V roce 1947 vyšla v Amsterodamu nenápadná knížka pod názvem Zadní trakt. Netrvalo dlouho a z Deníku Anne Frankové, jak se dílu podle titulu začalo říkat, se stal světový bestseller. Stejně zajímavý jako obsah je i osud deníku. Byl nalezen náhodou přítelkyní rodiny Frankových, chvíli poté, co nizozemská "zelená policie" 4. srpna 1944 vtrhla do zadního traktu jednoho z domů na břehu amsteroidamského kanálu. Tady se, v důmyslném a pečlivě a dlouho budovaném úkrytu, skoro dva schovávala skupinka Židů před deportací do německých vyhlazovacích táborů. Poté, co policie a gestapo - patrně upozorněné dosud anonymním udáním - odvedly Frankovy a rodinu van Daanových a pozatýkaly pár přátel, kteří se starali o dobrovolné vězně, zůstala ve skrýši spoušť . Mezi střepy a smetím tu ležel deník jedné z obyvatelek úkrytu, patnáctileté Anne Frankové.

Světu se tak zachovalo svědectví mimořádně nadané a vnímavé dívky o tragédii lidí - všichni "nájemníci" až na otce Franka" zahynuli v koncentračních táborech - jimž před nacistickým terorem nepomohl ani ten nejdůmyslnější úkryt. Kniha tak po celá léta ve stovkách vydání a četných překladech do nejrůznějších jazyků představuje prostou, o to však působivější obžalobu rasistických teoriích a brutální praxe.

I proto se Deník Anny Frankové stal povinnou školní četbou a osud patnáctileté dívky je dnes blízký několika generacím . Do zadního trachtu, kde je dnes velmi navštěvované muzeum, přicházejí Annini vrstevníci z celého světa. Jsou vyzbrojeni fakty a myšlenkou o zhoubnosti nenávisti, extrémismu, zjištěním, že nakonec to byl právě křehký duch, který zvítězil nad totalitou a zpupnou mocí.

U nás Deník Anny Frankové vyšel naposledy v roce 1966. Pak sítem neskrývaného antisemitismu vládnoucích kruhů neprošlo ani děvče, jehož život vyhasl těsně před koncem války v Bergen - Belsenu. Několika generacím zůstal její osud zcela utajen. Nelze samozřejmě jednoznačně tvrdit, že kdyby kniha nechyběla ve školních osnovách a v rodinných knihovnách, bylo by dnes méně násilí, nesnášenlivosti, rasových předsudků. Všech těch jevů, s nimiž se dnes setkáváme na ulicích a nad nimiž nevěřícně kroutíme hlavou.

Jedno si však tvrdit troufám - deník je jedna z knih, které tu výrazně chyběly. Nyní - po čtvrtstoletí - v Lidových novinách opět vychází. V novém, kritickém vydání, osvětluje některé sporné momenty díla, jež byly předmětem neonacistických kampaní, může spatřit světlo světa bez jakýchkoliv překážek. Do cesty se deníku staví jiná bariéra údajný nezájem knihkupců, trhu, čtenářů...Co zbývá? Jen zakroutit hlavou? (jaš)

V roce 1947 vyšla v Amsterodamu nenápadná knížka pod názvem Zadní trakt. Netrvalo dlouho a z Deníku Anne Frankové, jak se dílu podle titulu začalo říkat, se stal světový bestseller. Stejně zajímavý jako obsah je i osud deníku. Byl nalezen náhodou přítelkyní rodiny Frankových, chvíli poté, co nizozemská "zelená policie" 4. srpna 1944 vtrhla do zadního traktu jednoho z domů na břehu amsteroidamského kanálu. Tady se, v důmyslném a pečlivě a dlouho budovaném úkrytu, skoro dva schovávala skupinka Židů před deportací do německých vyhlazovacích táborů. Poté, co policie a gestapo - patrně upozorněné dosud anonymním udáním - odvedly Frankovy a rodinu van Daanových a pozatýkaly pár přátel, kteří se starali o dobrovolné vězně, zůstala ve skrýši spoušť . Mezi střepy a smetím tu ležel deník jedné z obyvatelek úkrytu, patnáctileté Anne Frankové.

Světu se tak zachovalo svědectví mimořádně nadané a vnímavé dívky o tragédii lidí - všichni "nájemníci" až na otce Franka" zahynuli v koncentračních táborech - jimž ořed nacistickým terorem nepomohl ani ten nejdůmyslnější úkryt. Deník však po celá léta ve stovkách vydání a četných překladech do nejrůznějších jazyků představuje prostou , o to však působivější obžalobu rasistických teoriích a brutální praxe.

I proto se Deník Anny Frankové stal povinnou školní četbou a její osud je dnes blízký několika generacím .Do zadního trachtu, kde je velmi navštěvované muzeum, přicházejí Annini vrstevníci z celého světa , vyzbrojeni fakty a myšlenkou o zhoubnosti nenávisti, extrémismu, zjištěním, že nakonec to byl právě křehký duch, který zvítězil nad totalitou a zpupnou mocí.

U nás Denník Anny Franjkové vyšel naposledy v roce 1966. Sítem neskrývaného antisemitismu vládnoucích kruhů neprošlo ani děvče, jehož život vyhasl těsně před koncem války v Bergen - Belsenu. Několika generacím zůstal osud Anny Frankové zcela utajen. Nelze samozřejmě jednoznačně tvrdit, že kdyby kniha nechyběla ve školních osnovách a v rodinných knihovnách, bylo by dnes méně násilí, nesnášenlivosti, rasových předsudků. Všech těch jevů, s nimiž se dnes setkáváme na ulicích a nad nimiž nevěřícně kroutíme hlavou.

Jedno si však tvrdit troufám - deník je jedna z knih, které tu výrazně chyběly. Nyní - po čtvrtstoletí - v Lidových novinách opět vychází. V novém, kritickém vydání, osvětluje některé sporné momenty díla, jež byly předmětem mneonacistických kampaní může vyjít bez jakýchkoliv překážek. Do cesty se deníku staví jiná bariéra - údajný nezájem knihkupců, trhu, čtenářů...Co zbývá? Jen zakroutit hlavou?

V ranních hodinách 21.8.1968 se v kanceláři náčelníka odboru II\K Krajské správy STB v Praze pplk. Molnára v Bartolomějské ulici sešlo několik mužů. Jména většiny z nich dnes známe - Klika, Hoffman, Šimoníček, Lukáš, Časar, Štamberský, Dubský, Peroutka, Zimmerhanzel. Říkejme jim zatím ochránci. Nikdo kromě nich samotných dodnes neví, co se po krátké poradě onoho dne přesně stalo. Jejich výpovědi se rozcházejí. V tom základním se však shodují: Po pokynech pplk. Molnára, který je nabádal k obezřetnosti a povolnosti, odejeli černými vozy do budovy ÚV KSČ. Měli za úkol být k dispozici sovětským okupantům a ochraňovat naše nejvyšší funkcionáře. Dva pokyny, které se navzájem vylučovaly. Každý z mužů se s prekérní situací vyrovnal po svém. Málokdo z nich je dnes ale ochoten říci o sobě i o druhých pravdu. Nikdo z nich doposud nepřiznal, že by pronesl památnou zatýkací formulku "jménem revoluční dělnicko-rolnické vlády soudruha Indry vás zatýkám". Je však jisté, že jeden z nich to být musel.

Proč dnes nemluví? Je to proto, že starým mužům už neslouží pamět, nebo proto, že mají strach? Trestné činy dle ~ 1/1 zákona číslo 165/1950 Sb na ochranu míru se totiž nepromlčují, trestný čin vlastizrady je dnes promlčen. Zeptali jsme se na to přímo jich.

NEPRÍJEMNÝ SVEDOK - v Gabčíkově se bojuje za ochranu přírody v celém Československu. Jestli tady dostane přednost příroda, dostane ji i jinde. Pokud by technokraté vyhráli tady, vrhnou se na něco dalšího.

Strana 3

NEBYLO TO NATÁČENÍ - ...hromady cihel, prken, pytle cementu. A rozestavěný dům. To všechno v Černošicích u lesa, na svahu rozměrů stavební parcely. Uprostřed stál Ladislav Smoljak, herec, scenárista, režisér.

Strana 5

UKRYTÉ HŘÍCHY - úředníci zjistili, že mají v rukou nejmocnější zbraň, která pomáhala Stasi budovat její vyzvědačskou síť. Stovky jmen bývalých důstojníků SS byly předány východoněmecké policii prostřednictvím KGB...

Strana 15

DENÍK ANNY FRANKOVÉ - mezi střepy a smetím tu ležel deník jedné z obyvatelek úkrytu... Světu se tak zachovalo svědectví mimořádně nadané a vnímavé dívky o tragédii lidí, jimž před nacistickým terorem nepomohl ani ten nejdůmyslnější úkryt.

Strana 16

pod hlavní foto:

Mohyla pod Nuptse Foto JIŘÍ NOVÁK

Ještě koncem padesátých let byly rozšířené předsudky o tom, že je nevýhodné zaměstnávat ženy. Věřilo se, že ženy se snadno unaví, mají častější absence než muži, mají více úrazů, že noční práce poškozuje jejich zdraví a jejich výkon je příliš závislý na okolních vlivech. Většina těchto představ byla falešná. Byly více důkazem horších pracovních podmínek, v nichž ženy pracovaly, než biologických rozdílů mezi mužem a ženou.

Léta 60. a 70. přinášejí pozvolnou změnu. Začaly se vyrovnávat rozdíly mezi muži a ženami v úrovni středního vzdělání. Ženy získávají stále širší možnosti uplatnění a odpovědnější postavení, stávají se majitelkami dílen a drobných obchodů a pronikají i do řídicích struktur větších podniků. Osmdesátá léta pak v hospodářsky vyspělých zemích znamenají průnik žen do nejvyššího řízení, tzv. top managementu, a do nejvyšších vládních pozic.

"Zdá se, že by to měla být legrace" , napsala mi nakladatelka, když mě prosila, abych napsala recenzi na knihu Alice Rentonové. (Autorkou následujících řádek je senátorka za Republikánskou stranu, bývalá italská ministryně zahraničních věcí Susanna Angelliová.)

Legrace? Dvě stě drobně tištěných stránek plných poznámek pod čarou, vysvětlujících jak nudná a vysilující byla práce guvernantky a jak nudné, nenáviděné a hloupé byly rodiny, které je zaměstnávaly. Celá kniha má silný feministický náboj. Ubohá guvernantka, s níž se špatně zacházelo a jak by to bývalo vypadalo jinak, kdyby byla mužem.

Nyní moje zkušenosti s guvernantkami. Když jsem byla ještě dítě, měla jsem svou milovanou guvernantku, slečnu Parkerovou. Každý si jí vážil a každý z naší domácnosti ji měl rád. Přijela do Turína, aby nás naučila angličtině a také, pokud možno, dobrému chování. Nikdo neočekával, že nás bude učit třeba matematiku, vyšívání nebo hrát na housle. Na všechny chůvy nebo slečny k dětem, které se objevily vždy, když nám přibyl nový sourozenec, se dívala s pohrdáním a lítostí kvůli všem těm nesmyslům, které se pokoušely zavést do naší domácnosti.

Měla stejný pokoj jako naše a jedla s námi v jídelně. Během 2. světové války musela slečna Parkerová z Itálie odjet, ale pak se vrátila a nakonec zemřela v domě mého bratra, o kterého se starala po smrti mé matky. Má hrob na kopci na Villa Perosa, kde byla pochována i celá moje rodina. Kdykoli tam zavítám, odříkám za ni modlitbu a vzpomínám na ni s vděčností a láskou.

V období mezi dvěma světovými válkami mělo mnoho italských rodin, zejména v Římě, anglické guvernantky. Slečna Quinnová a slečna Friedová bydlely v palácích u rodin, kde byly zaměstnány. Nikdo by se neodvážil jet třeba do paláce Colonna a nebýt více než zdvořilý ke slečně Quinnové.

Když jsem žila v Argentině a moje děti trochu povyrostly, najala jsem pro ně anglické guvernantky, aby se naučily anglicky. Tyto ženy byly mladé, hezké a svůj čas trávily tím, že jezdily na koních a spaly s manžely jiných žen.

Samozřejmě, že osoba, která žije léta ve vašem domě, se stane nakonec přízrakem. Takovou cenu platíte za to, že chcete mít pro své děti lepší výchovu. Kdo o tom ale dnes uvažuje? Mladí lidé nenávidí už jen pomyšlení, že by měli mít služku, natož guvernantku. V jejich domech panuje neustálý zmatek a děti mají obvykle špatně vychované.

Ale zpět ke knize Alice Rentonové. Je to mistrovské dílo nabité informacemi o tom, jak byly guvernantky v průběhu mnoha staletí placeny, kde byly ubytovány, co jedly, jak odcházely na odpočinek, jak byly děti, o které se musely starat, nesnesitelné a jak kruté byly ony samy. Pár se jich provdalo za otce svých svěřenců. Ostatní musely snášet různá příkoří jíst vařená vejce, bydlet ve studených a ponurých pokojících a tu a tam se jim podařilo proklouznout do knihovny, kde se mohly trochu vzdělávat. Zbytek času byl naplněn tím, že byly sadistické ke svým žákům.

Na straně 51 se můžeme dočíst: "Což si ty milé bytosti nikdy neuvědomí, že jejich prsty by měly být místo inkoustu pokryty polibky? Ženina aktivita by měla být nasměrována jinam. Což už se nemusí spravovat ponožky nebo vyšívat? Ideální ženu si představuji tak, že umí psát, ale nedělá to."

A já si představuji ideální ženu tak, že umí psát, ale nepíše o guvernantkách.

Podle zahraničních pramenů

řej

"Všechny dvojice i jednotlivci mají základní právo svobodně rozhodovat o počtu svých dětí a o časovém odstupu mezi nimi a mají dostat informace a prostředky, aby tak mohli činit; odpovědnost dvojic a jednotlivců při výkonu tohoto práva bere v úvahu potřeby jejich žijících a budoucích dětí a zájmy společnosti."

I Československo se stalo signatářem tohoto prohlášení IPPF - Mezinárodní federace pro plánované rodičovství. Jako pozorovatelé jsme se nedávno zúčastnili každoroční schůze evropské sekce této slavné organizace v Helsinkách. A právě postkomunistické země byly v centru pozornosti třídenního maratónu jednání.

Mezi ostatními lidskými právy zaujímá plánované rodičovství pozici odstrčeného sourozence. Neobjevilo se ani v Ústavním zákonu o občanských právech a je nejisté, zda se je podaří začlenit do připravovaných ústav.

Jaké jsou ty "informace a prostředky" k svobodnému rozhodnutí? Především sexuální výchova a antikoncepce, v krajním případě přerušení těhotenství. To, že je poměrně liberální interrupční zákon dehonestován jako relikt komunismu, není jenom náš problém. V Polsku je válečná sekyra nejen vykopána, ale i nabroušena. Aktivní skupiny "pro life" (např. ochránci nenarozeného života) nepořádají jen protestní shromáždění, ale mažou lejnem kliky potratových oddělení a ničí auta před nimi zaparkovaná. Zastánci práva na plánované rodičovství zvaní "pro choice" se zase nechávají pokutovat za prodej prezervativů. Členové irské delegace líčili, jak spolek katolických biskupů dokázal postavit prodej antikoncepce v Irsku mimo zákon. Začala prezervativová válka, zákopový boj s pokutami až 5 tisíc liber za prodej kondomů. V Evropě neexistuje země, kde by různí aktivisté nepodnikali různá tažení. Některé druhy boje jsou skryté. U nás k nim patří zkreslování demografických ukazatelů. Nikdo nepopírá, že počty umělých potratů jsou znepokojující, mají však v posledních letech mírně klesající trend (1988-160 241, 1989-157 912, 1990-157 262). Místo toho čteme v novinách o neustálém vzrůstu - 180 000 za loňský rok (započítány i samovolné potraty a mimoděložní těhotenství). Zamlčuje se fakt, že v mnoha zemích říkají miniinterrupcím "regulace menstruace" a do potratové statistiky je vůbec nepočítají. Zdůrazňují se škodlivé účinky antikoncepce a zamlčují se příznivé.

V Helsinkách jsem pochopil, že spory mezi přívrženci "pro life" a "pro choice" jsou neřešitelné. Obě strany se mohou donekonečna utloukat argumenty typu "právo nenarozeného dítěte na život", "právo ženy se svobodně rozhodnout", "právo dítěte narodit se jako chtěné", "začátek života je spojení spermie s vajíčkem". Tyto spory mají charakter priority slepice a vejce. Je třeba vyhlásit klid zbraní. Ne každý musí využívat práva na plánované rodičovství, stejně, jako ne každý využívá práva sdružovacího. U nás se přívrženci liberálních postojů "pro choice" sdružili do Společnosti pro plánování rodiny a sexuální výchovu a časem se spolu s obdobnou slovenskou organizací stanou plnoprávnými členy IPPF.

Jistě bychom chtěli sexuální výchovu jako ve Švédsku, antikoncepci jako v Holandsku a potratový zákon jako ve Velké Británii. Občas mne však straší představa, abychom neskončili před soudem za prodej prezervativů jako nešťastníci z Irska.

RADIM UZEL

V slovenských Aktualitách 5. augusta hovoril Svatopluk Němeček, ochranca prírody z Bohumína, študent medicíny, o brutálnom zásahu polície na Žitnom ostrove proti demonštrantom pokojne protestujúcim proti prácam na vodnom diele Gabčíkovo. Slovenská tlač prešla toto svedectvo mlčaním. Aj preto som Svatopluka Němečka, nepríjemného svedka, vyhľadal.

ČO VÁS PRIVIEDLO NA JUŽNÉ SLOVENSKO?

Delší dobu už se zajímám o ochranu přírody a přivedla mne sem snaha pomoci zdejším obyvatelům a ochranářům v jejich úsilí o zastavení výstavby vodního díla. Mám dojem, že je to jedna z nejnesmyslnějších staveb, která se v současné době v Československu buduje a je to jeden z největších zločinů proti přírodě u nás. Gabčíkovo je symbolem boje jejích ochránců s technokraty.

PODĽA SVEDECTVA, KTORÉ STE V TELEVÍZNYCH AKTUALITÁCH PODALI S JAROSLAVOM ŠÍBLOM, ČLENOM ÚSTREDNÉHO VÝBORU SLOVENSKÉHO ZVÄZU OCHRANCOV PRÍRODY A KRAJINY, ZO STRANY POLÍCIE SA JEDNALO O BOJ SKUTOČNÝ.

Byl jsem otřesen, že takový zákrok vůbec probíhá v dnešní době. Věřil jsem, že po 17. listopadu už něco takového nebude možné. Zásah byl velice brutální, což bylo možná ovlivněno i tím, že policisté, zřejmě ze zvláštního protiteroristického komanda, neměli čísla. Ačkoliv je Jaroslav Šíbl vyzval, aby si je nasadili. Neučinili tak a v takovém případě jsou vlastně nepostižitelní. Osobně jsem byl svědkem, jak kamaráda vedle dusili a prsty mu píchali do očí. Mě mlátili do břicha a kolenem nabrali do slabin. Viděl jsem ležící lidi, do kterých kopou, viděl jsem, jak jsou vedeny údery na hlavu - opravdu je náhoda, že se nikomu nic nestalo. Zákrok byl velice brutální, někteří policisté se v agresivitě přímo vyžívali. Při odchodu jsem se jednoho staršího důstojníka, který agresívně nepůsobil, zeptal: "Proč to děláte? Vždyť je to stejné jako před 17. listopadem, ta samá brutalita." Nijak mi neoponoval, odpověděl: "Ano, je."

BOL TENTO POLICAJNÝ ZÁKROK OCHRANÁRMI A OBČANMI VYPROVOKOVANÝ? ČO MU PREDCHÁDZALO?

Hlavní proud demonstrantů šel k napouštěcímu objektu od Čilistova, dvě menší skupinky mířily ke stejnému cíli zezadu. Bylo vidět, že rakouští ochranáři z organizace Global 2000 mají s podobnými akcemi zkušenosti. Policisté dokázali uhlídat jenom hlavní skupinu a nakonec ani tu ne. My jsme se na loď dostali přes ramena, po pás ve vodě. Chtěli jsem tam zůstat tak dlouho, dokud nedostaneme příslib, že při napouštění kanálu bude dodržen zákon. Vydané povolení k čerpání nabývá platnost až po patnácti dnech, v nichž je možné se odvolat. Obvodní úřad v Šamoríně se proti tomu odvolal okamžitě, přesto se napouštělo, což je protizákonné. Když jsme napouštěcí objekt obsadili, velící důstojník řekl, že už se nepumpuje, protože prokurátor vydal zákaz. Neříkal pravdu - nepumpovalo se kvůli vysoké vodě. Trvali jsme na tom, aby nám to prokurátor osobně řekl, nebo aby nám to dal na papíře. Po čtyřech hodinách rozhovorů přišla zástupkyně prokurátora z Dunajské Stredy, mluvila o tom, že není kompetentní - kompetentní že jsou v okrese Bratislava-vidiek. (To mi bylo trochu divné, protože tady je okres Dunajská Streda.) Nakonec nám nebylo vyhověno a byli jsme vyzváni, abychom objekt opustili. To jsme nechtěli učinit. Měli jsme pocit, že setrváním se můžeme domoci zákona a stejně jsme tam ničemu neškodili. Nečerpalo se, nic jsme nerozbili, prostě bylo to velice pokojné sezení na lodi, nic víc. Pak přišel pokyn k zásahu.

RAKÚSKI OCHRANÁRI Z GLOBAL 2000, KTORÍ BOLI MEDZI ZADRŽANÝMI, BOLI VYHOSTENÍ Z ČSFR. AKO NA TO REAGOVALI?

Byli z toho velice smutní a pro nás je opravdu šokující, že byli vyhoštěni právě lidé, kterým jde o ochranu přírody a nejenom u nich doma. Zajímali se o to, co se děje vedle, a proto byli vyhoštěni. Je velice smutné, že třeba s některými šmelináři nikdo nehne, vyhoštěni nejsou, zatímco rakouské ochranáře dvakrát zadrží za přestupek a pak do pasu dostanou razítko "nežádoucí osoba pro ČSFR". Doufám, že na vyšších místech jsou rozumní lidé, kteří situaci posoudí a snad se dá ještě něco napravit.

A ČO SPRAVIA VYHOSTENÍ RAKÚSKI OCHRANÁRI?

Nechtěl bych předbíhat, ale budou se snažit pokojnou cestou žádat o přijetí u naší velvyslankyně paní Vašáryové a i přes jiná místa v ČSFR vyvinou úsilí, aby dosáhli zrušení tohoto rozhodnutí. Pokud neuspějí, jsou rozhodnuti obsadit čs. velvyslanectví v Rakousku, připoutat se tam a protestovat tím jak proti vodnímu dílu, tak proti vyhoštění, které považují za nespravedlnost. Kromě toho se v Rakousku připravuje trestní oznámení na zasahující policii.

MÁTE MOŽNOSŤ SLEDOVAŤ TLAČ, ROZHLAS A TELEVÍZIU? POVAŽUJETE SPRAVODAJSTVO O VAŠICH AKCIÁCH ZA OBJEKTÍVNE?

Zmíněné Aktuality byly snad první skutečně objektivní relací o zdejším protestu, protože jsme dostali možnost hovořit i my, i zástupce ministerstva vnitra. Co působilo na diváky víc, to vědí oni. Pokud jde o tisk, tak o zmíněné události paradoxně ze všech slovenských deníků nejobjektivněji referovala komunistická Pravda. Máme pocit, že je vedena cílená dezinformační kampaň.

ZÁSLUHOU MASMÉDIÍ JE VEREJNOSŤ PRESVEDČENÁ O UŽITOČNOSTI VODNÉHO DIELA A OCHRANÁROV PRÍLIŠ NEOBDIVUJE. AKO SA VY POZERÁTE NA BUDÚCNOSŤ VODNÉHO DIELA?

Argumentuje se miliardami, které byly prostavěny. Myslím si, že je lepší smířit se s tou ztrátou a zabránit škodám, které budou určitě následovat. Kromě toho stavba zdaleka ještě není u konce. Podle odborníků je přibližně v polovině, takže k dobudování té zrůdné alternativy C, kterou navrhují technokraté, by bylo potřeba 10 až 15 miliard korun. Když si člověk uvědomí, co by se za 15 miliard dalo udělat se stavem energetiky... Jenom za ty peníze by se ušetřilo víc než má vodní dílo vyprodukovat.

ZA AKÚ ALTERNATÍVU STE TEDA VY?

Nechat vodní dílo tak, jak je - nevyhazovat hráze dynamitem do povětří, mohou sloužit proti povodním. Zdejší příroda je velice životaschopná - za několik let bude dán základ nového luhu. Příroda si sama poradí, když jí dáme takové podmínky, jaké tu byly před tím.

V Gabčíkově se bojuje za ochranu přírody v celém Československu. Jestli tady dostane přednost příroda, dostane ji i jinde. Pokud by technokraté vyhráli tady, vrhnou se na něco dalšího. Třeba na kanál Dunaj-Odra-Labe, nebo na další giganty. Rozprával se IVAN HOFFMAN

US News and World Report v jednom z loňských čísel informuje o radikální skupině amerických ochránců přírody nazvané EARTH FIRST! (Země především!). Vykřičník je součástí názvu a dobře symbolizuje používané metody, které mnozí považují za výstřední, příliš radikální a dokonce asociální.

EARTH FIRST! uspořádala desetitýdenní akci namířenou proti kácení nádherných sekvojových lesů v Kalifornii - Redwood summer (Sekvojové léto). Namísto přesvědčování a snahy po dohodě uplatňují tito radikálové tvrdou konfrontaci a bez skrupulí brání uskutečňování projektů, o nichž jsou přesvědčeni, že ničí divokou přírodu. K jejich mírnějším akcím patří sypání písku do nádrží buldozerů či jakási hra na kočku a myš s dřevorubci.

V roce l984 v rámci Sekvojového léta skupina proslula akcí zvanou "Tree speaking", při níž zarážela do stromů dlouhé hřeby, aby je vybavila "zuby" a znemožnila práci dřevorubců. Na konto těchto ozubených stromů se připisuje jen jedno vážné zranění, a to ještě není jasné, zda to způsobili EARTH FIRST!. Ti však jsou s odporem části veřejnosti a soudními oplétačkami vcelku spokojeni, protože díky tomu se jejich organizace stala známou. V červnu roku 1989 byl jeden ze zakládajících členů Dave Foreman obviněn, že se tajně pokusil poškodit tři jaderná zařízení. Jsou známy i další diverzní akce.

Názory aktivistů EARTH FIRST! pramení z filozofie "Hlubinné ekologie" (Deep ecology), jejímž základním principem je biocentrismus. Jde o přesvědčení, že lidstvo není nic víc, než jeden článek biologického řetězce a že každý druh má své etické opodstatnění, své právo na život. Někteří dokonce věří ve stejná práva všech druhů - od velryby až po virus neštovic. Většina vyznavačů deep ecology odmítá moderní průmyslovou společnost, která přivedla svět na pokraj ekologické katastrofy, a někteří přijímají bojové heslo "zpět do pleistocenu" .

Spory o užitečnosti násilí k dosažení dobra se vedou od nepaměti. S přesvědčením radikálů o vhodnosti konfrontačních akcí mnozí zkušení politici, věnující se ochraně životního prostředí, nesouhlasí. Tvrdí například, že Sekvojové léto rozbilo jejich snahy o zachování zbytku kalifornských sekvojových lesů. Členové EARTH FIRST! však tvrdí, že pravidlem č. 1 pro jejich akce je snaha chránit život lidí i přírody a že poté, co v určité oblasti naráželi hřeby do stromů, vždy dřevařské společnosti varovaly.

Co dodat... Násilí a dokonce ani tvrdé slovo dobrý cíl zpravidla nepřiblíží. Vrací se v bludném kruhu. Je třeba hledat cesty k porozumění. Kde však stále brát trpělivost tváří v tvář tupé technické civilizaci, netečné většině, když zkáza života na Zemi už zdaleka není jen fantazií, když času se nedostává? Extrémní radikálové to vědí, nicméně si počínají netakticky, a tak jejich akce musíme odmítat. Domnívám se však, že zároveň je musíme chápat jako zoufalou, ale přirozenou reakci na onu nesmírnou netečnost a bezohlednost. Zároveň je můžeme vidět i jako jednu, byť svéráznou, součást proudu, jehož smyslem je bránit postupu zkázy v souhlase s autoregulačními mechanismy matky Země.

Při kampani za vypuštění třetí nádrže u Nových Mlýnů byli ochránci přírody nazváni "ekoteroristy" ; pohleďme co k tomuto termínu říká mluvčí skupiny EARTH FIRST!: "Ekoteroristou není člověk, který vráží hřeby do stromů, aby je chránil. Ekoteroristou je společnost, která necitelně a ve velkém rozsahu znásilňuje Zemi".

KIWI

MÚZEUM KYSUCKEJ DEDINY?

Neznáte-li, nestyďte se, já jsem na tom před nedávnem nebyla o nic lépe. Snad jenom fandové historických železnic vedli v patrnosti fakt, že jeho územím prochází trať lesní úzkokolejky, vybudované počátkem 20. století. Spojovala Kysuce s Oravou v původné délce asi 90 km - z Oščadnice do Oravské Lesné.

Neznáte-li, seznamte se: Múzeum Kysuckej dediny leží v dolině Chmurá v osadě Vychylovka, obce Nová Bystrica v okrese Čadca. Kysucké muzeum je buduje od roku 1974, kdy sem začalo postupně přenášet nejcennější památky lidové architektury z okresu Čadca - nejprve ze zaplavených osad obce Riečnica, jež musela ustoupit nádrži na pitnou vodu, později i z jiných míst: Oščadnica, Korna, Klubina... Přibudou další - z celého regionu. Po dokončení zde má být umístěno více než padesát obytných, hospodářských, společenských, technických i sakrálních objektů. Celek bude představovat soubor různých sídelních typů charakteristických pro jednotlivé části Kysuc.

Přírodní areál v dolině Chmúra zahrnuje rozsáhlé lesní porosty, zemědělskou půdu i pastviny, protéká jím stejnojmenný potok. Rozmanitý reliéf terénu umožňuje pokus o rekonstrukci historické sídelní krajiny. V areálu jsou zachovány i původní, sezónně využívané stavby - cholvarky, které jsou organickou součástí expozice. Při výběru místa byl vzat v úvahu fakt, že se zde nachází již zmíněná významná technická památka - úzkokolejná železnice s úvratěmi. Na jejím obnoveném úseku v délce tří kilometrů je možno se svézt, bohužel však už ne s historickou lokomotivou. Neznáte-li Múzeum Kysuckej dediny, doporučuji ke shlédnutí. Zatím je tu více návštěvníků z ciziny než našich. Pokud však nevlastníte auto, namasírujte si dobře nohy, autobusová doprava z Čadci až ke skanzenu je velmi řídká, zvláště o víkendech.

JARMILA BĚHOUNKOVÁ

Foto autorka

podfoto:

Obytný dům z Riečnice postavený roku 1838 byl harmonickou součástí krajiny. S přírodou ladí i nyní, v novém prostředí.

Vážený pane poslanče,

v rozpravě o zákonu o půdě, vysílané televizí, varoval poslanec v lesnické uniformě Federální shromáždění před navrácením lesů neodpovědným vlastníkům. Podobné obavy se objevují i v tisku, jsou však namířeny nesprávným směrem. Lesy soukromníků a obcí jejich vlastníci neohrožují. Jediným, skutečně neodpovědným vlastníkem je stát.

Lesy v České republice jsou ve špatném stavu. Vedle vnějších vlivů, především silného imisního zatížení, způsobilo nynější neutěšenou situaci i bezohledné socialistické lesní hospodářství. Po zrušení ministerstva lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu v srpnu loňského roku se očekávaly rychlé změny v lesnické politice a návrat ke způsobu hospodaření z doby před 2. světovou válkou, osvědčenému a dodnes praktikovanému u našich západních sousedů. Ministerstvo zemědělství ČR však zavrhlo osvědčené metody a vydalo se vlastní reformní cestou. Jestliže se záměry MzČR uskuteční, očekává státní lesy v ČR neradostná budoucnost:

Po restituci zůstane ve vlastnictví státu přibližně 1,6 miliónů hektarů lesa, t.j. zhruba 60 procent z celkové výměry lesů ČR. Tento státní majetek , včetně dalších nemovitostí (budov, komunikací, objektů lesnických meliorací) má být pronajat akciovým společnostem, vzniklým z nynějších podniků a lesních závodů státních lesů (údajně existuje i další verze, podle které mají akciové společnosti hospodařit v lese na základě smlouvy o provedení prací).

Protože zdaleka ne všem akciovým společnostem pronajatý les zaručí prosperitu (lesní celky umožňující trvalý a pravidelný zisk budou spíše výjimečné), uvažuje se, že ztrátovým akciovým společnostem budou poskytnuty dotace, získané z nájemného ostatních, t.j. prosperujících akciových společností. Zisk akciové společnosti představuje rozdíl mezi příjmy z prodeje dřeva a náklady vynaloženými na těžební a pěstební práce včetně režie a nájmu. Pracovníci odvětví lesního hospodářství MzČR předpokládají, že světové ceny dřeva zaručí zisk i v nejhorších výrobních podmínkách. Nehledě k tomu, že regulace zisku výší nájemného a jeho přerozdělování formou dotací není ničím jiným, než zachováním principů socialistické, centrálně plánované ekonomiky, je představa MzČR o ekonomické reformě v lesním hospodářství nepřijatelná i z jiných důvodů.

Les je možné prodat, darovat nebo dědit, ale nelze jej pronajímat. Často citovaný výrok britského ekonoma J. S. Milla: "Dej člověku do trvalého vlastnictví holou skálu a on ji promění v zahradu, dej mu do nájmu na 9 let zahradu a on ji promění v poušť" platí pro les stonásobně. Dlouhý produkční cyklus - od založení porostu do mýtní zralosti uplyne 100 až 200 let - vyžaduje jenom vlastnický vztah k lesnímu majetku. Les představuje pro vlastníka kapitál, který při řádném hospodaření přináší trvalý a vyrovnaný výnos. Hodnota tohoto kapitálu závisí na stavu lesa a proto vlastník vydává prostředky na zalesnění, ochranu a výchovu porostů přesto, že návratnost vložených investic nemůže sám očekávat - užitek získají jeho potomci. Nájemce lesa tuto motivaci nemá, jeho zájem je zaměřen výhradně na porosty, které dosáhnou mýtního věku v nájemní lhůtě. Ostatní porosty včetně holin po těžbě bude tedy zanedbávat, což se negativně projeví na stavu lesa. Důsledkem takového hospodaření jsou škody ekonomického i ekologického charakteru - pokles tržní hodnoty lesa a narušení výnosové vyrovnanosti, ekologická destabilizace velkých krajinných celků a degradace obecně prospěšných funkcí lesa.

Myšlenka pronájmu lesa, propagovaná MzČR, není originální. Odborná lesnická literatura popisuje podobné případy u období po 1. pozemkové reformě. Všechny skončily stejně - předčasným vypovězením nájemní smlouvy ze strany vlastníka a soudním sporem o náhradu škody, způsobené bezohledným hospodařením nájemce.

Cílem autorů scénáře ekonomické reformy lesního hospodářství je "obhospodařování státních lesů systémem podnikatelským" - ekonomický zájem lesníků na výsledcích hospodaření akciové společnosti má být zajištěn zaměstnaneckými akciemi. V podstatě však nejde o nic jiného, než o završení procesu, zahájeného v roce 1988, kdy zákonem č. 88/1988 byly ze Státních lesů vytvořeny státní podniky. Již tehdy, v duchu sovětské perestrojky, se Státní lesy měly stát podnikatelskými subjekty a začaly rozvíjet nelesnické činnosti, především dřevařskou přidruženou výrobu. Bohužel, jak pracovníci MzČR, tak převážná část lesníků si již neuvědomuje, že nikde na světě nehospodaří lesníci na svém, nýbrž na cizím majetku (soukromém, obecním, státním). Lesník je vždy jenom služebníkem. Pečuje o les, odpovídá za jeho stav, nenakládá však se ziskem, a proto nemůže být podnikatelem. Všechny vynikající osobnosti českého lesnictví dosáhly svého věhlasu ve státní nebo jiné službě. Úroveň lesnické profese za posledních 40 let mnoho utrpěla. Lesníci, místo péče o les, vyráběli dřevo a plnili úkoly státního plánu. Tuto situaci je třeba změnit a vrátit lesnímu hospodáři, ať už spravuje státní nebo soukromý lesní majetek, jeho původní poslání.

Scénář ekonomické reformy v lesním hospodářství byl předložen podnikům státních lesů, jako jediné možné řešení. MzČR zabránilo Jihomoravským státním lesům ve zpracování vlastního asanačního projektu rakouskou firmou, která nabízela scénář přeměny organizace podniku během jednoho roku ve třech etapách. Všechny pokusy o diskusi odmítli pracovníci MzČR s vehemencí, která si ničím nezadá s praktikami jejich nomenklaturních předchůdců.

Na rizika spojená s pronájmem státního lesa akciovým společnostem jsme společně s kolegou ing. Janem Burešem upozornili předsedu vlády ČR, ministra zemědělství ČR, ministra pro privatizaci ČR a petiční komisi ČNR. Reagovala pouze kancelář předsedy vlády, předala náš podnět ing. Rybníčkovi, náměstkovi ministra zemědělství pro odvětví lesního hospodářství, a vedení rezortu dalo podnikovému řediteli Jihomoravských státních lesů zřetelně najevo, že jakoukoliv kritiku reformního scénáře považuje za porušení kázně s možnými kádrovými důsledky.

K postoji MzČR není co dodat. Snad jen tolik, že pramení z nedostatku věcných argumentů. Podnikatelský systém v lesním hospodářství je prezentován pouze verbálně. Představa o ekonomických podmínkách pronájmu lesa, t.j. kalkulace odvozené z výše nájmu, daní, ocenění lesa neexistují prostě proto, že dosud nebyly zpracovány. Otázka, zda akciové společnosti ano, je z čistě ekonomického hlediska v této situaci nepatřičná a jestliže je zodpovězena kladně, stalo se tak emocionálně, bez racionální ekonomické rozvahy.

Dosavadní reformní politika MzČR také způsobila, že v hospodaření podniků Státních lesů nedošlo k žádným změnám. Zabránila, aby provozy přidružené výroby, dílny, sklady a mechanizační prostředky - traktory, nákladní automobily, byly buď přímo prodány nebo vydraženy v aukcích malé privatizace (tento státní majetek má tvořit kmenové jmění akciových společností).

Vážený pane poslanče,

ústavním zákonem č. 100/1990 rozhodlo Federální shromáždění, že státní les je nezcizitelným státním majetkem. Věřím, že Federální shromáždění také nedopustí, aby diletantismus a nedostatek ekologického vědomí ve státní správě přivedly státní lesy v České republice na úroveň rozvojových zemí. Reformní experiment MzČR je nebezpečný, ale i zbytečný. O fungující správě státních lesů se můžeme poučit ve všech vyspělých evropských státech i ve vlastní bohaté lesnické minulosti.

V Brně dne 14. června 1991

Ing. JITKA DROZDOVÁ

Jihomoravské státní lesy

podnikové ředitelství

Foto Igor MÍCHAL

*****

V první části článku ing. Michka Jak se v tom mám orientovat (vyšla 3. srpna) vypadla omylem část poslední věty 2. odstavce, čímž se podle autora ztratil původně zamýšlený význam. Správně měla věta znít: "S použitím nabízených zařízení, postavených na totálních technologiích dodatečné úpravy vody, lze pak připravovat v domácnostech z kontaminované pitné vody nekontaminovanou vodu nepitnou, tedy škodlivou!" Autor (jemuž se tímto omlouváme) tedy nemínil souhrně odsoudit všechna dále v článku diskutovaná zařízení.

( U Smoljaků v černošické stáji aneb Na samotě u lesa)

Nejdřív jsme uviděli stáj. Pak slepice (bylo jich třináct, jak jsme se dozvěděli později). Potom hromady cihel, prken, pytle cementu. A rozestavěný dům. To všechno v Černošicích u lesa, na svahu rozměrů stavební parcely. Uprostřed stál Ladislav Smoljak, herec, scenárista a režisér. S vyhrnutými rukávy pracovní košile, zaprášený od cementu.

Nebylo to natáčení.

Režisér, který si vlastníma rukama staví dům, jezdí s vlastním náklaďákem pro beton a ruce má pěkně tvrdé od mozolů, to se každý den nevidí. A tak jsme se rovnou zeptali:

Máte určitě slušný byt v Praze, na víkend chalupu - co vás to napadlo?

Hledali jsme bydlení mimo Prahu ze zdravotních důvodů. Nemusím vám říkat, jaké je tam ovzduší. Poznali jsme to na dětech - obě dcery mají ve škole největší absenci. Černošice jsou přece jen už venkov, navíc je tu krásné okolí...

Naše chalupa ( máme ji napůl se Svěrákem) je osmdesát kilometrů daleko a dá se tam jet jenom autem. Půl dne strávíte balením, přesouváním, vybalováním, pak zase několik hodin novým balením a nakládáním, máte vlastně dvě domácnosti - to je přece strašně nešikovné!

Až dostavíte, chalupa bude zbytečná - co s ní ?

Prodáme ji Svěrákovi a doufáme, že nám ji dobře zaplatí.

Rozhlížíme se dál kolem; zvířata si tu žijí dobře, je o ně postaráno. Čtyřčlenná rodina Smoljakova zatím přebývá v obytné avii. Obvykle však lidé volí postup opačný - nejdřív dům, pak hospodářství...?

Taky jsme si to tak plánovali. Vždycky jsme chtěli mít koně a kozu, a tak jsme si řekli, že až postavíme, pořídíme si zvířata. Jenže pak jsme našli inzerát, že se prodává kůň, naskytla se i ta koza...Nakonec to dopadlo tak, že jsme měli zvířata v boudě na stavební materiál. Museli jsme tedy rychle postavit stáj. A dům přišel na řadu až teď.

Stáj vyhlíží úhledně a prakticky, má stání pro dva koně (mezitím u Smoljaků totiž přibyl jeden kůň - host), vejdou se sem i koza s kůzlátkem a jejich černá exotická příbuzná, slepice, seno pro všechen dobytek a nahoře z okýnka seníku vykukují teď v létě ještě i dívčí hlavy, neboť dívky Smoljakovy se o svá zvířata nejen pečlivě starají, ale nejraději s nimi i spí. Veranda stáje je ostatně i jediným přístřeším na parcele (když nepočítáme zmíněnou avii a dřevěnou budku diskrétně posazenou vzadu u lesa) a tudíž i jedinou společenskou místností v dosahu. Odehrávají se tu návštěvy i rozhovory, jako je ten náš:

Stavět dům - to chce spoustu času. Máte ho vůbec?

V poslední době jsem začal pracovat pro televizi, a tam má práce přece jen menší rozsah, takže se dá sladit i s takovým projektem, jako je stavba domu. S kamarádem Petrem Kavanem jsem měl rozepsaný scénář, ale když se teď Barrandov zhroutil, my filmoví režiséři, kteří nejsme tak slavní, aby se o nás prali zahraniční producenti, jsme momentálně bez perspetivy.

Myslíte, že se Barrandov dal zachránit?

Myslím, že dal. Jenže bohužel se nepodařilo, aby filmaři v tu kritickou dobu, kdy se daly například iniciovat zákony, drželi pohromadě. Sešli jsme se tehdy, pár lidí, kteří chtěli dát dohromady návrh, jak by měla kinematografie vypadat a předložit ho k diskusi, ale nakonec z toho nic nebylo.

Proč?

Řada lidí z té naší skupiny byla podezřívána, že to dělá jen proto, aby získala nějaké funkce. Ty útoky byly tak neomalené, že jsme prostě celou věc přenechali FITESu.

A jak to dopadlo?

Nijak.

Takže jste se uchýlil do Černošic, stavíte dům a už vás to nezajímá...

Zajímá. Ale tlačit se nikam nechci. Je o mně známo, že jsem člověk politický a veřejný - teď zrovna ve mně zraje určitá myšlenka; totiž dát dohromady velkou společnost lidí, kteří nechtějí dělat politiku, neusilují o žádné funkce, ale leží jim na srdci osud tohoto státu, tohoto národa. Mám dojem, že něco takového tu chybí, že lidé, kteří smýšlejí jako já, mají často pocit, že mohou jen pozorovat, držet palce nebo se děsit, ale tím, že nechtějí vstoupit do žádné strany, nemají na běh věcí žádný vliv. Myslím, že takové společenství, jaké mám na mysli, by se mohlo stát jistou silou, kterou by bylo možno v důležitých okamžicích politického života hodit na tu správnou misku vah.

Nebude to zase jen další občanské hnutí, které tu donedávna existovalo a které se přirozenou cestou rozpadlo?

Nebude, protože jednou ze zásad takového spolku by muselo být, že lidé, kteří se takto dají dohromady, nebudou usilovat o politickou kariéru, o místo v parlamentě či státní správě. Měli by jen chtít veřejně podpořit stranu nebo lidi, o kterých jsou přesvědčeni, že důvěru zasluhují. Myslím, že už v zárodku by to přineslo určitou čistotu onoho společenství. Našel byste jistě dost důvodů k nespokojenosti - film netočíte, cihla stojí pět korun...Přesto vás neopustila chuť pracovat pro veřejnou věc - jste takový optimista?

Myslím, že jsem realista. Samozřejmě jsem rád, když tu cihlu seženu levněji, ale za důležitější považuju, aby to u nás šlo od pěti k desíti a ne naopak. Optimismus nebo pesimismus - to je jen otázka přístupu k věcem. Jedna a táž věc může u někoho vyvolat radost a u jiného skleslost. Jsem přesvědčen, že cesta, kterou jdeme, je jedině možná a správná. Mohli bychom se samozřejmě zabývat sestavováním seznamu chyb a omylů; ale teď už má smysl něco s tím udělat, protože věc sama není pochybená zgruntu, jako za vlády jedné strany.

Někdo by tomuhle realismu - optimismu možná řekl naivita. Snažili jsme se pana Smoljaka "přitlačit" k trošce skepse různým způsobem, ale nedal se. Místo toho nás pozval - asi abychom přišli na jiné myšlenky - na procházku k řece. Tudy, po strmé lesní cestě, chodí Smoljakovi denně se svým zvířectvem (v prvním výčtu jsme zapomněli ještě na psy): je třeba je napást, napojit, zkrátka vyvenčit. Je tu krásně (teď v létě) a vůbec se není co divit, že rodina nikterak nespěchá do Prahy. I když tam - alespoň čas od času - otec Smoljak musí. Divadlo Járy Cimrmana přece stále hraje.

Ještě si k vám lidé chodí pro trochu legrace a povzbuzení?

Máme pořád plno a považujeme to skoro za zázrak. Nikdy jsme si nemysleli, že by se náš způsob vzájemného obveselování, který jsme pak přenesli na jeviště, mohl stát tak populárním. Byli bychom tehdy považovali za úspěch, kdybychom našli okruh diváků, ochotných nás navštěvovat a dejme tomu dva dny v týdnu naplnit hlediště.

Takže divadlo není mrtvé, jak se teď říká?

Určité funkce divadla skutečně odumřely - protože jiná média je umějí líp. Divadlo jako podívaná má slabou šanci proti podívané ve filmu. Divadlo jako publicistika je nic proti televizi. Ale jedna jediná věc divadlu zůstala, a tu mu nikdo nikdy nevezme: osobní účast těch, kteří oslovují, a těch, kteří poslouchají. Je to dialog, v němž jedni jsou aktivnější a druzí pasívnější, ale je to dialog, jaký se dá vést jedině mezi živými lidmi. V tom divadlo není a nikdy nebude mrtvé.

Proč myslíte, že na vás lidé chodí, že vás pořád potřebují ?

Já úplnou odpověď neznám. Dřív jsme žasli, že kdo nás znal z divadla, okamžitě s námi vždycky začal mluvit jako s nepřáteli režimu. A to přesto, že jsme nedělali divadlo politické, dokonce jsme se tomu programově vyhýbali, přesto nikoho nenapadlo,že bychom mohli být takzvaně "jejich". My jsme tím získávali trochu posilu a trochu satisfakci. Protože co si budeme namlouvat - všichni, kdo jsme tu dobu žili, jsme řešili téměř denodenně problém, jestli si příliš nezadáváme, jestli kompromisy, které děláme, jsou ještě únosné, jestli si nekřivíme páteř...

Z reakcí diváků jsme usoudili, že lidi zřejmě může sjednocovat a sbližovat i jen pouhý způsob, jakým si děláme legraci z určitých obecných věcí, a že jim dokonce může připadat zábavný.

Třeba je to tím, že hloupost - a to je přece vaše živná půda - je pořád živá, jí se proměny času a společnosti tak velmi nedotýkají. Nejspíš najdete inspiraci i v době dnešní. A tak nás napadá, proč vlastně se Zdeňkem Svěrákem nenatočíte nový film - třeba v soukromé produkci, když to jinak nejde?

Víte, se mnou a se Zdeňkem je to už trošku jiné, pokud jde o film. Když jsem začal režírovat, Zdeněk měl víc času, začal psát sám a zjistil, že to umí a že je úspěšnější. On je šťastná povaha, jemu se myslím víc než mně líbí to, co se líbí širším vrstvám. On je lidovější, dělá to rád a s chutí, proto ta jeho lidovost není otřelá a podbízivá. Faktem je, že u filmu jsme se víceméně rozešli. On je žádaným scenáristou a byl by hloupý, kdyby toho nevyužil. Navíc teď - když má i talentovaného a úspěšného syna režiséra - mohou dělat spolu.

Napíšete aspoň novou hru?

Je to čím dál těžší. Řada lidí si myslí, že Cimrman je nápad, který obměňujeme, ale to je pohled z dálky. Z jednoho nápadu se nedá žít deset let, natož dvaadvacet. Cimrman je značka výrobku, ale nemůže na tom stát divadlo. Ale vypadá to, že zas v dohlednu něco napíšeme...

Zase tak moc přesvědčivě to ale neznělo. Jako by v tuhle letní prázdninovou dobu táhly hlavou Ladislava Smoljaka myšlenky docela jiné. Odněkud přiběhl vlčák a pustil se do stíhání malé černé kozičky. Celá ta Smoljakovic příjemná smečka se zavlnila vzrušením, ale ukázalo se, že pes je vlastně štěně a chce si jenom hrát.

Cestou domů, do té dusné a smogem tísněné Prahy, jsme se bavili o tom, jak normální věci dokáží člověka překvapit.

MARTA ŠVAGROVÁ

VIKTOR VONDRA

Foto Pavel Štecha

Obchodní cestující by po návratu z východní Evropy mohli vyprávět příběhy, z nichž vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Příběhy o hotelech s předválečným vybavením, o recepčních, kteří se na vás usmívají jen když vidí desetidolarovou bankovku, o telefonních automatech, které téměř nikdy nefungují, a permanentně uzavřených restauracích patří k těm nejoblíbenějším. Do Hitchcockových hororů by se hodily ty, v nichž se vypráví o hotelech bez nosičů a pojízdných výtahů, kde nově příchozí musí sám vláčet svá zavazadla třeba až do 15. patra. Hotely východní Evropy prostě už mají svou pověst.

Proto bývají cestující varováni, aby si zabalili vlastní mýdla, žiletky a další náležitosti, které jinde po světě hotely poskytují. Pokoje jsou zařízeny skromně a leckdy nenabízí nic jiného než postel a ničím nelákají hosta, aby se zdržel byť jen o chvíli déle, než je bezpodmínečně nutné. To vše se ale teď rychle mění - také za vydatné pomoci zahraničního kapitálu. Nadnárodní společnosti, vlastnící hotely po celém světě, jako jsou Hilton, Sheraton a další se snaží investovat i zde, a to hlavně v Maďarsku, Československu a Jugoslávii.

Injekce zahraničních investic dostává i Moskva. V tomto městě, kde prakticky neexistuje síť restauračních zařízení, kde za podřadné ubytování zaplatíte horentní sumy, má být v dohledné době slušný výběr luxusních ubytovacích kapacit. Zakrátko bude uveden do provozu hotel Pullman Iris - bývalý předrevoluční Metropol. Penta otevřela začátkem roku hotel s 518 pokoji a v létě se španělská společnost Melia přihlásí s dalším příspěvkem. Ostatní společnosti rovněž přemýšlejí o investicích v sovětském hlavním městě - Hilton chce přebudovat komplex kanceláří blízko Kremlu na pětihvězdičkový hotel a švédská společnost Reso má v plánu investovat zde i v Leningradě. Úroveň služeb - tradičně velmi nízká, se nyní hlavně díky investicím Američanů vylepšuje. Ředitelé ruských hotelů také pod americkým vlivem vyměnili tradiční "nět" za "have a nice day" .

Západ investuje také v Maďarsku, hlavně v Budapešti. Prvním hotelem, který vznikl za pomocí západních investic ve Varšavě, byl Holiday Inn. Turistická agentura Orbis míní investovat kolem 13 miliónů dolarů do přestavby hotelu Bristol - vybudovaného na přelomu století - který by měl být na srovnatelné úrovni s hotelem George V. v Paříži. V Praze, která se ještě před třemi lety mohla chlubit menším počtem ubytovacích kapacit než měla v roce 1939, je nutné zvýšit do deseti let počet lůžek nejméně o 20 000, aby bylo možné udržet krok s poptávkou. Zatím je v tomto městě jen asi 15 tříhvězdičkových hotelů, převážně špatně řízených a předražených. Nejznámější jsou Intercontinental a Fórum, minulý rok byl otevřen Diplomat. Společnost Hyatt se chce pustit do rekonstrukce hotelu Praha. Mezi největší pražské hotely patří zároveň i největší hotel ve střední Evropě - Atrium. Také ve východní části Berlína je patrný nedostatek ubytovacích kapacit. Hosté si musejí zamlouvat pokoje dlouho před příjezdem a platí za jednu noc až kolem 350 marek.

Obchodní cestující i turisté však stále po celé východní Evropě platí přemrštěné ceny za pokoje a služby, což je samozřejmě diktováno nedostatečnou nabídkou. Její rozšíření a zkvalitnění určitě přinutí mnohé jít s cenami dolů. Zisky však zatím těžko odhadovat. Zásobování potravinami mnohde vázne, úroveň služeb je nízká a sociální poměry se rychle mění. Jedno je však jisté - mnoho těch, kteří chtějí slíznout smetanu, může ochutnat i pelyněk.

(The European)

Vzpomínáte si? Soucitné pohledy, oči obrácené v sloup, krčení ramen a kroucení hlav - to vše a i mnohé jiné se dostavilo, když jste se ptali na "něco", na co se přece nikdo neptá, protože - šepty, šepty - , nebo jste vyslovili nahlas "něco", co všichni věděli, ale "to" se přece neříká, protože a přece. To bylo tehdy. Jak se s oblibou píše - za totáče.

V tomto punktu se - listopad nelistopad - mnoho nezměnilo. Byl jsem dalek toho, abych si namlouval, že se - podobni dětem černým, žlutým, bílým, hnědým a červeným z jednoho prastarého plakátu - vezmeme za ruce a roztančíme se republikou. Málo platné, lidská blbost, malost, ziskuchtivost a egoismus zůstávají blbostí, malostí, ziskuchtivostí a egoismem, i když se schovají za sebevětší zásluhy. Za zásluhy nechť mají dotyční čest, slávu a místo v čítankách, ale vůči lidské blbosti budiž vyhlášena permanentní revoluce. A stejně jako dříve jsou v tomto boji, o němž dobře víme, že nikdy neskončí, první "padlí". Lidé uondaní a znechucení tahanicemi o každodenní samozřejmosti odcházejí z podniků, o nichž si vysnili, že to bude konečně to pravé, že se konečně budou moci věnovat "jen" své práci. Nu, zmýlili se.

Možná se mýlím i já, když jsem i přes čerstvé zkušenosti přesvědčen, že stojí za to ptát se a vědět. "... musil jsem spěchat se podívat, co bylo za lesem, co za horou, co za pouští, která byla za mořem. Dnes už vím, co leží za všemi moři, za horami a lesy. A je mi smutno z vědění.", pravil král v jedné Werichově pohádce. A mně je smutno také, byť se jedná o takové samozřejmosti a maličkosti, jako jsou kamarádi z party a spolužáci přijatí namísto odborníků, či ředitel, který se stará především o vybavení vlastní kanceláře a jemuž pak nezbydou peníze na klimatizaci výrobní haly.

Někdy je však ve hře i mnohem více, než pár výnosných míst. Když Václav Havel při svém nástupu do funkce prezidenta ohlásil zastavení vývozu zbraní z Československa, jistě nečekal, že za čas budeme svědky "tankové aféry". Snad ještě podivnější než pozadí celé transakce je uvažování lidí, kteří tvrdili "zboží jako zboží" a hrozili nezaměstnaností ve slovenských továrnách. Opravdu nám má být jedno, že naše "zboží" chtěl zákazník použít k zabíjení?! Jaká je cena lidských životů? Můžeme ji vyjádřit v bochnících chleba a plných ledničkách?

Na všechny ty řeči - ať už z úst politiků nebo dělníků jsem si vzpomněl, když jsem v Čapkově Bílé nemoci nalistoval Otcovu obhajobu zbrojení: "...Copak jsme dali nadarmo tolik miliard na zbrojení? Věčný mír! Vždyť je to přímo zločin! Tak to by se měly Krügovy podniky zavřít, ne? A dvě stě tisíc lidí vyhodit na dlažbu, co? A ty se ještě ptáš, co je na tom zlého! Zavřít toho chlapa! Vždyť je to pobuřování, mluvit dnes o míru! Jakým právem si takový vošoust dovolí žádat, aby kvůli němu svět odzbrojil!"

A proto, aby mohli schopní lidé konečně dělat "jen" svou práci a naše "zboží" nevraždilo nevinné lidi, je snad neustále třeba ptát se a vědět. I když nás přitom čekají soucitné pohledy, ztráta přízně šéfstva, smutek z vědění a cejch nepohodlného vošousta.

ZDENĚK A. TICHÝ

Je třeba upozornit na obdivuhodnou sílu vytrvalosti, na umění vydržet, neklesat na mysli uprostřed nepříjemností a pracovat pro úspěch, i když se zdá nepravděpodobným. S takovými vlastnostmi dovedl dr. Šrámek lidovou stranu, jíž roku 1918 a 1919 všichni opovrhovali, povznésti k tak silnému politickému vlivu, jemuž se těšila o deset let později. Nedal se rozhárat pozorováním pochmurné situace svého hnutí na počátku republiky ... tento muž dovede ,pomalu vrtat tvrdá prkna'. Vzácná a účinná to ctnost ...

Ferdinand Peroutka: Budování státu. Praha 1933, s. 655.

Mezi nejvýznamnější československé politiky první poloviny 20. století patřil bezesporu přední představitel českého katolického hnutí Msgre ThDr. Jan Šrámek. Byl předsedou moravské křesťansko-sociální strany, kterou založil roku 1899 na Velehradě, a po vzniku ČSR až do února 1948 předsedou Československé strany lidové. Zasedal jako poslanec v moravském zemském sněmu, v rakouské říšské radě a v československém Národním shromáždění. V letech 1921 - 1938 a 1945 - 1948 byl členem vlády a za druhé světové války stál v čele obou londýnských emigrantských vlád.

Celá životní i politická dráha Jana Šrámka byla prostoupena vedle silné, ale neokázalé náboženské víry, hlubokým národním a sociálním cítěním a snahou po toleranci a demokracii. Ve své politické praxi se snažil tyto zásady skloubit jak s potřebami katolického politického hnutí, tak i se zájmy českého národa a československého státu. Nebylo to vždy snadné, neboť v některých obdobích se zájmy římskokatolické církve rozcházely s názory většiny ostatních politických českých proudů.

K poměrně nejznámějším starozákonním historiím náleží ta, která líčí odchod lidu izraelského ze zajetí egyptských faraónů. Cesta ke svobodě byla dlouhá a trnitá, vyvolený národ měl mnoho příležitostí litovat plných hrnců, které mu egyptské zajetí tak zkrášlovaly, že by se byl docela rád do otroctví vrátil. (2 Mojž. 16, 39)

Inspirován tradičním podobenstvím, nakreslil anglický karikaturista James Gillray v prosinci 1792 protifrancouzskou karikaturu, v níž jízlivě nadhodil otázku, co mají Francouzi ze své tolik proklamované svobody při hmotném nedostatku. Není lepší britské otroctví, které zajišťuje každému poměrně bohatý stůl?

Gillray pochopitelně nadsazoval jako každý karikaturista. Vždyť Britové se politické nesvobody zbavili podstatně dříve než Francouzi, byli zvyklí se podřizovat pouze obecně přijatým právním normám a zákonům svobodného trhu. Rozpor mezi svobodou a blahobytem pro ně přestal existovat jako pro prvý národ v historii lidstva. Ostatně jejich politický myslitel John Locke formuloval tezi, že ústavní svobody nejlépe chrání ten stát, který má v úctě soukromé vlastnictví. Stát, který naopak soukromé vlastnictví nerespektuje, se vždy rychle zvrhává v despocii. Ostatně naše zkušenosti s tím jsou až příliš živé...

Gillray ani ke svým francouzským současníkům nebyl spravedlivý. Kritičtí duchové francouzského osvícenství již dávno před revolučním rokem 1789 upozorňovali na nesporné výhody společenského a politického uspořádání Británie. Mužové revoluční praxe bezesporu zamýšleli se tomuto vzoru vyrovnat a pokud možná jej i předčít. Právě před 200 lety, v létě 1791, přijalo francouzské Národní shromáždění takzvaný Zákon o shromažďování dělníků a řemeslníků téhož stavu a zaměstnání. Zákon vstoupil do dějin pod jménem svého navrhovatele Isaaka Le Chapeliera. V oblasti vlivu marxistické historiografie neexistovala příručka, učebnice nebo naučný slovník, které by nezdůrazňovaly nehumánní, "třídní" charakter přijaté právní úpravy. Le Chapelier (jenž se pod soustředěnou palbou této kritiky musel obracet v hrobě) při předkládání zákona zdůraznil, že mu jde o to, aby zabránil vzniku zájmových sdružení námezdních pracovníků, jež by vyvolávala nátlak na zaměstnavatele za účelem zvyšování mezd, úpravy pracovních podmínek a podobně. Zákon doslova pravil: "Veškerá srocování řemeslníků, dělníků, tovaryšů, nádeníků... proti svobodnému provozování průmyslu a práce... nebo proti činnosti policejní a provádění rozsudků v těchto záležitostech, jakož i proti dražbám a veřejným přisouzením různých podniků, budou považována za buřičská a jako taková budou rozehnána opatrovníky veřejné moci podle zákonných příkazů..."

Podvědomě cítím, jak novopečení odborářští bossové povstávají pod vlivem aktuálního dojmu citovaných slov. Vždyť mají takřka v popisu práce být nedůtklivý na jakékoliv zmínky o omezení práva odborů i pracujících na stávku. Ale bohužel se mýlí stejně jako jejich předchůdci z roku 1791, kteří k prosazení svých požadavků nutili stávkovat také dílny, kde dělníci byli s pracovními podmínkami i mzdou spokojeni. Bylo totiž běžným jevem, že se tovaryš, který svojí prací mistra a jeho rodinu vlastně živil, necítil svým postavením "přidruženého člena rodiny" ponížen. A ten, kterého provokovalo, že někdo zcela konkrétní se na výsledcích jeho práce přiživuje, mohl odejít do větší dílny nebo manufaktury, kde dostával větší plat. Ztrácel však podstatnou část osobní identity a stával se kolečkem výrobního mechanismu. Něco za něco...

Podnět k zákonu Le Chapelierovu poskytla pravděpodobně petice tesařských podnikatelů pařížské městské radě z jara 1791, v níž se objevilo následující tvrzení: "Spolčení, které dnes znásilňuje obecnou vůli, může zítra činiti nároky mnohem přemrštěnější..." Zákon tedy usiloval o vytvoření zákonného podkladu pro podporu podnikatelské činnosti. Vyhovět požadavkům námezdních pracujících a jejich demagogických mluvčích znamenalo vrátit výrobu i obchod zpět do uzavřeného kruhu feudální ekonomiky, balancující po staletí na hranici existenčního minima a hladu. Po staletí řemeslnické cechy dusily veškerou inciativu: Schopným bylo bráněno vyrábět více a levněji, neschopní se spoléhali na cechovní záruky minimálních jistot a naprosto nic je nenutilo svoji pasivitu překonávat. Řada zámožných řemeslnických mistrů i za cenu nepříjemného dohadování s tovaryšskými a dělnickými bratrstvy dávala přednost omezené výrobě tovaru bez podnikatelského rizika - za monopolní, předem stanovené ceny.

Ilustrujme si tyto poměry na jednom případě z Čech v prvé polovině 18. století. Tehdy se soukenický podnikatel Jan B. Fremmrich, vyzbrojen panovnickým souhlasem, pokusil o založení soukenické manufaktury v České Lípě. Mistrům svého oboru nabízel stálou práci a dobrý výdělek. Právo na užívání obecné valchy, která zpracovávala surovinu potřebnou k výrobě sukna, však náleželo k výsadám místního soukenického cechu a ten nepříjemného konkurenta v samých počátcích zlikvidoval. Proti projevům panovnické nelibosti se hájilo představenstvo cechu tvrzením, že po staletí se musela veřejnost spokojit s tradičními výrobky, takže není vlastně důvod, proč by se mělo vyrábět více, levněji a kvalitněji. Heslo "Lepší egyptský hrnec v hrsti než podnikatelské starosti na střeše" , pěkně dokládá připojený náčrt spotřebního koše průměrné rodiny, průměrně prosperujícího řemeslnického mistra ve střední Evropě na samém počátku průmyslové revoluce. Téměř tři čtvrtiny tvoří výdaje na potraviny. S průměrným platem 20 krejcarů denně se nedala dělat kouzla, ale reptalo se opět jen průměrně. Ostatně jako ještě nedávno u nás. Většina příjmu se projedla a výsledný efekt podle toho vypadal. Slušně řečeno - nula.

A jsme u jádra věci. Nelze jistě hledat úplnou podobnost mezi situací ve Francii před dvěma staletími a současnou situací naší. Takové analogie jsou nepřípustné už ze samého hlediska etiky historické práce. Ale jisté poučení (ach, to hrozné slovo!) z historického srovnání přece jen plyne: Ústup populistickým požadavkům typu neomezeného práva na práci, na vysokou mzdu, na státní kuratelu a na divokou stávku znamená vzestup z marasmu socialistické ekonomiky ztížit nebo mu i zabránit. Doslova prorocky znějí vlastní Le Chapelierova slova, že po přijetí jím navrhovaného zákona "nebude chudých kromě těch, kteří budou chtít jimi být". Pro úplnost je třeba říci, že zmíněný zákon se neodhodlala zlikvidovat ani vláda jakobínského teroru a platil až do roku 1864, kdy jej zrušil "rudý císař" Napoleon III. Potřeboval loajalitu dělnictva, aby mohl rozvíjet velikášskou a dobrodružnou zahraniční politiku, na kterou celá Francie (i s loajálními dělníky) ošklivě doplatila roku 1871.

A na závěr si dovolím ještě jednou ocitovat z právního ustanovení dvě století starého: "Kdyby občané, jsoucí u téhož zaměstnání, umění a řemesla, usnášeli se, činíce spolu úmluvy, aby souhlasně odmítli nebo jen za určitou cenu poskytli svou výrobu nebo svou práci, budou tato usnesení a tyto úmluvy prohlášeny za protiústavní, porušující svobodu a Deklaraci lidských práv."

PAVEL BĚLINA

Snad každého automobilistu, který projíždí po silnici z Blatné do Plzně, zaujme do dálky zářící červená střecha probleskující mezi korunami stromů nad městečkem Nepomuk. Několikametrové díry v krytině a zpola shnilé krovy ze silnice vidět nejsou, stejně jako metrová tráva, která brání návštěvníkovi v pohybu kolem zámku. Zalesněný kopec skrývá barokní stavbu z 2. poloviny 17. století, která proslula jako místo nálezu rukopisu Zelenohorského roku 1817 i jako dějiště Švandrlíkova románu "Černí baroni". Vojáci jsou dnes ale na ústupu - zámek vyklidili v dubnu letošního roku a na jaře příštího roku opustí i zbývající hospodářské budovy. Od poloviny 19.století byli majiteli zámku Auerspergové, kteří ho za první republiky prodali. Posledním soukromým vlastníkem se stal plzeňský továrník Blažek, který uzavřel kupní smlouvu v únoru roku 1939. Němci však zámek po 15. březnu 1939 zabavili a od nich Zelenou Horu koupil za nejasných okolností v únoru 1944 protektorát. V letech 1945-1948 byl majitelem stát a po únoru 1948 přešel zámek do vlastnictví obce Klášter. Ta v 5O. letech propůjčila zámek vojákům. Podle zákona 172/91 o obecním majetku se letos vrátil vesnici, která leží pod západním úpatím kopce a kde žije asi 15O obyvatel.

Problém asanace pražského Žižkova máme všichni v živé paměti: oblast vzdálená pár minut od historického jádra města byla z velké části odsouzena k rychlé smrti. Podle představ městského výboru KSČ měla stará zástavba z 19. a počátku 20. století ustoupit typickému panelovému sídlišti. Z části se tak stalo, ohrožena byla i stará žižkovská škola (ta slouží mimochodem dodnes jako zařízení staveniště Konstruktivy). Před třemi lety byla v plném proudu diskuse, objevily se alternativní projekty, které se snažily poukázat na specifiku žižkovské zástavby a minimalizovat zásahy do struktury svérázné čtvrti. Přišel listopad '89 a situace se změnila. Paneláky už tu nehrozí, ale co se zchátralým bytovým fondem?

Skupina mladých architektů vzešlá ze seskupení Obecní dům, které se formovalo před listopadem, se pokusila najít východiska z degenerativní "socialistické výstavby" a dokázat, že existuje cesta rekonstrukce starých čtvrtí.

Před rokem jsme se sešli s Ivanem Vavříkem a Petrem Krajčim, abychom něco řekli o možné cestě ("Šance pro Žižkov", Respekt 17/90). Mezitím se mnohé změnilo - zásluhou pochopení radnice Prahy 3 získalo nově vzniklé středisko pro regeneraci Žižkova "Hartig plus" prostory pro práci i prezentaci svých návrhů... Proto jsem se po roce znovu setkal s ing. arch. Ivanem Vavříkem, který středisko vede, abych se ho zeptal na poslední zkušenosti.

Podobná regenerační střediska existují už léta v mnoha západoevropských městech. Jak je tomu u nás? Existuje tu něco podobného? Ne, a pokud vím, ani v bývalém východním bloku. Jsme tedy první.

Mohla by to být inspirace pro další skupiny architektů, památkářů, sociologů...

Je to jeden z našich cílů. Různých iniciativ je samozřejmě víc, ale my jsme skutečně první profesionální tým. Získali jsme přednáškový sál, o který se dělíme se skupinou Perumos, což je rómský folklórní soubor. Tam pořádáme školení, zveme nezávislé dopravní experty, sociology, chystáme setkání s ekology. Nedávno nám švýcarští architekti předváděli metodu MER - tj. šetrnou obnovu domů. Je to manuál, který může ovládat každý technik. Lze vypočítat odhady na rekonstrukci a modernizaci, zda se to vyplatí. V této tradici chceme pokračovat; je to vlastně osvětová činnost pro projektanty i obyvatele.

Máte další kontakty se zahraničím?

Navázali jsme spolupráci s nadací Bouwwinkel Zeeland. Je to non-profit organizace, která se zabývá regenerací holandských měst a - což je podstatné - participací obyvatel. Ta hledala možnosti využití vládního holandského programu. Byli překvapeni, když jsme se poprvé sešli a já jim předložil naši koncepci. Zjistili, že je v podstatě obdobná té jejich. Začali s námi hned jednat a též se starostou Prahy 3 Michalem Borsem. Během týdne připravili rozbor naší činnosti, nástin své, a požádali holandskou vládu o podporu. To není jednoduché - jejich vláda žádá záruky, že program je dobře připraven, že je perspektivní, nehodlá samozřejmě dávat své prostředky do nejistých akcí. Spolupráce se rozběhla, přibyly další podpory z nadací; z těchto peněz se hradí první společné výzkumy. Připomínám, že si na sebe musíme vydělat sami. Z vládních peněz je placena pouze podpůrná činnost holandských specialistů - např. demografa, který sem přijede, a další speciální výzkumy. Jde vlastně o know-how a neobchodní činnost.

Proč byla spolupráce navázána právě s Holanďany?

Pro nás byla nejdřív inspirativní berlínská IBA, ale ta byla založena na jiném finančním principu. Holanďané mají podobné dimenze, jako my. Také naši architekti se často usadili v této zemi a mnozí se dostali do významných postavení. Nám pomohl Zdeněk Zavřel (architekt, někdejší absolvent legendární Školky libereckého SIALu - pozn. aut.) nebo paní Lidie Donner z holandského ministerstva výstavby a životního prostředí.

A jak vznikla spolupráce s Obvodním úřadem Prahy 3 a starostou Michalem Borsem?

S Petrem Krajčim jsme po Listopadu pracovali na Obci architektů a najednou jsme cítili, že teď je šance Žižkov zvrátit. Spojili jsme se s občanskými iniciativami - ty nás ostatně už znaly. Během ledna a února loňského roku jsme formulovali hlavní zásady regenerace (na nich jsme už pracovali v roce 1988). Šlo tehdy o to ukázat lidem, že Žižkov lze řešit zcela jinak. Novému starostovi jsme se snažili pomáhat poradenskými službami, které se týkaly stavebně regenerační části a pomáhali mu připravovat volební program, který se týkal obnovy Žižkova. Přitom ještě 18. ledna 1990 jsem dostal dopis z ÚHA, kde je řečeno, že při modernizaci Žižkova "není bohužel možné se obejít bez velkého stavebnictví". A teď to podstatné: co obyvatelé Žižkova?

Zatím k nám chodí spíš zvědavci. Od prvního července máme pravidelné konzultační hodiny v úterý a čtvrtek od 16.30 do 18.30 hodin. Adresa je Havlíčkovo náměstí 3, Praha 3.

Představy nových majitelů domů jsou různé - někteří si myslí, že vystěhují nájemníky a udělají si tu hotel. Fond je po bolševické "péči" v dezolátním stavu. Co s tím? My nabízíme Žižkovu východisko - participaci obyvatel. To je výhodnější, než velká rekonstrukce. Část prací si lidé dělají sami; výhody jsou zřejmé: je to levnější a lidé mají pocit sounáležitosti, neboť vkládají svou energii. To se mimo jiné odráží i v celkové bezpečnosti na ulicích: lidé kontrolují území, které sami tvoří. Občané se učí i určité demokracii, umění se domluvit. Od architekta pak by měli čekat odbornou radu.

To zní samozřejmě dobře, ale co nevýhody?

Problém najít společnou řeč. Naše struktura je velice zranitelná: nikdy nejde vyhovět všem. Musíme poskytnout tak kvalifikované služby, aby bylo těch spokojených co nejvíce. To chce dokonalou znalost terénu. Dřív se architekt s nikým nebavil, odvedl svou práci... Mnoho lidí dnes bohužel považuje slušnost jednání za slabost. To je třeba vyvážit profesionalitou. Existují legislativní problémy, ale lidem už nehrozí vystěhování.

Bydlíte na Žižkově?

Ne. Dělal jsem v Obnově památek a viděl, jak padá jeden kostel za druhým. Na Žižkově se koncentrovaly všechny problémy - intolerance, destabilizace sociální struktury, působení obřích firem... Při likvidaci části Žižkova byla paradoxně zničena ta jeho lepší část a nám zůstala ta nejzanedbanější. Ale řešení nalézt samozřejmě lze.

Co byste poradil těm, kteří by chtěli jít vaší cestou? Netýká se to samozřejmě jenom Prahy...

Porozumět nám mohou jen ti, kteří vědí, že k městu je třeba přistupovat s určitou pokorou. Architekt, který dělá jen pěkný dům, aniž myslí na lidi, je na nic. Zvu k nám všechny, kteří chtějí něco podobného zkusit.

P.S.: Středisko, nazvané po proslulém žižkovském staviteli 19. století, nyní připravuje sociální a ekonomický rozbor území, pracuje na tzv. pilotním projektu, který by měl ukázat na konkrétní stavbě, jak regenerace vypadá, a zpracovává se také podrobný katalog žižkovské zástavby. O správnosti nastoupené cesty svědčí i fakt, že o práci ve středisku už projevili zájem zahraniční stážisté.

ZDENĚK LUKEŠ

Foto Jaroslav Kocourek

Od prvního září začne platit nová vyhláška, která upraví dosud symbolické školné v základních uměleckých školách (ZUŠ, dříve LŠU). Jak se stanoví výše příspěvku? Vypočítá jej příslušný školský úřad, a to podle skutečných investičních nákladů v minulém roce, pro každý obor zvlášť. Částku sdělí školský úřad řediteli ZUŠ, a ten určí, kolik z toho budou platit rodiče. Nejméně dvacet, nejvýše padesát procent. Zbytek vyrovná stát.

Ředitel zřejmě stanoví školné i podle toho, zda škola bude schopna trochu si přivydělat. Podle už provedených propočtů by nemělo jít o zvýšení drastické. Nejspíš budou rodiče platit místo průměrných pětačtyřiceti korun asi tak sto padesát měsíčně, podle místních podmínek.

V této souvislosti začali někteří ředitelé uvažovat o možnosti skupinového vyučování, které by přišlo levněji. Jak jsme se však dozvěděli od pracovnice odboru uměleckých škol ministerstva školství M.Fenclové, problém je v tom, že platné osnovy něco takového většinou neumožňují. Přesto se má skupinové vyučování od příštího roku začít experimentálně ověřovat na základní umělecké škole v Praze 6 na Veleslavíně, kde se zaměřují na lehčí hudební žánry. Ředitel M.Kokoška tvrdí, že to bude pro děti dokonce zajímavější. Pravděpodobně ano. Avšak zatím předpisy neumožňují požadovat za skupinovou výuku stejnou částku, jako za výuku individuální, právě tak, jako zatím nedovolují zrušit hodiny hudební nauky, pro děti často dosti nezáživné, a spojit teorii s praxí. Zatím lze z hudební nauky jenom ubírat v rámci třicetiprocentní tolerance, o čemž rozhoduje ředitel.

Na ministerstvu školství jsme získali také odpověď na otázku, zda je možné zakládat soukromé ZUŠ. Kupodivu nikoliv. Podle slov M.Fenclové překvapila tato skutečnost, vyplývající z legislativních předpisů, před časem i ji samotnou. Zpočátku se domnívala, že byla základním uměleckým školám možnost privatizace odepřena nedopatřením, avšak záležitost se má zřejmě jinak: V zákoně schváleném před rokem, se v souvislosti s případnou privatizací hovoří jen o školách, které poskytují jistý stupeň vzdělání, to jest i všeobecného. Soukromou konzervatoř založit tedy lze, ZUŠ nikoliv. Ledaže by se zákon obešel a zřizovatel nazval nově vzniklý subjekt například studiem hudební výchovy. Ke studiu se ministerstvo vyjadřovat nemusí, na druhou stranu mu ale také neposkytne žádnou dotaci.

Rozumné? Ani pracovnice odboru uměleckých škol ministerstva není s tímto řešením spokojena, ale zatím platí.

(kva)

Jaká naděje zbývá dětem s tak těžkým sluchovým postižením, že je dnešní lékaři nedokáží vyléčit? Ani vyspělá elektronika jim neumí plně kompenzovat "hlučící svět". O šancích neslyšících jsem hovořila s kanadským psychiatrem R.D. Freemanem, autorem světoznámé knihy Vaše dítě neslyší?, který přijel do ČSFR přednášet pedagogům i rodičům dětí s vadami sluchu na pozvání Federace rodičů a přátel sluchově postižených.

Pane profesore, co vás přivedlo k zájmu o neslyšící?

Náhoda. Pracoval jsem jako psychiatr diagnostického střediska dětské nemocnice ve Vancouveru. Při vyšetřování dětí sluchově postižených mě zaujaly zvláštní psychické aspekty, které s sebou nese tato vada.

V čem vidíte psychické rozdíly mezi lidmi s vadou sluchu a s ostatními tělesnými vadami?

Jestliže ohluchne člověk dospělý nebo dítě, u něhož se již stačila vytvořit a upevnit řeč, pociťuje nejen ztrátu důležité tělesné funkce, ale zakouší i pocit následné společenské izolace, k němuž v takové míře nedochází v případě ztráty žádného jiného tělesného orgánu. Ještě daleko horší je situace dětí, které se narodí hluché nebo jejichž sluch je poškozen v nejútlejším věku. Pak hovoříme o tzv. prelingvální hluchotě, jež může vést až k těžké sociální deprivaci.

Rozdíl je tedy především v komunikaci?

Představte si, jaké pocity úzkosti musí prožívat hluché dítě, které se se svými mluvícími rodiči nemůže nijak dorozumět a na druhé straně jeho slyšící a mluvící rodiče, kteří mají pocit, jakoby měli doma tvora z jiné planety.

Pak tedy neslyšící dítě hluchých rodičů je na tom lépe...

Obecně ano. Nedochází ke zpoždění v rozvoji komunikace a tedy ani k zaostávání ostatních psychických funkcí. Dítě rozpráví se svými rodiči znakovou řečí. S nimi i s dalšími neslyšícími příbuznými a přáteli vytvoří komunitu neslyšících. Znám případy, kdy se do této komunity dobrovolně zařadili nedoslýchaví, kteří by sice mohli žít mezi slyšícími, avšak ve společnosti neslyšících se cítí lépe. Jedna z věcí, na kterou si budete muset ve vaší znovuzrozené demokracii zvyknout, je tolerance k nejrůznějším formálním i neformálním sdružením.

Mnoho lidí se domnívá, že znaková řeč je pouhý náhražkový jazyk.

To bych netvrdil. Podle lingvistických výzkumů je znaková řeč skutečný jazyk se specifickou gramatikou a bohatými vyjadřovacími možnostmi. Hlavní vada je v tom, že nemá písmo. Lidé, kteří neznají jiný vyjadřovací prostředek, jsou prakticky negramotní. U dítěte, které je vychováno čistě "znakově", mohou nastat problémy po příchodu do školy: necitlivý přístup učitele, který neovládá "mateřštinu" svých žáků, je může nadosmrti odradit od snahy po dalším vzdělávání. Dítě, které hovoří znakovou řečí, se musí naučit číst a psát v angličtině, u vás v češtině. Tento problém je podobný problému vzdělávání národnostních menšin.

Jakým způsobem lze tedy vrozeně neslyšící dítě vychovat ve vzdělanou, duševně bohatou osobnost?

Rodiče dítěte, u něhož byla zjištěna velmi těžká sluchová vada, by měli ovládnout alespoň základy znakové řeči, aby se mohli se svým dítětem domluvit. Nebude to na úkor pozdějšího rozvoje řeči mluvené?

Naopak. Je zjištěno, že řečové centrum v mozku potřebuje ke svému rozvoji stimulaci od nejútlejšího dětství. Znaková řeč může tuto úlohu dobře sehrát, a přitom se u malého neslyšího dítěte vyvíjí spontánně, přirozeně. Na ní pak lze budovat výuku řeči mluvené. Musíme přitom dát dítěti najevo, ža jak znaková, tak mluvená řeč jsou pro ně stejně důležité.

Může se slyšící dospělý vůbec znakovou řeč naučit?

Znaková řeč pro slyšícího je asi tak obtížná jako pro Evropana čínština. Slyšící rodiče se obvykle nenaučí dokonale znakovou řeč, mohou se však poměrně snadno naučit doprovázet mluvenou řeč znaky. I tento způsob dítěti značně usnadní komunikaci. A vždy bychom měli do výchovy neslyšících dětí zapojit nějakého dospělého neslyšícího, který znakovou řeč dokonale ovládá a může sloužit neslyšícímu dítěti jako identifikační model.

ANNA ČERVENKOVÁ

Na sklonku osmdesátých let, po uvolnění politického napětí, se na východě objevuje nová vlna rasismu. Ne náhodou se za této situace velmi rychle rozrůstá hnutí skinheads. Jsou to noví skinheads, kteří většinou neznají vlastní kořeny a orientují se téměř výhradně na radikální nacionalismus a rasismus.

Skins se jako subkultura objevují kolem roku 1967 ve Velké Británii. Při vytváření vlastního image přejali určité znaky stylu mods (nakrátko ostříhané vlasy, košile značky Ben Sherman a lewisky) v kombinaci s částmi pracovního oblečení a prvky kultury západoindických přistěhovalců. Styl skinheads je elegantní svou jednoduchostí, čistý a tvrdý. Je to precizní uniforma určující identitu skins a jejich typicky agresivní, násilné vystupování.

Ve fotbalových klubech a tančírnách se skinheads rychle rozšířili. V době, kdy se o jejich styl začaly zajímat sdělovací prostředky, byl už zaveden. Brzy kolem skinheadských výtržností na fotbalových stadiónech vypukla řada afér. Kluby zažívaly toto násilí ve spojitosti s tvrdými fanoušky rowdies od počátku 60.let. Skins přijali fotbal jako kultovní hru spojenou s bojem proti fandům klubového soupeře. Fotbal byl hlavní událostí týdne. Nabízel střety s policií a přívrženci protivníka, účast při téměř rituálním zpěvu a skandování spolu s možností opít se a řádit. To všechno poskytovalo jistý pocit moci a vzrušení, které běžná pracující mládež nemá. Fotbal byl chápán jako bitva, proto bylo přirozené použití zbraní. Zpočátku to byly okované špice pracovních bot, později přímo kovové hroty nebo žiletky v podrážce, naostřené mince, šipky a baseballové pálky. Výzbroj v podstatě patřila k rituálu a úkryt zbraní před policií byl součástí "hry". Skins vytvořili městské gangy a chránili svá teritoria.

Vnitřní oblasti Londýna hrozila záplava přistěhovalců nebo demolice a stěhování na periférii. Násilí jako program skinů lze chápat jako reakci na tyto změny ve společnosti. Později vykrystalizovalo proti barevným jako odpověď na beznadějné sociální výhledy. Útoky na londýnské Pákistánce se kombinovaly s výprasky homosexuálů, vlasatých hippies a studentů. Ti všichni představovali pro skinheady sociálního nepřítele. Když se tisk na tyto projevy zaměřil, někteří skins opustili hnutí, byli však nahrazeni ještě většími násilníky. Kolem roku 1971 se styl skins výtržnostmi a následnými represemi vyčerpal a hnutí jako celek zmizelo.

Roku 1976 spolu s explozí punku dochází k znovuobjevení skins jako určité pravicové opozice "levým" a anarchistickým idejím pankáčů. Noví skinheads při svém návratu zachovali a prohloubili nejextrémější prvky starého stylu a způsobu vystupování, včetně úplně dohola ostříhané hlavy. Objevuje se tetování na hlavě a v obličeji a příklon k fašismu, projevovaný nacistickými pozdravy a hesly. Noví (plastičtí) skins již nejsou takovými tradicionalisty jako ti původní s jejich elegancí, elitářstvím pracující třídy a postoji. Vzbuzují dojem téměř robotizované uniformované armády, kde útok na jednotlivce má za následek protiútok od ostatních. Postupně se rozšiřují do řady zemí v různých frakcích. Od redskins (rudí, levicoví skinheads) až po tzv. nazi-skins (nacističtí skinheads). Mezi oběma extrémními křídly však existuje řada jiných variant skinheads, stejnými znaky však kromě zjevu a víry zůstává kult mužství, síly, agrese a dělnické hrdosti hraničící s třídním šovinismem v kombinaci s rasismem u všech pravicových variant. V zemích bývalého východního bloku se hnutí skinheads vytříbilo kolem roku 1988 ve formě nejbližší nazi-skins. Velký rozvoj zaznamenalo v Polsku, Československu a bývalé NDR.

Skinheads na rozdíl od jiných subkultur ve své podstatě usilují o vstup do dominantního světa. Jejich subkultura je daleko političtější a ambicióznější. Orientují se na klasické hodnoty dělnictva v minulosti, které postrádají u svých více méně konzumně orientovaných rodičů-dělníků. Přistěhovalci a "barevní" představují pro "holé hlavy" soupeře na trhu pracovní síly a tím se vytvářejí podmínky pro vznik stále se zostřujícího nacionalismu a rasismu. Ve vztahu k tradiční demokracii zastávají skins ultrapravicové radikální postoje, ze sociálních otřesů a jiných problémů viní demokratickou slabost, nepořádek, přílišnou shovívavost k problematickým vrstvám apod. Jejich ideálem je pevný, pravicový stát, diktatura hraničící s fašismem. Pro političnost skinheads se od počátku hnutí snažily různé strany jejich potenciálu využít (v Československu např. doktor Sládek se svou SPR - RSČ). Skins jsou totiž vzhledem ke své podstatě politicky velmi dobře manipulovatelní.

Styl a image každého hnutí je hranicí soudržnosti, komunikace a výrazem vztahu k okolnímu světu a společnosti. Mladý člověk chce zároveň vyniknout i ztotožnit se s vrstevníky. Motiv ztotožnění - síla davu, určitá nová do krajnosti dotažená uniforma - hraje u skinheadů významnou úlohu. Uniformu tvoří modré rovné seprané džínsy, vyhrnuté nad vysoké boty vojenské nebo speciální (Dr.Martens), šle a krátká bunda bez límce, nejčastěji armádní letecká tzv. Bomber Jack. Boty jsou pro skinheady zbraní a zároveň jedním z nejvýraznějších prvků kultu síly - vždy řádně vyčištěné a vyblýskané představují pořádek, třídní a rasovou čistotu. Tvrdí mods začali s krátce ostříhanými vlasy v roce 1964. Skins tento účes přejali a tak vzniklo jejich jméno. Krátké vlasy jsou veřejností připisovány trestancům, vězňům v pracovních táborech a armádě. To bylo přesně ono mínění, kterého skins chtěli dosáhnout. Sestřih je určován délkou zarážky na holicím strojku. Tedy od téměř tří centimetrů až dohola. Účes má kromě psychologického momentu zastrašení, odporu a vizuálně znásobené síly skupiny i praktickou výhodu v bitkách a rvačkách.

V době návratu skinheads po roce 1976 se vytvořila vlastní skinheadská hudba přetrvávající dodnes, tzv.oi (nazývaná též oi punk). Tato tvrdá, dynamická, ale melodická hudba se sborovými refrény a rasistickými či nacionálními texty se stala jedním z hlavních kulturních prvků skinheadské subkultury.

Osmdesátá léta jsou charakteristická přenášením skinheadského hnutí a hudby na kontinent, tím je však jeho část redukována na projevy fotbalového násilí, šovinismu a rasismu. Kontinentální skins nikdy nedosahují původní čistoty stylu svých anglických předchůdců.

PhHDr.KVĚTOSLAV HOLÝ

Ilustrační foto Jan Mihaliček

V přistaveném elektromobilu jsem si zabral místo vedle Kirsti Dunnové, půvabné pracovnice evropské sekce propagačního oddělení firmy Boeing, naší průvodkyně a řidičky "elektroauta" v jedné osobě. Vyrazili jsme od hydraulicky ovládaných vrat výrobní haly, jejichž plocha odpovídá zhruba rozměrům hřiště na americký fotbal. Menšími by ostatně smontované letadlo asi neprošlo.

Bylo kolem poledne a Kirsti se proplétala pelotonem zaměstnanců, kteří se na malých žlutých bicyklech sjížděli z různých koutů rozlehlé haly na oběd. Největší výrobní hala na světě, která se nachází asi 50 kilometrů severně od Seattlu v místě zvaném Everett, je totiž bezmála 630 metrů dlouhá a 490 široká.

(Americká firma BOEING je největším výrobcem civilních tryskových letadel na světě. Do července letošního roku jich vyrobila celkem 6484, což je, pokud nepočítáme Sovětský svaz, více než polovina veškeré světové produkce. Zakladatel firmy pan William E. Boeing, jehož manželka byla údajně Češka, začínal v roce 1916 v Seattlu - nejseverněji položeném velkém městě na západoamerickém pobřeží - s pouhými čtyřiadvaceti zaměstnanci. Dnes má firma několik filiálek po celém kontinentu a zaměstnává na 160 tisíc lidí. V Seattlu, je Boeing druhým největším podnikem, kde pracuje kolem 104 tisíce lidí.)

"Málem jsem tě dostala," prohodila žoviálně Kirsti, když jen o několik milimetrů minula podsaditého montéra spěchajícího do jídelny. Pak se proměnila v průvodkyni: "Tady se kompletují různé verze obřího letadla Boeing 747 Jumbo Jet a o něco menšího 767. Například typ 747 má asi 6 miliónů součástí, z nichž až sedmdesát procent se sem dováží v kontejnerech z celého světa. Část kabiny se vyrábí v Japonsku, náběhová hrana křídla v Kanadě, něco dělají v Itálii..., celkem se na tomto typu podílí asi 1500 dodavatelů." Kirsti zastavila u výtahu, který nás vyvezl na "exkurzní" galérii. Jsou tady na časté návštěvy zvyklí. Beztvará roura dostává takřka před našima očima postupně podobu letadla. Na každém z šesti stanovišť, jimiž každé letadlo v průběhu montáže prochází, přibude další charakteristická část. Nejprve kabina, pak křídla, ocasní plochy, nakonec podvozek a motory. Ty si může zákazník dokonce vybrat sám. Nabídka? Rolls-Royce, Pratt & Whitney a General Elektric.

(Jen v roce 1990 si letecké společnosti objednaly u Boeingu 543 letadel v hodnotě 47,7 miliard dolarů a i přes nepříliš příznivý ekonomický vývoj ve světě stoupla za poslední tři roky produkce firmy o 58 procent. Nyní opouští výrobní haly bezmála čtyřicet tryskových letadel měsíčně.)

Titěrný traktůrek, který vedle stříbrošedého giganta vypadá jen jako hračka pro děti, odvleče nakonec stroj k závěrečné úpravě do lakovny. Cesta vede po mostě přes dálnici, letadla se po ní přemísťují pouze v noci. Nádrže o obsahu 170 tisíc litrů se díky všemocné elektronice naplní během 25 minut.

Ve svém prvním trvalém zaměstnání v Americe jsem pracoval téměř pět let. Přišla však ropná krize, podnik musel utáhnout opasek a o místo jsem přišel. Ocitl jsem se ve svízelné situaci nezaměstnaného. Nové místo jsem hledal dlouho a intenzívně: v Americe se říká, že "hledat místo je práce na plný úvazek", a věru, dal jsem do toho všechno. Však jsem o hledání práce psal, 25. května ve sloupku "Udělat dojem".

Z toho či onoho důvodu dlouho nic nevycházelo; až jednou jsem o čemsi slyšel, a skutečně, příležitost to byla slibná. Místo trochu jiné, než jsem míval, i v trochu jiném průmyslovém odvětví, ale nic, na co bych si nebyl troufl. V menším závodě velkého podniku, snesitelných 40 minut autem z domova (ale to je v jižní Kalifornii normální dojíždění), přiměřený výdělek - prostě terno. V průběhu několika setkání se můj budoucí nadřízený rozhodl, že mě vezme, všechno jsme probrali, dohodli a potvrdili, a nakonec jsme oba čekali jen na to, aby mé přijetí do zaměstnání podepsal jeho ředitel.

Ulevilo se mi. Po několika měsících existenčních nejistot jsem konečně cítil pevnou půdu pod nohama. Dalších snah najít práci jsem zanechal, další kontakty jsem už nenavazoval. Trochu jsem snad i odpočíval.

Kýžená zpráva však ne a nešla; ředitel byl na dovolené, na služební cestě, ještě se k tomu nedostal... Člověk bez práce je zákonitě na trní daleko pichlavějším, než člověk s podpisovým právem. Po týdnu čekání jsem byl ještě bezstarostný; jen žena začala trochu nervóznět. Po dvou týdnech jsem začal nervóznět i já. Můj budoucí nadřízený mě však ubezpečoval, že všechno je v nejlepším pořádku. Po třech týdnech mi však řekl, že ředitel se rozhodl můj nástup nepodepsat. Rozhodl se, že oddělení marketingu úplně zreorganizuje, a že mě vůbec potřebovat nebudou. Byl jsem z toho zdrcen. Taková obrovská smůla! Zrovna, když jsem si myslel, že všechny mé problémy jsou vyřešeny!

Na tuto historku jsem si vzpomněl, když si mi jeden kamarád stěžoval na postup mého nynějšího podniku. Dlouhé týdny s ním různí vedoucí, ředitelé a náměstci jednali o tom, že by u nás mohl pracovat, co by u nás mohl dělat a za jakých podmínek. Nakonec se ze dne na den dozvěděl, že z toho všeho přece jenom sejde, že u nás pro něj přece jenom místo nebude.

"Celý měsíc jsem byl tahán za nos," napsal mi, "a dělali jste ze mne blbce. A během té doby jsem odmítl jistou další nabídku. Zkrátka chování, které člověk spíš spojuje s bolševiky či s řeznickými psy než s vaším podnikem." A pak dodal, "zajímalo by mě, jaký je na celou záležitost Tvůj názor."

Můj názor, milý čtenáři, je tento: Jak jsem psal ve zmíněném květnovém článku, přijímat nového člověka do zaměstnání představuje pro podnik riziko. Každý podnik by nejraději vystačil právě s těmi lidmi, které už má, a další by nepřijímal. To z hlediska ekonomického. Každý manažer má starost, že přijme člověka, se kterým si nebude rozumět, nebo který práci nebude dělat k jeho spokojenosti; má starost, že mu nový zaměstnanec prostě "nevyjde". To z hlediska řízení. A proto si každý manažer nechá každého nového kandidáta projít hlavou ne třikrát, ale třicetkrát. Je na vážkách: zvažuje riziko neudělané práce proti riziku nepovedeného podřízeného.

Diskuse o případném zaměstnání jsou nezávazné. Nikde není psáno, že musí nutně vést k podepsání pracovní smlouvy. Tuto nezávaznost diskusí si uvědomuje i kandidát - a snaží se mít několik želízek v ohni. A dokud není na papíře podpis, udržuje je v ohni všechny. (Byla to před lety moje chyba, že jsem se nechal ukolébat nadějemi a zanechal dalších snah.)

Je tedy užitečné si uvědomit, že pokud není dohoda "podepsána, zapečetěna a doručena", jak se obrazně říká v Americe, tak se jenom vyjednává; pokud se jen vyjednává, k žádné dohodě nedošlo; pokud k žádné nedošlo, nikdo není nikomu nic povinován. Můj kamarád měl zvážit, zda vzít průměrnou, ale jistou nabídku hned, nebo čekat, zda vyjde lepší, ale méně jistá později. Klasický rozhodovací problém - vrabec nebo holub.

Riziko v tomto zvažování je jeho - ale i zaměstnavatele. I podnik totiž riskuje: riskuje, že zatímco přešlapuje, dostane kandidát pevnou nabídku od jiného "želízka v ohni".

Jindy zas jsme z podniku propustili zaměstnance, který u nás byl tři měsíce. Napsal mi; myslí si, že jsme ho propustili nespravedlivě. Můj podnik však každého přijímá s tříměsíční zkušební dobou. A když se neosvědčí, což může znamenat i jen to, že se neshoduje s představeným, tak se rozloučíme. Náš bývalý zaměstnanec a můj podnik se rozcházejí v názoru na to, jak se osvědčil - a to je přirozené. Ale zase: zkušební doba podnik k ničemu nezavazuje - a je na něm, jak ji vyhodnotí.

Pro dotyčné je tato nezávaznost někdy tvrdá. Že ředitel závodu nepodepsal můj nástup do práce, bylo před lety tvrdé pro mne. Ale zatímco v Americe si člověk dovolí jeden den spleenu, ale druhý den se zase jde ohánět na trh pracovních příležitostí, u nás se smůla (někdy i vlastní nedostatky!) často promítne v nadávání na (nové) poměry, na (nové) bolševiky.

Kapitalismus je plný tvrdých faktů. V jednotlivostech je i nespravedlivý: v jednotlivém podniku, v jednotlivém manažerovi, v jednotlivém zaměstnání. Bolševik je však nespravedlivý systematicky. Musí člověk skutečně tento rozdíl ještě vysvětlovat? Ještě - či už zase?

KAREL KOVANDA

Výzkumy psychologů prokázaly, že pro výchovu dětí je důležitější, než kolik času s nimi denně strávíme, jak ho strávíme. To, že budeme všichni v jedné místnosti, není, jak by se mohlo zdát, samo o sobě pro malého člověka přínosem. Pro každého, tedy pro psychický a citový vývoj i toho nejmenšího je podstatnější vytvořit takové bydlení, v němž má každý člen domácnosti také alespoň koutek pro své soukromí.

Dělali bychom velkou chybu, kdybychom dítěti nedopřáli pocit, že se má se svými "obrovskými" problémy kam schovat, být chvíli samo. Nemůžeme-li v bytě vytvořit samostatný dětský pokoj, měli bychom mu vyhradit alespoň část některé jiné místnosti. Pro oba případy by mělo platit, že tam bude dítě svým vlastním pánem. Znamená to, že zde bude dbát o pořádek, což by mělo být jeho každodenní povinností, ale mělo by mít také možnost samo se rozhodnout, jaký v něm bude mít nábytek. Pochopitelně nemůžeme samostatný výběr vyžadovat od předškoláka. Ale ve školním věku by už dítě při výběru bytových doplňků mělo být, mělo by mít hlas poradní a moci říci, co se mu líbí. Pokud váháme mezi některými variantami, pak bychom měli dát přednost té, která se líbí dítěti. Bude se pak doma cítit spokojeněji, získá i pocit vlastní důležitosti, své role v rodině a bude vědět, že je bráno na vědomí.

Do dětského pokoje by neměly patřit nákladné kusy nábytku procovského stylu. Naopak nábytek má být opticky lehký, jednoduchý, veselý. Při jeho výběru musíme brát ohled na to, jak v něm dítě bude žít. Chybět proto nesmí psací stůl - a to i pro předškoláka, aby si měl kde malovat své pajduláky. K němu patří židle - pokud možno s variabilní výškou sedáku - a lampa, nejlépe otočná na kloubu. Lůžko je samozřejmostí a stejně takovou samozřejmostí by měla být knihovna. Proč se o ní zmiňujeme, když jde o samozřejmost? Opět slovo odborníků tentokrát učitelů. Od nich víme, že dnešní děti velice málo čtou. Přednost dávají televizi. To se pochopitelně musí někde projevit, nejčastěji v problémech s gramatikou, protože vizuální paměť hraje při učení velmi důležitou roli. Takže by mělo být v zájmu i nás dospělých kupovat dětem knížky, a proto také knihovnu, nebo alespoň police - i když ty nejsou, vzhledem k usazování prachu, právě nejvhodnější.

V dětském pokoji nemusí být sedací nábytek v tom klasickém slova smyslu - tedy čalouněný. Spíš bychom měli v místnosti nechat víc volného prostoru, a to zvláště, když je dítě malé. Nemůžeme na něm chtít, aby způsobně sedělo u stolu a zdvořile konverzovalo, jak to dělají dospělí. Když si pozve kamarády, spousta společných her se odbývá na zemi. Prostor by tu měl být třeba na stavbu autodráhy apod. Důležitý je proto výběr vhodného koberce. Měl by mít pokud možno co nejjednodušší povrch, aby se dobře udržoval a nehromadil se v něm prach. Pro hry na zemi pak stačí například barevné polštáře, opět z hladkého materiálu, které jsou navíc dekorativní.

Na hračky, kterými bývají dnešní děti doslova zavaleny, jsou nejlepší uzavíratelné skříňky nebo kontejnery, protože spousta volně uloženého hračkářského zboží nedělá žádnou parádu a stále to vypadá jako neuklizené.

O dětském nábytku se píše dost smutně, protože na trhu je stále malý výběr. Objevují se sice typicky dětská zařízení v různých barevných kombinacích v podobě jakési miniaturizace nábytku, ale ze zkušeností rodin, které ho koupily, lze říci, že se hodí spíše do mateřských školek, kde se v něm pohybují děti stále stejně staré, resp. malé. Když takový nábytek koupíte svému dítěti, za čas zjistíte, že nevyhovuje a že ten váš habán v něm vypadá, jako když přišel navštívit šmoulí království. Při zařizování dětského pokoje tedy musíme vycházet z toho, že dítě nám roste před očima a že se mění nejen velikostí, ale i svým způsobem života. Nejspíš většina z nás nikdy nebude mít tolik peněz, bay mohla měnit nábytek podle věku dítěte, tedy často. Pokud však dáme jeho pokoji promyšlený základ, není problémem změnit dětský pokoj ve studentský jen malými obměnami a doplněním některých částí. Pro případ, že našich potomků různého pohlaví žije v jedné místnosti víc, nebo když má dítě k dispozici jen svůj kout třeba v obývacím pokoji, je vhodným doplňkem paravan. Přes den v místnosti nepřekáží, a když je třeba vytvořit dítěti určitou intimitu, jednoduše se roztáhne. Poslouží stejně dobře jako závěs a může dokonce vypadat lépe. Trochu šikovný tatínek si s jeho výrobou jistě poradí sám.

K mládí patří barevnost a ta se také do pokoje pro mladého člověka nejvíc hodí. Buďme ale opatrní - i tady platí, že všeho moc škodí. Z některých dětských pokojů přechází zrak. A když to ještě vyšperkujeme strakatými kretony nebo potahy, málem dostaneme tik. Přílišná barevnost může člověka i psychicky dráždit. Měli bychom se držet jednoho barevného tónu ak němu střídmě volit doplňky.

Někdy můžeme od dospělých slyšet větu: Do dětského pokoje to stačí. Dítě opravdu většinou hrany stolu okope a dvířka skříněk nesou stopy po četných bouračkách díky nepřiměřené rychlosti tříkolky... Jenže to ještě neznamená, že zde musí být každý oes jiná ves. Dětský pokoj skutečně můžeme zařídit nábytkem různého druhu, třeba i tím odloženým, který se nám už nikam nehodí, ale jinak je kvalitní a je škoda ho vyhodit. Důležité je, co s ním uděláme dál. Právě barevné řešení skýtá možnost jeho sjednocení. Můžeme ho natřít třeba bílým unimatem, dvířka pak polepit barevnou tapetou a rázem je ze skříňky po babičce moderní kousek, který se zase bude líbit. Má své osobité kouzlo a navíc to bude zaručeně originál. S barevností jdou dělat skutečná kouzla, ale o tom si povíme zase jindy.

HELENA EISELTOVÁ

Tímto třiatřicátým dílem bych se chtěl se čtenáři tohoto seriálu rozloučit. Pokusil jsem se z velmi obecných obzorů náboženských vykreslit kontury této stěžejní lidské otázky ve světle dějinných souvislostí. Proto jsem jen ve stručných zmínkách proplul náboženstvími jiných kultur a většinu prostoru pak věnoval otázce spojené s křesťanstvím.

Nebylo v tom ani "čertovo kopýtko samospasitelnosti církve obecné, jak mně vytknul jeden čtenář, ale byla to má snaha o objektivní postižení vztahu člověka k Bohu a církvi. Především jsem však chtěl přivést čtenáře k tušení přirozených pramenů těchto dnes tak komplikovaných konstrukcí, skrze něž se dnešní člověk jen ztěžka prodírá k poznání.

Všechny složitosti vývoje nazírání člověka na věci, jež ho přesahují, všechny dějinné bouře a zvraty, všechna náboženství a cesty, které člověka vyvádějí z tenat tmy, protíná jedna společná přímka, jež je spojnicí mezi Nejvyšším a námi. Tuto přímku nazýváme modlitbou.

Modlitba ve všech náboženských systémech stojí v popředí projevu člověka jako nedokonalé bytosti, který tak vyjadřuje veškerou svou osobní důvěru k absolutnímu, spravedlivému, milosrdnému a svatému Bohu. Nechci se nyní pokoušet o nějakou novou definici či o teologii modlitby. Jednak by na to tento prostor nestačil, a také by to znamenalo vyložit teologii v její úplnosti. Člověk se ovšem modlil daleko dříve, než byla teologie vynalezena. Ale modlitba je dnes pro velkou část lidí čímsi nepřirozeným až mystickým, a tedy odrazujícím, na druhé straně je považována za cosi archaického, spojována se zvyky našich babiček, jež není třeba brát vážně. Modlitba je však základním měřítkem náboženského života, a to jak jednotlivce, tak i celké společnosti. Proto je třeba se touto otázkou zabývat. Modlitba bývá někdy definována jako rozhovor člověka s Bohem. Tato definice je sice srozumitelná a přístupná, ovšem není úplná a přesvědčivá. Navíc taková interpretace pokládá modlitbu do roviny s lidským žvatláním, jímž se občas ve vzájemných rozhovorech zatěžujeme. Jelikož celý seriál o náboženství zakotvil v problematice křesťanské, pokusím se tedy vyložit otázku modlitby ve světle biblických pramenů. Skrze opravdově křesťanskou modlitbu se uskutečňuje boží akt, ve kterém Bůh ze své milosti sdílí s člověkem svou vůli, svou moc a svou lásku prostřednictvím lidského slova. K. Barth přiblížil tuto skutečnost slovy: "V modlitbě nás Bůh zve, abychom s ním žili." Opravdovostí křesťanovy modlitby myslím především přijetí onoho božího sdílení skrze Krista. Bible předkládá modlitbu jako prostředek mocný nade vším, čím vládne Bůh. Ve starozákonních žalmech, jež jsou souborem starých izraelských modliteb, se odráží především vědomí Boží moci nad během našeho života, se vším, co přináší. V žalmech Izraelec nemluvil k nějakému bohu, nýbrž k Hospodinu, který učinil s Izraelem smlouvu. Bible nás ujišťuje, že Bůh nenaslouchá jakékoli modlitbě ani komukoli. Jeho lidu byly dány určité formy a rozměry modlitby. Žalmy se židovská modlitba oddělila od pohanských dialogů s jejich bohy a žaltář i dnes poskytuje silnou inspiraci k modlitbám všech věřících. Rozměrem je myšlena především hloubka modlitby. V proroctví Izajášově Hospodin žádá od svého lidu hlubokost modlitby srdcem, nikoliv jen naučený lidský příkaz. Vedle knihy žalmů je zdrojem pro modlitbu i vícero starozákonních knih. Zejména v knize Jobově, která je často považována za jedinou velkou modlitbu, nalezneme významné poselství člověku hledajícímu. Pro každého, kdo si klade nesnadné otázky, přijde odpověď teprve po dlouhém a upřímném usilování o Hospodinovu přízeň. Po dlouhém a upřímném zápase s Bohem je pak první odpovědí do plné hloubky prožitá modlitba. Nový zákon předkládá křesťanům modlitbu Páně. Modlitba Otčenáš, jíž Kristus naučil apoštoly po jejich otázce, jak se mají modlit, však není a nikdy nebyla nějakou zákonnou normou. Nýbrž přichází od Krista jako inspirace křesťanům ke křesťanské modlitbě. Otčenáš nás poučuje o dosahu, smyslu a také o mezích modlitby. V Otčenáši se sjednocujeme s tím, co žádáme, účastníme se na tom a tak se ani nevyhýbáme, nýbrž dovoláváme se určitějšího závazku. Ježíš neukazuje svým stoupencům jen co se mají modlit, ale také jak se mají modlit. Vyzývá své učedníky, aby se vystříhali modliteb okázalých a sám se svou modlitbou odchází na skryté místo.

Křesťanská modlitba tedy navazuje na Ježíše a je dnes jedním z nejdůležitějších prostředků činnosti nebo předávání toho, co Ježíš ve svém životě a před svým vzkříšením vykonal. Tak se stává křesťanská modlitba uskutečněním božího díla v nás. V modlitbě se člověk stává díky milosti Boha činitelem a spolupodílníkem na příčinnosti. Modlitbou pokračuje dílo Boží v nás a skrze nás je naše modlitba onou spojnicí dneška se zítřkem, zaslíbením příchodu království, jež bylo lidstvu jednou provždy zvěstováno. Amen.

DANIEL SMUTNÝ

kresba: Luboš Rychvalský

(10. - dámská indická)

Ke královské indické hře, o níž jsme pojednávali minule, existuje "ženský" protějšek - dámská indická, která vzniká po tazích 1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jf3 b6. Termín je odvozen z toho, na jaké straně si černý vystaví "domeček" pro svého střelce: u královské indické je tomu, jak už víme, na straně monarchy (g6, Sg7).

Do praxe toto zahájení zavedl ještě před 1. světovou válkou velký mistr oné doby Aron Nimcovič, po němž přímo je ještě pojmenována jiná indická hra (1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4) Dámská indická je pro bílého i černého solidním systémem, vedoucím zpravidla ke klidné poziční hře. Bílý má určitou prostorovou převahu, ale výstavba černého je pružná a umožňuje figurovou kontrolu důležitého pole e4 (tahy Jf6 a Sb7).

Bílý se rozvíjí většinou dvojím způsobem. Buď postavením vlastního "domku" tahy 4.g3 s dalším Sg2 oponuje černému střelci b7, nebo hraje 4.e3 s dalším vývinem bělopolného střelce na d3 a pozdějším bočním vývinem střelce druhého. Zde černý později postupem d7-d5 přechází do pozic ne nepodobných dámskému gambitu.

Pro ilustraci si uveďme slavnou partii autora zahájení hranou v Kodani 1923.

SÄMISCH-NIMCOVIČ

1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jf3 b6 4.g3 Sb7 5.Sg2 Sb7 6.Jc3 0-0 7.0-0 d5 (Dnes se užívá častěji 7.... Je4 s dalším upevněním jezdce tahem f5.) 8.Je5 c6 9.cxd5 (Aktivnější a lepší bylo 9.e4.) 9.... cxd5 10.Sf4 a6 11.Vc1 b5 12.Db3 Jc6 13.Jxc6 Sxc6 14.h3 Dd7 15.Kh2 (Bílý nadále hraje pasivně a bez zřetelného plánu. Toho Nimcovič využije k energickému nástupu na obou křídlech.)

15.... Jh5! 16.Sd2 f5! 17.Dd1 (Chce využít nekrytého soupeřova jezdce na h5 k postupu e2-e4.) 17.... b4 18.Jb1 Sb5 19.Vg1 Sd6! 20.e4? (Konečně si bílý, který musel doposud jen ustupovat, pomyslil, že udeřila jeho chvíle. K jeho úžasu si však slavný soupeř napadeného koníka vůbec nevšímá.)

20.... fxe4!! 21.Dxh5 Vxf2 (Za figuru má Nimcovič dva pěšce a jeho prostorová převaha roste s každým tahem. Síly bílého postrádají přitom zcela souhru.) 22.Dg5 Vaf8 23.Kh1 V8f5 24.De3 Sd3! (Bílá dáma je v nelítostném sevření a nyní hrozí 25.... Ve2 s jejím dobytím.) 25.Vce1 h6!! - viz diagram!

Prohlédněme si dobře tuto pozici. Šachovnice je plná figur, bílý má o jednu víc, a přece mu chybí rozumný tah! Jeho dáma, jezdec a Vg1 jsou přikovány na místě, pohne-li se král nebo střelec g2, přijde po 26.... V5f3 o dámu, stejně tak i po vzdálení věže e1 od ochrany pole e2. Po 26.Sc1 zůstává nekryt Jb1, 26.g4 nelze pro V5f3! 27.Sxf3 Vh2+ mat, 26.a3 nepomůže pro 26.... a5, a na tahy zbylých pěšců může černý, bude-li chtít, spokojeně přecházet třebas králem mezi g8 a h7 a čekat, až soupeři tyto pěšcové tahy dojdou. Je to vzácný případ "nevýhody tahu" (šachisté hovorově říkají po německu "zugzwang"), který bývá častým zjevem v koncovkách s malým počtem figur. U vědomí chmurné skutečnosti se bílý raději hned vzdal.

Ani dámská není prosta nástrah. Do velmi typické pasti spadl Maďar Dély jako černý s Vadaszem: po 1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jf3 b6 4.g3 Sb7 5.Sg2 Se7 6.Jc3 0-0 7.0-0 Je4 8.Dc2 Jxc3 9.Dxc3 c5 10.Vd1 Sf6 11.Dc2 zahrál lehkomyslně 11.... c5 a byl ztrestán po 12.Jg5! Vzhledem k hrozbě matu na h7 musí černý jezdce vzít, avšak po 13.Sxb7 přijde o kvalitu.

Záludností však ještě není dost! Pokud byste chtěli černého stejným obratem nedočkavě překvapit v přesně stejné variantě už dřív a po 8.... Jxc3 místo vzetí jezdce zahráli 9.Jg5??, spláčete nad výdělkem. Soupeř nezahraje 9.... Sxg5, ale vloží 9.... Jxe2+! a po odlákání dámy od pole h7 (10.Dxe2) už spokojeně vezme nejdřív na g2, potom na g5 a zůstane s figurou navíc.

podkresbu:

Nejnovější úvahy, že technický pokrok umožní do konce století vytvořit trojrozměrnou televizi, inspiroval kreslíře týdeníku New Yorker k představě, jak asi bude vypadat znělka pořadu "Ze života zvířat" .

Prohlížím si tabulku Institutu pro veřejné mínění, jenž chce zjistit, který národ je Čechoslovákům sympatický a který ne. Nemohu si pomoci - ta anketa je v podstatě rasistická. Správné odpovědi by měly znít asi takto: mám rád slušné lidi, ať jsou odkudkoli. Ale o to mi nyní nejde: přemýšlím spíše o tom, jak by na stejné otázky odpověděl častý subjekt mého zkoumání, totiž Francouz. Moc by se to asi nelišilo. V jednom by se s Čechoslovákem shodl určitě: na posledním místě v žebříčku sympatií by byl Arab.

Je to zvláštní shoda. Trochu vyvrací názor, jenž vysvětluje rasismus novodobých společností saturací. Překročí li prý počet cizinců v lokalitě 12 procent (nevím, proč bylo vybráno zrovna to sympatické číslo), hrozí výbuch rasové nesnášenlivosti. Z tohoto hlediska by se Francie neměla čeho obávat: Na asi 57 miliónů Francouzů zde připadají přibližně čtyři milióny cizinců. To vás ovšem nesmí klamat: V této zemi žijí statisíce Asijců, černochů z Karibského moře i Afriky a Arabů druhé generace (beurs) s francouzskou státní příslušností. Teoreticky jsou to tedy Francouzi, ale stoupenci pana Le Pena je nenávidí stejně či spíš ještě více než přistěhovalce: podle jejich názoru samozřejmě není Francouz každý, kdo by jím chtěl být. Připočtěme k tomu fakt, že třeba na bretonském venkově potkáte černocha stejně často, jako dejme tomu na Českomoravské vysočině. Vystoupíte-li však v Paříži na stanici metra Chateau Rouge, pak se rázem ocitnete jakoby v černé Africe. Nejenom zde, ale ve většině větších francouzských měst má zahraniční návštěvník pocit, že je prostě v Babylónu.

Vůči rasismu je v podstatě imunní francouzský intelektuál. Určitě proto, že v dějinách politického a sociálního myšlení této země opravdového rasistu nenajdete. Snad s výjimkou pana Gobineaua, ale to byl spíše výstřední aristokrat, jehož nikdo nebral příliš vážně. Už Rousseau před revolucí miloval své "dobré divochy" a Robespierre během ní volal: "K čertu s koloniemi, máme-li jim obětovat svou čest a svědomí!" Vyhlášená rovnost měla platit pro všechny rasy; když to však černý generál Toussaint vzal příliš doslova, ukázalo se, že od deklarací k politické praxi je dost daleko. Nicméně zásady jsou zásady a francouzský intelektuál se pečlivě vyhýbá všemu, co by jen trochu mohlo zavánět rasismem. Zatížen kolonizátorským komplexem glorifikuje třetí svět en bloc, na což východoevropský intelektuál, dobře a dlouho očkovaný neupřímnou propagandou reálného socialismu, pohlíží trochu skepticky. Bezkonfliktní ovšem vztah francouzského intelektuála k Arabům a černochům přece jen úplně není. Od doby Julese Ferryho je vzdělanec z této země přesvědčen o svém misionářském poslání. On, příslušník osvíceného národa, je přece přímo předurčen k tomu, aby po celém světě učil humanitě, rovnosti a toleranci. V praxi se to projevuje asi takhle: zmlátí-li francouzští policisté Araba na komisariátu, stovky pařížských intelektuálů protestují a podepisují petice, ale naopak nevědí, co mají dělat, když si Arabové v Paříži chtějí stavět mešity, terorizují židy a plánují vraždu Salmana Rushdieho.

Tenhle konflikt neprobíhal vždy jen v teoretické rovině. V době alžírské války (1954 - 192) byli pařížští intelektuálové pobouřeni tím, že arabští mudžahedíni podřezávali v odlehlých vesnicích Alžírska nejen četníky, ale především francouzské učitele, ty pionýry progresu a snášenlivosti. Ale ovšem, vždyť Frantz Fanon, Lenin arabských revolucí, je učil, že pokrok servírovaný kolonizátorem je pro skutečného revolucionáře třetího světa dvojnásob nebezpečný.

To už patří spíše minulosti a promítá se to v žabomyších sporech. Smějí malé Arabky nosit do francouzské laické a republikánské školy islámský závoj? Smí arabský pater familias i ve Francii předpisovat své dceři, koho si má vzít za muže? Zde rasismus sestupuje ze svých teoretických výšin a prezentuje se takříkajíc v každodennosti.

Využijme toho, že bývalého ministerského předsedu, neúspěšného prezidentského kandidáta a současného pařížského starostu Jacquese Chiraka občas přepadne démon výmluvnosti. Při nedávném projevu v Orléansu politoval francouzského dělníka ze čtvrti Goutte d'Or, který, jak řekl, se vrátí unaven z práce a co ho doma čeká: přes chodbu bydlí Arab, který má čtyři manželky, dvacet dětí, bere měsíčně padesát tisíc franků na rodinných přídavcích bez práce a vaří na česneku.

Byla to kostka vržená do rybníka. Intelektuální dědicové velkého století se zalykali rozhořčením, ale pobouřen byl i Le Pen, který nabyl dojmu, že Chirac loví v jeho vodách. Co však říci na to, že pouhých několik týdnů po této rétorické parádě oznámila premiérka socialistické vlády paní Cressonová, že Francie zpřísní pravidla o udělování politického azylu a vypoví ilegální emigranty?

Souvislost tu je, i když nepřímá: E. Cressonová pochopitelně odsoudila Chirakovy výlevy. Nicméně nelze ztratit ze zřetele, že Francii čekají brzy místní, regionální, parlamentní a nakonec i prezidentské volby. Naději získat více hlasů má zřejmě ten, kdo bude vystupovat energicky a přísně proti komu? Inu ovšemže proti Arabovi. To není pro zemi Deklarace lidských práv z roku 1789 právě povzbuzující zjištění.

Pro ponurou budovu na konci smutné Freienwalderstrasse v bývalém východním Berlíně mají místní obyvatelé název "dům miliónu jmen". Přítomnost strážců před vchodem dokazuje, že uvnitř se skrývá něco, co je nutno dobře pohlídat.

Podezření se potvrdilo. Šlo vlastně o centrum vyděračské politiky bývalé tajné policie NDR - STASI, která byla silně spjata s historií Třetí říše. Rozsáhlá kartotéka údajně zůstala skryta i pro vyšetřovatele při Norimberském procesu. Zmíněný "milión jmen" patřil miliónu nacistických obětí, o kterých se mlčelo a jejichž tragické osudy jsou ukryty v dlouho ztracených archívech. Je logické, že obsah znovuobjevených protokolů může posloužit pátrání po některých nacistických zločincích.

Protokoly rovněž osvětlují jednu z nejbrutálnějších akcí nacistické historie - plán masového vyvraždění, známý pod kódem T 4, který měl "očistit" germánskou rasu od všech "nedokonalých" - mentálně i fyzicky handicapovaných Němců. Spisy vypovídají o tom, jak byly oběti, z nichž převážnou většinu tvořily děti, shromážděny a v roce 1940 hromadně zavražděny.

Tyto tajné doklady byly nalezeny ve sklepě domu na Freienwalderstrasse po zhroucení komunistického režimu v bývalé NDR. Kartotéka se pokládala už dávno za ztracenou, soudilo se, že zmizela někde v sutinách v Rakousku roku 1945. Úředníci, jejichž úkolem bylo prošetřit obsah kartotéky a archívů Stasi, však zjistili, že mají v rukou nejmocnější zbraň, která pomáhala Stasi budovat její vyzvědačskou síť. Stovky jmen bývalých důstojníků SS byly předány východoněmecké policii prostřednictvím KGB, když byla po roce 1945 vytvořena východní zóna. Stasi těchto informací použila k vydírání a získávala tak spolupracovníky a informátory. Zjistilo se, že se někteří z těch, kdož jsou zaneseni v kartotéce, stále ještě zastávají vysoké úřady v NSR.

Politikové z Bonnu nyní zvažují, do jaké míry mají protokoly odtajnit, protože se obávají zmatku i případných pokusů o pomstu. Vyšetřovatelé ovšem vyžadují neomezený přístup k archívním materiálům, aby mohli pokračovat v pátrání. Alfred Streim, vedoucí vyšetřovatel v Centru pro vyšetřování nacistických válečných zločinců blízko Stuttgartu, řekl: "Mnoho států od nás žádá informace o určitých jménech, což by jim pomohlo při vyšetřování případů. K tomu však nemůžeme přistoupit, dokud nebude kartotéka důkladně prošetřena. Podle údajů z těchto archívních záznamů by mnoho lidí mělo skončit za mřížemi."

Protokoly obsahují mj. i fotografie, očitá svědectví a dopisy odsouzeným. Některé z nich jsou tím smutnější, že nesměly být doručeny. Jeden ze záznamů vypovídá o mladé matce Wande Kallenbachové, kterou odsoudil k smrti tzv. lidový soud, neboť před informátorem neopatrně kritizovala říšského maršála Hermanna Göringa. Připojen je dopis od její desetileté dcery Inge, která píše: "Maminko, slibuji ti, že budu statečná a nebudu plakat. Je mi to všechno strašně líto." Tento dopis byl dozorci berlínské ženské věznice označen jako "nevhodný" a matka jej nikdy nedostala.

Podle zahraničních materiálů

řej

Vážení čtenáři,

chtěli bychom tímto způsobem zjistit, jaký je mezi naší veřejností zájem o knihu Deník Anny Frankové, z níž otiskujeme ukázku. Odpovězte prosím, zda byste si knihu koupili či objednali. Předpokládaná cena je cca 5O Kčs.

Mám zájem Nemám zájem

Své odpovědi posílejte na adresu Lidové noviny, odbyt knih, Hellichova 5, 118 00 Praha 1.

V roce 1947 vyšla v Amsterodamu nenápadná knížka pod názvem Zadní trakt. Netrvalo dlouho a z Deníku Anne Frankové, jak se dílu podle titulu začalo říkat, se stal světový bestseller. Stejně zajímavý jako obsah je i osud deníku. Byl nalezen náhodou přítelkyní rodiny Frankových, chvíli poté, co nizozemská "zelená policie" 4. srpna 1944 vtrhla do zadního traktu jednoho z domů na břehu amsterodamského kanálu. Tady se, v důmyslném a pečlivě a dlouho budovaném úkrytu, skoro dva roky schovávala skupinka Židů před deportací do německých vyhlazovacích táborů. Poté, co policie a gestapo - patrně upozorněné dosud anonymním udáním - odvedly Frankovy a rodinu van Daanových a pozatýkaly pár přátel, kteří se starali o dobrovolné vězně, zůstala ve skrýši spoušť . Mezi střepy a smetím tu ležel deník jedné z obyvatelek úkrytu, patnáctileté Anne Frankové.

Světu se tak zachovalo svědectví mimořádně nadané a vnímavé dívky o tragédii lidí - všichni "nájemníci" až na otce Franka zahynuli v koncentračních táborech - jimž před nacistickým terorem nepomohl ani ten nejdůmyslnější úkryt. Deník však po celá léta ve stovkách vydání a četných překladech do nejrůznějších jazyků představuje prostou , o to však působivější obžalobu rasistických teorií a brutální praxe.

I proto se Deník Anny Frankové stal povinnou školní četbou a její osud je dnes blízký několika generacím .Do zadního traktu, kde je velmi navštěvované muzeum, přicházejí Annini vrstevníci z celého světa, vyzbrojeni fakty a myšlenkou o zhoubnosti nenávisti a extrémismu, zjištěním, že nakonec to byl právě křehký duch, který zvítězil nad totalitou a zpupnou mocí.

U nás Deník Anny Frankové vyšel naposledy v roce 1966. Sítem neskrývaného antisemitismu vládnoucích kruhů neprošlo ani děvče, jehož život vyhasl těsně před koncem války v Bergen - Belsenu. Několika generacím zůstal osud Anny Frankové zcela utajen. Nelze samozřejmě jednoznačně tvrdit, že kdyby kniha nechyběla ve školních osnovách a v rodinných knihovnách, bylo by dnes méně násilí, nesnášenlivosti, rasových předsudků. Všech těch jevů, s nimiž se dnes setkáváme na ulicích a nad nimiž nevěřícně kroutíme hlavou.

Jedno si však tvrdit troufám - deník je jedna z knih, které tu výrazně chyběly. Nyní - po čtvrtstoletí - v Lidových novinách opět vychází. V novém, kritickém vydání, osvětluje některé sporné momenty díla, jež byly předmětem neonacistických kampaní, a může vyjít bez jakýchkoliv překážek. Do cesty se Deníku staví jiná bariéra - údajný nezájem knihkupců, trhu, čtenářů...Co zbývá? Jen zakroutit hlavou?

(jaš)

Pátek 14. dubna 1944

Nejmilejší Kitty,

nálada je tu ještě velmi napjatá. Pim je v bodu varu, paní van Daanová leží s nachlazením v posteli a hubuje, pan van Daan je bez cigára a bledý, Dussel, který obětoval hodně ze své pohodlnosti, má spoustu výhrad atd. atd. Nemáme v téhle chvíli žádné štěstí. Záchod teče, kohoutek je přetočený. Díky mnoha stykům bude obojí brzo v pořádku.

Někdy jsem sentimentální, to vím, ale... někdy je sentimentalita i žádoucí. Když Peter a já sedíme někde mezi haraburdím v prachu na tvrdé dřevěné bedně, jeden druhého držíme kolem krku a on má v ruce mou kadeř, když venku cvrlikají ptáci, když se zelenají stromy, když slunce vábí ven, když je nebe tak modré, ó, pak toho chci tolik!

Tady vidím jen nespokojené a mrzuté tváře, slyším jen vzdychání a potlačované nářky a zdá se, jako by bylo najednou všecko strašné. Ve skutečnosti je všecko tak špatné, jak si to sami uděláme. Tady v zadním domě nikdo nepředchází dobrým příkladem, tady musí každý hledět, jak se vyrovnat se svými rozmary.

"Kdyby už to bylo za námi!" to slyším každý den.

Má síla, má naděje, má láska, mé činy

to všechno mě drží a dobrým mě činí!

Kitty, myslím, že dnes trochu blouzním, a nevím proč. Všude je chaos, nevidím žádné souvislosti a mnohdy vážně pochybuji, jestli se bude někdo později zajímat o mé žvásty. Celý ten nesmysl se pak bude jmenovat "Vyznání ošklivé malé kachničky". Pan Bolkenstein nebo Gerbrandy*/ nebudou mít z mých deníků opravdu nic moc.

Tvoje Anna M. Franková

Sobota 15. dubna 1944

Milá Kitty,

jedna hrůza následuje za druhou. Kdy bude všemu konec? Tohle si opravdu můžeme říkat. Představ si, co se zase stalo: Peter zapomněl vytáhnout závoru u dveří. Následkem toho se Kugler s dělníky nedostal do domu. Šel k sousední firmě Kog a musel odtud vyrazil kuchyňské okno. Naše okna byla otevřená a sousedé to viděli. Co si asi u Koga pomyslí? A van Maaren? Kugler je rozzuřený. My mu vytýkáme, že dveře nechává jak jsou, a provedeme takovou hloupost! Peter je úplně vyvedený z míry, to si umíš představit. Když matka řekla u stolu, že je jí Petra líto, začal skoro plakat. Je to právě tak i naše chyba, protože jinak se my i pan van Daan skoro každý den ptáme, jestli je závora vytažená. Snad ho potom dokážu trošku utěšit. Tak ráda bych mu pomohla!

Tady uvádím ještě několik důvěrných zpráv ze zadního domu z posledních týdnů:

Před týdnem v sobotu Moffi najednou onemocněl, byl tichý a slintal. Miep ho vzala, zabalila do šátku, strčila do nákupní tašky a odnesla na psí a kočičí kliniku. Doktor mu dal medicínu, protože Moffi měl něco s vnitřnostmi. Peter mu lék párkrát dal, ale už brzy Moffi nebyl k vidění a byl ve dne v noci pryč, určitě u svých lásek. Ale teď má opuchlý nos a mňouká, když se ho dotkneme. Pravděpodobně chtěl někde něco čmajznout a dostal přes čumák. Mouschi měla pár dní jakýsi chrapot. Zrovna když jsme ji také chtěli poslat k doktorovi, byla už zase napůl zdravá.

Naše půdní okno zůstává teď i v noci trošku pootevřené. Sedíme teď s Petrem často večer ještě nahoře.

Díky gumovému roztoku a olejové barvě je náš záchod zase v pořádku. Také přítočný kohoutek jsme nahradili jiným.

Panu Kleimanovi se naštěstí daří zas líp. Brzy půjde ke specialistovi. Chceme jen doufat, že mu nebudou muset operovat žaludek. Tento měsíc jsme dostali osm potravinových lístků. Naneštěstí dali v prvních čtrnácti dnech na lístky místo ovesných vloček nebo krup jenom luštěniny. Náš nejnovější pamlsek je piccalilly. Když máš smůlu, máš ve sklenici jen pár okurek a trochu hořčičné omáčky. Zelenina není vůbec. Salát před jídlem a salát po jídle. Naše strava se ještě skládá z brambor a umělé omáčky.

Rusové už dobyli přes polovinu Krymu. U Cassina Angličané nemohou prorazit. Počítejme právě se západním valem. Bombardování je časté, k tomu ještě nepředstavitelně těžké. V Den Haagu byl městský úřad zasažen bombou a mnoho dokumentů vzalo za své. Všichni Holanďané dostanou nové kmenové listy.

Pro dnešek dost.

Tvoje Anna M. Franková

Neděle 16. dubna 1944

Nejdražší Kitty,

zapamatuj si včerejší den, je velice důležitý pro celý můj život. Není snad pro každé děvče důležité, když dostane první polibek? Nu ano, u mne je to také tak. Pusa od Brama na mou pravou tvář se nepočítá, ani políbení na pravou ruku od Woodstry. Povím Ti, jak jsem tak najednou k tomu polibku přišla.

Včera večer v osm jsem seděla s Petrem na jeho gauči. Brzy mi položil ruku kolem pasu (protože byla sobota, neměl na sobě overal). "Posuňme se kousek dál," řekla jsem, "abych nenarážela hlavou na skříňku."

Posunul se skoro až na roh, prostrčila jsem mu ruku pod paží na záda a on mě skoro pohřbil, protože mu jeho ruka visela kolem mých ramenou. Už jsme často takhle seděli, ale nikdy tak těsně vedle sebe jako včera večer. Pevně mě k sobě přitiskl, levá část mé hrudi spočívala na jeho prsou, srdce mi bušilo. Ale to nebylo ještě všecko. Nedal si pokoj, dokud moje hlava nespočívala na jeho ramenou a jeho hlava na mé. Když jsem se asi po pěti minutách trochu narovnala, vzal mi hlavu do dlaní a zase ji k sobě přitáhl. Ó, bylo to nádherné! Nemohla jsem mluvit, požitek byl příliš velký. Hladil trochu nešikovně mou tvář a mou ruku, pročesával mi vlasy a hlavy nám ležely skoro po celý ten čas u sebe. Pocit, který mě přitom pronikal, Ti nedokážu popsat. Byla jsem přešťastná a věřím, že on taky.

O půl deváté jsme vstali. Peter si obul cvičky, aby při své druhé obchůzce domem šel potichu, a já stála vedle. Jak jsem najednou našla správný pohyb, nevím, ale než jsme šli dolů, dal mi pusu na vlasy, napůl na levou tvář a napůl na ucho. Ani jsem se neotočila a uháněla dolů, a teď čekám s velkou toužebností na dnešek.

Sobota ráno krátce před 11. hodinou

Tvoje Anna M. Franková

Pondělí 17. dubna 1944

Milá Kitty,

myslíš, že otec a matka by schvalovali, abych seděla na gauči a líbala se s chlapcem? Chlapci je sedmnáct a půl a děvčeti necelých patnáct? Já si to vlastně nemyslím, ale musím se v té věci spolehnout sama na sebe. Je to tak klidné a bezpečné ležet v jeho náručí a snít, je to tak vzrušující cítit jeho tvář na své, je to tak nádherné vědět, že někdo na mě čeká. Ale - a to ale je skutečné - zůstane Petr jen při tom? Nezapomněla jsem na jeho slib, ale... je to chlapec!

Vím už, že jsem vyspěla velice brzy. Ani ne patnáct a už tak samostatná, to je pro ostatní asi nepochopitelné. Jsem si takřka jistá, že Margot by nikdy nedala pusu nějakému chlapci, aniž by byla řeč o zasnoubení nebo svatbě. Takové plány nemáme ani Peter, ani já. Ani matka se před otcem určitě žádného muže nedotkla. Co by tomu říkaly moje přítelkyně nebo Jacquie, kdyby věděly, že jsem ležela v Petrově náruči, své srdce na jeho hrudi, svou hlavu na jeho ramenou, jeho hlavu a tvář na mých!

Ó, Anno, jaký skandál! Ale já to za skandál opravdu nepokládám. Jsme tady zavřeni, odříznutí od světa, stále ve strachu a starostech, obzvláště v poslední době. Proč bychom se měli od sebe navzájem vzdalovat, když se navzájem milujeme? Proč bychom si neměli v těchto dobách dát pusu? Proč bychom měli čekat až budeme patřičně staří? Proč bychom se měli moc ptát?

Předsevzala jsem si, že budu sama na sebe dávat pozor. On by mi nikdy nezpůsobil zármutek nebo bolest. Proč bych tedy neměla dělat, co mi velí srdce, a neučinila nás oba šťastnými?

Věřím, Kitty, že chápeš trochu mé pochybnosti. Myslím, že mé čestnosti se příčí tajnůstkářství. Myslíš, že je mojí povinností povědět otci všecko, co dělám? Myslíš, že naše tajemství se má dostat k sluchu někoho třetího? Mnoho krásného by se při tom ztratilo. A byla bych potom vnitřně klidnější? Promluvím si o tom s ním .

Ó ano, chci s ním mluvit o tolika věcech, protože jenom se spolu mazlit, v tom nevidím žádný smysl. Sdělovat si navzájem myšlenky, k tomu patří hodně důvěry, ale při vědomí této důvěry budeme určitě oba silnější.

Tvoje Anna M. Franková

___________________________________________________________

*/ Členové nizozemské exilové vlády v Londýně

(Přeložil Miroslav Drápal)

Foto archív

Žijeme v době, kdy pohromadě nedrží ani nová klika na nových dveřích. Tradiční hodnotová orientace vzala za své v přívalu technokratických šidítek a člověk dnešní doby má zřejmě dvě možnosti, jak reagovat na procesy odehrávající se v mašinérii, jíž jsme si navykli říkat civilizace. Jednou z nich je nechat se pasívně strhnout a s vyhlídkou na polehčující okolnosti vyplývající z většinového počtu zahájit pozvolný, leč jistý proces zpitomění, druhou možností je hledat a nacházet spojence v boji o záchranu a udržení vlastní identity. Takovými spojenci mohou být i obrazy EVY ŠVANKMAJEROVÉ.

Jejich naivistická výtvarnost převrací minci "tradičního" naivismu na druhou stranu, kde se výtvarný projev stává "pouze" přístupovým můstkem ke sdělením, jejichž význam daleko překračuje rámec vymezený obrazem. Neomylnými zásahy atakují bludné kameny konformismu ve vědomí "diváka", který tak ztrácí svou trpnou roli a stává se korespondentem v tajemném procesu intersubjektivní komunikace. Mnohá sdělení, jež E. Švankmajerová prostřednictvím obrazů přenáší, jsou jen těžko přijatelná, neboť napadají a ohrožují ta nejchoulostivější místa citového života. Bortí se iluze o rodině, z níž jsme vyšli, včetně dětství, o rodině, kterou jsme založili, o společnosti, která nás obklopuje, bortí se instituce mateřství i představa o nedotknutelnosti "doupat" v nás. Švankmajerová tyto zdroje formující vědomí integrity nepopírá. Pouze jim dává podobu, která je jim vlastní, a demaskuje nejrůznějšími převleky, pod nimiž se zpravidla navenek manifestují. Pastelová barevnost a jistý půvab obrazů jsou upřímně míněnou lstí, která má oklamat autocenzurní centra postavená do cesty autentické zpovědi.

Erotický náboj obsažený v díle E. Švankmajerové rozhodně není exaltovaným výkřikem dámy, která "by si tak přála být milována". Důrazně upozorňuje, že stejně jako jiné sféry lidského života je i tato ohrožena erozí formalizace a vulgarizace, že láska a touha jako inspirativní fenomény nezadržitelně devalvují směrem k jedné z podob zabíjení volného času či animálnímu ukájení potřeb.

Některé obrazy, které jako by svou provinciální atmosférou připomínaly zdánlivě spící Polabí, konkrétně Kostelec nad Černými lesy, kde se autorka narodila, se zdají být na první pohled méně nebezpečné; ale jen do okamžiku, kdy si uvědomíme, že maloměstské paničky s vlasy upatlanými od sacherdortu a hodin mlácení prázdné slámy za stolkem cukrárny na náměstí mohou být -a jsou- naprosto identické s dobře emancipovanými "intelektuálními pracovnicemi", které právě vyšly z kavárny Slavia. Tato kavárna ostatně hraje významnou roli i v pozoruhodném románu Evy Švankmajerové Jeskyně Baradla (1981), který vedle několika sbírek poezie a divadelních her reprezentuje (spolu s keramikou) další polohy její tvorby. Vrastislav Effenberger k tomu ve článku Mezi slovesným a výtvarným výrazem (katalog k výstavě Útočiště, Uherský Brod, 1977) poznamenává: "Vidím hlubokou, základní semiotickou souvislost mezi strojenou obřadností či prostoduchou otevřeností literárního výrazů a neméně strojenou lyričností, líbezností barev a tvarů v zápase s chladnokrevnou stupiditou odkapávajících citů ve výtvarném projevu, jimiž Eva Švankmajerová vyjadřuje autenticitu své osobnosti a jejího vztahu k tomu, co se zve realitou. Rozhodující je, že v těchto polohách nachází dost prostoru k tomu, co v obrazotvornosti spojuje humor se zázračností.".

Téma ženy, které se jako jednotící nit vine výtvarným i literárním dílem E. Švankmajerové, by si zasloužilo samostatnou studii. V Emancipačním cyklu (1967 - 1969), který představuje interpretaci klasických děl (I. Giorgiona, P. P. Rubense, E. Maneta a dalších) nacházíme ještě jakousi anekdotickou zkratku, která se však postupně přetváří a ústí do otevřené kritiky stavu, do nějž byl ženský princip vmanipulován podvodem emancipace. "Ženské asi odloží podprsenky. (A vlezou do výrobního procesu.) Jiné zase zhubnou." , píše E. Švankmajerová v básni Co? (1987). Žena jako matka a střážkyně domova byla dvacátým stoletím zbavena svých práv, aniž by tato skutečnost byla čímkoli kompenzována. Tvorba E. Švankmajerové nehodnotí onen fakt militantně feministickými hledisky. Nikoli bez zaujetí však dokumentuje proměnu ženy jako předmětu touhy do podoby hysterického polomuže, zmítaného vírem nejrůznějších protichůdně orientovaných tlaků.

Dílo E. Švankmajerové, které se stalo od roku 1970 neoddělitelnou součástí aktivity surrealistické skupiny v Československu, si nebere za cíl zjednávat nápravu. Je mnohem spíš procesem operace, při níž úlohu skalpelu vykonává humor a schopnost kritické reflexe. Jejím smyslem je nahlédnout pod hroší kůži odumírajícího světa konzumní společnosti.

Eva Švankmajerová, nar. 25. 9. 1940; 1954 - 58 Průmyslová škola bytové tvorby v Praze, 1958 - 62 Akademie múzických umění. Určující setkání: 1960 s J. Švankmajerem, 1970 s V. Effenbergerem a M. Stejskalem. Výstavy: Galerie mladých Mánes, Praha, 1969: Oblastní muzeum v Písku, 1970: Nová síň Praha, 1972: galerie Mench, Hamburg, 1973: Ladengalerie, Záp. Berlin, 1977: "Útočiště", Museum J. A. Komenského, Uherský Brod, "Infantili lüste" (s J. Švankmajerem), galerie Sonnenring, Münster, 1985: "Utajené vary", Junior klub Chmelnice, 1987: (spolu s J. Švankmajerem) Brusel. Účast na kolektivních výstavách a projektech surrealistické skupiny v Československu.

ANTONÍN BERGER

"Dva děje. Stará dáma co slídí, hází ptáčkům a on jí žere hlavu. Na cestě v parku uprostřed toho všeho pražského terénu. Bez soukromí a tak všem na očích. Kdesi za tím je stesk po vznešené osamělosti smiřických lesů a stížnost i na ty nestoudný pražský ptáky." (E. Š.)