebudu se sázet jako včera. Ale řekl bych, že v noci zmizí s tím, co mu zbývá, do Smithsville."

"Tím lepší důvod pro nás zahájit všeobecnou bitvu," řekl Logan.

Generál zavrtěl hlavou.

"Stačí harcovat. Po celé délce fronty. Johnston nebude moct opustit parapety a s rezervama si Mower poradí."

Ale zavře bránu? pomyslel si seržant. Jestli ano, generál se všeobecné bitvě nevyhne.

Generál vyšel zpod přístřešku a zůstal stát mezi stromy. Před ním se vlnila zelenavá krajina, na ni se lil déšť. Šedivou oponou pramínků vody blýskaly ohýnky vzdálených výstřelů. Ve vzduchu bylo cítit jaro. Poryv větru přinesl z bojiště pach třaskaviny.

Když byl ještě malým chlapcem a ostatní kluci ho chtěli naštvat, říkali mu Dustbin místo Dustin. Dustbin totiž znamená koš na odpadky. Ačkoliv jej dnes milióny filmových diváků považují za "stoprocentního" Američana, ve skutečnosti jím není. Pochází z Rumunska, jeho děd a otec byli přistěhovalci. DUSTIN HOFFMAN a jeho bratr byli prvními členy rodiny, kteří se narodili v USA.

Není vyloučené, že přesvědčivé ztvárnění lidí stojících ve větší či menší míře mimo společnost má kořeny v jeho dětství, že je to následek dávného pocitu osamělosti mezi vrstevníky, protože v Los Angeles, kde vyrůstal, to přistěhovalci neměli nikdy zrovna lehké.

Dustin Hoffman nepoznal pocit klidu, spokojenosti se sebou samým. Vždy jej pronásledovaly obavy, že pokud usne na vavřínech, na jeho místo přijde někdo jiný - stoprocentní Američan, synáček z lepší rodiny, patřící ke společenské elitě - a jeho úspěch, kterého tak pracně dosáhl, ztroskotá. Snad právě z toho pramení submisívní rozpačitost, kterou tento herec dokázal před kamerou nejednou tak přesvědčivě demonstrovat, a možná i fenomén anti-hvězdy, jenž se zrodil v roce 1967 ve filmu Absolvent .

Hoffman sice chodil velmi krátce do soukromých kursů herectví, nicméně jeho skutečnou školou byl reálný život, neboť od roku 1958, kdy odešel z College v Santa Monice, až do roku 1966 vystřídal řadu zaměstnání - byl zřízencem na psychiatrické klinice, prodával v obchodním domě i v květinářství, dělal číšníka a čas od času účinkoval v divadlech na off-Broadwayi - až do té doby, dokud jej ve hře Henryho Livingse Eh? neuviděl filmový režisér Mike Nichols, jenž hledal titulního představitele do svého filmu Absolvent. Nabídl roli Hoffmanovi a nelitoval. Díky protagonistovi se snímek stal dílem o životním pocitu generace konce 60. let. Na jedné straně zde Hoffman hraje sebe sama: zdůrazňuje vlastní nejistotu, odcizenost maloměšťáckému světu, na straně druhé se mu však podařilo ztělesnit typ, s nímž se ztotožnily tisíce mladých lidí ve všech státech USA.

Již od této role vytvořil svébytný herecký styl založený na tom, že v každé postavě se snažil odhalit její lidské slabosti, senzibilitu, úzkost, plachost či strach. Hoffmanova filmografie z konce 60. a počátku 70. let je nepřetržitým seznamem úspěchů, ať už hrál Enrika Rizza ve Schlesingerově Půlnočním kovboji (1968), Johna v Yatesově filmu John a Mary (1969) nebo rockovou hvězdu v osobní krizi ve filmu Ulu Grosbarda Kdo je to Harry Kellerman a proč o mně říká ty hrozný věci? (1970). Nesporným vrcholem daného typu postav je Hoffmanova virtuózní kreace v titulní roli filmu Lenny (režie Bob Fosse, 1974), kde ztvárnil reálnou postavu Lennyho Brucea.

V polovině 70. let přechází od antihrdinů, poznamenaných zátěží vnitřních problémů, obav a nejistot, k postavám "malých velkých mužů", kteří sice na první pohled nepatří mezi supermany, ale narazí-li na překážku, dokáží jít za svým cílem s plným nasazením a buldočí vytrvalostí. Začal rolí novináře Carla Bernsteina, jenž společně se svým kolegou donutil odstoupit z funkce prezidenta USA. A právě herecké výkony D. Hoffmana a R. Redforda udělaly ze scenáristicky nezvládnutého snímku A. Pakuly Všichni prezidentovi muži (1975) dílo, o němž se mluvilo. Do herecké série odvážných odhodlanců patří i Babe z Maratónce (1977) a reportér Wally Stanton z Agáty (1978), svým způsobem také herec Michael Dorsey, který se stal ženskou televizní hvězdou ve veleúspěšné komedii Tootsie (1982).

Nepatří sem však dvě postavy, které představují absolutní vrchol Hoffmanovy tvorby: rozvádějící se Ted Kramer z Bentonova snímku Kramerová versus Kramer (1979) a autismem postižený Raymond Babitt z filmu Barryho Levinsona Rain Man (1989). V těchto filmech se herec nově navrací k hrdinům z přelomu 60. a 70. let, k hrdinům, kteří jsou neceni řešit především své vlastní vnitřní problémy. Kramer se musí vyrovnat s odchodem ženy a s počáteční nejistotu při výchově malého dítěte, Raymond zase překonává šok z toho, že po mnoha letech je za branou ústavu a přestal pro něj platit zoufale přesný rozvrh činností. U obou jmenovaných postav je nesmírně důležitý jejich psychologický vývoj; na míře přesvědčivosti těchto proměn závisela kvalita díla - a v obou filmech Hoffman dokázal, že v postižení jemných nuancí postupného citového vývoje charakteru nemá v současné době konkurenci.

JIŘÍ HOUDEK

Foto archív