Jak obejít zákony na ochranu přírody - Stavebníci se nezarazili. Zničili pruh porostu zhruba o šířce 4 - 5 metrů a délce 700 metrů. Zmátli tím stopy po předchozím kácení. V březnu porazili 50 stromů s průměrem kmene 16 - 60 cm.

Strana 4

Praha: gordický dopravní uzel - Lidé jsou často pobouřeni zkrátka proto, že koridory silnic vedou v okolí jejich domů, a nikoliv čtvrti sousední. Chybí úsudek se znalostí věci a ochota vzít si problém Prahy jako celku za svůj.

Strana 5

Zpráva od stolu - Tady od stolu tvrdím, že nenaleznete v arabském světě od Perského zálivu k Atlantickému oceánu podnik, který by spíše než pokrm z všudypřítomných ovcí servíroval maso z nečistého prasete.

Strana 10

Švec pro celý svět - Zrovna jsem jel autem po Batawě, když jsem se z rádia dozvěděl, že koaliční vláda uvalila "národní správu" na podniky s více než třemi sty zaměstnanci. Baťova obuvnická společnost do toho samozřejmě spadala...

Strana 16

Tam nahoře je "Štít komunismu" v Pamiru.

Foto JIŘÍ NOVÁK

V newyorském Harlemu řešili před několika lety závažný problém. Děti, které navštěvovaly školy této černé čtvrti, se pravidelně ocitaly v testech vzdělanosti na posledních místech. Řečeno srozumitelněji, neuměly skoro nic. Odpovědní činitelé už nevěděli, co si počít, a nakonec se rozhodli pro zajímavé řešení. Poskytli učitelům a ředitelům nevídanou tvůrčí svobodu. Každý, kdo měl nápad a chuť, si mohl zřídit státní školu prakticky podle svých představ. Tak se stalo, že vznikly třeba čtyři školy pod jednou střechou a soutěžily spolu o zájem rodičů a žáků. Během několika let se harlemské děti dostaly v městském žebříčku do první poloviny a do zdejších škol se začaly hlásit i bělošské děti z okolních čtvrtí.

Úroveň vědomostí našich školáků není nejhorší. Přesto je už dlouho jasné, že školství nefunguje zdaleka tak, jak bychom chtěli. Má někdo řešení i pro nás? Náměstek ministra Vopěnky ing. JAN KOUCKÝ a RNDr. OLDŘICH BOTLÍK, CSc., který předložil návrh projektu nového financování školství, se domnívají, že ano.

Botlík: Hlavně je třeba podívat se na celý problém úplně jinak, než dosud. U nás se stále trápíme úvahami, jak má vypadat nový platový řád pro učitele, kdo má rozhodovat o jejich prémiích, co má být v celostátně platných osnovách, zda se má matematika učit čtyři nebo pět hodin týdně atd. Univerzální odpověď neexistuje. Najít dobrou odpověď není snadné ani na úrovni jedné třídy nebo školy, na republikové úrovni nemá prostě smysl podobné otázky vůbec klást. Detaily tohoto druhu nelze totiž z centra uspokojivě zvládnout. Formy i obsah vzdělávání musejí vycházet především z potřeb žáků a z iniciativy učitelů. Nemohou o nich rozhodovat úředníci, kteří mají tendenci samovolnému rozvoji školské soustavy spíše bránit.

Takže liberalizace? Ta ovšem dobře funguje jen v konkurenčním prostředí.

Koucký: Ano. Vyjádřím-li podstatu naší myšlenky trochu zjednodušeně, měl by vzniknout jakýsi trh vzdělání, kde by prodávajícími byly školy a kupujícími žáci společně s rodiči. Kupující by ovšem neplatili z vlastní kapsy. Školáci by využívali prostředky, které by jim na vzdělání - a pouze na ně - dával stát. Podle zásady rovnosti příležitostí by při tom neměl být žádný žák či student oproti jiným ekonomicky zvýhodňován nebo naopak diskriminován. Kdo by chtěl investovat do vzdělání víc, mohl by si připlatit ze svého.

Takže něco jako zdravotnická pokladna.

Botlík: Systém by fungoval podobně. Lze například uvažovat o tom, že by každé dítě mělo vlastní vzdělávací účet, na který by mu stát poukázal hned po narození určitou částku. Kromě toho by mu v každém roce povinné školní docházky posílal na účet sumu pokrývající náklady na povinné vzdělání odpovídající věku. Rodiče by se mohli sami rozhodnout, zda položí větší finanční důraz na začátek školní docházky, nebo třeba na vzdělávání v období puberty. Toto rozhodnutí činil za ně až dosud stát. Je však zřejmé, že nemohlo stejně dobře odpovídat potřebám všech dětí.

Pak se ovšem budou muset i státní školy snažit stejně, jako dnes soukromé.

Koucký: Jistě. Na příkladu soukromých škol je vidět, že si vzdělávací instituce začnou žáků a studentů pořádně hledět teprve tehdy, když prostředky na vzdělání, i státní, budou dostávat od nich a nikoli od orgánů státní správy. Jde o to, aby o použití většiny státních prostředků určených na vzdělání rozhodovali rodiče a žáci. Aby každá škola disponovala tím, co dostane od žáků, kteří si ji vyberou. Přitom součástí přirozeného vývoje bude pochopitelně i spontánní vznik a zánik škol. Státním školám bude proto třeba poskytnout mnohem větší volnost ve vytváření nabídky. I školy téhož typu by se měly výrazněji profilovat po stránce obsahové, organizační i metodické. Přitom skutečnost, že některé škole hrozí zánik, bude vždy zřejmá s předstihem, takže příslušný školský úřad bude mít dost času nabídnout jí pomoc a v případě neodvratnosti zániku stimulovat dostatečnou nabídku jinde.

Kontrola kvality školy prostřednictvím tržních mechanismů - to zní zajímavě.

Koucký: Je-li činnost škol financována přímo jako dnes, tedy nikoli přes žáky, je třeba velmi složitě zajišťovat, aby byly státní prostředky vynaloženy žádoucím způsobem. Platový řád stanoví, kolik musí učitel odučit, aby si zasloužil plat odpovídající nikoli jeho schopnostem a kvalitě odvedené práce, ale věku. Osnovy předpisují, co má v těchto hodinách učit, učební plány pak definují profil absolventa školy - pohříchu stejně pro všechny školy daného typu ve státě. Všechny změny musí schvalovat ministerstvo. Bez souhlasu centra, či ještě spíš bez jeho iniciativy, není žádný významnější pohyb možný. Podobu škol vytvářejí státní úředníci a předpisy, potřeby žáků jsou až druhořadé.To je zásadně škodlivý a chybný přístup ke školství, stejně jako k jiným společenským sférám.

Nicméně nebojíte se, že se iniciativy ujmou i lidé nekompetentní, když dáte školám volnost?

Botlík: Jsem přesvědčen, že školství má obrovskou setrvačnost. Že i kdyby dnes padly všechny předpisy, pětadevadesát procent škol se během tří let změní jen minimálně. Rozhodně tedy nevyvoláme překotné změny. Kromě toho si myslím, že většina předpisů, které měly chránit žáky před nekompetentními učiteli, žákům vpodstatě škodila. Učitelé a ředitelé se mohli vymlouvat, že to a to nelze. Samozřejmě, že trh neohlídá všechno. Bude třeba vyzkoušet, co se mu dá svěřit a co ne. Bez určitého přechodného období se neobejdeme.

Koucký: Je ovšem třeba říci, že liberalizace učebních plánů, osnov, pravidel pro schvalování a používání učebnic atd. nemůže být úplně bezbřehá. Stát si musí ponechat právo dohledu nad dodržováním určitých minimálních požadavků a vytvářet různé podpůrné systémy.

Myslíte si, že bychom měli pustit do škol i lidi, kteří jsou třeba odborníci v určitém oboru, ale nemají pedagogické vzdělání?

Botlík: Za sebe se domnívám, že ano, i když představitelé pedagogických fakult budou možná tvrdit opak. Škola přece není operační sál. Koneckonců - nepovedených operací prováděných na celých generacích dětí jsme ve školství zažili hodně a vždy to bylo s posvěcením kvalifikovaných pedagogů. Je mnoho odborníků, kteří dovedou sdělit své vědomosti dokonce přijatelnější formou než mnozí učitelé. Právě oni - a učitelé, kteří nepřestali svou práci chápat jako neustálou příležitost tvořit - mohou postupně začít měnit tvář své školy. Vidím mnohem větší nebezpečí v tom, že se znovu objeví snahy určovat podobu našich škol z centra.

Koucký: Pokud budou vztahy učitel-škola a žák-škola a tudíž i žák-učitel, založeny na dobrovolnosti, na svobodném rozhodnutí a na možnosti svobodné volby, byť by to bylo třeba jen odchodem do jiného kolektivu pod stejnou střechou, není se čeho bát. Zvlášť tehdy, jestliže včas vznikne fungující informační systém o nabídce, poptávce a jejich vzájemném vztahu a zamezíme-li vytváření územně nebo jakkoliv jinak podmíněných monopolů. Na školách se pak prosadí skutečně kvalitní učitelé, kteří mohou strhnout i ostatní.

Návrh projektu nového financování školství obsahuje i zásady, jimiž by se mělo řídit sestavování školského rozpočtu. Ovlivní některé z nich už sestavování školského rozpočtu na rok 1992?

Botlík: Už v letošním roce jsme učinili první krok tímto směrem. Do procesu sestavování a rozepisování rozpočtu vnášíme jasná pravidla, aby si každý školský nebo okresní úřad mohl ověřit, že dostal tolik, kolik mu přísluší. Bude na něm, jak tyto prostředky dále rozepíše školám a školským zařízením. Zatím by měl postupovat bez zbytečných tvrdostí a s ohledem na místní podmínky. Podobná pravidla, ověřitelná školami, však brzy začnou platit i pro něj.

Co je to za pravidla?

Koucký: Dosud bývaly základem pro sestavení rozpočtu a pro poskytování státních dotací především skutečné náklady v předchozím roce. Takový systém podporuje neekonomické chování a plýtvání: utraťme všechno co máme, jinak nám příští rok dají méně. Proporce bývaly navíc často ovlivňovány řadou subjektivcních zásahů založených na osobních kontaktech a na přesvědčovacích schopnostech toho, kdo žádal něco navíc. S touto praxí jsme skoncovali. Při rozpisu státních prostředků na úroveň okresů vycházíme z průměrných nákladů na jednoho žáka.

Nedopadne taková změna na někoho příliš tvrdě? Nedostane někdo o hodně méně?

Botlík: Propočty ukazují, že kdyby se prostředky rozepsané podle nových pravidel dostaly až na úroveň žáků, asi tři pětiny dětí by disponovaly větší částkou na své vzdělání, než kolik spotřebovávají dosud. V praxi na tom některé okresy vydělají, jiné prodělají. Například okres Benešov dostane tímto způsobem o 10 procent prostředků víc, než kolik by dostal "postaru", asi o 15 procent si polepší většina východočeských okresů. Naopak třeba Praha byla dlouhou dobu nadhodnocena a dostane o 12 procent méně než podle starých pravidel. Jak už bylo řečeno, školské a okresní úřady musí v příštím roce dopad těchto změn tlumit. Později, pokud se koncepce prosadí, budou už muset školy spoléhat samy na sebe. Budou muset vystačit s tím, co jim žáci s sebou přinesou, nebo co získají z jiných zdrojů.

Mohli bychom vědět, kolik činí průměrné náklady na žáka v jednotlivých typech škol? Mám na mysli veškeré náklady, tedy jak provozní, tak mzdové.

Koucký: V roce 1990 činily náklady na jednoho žáka v mateřské škole 5 446 Kčs, v základní škole 5 247 Kčs, v gymnáziu 6 506 Kčs a na střední odborné školy 8 447 Kčs. Bude třeba velkých legislativních zásahů, abychom mohli začít školství financovat podobně, jako chceme financovat zdravotnictví, tedy přes žáky?

Koucký: Navrhneme, aby součástí Zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1992 byla pravidla pro rozdělování prostředků z centra na okresy a ze školských a okresních úřadů na školy. Budou vycházet z normativů na jednoho žáka. Později, až se vyjasní technické otázky spojené se zaváděním vzdělávacích účtů, bude třeba legislativně upravit pravidla pro nakládání s prostředky, které na ně bude stát poukazovat.

Funguje někde jinde ve světě způsob financování, který považujete za optimální?

Botlík: O způsobech financování blízkých vzdělávacím účtům se mluví už dlouho a také se zkoušely a zkoušejí postupně zavádět. Popravdě řečeno, se školstvím a s jeho financováním mají problémy skoro všude. Pokud je spravované státem, což převažuje, jde vždycky tak trochu o socialismus v malém. Je to logické. Stát chtěl kdysi pozvednout na jistou vzdělanostní úroveň především ty nejpotřebnější. Systémy založené na byrokratickém rozhodování však přežívají v různých podobách dál, i když dnešní úkoly školství jsou trochu jiné. Iniciativě ani kvalitě to příliš nesvědčí.

Učitelé možná čekali, že jim na začátku nového školního roku řekneme spíše o nové učební náplni než o nových způsobech financování.

Koucký : Jenomže financování s ní ve skutečnosti úzce souvisí. Podaří-li se naše záměry dovést do konce, nebude třeba schvalovat další nové reformy. Proč rozhodovat v centru o něčem, co si mohou v svobodné soutěži rozhodnout školy spolu se žáky a jejich rodiči samy?

Neobáváte se, že přechod od centralistických k liberálním poměrům může přinést zmatky a možná i dramata?

Botlík: Proč? Všechny existující školy budou vyučovat dál. Prostředky na jejich činnost budou dokonce vyšší o náklady na zbytečné administrativní mezičlánky. Instituce, které budou školám skutečně pomáhat, peníze dostanou. Ale ani do nich by neměly státní prostředky plynout přímo. Učební plány, osnovy i učebnice většinou existují, jen přestanou být závazné. Školy budou nadále podporované státem, avšak vzhledem ke konkurenčnímu prostředí, jež svědčí iniciativě, samostatnosti a schopným lidem, nebude třeba direktivního řízení z centra. Na tržních principech se rozvinou služby pro školy, uplatní se každý, kdo má co nabídnout. V některých školách budou učitelé spolu s rodiči sestavovat individuální plány, v jiných bude plán pevný. Někteří rodiče se rozhodnou přidat z vlastní kapsy k tomu, co dává na vzdělání stát, jiní raději pojedou v létě k moři. Nebo se rozhodnou spíš než do vzdělání svých potomků investovat třeba do rodinného podniku, kde se děti také leccos naučí a jednou třeba i uplatní.

Koucký: Nepochybujme, že to bude proces dlouhodobý. Bude trvat nejspíš léta, než se učitelé a ředitelé škol naučí brát veřejnost, tedy žáky a jejich rodiče, jako zákazníky, jimž je třeba nabídnout co nejlepší služby. A bude trvat dlouho, než se také rodiče naučí zajímat se víc o kvalitu vzdělání a vyžadovat ji. Než se zbaví pocitu bezmoci vůči škole. Jsem však přesvědčen, že to dokážeme a že to bude ve svém důsledku znamenat příliv skutečných osobností do vzdělávacího systému. Jedině ony jsou schopny ze svých žáků opět vychovat generace nových osobností.

RADKA KVAČKOVÁ

Výchova k prosociálnímu chování

Prosociální chování je obecné označení pro takové společenské chování jedince, jehož základ spočívá ve spolupráci. Obvykle zahrnuje přátelství, schopnost vcítit se do potřeb druhého, nezištnou snahu pomáhat a být prospěšný jiným lidem. Nepřítomnost těchto vlastností a znaků lze označit pojmem asociální. Takový člověk se vyznačuje lhostejností, necitlivostí k sociálním zvyklostem a potřebám sociální skupiny nebo společnosti. Asociální osoba není začleněna do společenských vztahů. Chování antisociální je už výrazně protispolečenské, škodlivé, a je postihováno podle právních norem dané společnosti .

Pedagogové a psychologové se stále znovu a znovu zamýšlejí nad problémem, jak to zařídit, aby dítě cítilo potřebu druhým lidem pomáhat a ne jim ubližovat. Někteří lidé věří, že agresívní chování je přirozené, žádoucí, a dokonce nutné pro přežití, a tak agresívní chování svých dětí považují za užitečné pro jejich příští životní dráhu. Pro ukliděnní svědomí agresi nazývají zdravou průbojností a žádoucí soutěživostí. Připomínají hokejového trenéra, který na jedné straně podporuje tvrdost svých hráčů a na straně druhé je vede k tomu, aby se nedostávali na trestnou lavici. Pokud si rodiče počínají obdobně, napomínají děti, jen aby se neřeklo, nebo aby neměly malér. Jak děti dorůstají, rodičům se však stále méně daří udržet jejich agresivitu v rozumných mezích. Často se obrátí i proti nim.

Rodiče, kteří jsou svým dětem příkladem v přesvědčení o nesprávnosti druhým lidem jakkoli ubližovat, mají větší šanci své děti od agresívního chování odvrátit. Nicméně pouhý nesouhlas s agresí nestačí. Nepomáhá ani dětem bránit v určitém chování nebo je za ně trestat či křičet na ně (nehledě k tomu, že to samo je ukázkou agrese). Účinnější je vysvětlovat důsledky agresívního chování.

Ale pomáhat druhým samozřejmě znamená daleko víc než jen neubližovat. Psychologové, kteří studují vývoj dětí, se shodují na několika nejdůležitejších zásadách, které u dětí vyvolávají prosociální chování:

Zaměření na pozitivní jednání (je účinné docílit, aby dítě pochopilo, jak druhým pomáhat a také proč; stálé užívání zákazů a příkazů svědčí o potřebě rodičů dokazovat svou nadřazenost a vede často k zaměření dítěte na sebe a k oslabení jeho pozornosti a citlivosti vůči druhým);

Vysvětlování důvodů (dítě by se mělo dozvědět nejen, proč je agresivita špatná, ale i proč je altruismus žádoucí);

Být příkladem (zejména do věku tří let jsou děti ovlivněny chováním dospělých v běžných denních situacích; rodič, který okamžitě reaguje na těžkosti jiného člověka, učí dítě chovat se stejně; platí, že příklad a ukázka jednání jsou účinnější než poučování; už Einstein prohlásil, že nejlepší výchova je příkladem - v tom horším případě příkladem odstrašujícím);

Nácvik účinné pomoci (děti potřebují příležitost vyzkoušet si, jak dokáží být citlivé k druhým; dítě, které se často stará o mladší sourozence nebo pečuje o zvíře, ví z první ruky, co to znamená být prosociální);

Vytváření prosociálního sebeobrazu (dítě je nutné povzbuzovat v tom, aby samo sebe považovalo za člověka, kterému záleží na ostatních; že jsou sklony výsledkem práce rodičů, není podstatné; důležité je, aby se dítě samo začalo počítat do kategorie lidí, kteří pomhají druhým);

Umění být vřelým a empatickým rodičem (dítě, které má bezpečnou vazbu na matku a otce, cítí, že svět je v zásadě bezpečným místem; smýšlí dobře o sobě a má dobrý vztah k druhým lidem; bude ohleduplně reagovat na potřeby jiných - na rozdíl od dítěte z rodiny, kde se zdůrazňuje síla a pevné vedení).

Nakonec ještě jedna důležitá zásada: Vstřícnost k dětským potřebám znamená respektovat i fakt, že dítě dá čas od času přednost samotě nebo kamarádům před neustálou přítomností rodičů.

-hah-

SVĚT UŽ VÍ

PETR RÁKOS

Národ sobě

Po destiletí jsme byli zachycováni sítí zdánlivě pevně spleteného systému zdravotnictví a sociální péče, kultury a vzdělávání, péče o životní prostředí. Ale místo, abychom byli tou sítí zachyceni, byli jsme do ní uloveni. A byl by omyl se domnívat, že byla pevně spletena. Mýtus o státu jako kojné se rozpadl v prach jako nebožtík po otevření rakve. Již není, co by nás lovilo. A je mnohem méně toho, co nás zachytí. Nucené kojení skončilo. Musíme si pomoci sami. Národ sobě.

VOLONTARIÁT JE DOBRÁ VŮLE

Slovo volontariát znamená česky dobrovolnictví. Co tento pojem (ve Francii říkají benevolát) znamená? Organizovanou nezištnou činnost, přispívající k řešení rozličných, ponejvíce akutních problémů, jimž má čelit společnost a jednotlivci. Ten, kdo se takovou činností zabývá, je zván volontérem, tedy dobrovolníkem. Je to aktivní, společenský, humánní jedinec, který svou pomoc poskytuje s cílem, aby každá lidská bytost mohla žít v důstojných podmínkách. Základní principy volontérského hnutí jsou zakotveny ve Všeobecné deklaraci volontariátu, jež byla proklamována 14.září 1990 v Paříži:

* svoboda projevu a právo na sdružování,

* všeobecné rpávo přímo se podílet na lidském pokroku a podpora každému, kdo nesobecky přispívá k zabezpečení společenských potřeb,

* respekt k důstojnosti všech lidských bytostí, jak je zmíněn ve Všeobecné deklaraci lidských práv,

* tolerance k rozmanitým antropologickým, politickým a náboženským idejím a ideologiím,

* spolupráce a koordinace mezi volontéry a jejich sdruženími, jakož i mezi sdruženími a ostatními společenskými institucemi.

Dobrovolníci se shlukují do svých sdružení a asociací, jež mají jasný řád a program. Takové organizace fungují jako sociální radar, vyhledávající a označující aktuální problémy a třecí plochy a hledající jejich účinná řešení. Asociace jsou pružné, neboť jsou - na rozdíl od oficiálně nebo dokonce centrálně řízených organizací - spontánní. Spontánní z toho důvodu, že vycházejí ze zcela dobrovolné iniciativy svých členů. Ti nejsou motivováni ničím jiným, než přesvědčením, že nezištná pomoc spoluobčanům má smysl. Dobrovolník si klade se vším odhodláním proslulou otázku: Kdo, když ne já? a Kdy, když ne teď? Čili jinými slovy: Vidím, že můj spoluobčan potřebuje podat pomocnou ruku. Kdo mu pomůže spíše, než já, který jsem jeho problém zpozoroval jako první? A kdy je potřebí mu pomoci, když ne teď, dokud je věc horká? Jsem - li ovšem zapojen v organizaci lidí, kteří smýšlejí jako já, je šance pomoci daleko vyšší. A protože je tato oganizace navýsost dobrovolnická, může reagovat rychle, bez schvalování a rozhodování těžkopádného úřadu.

Pole, na němž se dobrovolníci uplatňují, j neobyčejně rozlehlé. Nejspíše se nabízí oblast zdravotnictví a sociální péče, kde je strádajících nejvíce. Třeba spontánní a dobrovolné organizování sbírky na děti trpící AIDS je dobrovolnická činnost par excellence, stejně tak sběr šatstva pro oběti zemětřesení v Arménii nebo sběr potravin pro oběti Ceauceskovy diktatury. A abych se držel titulku, organizace sbírky na vybudování Národního divadla je skvělou ukázkou volontariátu na půdě kulturní.

Volontariát tedy není žádná novinka, je jen kříšením čehosi odedávna běžného - lidské, přirozené aktivity. Tragédií je, že i takový základní rys lidského spolužití se novinkou může jevit.

KDYŽ MILIÓN SE K MILIÓNU VINE...

Zatímco u nás prochází volontérské hnutí věkem dospívání, v řadě jiných zemí je již v nejlepších letech. Vzhledem ke své spontánnosti mají volontérské organizace v jednotlivých státech výraznou příchuť národní specifiky. Tak v evropských středomořských zemích má tradičně důraznější úlohu stát a dobrovolníkům zbývají spíše okrajové jevy. V anglosaských zemích a vůbec v západní a severní Evropě je tradicí soukromá iniciativa a dobrovolníci mají širší pole působnosti.

Počet lidí, kteří se zabývají volontariátem, nám může připadat šokující. Ve Francii jsou to čtyři procenta činné populace v půl miliónu asociací. Každých dvanáct vteřin zde vzniká jedna nová asociace. Ve Velké Británii se na tomto poli organizovalo v roce 1986 kolem pěti miliónů lidí, což představuje čtrnáct procent celkové populace! A v Nizozemí se v témže roce věnovalo volontérským aktivitám kolem tří miliónů obyvatel z celkového počtu čtrnácti miliónů. V této zemi náleží skoro všechny kulturní a sociální služby do volontérského sektoru, který ovšem získává významné subvence.

Tato čísla nejsou tak udivující, jestliže si uvědomíme tradičně vysoký stupeň "občanské uvědomělosti" v západních zemích, nepřetržitou tradici svobodného sdružování a skutečný podíl občanů na řízení věcí veřejných, to jest opravdovou vládu svých věcí. Pro názornou ilustraci lze uvést oslnivě organizovaný projekt z jiného kontinentu, charakteristicky vycházející z místních specifik:

Austrálie je velmi horká a suchá země, obývaná z velké části lidmi evropských ras, nepřizpůsobených snášet vražedný sluneční svit. Citlivá pokožka Austroevropanů se snadno spálí, což při opakování může vést ke vzniku kožní rakoviny. Dobrovolníci zpracovali rozsáhlý preventivně osvětový program, v němž formou celostátní kampaně vysvětlovali na všech úrovních, předškolními dětmi počínaje, jak se chránit proti žhavému slunci a jaký to má význam. Přednášky, ukázky ochrany, letáčky, filmy, reklamní kloboučky, co vás napadne. Taková akce stojí hromadu peněz; volontariát nabídl vládě, že dodá milión dolarů a garanci projektu. Stalo se a kampaň se uskutečnila. Kolika lidem pomohla zachránit život?

Početné volontérské organizace se v jednotlivých státech slučují do národních asociací. Ty jsou zastoupeny v asociaci mezinárodní, jejíž evropská sekce se nazývá A.V.E (l' Association de Volontariat de l'Europe); její poslední setkání proběhlo letos v dubnu v Barceloně a československý volontariát byl již aktivně zastoupen.

LETITÉ VAKUUM

Když jsem loni na světovém kongresu volontariátu v Paříži viděl mapu členských zemí A.V.E., bylo mi úzko. Na té mapě byly zaneseny obrysy všech států, kde je volontariát zaregistrován a je aktivní. Napočítal jsem jich dvacet. Evropa končila západním Německem, Rakouskem a Itálií. Na Balkáně poustevničilo samotné Řecko. Dále na východ se rozléval beztvarý rybník, v němž jsme kdesi tonuli i my. Pařížské setkání bylo první, kterého jsme se zúčastnili a po dramatickém jednání jsme i na tomto poli vstoupili do Evropy. V rybníku jsme se neutopili, ale bude těžké v něm obstojně plavat.

Pařížská oáza se ovšem objevila po čtyřiceti letech pouště. Důvody letitého vakua jsou nasnadě: Volontariát, jak bylo řečeno, je především spontánní, autentická a nekontrolovaná pomoc bližnímu. Vychází z lidí samých a nelze ji diktovat. Díky tomuto základnímu předpokladu nemůže volontariát v despocii existovat. Tomu, kdo má monopol na všechno, musí být volontariát podezřelý už proto, že je nezávislý. Vychází ze svobodné aktivity svobodných lidí a směřuje k tomu, aby učinil svobodnými další. Vyloučeno! Volontariát posiluje individualitu a z masy vytváří společenství důstojných, nezávislých, rovnocenných občanů. Proto o něčem podobném u nás dřív nebylo možno oficiálně vůbec hovořit.

Dnes rostou volontérské skupiny jako houby po dešti. Jádro jejich činnosti leží i u nás ve zdravotnictví a sociální péči. Federálním orgánem, který má koordinovat činnost těchto skupin, je Rada pro humanitární spolupráci sídlící v Praze.

MÍSTO DEPRESE - POMOC

Uvedu konkrétní případ volontérské činnosti, neboť jej nejlépe znám: Dobrovolnou pomoc pacientům a klientům Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Jde o pomoc lidem, kteří se opětovně ocitají v léčebně, protože často nemají uspokojivé sociální zázemí. Jsou osamělí, těžko se seznamují, hůře se orientují v pavučině sociálních vztahů a v jednání s rozličnými úřady. Kromě léčby prostě vedle sebe potřebují lidskou bytost; ani lékař ani sociální pracovnice nemají dost času.

A tak jsme počali pracovat s dobrovolníky, kteří se soustřeďují kolem našich oddělení a také kolem Centra krizové intervence. Centrum poskytuje celonoční pomoc v psychických krizích všeho druhu. Naši dobrovolníci přebírají jakýsi "patronát" nad takovými pacienty, kteří právě jejich lidské přispění potřebují. Zatím máme dobrovolníků málo, využili bychom jich mnohem víc. Ujímají se pacientů nebo klientů ještě během hospitalizace a po propuštění s nimi zůstávají v kontaktu. Pomáhají měkkému přistání v osidlech tvrdé reality.

Přicházejí k nám nejrůznějším způsobem. Před časem např. do Centra krizové intervence telefonovala v noci jedna paní inženýrka, která uvažovala o sebevraždě. Přišla tragicky o syna, rozpadá se jí manželství. Kolegyně, jež měla službu, jí nabídla práci ve volontariátu a vysvětlila jí jeho principy. Druhý den ráno klientka přišla a nabídku přijala. Její život nabyl znovu smyslu, pochopila, že jsou lidé, jimž právě ona může účinně pomoci.

Volontariát učí lidi svobodně podnikat v oblasti uplatňování vlastních práv a důstojnosti. Jako takový je precedentní záležitostí z hlediska politického i ekonomického. Milosrdenství je totiž rentabilní.

(Zájemci o volontérské hnutí mohou psát na adresu:

Centrum krizové intervence - VOLONTARIÁT

Ústavní 91

181 02 Praha 8)

Koncem minulého školního roku provedla Skupina pro nezávislou sociální anylýzu (AISA) výzkum postojů české populace ke vzdělání a školství. Z jeho výsledků vyplývá mimo jiné i toto:

Ačkoliv přes 70 procent dotazovaných bylo v podstatě spokojeno se školou a učiteli, ve většině zkoumané populace zaznívá požadavek daleko pestřejší nabídky a možnosti výběru školy, aby si jak rodiče, tak i děti mohly volit podle svého individuálního zájmu. Více než polovina dotázaných projevila také zájem, aby jejich děti navštěvovaly soukromou školu, od níž očekávají vyšší kvalitu vzdělání. Pozoruhodné je, že tito rodiče by se podle vlastního prohlášení rozhodli dát dítě do školy, o níž jsou přesvědčeni, že je velmi kvalitní, bez ohledu na případné finanční nároky či komplikace spojené s dojížděním. Domnívají se, že současná škola potlačuje osobitost dítěte a neumožňuje rozvíjet jeho individuální zájmy. Hodnotí velmi kriticky úroveň učebnic, učebních osnov i způsob, jakým škola děti vychovává.

U rodičů se základním vzděláním se roční platby za mimoškolní vzdělání pohybují průměrně kolem 500 korun, u rodičů s vysokoškolským vzděláním je to přibližně čtyřnásobek. Tito rodiče by byli ochotni přistoupit i na částečné placení školní docházky, pokud by z něj vyplývala vyšší kvalita poskytovaného vzdělání. Skupinou, která je ve velké míře ochotna přistoupit na placené vzdělání, jsou i soukromí podnikatelé.

Přes polovinu dotázaných se domnívá, že za peníze, které jsou v současné době na školní docházku dítěte státem vynakládány, by bylo možno poskytnout lepší vzdělání. Způsob, jakým by se systém přidělování finančních prostředků měl změnit, však rodičům příliš jasný není.

(kva)

Tlumočníci jsou u toho, když se tvoří historie, a přesto nikdo nezná jejich jména, pouze jejich tváře. Stojí po boku premiérů a prezidentů s nastraženýma ušima, aby jim neuniklo ani jediné slůvko. Musí být všudypřítomní, ale vždy nevtíraví. Mají zakázáno říci cokoli, co slyšeli nebo viděli, neustále jsou pod dohledem bezpečnostní služby.

*I když je jim souzeno zůstat v pozadí, někteří překračují rámec svého úkolu. Třeba Viktor Suchodrev, který tlumočil po tři desetiletí sovětským generálním tajemníkům, se stal přímo legendární postavou na četných schůzkách supervelmocí. Jeho velkým obdivovatelem byl Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničních věcí USA. Suchodrevova prestiž byla u Američanů tak vysoká, že souhlasili, aby byl jediným tlumočníkem na schůzce Brežněv - Nixon v Moskvě v roce 1972.

*Před nedávnem se při schůzce ministrů EHS v Lucembursku naopak museli obejít bez tlumočníků, kteří zrovna stávkovali za vyšší platy a výhodnější pracovní podmínky. V Madridu zase byla tisková konference u příležitosti navštěvy holandského premiéra neustále přerušována výbuchy smíchu, protože španělský tlumočník nemohl najít správné výrazy a neustále se pletl. Nakonec vzal překlad do rukou sám hostitel Felipe Gonzales.

*Tlumočníci amerického prezidenta jsou státní zaměstnanci a mají zakázáno hovořit pro tisk. Tlumočník, který by prozradil nějaké tajemství, může být souzen podle stejných právních norem jako vyzvědač.

*Tlumočnice francouzského prezidenta Brigitte Stoffaesová říká, že zachovávat mlčenlivost se už stalo natolik součástí jejího života, že i s nejbližšími přáteli hovoří obezřetně.

*Richard Pollock, profesor ruštiny na univerzitě v Manchesteru byl tlumočníkem bývalé britské premiérky M. Thatcherové při jejích setkáních s M. Gorbačovem. Nyní plní tutéž úlohu pro jejího nástupce Johna Majora. Rozhovory s novináři odmítá.

*V posledních letech se výuka jazyků vysoce specializovala. Mnoho z dnešních špičkových překladatelů absolvovalo univerzity v Ženevě, Paříži, Londýně nebo Heidelbergu a Saarbrückenu. Gorbačovův překladatel Pavel Palaščenko studoval na Moskevském institutu cizích jazyků. Snad nejintenzívnější postgraduální kurs pořádají na Bradfordské univerzitě v severní Anglie. Přesto je kvalitních tlumočníků nedostatek. Například nedostatek odborníků na španělštinu v Bruselu vedl k tomu, že muselo být odloženo jednání Evropské měnové unie.

*Jeden z absolventů bradfordského kursu připomíná, že výborný tlumočník potřebuje více, než cizím jazykem dobře mluvit. "Musíte být schopni cokoli zaslechnout a okamžitě cítit, co to znamená. I tehdy, když jste se s ničím podobným ještě nesetkali. A pořád vypadat nenápadně."

*Dokonce i malá chybička v překladu může způsobit velké nedorozumění. Ale chyby naštěstí většinou spíš pobaví, než aby "vyvolaly válečný konflikt" . Tlumočníkům by tedy neměl chybět ani smysl pro humor.

*William Krimer, který tlumočil pro americkou vládu, vyprávěl o jednom obědě, na kterém měl tlumočit čestnému hostovi. Organizátoři ho posadili až na konec stolu. Někdo navrhl, že by mohli Krimera snad posadit blíž k hostu, pro kterého pracoval. Odpověď zněla: "Prosím vás, vždyť je to jen tlumočník!"

(řej)

Z Jeseníků

Stalo se - po mnoha a mnoha letech jsem zavítal do krásné přírody v Hrubém Jeseníku. Ne nechci hovořit o invazi turistů - převážně sudetských Němců, ani o předražených jízdenkách autobusu mezi Hvězdou a Ovčárnou. Co mne udivilo i pobouřilo nejvíc, byla vstupní brána na naučnou stezku Bílé Opavy pod Pradědem u Karlovy Studánky.

U obyčejného hospodského stolu obyčejný mladík prodával pohlednice, ochranářské brožury, mapky apod. Vlastní bránu tvořil transparent oznamující P.T. návštěvnictvu, že zde firma EKOSERVIS z pověření obecního úřadu v Karlově Studánce vybírá vstupné 4,- Kčs. Chceš do lesa? Tedy zaplať! Co na tom, že naučná stezka vznikla v dobách hluboce totalitních a že byla financována z kapes nás všech? Co na tom, že firma EKOSERVIS nemůže být ze zákona výkonným orgánem správy ochrany přírody? Co na tom? Hlavně, že se penízky sypou. Schází jediné - upozornění v německém jazyce, aby si občané ze SRN připravili 4,- DM. Inu, tatranské příklady lákají nejednoho českomoravského "takypodnikatele". MIROSLAV KOZÁK

Litoměřice

Kvůli MVE létají třísky

JAK OBEJÍT ZÁKONY NA OCHRANU PŘÍRODY

Ne, nechceme nikomu radit, jak si nejlépe "po staru" poradit, kdyby chtěl prosadit něco na úkor přírody a ostatních spoluobčanů. Poukazujeme jen na precedens, který není svého druhu jediný, ale svými politickými souvislostmi je odstrašující.

...zakazujeme s okamžitou platností stavební práce do doby, než bude věc řešena vodoprávním orgánem Okresního úřadu v Písku, napsal starosta Obecního úřadu v Ostrovci Bohuslav Chmelík jednomu ze stavebníků malé vodní elektrárny (MVE) - Miroslavu Válovi. Zároveň druhého - Rudolfa Sihelníka - požádal, aby při jednání 14. června předložil stavební dokumentaci a povolení ke kácení zeleně rostoucí mimo les na parcelách 669, 670, 538 a 113.

Stavebníci se nezarazili. Dál bagrovali koryto záchytné stoky pod náhonem - Mlýnským potokem i samotný potok. Zničili pruh porostu zhruba o šířce 4 - 5 metrů a o délce 700 metrů. Zmátli tím stopy po předchozím kácení: V březnu porazili 5O stromů o průměru kmene 16 - 60 cm. Na případ nás upozornil Jiří Mašek z Prahy, který zároveň požádal Český ústav ochrany přírody o odbornou pomoc. Se soudním znalcem na stromy rostoucí mimo les ing. Jiřím Grulichem jsme v Ostrovci prošli celé zdevastované území. Místo, kde ve starém náhonu u řeky Lomnice podle svědectví paní Merglové žili raci, škeble, žáby a další živočichové, je zničeno nově vybudovaným nápustním objektem. Nedaleko je složena hromada kmenů olší. (Lípa o průměru kmene 6O cm už zmizela, kvalitní dřevo se při stavbě sejde.) Na obecním úřadu jsme získali dokumentaci - pozoruhodný doklad toho, jak někteří komunisté dokázali obcházet zákony a díky přetrvávajícím vazbám na různých úřadech se jim to daří dodnes.

PŘED LISTOPADEM MĚLI ZELENOU

V lednu 1988 projednala rada Místního národního výboru v Ostrovci v čele s předsedou MNV panem Sihelníkem výstavbu MVE, o niž žádali majitelka mlýna Jarmila Cízlová a pánové Vála a Sihelník. (I pan Vála jako stranický funkcionář působil v 50. a 60. letech jako předseda národního výboru v Ostrovci.) V dubnu vedoucí odboru výstavby a územního plánování (OVÚP) Okresního národního výboru v Písku ing. František Vodička vydal rozhodnutí o umístění stavby, aniž by je zaslal v souladu se stavebním zákonem č. 5O/1976 Sb., na vědomí všem účastníkům řízení. Stejným nedostatkem trpěly všechny doklady, jež v této věci nesly jeho jméno. I nové územní rozhodnutí vydané 1.listopadu 1989 na žádost stavebníků. K louce a lesu totiž přibyl pozemek č.113/2 s označením "ostatní plocha". Státní ochrana přírody měla tudíž v této fázi již jednoznačně být účastníkem řízení. Protože byla spolu s dalšími účastníky opominuta, je územní rozhodnutí vlastně neplatné.

Hlavní rozhodovací orgán - OVÚP ONV v Písku - měl zkoumat, zda žadatelé předložili všechna potřebná povolení a zda nebudou dotčeny zájmy chráněné podle jiných zákonů. Nejen zájmy státní ochrany přírody, ale i lesního a vodního hospodářství. Měl však záměrně zavřené oči a hrubě porušoval zákony. Pro stavebníky bylo rozhodující, že jim ONV v Písku dává zelenou. A tak, dlouho před vydáním stavebního povolení, porazili tři ohromné jasany a začali stavět.

KOMUNISTA - FÓRISTA

Po sametové revoluci se v podstatě nic nezměnilo. Ing. F. Vodička v roce 1990 jménem OVÚP ONV v Písku nadále vydával rozhodnutí v rozporu se zákonem. (Stavební povolení z 25.července a z 1.srpna 1990 jsou mimo jiné na dvě elektrárny, protože stavebníci se rozdělili na dvě skupiny.) Obdobně vydal vedoucí odboru lesního a vodního hospodářství JUDr. Jiří Souhrada nezákonné vodoprávní rozhodnutí, které zpracoval Josef Prášek. Jen jedna věc se změnila. Předsedu MNV v Ostrovci komunistu R. Sihelníka vystřídal mluvčí Občanského fóra - bývalý komunista M. Vála.

Ačkoli povolení ke kácení stromů má být vydáno před stavebním povolením, teprve 15. srpna 1990 si podala paní J.Cízlová za ostatní stavebníky (ing. Mikšíček, M. Vála, L. Souček, R. Sihelník) žádost o výjimečné pokácení stromů rostoucích mimo les. Žádost na formuláři ukončená slovy Zatím: za MNV Souhlasíme: 8.8.90 Hlaváčková, obsahuje zcela nedostatečné a zkreslené údaje. Nezahrnuje všechny pozemky, na nichž se má kácet, pouze čísla 538, 669 a 670. Třicet a více stromů vyvrácených nebo nakloněných prý ohrožuje chodce, některé jsou vykotlané u pařezu, rostou v tělesu stoky. Důvod kácení: Splavnění náhonové stoky. (Co asi potokem chtějí plavit? Že by kopírovali Gabčíkovo s průsakovým kanálem?) Hromada kmenů ukazuje, že stromy byly zdravé a na málo užívané stezce nikoho neohrožovaly. Celý povolovací proces končí zápisem ze schůze rady MNV 28.8.1990, kterou řídil předseda pan Vála: žádost o povolení pokácení několika stromů (olše, vrby) u náhonu nad MVE - rada povoluje . Takové je tedy povolení v plném znění! Pět členů rady, z nichž dva byli stavebníci, jimž o kácení šlo - pan Vála a pan Mikšíček -, kácení povolilo bez jakéhokoli správního rozhodnutí, které by specifikovalo co, kde a na základě jakého právního předpisu povoluje kácet.

O měsíc později tatáž rada souhlasila s pronájmem části pozemků všem žadatelům na dobu životnosti MVE - tj. na 99 roků a to bezplatně. Tentýž předseda a stavebník v jedné osobě zaslal svým čtyřem spolustavebníkům i sobě sdělení o souhlasu. Čtyřikrát podepsal, páté (pro svou osobu) si nechal podepsat od tajemnice Hlaváčkové. Jak jednoduché! Není nic jednoduššího, než napsat tento pronájem potřebujeme na 99 roků, a to bezplatně a pak si to schválit.

Ale nežijeme v domnění, že éra podobných praktik již skončila? V okrese Písek neskončila. Jak je vidět, někteří bývalí komunisté zde mají stejně "dobré fóry" jako kdysi. Pan Vála se vždy řídil heslem "když se kácí les, lítají třísky". Jeho metody "náboru do JZD", když byl v 5O. letech předsedou družstva, obec Ostrovec dobře pamatuje. V roce l968 sice příliš brzy přehodil výhybku, ale to mu umožnilo vše si po listopadu (byť jen do voleb) vynahradit jako mluvčí Občanského fóra. Tak proč by se svým osvědčeným heslem neřídil i při výstavbě elektrárny?

NAPRAVÍME NEDOSTATKY, JEDEME DÁL

Že tato éra pokračuje i na Okresním úřadu v Písku, je zřejmé ze zápisu z jednání v Ostrovci 14. června l991. Josef Prášek (který vyřizoval vodoprávní rozhodnutí v roce 1990) a pan Malovický, který měl na starosti referát státní ochrany přírody už na ONV Písek, se shodli, že práce na náhonu nejsou v rozporu s ustanovením zákona č. 138/73 Sb., o vodách... Z hlediska státní ochrany přírody uvedená stavba není v rozporu se zákonem č.40/56 Sb. Likvidovaná neovocná zeleň byla odstraněna na pozemcích lesního půdního fondu a vodního díla MVE. (Co na tom, že něco bylo z LPF vyňato!) Zjistili jediný nedostatek - nebylo správnou formou vydáno příslušné rozhodnutí ke kácení stromů.

Více nedostatků shledal Územní odbor ministerstva životního prostředí ČR pro českobudějovickou oblast (ÚO MŽP) na jednání v Ostrovci 9. srpna 1991: Stavebníci porušili zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích - káceli a bagrovali na lesní půdě bez povolení. Pouze jeden stavebník disponuje povolením k nakládání s vodami. Záchytná stoka není zahrnuta v projektové dokumentaci - dopustili se přestupku na úseku vodního hospodářství. Tři částečně platné dokumentace neřeší záležitost komplexně. Byli opominuti účastníci řízení a nedořešeny majetkoprávní vztahy. Proto se "vodoprávní řízení a dosavadní rozhodnutí jeví jako nepřehledná a v některých částech rozporná se zákonem."

Závěry? Zákony porušili i stavebníci i správní orgány. Nedostatky budou napraveny: Okresní úřad v Písku uloží stavebníkům, kteří porušili lesní zákon, pokutu podle zákona č. 200/1990 o přestupcích. Územní odbor MŽP ČR přezkoumá vodoprávní rozhodnutí mimo odvolací řízení. Stavebníci požádají jako konsorcium po obstarání chybějících podkladů (dokladů o vztahu k náhonu, doplnění dokumentace na konečný záměr včetně hydrotechnických výpočtů) o vodoprávní řízení a povolení dle vodního zákona.

"PEPO, JAK JSI MOHL...?"

Závěry: Ruka ruku myje. Přestože stížnost občanů byla oprávněná a stavebníci i správní orgán porušili zákony o vodách, o lesích, o státní ochraně přírody, stavební zákon a vyhlášky o stromech rostoucích mimo les a o ochraně volně žijících živočichů, nikdo vlastně nebude potrestán! Pokuta za přestupek se stavebníkům do rozpočtu (možná) lehce vejde. O zneužívání funkcí nikdo nehovořil a při jednání jim navíc dobře poradili, jak dál.

Žádají o vynětí dalších pozemků z lesního půdního fondu. Do roka mohou mít vše opět v rukou. I hydrotechnické výpočty, které si "zapomněli" z ČHÚ v Českých Budějovicích vyžádat, přestože byly povinným podkladem vodoprávního rozhodnutí. Co asi budou obsahovat? Lomnice na osmém říčním kilometru v Ostrovci má průměrný průtok 1,67 m3/s. Dvě turbíny, každá o hltnosti 1m3/s, budou moci vyrábět energii nejvýše 90 dní v roce. Devadesátidenní voda je v těchto místech 2,1 m3/s. V řece samozřejmě musejí nechat sanitární průtok. Nemohou nechat 700 metrů Lomnice bez vody. Pokud budou chtít používat jednu turbínu, bude to možné nejvýše 150 dní v roce (kdy je v řece průtok vyšší než 1,19 m3/s). Kvůli tomu pokáceli 5O stromů a další pravděpodobně pokácejí.

Zástupce příslušného orgánu státní ochrany přírody - pan Malovický z OÚ Písek jim vyšel vstříc tím, že mezi pokácenými nenašel žádné stromy mimo les. Přestože káceli a narušili porosty nejen na lesních pozemcích č. 8O a 89/2, č. 121/1, a 81, ale i na pozemku Povodí Vltavy č.538, na pozemku s označením ostatní plocha č. 113/2 a na obecních pozemcích č.670 a 669 a 97. Prý nyní už nemůže nikdo zjistit, kde byly stromy pokáceny.

A správní orgán, který porušil zákon? Jak byl potrestán? V osobě pana Práška, který zastupoval OÚ Písek, si pouze odnesl výtku magistry Baboučkové z ÚO MŽP: Pepo, jak jsi mohl takové rozhodnutí vydat? Nevím, jak bude ministerstvo spokojeno se svým územním odborem.

A NEDÁ SE ODRADIT

Pan Vála se při jednání oháněl slovy ing. Františka Pažouta z knihy Malé vodní elektrárny: Nejčastějším nepřítelem domácích vodních elektráren je závist, neochota a vleklé úřadování. Dobrých výsledků může dosáhnout jen člověk, který je pro věc zaujat a nedá se odradit... Tady však nejde o závist lidí ani o vleklé úřadování, ale o porušení zákonů a o hrubý zásah stavebníků do přírody. Pan Vála se skutečně nedá ničím odradit.

Ing. F. Pažout, předseda Svazu podnikatelů pro využití energetických zdrojů v této souvislosti zdůrazňuje: Pánové R. Sihelník a M. Vála nejsou členy našeho svazu. Našim členům doporučujeme postupovat v rámci platných právních norem a nutné kácení stromů projednat s orgány státní ochrany přírody. Zřízením malých vodních elektráren na vhodných místech lze celkem v ČSFR ušetřit každý rok více než tři milióny tun energetického uhlí. Usilujeme o zlepšení životního prostředí a ne o jeho devastaci.

Znalecký posudek, že pokácením stromů vznikla škoda ve výši 1 955 064,- Kčs, zaslal ing. Jiří Grulich jako podnět k prošetření Generální prokuratuře.

INA ČEKALOVÁ

Foto autorka

Průsaková stoka pod Mlýnským potokem

Stromy nebyly ani shnilé, ani vyvrácené

Bývá dobrým zvykem, že státníci jsou po uplynutí 100 dní ve své funkci hodnoceni podle výsledků, jichž za tu dobu dosáhli. V případě Edith Cressonové, první ženy v historii, která zastává ve Francii úřad ministerské předsedkyně, se hovoří hlavně o přehmatech a nepřístojnostech, které začaly v okamžiku, kdy zasedla v elegantní kanceláři v Matignonu.

Prohlásila např., že Japonci jsou "žlutí trpaslíci, kteří celé noci přemýšlejí o tom, jakým způsobem by nás skřípli". Čtvrtinu všech mužů v Británii, Německu a USA autoritativně označila za homosexuály. A burzovní obchody prý "nestojí za zlámanou grešli".

V červnu ji ve funkci potvrdilo jen 17 procent voličů, což je největší pád, který kdy francouzský premiér zaznamenal. Jacques Juliard, velmi vážený francouzský politický komentátor řekl, že "Francii udělala ostudu" . Šéfredaktor deníku Le Figaro poznamenal: "Veřejnost přivítala, že do čela vlády usedla žena, ale zklamání přišlo v momentě, kdy začala mluvit." Londýnský Daily Telegraph konstatuje: "Jde o perfektní příklad toho, kdy se muži nezhostili do konce svého úkolu a žena dostala prostor v politice." Nihon Kizai, čelné japonské noviny o ní píší, že "nadělá příliš mnoho hluku."

Samotná premiérka Cressonová říká: "Ještě jsem neseděla ani pořádně v křesle premiérky a už začaly přicházet útoky ze všech stran." Ráda připisuje útoky na sebe tomu, že muži neradi vidí, když jim vládne žena, ačkoliv když přebírala úřad, měla za sebou podporu široké veřejnosti. Dokonce se uvažovalo o možnosti, která se dnes zdá nepochopitelná, že totiž jednou převezme úřad prezidenta.

Ale její největší opora - totiž patronát, který nad ní drží prezident Mitterrand - se ukázala zároveň její největší slabinou. Prezident ji sice dostal nahoru, ale tam ji ponechal zcela nechráněnou. K tomu Cressonová dodává: "Myslela jsem, že mít moc znamená stisknout tlačítko a pouze přenášet příkazy na lidi, kteří vás poslouchají. Ale pak jsem zjistila, že jde o mnohem víc."

Možná, že lstivější politik by nebyl tak dychtivý usednout do premiérského křesla zrovna v tomto složitém období,zvláště když by měl v rukou neblahé dědictví svého předchůdce Michela Rocarda. A co je ještě horší, v socialistické straně, za kterou Cressonová kandidovala, fungují mocné kliky, které ji rozhodně nebudou chtít vidět jako Mitterrandovu nástupkyni, až mu v roce 1995 skončí volební období. Mitterrand k tomu řekl: "Určitě bych ji navrhl na místo premiérky znovu. Je odvážná, praktická, energická, má dobrý úsudek. A je šaramantní."

(The European)

Stáli pár metrů ode mne a byli tři. Zírali mlčky do hloubky pod sebou, kde se setkávaly dva oceány - studený Atlantský, který se sebevražedně rozbíjel o skály, a teplý, nudně si pošplouchávající Indický. Muži kouřili. Pak nejstarší z nich, v nemoderním saku a nevkusné kravatě pronesl dvě kratičká slůvka, která mne okamžitě odtrhla od turistického pozorování přírodních krás Jihoafrické republiky: "Nu vot." A tak jsem se na nejjižnějším výběžku afrického kontinentu, kterému se už po staletí říká mys Dobré naděje, potkala s Rusy. Byl 21. srpen 1991, den, který měl s dobrou nadějí pramálo společného.

Už dva dny jsem neviděla noviny ani televizi. Nevěděla jsem, že veselí, s nímž se hrnu k rusky mluvící skupince, je v této chvíli přinejmenším nemístné. "Vy nevíte, co se stalo," přerušil mé žvatlání o setkání Slovanů tak daleko od Evropy chlapík v džínách, jemuž říkali Saša. "Nějaké černošské demonstrace?" zkouším to nejpravděpodobnější, co současná situace v Jihoafrické republice nabízí. "U nás je konec," ušklíbl se Saša. "Konec čeho?" ušklíbla jsem se i já, ale do hovoru se vložil doposud mlčící muž s plnovousem: "Všeho." Jeden z Rusů vytáhl zpod saka čerstvé vydání Cape Times a cpal mi je pod nos. Všechny noviny v Kapském Městě toho dne oznamovaly palcovými titulky, že "Gorbi je svržen" , že "Světový mír je ohrožen" a že "Perestrojka byla včera v Moskvě pohřbena do společného hrobu s ještě nenarozenou demokracií."

na Lotově hoři

Agresívní a obscénní - jeho život stejně jako jeho knihy. Ke stému výročí narození (1891-1980) Henryho Millera vyšly v Německu dvě biografie - od Roberta Fergusona a od Mary Dearbornové. Obě jsou přeloženy z angličtiny.

Ferguson zůstává při legendě, kterou vytvořil spisovatel sám o sobě v dobách svého "vegetování" na okraji společnosti. Dearbornová zná literární práce H. Millera, rovněž jeho výjimečné postavení v americké literatuře té doby. Těžiště její biografie je ale jinde. Jako ženu ji zajímají hrdinky Millerova uměleckého života. Z pletiva vypravování, pomluv, drbů, zpráv, holých dobových dat a faktů se podařilo Mary Dearbornové vytvořit osobnost, která se se skutečným Millerem téměř shoduje.

Pravdu o Millerově životě hledají oba autoři shodně - v době dospívání syna krejčího a psychicky labilní ženy, vyrůstajícího v prostředí těsné, uzavřené německé kolonie v Brooklynu. Jádro obou biografií pak spočívá v umělecky plodné éře v Paříži před vypuknutím druhé světové války. Ve čtyřiceti letech - v roce 1931 - dokončil Miller práci na Obratníku Raka. Pozdější vydání knihy mu vyneslo uznání světové avantgardy. Zároveň prožívá vášnivou lásku (dá se říci aféru) k Anaïs Nin, ženě, která ho finančně podporovala.

A ještě jedno mají obě biografie společné. Poznání, které adresují čtenářům: nahota nemá žádný význam.

(ek)

Občas se v noci budím hrůzou a myslím na to, že právě teď rotačky chrlí po desetitisících strašný nesmysl podepsaný mým jménem, že už ráno budou do sebe lidé v metru šťouchat, ukazovat si vzájemně můj článek a budou říkat: "Vždyť on o té poezii nemá tušení, už dlouho nám byl nějakej podezřelej, ale teď se definitivně odhalil, odkopal neboli proflákl."

Ráno vstupuji do metra s lehkým mrazením v zádech, neděje se nic, ale to mne nemůže uspokojit, ono to přijde, určitě to musí přijít, s bušením v srdci vstupuji do redakce, ale telefony zvoní kvůli něčemu úplně jinému, čekám na poradu, ale zase se nic neděje, vůbec nic, ještě tedy nenastal ten den D, jehož se bojím, ale podvědomě se na něj i těším, protože pak budu moci definitivně pověsit na hřebíček tohleto povolání, v němž mi po každé napsané větě hrozí odhalení, ještě tedy nenastal ten den hrůzy, pokory i očištění, kdy budu moci svému nadřízenému i lidu pohlédnout do tváře a módním slovem už konečně přiznat tu pravdu po onom léta se vlekoucím vnitřním boji: "Konečně jste na to přišli, ano, já nejsem kompetentní ."

Ale svět o tom zatím nic neví, překulí se noc a den a já jsem opět nucen usednout k počítači, obrazovka na mě vlídně mrká: Please wait!, ale já nemohu počkat, já jsem kritik, chodím po tomhle světě jako podvodník na útěku, každou chvíli čekám, kdy na moje rameno dopadne pádná ruka, děsím se každého hlasitějšího slova... A přitom se dívám, stále nutněji pociťuji potřebu spřízněného ducha, sleduji lidské tváře a hledám v nich náznak strachu a znepokojení, hledám někoho, kdo stejně jako já ví, že také není (alespoň tak úplně) kompetentní, zvolal bych na něho potichu, abych ho nevylekal: "Bratře! Pojď a svěř mi své břemeno, také já ti sdělím, jaký jsem hadrář a nedouk, vždyť já nerozeznám jamb od trocheje, a přece se tím živím!"

Ale kolem jsou jenom lidé, co v ě d í. A je to dnes horší než... S prominutím. Tenkrát i takový okresní tajemník, když se nám podnapil, odhalil původní povolání. Dneska jsme alespoň v jednom jak v Americe - každý si pěstuje imidž, všichni jsme zdraví, zdatní a schopní, všichni známe pět řečí... Tak snad jenom já? Všichni si zaslouží co nejvíc kompetencí. V KSČ nikdo nebyl.

Chodím po zemi zcela osamocen a potichu obdivuju ekonomy, kteří vědí, jak zbohatnout, umělce ve funkcích, kteří vědí, jak podřídit kulturu trhu a zvláště pak naopak, politiky, kteří vědí, jak uchovat celistvou zemi. Má odpovědnost za rozbor básně se nedá srovnat s jejich odpovědností za rozbor hospodářské, kulturní a politické situace - a přesto se nikdo z nich nezhroutí, nikdo nedá najevo pochybnosti, všichni jsou muži na svém místě. Všichni vědí - ale tady ve mně začíná vrtat červ pochybnosti. Každý z nich ví něco jiného. Komise 17.listopadu ví, kdo z poslanců spolupracoval s StB, ale tito poslanci vědí, že to nebyli právě oni. Premiér ví, že jeho ministr nemá žádnou koncepci oboru, ale tento ministr naopak ví, že ji má naprosto důslednou. Jeden z nich přece musí vědět, že neví, že dřív nebo později vyjde najevo jeho neschopnost. Ale zůstávají všichni.

A tak se dobírám poznání zásadního: Nejsem sám, koho děsí noční můra, aby ráno vstal a s naučeným úsměvem předstíral, že jen on je ten pravý. Budou nás tisíce, možná i milióny! Ale v mém psychickém rozpoložení mi tohle poznání nikterak nepomáhá, mám totiž tuhle zem rád. Je na čase odejít nebo se učit. Proto jdu příkladem a na tomto místě jsem se dnes dobrovolně odhalil, proflákl neboli odkopal. A na vás ostatní, s nimiž mě spojuje úděl nekompetentnosti, mohutně volám: "Následujte mě! Na kolena, bratři! Uleví se vám i nám."

JIŘÍ RULF

"Jan Špáta je autorská osobnost - tvůrce - jeho práce má duši. Stojí za ní celou bytostí...Taková práce - takové hledání a riskování - má hodnotu. Jsou to blesky světla, inspirace a tak potřebná naděje. Ale stojí to zdraví, stojí to štěstí, stojí to život." (Evald Schorm)

Těžko říci, čím je víc - kameramanem, nebo režisérem. Nejblíže pravdě bude asi konstatování, že profese dokumentaristy mu šťastně umožnila spojit jedno s druhým co nejtěsněji, takže na jedné straně podstatnou část z jeho bohaté filmografie tvoří snímky autorské (více než osmdesát), na straně druhé i tituly, pod nimiž je JAN ŠPÁTA podepsán "jen" jako muž za kamerou - z poslední doby např. Miluj bližního svého a Svobodný člověk Václav Malý v režii manželky Olgy Sommerové -, nesou výraznou pečeť jeho pohledu.

Neboť alfou a omegou Špátova mistrovství je dar dívat se, vždy s úžasem takřka dětským, vždy jakoby poprvé, zároveň s ostychem a úctou diktovanými citem a nečekaně racionální důkladností. Kamera v jeho ruce zdánlivě fyzicky neexistuje, řemeslo chápe tvůrce jako naprostou samozřejmost, a dovádí je k brilanci, aniž na čistě formální postupy efektně poukazuje. Vše slouží myšlence, autenticitě, snímanému jevu a především člověku; je až s podivem, jak nenuceně, bez náznaku stylizace se Špátovi hrdinové zpovídají, ačkoliv sám přiznává, že kontakt nenavazuje právě snadno. "Na jedné straně mám v sobě touhu člověka pozorovat a komunikovat s ním, a na druhé straně jsem plný zábran. Nakonec jsem vždycky cestu našel, ale musel jsem svou přirozenou plachost překonávat..." Snad právě proto nenajdeme ve Špátových dokumentech publicistickou útočnost otázek a defenzívnost odpovědí, nýbrž lidskou vnímavost, sounáležitost a srozumění; snad právě proto, že je mu cizí póza okázalého hrdiny - "zuřivého reportéra", stal se tím skutečným, ztajeným, spojujícím lidskou slušnost s občanskou statečností - aniž by bylo nutné účelově glorifikovat např. jeho unikátní záběry ze 17. listopadu na Národní třídě, které se staly součástí (nejen) generační ankety Největší přání II.

Profesionální průpravu získal J. Špáta (narozen 1932) nejprve na Průmyslové škole grafické - obor fotografie, poté studoval kameru na FAMU a po absolutoriu (1957) pracoval ve zpravodajském filmu. Tady našel praktickou kameramanskou pohotovost a také spolupracovníky - režiséry, kteří zřejmě inspirovali jeho touhu po samostatném autorském filmu; jmenujme alespoň Evalda Schorma, s nímž Špáta natočil mj. Odkaz, Žalm, Zrcadlení ...

Počátkem 60. let nastává Špátova samostatná dráha, a vzápětí přicházejí i první ocenění, jejichž počet se dnes pohybuje kolem padesátky. Co se tematiky týče, režisérův zájem patřil stejně tak sociálnímu dokumentu jako snímkům o umění včetně portrétních medailonů, nevyhýbal se fenoménu sportu ani cestopisům; spolupracoval s televizí, točil i pro západoněmecké partnery - a čím křehčí, na první pohled beznadějné a deprimující či zase neuchopitelné a nevyslovitelné náměty volil, tím více se v jeho díle prosazuje nepatetické přitakání lidské síle a tvořivosti, pozitivní filozofii člověčenství navzdory okolnostem, nepoznatelným hranicím lidských možností, nad nimiž stojí spolu s divákem v obdivu ( Respice finem, Poslední dějství, Kreutzerova sonáta, Milujeme život, Variace na téma Gustava Mahlera, Vstaň a choď ).

Významnou kapitolu Špátovy tvorby představuje žánrově poněkud atypický, neboť anketní snímek Největší přání : jeho první verzi natočil v roce 1964, získal za ni mj. svou první cenu v Oberhausenu - a pak byla mozaika snů a plánů jednoho pokolení uměle "zapomenuta"; obdobný portrét dětí původních hrdinů začal točit koncem 80.let, aniž tušil, že se Největší přání II. stane do značné míry podobiznou generace "něžné sametové." Mimochodem, téže generace, s níž neváhá změřit své profesionální síly: v odbobí nářků nad zánikem kinematografie J. Špáta přiznává, že až dosud jsme žili příliš pohodlně, v podstatě na dluh, a nebojí se vstoupit do konkurence s mladými adepty dokumentární tvorby, dokonce to pokládá za zajímavé. Ne všichni dokáží dospět k takovému postoji - a ne všichni, pravda, mohou v rovné soutěži obstát.

Dokumenty J. Špáty nepředstavují pouhé záznamy sebeautentičtější reality, nýbrž výpovědi obrazné, od počátku přísně koncepční, vyjádřené často prostředky ryze uměleckými. Špátova oddanost profesi se může zdát až fanatickou - ale zřejmě jen taková dokáže zrodit skutečné dílo. "Měl jsem to štěstí, že se mou profesí stal film dokumentární, a protože dokumentární film a život jedno jsou - nebylo v mém životě události, která by nějak s filmem nesouvisela. Byl pro mne poznáváním, učil mě dívat se a vnímat, dopřál mi dobrodružství tvorby, ovlivnil mé lásky a přátelství, dal zakusit hořkost, trápení, zoufání a beznaděj i okamžiky největšího štěstí." Jen málo vyvolených si může dovolit předchozí prohlášení, aniž by byli podezíráni z laciných frází. Jan Špáta je jedním z nich.

MIRKA SPÁČILOVÁ

Foto archív KF

Vytvoříme z Irska domov pro lidi, kteří si cení materiálního blahobytu pouze jako základu pro čestný a spravedlivý život, pro lidi, kteří se museli spokojit s málem a přesto zasvětili svůj volný čas věcem ducha a kultury. Chceme, aby naše země byla laskavým domovem pro všechny. Chceme, aby si u nás hrály zdravé děti, aby mládež neznala pouze dřinu, ale také umění a sport, že chceme zemi, která dá moudrému stáří poctivé místo při záři večerního krbu. Irsko se stane vlastí lidí, žijících dle Božích přikázání a žijících proto, aby byli lidmi...

Eamon de Valera

Jsou to zajisté hezká a rozumná slova. Byla pronesena někdy roku 1926, za deštivého dubnového večera v městečku Connemara mužem, který pro většinu Irů znamená téměř totéž, co Charles de Gaule pro Francouze, nebo T. G. Masaryk pro nás. Ale jak přitom byl odlišný! Eamon de Valera byl, bezpochyby, vlastencem a revolucionářem, jehož jedinou vizí bylo jednotné Irsko, "od moře k moři", jak sám řekl. Navíc, nikdy nepodlehl žádné iluzi jakéhokoliv socialismu, a přitom by se nenašlo mnoho politiků, kteří by tak důvěrně znali lidskou bídu a měli takový smysl pro sociální otázky a skutečnou mezilidskou solidaritu. Jen cesty, kterými chtěl dojít ke svému cíli, byly často více než pochybené. Avšak nepředbíhejme.

Otcem irského nacionalismu nebyl de Valera.

A nestál ani u kolébky irského vlastenectví a národního sebeuvědomění. To bylo mnohem starší. Jména jako Henry Grattan, Theobald Wolfe Tone, lord Edward Fitzgerald nebo Daniel O'Connel jsou jmény irského národního obrození, jež probíhalo ve stejnou dobu jako naše - na konci osmnáctého a počátku devatenáctého století. Zastavme se na chvíli u posledně jmenované osobnosti, u Daniela O'Connela.

Se jménem tohoto katolického statkáře a tvůrce první politické strany v Irsku v moderním smyslu slova je spojen totiž ještě jeden pojem. Anglicky zní "repeal", čili odvolání. Ve zmíněném případě je míněno odvolání zákona o unii Anglie a Irska z roku 1801 a znovuzavedení autonomie. Dodejme k tomu, že unionistický zákon vytvořil kořen zla, jehož výhonky žijí a nesou své hořké ovoce dodnes. V důsledku tohoto zákona nesměl zastupovat Irsko v londýnském parlamentu žádný katolík, bez ohledu na majetek, vzdělání či postavení. Poslancem mohl být pouze člověk, jehož náboženským vyznáním byl protestantismus, a to v době, kdy asi devadesát procent obyvatel země bylo katolíky... Není divu, že O'Connelova "Loajální národní organizace za Repeal", jak zněl její celý název, po svém založení roku 1840 velice rychle získala popularitu - také proto, že byla nadkonfesijní a její činnosti se tudíž účastnili i protestanti, pokud se cítili být Iry. Manifestace v Malow, Mulaghmastu a Taře roku 1843 se svou půlmiliónovou účastí přivedly svět k úžasu a Irsko na pokraj povstání. Ohlas těchto událostí byl takový, že v Praze, tehdy ještě provinčním městě rakouského mocnářství, roku 1845 vznikla organizace, nesoucí rovněž název "Repeal". Scházela se v hostinci U zlaté váhy v dnešní Havelské ulici na Starém Městě. Se jmény členů českého Repealu - s Josefem Václavem Fričem, Vilémem Gaučem, Karlem Sabinou, Vincencem VávrouHaštalským, Emanuelem Arnoldem - se setkáváme jako s protagonisty revolučního roku 1848. Většinou na pražských barikádách. Krom toho, není náhodou, že se jedna z našich nejlepších satir proti absolutismu, Havlíčkův Král Lávra, odehrává v Irsku, ani to, že umělecký i politický život tehdejších Čech a Irska byl tolik ovlivněn neautentickými literárními památkami - v našem případě Rukopisy královédvorským a zelenohorským, v irském (stejně jako anglickém) Písněmi Ossianovými. Cesty malých národů si mohou být podobné.

Mohou být však také velmi rozdílné. Osudy Irska od poloviny čtyřicátých let minulého století byly mnohem pohnutější než naše. Osudovou ranou pro tuto zemi byl hladomor, způsobený bramborovou snětí v letech 1845 - 1847. Zahynulo při něm více než jeden a půl miliónu irských venkovanů. Další statisíce hledaly záchranu v emigraci, především v Americe. Počet obyvatel se snížil téměř na polovinu. Daniel O'Connel, který se snažil najít pro svou zemi pomoc u papeže, zemřel 15. května 1947 v Janově, aniž se kdy dostal do Říma. Spolu s ním zemřela naděje na poklidné vyřešení vztahu k Anglii i strana Repeal.

"... De Valera se k ničemu nezavázal, leč k tomu, že bude bojovat proti rozdělení Irska a že pokládá tento úkol za hlavní cíl svého života. Avšak vedle a kolem De Valery jsou v Irsku ještě jiné síly. Temné síly irského podzemí se obrozují rok od roku. Jsou-li jedny usmířeny, vyvstanou jiné. Od okamžiku, kdy byla smlouva podepsána, nebyl tam nikdo odevzdán soudu pro vraždu Angličana. V Irsku je celá tajná organisace lidí, které všechny spojuje stará zásada, že nebezpečí Anglie je příležitostí pro Irsko. Ba i De Valera, i když dosáhl obdivuhodných triumfů nad těmi, na něž tito lidé hledí jako na své dědičné nepřátele, jen těžko udrží tyto síly pevně na uzdě. Jakmile by De Valera prohlásil, že se snaží o přátelskou politiku k Anglii, viděli byste, jak by tyto síly ihned mohutněly a jak by nabývaly vrchu. Kdo by sám strkal hlavu do takové smyčky?"

(Winston Churchill v řeči proslovené v Dolní sněmovně dne 5. května 1938 k zákonu o Irském svobodném státě /Éire/

Česky zveřejněno in: Winston S.Churchill, Do boje, Praha 1946, s. 26)

"... Budeme neúprosně bojovat proti zrádcům Koruny - anarchistům, komunistům a katolíkům - což je totéž. Zároveň prosadíme bezplatné rozdělování mléka ve školách..."

(Pastor Ian Paisley, vůdce ulsterských protestantů, 1. července 1968)

"... Pak předstoupil na smrt další, s hlavou, kterou obyčejně skláněl, nyní vysoko vztyčenou, neboť Patrick Pearse už dal sbohem světu, třebaže dosud drží irskou Vlast za drsnou a půvabnou ruku a nechce se mu ji pustit, dal sbohem jezeru v lesích a vonícímu senu v lukách, sbohem historickým scénám v přírodních divadlech, sbohem zázračným klenotům dětských nápadů a her! Dříve než se kadeřavý pramínek dýmu z ústí pušek rozplynul, plamen šlehá znovu a Connoly, poslední ze ztracených vůdců, odchází ze řad živých a stává se mramorovým mementem. Irské Vlasti to škube tváří, když se znovu rozštěkají pušky, ale stojí pevně..."

(Sean O'Casey, Tluču na dveře, Praha 1966, s. 471)

"... Měli bychom v Irsku rozumět povaze anglického myšlení. Je v něm duch tělesnosti, obrácený k zemi. Je to myšlení nezušlechtěné, vulgární, opovážlivé a bigotní. Myšlení, pro něž je bohem břicho, jež však zároveň slovo břicho nesnáší. Je to myšlení, které považuje chtíč, pýchu a mamon za samozřejmé životní cíle, myšlení, které sahá po všech absurdních nápadech, od nejhrubšího darwinismu až k nejpošetilejšímu spiritismu, a doufá, že tak udusí ve svědomí hlas věčnosti - myšlení, které mu by představa církevního pastýře, ovládajícího své stádo skutečnou, účinnou a duchovní autoritou, připadala nepředstavitelně směšná."

(Z Cirkuláře katolické Maynoothské jednoty irské státní televizi, Baile Átha Cliath /Dublin/, 1969)

Každý ví, jaké oblibě se ve Spojených těší nejrůznější hnutí, protestní i podpůrné akce a kampaně. Nedávno se o svá práva začali hlásit také američtí tlouštíci se svým Hnutím za osvobození tlustých.

V první řadě usilují o navrácení původního, neutrálního významu slovu tlustý. Jde o popisné slovo, říkají. Špatné je na něm jedině to, že se začalo používat s úmyslem zraňovat a urážet. Tím, že se členové hnutí rozhodli běžně slovo tlustý užívat, vracejí mu běžný význam, jaký mají slova tenký, vysoký či krátký.

Zastánci hnutí také usilují o to, aby se přestaly užívat termíny nadváha a obezita. Obezita je podle nich urážlivý lékařský termín označující nemoc, a nadváha naznačuje, že existuje cosi jako správná váha, že optimální váhu může určit např. pracovník pojišťovny, když bude vycházet ze své vlastní představy o tom, jaká váha je ideální.

Podle mnoha váhových tabulek má přitom nadváhu čtyřicet procent všech obyvatel USA. A reklamy prosazují za ideál jen ty nejútlejší postavy. Příslušníci Hnutí za osvobození tlustých tvrdí, že takové standardy jsou umělé a nerozumné. Ve skutečnosti nosí více než třetina všech žen ve Státech velikost větší, než je pánská XL, tj.mimořádně velká.

Mnoho kultur po celém světě si tlustých lidí váží, argumentují dále příslušníci hnutí. Z antropologického pohledu je tloušťka adaptací na podnebí, je to rezervní zásoba živin, prostředek přežití, umožňující lidem přečkat sezónní hladomory a mimořádné události. Vždycky to byli tlustí lidé, kdo přežili, a to se týká mnoha etnických skupin, tvrdí příslušníci hnutí. Právě tyto geny se dědily a dědí. Z historie se hnutí dovolává příkladu Italů, východoevropských Židů, Mongolů či Eskymáků. Dokonce i v americké kultuře byli ještě před rokem 1920 tlustí lidé považováni za zdravé a krásné. Na hubené se pohlíželo jako na nemocné.

Amerika je zkrátka zemí mnoha názorů, hnutí a kampaní.

Podle zahraničních pramenů

-hah-

Zdá se, že jedním z největších magnetů naší turistiky se stává znovuobjevovaná Šumava. Záplavy lidí, ať už jsou to rodiny s dětmi, zapřisáhlí sportovci, houbaři či skalní trampové, se valí po silnicích, turistických značkách, po nově otevřených hraničních přechodech. Ochránci přírody se pracně snaží ubránit před nimi poslední kouty panenské krajiny. A přece zde můžeme narazit na rozsáhlá území, kde za závorou a za hranicí výstražných cedulí nepotkáme pomalu ani živáčka. Nepůjde však o přísně střeženou přírodní rezervaci, ale o pozůstatky rozsáhlých vojenských prostorů, skrývajících dodnes vandalství socialistické armády. Vandalství, které je však zatím stále poněkud zastíněné barbarskými pozůstatky dvacetileté činnosti armády sovětské

Do Dobré Vody, starobylé šumavské osady, nacházející se stále ještě ve vojenském pásmu, jsme se dostali na propustku s projektanty inženýrské a projekční kanceláře AANTEX, kteří zde připravují pro Správu národního parku a CHKO Šumava návrhy možného budoucího využití osady a jejího okolí.

Své jméno získala Dobrá Voda díky zázračné léčivé studánce, která tu vyvěrá u kapličky sv. Vintíře. V ní umístěný svatý obrázek se podle pověsti vrací vždy, když byl převezen někam jinam, na své původní místo. Není tedy divu, že zemědělská osada kdysi jen rozkvétala a stala se posléze jakýmsi malým turistickým městečkem. V okolí krajině se pak nacházely prosperující zemědělské usedlosti šumavského typu, postavené z mohutných, sroubených kuláčů, krytých proti nepříznivému podnebí typickými rozložitými střechami.

V této kdysi živé a půvabné osadě stojí dnes však jen několik dochovaných staveb, především poničený barokní kostelík se zpustlým hřbitovem, proslulá kaplička nad pramenem, fara, škola a dvě tři neurčité hospodářské budovy. Vše na sobě nese charakteristické stopy vojenské přítomnosti. Vesnice, čítající kdysi desítky domů a pozemků, má dnes v mapách jediné katastrální číslo, jako jedna velká stavební parcela. Z okolních samot se zachovalo pár trosek, na mnoha místech jsou stěží patrné zbytky základů dříve velkolepých statků, hájoven a mlýnů. Pečlivě, až úzkostlivě udržovaný je jen lesní zámeček Karlov, sloužící dnes jako luxusní rekreační zařízení armády.

V úvahách o budoucnosti Šumavy se Hartmanicím (nejbližší větší osadě), Dobré Vodě a okolí přikládá značná důležitost. Celé toto území by totiž v rámci ochrany šumavské přírody mohlo sloužit jako určité nárazníkové pásmo turistiky a zároveň i jako poslední záchytný bod civilizace před vstupem do přírody. Tak by znatelně odlehčilo současným přetíženým střediskům, jakými jsou například Železná Ruda či Strážný. V návrhu územního plánu pro tuto oblast se počítá s pozemky v Dobré Vodě i s ostatními zaniklými samotami při cestě na Novou Hůrku (dnes stále neprůjezdné) nejspíš pro vybudování šumavského muzea lidové architektury - "skanzenu". Vzhledem k tomu, že Šumava takové muzeum v přírodě zatím zcela postrádá, a díky jeho případné atraktivitě i nespornému kulturně - výchovnému přínosu se jeví záměr, podporovaný i správou národního parku, jako ideální. Předběžná studie AANTEXu ho pak upřesňuje a navrhuje vznik jakéhosi živého skanzenu - tedy zaniklých horských usedlostí i v Dobré Vodě, obnovených pro konkrétní vlastníky, kteří budou schopni nalézt cenným objektům vhodnou náplň, sladěnou i se specifickými potřebami turistiky v národním parku. Jednoduše řečeno, jde o návrat ke stavu, jaký zde byl už za 1. republiky - i tehdy si každý dům a každý statek přivydělával pronajímáním hostinských pokojů i jinými službami turistům. Muzeum lidové architektury by navíc umožnilo i záchranu mnoha bezprostředně ohrožených cenných objektů a dokumentaci těch dřív zaniklých. Díky soukromému využívání areálu by se pak značně snížily potřebné státní výdaje na vznik a údržbu tohoto živého muzea.

Jak jsme se však dozvěděli od starosty v Hartmanicích, pod které by zmíněné území mělo spadat, nezdá se zatím, že by armáda chtěla své državy v národním parku opustit, a tak se velkorysé a přitom promyšlené plány mění, bohužel, jen v papírové sny.

Na druhé straně Šumavy, ve Volarech, se do nedohledna odkládá řešení jiného, jen zdánlivě nesouvisejícího problému. Do městečka, jako jediného u nás, pronikla totiž kdysi svébytná alpská lidová stavební kultura a přinesla sem s sebou i horské seníky, rozeseté původně v ohromujícím množství na okolních lukách a stráních. Z původního počtu asi čtyř set cenných památek však už dnes stojí pouhých dvanáct - i ty ovšem ještě dodávají charakteristický ráz zdejší krajině a z památkářského hlediska tvoří velmi cennou historickou enklávu. Avšak i dvanáct posledních vysloužilců je na pokraji zkázy.

Statek Volary, kterému okolní pozemky a tedy i seníky patří, už několik let nesklízí ani seno z mnohahektarových luk, natož aby udržoval "zbytečné" hospodářské objekty. Pokud se tedy nenajde vbrzku řešení, což znamená nalézt především vhodného uživatele a investora, jsou seníky odsouzeny k zániku. Zatím se chystá pouze záchrana nejcennějšího z nich; za podpory obecního úřadu se ho ujmou rybáři, přestěhují ho k potoku na obecní pozemek a zřídí v něm rybí sádku. Přes značně absurdní řešení, kdy se ze seníku stane vlastně rybník, můžeme být rádi, že hodnotná roubená konstrukce zůstane vůbec zachována. Ostatní stavby na svou záchranu teprve čekají a nevydrží dlouho.

Jak by se právě pro tento případ hodilo, kdyby se už budovalo muzeum lidové architektury v Dobré Vodě! To by sice nepřispělo nijak konkrétně k záchraně památek na původním místě, jež by jistě byla nejvítanější, mohlo by však umožnit přinejmenším výstavbu kopií či transfer již beznadějných případů, umístěných pak třeba v jedné části muzea, reprezentující volarskou tradici. Tak by alespoň nezmizely ze světa docela.

Řešení naléhavých problémů se na Šumavě, a nejen na Šumavě, tedy dál odkládá. Vojáci nechtějí opustit hodnotné území a brání tak jeho vhodnějšímu využití. Státní statky zatím nemohou v rámci restitučních zákonů odprodat nepotřebné pozemky, na jejichž využití závisí i záchrana cenných památek. Existuje v takových případech vůbec nějaké operativní řešení, které by mohlo přijít včas a potřít neproniknutelnou administrativní bariéru?

MIKULÁŠ HULEC

Foto autor

Dobrá Voda - v idylickém prostředí sídlí stále ještě vojáci

Jeden z posledních volarských seníků Dobrá Voda

Káva není. Na jídelním lístku chybí skopové, z ryb se nabízí pouze smažené filé. Zato několikrát vepřové, uherský salám, šunka. V jaké jsme restauraci? Právě že v arabské, jak sděluje popisek na menu: Balkis, 1. arabský restaurant v Praze. Tady od stolu tvrdím, že nenaleznete v arabském světě od Perského zálivu k Atlantickému oceánu podnik, který by spíše než pokrm z všudypřítomných ovcí servíroval maso z nečistého prasete. ("A jsou vám zakázány zdechliny, krev, vepřové maso," praví Korán.) A kdyby snad některý arabský nemuslim takové menu přece sestavil, bez kávy by restauraci neotvíral ani na okamžik.

Středně velká místnost v tmavé červeni, deset stolů, ve vitríně několik orientálních kovových a proutěných výrobků, na zdi kobereček se sfingou, zkřížené meče, obrázek Panny Marie a svatého Jiřího s nápisem "Pane, chraň toto místo" v arabštině. Že by restauraci provozoval arabský křesťan?

Pět korun platí host za couvert; příbory, jež používá, pocházejí z různých, navzájem velmi nepodobných sad a stůl pokrývá ubrus, z něhož předchozí popel byl jen nedbale setřen. Místo naříkavého hlasu východních smyčců a libanonské či egyptské zpěvačky zní z reproduktorů stupidní Europe 2. Autentickou arabskou restauraci ze všeho nejvíc připomínají nádoby s umělými květinami.

Nabídka pokrmů bohatá, arabská jídla jako by tu byla vlastně navíc, přidaná do běžného jídelního lístku. Protože se chci najíst arabsky, zkouším právě jen tato.

Ze šesti studených předkrmů připadají v úvahu dva: zapékané lilky (49.00 Kčs) a HOMOS (30.00 Kčs), přesněji řečeno hummus, s vysvětlivkou "arabská hrachová kaše". Béžová hmota na dezertním talířku s loužičkou oleje uprostřed vypadá jako opravdový arabský hummus, nezbytná součást každého blízkovýchodního předkrmu. Jenže skutečný hummus se dělá nikoli z hrachu, ale z cizrny a dalších příměsí a chuťový rozdíl je znatelný. Totéž platí pro FALAFEL (20.00 Kčs), popsané jako "hrachové placky smažené v oleji", jeden ze tří teplých předkrmů. Chlebová placka, nutný doplněk hummusu i všeho dalšího, existuje sice na lístku (8.00 Kčs), ve skutečnosti ne.

Po dobré polévce ŠURBET ADAS (světlý krém z arabské čočky, 15.00 Kčs), zajímavě kořeněné mletým kmínem, pomíjím výše zmíněnou rybí rubriku jídelního lístku a hledám mezi teplými pokrmy.

Není arabské restaurace bez kabábu. Tady lze vybrat ze dvou, ochutnávám ŠIŠ KEBAB (3 druhy masa na špízu, orientální salát). S tím, že ani jedno ze tří mas není skopové, jsem se už vypořádal. Že tři okořeněná a opečená sousta snad hovězího a kuřecího masa a jater, provázená okurkovo-rajčatovo-paprikovým salátem, stojí nehorázných 99 korun, vyřizuji teď.

Lákavá se na lístku zdá BAMIA (75.00 Kčs) čili okra, zelenina, jež se jinde u nás nepodává. Drobné zelené lusky by měly plavat v červené omáčce, lehce zahuštěné slizem, který lusky vypouštějí. Tady jsou výrazně sušší a promíchány s nudličkami masa chuťově odkazují kamsi ke konzervovanému hovězímu ve vlastní šťávě.

Místo arabských cukrovinek, tak výrazné a specifické součásti oné kuchyně, nabízejí se palačinky (29.00 Kčs) či zmrzlina (22.00 Kčs). A arabský čaj v podání restaurace Balkis? Lžička čajových lístků ve sklenici zalitá vroucí vodou...

Možná je Balkis první náhražka arabského restaurantu, možná ani to.

Restaurace Balkis

Koněvova 222

130 00 Praha 3

telefon 821277

otevřenopondělí-sobota 12.00- 1.00

neděle13.00-23.00

36 míst

TOMÁŠ SMETÁNKA

Znal je i řidič autobusu Konstruktivy, když sjížděl rakouskou Hochalpenstraße z Großglockneru? Jeho práce není jako každá jiná: má v rukou životy cestujících i těch, které jeho autobus může ohrozit. I svůj vlastní. Chráněn jen pouhým plechem přídě vozidla nese svou kůži na trh silničního provozu a zřejmě na to ani moc nemyslí. Jinak by leckterý z nich nejezdil jak jezdí a mnohý dokonce ani za volant nesedl: technický stav autobusů volal do nebe už dávno, všichni to jaksi věděli a přesto se mnoho nedělo. Vždycky to tak je - dokud se nic nestane.

Po bitvě každý kaprál generálem a tak prý už (?) od 1. ledna 1992 budou moci jezdit do ciziny jen autobusy splňující evropské předpisy. Doma se však bude zřejmě mhouřit oko jako dosud. Jakoby se doma smělo spíš zabíjet. A také to přijde podstatně levněji.

Stejně by stálo za to vědět, na kolik nás - zdůrazňuji NÁS - všechny nakonec ta nešťastná havárie přijde. Pojišťovna ji jistě zaplatí, ale z našich peněz: nemá totiž žádné své vlastní. Náhrady hradí z prostředků, které si pojištění, v našem případě motoristé, sdružili, pro případ, že se někomu v silničním provozu něco stane. Když jich bude málo, pojistné se prostě zvýší. Takže si přidáme. I na havárii v Alpách.

Přirozeně že nejde jen o peníze, ty jsou nakonec to poslední. Fascinuje nedbalost, s níž kdosi někde v dílně upevní převodovku a vůbec ji neodborně opraví, protože i na polovině šroubů nějak drží, a vůbec, "je to dobrý". Kdo by se s tím za ty peníze trápil. Je to dobrý, mělo by být v naší národní hymně, kdyby si byl František Škroup dal víc práci a nebyl odtržen od pracujících. Provozovatel konstruktiváckého autobusu bude prý trestně stíhán - ale to přece vůbec nejde: stíhán bude některý konkrétní pracovník, snad automechanik, jeho mistr, a tím věci skončí. Kdoví, bude-li odsouzen, co se najde objektivních potíží, co výmluv, co neznalosti. Jednou z nich je i neznalost trestního rizika: "Kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti."(~ 180/1 tr. zákona).

Je-li při tom způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt nebo porušena uložená důležitá povinnost, případně způsobena značná škoda, stoupá sazba trestu odnětí svobody až na tři léta. Jeden až pět roků odnětí svobody hrozí pachateli, který při současném porušení důležité povinnosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo škodu velkého rozsahu. A konečně tři až deset let, jde-li o těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob.

Náhoda rozhoduje, bude-li třeba právě řidič autobusu moci dostat "podmínku". Soudní praxe zpravidla usuzuje na právní kvalifikaci podle posledního čtvrtého odstavce ~ 180 tr. zákona, jestliže jde o těžké zranění nebo smrt více než tří lidí. A pak stačí, když lékař nechá čtvrtého zraněného v pracovní neschopnosti místo pět a půl jen trochu déle než šest neděl. A už je z toho těžká újma a obžalovaný řidič se s překvapením dozví, že spodní hranice jeho trestní sazby jsou tři léta. Samozřejmě, že už ze zákona nepodmíněná. Když na něj bude soud opravdu hodný, posedí si jen tři roky.

Už je slyšet přísný výklad zákona, že to tak úplně není, že měřítko pracovní neschopnosti není rozhodující, že se naopak určuje skutečná délka poruchy zdraví a že stupeň společenské nebezpečnosti a mnoho dalšího ... Jenomže každodenní všední praxe je prozaičtější. I řidič autobusu by s ní měl počítat. Riskuje nejméně tři roky své vlastní svobody pokaždé, kdy usedá za volant, tak jako jiný za psací nebo zmrzlinový stroj. Rozdíl je v tom, že se řidič autobusu nemusí už domů vrátit: zůstane-li naživu, ještě může nakonec skončit ve vězení.

Asi nejde s takovým vědomím konat žádnou práci. Asi ale také nejde s takovým rizikem na ně nemyslet. Nebo vlastně jde. Jinak by nemohl být řidič autobusu pražské linky odsouzen za usmrcení starého chodce na Palmovce, jehož zabil ve všední den odpoledne osmdesátikilometrovou rychlostí při zběsilé jízdě prázdného autobusu po tramvajových kolejích vlevo od refýže. Jinak by jiný řidič autobusu nemohl plný cestujících sjet z trasy a pronásledovat vétřiesku se zapřaženou maringotkou a narazit do ní jen proto, že ho nechtěla dost ochotně pustit ze zastávky. Jinak by si prostě autobusáci dávali víc pozor: na druhé i na sebe. Na svou jízdu i na technický stav svého vozidla. Oni se budou koneckonců zodpovídat za hrůzy, které se stanou. Oni budou ležet na operačním stole, kde už nebudou patřit k těm největším a nejtěžším jako na silnici. Oni budou sedět - a jak osaměle - na lavici obžalovaných. Řídit autobus je nóbl řemeslo. Řidič autobusu je PAN ŘIDIČ. Vozí to nejcennější a mělo by to na něm být vidět, i když jde pěšky. Jistě by měl mít potřebné podmínky, odpovídající peníze. Ale kdo je opravdu má? Docela určitě by však neměl sedat do autobusu, který není v pořádku a docela určitě by mu ani nikdo takový autobus neměl předat. Nemá-li sám dost vnitřní síly se tomu vzepřít, měli by ji najít všichni společně. Ve vlastním i všeobecném zájmu.

KAREL FRIML

Povídejme si dneska o té části bytu, kam sice návštěvy nevodíme, ale kam většinou stejně na skok zajdou - o sociálním zařízení. Koupelna a WC, dvě malé místnůstky, v některých bytech spojené v jednu, bývají při zařizování popelkou. A zcela neprávem, protože věřte nebo nevěřte, právě podle tohoto zařízení se posuzuje naše celková kulturnost. Ale co naše, doslova celých národů. A přitom jak málo péče mu někdy věnujeme.

Ten, kdo si potrpí na pěkné bytové zařízení, může se tady doslova vyřádit, protože páni architekti zejména v panelových domech pro nás vytvořili něco mezi sklepem a výtahem, něco, co sice splňuje požadavky hygienické, ale zdaleka ne estetické. Proto spousta lidí panelové jádro bourá a přestavuje nebo jinak předělává. Nejméně nákladné je vylepšení pomocí samolepících a omyvatelných tapet. Na trhu je jich poměrně bohatý výběr. Drží slušně, ale podklad se musí napřed odmastit. Musíme však počítat s tím, že za čas se tapeta stejně začne ve spojích odloupávat. Lepší, i když nákladnější, je obložit sociální zařízení obkladačkami. Jsou případy, že si lidé koupelnu zvětšují třeba na úkor předsíně nebo komory a pak obklady udělají při jedné práci. Docela dobře vypadají stěny obložené až ke stropu, zejména pak za vanou nebo za sprchových koutem. A když už děláme takovou velkorysou přestavbu, je vkusné a hezké i položení dlažby na podlahy ve stejném odstínu, jaký je na stěnách. Rozhodně však nelze použít stejné druhy kachlíčků - na zem patří dlaždice s jinou povrchovou úpravou.

Jakou volit barevnost? Zvláště v malých koupelánch jsou vhodné světlé odstíny, které prostor opticky zvětšují. Často jsme svědky velmi nápadných vzorů - jsou to různé květy nebo ornamenty, ale podle mého názoru jsou nejlepší jednobarevné obklady nebo s co možná nejméně nápadným designem. Proč? Snad v žádné jiné části bytu není na očích tolik drobných předmětů, jako jsou pěny do koupele, šampóny, krabičky s krémy, pestré ručníky apod. K dostání jsou dneska ve velkém výběru a ve vkusném balení, tak proč je nevystavit. Nejlépe však působí právě v jednoduché koupelně. Pokud jsou kachlíčky pestré, nevynikne ani jedno ani druhé, celek je roztříštěný.

Co se týče údržby obkladů, nenechme se mýlit představou, že na tmavých není špína vidět. Právě naopak. Obložíme-li stěnu černými kachlíčky - potřebují velký prostor a pak vypadají velmi pěkně - připravme se na to, že po zaschnutí na nich každá kapička bude vidět, protože zbělá.

Poslední dobou si lidé oblíbili obkládat koupelny dřevem. Měli bychom je ale používat jen tam, kde máme přímé větrání, tedy okno. Dřevo je nutné ošetřit vodovzdorným nátěrem a povrch ještě přetřít lakem. Totéž platí o obkladovém korku, který se prodává buďto v rolích nebo v nařezaných čtvercích a poměrně dobře s ním také můžeme vyrovnávat různé nerovnosti.

Ve vícečlenné rodině se osvědčuje dát do koupelny dvě umyvadla. Předpokládá to ovšem mít na ně dostatek prostoru. Zamezíme tím nervozitě zejména při ranním spěchu. A když už mluvíme o větších koupelnách, přimlouvám se i za bidet, který díky úspornému řešení sociálního zařízení v posledních letech upadl v zapomnění. Škoda.

Zmínili jsme se o tom, že v koupelně máme spoustu malých drobností, potřebných k denní hygieně. Proto by zde neměl chybět dostatek poliček. Můžeme použít tzv. drátěný systém, který je zhotoven z kovu potaženého plastickou hmotou, aby nekorodoval. Ještě lépe vypadají takové poličky z chromu. Když je doplníme krásnými chromovanými bateriemi a vodovodními kohoutky, budeme mít koupelnu jako ze žurnálu. Koupit si dnes můžeme už i pákové baterie nebo dokonce masážní, u kterých lze nastavit sílu proudu vody, takže si můžeme doma dávat zdravotně účinné skotské střiky. Připravme se ale na to, že taková jedna krásná vanová baterie stojí i čtyři tisíce korun. Vycházíme-li však z toho, co bylo řečeno na začátku - že totiž sociální zařízení je vizitka naší kulturní úrovně a že toto zařízení instalujeme prakticky jednou za život, pak by se na něm nemělo šetřit.

Místo poliček do prostoru můžeme využít niky, popřípadě si takový výklenek dodatečně sami vytvořit vyzděním a obložit jej stejnými obklady jako stěny. Vyžaduje to však perfektního a precizního obkladače, protože řezání dlaždiček je svým způsobem umění. Údržba je pak velice jednoduchá a police působí esteticky. Nebojme se toho, že hodně okachlíčkovaná místnost bude vypadat jako uzenářství nebo řeznictví. Barevné doplňky tento dojem okamžitě smažou.

Zmiňme se ještě o pokrytí podlahy. Je nepříjemné vylézt z vany a stoupnout si přímo na dlaždice. K umyvadlu a vaně proto patří předložky, které lze snadno vyprat a vysušit. Nikdy nepoužíváme koberec ode zdi ke zdi. Ten by nám nejspíš velice brzy zplesnivěl. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme v koupelně bosýma nohama, byl by zároveň líhní kožních onemocnění, kterých se jen těžko zbavujeme.

HELENA EISELTOVÁ

Nedávno jsem v rozhlase vyslovil názor, že budeme dále chudnout, než se nám začne vést lépe, a vůbec jsem vedl pesimistické řeči. Pan redaktor Ota Nutz, který mě pozval do své kavárny u Kische, chtěl slyšet něco pozitivního, i trošku povzbudivého, neřkuli snad doporučeníhodného pro ty posluchače, nad nimiž se hroutí klenba nebeská, již pro mnohé představuje jejich životně navyklé pracoviště.

Uvažoval jsem pak, milý čtenáři, takto: Kdyby se bortil můj podnik, začal bych se zajímat o soukromé podnikání. Ale napřed bych se na to připravil duševně. V představě bych si ozkoušel, jak by mi pasovala podnikatelská zástěra. Uvažoval bych: "Kdybych byl podnikatelem, tak bych dneska musel... a pak bych mohl... a nesměl bych zapomenout na..." V americké psychologii se tomu říká vizualizace, tedy jakési vykreslování toho, jak bych v určité situaci jednal.

Jen tak zkusmo bych udělal i několik prvních kroků k založení podniku. Zašel bych na soud a pořídil si výpis z trestního rejstříku. Zašel bych na magistrát a vyzvedl si příslušný formulář. Přemýšlel bych, jakou podnikatelskou činnost registrovat. A pak bych utratil 12O Kčs za identifikační číslo zvané íčo. Jen tak zkusmo. Abych viděl, jak mi to pasuje, jestli se už zkraje nezalykám nejistotou .

A jakou že podnikatelskou činností bych se měl zabývat? Znám veliké americké počítačové podniky, které mladí lidé s vynikajícím nápadem zakládali (doslova!) v garáži. Nojo, ale já o počítačích nic nevím, takže tahle branže to nebude.

A která tedy? Když já nic neumím!

Každý z nás toho umí víc, než si uvědomuje. To, co umí nejlépe, však pokládá za tak samozřejmé, že ho hned nenapadne, že by se s tím dalo podnikat. Ale na příkladu tří soukromníků dneska ukážu, že podnik se dá postavit i na práci, kterou umíme všichni, na činnostech, k nimž nás doma od malička vedli .

Tak v Praze na Můstku vysedává již druhou sezónu pan Petr Jirásek, který podle svých vlastních slov začal vloni uskutečňovat starý americký sen. Stává se milionářem; začíná ale jako čistič bot.

Jeho počínání je mi sympatické hned z několika důvodů. Za prvé, neštítí se hrubé práce. Dnes by ledaskdo chtěl zbohatnout nějakým podfukem či švindlem (však jsem o jednom takovém psal právě minulý týden). Lidí, kteří se snaží zbohatnout vlastní prací, je třeba si vážit. Za druhé, pan Jirásek má pozoruhodné marketingové metody. Rozeslal například dopisy členům vlády, prezidentovi, diplomatickému sboru a dalším důležitým lidem (dobře věda, kdo hlavně musí mít blyštivé botky), a nabídl jim své služby, případně i se slevou. Je to originální - a vydělalo mu to přinejmenším zmínku v tomto sloupku. A za třetí, poskytuje službu, která mi jinak v Praze chybí: boty si čistím velice nerad.

Chybí mi i jiné služby. Jsa starším mládencem, postrádám spolehlivou prádelnu. Ano, Osvobozená domácnost, ale: tam si představují, že "expres" znamená týden. Když řidič náhodou strčí prádlo do špatného (neexpresního) oddělení, jsou z jednoho týdne hned tři. Téměř všechny jejich sběrny si dávají dovolenou ve stejnou dobu. Vyžehlené košile by si člověk nejraději nechával přežehlit - kdyby měl kde. O osudech sběren po privatizaci nebudu ani mluvit. A tak jsem se zaradoval, když jsem se z tisku dozvěděl, že manželé Novákovi si v Břevnově otevřeli prádelnu soukromou. Perou o něco rychleji než OD. Košile žehlí lépe, a řidič mi zakázku nepoplete. Jsou ovšem o něco dražší. Přeju Novákovým, kteří už vědí, že zákazník rád zaplatí za kvalitu, aby se jim prádelna rozrostla v celý prádelní řetězec.

Naposled se chci zmínit o panu Tomáši Pražákovi. Je to mladý, ještě ne třicetiletý člověk (což samo o sobě je povzbuzující), který si ještě před revolucí založil vlastní uklizečskou firmu. Od té doby se mu firma rozrostla do nebývalé šíře: roční obrat má sedmiciferný. Uklízí nemocnice, letiště a podobně veliké objekty.

I podnik pana Pražáka je mi sympatický proto, že klade velký důraz na kvalitu. A zase, je dražší než konkurence. Vyplatí se to: primář jedné velké pražské nemocnice se nechal údajně slyšet, že si služby pana Pražáka vyžádá nanovo přesto, že konkurence by byla levnější - protože za páně Pražákova uklízení se mu v nemocnici výrazně snížil výskyt postoperačních sepsí. Aby primář pochválil uklizeče - to už je co říci!

Dělat uklizečskou práci, kterou často pokládáme za podřadnou, tak kvalitně, že člověk může být pyšný na své dílo - to je úspěch. A další úspěch je sám růst firmy. Před pouhými dvěma - třemi lety začínal pan Pražák s malým kapitálem. Jeho organizační schopnosti, neustálé investování zisku do strojového parku, šikovná marketingová strategie a samozřejmě pracovní doba měřená v nekonečných hodinách mu umožnila z malého provozu v kůlně vybudovat přímo uklizečskou velmoc.

Odvahy k podnikání nabydu už vizualizací, jak by mi ta podnikatelská zástěra padla, a více pak při promýšlení příslušných formulářů. Až se rozpadne podnik, ve kterém pracuju, nebudu se bát taky si nějakou kůlnu najít.

Kůlna: naše obdoba americké garáže. Čištění bot, praní, uklízení: naše obdoby kalifornských počítačů. Miliónový podnik však lze vybudovat na práci jakékoliv - zejména, dělá-li se kvalitně.

KAREL KOVANDA

Ruská básnířka NATALJA GORBANĚVSKÁ (od roku 1975 žije ve Francii) je jednou ze "sedmi statečných" moskevských demonstrantů proti sovětské okupaci Československa z 25. srpna 1968. Následující rozhovor vznikl po čtrnáctidenním letním pobytu paní Gorbaněvské v Československu.

S jakými představami jste k nám přijela a nakolik se shodovaly s realitou?

Rozvoj ekonomiky postupuje poměrně rychle, škoda ovšem, že to nejde ještě rychleji. Doufala jsem, že Československo díky tradiční kultuře práce (dnes chápu, že se v tomto ohledu zřejmě dost přehánělo) dokáže to, co v ostatních "bratrských" zemích zadrhává: rychleji překoná potíže a s co nejmenšími ztrátami přejde k tržnímu hospodářství. Současné období je bezesporu nejtěžší, což vede k různým překvapením na politické scéně.

Kupuji ve Francii vaše noviny, jenže jedna věc je sledovat dění z tisku a jiná, když sama chodím po pražských a bratislavských ulicích. Rádá se rozhlížím kolem sebe. Moje oči cizinky možná vidí to, čeho si vy, tuzemci, už dávno nevšímáte. V Praze mě například zmrazila cedule "Parkování vyhrazeno pro dva vozy ÚV SSM" . SSM je dávno zrušený, ale vyhrazený prostor na jejich auta čeká... Svědčí to přinejmenším o jisté nepečlivosti.

Poprvé jste byla v Praze v srpnu 1990. Zaznamenáváte změny?

Praha ožila. Přibylo zahraničního zboží i turistů. Vaše krásné město se stává skutečným evropským velkoměstem. Krátce jste navštívila i Bratislavu.

Bratislava se mi moc líbila. Ale první, co mě praštilo do očí, bylo heslo "Bratislava - město míru" . Říkala jsem si: co je to za nesmyslný slogan z předlistopadových časů? Pak jsem se náhodou dopídila jeho původu, což mě silně rozezlilo. Jako magnet mne přitáhla nádherná budova Městského muzea. Sotva jsem vešla dovnitř, uviděla jsem vitrínu s diplomem: Světová rada míru udělila v roce 1986 za blíže nespecifikované zásluhy Bratislavě hrdý titul "město míru" . Diplom podepsal Romeš Čandra, předseda Světové rady míru. Je všeobecně známo, že tato "rada" je sovětská agenturní organizace, a Romeš Čandra že je starý známý agent.

Agent KGB?

Směle miřte výš, k zahraničnímu oddělení ÚV KSSS. Z neznámých důvodů si tu všichni myslíte, že vrcholem sovětského zla byl vždycky KGB. Toť hluboký omyl. Vrcholem vždycky byl ústřední výbor strany. Od dob, kdy se Stalin ztotožnil se stranickým vedením, byla státní bezpečnost "železnou pěstí strany" , její "trestající rukou" . Chtěla jsem ale říci, že znechucena Čandrovým diplomem jsem si bratislavské muzeum neprohlédla. Proč ten diplom dosud neodstranili?

Možná z nevědomosti.

Připouštím, že řadový slovenský muzejní pracovník neví, co se skrývá za Světovou radou míru. V Československu zřejmě nevycházela literatura, odhalující všechny ty mezinárodní špionážní organizace. Proto v Praze setrvává Mezinárodní svaz studentstva a Mezinárodní organizace novinářů. Československá vláda se nejprve usnesla, že je vysídlí, ale pak svoje rozhodnutí zrušila. Chybějí asi jednoznačně cílené tlaky. A možná i stoprocentně ověřené informace.

Pravda je ovšem taková, že například Mezinárodní svaz studentstva byl organizací, řízenou "cizí velmocí" . Na podrobnosti nechť se československá vláda zeptá Pelikána, který stál po jistou dobu v jeho čele. Do stejného pytle patří i Mezinárodní asociace právníků-demokratů se sídlem v Ženevě.

Jak vidíte po návratu z Bratislavy vztah mezi Čechy a Slováky?

Sdílím názor Alexandra Zinovjeva o tom, že takzvaný nacionalismus je téměř vždy podmíněn sociálními příčinami. Nacionalismus u vás nečekaně vybujel vinou sociálního napětí. A není náhoda, že na rozdíl od západních pravicových nacionalistů se na Slovensku ozývají levicoví nacionalisté; potvrzuje to souvislost sociálních a národnostních problémů. To ovšem neznamená, že se stavím proti obraně národnostních zájmů; má na ni právo každý národ, včetně toho nejmenšího. Existuje ovšem i pseudoobrana těchto zájmů, která je výhodnou zástěrkou pro sociální záležitosti - a odtud je velmi blízko k nenávisti. Dnes totiž už nemůžete ukázat prstem na viníka sociálních nedostatků, všechno je mnohem složitější než dříve, leckomu se ale stýská po pohodlném tvrzení: "Za všechno špatné mohou ONI..." Myslím, že už jste za vrcholem výbuchu vášní, a pan Mečiar že je za vrcholem své popularity. Je mi líto, ale jeho hvězda nejspíš pohasla navždy. Lidi nejsou hlupáci, a i když určitá vrstva obyvatelstva podlehne na čas masové hysterii, zdravý rozum nakonec přece jen zvítězí.

Zůstane tedy Československo jedním státem?

Myslím, že ano. Je-li ale většina Slováků pro samostatnost, nemá cenu obě republiky násilně slepovat. Jsem důslednou zastánkyní práva národů na sebeurčení.

Co říkáte tomu, že se čeští a slovenští komunisté nenápadně, ale vytrvale sjednocují?

Vím, že frakce komunistů v parlamentu je dnes největší, což ovšem neznamená, že komunisté získají většinu ve volbách. Rozpad Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí považuji za zcela přirozený: na tak široké a neurčité základně nelze vést parlamentní činnost. Pozice se začínají krystalizovat. Přechod k tržnímu hospodářství předpokládá několik těžkých let, doufám ale, že Češi a Slováci během té doby nezapomenou, kdo to byli komunisté... Rozhodně bychom neměli zapomínat na to, že komunisté vždycky usilovali o jediný cíl: o moc. Osobně souhlasím s těmi Poláky a Čechoslováky, kteří hovoří o nezbytnosti dekomunizace, obdoby někdejší německé denacifikace. Jsem i pro obdobu Norimberského procesu, ale bez rozsudků, ty by měly být jen morální: žádné šibenice ani vězení, nýbrž důsledné zveřejnění jmen všech viníků. Když jsme v Moskvě v šedesátých letech fantazírovali o tom, "co s nimi potom udělat" , dospěli jsme k názoru, že by žádný z nich neměl mít už nikdy nikoho pracovně podřízeného. A rozhodně by se neměli pouštět do parlamentu.

A pokud jde o majetek komunistů?

Když jsem tu bylo loni v srpnu, ve všech novinách jsem četla jméno Slušovice. Přijela jsem po deseti měsících a zase všude narážím na Slušovice. Tady snad pomůže jen recept našeho kamaráda disidenta Eduarda Kuzněcova, který říkal: "Dust na ně!"

Co je Dust?

Prášek proti štěnicím. JANA KLUSÁKOVÁ

Ilustrační foto František Dostál

(12. - Rétiho hra)

Slíbený výběr dvanácti běžných zahájení šachové partie uzavřeme jedním, jež je pojmenováno po našem šachistovi. Jmenuje se Rétiho (někdy též Réti-Zuckertorova) hra a autor byl nejsilnějším hráčem Československa dvacátých let. Richard Réti patřil k předním poválečným světovým velmistrům, kteří bojovali proti přílišnému dogmatismu v pojetí boje na šachovnici a snažili se hledat originální systémy zahájení.

Úvodem k Rétiho hře je tah 1.Jf3. Bílý se nesnaží obsadit centrum hned pěšci, jak velí klasické poučky, ale snaží se je kontrolovat spíše figurami. Na logickou odpověď černého 1.... d5 pak následuje podkopání jeho opěrného bodu tahem 2.c4. Černý pak může pěšce vzít, ale po 3.Da4+, 3.e3 nebo i 3.Ja3 jej stejně neudrží. Další možnosti jsou 2.... d4, nebo konečně držení bodu d5 tahy 2.... e6 či c6. V následujícím zpravidla rozvážném pozičním manévrování bílý často užívá bočního vývinu střelců tahy g3 či b3. Rétiho hra nezřídka přechází do jiných zahájení - dámského gambitu nebo anglické, či některé z indických her, pokud černý hraje v 1. tahu Jf6.

Jako typickou ukázku si uveďme slavnou partii samotného autora z velmistrovského turnaje v New Yorku 1924.

RÉTI-BOGOLJUBOV

1.Jf3 Jf6 2.c4 e6 3.g3 d5 4.Sg2 Sd6 (Černý předchází snaze bílého kontrolovat bod e5 figurami, jak Réti rád činil.) 5.0-0 0-0 6.b3 Ve8 7.Sb2 Jbd7 8.d4 c6 9.Jbd2 Je4? (Důsledné bylo 9.... e5.) 10.Jxe4 dxe4 11.Je5 f5 12.f3! (Nyní černý neudrží pe4 v silném centrálním postavení a naopak bude mít starosti s oslabeným pěšcem e6.) 12.... exf3 13.Sxf3 Dc7 (Kdyby chtěl černý přejít tahy 13.... Jxe5 14.dxe5 Sxc5+ s dalším Dxd1 do koncovky, zůstalo by mu stísněné, zcela pasivní postavení.) 14.Jxd7 Sxd7 15.e4! e5 (Zbavuje se slabého pěšce, ale umožňuje soupeři zahájit silný útok na nepříliš bezpečný útulek černého krále.)

16.c5! Sf8 17.Dc2 exd4 18.exf5! Vad8 19.Sh5! Ve5 (Bogoljubov doufá, že se následující výměnnou kombinací dostane z nesnází.) 20.Sxd4 Vxf5 21.Vxf5 Sxf5 22.Dxf5 Vxd4 23.Vf1 Vd8 (A skutečně se zdá, že měl černý pravdu. Materiál na šachovnici je nyní v rovnováze, zůstali dokonce nestejní střelci jako obvyklý remízový činitel a černému na první pohled nic nehrozí. Náš velmistr však kalkuloval znamenitě.)

24.Sf7+! (Ani tento šach není zdánlivě černému nebezpečný. Jenže...) 24.... Kh8 - viz diagram!

25.Se8!! (Skvělý úder. Vezme-li černý střelce, je po 26.Dxf8! mat. Mat na osmé řadě černý dostane i po ústupu střelce či jeho krytí králem nebo dámou. Proto Bogoljubovovi nezbylo než partii vzdát. )

Jako obvykle ještě pár slov k "chytákům" v tomto zahájení. Po 1.Jf3 d5 2.c4 dxc4 jsme si už řekli, že bílý může dobývat obětovaného pěšce zpět tahem 3.Ja3. Černý má pak zajímavou možnost 3.... e5!? a nyní by po 4.Jxc4? e4! obrátil bílou jízdu k neuspořádanému ústupu. Bílý tedy hraje 4.Jxe5 a nyní po 4.... Sxa3 si musí dát pozor, aby hrubou chybou 5.bxa3?? nepřišel po 5.... Dd4! o figuru. Správné je 5.Da4+, ale po jedovaté odpovědi 5.... b5! nelze 6.Dxb5?, neboť po 6.... c6! 7.Jxc6 Jxc6 8.Dxc6+ Sd7 9.De4+ Se7 se bílý opět nedopočítá jedné z lehkých figur. Musí tedy odpovědět 6.Dxa3 Dd5 7.Df3! s přibližně vyrovnaným postavením.

O fontáně di Trevi v Římě se traduje, že vhodíte-li do ní penízek, určitě se do Říma ještě jednou vrátíte. Nyní byla fontána zrestaurována a turisté jsou žádáni, aby do ní peníze neházeli a neničili tak tuto zajímavou historickou památku.

Někteří Italové si však myslí, že nejlepší by byl nápis: "Prosíme vás, turisté, už se sem nevracejte." Dny, kdy Italové byli nadšeni pohledem na ulice přeplněné turisty, jsou už nenávratně pryč. V sezóně musí totiž bojovat s nedostatkem místa na ulicích, které se každý rok zaplní zhruba 116 milióny zahraničních turistů. Postoj Italů k této masové invazi záleží na tom, jak jsou na turistickém ruchu zainteresováni. Velká část Itálie je téměř nemocná z "turistického průmyslu" a Italové oplakávají ztrátu těch turistů, kteří opravdu doceňovali unikátní kulturní dědictví jejich země.

Obyvatelé turisticky nejpřetíženějších měst, jako je Florencie a Benátky, křičí "už dost" a žádají po svých radních, aby se pokusili zajistit kontrolu počtu turistů proudících do Itálie.

Hlavní antituristickou kampaň vede Capri, které svou nádhernou vegetací a slunečným počasím vábí na vrcholu sezóny přes 10 000 návštěvníků denně. Domácí obyvatelé ostrova vzpomínají s láskou na dny, kdy jejich ostrov byl převážně útočištěm pro expatrioty, umělce a excentriky. Starosta ostrova Capri vyhlásil válku hlavně jednodenním výletníkům. Od května platí nařízení, že všichni turisté, kteří zablokují ulice nebo hlavní náměstí, kde se obvykle zastavují, aby si prohlédli pamětihodnosti, mohou být strážníky pokutováni až do výše 8OO dolarů. Soukromé jachty mají povolený vjezd do přístavu jen v určité dny. Ale není to první sezóna, kdy byla na Capri vyhlášena tato opatření. Již před dvěma roky se správní rada rozhodla pokutovat turisty, kteří chodí v plavkách po městě; nyní se jedná o tom, že by se měl počet turistů přijíždějících denně na Capri snížit na 7000 osob.

Benátky se přímo hroutí pod náporem zahraničních turistů. Radní Augusto Salvadori, který před dvěma lety získal světovou popularitu tím, že požádal gondoliéry, aby přestali zpívat neapolské písničky a naučili se raději benátské, je iniciátorem řady nařízení, např. zákazu brouzdání ve fontánách, postřiku nádražní podlahy, aby se vypudili nežádoucí nocležníci, či třicetidolarové pokuty za nošení plavek po městě. Městská rada také uvažuje o zřízení databanky pro rezervování hotelových míst a vstupenek do muzeí pro držitele kreditních karet.

Turisté bez kreditních karet by pak v přetížených obdobích nebyli do města vpuštěni. Ale tato koncepce pro tzv. lepší turisty by mohla Benátky jako turistickou atrakci úplně pohřbít, protože do Benátek jezdí ročně 7 - 8 miliónů výletníků na jeden den. Odborníci pochybují, že by si Benátky mohly dovolit vzdát se hlavního zdroje svých příjmů, protože nemají žádné jiné odpovídající průmyslové možnosti. V posledních čtyřiceti letech poklesl i počet obyvatel, protože mnoho mladých lidí se z Benátek stěhuje pryč.

Ve Florencii, která trpí ještě větší invazí turistů než Benátky, je zakázáno turistům spát v městských parcích, na náměstích a na nádraží, konzumovat jídlo před kostely a muzei a koupat si nohy ve fontánách. Jedny anglické noviny si stěžovaly, že v Benátkách je to jako v anglické internátní škole: "Nesmíte dělat to, nesmíte dělat ono. Mysleli jsme si, že v Itálii se smí kdykoli dělat cokoli".

V přímořských letoviscích mají problémy se spáči na pláži; ti jsou každý večer rozháněni italskou policií. Policejní patroly na nádraží vracejí zpátky každého, kdo má v kapse méně než 1000 lir.

Ale mohou si Italové tak vybírat? Poslední výzkumy naznačují, že přírodní krásy Itálie a její historické památky nejsou už pro turisty dostatečným lákadlem. Kdyby sousední Jugoslávie nebyla nyní ve válečném stavu, mnoho návštěvníků by jí dalo přednost před Itálií. A zatímco v posledních deseti letech počet turistů, kteří navštívili Španělsko, vzrostl o 55%, Itálie zaznamenala jen 3% růst.

Vzhledem k způsobu, jakým Itálie k turistice přistupuje, se zdá, že méně a méně turistů bude třeba přesvědčovat, aby neházeli do fontány di Trevi mince. Mnoho z nich asi ani nemá chuť se vrátit.

(řej)

Boj o ryby a o zákony

Chce - li americký Indián dodržovat pro něj platné zákony, může se mu stát, že se, nikoli vlastní vinou, dostane do nesnází. Některé starší smluvní dohody se zákonnou platností, zasahující svou působností do života Indiánů, mají sice demokratickou tvář, nejsou však pokaždé vykládány příliš demokraticky, popřípadě se může stát, že nejsou dodržovány vůbec, že jsou prostě ignorovány.

Například staré dohody o právu Indiánů svobodně lovit i mimo území rezervací, které kdysi Velký bílý muž s indiánskými náčelníky podepsal.

Třeba smlouva z roku 1854, kterou se Čipevové "vzdali" severní třetiny státu Wisconsin. (Výraz "vzdát se nějakého území" přitom pro ně těžko mohl něco znamenat, protože tehdy Indiáni ještě věřili, že zem, podobně jako vzduch, voda a zvířata, nemohla být nikým vlastněna, natož aby se jí někdo "vzdával".)

V této smlouvě se uvádí, že za "odevzdání" území Čipevům mimo jiné přináleží právo v tomto území lovit a rybařit. Dá se dost těžko pochopit, co bílí guvernéři při podpisu takové smlouvy očekávali. Že snad bílí osadníci, vybavení papíry s razítky stvrzujícími jejich zákonné právo na půdu původně obývanou Indiány, nechají indiánské lovce a rybáře pokojně lovit na území, na které budou mít oni, bílí kolonisté, "právní" nárok?

Nejpravděpodobnější vysvětlení pro tento vychytralý politický krok je, že bělošská smluvní strana pragmaticky předpokládala, že do budoucnosti žádní Indiáni nepřežijí, takže jejich lovecká práva, zakotvená v dohodách, stejně nebude mít kdo uplatňovat.

Nutno přiznat, že tento předpoklad téměř vyšel. Ne však úplně. A zdá se, že tato "nedůslednost" přináší své trpké ovoce.

Už po staletí se každé jaro, v době rybího tření, objevují na jezerech v severním Wisconsinu čluny indiánských rybářů. Čipevové vyjíždějí za noci, vyzbrojeni harpunami a světly. Ryby v době tření ztrácejí svou ostražitost, a oslepeny světly lovců, nebývají pro zručné harpunáře obtížnou kořistí. Tvrdí se, že harpunou uloví indiánský lovec zhruba desetkrát tolik, co sváteční bělošský rybář džentlmensky dřepící na břehu s nahozenou udicí.

Není divu, že představa, jak si Indiáni ještě před sezónou vychytají všechny ryby, a na bílé rekreanty nezbyde nic, naháněla a nahání mnohým podnikatelům v oblasti turistických služeb ve Wisconsinu krev do hlavy. Přestože bylo mnohokrát dokázáno, že obavy z "vychytání" ryb jsou značně přehnané.

Osmého března 1974 překročili dva Čipevové z rezervace Lac Courte Oreilles, Fred a Mike Tribbleovi, při rybolovu hranice rezervace. Byli při tom zadrženi policejní hlídkou. Jako důvod bylo udáno, že Indiáni měli mimo rezervaci v držení loveckou harpunu a že jejich rybářská chatka nebyla řádně označena jménem a adresou majitelů. Pod vlivem tohoto incidentu zažaloval zhruba o rok později kmen Lac Courte Oreilles jménem všech svých členů stát Wisconsin, přičemž požadoval, aby státní orgány přestaly bránit uplatňování indiánských práv stvrzených starými dohodami.

O čtyři roky později rozhodl federální soudce James Doyle proti Lac Courte Oreilles. V tom smyslu, že Čipevové z oblasti Hořejšího jezera údajně automaticky pozbyli lovecká práva mimo rezervace, když v dohodě z roku 1854 souhlasili se svým trvalým usídlením v ustavených rezervacích.

Dne 25.ledna 1983 Sedmý obvod odvolacího soudu zvrátil výrok soudce Doylea. Tříčlenná komise shledala jeho výklad indiánských nároků nesprávným. Doyle podle nich nedbal na historické pozadí smlouvy, na průběh jednání, ani na způsob, jakým Indiáni dohodu chápali.

Stát Wisconsin se proti zvrácení rozsudku odvolal k Nejvyššímu odvolacímu soudu Spojených států, který odvolání 3. října 1983 zamítl. V tu dobu už po boku kmene Lac Court Oreilles stálo pět dalších indiánských kmenů, které se cítily být v podobné pozici.

Zdálo by se, že precedentní soudní rozhodnutí jednou provždy spory kolem ryb a zákonů ujasní. Bohužel se tak docela nestalo.

Čipevové loví ryby harpunami samozřejmě dál. Podle srovnání, která oni sami publikují, je jejich podíl na celoročním úlovku ryb oproti sportovnímu rybolovu minimální. Loví dál také proto, že to patří ke zbytku jejich přežívajících tradic. A byli by asi sami proti sobě, kdyby vylovili ryb víc, než by rybí populace mohla snést. Nejsou sice ekologové, ale loví ryby už po staletí a dovedou si spočítat, že když letos vyloví příliš, napřesrok nemusí vylovit nic. A to rozhodně není v jejich zájmu. Nejen kvůli tradici. Někteří z nich se skutečně rybami alespoň částečně živí.

První rybu jsem ulovil harpunou, když mi bylo devět. Byla skoro tak veliká, jako tahleta, ukazuje mi třináctiletý Patrick na jednu z mnoha ryb naložených ve velkém mrazícím pultu u nich v garáži. Dobře půldruhého metru. Pak mi ještě ukazuje harpunu: obyčejný klacek s ocelovým poseidonským trojzubcem na konci. Na polici stojí tři nablýskané tlakové lampy. Doby, kdy se na přídích loveckých člunů rozdělávaly ohně, jsou pryč. Taky čluny už nemají kůží potaženou dřevěnou konstrukci. Místo nich lovci vyjíždějí na hliníkových pramicích. Mírně modernizovali svou výzbroj, ale pořád ještě je těžké si představit, že hrstka Indiánů s harpunami by mohla, kdyby snad chtěla, vydrancovat celé jezero.

Mnoho bělochů z okolí však takovým obavám věří. Nejpoplašenější z nich začali dokonce zakládat různé spolky sympatizantů, jako například STA (Stop Treaty Abuse - Dost zneužívání smluv), a podobně. A nejen, že se začali organizovat. Přešli k činům. Nejvýrazněji v roce 1989, kdy se na zahájení indiánské lovecké sezóny dostavilo možná víc lidí než ryb. U Trout Lake se objevila dobrá tisícovka osob. Jedni za "dodržování" smluv, druzí proti jejich "zneužívání". Zajímavé bylo, že obě strany nesly americké vlajky. Pak začali "odpůrci" smluv házet kameny a láhve. Padlo i několik výstřelů. Více než sto protestantů proti indiánskému rybolovu bylo zatčeno.

Podobné srážky s větší či menší intenzitou pokračují. Každé jaro, když Čipevové vyplují s harpunami na jezera. Ale zdá se, že ani výhrůžky a kameny je nemohou v jejich tvrdohlavém počínání zastavit.

Řada bělochů začala indiánské lovce podporovat. Každoročně odjíždí k jezerům desítky dobrovolníků sledovat průběh rybolovu, bránit provokacím a zaznamenávat případné projevy násilí.

Jedna z dobrovolnic vzpomínala na důvod, který ji k podpoře indiánských lovců přivedl. V sedmdesátých letech viděla film o boji za uplatňování zákonných dohod s Indiány ve státě Washington. V jedné scéně vláčel porybný starou indiánskou ženu po břehu. Stařena se nechtěla rozloučit se svou rybářskou sítí. Nechápala jsem, o co té ženě šlo. Pak mi došlo, že tihle lidé tu žili po tisíce let a dokázali si svou zem chránit. Pak přišli Evropané, a za míň než půl tisíciletí napáchali nenapravitelné škody.

PETR DUDEK

-----------------------------------------------------------

Pod obrázek "SPEAR THIS !!!":

ZKUS NABODNOUT ... TOHLE !!! vybízí indiánské rybáře a jejich zastánce poťouchlý plakátek rozšiřovaný ve Wisconsinu před harpunářskou sezónou v roce 1987. Praktiky některých spolků odpůrců indiánských loveckých práv došly tak daleko, že začaly být přirovnávány k "obranným" akcím Ku-klux klanu.

Lov na medvědy rumunský diktátor Ceaušescu zakázal v roce 1975 a právo střílet nejmohutnější obyvatele karpatských lesů si ponechal pouze pro sebe. Ostatní Rumuny za překročení zákazu čekala pokuta vyšší než dva roční platy. Diktátor ovšem nestačil sám regulovat početní stav medvědů, takže výsledkem bylo jejich přemnožení. Lesní inženýr z Brašova Tudor Paneti na adresu karpatských huňáčů říká: "Musíme omezit škody, které způsobují."

Ovšem nejen proto byl vloni po patnáctiletém zákazu znovu legalizován jejich odstřel. Rumunská vláda potřebuje získat tvrdou měnu, a také proto se rozhodla poskytnout lákavou příležitost lovcům ze Západu. Vypsala jim cenu deset tisíc dolarů za kus. V horských oblastech žije odhadem na 2 000 medvědů, takže nanejvýš drsná kalkulace říká, že by tato akce mohla rumunské vládě vynést asi 20 miliónů dolarů.

Západní cestovní kanceláře pochopitelně nabídku lovu v civilizací nezničených lesech vítají. Vždyť let z Vídně do Bukurešti trvá pouhou hodinu a po následující dvouhodinové jízdě do Draculova kraje jsou lovci jsou na místě. Milovníci vzrušující dovolené musí však předem podepsat listinu, že sami odpovídají za všechna rizika. Platí se na místě a podle okolností, zdejší průvodci často požadují vysoké příplatky.

Proto se zejména Američané obracejí k Rumunsku zády a dávají přednost třeba Mongolsku, kde za dva týdny pobytu zaplatí pět tisíc dolarů a za skoleného medvěda jen tisíc k tomu.

(řej)

Dnes přinášíme další úryvek pamětí Tomáše Bati; tentokrát z kapitoly, v níž líčí svůj návrat do poválečného Československa.

Vláda, která převzala moc v Československu po porážce nacistického Německa, byla poněkud zvláštní. Teoreticky v ní byli komunisté jen jednou ze čtyř koaličních stran a úřady dělaly, co mohly, aby tuto iluzi posílily. Takže například v poválečných představeních Smetanovy Prodané nevěsty se sopranistky v titulní roli pravidelně střídaly, přičemž rozhodovalo to, s kterou jsou spojeny politickou stranou.

Navzdory kulisám demokracie s vícero politickými stranami však bylo již na jaře 1945 až trapně zřejmé, že skutečnou moc ve svých rukou soustřeďují komunisté. Rozšířený názor, podle něhož byl marxismus vnucen zdráhající se vládě až po komunistickém puči v únoru 1948, je přinejmenším zjdenodušený. Zlověstné známky podřízenosti Moskvě se projevily už v posledních měsících války, kdy exilová vláda ještě sídlila v Londýně.

Protože jsem až do té doby měl osobně velice srdečné styky s většinou jejích členů, bylo mé zklamání o to větší. S ministrem zahraničí Janem Masarykem jsem se vídal, kdykoli přijel do Severní Ameriky, a nikdy jsem ho nepřestal považovat nejen za dávného rodinného přítele, ale i za svého rádce a vzor. Pokud šlo o ostatní členy kabinetu, z valné části byli upřímně rádi, že se podílím na plánování poválečné obnovy republiky. Někteří z nich sice na můj vkus až příliš nadbíhali představitelům Sovětského svazu, ale to bylo možné přičítat faktu, že Sověti byli tehdy našimi spojenci v boji s Německem. Na jaře 1945 však celá exilová vláda sbalila kufry a putovala do Moskvy, nejspíš proto, aby jí tam řádně proprali mozek. O několik týdnů později se přemístila ve stopách Rudé armády na Slovensko, prozatímně se usídlila v Košicích a oznámila, že po válce budou v Československu všechny důležité výrobní podniky a všechna významná hospodářská aktiva majetkem státu. Znělo to zlověstně, ale jako nenapravitelný optimista jsem nepřestával doufat, že vláda je jako pes, který štěká, ale nekouše.

Asi v půli května se mi ozval Sir John Taylor, diplomat, s nímž jsem se seznámil ve třicátých letech, kdy působil na britském vyslanectví v Praze. Vídali jsme se často počátkem války, kdy byl britským generálním konzulem v Baltimoru, nedaleko našeho marylandského závodu, a tehdy jsme se i důvěrně spřátelili. Později se stal britským vyslancem v Guatemale, což byla dost choulostivá funkce, Latinská Amerika se tehdy německými špióny jen hemžila. V březnu 1945, když jsem se vracel z Indie, jsme se náhodou setkali v Londýně. "Jsi pravý člověk v pravou chvíli," řekl mi. "Jak dlouho se v Londýně zdržíš?" Odpověděl jsem, že den nato mám letět do Kanady. "To nepřichází v úvahu," řekl a požádal mě, abych se s ním následující den v deset hodin sešel v hlavním stanu generála Eisenhowera. Tam jsem se dozvěděl, že se mám stát členem zvláštní skupiny, která má přes Balkán, jemuž tehdy Winston Churchill říkal "Hitlerův měkký podbřišek", proniknout do Československa. Nikdo mi to neřekl, ale předpokládal jsem, že Angličané chtějí zajistit, aby se západní diplomaté dostali do Prahy dřív, než se tam pevně usadí Rudá armáda a její političtí páni. Plán to však byl velmi mlhavý a nic z něj tehdy nevzešlo. Než jsem však odletěl do Kanady, zeptal se mě Taylor, zda bych se podobné mise zúčastnil i později, byť bych se o ní dozvěděl na poslední chvíli. Takové nabídce se nedá odolat a tak jsem samozřejmě souhlasil. Kolem 20. května jsem pak dostal vzkaz, zda jsem ochoten doprovázet skupinu spojeneckých diplomatů ze Západu do Prahy. Bez váhání jsem řekl ano, zvlášť proto, že zprávy docházející z Českoslovenka byly čím dál zlověstnější. Zrovna jsem jel autem po Batawě, když jsem se z rádia dozvěděl, že koaliční vláda uvalila "národní správu" na všechny podniky s více než třemi sty zaměstnanci. Baťova obuvnická společnost do toho samozřejmě spadala a všechno nasvědčovalo, že jde jen o předehru k jejímu úplnému vyvlastnění.

Let přes Atlantický oceán nebyl tehdy tak běžný, jako dnes. Ale dostal jsem potvrzení, že má cesta je ve vládním zájmu, a tím i možnost získat místo na palubě jednoho z hydroplánů britské společnosti BOAC, která už tenkrát provozovala lety mezi Baltimorem a Poolem v jižní Anglii.

Sotva jsem dorazil do Londýna, předal mi Sir John Taylor, designovaný britský velvyslanec v Československu, cestovní rozkaz. Škoda, že jsem si ten dokument neschoval. Stálo v něm, že vrchní velitel spojeneckých sil generál Dwight Eisenhower jmenuje kapitána Thomase Batu doprovodným důstojníkem transportu diplomatického a vojenského personálu na cestě z Anglie přes kanál La Manche a západní Evropu až na místa určení v Plzni a v Praze.

Transport tvořilo šest velvyslanců, z nichž každý měl armádní privilegia odpovídající hodnosti generálmajora, včetně příkazníka a krásného vozu daimler, za jehož volantem byla stejně krásná dívka z Pomocného ženského sboru britské armády. Doprovázelo nás ještě několik dalších britských důstojníků a důstojnic, směřujících do různých míst v Evropě. Kromě daimlerů jsme měli ještě tři méně přepychová osobní auta a asi dvacet náklaďáků naložených nábytkem a zařízením.

Pokud šlo o bezpečnost, největší starosti mi dělalo vozidlo naložené skotskou whisky a dalšími druhy tekutého občerstvení pro britské velvyslanectví v Praze. Pro jistotu jsme sice tvrdili, že auto veze šifrovací stroje, ale když jsme projížděli částí amerického okupačního pásma, v němž panovala řekněme uvolněná kázeň, pokládali jsme za záhodné nechat u auta každou noc hlídku se zbraní.

Zcela jiná situace byla v oblasti, jíž velel generál Patton. Všechna vojenská vozidla náhle byla čistá, vojáci jak ze škatulky, každý překypoval energií. Možná, že moje příjemné vzpomínky jsou ovlivněné pohostinstvím, jehož se nám dostalo v Bingenu am Rhein. Na rozdíl od nejrůznějších ubytovacích prostor, které nám armáda poskytovala v předchozích etapách cesty, octli jsme se tentokrát v nádherné vile. Než ji převzali Američané, patřila zřejmě některému z tamějších majitelů vinic. Naservírovali nám i skvělou večeři, včetně jahod, dopravených letecky ze Španělska, a znamenitého místního vína.

Frankfurt, naše další zastávka, byl oceánem sutin, v nichž se tyčila jediná impozantní budova, bývalé správní ředitelství koncernu I.G. Farben. Ať už to byla náhoda či záměr, budova přečkala kobercové bombardování města nedotčena a stala se sídlem štábu generála Eisenhowera. Zašel jsem se podívat, co se stalo s Moenusovou továrnou, která před válkou byla největším evropským výrobcem obuvnických strojů a jedním z našich hlavních dodavatelů. Byla úplně srovnaná se zemí, pokud se dobře pamatuji, trosky nikde nesahaly výš než po kolena. Byl to pro nás vážný problém, museli jsme nějak získat náhradní díly pro stroje této firmy, které jsme používali. Podařilo se mi alespoň zjistit, kde žije ředitel závodu. Zašel jsem za ním a získal nějaké výkresy, abychom si mohli v opravárenském oddělení vyrobit součástky sami.

Na dvě příhody z této cesty vzpomínám obzvlášť rád. K první došlo, když jsme se octli na hranicích Francie a Lucemburska. Vzal jsem cestovní rozkaz generála Eisenhowera a vydal se k malé budce, v níž osaměle seděl růžolící lucemburský celník. K mému překvapení se na dokument ani nepodíval, jen rozhodil rukama a zvolal: "La guerre est finie", je po válce. Zmátlo mě to - v Evropě přece válka skončila už před několika týdny, tak proč to opožděné nadšení? Vyšlo najevo, že to bylo poprvé po pěti letech, co se někdo vůbec obtěžoval, aby na tomto hraničním přechodu zastavil, natož aby předložil doklady.

Druhá příhoda se odehrála o pár dní později v Norimberku, kde jsme se měli zastavit na noc. Město sice bylo v rozvalinách, ale vojenským úřadům se podařilo najít pro velvyslance přijatelné ubytování. Doprovod měl přespat v činžovním domě v jednom z dělnických předměstí a překvapivě jsem zjistil, že je to zcela nepoškozená a navíc výborně udržovaná sedmipatrová budova. Němečtí nájemníci dostali příkaz vyklidit byty pro příslušníky našeho transportu a zrovna, když jsme dorazili, chystali se odejít. Když britští vojáci zjistili, co se děje, trvali na tom, že nehodlají těm lidem způsobovat žádné příkoří, natož je vyhnat z jejich domovů. Došlo tedy ke kompromisu: Němci zůstali ve svých bytech a naši chlapci strávili noc ve volných pokojích nebo na chodbách.

Udělalo to na mě nesmírný dojem. Pravda, bylo už po válce, ale právě Britové v ní utrpěli těžké ztráty a nikdo by jim nemohl vyčítat, kdyby byli vůči Němcům zatrpklí. Byl to pozoruhodný projev britské slušnosti a jejich smyslu pro fair play.

Další norimberskou stavbou, která přečkala válku, byl stadión, na němž pořádali nacisté svá shromáždění. Američané si z něj udělali sklad pohonných hmot, a tak jsme tam zajeli natankovat. Stál jsem tam, rozhlížel se po obrovské aréně, už zbavené nacistických emblémů, a vzpomínal, jak mi při rozhlasových přenosech Hitlerova ječení z předválečných norimberských slavností běhával mráz po zádech. Se zadostiučiněním jsem si pak řekl, že stadión teď konečně slouží něčemu užitečnému.

Příští zastávkou byla Plzeň. Věčná škoda, že americké pásmo Československa bylo jen nevelké, ale Stalin při setkání s Rooseveltem a Churchillem v Jaltě trval na tom, že většinu naší republiky musí "osvobodit" Sověti.

V Plzni jsem zašel do místní Baťovy prodejny. Jak mě její vedoucí spatřil, rázem znervózněl. Bylo mi jasné, že neví, jak jeho noví představení budou na můj příchod reagovat a zda nebude mít nepříjemnosti už z toho, že jsem byl vevnitř.

Týž den odpoledne jsme se z Plzně vydali do Prahy. Asi patnáct kilometrů za městem jsme zastavili u hlídkové budky, před níž stál americký desátník v nažehlené uniformě a vyblýskané přilbě. Když jsem mu ukázal cestovní doklady, usmál se, elegantně zasalutoval a řekl: "Šťastnou cestu, pane kapitáne."

Pokračovali jsme dál do kopce. Na jeho vrcholu na nás skupina sovětských vojáků ve špinavých propocených uniformách namířila samopaly a chtěla vidět doklady. Když mezi sebou objevili jednoho, který uměl číst anglicky, dovolili nám, abychom jeli dál. Jakmile jsme byli v sovětském pásmu, octli jsme se mezi koňskými potahy a rozhrkanými náklaďáky, směřujícími na východ. Byly naloženy nábytkem, umyvadly, vanami a nejrůznějším haraburdím, zkrátka vším, čeho se sovětští vojáci mohli zmocnit. Vyslechli jsme taky spoustu historek o vojácích, kteří měli na každé ruce desatery hodinky.

V Praze jsme zamířili na Malou Stranu, kde tradičně sídlilo britské velvyslanectví. Zřejmě jsme byli první britský transport, který dorazil do města, a tak, jakmile jsme zastavili, začali se kolem shlukovat lidé. Vyskočil jsem z čelního auta a než jsem se stačil rozhlédnout, byl kolem mě hlouček, Pražané mi podávali ruce a říkali: "Vítáme vás domů, pane Baťo!" Podobal jsem se svému otci natolik, že ač jsem v Praze nikdy nežil a v Československu nebyl šest let, lidé mne poznali.

Být znovu na rodné půdě byl nádherný zážitek, ale nevyvolal ve mně žádné pochyby či pocit rozpolcenosti. Krátce předtím, než jsem odjel z Kanady, se mě v Ottawě jeden náměstek ministra obchodu zeptal, co udělám, až bude Československo osvobozené a znovu se stane zemí, v níž je možno podnikat. Chtěl vědět, zda zůstanu v Kanadě a odtud budu řídit činnost firmy, nebo zda se vrátím do původního centra baťovské organizace ve Zlíně. Odpověděl jsem, že považuji za svou morální i podnikatelskou povinnost udělat po válce vše, co je v mých silách, abych Baťovu československou společnost postavil znovu na nohy a udělal z ní prosperující podnik. Bezprostředně po válce to bude můj prvořadý úkol, nehledě na úsilí, které to bude vyžadovat. Zároveň jsem ho však ujistil, že jsem Kanaďan a Kanadu pokládám za svůj domov teď i v budoucnosti.

Jakmile jsem usídlil své diplomaty, vydal jsem se za svou matkou, kterou jsem neviděl už víc než pět let. Nemusím snad říkat, jak dojemné to bylo setkání. Jako praktická žena však matka naléhala, abych hned zašel k nejlepšímu pražskému krejčímu. Na počátku války s ním domluvila, aby mi nastříhal oblek a jakmile přijedu, aby jej měl připravený ke zkoušce. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že mi tenhle oblek vyčítal jeden z mých nejbližších přátel František Schwarzenberg. Za války, kdy nebyly slušné látky k sehnání, František zřejmě tenhle pěkný kus v krejčovském salónu vyšťáral a dozvěděl se, že ho nemůže koupit, protože paní Baťová si ho tu nechala stranou pro syna. "Ale vztek jsem měl," napsal mi dobromyslně o čtyřicet let později. "Myslel jsem si, pacholek jeden zatracená, toulá se po světě, kde si může dát ušít, co chce, a já tu kvůli němu musím chodit ve starých hadrech."

Mezi širokým okruhem matčiných přátel byli mnozí svobodymilovní politici, kteří zůstali věrní ideálům předválečného Československa. Patřil mezi ně i ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský, otec mého kamaráda Honzy, se kterým (a taky s Masarykem a Černým), jsme kdysi hodlali otevřít v Londýně restauraci. Když jsme se den po mém příjezdu sešli u matky v bytě na obědě, Jaroslav Stránský nám téměř se slzami v očích řekl, že jeho titul ministra je vlastně bezvýznamný. Ač člen vlády, neměl moc zabránit zatýkání bez zatykačů, bití zadržených a dalším excesům, jichž se dopouštěly národní výbory, řízené komunisty. Ti ovládli všechna klíčová ministerstva, včetně obrany a vnitra, a tím pádem i armádu a policii. Národní výbory Stránského rozhodnutí, která jim nevyhovovala, jednoduše nebraly na vědomí.

Ačkoli měl můj nový oblek být hotový až za den či dva, řekl jsem si, že než se vydám zjišťovat, zda se dá k záchraně našich podniků v Československu vůbec něco podniknout, bude lepší odložit kanadskou uniformu. Celkem bez obtíží jsem dosáhl, aby mě přijal ministerský předseda Fierlinger, sociální demokrat, který se v době svého vyslancování v Moskvě přesunul na krajní levici své strany. Navštívil jsem také pozdějšího prezidenta Zápotockého. Oba byli zdvořilí, nicméně vyjadřovali se zcela nezávazně. Samozřejmě jsem se setkal i s Janem Masarykem a jeho smutný výraz byl výmluvnější než všechna slova.

(Přeložil Miloš Veselý)

Foto archív

(knihu připravuje k vydání nakladatelství Melantrich)

podfoto: Náměstí práce ve Zlíně ve 2.polovině třicátých let

V polovici července byl v Budapešti založen jako první ve východní Evropě Ústav vyšších studií (Institute of Advanced Studies), jenž má sloužit podpoře vědeckých vztahů mezi Východem a Západem. Vzorem ústavu je Vědecké kolegium v bývalém Západním Berlíně, z jehož iniciativy ve spolupráci s maďarskou Akademií věd nový ústav vzniká. Asi dvacet vědců - po 10 z obou částí Evropy - sem má být každý rok na deset měsíců povoláno, aby společně navazovali zpřetrhanou kulturní a vědeckou tradici. "Finančníkem" Collegia je (stejně jako v případě berlínského protějšku) Vědecká nadace Ernsta Reutera, pojmenovaná po bývalém dlouholetém primátorovi Západního Berlína. To je však jen opatření dočasné; po počáteční fázi má pro účely financování vzniknout nezávislá mezinárodní instituce podle maďarského práva. Odhaduje se, že ročně bude zapotřebí asi 2,15 mil. marek. Pro prvních pět let je tento rozpočet kryt už dnes příspěvky spolkových zemí Berlína a Bádenska-Virtemberska, Francie, Rakouska, Švýcarska, Nadace Fritze Thyssena, Nadace Volkswagen a Zakladatelského sdružení pro německou vědu. Budapešťský magistrát dal Collegiu k dispozici bývalou radnici v Budě, kde bude v zimním semestru 1992/93 zahájen provoz.

(šs)

Jedna z nejvzácnějších desek bývalého člena Beatles Paula McCartneyho, jeho "Ruské album", které bylo původně určeno výhradně pro fanoušky v Sovětském svazu, se bude prodávat od 30. září všude po světě, oznámil zpěvákův mluvčí v Londýně.

Odborníci považují tuto McCartneyho desku za nejrockovější z těch, které nahrál jako sólový zpěvák po rozpadu Beatles. Byla nahrána v létě roku 1987 a je na ní třináct písní.

V Sovětském svazu se prodalo kolem půl miliónu výlisků, mnoho z nich se různými cestami dostalo do zahraničí, kde se jako rarity prodávaly za poměrně vysokou cenu.

(ct)

Regent všech rožmberských panství Jakub Krčín z Jelčan (1535 - 1600) obdržel za své zásluhy při zakládání rybníků od Viléma z Rožmberka letní zámeček Kratochvíli u Netolic, který se svým pánem vyměnil později za město Sedlčany a nedalekou vesnici Křepenice. Zde roku 1584 vybudoval vodní tvrz, které vévodí věžovitá obytná budova. Stavba umístěná přímo ve vesnici žila od počátku v úzké symbióze se zemědělstvím. Po roce 1948 se památkově chráněný objekt začal sloužit zemědělské velkovýrobě.

KŘEPENICE DNES

Je pravé poledne, když kráčím po dlouhém kamenném mostě ke vstupní bráně. Už z dálky je vidět, že obytnou věž z jedné strany zakrývá lešení. Po vstupu do areálu je zřejmé, že se tu staví. Důkazy jsou pádné: hromada písku i vrátek. Nyní tu však vládne hrobové ticho, dělníci zmizeli a neobjeví se ani později. Část hospodářských stavení naproti severní stěně obytné budovy je již v rozvalinách. Jediným výsledkem úsilí správce objektu - Památkového ústavu středních Čech - je před 20 lety opravený bastion. Obytnou budovu obklopuje zahrada, k níž přiléhá rozlehlá stodola, kravín a další budovy. Do hospodářské části tvrze vstupuji další branou a ocitám se na rozlehlém nádvoří, kde vládne standardní nepořádek běžný v našich zemědělských podnicích. Na ošumělé budovy není radostný pohled, nejsou to však ruiny. Převzalo je JZD Dublovice, které celý objekt využívalo po roce 1948. Finanční prostředky však raději než do údržby vložilo do nových budov, které postavilo hned vedle. Nad dosavadním uživatelem se ovšem po přijetí zákona o půdě stahují mraky. Přihlásil se původní vlastník. KŘEPENICE VČERA

Štěchovicemi protéká potok zvaný Kocába, podél jehož břehů stojí desítky chat. Mezi nimi jsou i domky trvale obývané. U jednoho zvoním. Přichází mi otevřít starší muž - Karel Chodounský, který spolu s dědici dr. Pišvejce požádal o navrácení křepenické tvrze. Během několika okamžiků sedím v pokoji u šálku horké kávy a povídám si s panem Karlem i jeho ženou Helenou. "V roce 1948 přecházela tvrz do majetku státu v bezvadném stavu," říká pan Chodounský a rekapituluje neradostný osud tvrze během posledních padesáti let. Už v roce 1943 zabral Křepenice oddíl SS v souvislosti se stavbou výcvikového vojenského prostoru na Benešovsku. Když Křepenice obsadili Sověti, nalezenou munici naházeli na hromadu a odpálili. Neuvážený čin molodců měl za následek sesutí střech tvrze. Veškeré jmění použil majitel k nápravě škod, zavedl do tvrze elektřinu a v roce 1948 byla tvrz prosperující farmou s 90 hektary, vybavená hojně mrtvým i živým inventářem. V říjnu 1948 je tvrz zabavena spolu s půdou - jen inventář byl majitelům prozatím ponechán. Čtu zápis z jednání na státním statku v roce 1949, kde je seznam všech věcí předaných státu za "náhradu", mj. i zánovní traktor zn. Škoda. Celková suma finanční náhrady se blížila částce 500 000 Kčs. Manželé mě s úsměvem upozorňují na jednu pasáž zápisu, z něhož vyplývá, že pokud statek nezaplatí dlužnou částku, bude z ní platit 4 % úroků až do okamžiku splacení. Dodnes nedostali ani korunu. Poslouchám vyprávění a hledím na lidi, kteří přes svůj věk projevují plnou duševní svěžest. Za námi je knihovna a já si uvědomuji, jak jsou tito lidé vzdáleni jiránkovským karikaturám soudobého jézeďáka s rádiovkou a holínkami. Hovořím s představiteli rolnického stavu, který byl v našich zemích téměř vyhuben. Jejich život za komunismu nebyl radostný, ale z jejich slov přesto necítím nenávist. "V roce 1951 jsme jako bývalí kulaci museli během několika dnů odejít ze státního statku." Dopis stroze oznamující výpověď podepsal tehdejší generální ředitel státních statků Josef Smrkovský. "Věřil jsem, že to jednou praskne, a proto jsem schovával pečlivě všechny doklady týkající se tvrze. Škoda jen, že se to nepovedlo už v roce 1968, dnes je mi devětašedesát, to už je trochu moc" , konstatuje věcně pan Chodounský.

"Když byl západní vítr, na tvrzi hrály varhany" , vzpomíná paní Helena na život v tvrzi, kde je celkem pět pokojů, kuchyně a WC. Podlaha z fošen v prvním patře pochází podle majitelů z dob Krčínových, takové dřevo prý už v okolí neroste. V horní části budovy je sýpka. Za kapitalismu se tam pytle s obilím nosily na zádech (1 Kč za kus). Družstevníci později instalovali zrnomet, a tak se jim podařilo z velké části zničit nástropní fresky.

KŘEPENICE ZÍTRA

"Tvrz budeme požadovat" , tvrdí rezolutně pan Chodounský, "mám hospodářskou školu, žena zahradnickou a celá rodina je ochotna začít hospodařit - vnuk končí střední zemědělskou školu, zeť je lesník." K provozu farmy by prý stačilo aspoň 45 hektarů. Pole jsou sice dnes zaplevelená a přepráškovaná, ale na Sedlčansku se vždy dařilo bramborám i obilí. Manželé spoléhají na to, že konečně dostanou náhradu za ukradený inventář a po prodeji domu v rekreační oblasti, kde dnes žijí, by měli základní kapitál do začátků. "Základem dobrého stavu budovy jsou střechy, to je první, co bych na Křepenicích udělal" , pokračuje budoucí majitel. Zdá se, že bude mít pochopení pro případné připomínky památkářů. Přesto se kolem tvrze vznáší několik otazníků. Podaří se obnovit farmu? Bude dostatek finančních prostředků? O kolik se prodraží každá oprava stavby z důvodu její historické ceny? Formálně je tvrz stále v majetku JZD. Plány a sny pomalu získávají pevnější obrysy, a proto nezbývá než se za kamenným svědkem slávy Jakuba Krčína z Jelčan někdy vrátit.

ROMAN KRASNICKÝ

Foto autor