Nejvýznamnější rakouská veřejně přístupná soukromá sbírka, umístěná již skoro století v - mezitím prodaném - vídeňském paláci Harrach, se dostala do značných finančních těžkostí. Momentálně na její zachování chybí 50 miliónů šilinků; dalších 5 miliónů ročně by bylo třeba na restaurování. Proto se uvažuje o prodeji některých cenných obrazů do zahraničí. Spolkový Úřad památkové péče byl požádán o souhlas s vývozem obrazu pozdně barokního Pompea Batoniho Zuzana a oba starci, patrně do Japonska.

(dz)

"Jsou jako kobylky! Rozlézají se a jenom by se pásli na cizím." (Cestující v autobuse)

"Slováci jim dávají odstupné, aby se jich zbavili. Každý cikán, který odejde ze Slovenska do Čech, dostane na ruku tisícovku (pětistovku, několik stovek)." (Dost rozšířené mínění v Čechách a na Moravě)

"Existenci jakékoli dohody mezi vládami obou republik ČSFR o přesunu slovenských Romů do českých zemí při rozhovoru pro ČTK rozhodně popřel český premiér P. Pithart. Připustil, že Česká republika tento přesun nevítá. Připomněl, že od ledna 1991 přestalo sociální zvýhodňování romského obyvatelstva. Za příčinu masívního pohybu Romů od východu na západ považuje český premiér spíše projevy ekonomického rázu než protiromské projevy na Slovensku. (Zpráva z novin)

Umíral. Dostal kulku do zad. Po celý život nevěděl, co chce. Nevyznal se ve světě ani v sobě. Snad už ani nemohl takhle žít dál. Byl rád, že je konec. Běžel po ulici, potácel se, až upadl mrtev na asfalt... Tak končí Godardův film U konce s dechem, tak skončil život Michela Poccarda, hlavního hrdiny snímku, kterého tehdy - v roce 1959 - představoval ještě zcela neznámý, mladý, bezstarostný a sportovně založený herec - JEAN-PAUL BELMONDO.

Není jen superhvězdou. Je něčím víc, je už legendou. V mnoha filmech ztvárňuje stále tentýž typ sympatického, lehkomyslného a spontánního rošťáka, jemuž nechybí smysl pro humor a spravedlnost. Ať se stane cokoli - i z těch nejhorších situací si jeho hrdinové dokáží dělat legraci, i největší nesnáze berou jako dětskou hru, která musí nutně skončit přátelským a trochu spikleneckým pomrknutím. "Že to ale byla švanda, hoši." Už v jeho tváři, chůzi, gestech je něco, co jej neodvratně předurčuje k rolím dobrodruhů. Ani lidé se závratně bohatou obrazotvorností si Belmonda nedokáží představit jako spořádaného otce rodiny.

Již v roce 1959, ve zmíněném Godardově filmu, se zrodila legenda nezávislého muže, nezávislého za každých okolností. Belmondovi hrdinové jsou odhodláni ve jménu osobní svobody i zemřít. A to je právě to, co nás k němu přitahuje, co mu podvědomě závidíme - odvahu být absolutně volný.

Je talentovaným hercem, jenž je schopen dokonalého převtělení (vzpomeňme v této souvislosti alespoň roli Michela z Horalky , Ameriga z filmu Statek a politika a podnikatele Barta Cordella ze snímku Dědic ). Nicméně zdá se, že v řadě filmů téměř ztotožňujeme Belmonda samotného, či přesněji řečeno Belmondovu legendu, s postavami, které ztvárňuje. Občas to vypadá, jako kdyby mu maska, kterou si jednou nasadil, přirostla k obličeji a stala se jeho skutečnou tváří. Za ta léta, po která jej vídáme v kinech, jsme si ho zvykli spojovat s osamělými a zběsile odvážnými policejními komisaři (například Samotář ), s rozmarnými a znuděnými milionáři, prožívajícími po celém světě barvitá dobrodružství ( Muž z Hongkongu ), se statečnými romantickými hrdiny, pro které čest znamená vše ( Cartouche , Manželé z roku II ).

Belmondovi hrdinové se rovněž neustále pohybují na hranici života a smrti. Michel Poiccard z filmu U konce s dechem, Arthur Lempereur z Muže z Honkongu, Ferdinand z Bláznivého Petříčka i Rocco ze snímku 100 tisíc dolarů na slunci - ti všichni vyhledávají nebezpečí, jako by si znovu a znovu museli potvrzovat, že stále ještě mají odvahu zemřít. Neméně důležitou součástí Belmondovy legendy je ale také ironický nadhled nad světem (kolikrát jsme se smáli kouskům, které provedl svým filmovým protivníkům) i nad sebou samým, ba dokonce (ješitný filmový světe, div se!) i nad onou vlastní legendou. Vzpomeňme si jen, jak důsledně "shazuje" stereotypy svých vážně míněných rolí v Muži z Acapulka , kde dokazuje, že umí balancovat mezi dvěma podobami, mezi supermanem a nešikou, mezi playboyem v bílém saku, extrašpiónem Bobem Saint-Clairem a osamělým, nepraktickým spisovatelem bulvárních škvárů, který mnohdy nemá na zaplacení činže. " Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát klaunem ," říká Belmondo a jeho slova potvrzuje ona virtuózní lehkost, s níž v Mallově filmu Zloděj za pomoci svého šarmu a elegance dokáže okamžitě získat přízeň diváků i ve vyloženě záporné roli. Jeho osobnost je prostě silnější než sebepropracovanější scenáristova fikce.

Belmondo si nás podmaňuje hravým šibalstvím, a přestože se tak často ve filmech pere, zápolí, bije, střílí, utíká, padá a skáče - přesto přese všechno je tu vždy přítomen určitý zlehčující odstup a ve většině případů zbavuje násilnické úkony krutosti a brutality. Belmondo zůstává dobrákem, i když jej situace nutí být zlým.

Snad právě v tom spočívá nejdůležitější součást jeho legendy, její kouzlo a osobitost. Každou jeho roli - i tu sebenepovedenější - mám o mnoho raději než pseudoherecké kreace zapocených Schwarzeneggerů, Stalloneů a Willisů. Nikdo kromě Jeana Paula Belmonda nedokáže totiž zvítězit nad zlosyny s tak důstojnou elegancí, s takovým espritem a šviháctvím. V jeho úsměvu nacházíme cosi šlechetného vůči ostatním - vůči světu, osudu, vůči životu i smrti...

JIŘÍ HOUDEK

Zvláště v poslední době se Romové stěhují z východu našeho státu na západ. V Ostravě jejich počet během uplynulých dvou let vzrostl z jedenácti na čtyřicet tisíc, podobně i v Praze, v menším měřítku pak v Ústí nad Labem, Plzni a dalších městech. Vládní studie o postavení romského obyvatelstva v ČSFR nazývá tento jev "historicky novým fenoménem, který lze pozorovat několik posledních desetiletí". Dochází k výraznému pohybu Romů z tradičních lokalit za lepšími životními podmínkami, převážně do českých zemí. Podle této studie z letošního roku "většina stěhujících se Romů představuje ty nejschopnější z nejzaostalejší vrstvy romského obyvatelstva".

V tradičních lokalitách na východním Slovensku (například Velká Ida u Košic) tak vznikají osady, osídlené dětmi, starci, osamělými matkami a mentálně i fyzicky postiženými lidmi, kteří žijí v morálním i fyzickém marasmu. Obtíže působí i sestěhování velkého množství romských rodin různých společenských "kast", s odlišnou sociální a kulturní úrovní, do velkých měst: zpřetrhaly se původní společenské vazby a narušila se společenská kontrola, na níž je morálka romských komunit založena. Romové, kteří odešli ze svých původních sídlišť, jsou vydáni sobě i ostatnímu obyvatelstvu na pospas. A ono zase jim.

V hrudníku muže, ležícího nehybně na operačním stole, zeje obrovská díra. Mezi okraji obloženými zakrvácenou gázou vidíme rudé srdce. Z těla vedou desítky trubiček a hadiček k předpotopně vyhlížejícím přístrojům, jimž bychom dnes nesvěřili ani slepé střevo. Kolem stolu stojí ztrnule několik postav v zelených zástěrách a bílých rouškách. Jedna z nich drží v ruce skalpel a sklání se nad otvorem v trupu. Jen říznout. Kdyby nebyla sádrová.

Není příliš lidí na světě, kteří se dočkají za svého života vlastního muzea. Dnes 68letému profesorovi Barnardovi takové zřídili občané rodného městečka Beaufort. Hlava profesora Barnarda je zde vyvedena v bronzu, z fotografií se dívá s neodolatelným úsměvem Jacka Nicholsona, kterým prý ještě dnes dostává na kolena své nezletilé obdivovatelky. V jedné z mnoha vitrín nacházíme pokovované operační gumáky, na stěnách stovky doktorátů, ocenění, čestných občanství, medailí a řádů, z nichž nejkrásnější je peruánský řád Slunce... to vše doplněno dárečky, od hadrové panenky z Rumunska po operační tým vytepaný v mědi. Celkový dojem: něco mezi Maroldovým panorámatem Bitvy u Lipan a muzeem darů Kim Ir Sena.

Do Beaufortu je to z Kapského Města 400 kilometrů směrem na sever. Odtud na Raplfontaine - farmu profesora Barnarda ztracenou v stepních polokopcích, kde se na 12 tisících hektarech pasou jeho ovce spolu s antilopami - dalších dvě stěpadesát.

"Je to kousek," říkal ráno, když jsme mu z Kapského Města telefonovali. "Hlavně musíte po šesti stech kilometrech správně odbočit na prašnou cestu bez ukazatelů, jinak se ztratíte v buši. Tady se není koho zeptat."

Tak jsme odbočili, ztratili se a nakonec dokodrcali po kostrbaté polní cestě k bráně, vedoucí na další pastviny. Za branou stál landrover a mladý muž v džínové bundě s beránkem opírající se ležérně o kapotu.

"Tak vás vítám," říká profesor Barnard s úsměvem Nicholsona a až zblízka vidíme, že ta tvář má vrásky. Podá nám ruku zbytnělou artritidou a pomalými pohyby zavírá bránu. Odstoupíš ale krok, vrásky zmizí, zůstává úsměv a těch 68 let přebíjejí oči: jsou živé a rozbíhají se nedočkavě napřed tam, kam tělo už jen zvolna a neochotně kráčí.

"Byli jste v muzeu?" ptá se s pobaveným úsměvem a najednou víme, že je to skutečně a stále on: břitce ironický, provokativní, bystrý a příjemný společník s talentem pro skandály.

Třikrát na jedno téma - Citelně nám chybí politická kultura, nemáme profesionální politiky. V našem parlamentu, to jest v Nejvyšším sovětu, sedí příliš mnoho bezmocných diletantů.

Strana 5

Znovu Malá dohoda - V březnu 1938 se rozpadl samostatný československý stát, v dubnu 1941 Jugoslávie. Na troskách prvního vzniklo "samostatné" Slovensko - Slovenská republika, na troskách druhého "smostatné" Chorvatsko - Nezávislý chorvatský stát.

Strana 8

Město lázní nebo bank? - Přijíždějí sem zástupci různých firem (USA, SRN, Itálie, Japonsko...), nechtějí jen kupovat lázeňské objekty, ale chtějí se tu i angažovat, investovat. Odjíždějí ovšem s prázdnou, město pro ně nemá jasnou koncepci...

Strana 9

Poslední portrét (Marica Davenportová: Jan Masaryk) - Byla jsem ošlehaná větrem a neučesaná. Po všech těch mílích v otevřeném džípu jsem měla špinavý obličej. "Vypadáš," řekl jemně, "jako staré dubové vědro ve studni osamění."

Strana 16

pod hlavní foto:

Z cyklu Slavnostní zahájení: Beroun, 1985

Foto JAROSLAV BÁRTA

ad Duše není v srdci

Christiaan Neethling BARNARD se narodil 8.října 1922 v malém městě Beaufort West v Jihoafrické republice, kde jeho otec působil jako misionář mezi barevným obyvatelstvem. V roce l946 zakončil studium srdeční chirurgie na Univerzitě v Kapském Městě, kde od roku 1947 působil v několika nemocnicích, především v Groote Schuur Hospital. Jako začínající lékař pociťoval nedostatek peněz: Neměl na výzkumy vlastní laboratoř, sám si chytal psy na pokusy, sám jim dával anastézii, uplácel sestry, aby mu připravily chirurgické potřeby a pomocný personál, aby vůbec byl ochoten se psy pracovat. Přes den pečoval v nemocnici o pacienty, v deset večer začínal studovat a končil ve čtyři ráno. O osm let později odjel do USA, kde na Univerzitě v Minnesotě pokračoval v postgraduálním studiu srdeční chirurgie. Na studium si vydělával mytím aut, stříháním trávy... V Minnesotě rovněž uskutečnil svou první operaci srdce. Po návratu do Kapského Města prováděl několik let pokusy s transplantací srdce na zvířatech, operoval vrozené srdeční vady u lidí a pro tento účel vyvinul speciální srdeční chlopeň "Barnard Valve". Uskutečnil větší počet úspěšných transplantací ledvin a v prosinci 1967 první transplantaci lidského srdce na světě: voperoval srdce pětadvacetileté Denisy Darvallové, která zahynula při autonehodě, do těla čtyřiapadesátiletého Loise Washkanského. Jako první se rovněž pokusil v roce l974 o tzv. heterotopickou transplantaci: osmapadesátiletému pacientovi voperoval k jeho nemocnému srdci jako pomocné srdce desetiletého děvčátka. Celkem uskutečnil přes 50 transplantací srdce.

S první ženou Getrudou, s níž se rozvedl po devatenáctiletém manželství v roce l969, měl l8letého syna a l9letou dceru, stejně starou jako jeho druhá žena Barbara. Z druhého manželství má rovněž 2 děti. Popáté se šťastným otcem stal před půldruhým rokem. Matkou malého Armina je jeho třetí žena, dvacetišestiletá modelka Karin.

Právě před rokem jsem v Londýně navštívila docela běžnou státní základní školu pro děti od pěti do jedenácti let. Byl to pro mne pozitivní šok, o kterém mám od té doby potřebu vyprávět všem, kdo neměli to štěstí strávit alespoň jeden den v anglické základní škole. Opětovně jsem se ujišťovala, že jsem opravdu v "normální", nikoli ukázkové či experimentální škole. Na tvářích kolegyně psycholožky i učitelek to vyvolávalo pobavený údiv.

V Anglii začíná povinná školní docházka v pěti letech. Za zmínku stojí, že dítě může nastoupit do první třídy i v průběhu školního roku, když mu je opravdu pět let. Proč a jak může učitelka pro nás tak nepochopitelnou situaci zvládnout, se mi snad podaří vysvětlit tímto článkem.

Zbraň, která místo obvyklých střel vypouští ze své hlavně malé plastikové míčky, byla nedávno dána do běžného prodeje ve Francii. Tyto míčky mají schopnost omráčit, ale nezabíjejí, takže ve Švýcarsku po nich už sáhly některé soukromé firmy, zajišťující ochranu. Dvouhlavňová pistole vyhlíží spíše jako hračka a počítá se s jejím využitím při rozličných výtržnostech, kdy se dosud používal slzný plyn nebo dokonce vodní dělo.

Vynálezce Pierre Richert je učitelem na francouzské lovecké škole. Uvádí, že jeho zbraň má sílu Coltu 45, ale nezpůsobuje vůbec žádné škody. "Zásah působí jako úder od mistra světa v boxu," dodává. Richert působí zároveň jako balistický expert oblastní francouzské justice a právě jeho zkušenosti jej přivedly k novému pokusu. Vysvětluje: "Viděl jsem už mnoho čestných lidí, kteří byli v sebeobraně nuceni použít zbraň a zabili, načež je stihl tvrdý trest. Právě takovým moje novinka pomůže stejně a přitom nezabíjí."

Zbraň je zhotovena ze směsi karbonových a skleněných vláken, střílí z najednou z obou hlavní, gumové "patrony" o průměru 45 mm a váze 30 gramů dostřelí až na 20 metrů. Její majitelé ve Francii nemusí mít zbrojní pas. Při praktické zkoušce se dobrovolně vystavil střele jeden z novinářů bez jakékoliv ochrany. Po zásahu do prsou se vzpamatoval za necelé dvě hodiny, ovšem neměl žádná zranění ani následky. "Tuto zbraň mohou lehce používat ke své obraně i ženy a staré osoby," pokračuje Pierre Richert. "Zásah příslušnou osobu zneškodní, ale neublíží jí. Jde o mimořádnou příležitost jak nahradit osobní střelné zbraně." Nového modelu se ujala firma Verny-Carron, která se výrobou loveckých zbraní zabývá už od roku 1820. Její mluvčí připomíná, že míčky byly testovány také štrasburkskou policií a ve výzkumném ústavu francouzské vlády. Belgická policie, řada bank a letištních ostrah si vyžádalo předvedení.

Zatím však panuje obavy z možnosti, že by policie začala v plné šíři používat tyto zbraně místo dosavadní výzbroje. Clare Reilly, zakladatel spolku proti používání plastických střel, podotýká: "Plastické střely dokáží zabít. Pokud se něco takového přihodí s novou zbraní, bude po důvěře."

(řej)

O hradech, zámcích a tvrzích bychom mohli psát až do skonání světa. Vždyť jen ve středních Čechách je evidováno na tři tisíce památkově chráněných objektů.

A jejich osudy stojí vskutku za pozornost. Přesto jsme se omezili jen na čtyři zastavení a nepsali například o "malé Hluboké" - půvabném zámečku Český Rudolec na Jindřichohradecku, který se mění v hotel, ani o telčském zámku a o plánech, které by rád uskutečnil potomek dřívějších majitelů, pokud by se stal zámeckým pánem. Náš výběr byl sice do jisté míry náhodný, snažili jsme se však postihnout aktuální jev - změnu vlastnických vztahů. Český Šternberk, Zelená Hora, Starosedlský Hrádek a Křepenice reprezentují různé varianty těchto změn od navrácení mobiliáře potomkům původních majitelů přes využití obecního majetku formou pronájmu nebo přímého prodeje až k uplatnění zákona o půdě u historicky cenného objektu. Celý tento vývoj je ovšem na na samém počátku a k jeho akceleraci dojde zřejmě v příštích dvou letech. Lhůta k uplatnění nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích končí v říjnu letošního roku a podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě až v prosinci roku příštího.

Jedno je však jasné už dnes: změnou vlastnických vztahů naše národy o kulturní dědictví nepřijdou, spíše naopak. Stát ani v příštích letech nebude mít tolik peněz, aby byl schopen investovat alespoň nezbytně nutné částky do všech památek, které to potřebují; pronájem, navrácení či prodej firmě nebo soukromé osobě pomůže tento problém odstranit. Málokterý nový vlastník nechá chátrat svůj majetek. Lze to ostatně doložit konkrétním příkladem. V Máchově kraji, nedaleko Doks, jsou zříceniny hradu Jestřebí, poničené, zašlé, sloužící dnes různým takytáborníkům jako WC. Jen pár kilometrů odtud je zřícenina hradu Starý Berštejn. Ten přešel do soukromých rukou už v roce 1971 (!) a původně rozvaliny malého hradu na strmém kopci, kam vede jen úzká pěšinka, jsou dnes už z části rekonstruované a obyvatelné. Pro majitele to znamenalo dvacet let těžké práce (každý kilogram písku, každý kilogram cementu a vůbec všechno, čeho je k rekonstrukci třeba, dopravil na hrad na vlastních zádech) - památka je však zachráněna.

Dosavadní zkušenosti právníků říkají, že se původní majitelé nebo jejich dědicové ozývají většinou až v samém závěru zákonné lhůty a často posílají jen stručnou výzvu k vydání majetku. Potom ale musí - někdy velmi zdlouhavě - prokazovat oprávněnost svých nároků. V řadě případů dojde asi ke sporům několika žadatelů (např. u hradu Kokořín), jindy může nezúčastněný pozorovatel nabýt dojmu, že osoba žádající o navrácení zámku to jen "zkouší" a ani nemá jasnou představu, co s případně nabytým majetkem (zámek Sázava). Lze očekávat i aktivitu velkých šlechtických rodů: například Lobkovicové už požádali o mělnický zámek a stranou jejich pozornosti zřejmě nezůstane ani Vysoký Chlumec.

Rozsah proměny vlastnických vztahů se v jednotlivých regionech bude zřejmě lišit. Východní Čechy tento proces zasáhne silněji než jižní Čechy - německých vlastníků se restituce netýkají a schwarzenberský majetek byl vyvlastněn na základě zvláštních zákonů už roce 1947.

A tak lze uzavřít obecným konstatováním, že pokud jde o proměny vlastnických vztahů k historicky cenným objektům, budeme zřejmě svědky zajímavého vývoje.

ROMAN KRASNICKÝ

VIKTOR VONDRA

Zásadní reforma našeho zdravotnictví, která je nyní připravována, předpokládá paralelní existenci soukromého a státního sektoru v této oblasti.

Reforma umožní nemocným, aby si svobodně zvolili lékaře, ke kterému mají důvěru, a zároveň zajistí, aby se choroba pro nikoho nestala ekonomickým problémem. Pro lékaře zase bude znamenat, že budou odměňováni skutečně podle množství a kvality vykonané práce. Takové závažné změny jsou ovšem podmíněny zavedením veřejnoprávního pojištění občanů u všeobecné zdravotní pojišťovny, která musí být zřízena zákonem a která uzavře se zdravotnickými zařízeními (mezi ně náleží i ordinace soukromě praktikujícího lékaře) smlouvu o poskytování zdravotní péče pojištěncům za odměnu stanovenou za každý úkon a placenou přímo pojišťovnou.

Jak by měla zdravotní pojišťovna vypadat po stránce právní a medicínské?

Ze zákona by měli být pojištěni všichni občané bez rozdílu. Pokud budou vedle všeobecné pojišťovny existovat ještě pojišťovny další, určené například pro pracovníky určitého resortu či podniku, bude to připomínat privilegia z doby nedávno minulé; navíc bude taková pojišťovna existovat na úkor samotných dotyčných pracovníků. Čím menší totiž bude pojišťovna, tím menší bude okruh jejích smluvních zdravotnických zařízení, takže právo svobodné volby lékaře se značně zúží. To ovšem neznamená, že by určitý resort nemohl být vlastníkem zdravotnického zařízení (např. vojenské nebo železniční nemocnice) a toto zařízení i z vlastních prostředků vybavit modernější technikou. Do takového zařízení by však měli přístup i jiní občané, pokud by si to přáli.

Zdravotní pojišťovna by měla mít formu státní příspěvkové organizace , neboť pouhé pojistné od občanů nebude na její úkoly stačit ( náklady na zdravotnictví začnou stoupat) a bude potřebovat státní dotace.

Aby občan skutečně získal právo svobodné volby lékaře, musí zákon stanovit smluvní povinnost pojišťovny, tj. povinnost uzavřít smlouvu o poskytování zdravotní péče s každým zdravotnickým zařízením, které se o to uchází a má všechny předpoklady k tomu, aby takovou péči poskytovalo. Současně nelze připustit, aby tyto smlouvy byly uzavírány jen na určitou dobu.

Určité komplikace představuje stanovení rozsahu péče, na kterou mápojištěný občan právo. Nejčastěji se nyní hovoří o tzv. "potřebné péči dostupné v místě a čase", čímž má být řečeno, že rozsah této péče se bude podle daných ekonomických možností měnit, takže nebude určena zákonem, nýbrž čas od času vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Vzhledem k očekávanému vývoji a výraznému rozšíření spektra léků s podobnými účinky, avšak se značně rozdílnými cenami, má být dokonce pojišťovně umožněno, aby stanovila určitý omezený interval ceny srovnatelných léčiv, a to z úsporných důvodů.

Rozsah poskytované a pojišťovnou hrazené zdravotní péče však musí stanovit přímo zákon, nikoliv vyhláška ministerstva zdravotnictví. Občan by měl mít právní nárok na hrazení veškeré zdravotní péče ordinované ošetřujícím lékařem, a to v plném rozsahu a kvalitě.

Nelze souhlasit ani s hrazením léků pouze v určitém cenovém intervalu u srovnatelných léčiv. Víme, že některý nemocný snáší jen určitý preparát od určitého výrobce, i když existují ekvivalentní, často levnější preparáty. Za to však pacient nemůže. Vše musí tedy záviset na rozhodnutí ošetřujícího lékaře !

Vedle takto jasně a jednoznačně vymezeného právního nároku na uhrazení zdravotní péče pojišťovnou by měl zákon stanovit i možnost připojištění pro případ, že by si občan přál určité luxusní podmínky (jednolůžkový pokoj s barevným televizorem atd.); pojišťovna totiž proplatí pouze vlastní zdravotní péči.

Prof. MUDr. JOSEF ELIÁŠ, DrSc.

MUDr. JAROSLAV SVOBODA

Pod titulkem KDO BUDE MAJITELEM LESŮ? (Nedělní LN 17. srpna) upozorňovala ing. Jitka Drozdová z Jihomoravských státních lesů na to, jaké nebezpečí představuje navrhovaná reforma ministerstva zemědělství ČR.

Jde o podnikatelský způsob hospodaření - o pronájem lesů akciovým společnostem vytvořeným z lesních závodů. Les nelze pronajímat! Něco jiného je soukromé vlastnictví, neboť vlastníkovi jde o prosperitu porostů. U nás stát vedený komunistickou stranou - neodpovědný vlastník, jemuž šlo jen o výrobu dřeva a plnění státního plánu - lesy zanedbal, ba zdevastoval. V dosavadní resortní péči zatím nenastaly změny k lepšímu. Nyní může správa státních lesů fungovat po vzoru vyspělých evropských států. Nejde ani tak o to, kdo je majitelem lesa, zda soukromý vlastník, obec nebo stát. Podstatné je, jak lesníci, nezávislí na zisku z těžby, tento majetek spravují, za jakých podmínek a na základě jakých "pravidel hry".

Podobný a přesto odlišný názor má SDRUŽENÍ PŘÁTEL LESA. Také je proti akciovým společnostem a podnikatelskému využívání lesů, ale zároveň upozorňuje i na nebezpečí soukromého vlastnictví. Dne 30. července se Sdružení přátel lesa a manifestanti na Staroměstském náměstí obrátili na poslance. V dopise mimo jiné uvádějí: Jsme si vědomi, že je třeba převést státní majetek do rukou odpovědných, schopných občanů, kteří by zajistili co největší prosperitu. Ne však každé bohatství je možno privatizovat. Lesy jsou majetkem národů ČSFR. Jejich funkce - vodohospodářská, klimatická, rekreační, půdoochranná, ale i kulturní, estetická a vědecká - jsou důležité pro každého člověka. Stav našich lesů je žalostný, v některých oblastech přímo katastrofální. Přetěžují se, obnova a výchovné zásahy jsou zanedbány. Imise, větrné kalamity, přemnožení škůdců, absence organismů podporujících zdravý vývoj lesa, velké stavy spárkaté zvěře a 40 let imisemi vynucených pokusů v lesním hospodářství zapříčinily tento stav. Lesy mají špatnou věkovou strukturu a dřevinná skladba mnohdy neodpovídá příslušnému stanovišti. Z těchto důvodů nemůže být většina lesů finančně soběstačná. Žádný soukromník či akciová společnost nemohou splácet dluh, který v lesích vznikl. Musí ho splácet stát. Privatizace nebo pronájem lesů by vedly k neúměrné těžbě, k honbě za ziskem a nebylo by v silách republiky toto uhlídat, bylo by i problematické soukromé lesy dotovat.

Sdružení přátel lesa požaduje zastavit transformaci podniků státních lesů dle dosavadního návrhu. Je třeba odbourat podniková ředitelství a lesy v majetku státu komplexně obhospodařovat samostatnými lesními závody s právní subjektivitou. Za nezbytnou považuje nezávislou inspekci, která zaručí dodržování lesního zákona. Zároveň Rostislav Procházka, mluvčí sdružení, předkládá podněty a k tvorbě nového ekologického lesního zákona.

Les nesmí být továrnou na dřevo. Je základem životního prostředí a jako takový jej budeme bránit všemi zákonnými prostředky, píše Sdružení přátel lesa na svých výzvách k další manifestaci. Sejdeme se 11. září v 16,00 hodin na Staroměstském náměstí v Praze, abychom demonstrovali svou vůli žít ve zdravém prostředí, zachránit les - budoucnost svým potomkům.

Ing. J. Drozdová a Sdružení přátel lesa se liší v názorech na soukromé vlastnictví lesa. Shodují se, že resortní koncepce je mylná, že je třeba správu státních lesů radikálně změnit v ekologické hospodaření a zachránit lesy před vyrabováním. Jejich názory nelze brát na lehkou váhu. Lesy v Československu umírají. Podle průzkumu Evropské hospodářské komise OSN zde bylo v roce 1988 poškozeno 70,5% lesa, z toho 5,4% bylo odumřelých a odumírajících, 22 procent středně a zbytek mírně poškozen. Dnes je poškození opět o pár procent vyšší a poroste ještě zhruba dvacet let po zastavení emisí. Zatím se v "černém trojúhelníku" ČSFR, bývalé NDR a Polska emise výrazně nesnížily. Teprve 30 - 50 let po ozdravění prostředí se začnou lesy pozvolna zotavovat, pokud v té době ještě nějaké lesy budeme mít .

Již není v lidských silách některé porosty obnovit. Vytrvalé zalesňování mrtvých vrcholků Krušných hor, Krkonoš a dalších má sporné výsledky. Většina stromků do deseti let po vysazení umírá. Bude vyžadovat mimořádné úsilí a finance vůbec udržet podstatu lesa, aby se nezhroutily lesní ekosystémy a spolu s nimi ekologická stabilita celých územních celků. Důsledky pro život v takových územích částečně pozorujeme v postižených severočeských pánevních okresech. V širším a hlubším rozsahu je pro nás zhroucení ekosystému těžko představitelné, ale je stále reálnou hrozbou. Vytvořit ekologické podmínky pro život (i pro ekonomický a další rozvoj společnosti) skutečně znamená co nejdříve zastavit emise a zachránit lesy. Záleží i na veřejnosti, zda z toho vlády učiní jednu ze svých priorit.

INA ČEKALOVÁ

Odpovídá poradce ministra-předsedy federálního výboru pro životní prostředí Ing. Jaroslav Stoklasa, CSc.

Naše životní prostředí je tak zničeno, že patříme k zemím, které jsou na tom nejhůře. Musíme to napravit a přitom bychom se chtěli rychle dostat do Evropy a dosáhnout opět její průmyslové a životní úrovně. To jsou zřejmě protichůdné zájmy a jejich řešení asi nebude jednoduché...

J. Stoklasa: Jednoduché to opravdu nebude. Zejména proto, že si dnes někteří naši lidé neuvědomují celý rozsah problémů životního prostředí ve všech jeho ekonomických, sociálních a politických souvislostech. Po informačním šoku o stavu životního prostředí těsně po listopadové revoluci, kdy se náhle dozvěděli, co dýchají, pijí a jedí, jsou nyní naši občané stresováni nejen politickými diskusemi, ale zjišťují, že musíme řešit i nahromaděné ekonomické potíže. Dostávají se také do existenčních problémů, rostou ceny základních potřeb, energií, atd.

Současně dostali možnost podívat se do blýskavých výloh sousedních vyspělých zemí a představují si náš vstup do Evropy jako neustálý růst spotřeby a takzvané životní úrovně, měřené hledisky konzumu. Je to představa jakési kombinace onoho zprofanovaného hesla "Socialisticky pracovat - socialisticky žít", které viselo dřív na každém rohu. Nyní bychom chtěli socialisticky pracovat, ale kapitalisticky žít. Představa kapitalistického pracování většinu lidí děsí. Současně se nechtějí vzdát toho biedermeierového zátiší, ve kterém měli pocit jakýchsi deformovaných "sociálních jistot" státního pečování o všechny stejně, bez ohledu na jejich vlastní úsilí a iniciativu, přičemž jedinou podmínkou bylo nekritizovat nic a nikoho.

To samozřejmě deformovalo nejen morálku, ale i ekonomiku. A to všecko budeme muset velice těžko napravovat. Po čtyřiceti letech života na úkor budoucnosti přišla chvíle, kdy na nás přítomnost chce zaplatit dluhy i s úroky. Po revoluční euforii stojíme nyní před tvrdou realitou devastované ekonomiky, životního prostředí, ale i morálky a etiky.

Takže podle Vašeho názoru je nutno dát napřed do pořádku ekonomiku, abychom mohli řešit ekologické problémy? To mi ovšem připomíná nejen minulá prohlášení, že ekologické problémy budeme moci řešit, až si na to vyděláme, ale i známé přirovnání pana ministra Klause, že když se potápí Titanic, není čas natírat lehátka na palubě, což má být podle jeho názoru analogie se zlepšováním životního prostředí.

Já si pana ministra Klause vážím a mám rád i to jeho přirovnání s Titanikem. Předně ta loď chtěla dohnat a předehnat všechny ostatní, ať to stojí cokoliv. Proto jela riskantní cestou bez ohledu na zákonitosti navigace a zdravého rozumu. Když narazila na ledovec a začala se potápět, tak se všichni tvářili, že to jen drclo, že se nic neděje a na palubě se tančilo dál. Také nás naši "kapitáni" ujišťovali, že je vše v naprostém pořádku a to drcání jsou jen malé potíže růstu, které napraví reforma, pokud možno jen mírná a bezbolestná. A tak s výjimkou některých pasažérů v podpalubí, kteří vykřikovali, že se loď potápí a byli za to příslušně káráni, se většina obyvatel dala ráda uklidnit, že se zase tak moc neděje. Pokud chápala, že se děje, hledala si záchranný pás na chatě nebo u televizního seriálu. Když už bylo jasné, že loď jde ke dnu, tančící horní paluba začala zachraňovat svůj majeteček a "kapitán" i s posádkou ochotně předal velení...

Na rozdíl od pana ministra Klause si však myslím, že stav životního prostředí nejsou nenatřená lehátka na palubě a že do lodi teče voda nejen ekonomická, ale i ekologická.

Musíme proto jít k pumpám všichni společně a rychle čerpat vodu. A nejen to. Ona by totiž těmi dírami tekla dál a naše sebevětší úsilí by bylo nejen vyčerpávající, ale i marné. Musíme tedy rychle ty díry ucpávat, aby se situace dál nezhoršovala. Chceme-li dojet jednou do klidných vod a do přístavu, musíme ten parník uvést nejen do stavu schopného plavby, ale i na správný kurs .

Pak je ovšem otázka: Co dřív a jaký je ten správný kurs?

Je evidentní, že musíme především snížit energetickou a surovinovou náročnost, protože tím se sníží spotřeba přírodních zdrojů a zvýší se efektivnost jejich využití a tím i celé ekonomiky. Předpokládá to ovšem nasazení reálných cen na přírodní zdroje, případně je ještě zdanit, aby se jimi šetřilo. Tím se současně sníží i zatížení přírodního prostředí odpady všeho druhu. Z toho snad vyplývá, že řešení ekologických problémů je opravdu úzce svázáno s vyřešením stavu naší ekonomiky. Proto ekonomická reforma musí současně pomáhat zastavit další zhoršování životního prostředí.

Zní to až příliš optimisticky, nezdá se Vám?

Ovšem, protože to byla jen jedna stránka věci. I to dá samozřejmě moc práce, nebude to jednoduché a pro mnohé z nás to bude i velice nepříjemné. Samo tržní hospodářství předpokládá demonopolizaci, odstranění diktátorského postavení některých neefektivních výrobců na trhu a přenášení jejich potíží na spotřebitele ve formě neúměrných cen.

A není současně nebezpečí, že se boj o trhy bude dál odehrávat na úkor životního prostředí? Třeba, že i zahraniční firmy se budou snažit využít situace a přenášet k nám technologie, které z důvodů přísných předpisů nemohou realizovat ve svých zemích?

Zajisté. Proto současně s rozvojem tržního hospodářství, soukromého podnikání jak ve výrobě, tak při prodeji a službách, musí být stanoveny přísné právní a ekonomické mantinely, ve kterých se tato iniciativa může pohybovat. Teď mám na mysli zejména mantinely ochrany prostředí, normy, poplatky, pokuty, ale i platby za využívání přírodních zdrojů tak, aby se s nimi začalo šetřit.

A domníváte se, že naše předpisy jsou skutečně dostatečné aby se životní prostředí dále nezhoršovalo?

V tom je právě kámen úrazu. Máme je už dost dlouho připravené, snažíme se, aby se přibližovaly evropským standardům, ale jejich prosazení zatím často naráží na kompetenční problémy a na schvalování v parlamentech.

Zákony se snad spíše týkají prevence před dalším zhoršováním. Ale jak zlepšit současný špatný stav životního prostředí?

Máte pravdu. Samy o sobě nepostaví Titanic do polohy, schopné plavby. Musíme ještě ucpat všechny díry v lodi, které čtyřicetiletá nesmyslná plavba napáchala na životním prostředí. Postupně vyčistit ovzduší, vodní toky a spodní vody, naší krajině dát zase její tvář a život, zemědělskou výrobu uvést do souladu s přírodními podmínkami, zlepšit zdravotní stav obyvatel. Bude to ještě velice nákladné a dlouhotrvající, pokud bude možné některé škody vůbec napravit. A tady musí pomáhat státní rozpočet.

Tedy pan ministr Klaus?

Ano, ale on jen navrhuje čerpání rozpočtu v závislosti na postupu reformy a tvorbě zdrojů. V podstatě musíme buď zaplatit více na daních nebo snížit jiné výdaje. Prostřednictvím státního rozpočtu musíme tedy zaplatit všichni větším či menším dílem ze své kapsy dluhy na životním prostředí z minulých čtyřiceti let. Navíc ovšem máme zničené zdraví a přírodu. To jsou ty "úroky". Jde o opravdu kruté dědictví, které jsme do nového života dostali. Čím dříve to však pochopíme, tím dříve se nám podaří Titanic nejen rozjet, ale i uvést na správný kurs.

A ten znamená?

V zemích s blýskavými výlohami už většinou pochopili, že je nutno přestat plýtvat čímkoliv, zejména všemi přírodními zdroji. Snaží se změnit své představy o hierarchii hodnot, o konzumu jako smyslu života a hledají cesty, jak naplnit cíle trvale udržitelného vývoje lidské společnosti v souladu s přírodou a jejími zákonitostmi. Možná, že se to dnes zdá být naivní utopií, zejména v souvislosti s potížemi, které nás čekají. Ale z dlouhodobého hlediska není jiné cesty. Jde nyní o to, abychom ji i my nastoupili dříve, než bude pozdě. Než se nám Titanic potopí pod nohama za neustálého dohadování, co by se mělo udělat dřív a kdo by to měl zaplatit .

PAVEL KOVÁŘ

(Z rukopisu knihy Klíčová slova)

Od neúspěšného pokusu o puč v Sovětském svazu uplynuly jen týdny. Jaká je dnešní situace a jaké má vaše vlast vyhlídky?

VIKTOR SLAVKIN, dramatik: Po všechny dny od 19. do 23. srpna jsme byli plni vervy, naděje a víry, ale teď nadšení pohasíná. Začínají prosakovat poraženecké nálady; nestačí totiž vyhrát, měli bychom se naučit být vítězi, což bohužel neumíme. A bolševici, kteří prohráli, jsou tradičně zcela beze studu, začínají se rychle vzpamatovávat a přecházejí do aktivního útoku. Přesto doufám, že rudý monolit nakonec přece jen zdoláme, i když to dá větší fušku bež demontáž pomníku Felixe Dzeržinského, kde na to stačil jeden jeřáb. Citelně nám chybí politická kultura, nemáme profesionální politiky. V našem parlamentu, to jest v Nejvyšším sovětu, sedí příliš mnoho bezmocných diletantů.

NATALJA GORBANĚVSKÁ, básnířka: Mám-li mluvit o sovětských perspektivách, vidím je jako proud, který se ztenčuje až k nule. Daleko větší šanci mají perspektivy Ruska, Litvy, Ukrajiny a dalších republik. Komunismus v Sovětském svazu dostal koncem srpna smrtelnou ránu. Moc bych si přála, aby Rusko prošlo etapou postkomunismu bezbolestněji než například Polsko, kde se v řadách postkomunistů spojili bývalí komunisté a bývalí představitelé opozice. Vůbec si myslím, že bývalé socialistické státy by toho o sobě měly více vědět a měly by se vzájemně učit ze svých dnešních omylů.

MICHAIL ŠVYDKOJ, ředitel nakladatelství KULTURA: Ve dnech puče bojovala demokracie proti fašismu a fašismus prohrál díky rozhodnosti ruské vlády v čele s Jelcinem, kterého si obrovsky vážím. Stojíme na začátku velice dlouhé cesty. Demokracie je reálná ve společnosti, která nebere v úvahu jen zájmy většiny, ale i zájmy menšin. K tomu máme v naší netolerantní společnosti hodně daleko. Spoustě lidí ještě nedošlo, co se vlastně stalo. Pravda je taková, že do ulic konečně vyšla mládež, kterou všichni považovali za apolitickou, inteligence, kterou všichni považovali za otupělou a konformní, i dělníci, které prý vzrušuje jenom salám a vodka. Náš lid tedy dokázal zvítězit sám nad sebou - kéž by nám to vydrželo.

JANA KLUSÁKOVÁ

Ilustrační kresba Alexej Merinov

První čtvrtek po puči jsme v Moskvě nečekaně potkali výraznou postavu horkých srpnových dní roku 1968, dnes profesora Vysoké školy ekonomické v Praze a poslance FS Věňka Šilhána. Využili jsme nabízejících se souvislostí a položili mu několik otázek.

Co jste sem, pane profesore, přijel dělat? Revoluci?

Ne, vůbec ne, jenom to tak vypadá. Přijel jsem do jednoho institutu, který je spojen s ekonomickým departementem OSN a pořádal tu konferenci o úloze malých a středních podniků. Když přišla zpráva o převratu, právě jsem se připravoval na odjezd do Moskvy. Někteří mě varovali, aby nejezdil. Řekl jsem si: U toho musíš být. A nebyla v tom zvědavost. Moje manželka se mě ptala: Co myslíš, jak to dopadne? Bude to dobré, říkám. Měl jsem jistotu, že čas už nemůže jít zpátky.

Při cestě ze Šeremetěva jsem viděl první pancíře. Do Bílého domu jsem se dostal třikrát. Jednou jsem tam nesl a pak tam překládal dopis Dubčeka Jelcinovi a poslancům NS RSFSR. Dopis byl datován 21. srpna 1991, tedy v době, kdy ještě nebylo nic jasné. Bylo to přesně 23 let od vstupu sovětských tanků do Prahy. Významné datum, skoro symbolické.

Nehrál jste tady roli diplomatického zprostředkovatele?

Absolutně ne. Přijel jsem s jiným posláním. Ale chtěl jsem u toho být.

Zase jste vyráběl kontrarevoluci?

Takovou jako tenkrát v Praze? Kdo a jak rozhodne, co je kontrarevoluce a co není. Přidal jsem se k těm, co stavěli barikády. To bylo z úterka na středu. U té barikády proti budově RVHP nejdřív stály tanky dva, potom přijely ještě čtyři a na druhé straně u mostu bylo asi deset obrněných vozidel. Tam se rozebírala dlažba. Šel jsem taky vylomit dvě dlažební kostky a na tu barikádu je přidal. Musím říci, bylo to pro mě veliké zadostiučinění. Takové životní, řekl bych. Upřímně řečeno, měl jsem strach, že se něco strhne. Byli jsme u Bílého domu nepřetržitě od pozdního odpoledne až skoro do dvou v noci. Myslím, že všichni cítili, že tady jde o velkou věc.

V jednu chvíli přistoupil k lidem mnich v bílé kutně a zeptal se: Jste křesťané? Velká část odpověděla: ano. Začal se s nimi modlit. Není to asi to nejpodstatnější, ale bylo cosi velkého, určité oduševnění v té vypjaté situaci.

Nepřipomíná vám Gorbačovovův návrat z Krymu někdejší Dubčekův návrat z Moskvy?

Gorbačov dnes hraje na scéně, která se vyklízí a mění od Baltu až po Černé moře. Všechny staré systémy se zhroutily jak domečky z karet. Myslím, že Gorbačov dobře ví, že není co zachraňovat. My byli tehdy sami, všechno ostatní bylo nehybné, nepřátelské. To už se změnilo. My jsme tenkrát prohráli kromě jiného proto, že naše síla - obrovská významem protestu - byla fakticky jen nepatrná. A oni, jak víte, ctí sílu nade vše.

Co si myslíte o Gorbačovově a Jelcinově siatuci?

Gorbačov určitě cítí odpovědnost a má strach, že teď může dojít k obrovské personální smršti. V roce 1918 řekl Masaryk krásnou věc: Zbavili jsme se despocie velkých pánů, teď se musíme zbavit despocie velkých slov. A v Rusku jde často o velká slova. Když Gorbačov začal s přestavbou, tak v podstatě šlo o ideologii. V tomto okamžiku mu chybí zkušenost z ulice, zkušenost davu, jehož sebevědomí rostlo z hodiny na hodinu, to, co prožíval Jelcin. Jelcin během těchto dnů obrovsky vyrostl. Setkal jsem se s ním v životě třikrát, naposledy v Praze. Ne vždycky budil dojem cílevědomého člověka, který vzbuzuje autoritu. Teď mluví mnohem klidněji. To, co říká, má větší obsah. Je to znát i ve způsobu jeho vyjadřování. Mám z něj pocit vyzrálého člověka. Řemeslo stejně jako politika má své chasníky a své mistry. A myslím si, že Jelcin vyrostl v mistra.

Zkušenost těch několika dramatických hodin, kterými Jelcin v Moskvě prošel, Gorbačovovi chybí... Někteří lidé měli to štěstí, že takovouhle lázní prošli. Viděl jsem to i v osmašedesátém kolem sebe jak na mimořádném komunistickém sjezdu ve Vysočanech, tak třeba i po tom, co mě zvolili na pět dnů zástupcem Dubčeka...

Pane profesore, přistihl jste se někdy po roce 1968 při nějakém pocitu antirusismu?

Člověče drahý, až si někdy vyčítám, že ne.

Ale takové postoje u nás po osmašedesátém vznikly. Myslíte, že tím, co se tady teď stalo, by se mohly setřít?

Určitě. Myslím, že dokážeme ocenit i ty druhé. Moskvané si to zaslouží, udělali velkou věc. Kdybychom to nedokázali, tak by to nemluvilo v náš prospěch.

Může to pomoci i našemu obchodu směrem na východ?

Převrat dal prostor energičtějším silám. Ukázali se tu lidé, kteří jsou stateční a umějí rozhodovat i v obchodním a ekonomickém světě. Někdy se sice pohybují až na hranici zákona, ale mají za sebou kupeckou tradici, dovedou peníze vydělávat, ale také pustit... Ekonomika, to jsou obrovské hmoty, kterými hned tak nepohne žádná ideologie. To jsou desítky miliónů lidí, kteří chodí denně do práce a dostávají mzdu. Přemístit je jinam, změnit technologii, organizaci, motivační systém, hodnotový svět, to je obrovská systémová záležitost. Nacionalizovat a zestátnit hospodářství je legrace ve srovnání s procesem odstátnění a privatizace ve všech ohledech. To se dalo udělat několika dekrety během krátkého času. Ale transformovat vše tak, aby podniky fungovaly jako tržní subjekt se vším, co to obnáší - ve Svazu, na té rozloze se třemi sty milióny lidí, kde se všichni ani nedomluví rusky, kde jsou pravoslavní, katolící, mohamedáni...

Pokud se to přece jen povede, co udělat, aby sem naši výrobci pronikli?

Naši obchodníci jsou ochotni se odvolávat na kdeco. Byli by rádi, kdyby jim vláda buldozerem vyčistila cestu, po které pak oni budou kráčet s prapory. Na to ovšem nikdo nečeká. Jenomže když něco nejde dnes, neznamená to, že to nepůjde zítra - ale to se musíte připravovat už předevčírem.

Někrasov v jedné zajímavé knížce psal o problému pokroku v Rusku a ruské duši. Řekl tam, co jsem ještě nikde jinde nečetl, že totiž pokrok v Rusku byl na rozdíl od Západu, vždycky spojený se zotročením člověka. Že pokrok na Západě šel spíše ruku v ruce s pokrokem politickým, pokrokem svobody, rozšířením prostoru pro individuum, pro tvůrčí činnost... Kdežto tady se pokrok od dob Ivana Hrozného a Petra I. stavěl na kostrách. Mohli tu sice vybudovat kosmodromy, mohli postavit čertvíco, ale vždycky za tím byly obrovské lidské oběti. Zbytečné oběti. Až teď snad nastane změna, snad přichází jakýsi historický milník.

DANA MAZALOVÁ a JAROMÍR ŠTĚTINA, Moskva

Foto Jan Mihaliček

Už nepovažujeme za zázrak

to, že nám mrtvý hraje na klavír,

a dokonce ani to, že ho vidíme,

jak se přehmátl,

jdeme dál svou cestou,

celá rodina za námi jde

obtížená batohy,

mrtvý nám hraje na klavír,

teď, když jsme vystoupili

na nejvyšší horu.

A dole pod námi

je údolí gramofonových desek,

všechny jak planety se za námi otáčejí,

sluchátka si na nejvyšší hoře

dětičky nasadí,

dole je asfaltové moře,

mrtvý jim hraje na klavír

a nahoru stoupá jen naše nahá duše

v té troše písní, které jsme přehráli;

přichází smrt - a pro děti Beatles,

rodiny se na nejvyšší hoře

hodlají rozejít po nebi.

Foto archív

Když někdy počátkem dvacátých let maďarský žurnalista použil termín "Malá dohoda" (ve smyslu opaku vítězné Dohody velmocí), kterým chtěl zesměšnit nově vznikající československo-rumunsko-jihoslovanské spojenectví, jistě netušil, že tento jeho termín se stane obecně známým a dodnes používaným.

Sama Malá dohoda tak, jak se dotvořila v roce 1921 v podobě systému dvoustranných spojeneckých smluv mezi Československem, Jugoslávií (tehdy se ještě nazývala Království SHS) a Rumunskem, nepřežila rozpadající se ČSR po Mnichovu. Přesto, že nikdy neměla možnost prokázat svou oprávněnost či akcechopnost, zapsala se hluboce do podvědomí lidí ve všech třech zemích. Malá dohoda sice nebyla efektivní, ale všemi pokusy o trojstrannou spolupráci ve všech oblastech působila na veřejné mínění.

Znovu se o Malé dohodě začalo mluvit po 2. světové válce a po obnovení ČSR a Jugoslávie. Tehdy však podobné myšlenky byly v rozporu se Stalinovou představou bloku satelitních států podél západní hranice SSSR. V dalších letech se kolem Malé dohody rozprostřelo ostýchavé mlčení. Pokud se o ní psalo, tak jako o nástroji protisovětské politiky, o známém sanitním kordonu (kterým MD však nikdy nebyla ani nechtěla být). A znovu se na stránkách novin objevila Malá dohoda v roce 1968 v souvislosti s Titovou a Ceaušeskovou "podporou" reformnímu úsilí československých komunistů (kterou oba však sledovali své vlastní zištné cíle a rozhodně nevycházeli ze sympatií k mužům pražského jara). Nejparadoxnější revival Malé dohody najdeme v letech 2. světové války, zhruba v období let 1941-1942. Tehdy se z myšlenky společného ohrožení Maďarskem objevila v Bratislavě, Bukurešti a Záhřebu idea trojstranného spojenectví, okamžitě ze všech stran napadnutá jako pokus o oživení "ducha Malé dohody".

Patnáctipatrová betonová škatule lázeňského sanatoria Thermal už čtrnáct let hyzdí křehké panorama perly českých lázní - Karlových Varů. Letos v červenci jsem tu trávila čtrnáct dní jako jediný tuzemský samoplátce: na rozdíl od ostatních pacientů, kteří sem přijeli na třítýdenní bezplatné poukazy, jsem velmi dobře věděla, že za jeden den pobytu platím 348 Kčs.

Plný Thermal = 470 pacientů. V červenci se tu léčilo 320 lidí, ale dům byl plný: zbytek zaplnili hoteloví hosté, většinou cizinci. Díky jim a kursu koruny (noc v dvoulůžkovém pokoji stojí 60 DM) plní Thermal plán.

Začátkem léta po takřka roční válečné přestávce se zde znovu objevili pacienti z Kuvajtu, kteří do Thermalu přijíždějí už čtrnáct let, ale i z Kataru, Omanu, Egypta a Arabských emirátů. Doma mají dlouhé horké léto (50 stupňů ve stínu), tak se jedou do Varů ochladit a zhubnout. S arabštinou se mísila ruština: v Thermalu se léčily desítky Rusoameričanů, kteří si ještě ze staré vlasti pamatují, že tu lze za málo peněz získat maximum lékařských služeb. Líbilo se mi, když říkali "u nas v Amérike...", méně už, když jsme čekali obvyklých dvacet minut na výtah (ze čtyř fungoval běžně jeden) a několik bývalých sovětských občanů mi vysvětlovalo, že nelitují těch šesti set dolarů za letenku, protože karlovarská voda bezkonkurenčně pomáhá diabetikům, a zdejší servis v nich evokuje vzpomínky na sovětskou realitu, že si připadají "kak v Sojúze".

Thermal má 350 zaměstnanců. Lékaři jsou vysoce kvalifikovaní a laskaví, sestry a lázeňský personál projevují ochotu i bez spropitného. Personál v jídelně, v recepci, v telefonní ústředně, u bazénu a pokojské v drtivé většině nahrávají nostalgii Rusoameričanů. Našince snad může utěšit jen to, že zmíněné zaměstnankyně se chovají se stejnou arogancí k devizovým cizincům jako k finančně neatraktivním tuzemcům.

Nedalo mi, abych se jenom léčila, a tak jsem na závěr pobytu v Thermalu pořídila následující dva rozhovory:

MUDr. UDO MARTINEK , balneolog s šestadvacetiletou praxí, v Thermalu pracuje čtrnáct let:

Máme druhou porevoluční sezónu. Jak se liší od těch předrevolučních?

Především menším počtem pacientů, což je celorepublikový jev, protože byl vydán menší počet lázeňských poukazů (jejich cena stoupla zhruba o třetinu). Poukaz na tři týdny v Thermalu dnes tedy stojí něco málo přes šest tisíc korun. Příští rok mají být poukazy přidělovány ještě stejně jako letos; doufejme, že nedojde k velkému zdražení a tudíž neklesne počet lázeňských pacientů.

Nesnižuje se s postupující "civilizací" hodnota slavných dvanácti karlovarských pramenů?

Prameny jsou to jediné, co se ve Varech kvalitativně nemění. Jsou trvale sledovány hygieniky a geology. Naštěstí zůstávají světové a dosud sem za nimi jezdí pacienti ze všech světadílů. Lázeňské procedury mají jistě i doma, ale naše prameny jsou ve světě jedinečné: snižují obsah tuků v krvi. Takový pacient popíjí karlovarskou vodu a triglyceridy se mu normalizují. Bez chemie! Co vám dělá letos v létě největší starost?

Budoucnost. Celý život se věnuji balneologii a nejsem sám: v Karlových Varech je kolem sto padesáti lázeňských doktorů. Co budeme dělat dál, když OÚNZ je plně obsazen?

Mluvíte, jako byste lázeňskou péči Karlových Varů pohřbíval. Jsem si jista, že lidi bude v žlučnících dloubat i při realizované tržní reformě.

O tom nepochybuji, ale pokud přijedou, vyhledají prameny, nikoliv lékaře. Pojišťovna totiž asi nebude mít na to, aby pacientům zaplatila kompletní lázeňskou péči. Dosud jsme byli omezeni počtem poukazů; někteří lidé podpláceli úředníky, aby poukaz dostali. Obávám se, že to bude platit i dál: tentokrát budou podplácet pojišťováky .

A podaří se jim to?

To nevím, ale úplatní lidé se najdou zřejmě vždycky a všude. Znám případy, že sem jezdí týž pacient po dobu čtrnácti let čtrnáctkrát za sebou. Nebo přijíždějí manželé - oba na poukaz. Stává se to poměrně často.

Jak bude pojišťovna vyřizovat žádosti o lázeňskou léčbu?

Pacient si zažádá o lázně a dostane nejspíš poukázku bez udání termínu pobytu. Přijede do lázní a ubytuje se podle vlastních možností: někdo v hotelu, jiný v soukromí nebo v ubytovně daleko od lázeňské čtvrti. Pojišťovna pravděpodobně uhradí jen zdravotní služby, ale stravování a ubytování si každý zaplatí sám.

A jak to bude s Thermalem?

Podle jedné z variant by se měl stát lázeňským hotelem, to znamená, že sem přijde lékař se dvěma sestrami na jednu až dvě hodiny denně. Záleží to na člověku, který Thermal koupí. Možná by mělo záležet i na tom, komu město Thermal prodá, protože marná sláva - Karlovy Vary jsou především lázně.

Město stále ještě neví, co chce. Přijíždějí sem zástupci různých firem (USA, SRN, Itálie, Japonsko...); tyto firmy nechtějí jen kupovat lázeňské objekty, ale chtějí se tu i angažovat, investovat, odjíždějí ovšem s prázdnou, město pro ně nemá jasnou koncepci. Zúčastnil jsem se jednání se zástupcem americko-německé cestovní kanceláře panem Lischkowitzem, přítomny byly všechny významné karlovarské firmy: Becherovka, porcelánka, letiště, Casino, velké hotely a sanatoria. Pan Lischkowitz přišel s konkrétní objednávkou šesti set lůžek v Puppu: pacienti by se přijeli léčit a zároveň by navštěvovali různé koncerty. Tato firma totiž jezdí "s hudbou a za hudbou". Pan starosta se bohužel na jednání nedostavil. Na městském úřadě pak zástupcům firmy poděkovali za záslužnou iniciativu a zároveň jim sdělili, že je město "nezastřeší". Jsme rok po volbách, městští úředníci už tedy rok setrvávají ve svých funkcích a dosud se ke generálnímu problému města nevyjádřili. Místo toho, aby zazněl jednotný hlas CHCEME LÁZNĚ, ozývají se hlasy skupin o tom, že by se Karlovy Vary měly stát bankovním nebo snad kongresovým centrem. A že prý je lázeňství ve světě na ústupu. Byla by to nehorázná škoda, a to nejen pro toto město.

Jsou na světě lázně, srovnatelné vodou s Karlovými Vary?

Nejsou, bohužel. Nebo spíš bohudík... Proběhla tu přednáška o Bérešových kapkách. Je to roztok, obsahující minerální stopové prvky, které v naší evropské stravě chybějí: zabraňují vzniku zhoubných i jiných chorob. Dosud se nikdo nezabýval tím, aby tyto chybějící minerály vyrobil do jedné lahvičky. Maďar Béreš to udělal. Říkám to proto, že karlovarské prameny obsahují tytéž minerální látky, jsou to vlastně Bérešovy kapky ve velkém.

O kterém pramenu mluvíte?

O všech. Všechny jsou chemicky stejné, jen s nepatrným rozdílem v množství stopových prvků.

Kdo je pro lázně důležitější: cizí pacienti nebo tuzemci?

Samozřejmě Čechoslováci. Bez našich pacientů lázně zhynou. Dnes se všechny lázeňské ústavy hojí na zvýšeném zájmu cizinců a na výhodném devizovém kursu, ale tak tomu nebude věčně. Věřím, že toto přechodné období potrvá asi pět let, a pak se lázně zase vzpamatují.

Ing. ZDENĚK KLINGORA (30), ředitel lázeňského sanatoria Thermal. V letech 1985 - 1986 zde pracoval jako provozní referent, později byl vedoucím finančního oddělení na ředitelství lázní:

Co vám dnes dělá největší starost?

Na začátku letošního roku jsme zaznamenali několik komplikací, ale naštěstí se sezóna rozjela a máme slušné hospodářské výsledky. Jsme samostatný státní podnik, to znamená, že s prostředky, které vyprodukujeme, můžeme nakládat podle vlastní úvahy. V souladu s celostátními předpisy... První peníze, které jsme utržili, investujeme do výtahů. Starost mi dělá mnoho věcí, které jsou dědictvím minulosti: především přetrvávající negativní chování některých pracovníků, konkrétně slabá pracovní morálka těch, kteří mají přímý kontakt s hosty; projevují malý zájem o práci i o spokojenost hosta.

Jste ředitel, co s tím hodláte dělat? Jsem ve složité situaci. Mohli bychom použít zákoníku práce a takové pracovníky propustit, jsme ale státní podnik a podléháme mzdové regulaci. Prostě naši zaměstnanci mají nízké platy a za ty se nepřetrhnou. Čekáme toužebně na velkou privatizaci, abychom se pak nemuseli na mzdové předpisy ohlížet. Kdo je dnes trochu šikovný, jde dělat do soukromí, a ti nejšikovnější odcházejí za prací do Německa. O lékařích to neplatí; jednak si tu vybudovali kvalitní pracoviště, a řada domů velkých lázní jde do malé privatizace. Znamená to, že se sníží počet lůžek a logicky i počet lékařů, takže mezi zdravotním personálem dojde k bitvě o místa.

A zkušení karlovarští balneologové zůstanou bez práce?

Vidím to jako otázku čtyř až pěti let, než znovu dojde ke konjunktuře lázeňství.

Usiluje o tuto konjunkturu i městský úřad?

Obávám se, že mu zatím chybí koncepce. Pokud vím, vyhlásili konkurs, jehož cílem je optimální koncepci pro Karlovy Vary najít. Týká se to i Thermalu, protože nejsme jen lázeňský dům, ale měli bychom být i kulturním a společenským centrem Karlových Varů.

A proč jím nejste?

Máme sice krásné sály, ty jsou však energeticky a provozně tak náročné, že jen obtížně hledáme soubor, který by je dokázal zaplatit. Stěží zachraňujeme tradiční festivalové akce jako je TOURFILM nebo CILECT; obě sponzorujeme, aby se vůbec mohly uskutečnit. Byli bychom rádi, kdyby Thermal dostala po velké privatizaci některá z renomovaných světových hotelových firem s tím, že zůstaneme lázeňským sanatoriem.

JANA KLUSÁKOVÁ

Foto Petr Kubín

Když královéhradecký rodák Jaroslav Bárta (nar. 1948) vystavil roku 1987 v pražské galerii FOMA svá "Slavnostní zahájení", nastal úplný poprask. Coby profesionál totiž tehdy působil jako dokumentační fotograf v podniku Stavby silnic a železnic a z titulu svého zaměstnání se přímo povinně účastnil také inaugurací velkých děl socialismu - mostů a silničních úseků i s bombastickými transparenty, slavnostními projevy oficiálních papalášů a šátečky pionýrů. V tajnosnubném Bártově podání z toho vznikla monstrózní groteska, již návštěvníci FOMY často nepochopili, takže zatímco jedni chválili fotografa v zápisové knize výstavy za vystižení našich světlých zítřků, jiní jej tamtéž posílali k čertu za jeho lakování na růžovo. Kdo se ovšem pozorně díval, okamžitě fotografovu ironii postřehl. To ještě Tristan Tzara mohl v blouznivém opojení apostrofovat cestu za nesmyslnými cíli v názvu své poválečné sbírky Slunná Silnice Samá Radost (SSSR); u nás v osmdesátých letech takový pocit už dávno zdegeneroval. Slunné úběžníky silnic i jejich nažehlení oslavovatelé pospíchali v Bártově verzi k neodvratné katastrofě, již dnes sklízíme.

Nemenší absurdita ovšem naplňovala Bártovy fotografie už dřív, po absolutoriu na pražské FAMU (1973) a následném krátkém, zcela abstraktním období. Mezi představiteli mladé vlny, organizovanými Annou Fárovou, vystavil roku 1980 v Činoherním klubu, soukromě pak v Lomnici nad Popelkou, cykly sice méně zalidněné, než pozdější Slavnostní zahájení, ale stopující se stejným bystrozrakem psychologii svých současníků. Byly to "Ulice" a "Křižovatky". Na detailních výřezech se tu neviditelnou rukou lidí mění mozaikové dlažby chodníků a plochy ulic ve zmatenou texturu kamene a narychlo zaplácnutého asfaltu nad zmizivšími výkopy, jinde asfaltová pila na povrchu ještě hladkém kličkovaně rýsuje území potrubních a kabelových kolapsů v podzemí, jež nikdy nebudou důsledně odstraněny a zahlazeny. Ztělesněné provizórium, zobjektivizovaný rukopis socialistického systému. V roce 1981 přišel Bárta v cyklu "Okna" s obdobným mapováním člověčího soukromí, stejně lhostejného k vlastní minulosti i budoucnosti. Zřítelnice "moderních" oken a dveří jsou vytřeštěny do ulice z beznadějně a surově poničených secesních či neorenesančních fasád a odpískávají tak konec starých časů a stávku vyrovnanému řádu.

V poslední době jako kritický urbanista provádí Bárta syntézu našeho počínání, inventuru naší černé minulosti. Ze stejného úhlu, ba dokonce v totožném ročním období, konfrontuje se starými pohlednicemi dnešní tvář úseků celých měst (zatím České Lípy, Lomnice, Příbrami) a nastavuje nám zrcadlo, co že jsme si tu od oněch "starých časů" nadrobili za příšery. Jak sám říká: "Není potřeba nic dodávat, věc mluví sama za sebe - a to o všem: o době, její kultuře, o nás."

Tak z Bártových fotografií neklokotá a nikdy neklokotal lyrický slavík, ale trvale krákorá výstražný havran, což je věru smutnější role některých okřídlených, ale neméně oprávněná, ba nesmírně nutná právě proto, že i on umí vylétnout nad náš roztomilý svět do náležité výšky .

JIŘÍ ŠERÝCH

V kontroverzním článku Lidové demokracie nazvaném "O politické mafii v Československu" se objevilo mimo jiné také jméno "jistého architekta Miluniče, který se prý významným způsobem podílel na stavbě pražského Paláce kultury a nyní obdržel nabídku na stavbu domu Havlových. Nezajímavá není ani informace", píše se dále v článku, "že architekt Milunič plánuje postavit mezi Palácem kultury a hotelem Fórum gigantickou stavbu pro tělesně postižené - v bezprostřední blízkosti Vyšehradu, Kolébky Prahy." Co je na tom pravdy? zeptali jsme se přímo ing. arch. Vlado Miluniče.

Nic. Nikdy jsem neměl nic společného s Palácem kultury, Havlovi si nestavějí žádný dům, takže nemohu být ani adresátem takové zakázky. Jsem jen autorem studie na dostavbu rohové parcely na Jiráskově náměstí, inspirované disidentem Havlem již v roce 1986. Léta se zabývám sociálními stavbami, jsem mimo jiné spoluautorem čtyř pražských domovů důchodců, loni jsem navrhl přestavbu a dostavbu Jedličkova ústavu a dnes se účastním práce na aktualizaci územního plánu Prahy 4. Nedostatek prostředků na Jedličkův ústav nás svého času přivedl na myšlenku řešit tamní území, jehož ne právě nejšťastnější dominantu dnes tvoří Palác kultury a hotel Fórum, komplexněji. Přestavět samotný Palác včetně okolí a tento atraktivní stavební program nabídnout zahraničnímu investorovi za pomoc při výstavbě ústavu. Investorovi, který by na celé věci vydělal, ale který by dal vydělat i městu, učinil Palác kultury rentabilním, opravil bezprostřední okolí a konečně pomohl korigovat panorama těchto míst. Jsem totiž přesvědčen, že architekti by neměli trpně čekat, až jim někdo něco zadá, až někdo vyhlásí soutěž. Měli by chodit po městě s otevřenýma očima, hledat místa, která by se dala vylepšit, vymýšlet koncepce a shánět někoho, kdo to zaplatí.

Navrhovaná koncepce vypadá zatím asi tak: Dostavět ulici Na Pankráci v té její části, která vzala za své při stavbě Paláce kultury, a využít k výstavbě hotelu nebo administrativní budovy také prostor uvnitř nedaleké dopravní smyčky. Další úpravy by se týkaly i samotného Paláce kultury. Nápad rozčísnout jeho rozsáhlé a nevyužité přízemí obchodní ulicí jsem neměl jenom já, nýbrž i další architekti, kteří objekt posuzovali. Navrhuji však, aby tato ulice pokračovala ještě i mimo palác, směrem k novému hotelu ve smyčce. Další úprava by spočívala v zastřešení žulové pompézní terasy lehkou skleněnou stříškou stoupající až nahoru na fasádu. Taková stříška by nejen zjemnila těžkopádnou hmotu, ale umožnila by využít terasu pro obchody, výstavy, sport, a to vše v prostředí zeleně, tedy jakési zimní zahrady. V polovině severní fasády paláce navrhuji skleněnou komunikační věž. V západní části je nevyužitá velkokapacitní varna až na pět tisíc jídel. Kdyby se v této části přistavěl k paláci hotel pro hosty symposií, měl by krásný výhled a vývařovna by dostala smysl. Střechu paláce by bylo možné taky využít. Pro další restauraci, ale i pro zatravněné tenisové kurty, jejichž postranní sítě porostlé zelení by hřmotnou siluetu bunkru opět zjemnily.

Hlavním rušivým prvkem v daném území je magistrála. Jsem přesvědčen, že by se měla od stanice metra Vyšehrad až po ulici 5.května zastřešit tak, že by se dalo chodit z hotelu Fórum podél severní fasády Paláce kultury až na Vyšehrad k Jedličkovu ústavu v jedné úrovni. Jediný způsob, jak potlačit přílišnou agresivitu hotelu Fórum, je vestavět mezi něj a Palác kultury další objekt. Navrhuji trojúhelníkové obchodní centrum sahající přibližně do poloviny výšky hotelu, ale otáčející se k němu tak, aby nerušilo hosty.

Také vnitřní prostor druhé dopravní smyčky na straně hotelu Fórum by měl být využit, a to pro objekt patrových garáží a pronajímatelných bytů. Kaskádový prostor mezi objekty jižně od Paláce kultury by zpříjemnil systém vodních ploch, jež by využily dešťové vody ze všech zpevněných ploch centra.

Celková změna urbanistického konceptu a neosobní chladné architektury by měla směřovat k tomu, aby vznikla živá část Pankráce, přitažlivá jak pro místní občany, tak pro cizince. Navíc by dostavbou ulice Na Pankráci měly vzniknout bezbariérové víceúčelové objekty, v nichž by našly uplatnění také tělesně postižení absolventi nedalekého Jedličkova ústavu. Mimochodem, v hodině dvanácté zmařila listopadová revoluce rozhodnutí o vystěhování ústavu na okraj města, kde by postižení nerušili.

Potenciální zájemci o investování v této oblasti existují. Například firma Scandinavia Invest AB a SOGEA slibují, že získájí-li možnost podnikat zde, zaplatí výstavbu Jedličkova ústavu jako dar.

RADKA KVAČKOVÁ

Stálejší čtenáři naší rubriky budou patrně souhlasit, že se v ní již podařilo nashromáždit a zaznamenat pěknou řádku ostudných a burcujících příkladů vztahu "civilizovaných" lidí ke svému kulturnímu dědictví. Dnešní dva případy však svým způsobem překonávají, především v rovině obecného dosahu a možných následků, i naprostou většinu těch předchozích. Jsou určitě výjimečné. Zároveň jsou však i natolik varující, že se nelze vyhnout jejich zveřejnění.

Osmadvacáté číslo letošního společenského týdeníku Reflex přineslo mimo jiné i fotografii kaple v Romanově u Mšena na Mělnicku, přestavěné nehorázným způsobem na rekreační "kostelochalupu". Oprávněně šťavnatý komentář Radka Bajgara si posteskl především nad tím, že celou záležitost musí mít na svědomí člověk s diplomem architekta. Jen pro přesnost dodávám, že obecně naopak vůbec nemusí, avšak v tomto případě, bohužel, opravdu má. A je to, jak uvidíme, dokonce ještě o něco horší.

Zmíněná zpráva doslova rozezvonila telefon na stavebním úřadě ve Mšenu, kam se začali obracet především pobouření a rozezlení věřící z Moravy. Není divu. I pro člověka s ryze materialistickým přístupem k životu by jistě měla existovat přesná hranice kulturního vědomí, za kterou už nelze zajít. Kostelů, využívaných pro rekreaci, je však, alespoň v Čechách, mnohem víc. Jejich majitelé hájí své počínání především tvrzením, většinou asi pravdivým, že bez nich by už ony svatostánky dávno vůbec neexistovaly. Osobně ani to nepovažuji za dostatečnou obhajobu, ponechme však každého vlastnímu svědomí. V případě kaple v Romanově jde však i o to, jak barbarsky byla úprava církevní památky pro pochybné využití provedena. Tady jdou všechny diskuse stranou. Zádušní kaple sv. Maří Magdalény byla postavena v letech 1889-90 v pseudorenesančním slohu, projevujícím se průčelními pilastry, trojúhelným štítem i polokruhově zaklenutými okny. Nejde tedy o památku nijak zvlášť starou, její cena je však přesto nesporná, už díky nepatrnému množství jiných církevních staveb, postavených v podobném stylu. Nevyužívaná, neudržovaná a také nevysvěcená budova byla církvi, konkrétně litoměřické diecézi, zřejmě jenom na obtíž, a tak ji v polovině osmdesátých let ráda dlouhodobě pronajala (na 99 let) pro rekreační využití soukromníkům. Zhruba v té době bylo také zahájeno řízení o upuštění od památkové ochrany objektu pro jeho špatný stavební stav - to provádělo tehdy nomenklaturní ministerstvo kultury. Projekt přestavby kaple vypracovala novopečená majitelka, krytá právě oním nešťastným titulem architekta. Už v návrhu, který byl v konečném řešení ještě patřičně zpestřen, se objevuje přepatrování stavby, osazení nových, různorodých typizovaných oken do přízemí pod klenutá okna původní, zazdění čelního vstupu a naopak vytvoření hned několika dalších dveří tam, kde nikdy nebyly, balkónových i latičkových, vysoko nad terénem, přístupných po novém schodišti. Střecha je dnes oproti původnímu stavu snížena a obohacena o několik komínů z bílých cihel s azbestocementovými rourami. Celé řešení zkrátka přetrumfne snad i proslulé sovětské kostely, využité vtipně buď pro zimní kluziště, sklad zeleniny či pro menší továrničku.

Projekt přestavby tehdy úředně potvrdil další odborník, kunsthistorik dr. Brožovský z bývalého Krajského střediska památkové péče, s dodatkem, že vhodně navržená úprava bude sledována i v průběhu stavby, vzhledem k jejímu budoucímu působení v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Na základě odborného stanoviska vydal svůj souhlas s přestavbou i Okresní národní výbor v Mělníku a pak už tedy nic nebránilo vystavení stavebního povolení na národním výboru ve Mšeně, který tak zůstal, alespoň v rovině právní a úřední, z obliga. Je jen smutnou ironií, že, jak prohlásili na stavebním úřadu, nebude nakonec patrně vydáno kolaudační rozhodnutí, protože přestavba neodpovídá do detailu schválenému projektu.

Nerozčilujme se zbytečně, neboť i špatných příkladů je zapotřebí, a podívejme se na osud jiného kostela, tentokrát v Plazích u Mladé Boleslavi.

Už se tu o něm také psalo. Osmdesátiletý pan farář, který po propuštění z komunistického lágru zasvětil celý život opravám církevních památek, se na stará kolena pustil i do opravy barokního kostelíku sv. Šimona a Judy. Dvě vzorně opravené stěny mladší fasády už dnes svítí nad okolní krajinou, do kostela se znovu vstupuje průčelím, jehož vchod byl po léta z havarijních důvodů uzavřen. Opraven byl i interiér, kde došlo, pravda, k jistému prohřešku (palubkový obklad soklu stěn) proti zásadám památkové péče i kvalitní architektury, ten ale může být bez narušení památky časem snadno odstraněn.

Pan farář však, netuše, že jde o chráněnou památku, opravu kostela předem neohlásil. Pokuta pět tisíc korun, kterou mu letos v srpnu udělila kulturní referentka okresního úřadu, se pak zdá bohapustým výsměchem v kraji, kde se rozpadlé, rozvalené a jinak zničené památky, často v majetku nepotrestaných a nedotčených státních statků a JZD, počítají snad na stovky. Absurdita tohoto postupu naštěstí zřejmě zarazila i nového vedoucího příslušného odboru, který přislíbil nesmyslnou pokutu zrušit. Morální rána, udělená zde obětavému panu faráři, navíc opravdu zcela zbytečně, bude však citelná ještě nadlouho.

Přestože oba uvedené příklady selhání památkových orgánů jsou ojedinělé, jsou zároveň i potvrzením, že záměr vrcholného orgánu památkové péče, tedy ministerstva kultury, reformovat co nejdřív a důkladně naše památkové instituce, je oprávněný. Doufejme, že se brzy podaří a že tak rychle vzroste i důvěra veřejnosti k této profesi, nutná pro kvalitní záchranu kulturního dědictví. Na konkrétní záměry i problémy památkářů z ministerstva kultury se jich zeptáme v této rubrice již v nejbližší době.

Mikuláš HULEC

Foto autor

PodFotografie: 1) Romanov

2) Plazy

Říkávali jí též kamenná jatelinka, kominka, úbytné koření, končina i konika, "neboť prý ji koni rádi jídají," jak praví staré herbáře. Není divu, že toto vysvětlení bylo a dodnes ještě bývá považováno za správné, protože slovo, které skrývalo skutečný původní význam jejího jména, z češtiny už dávno vymizelo. Podobalo se litevskému a lotyšskému kamane, což znamená divoká včela, a komonice tedy byla "včelí bylina". Tento význam potvrzují i jména Honigklee a Immenklee, která se zachovala v některých německých nářečích, a do jisté míry mu nasvědčuje i latinské Melilotus, medový jetel.

V mírném a subtropickém pásu severní polokoule roste asi dvacet různých druhů komonic, z toho u nás v Čechách čtyři - komonice lékařská, zvaná též česká, dále komonice bílá, vysoká a zubatá. Jestli nevzpomenete ani na podobu té nejznámější, lékařské, pak důvěrně známá vám jistě bude alespoň její vůně. Vydáte-li se po ní vzhůru do letních strání, podél cest a kamenitých náspů, dovede vás až k vysokým statným bylinám s hrozny drobných žlutých kvítků, složených ze dvou motýlově jemných křidélek a ještě menšího protáhlého člunku. Přijdete na to, že je to vlastně věrná společnice snad všech vašich letních putování, pro kterou vám jen, jak už to i u mnoha dalších lučních bylin a trav bývá, chybívalo jméno.

Komonice nepatří právě mezi ty rostliny, které by zkrášlily kytice lučních květů. Její lodyha je příliš větévnatá a její řapíkaté, trojčetné listy příliš neuspořádané na to, aby mohla zdobit. Její kouzlo je jen ve filigránské stavbě a svítivých barvách kvítků a v její léčivosti. V lidovém lékařství se používala snad odedávna. Odvar komonice lékařské hojil v obkladech bolesti a záněty očí, přikládání směsi komonice s octem a růžovým olejem krotilo bolesti hlavy a bylina vařená ve vodě smíchaná s růžovým medem prý platívala i na rakovinu. Co všechno po obou komonicích, lékařské i bílé, lidé nechtěli! Měly vyhlazovat a dokonale čistit tvář, hojit nádory a otekliny, léčit úplavici a tuberkulózu, být dobrým a spolehlivým prostředkem proti molům a náhražkou dýmkového tabáku. Věnce z ní spletené a zavěšené poblíž domovních dveří měly napomáhat předpovídání počasí, neboť chýlilo-li se k dešti, rozmáhala se pronikavá vůně komonice po celém domě. Dnes už víme, proč na její léčivé účinky lidé tolik spoléhali. Obsahuje totiž vonný kumarin a různé silice, kyselinu melilotovou, tanin, glykosid melilotin, antivitamín K a některé fytoncidní látky. Čaj z jejích květů podstatně prodlužuje čas krevní srážlivosti, droga příznivě působí při léčení křečových žil a bércových vředů, zmírňuje obtíže způsobené vysokým krevním tlakem, působí proti nespavosti a tiší žaludeční křeče i astmatické záchvaty. Ve formě náplasti výborně hojí rány. Nať nebo květy je možno sbírat mimo chráněné oblasti po celé léto a sušit pak v mírném teple. Polské prameny uvádějí tento zajímavý recept s komonicí proti obtížné alergické svědivce: Stejné díly natě řebříčku, komonice, pravého pelyňku a chmele, květu bílé hluchavky a kořene lopuchu sušené smíchat, polévkovou lžíci směsi navlhčit studenou vodou a přelít čtvrt litrem vroucí vody, pod pokličkou nechat asi čtvrt hodiny stát a potom scedit. Je dobré tohoto nálevu vypít třikrát denně sklenici a pitnou kůru kombinovat třikrát týdně se čtvrthodinovou koupelí doplněnou o tři litry odvaru asi z 15 dkg heřmánku, 10 dkg kozlíku a 5 dkg hořčičného semene.

Komonice žlutá i bílá patří zejména k horskému létu. Kdysi tu lidé sbírali i jejich plody, nevelké šedohnědé lusky, a semínka z nich vysévali v zahrádkách. Komonice se vždy spokojily s každou půdou a nevyžadovaly jiné ošetřování, než pletí. Stejně tak se dostal například do krkonošských zahrádek i další zajímavý druh - Melilotus coerulens s modrými květy v hlávkovitých hroznech, komonice, jejíž původní vlastí je jižní Evropa. Horácké hospodyně ji užívaly jako koření při výrobě výtečných bylinkových sýrů. Jen komonici vysokou, druh vzácnější, vlhka milovný v horách nenajdeme.

Komonice, příbuzná horského jetele, kručinky a janovců, snad pro nás není nikdy tak krásná a vzácná jako na podzim. Když oblaka jsou čím dál výš a z luk, lesů a od břehů vod rozhání ostré povětří i poslední letní vůně, zůstává komonice jednou z mála bylin, které nám svou medovou vůní ještě připomínají, že zima přejde a zase se dočkáme léta.

ELIŠKA PILAŘOVÁ

Kresba Věra Ničová

Co to ty Lidové noviny píší za krváky: prý se teď ty hrůzy vyšetřují v americkém Milwaukee, když policie objevila v jednom domě ostatky asi šestnácti zavražděných osob. Hlavním podezřelým má být jakýsi Jeffrey L. Dahmer.

To by se u nás nemohlo stát. Naše holubičí povahy vylučují surovosti, kanibalismus už vůbec a když se tu a tam stane nějaká vražda, tak je to náhoda, afekt nebo vlastně spíše neštěstí. Ještě tak připustíme, že až teprve teď, poslední dobou, jsme se zkazili. Na obrazovkách a plátnech kin vidíme potoky krve, detaily smrtelné agónie, známe fígle teroristů a určitě bychom i uměli střílet oběma rukama jako agenti CI 5. Doba a televize jsou vší vinny, to za starých zlatých časů prostě nebylo možné. Nebylo?

Zalistujte s námi svázaným ročníkem časopisu Ze soudních síní a předsíní třeba z roku 1927. Jací jsme tehdy byli?

Tenkrát zrovna našli ve vsi u Rakovníka ve vlastním bytě zavražděnou vdovu po řídícím učiteli, utlučenou kladivem a zardoušenou koženým řemínkem, utahovaným kolem krku. Mrtvola i podlaha v pokoji a kuchyni byla hustě posypána paprikou z odhozeného kornoutu, stočeného z Věstníku sokolské župy budečské. Pátrání zaměřilo se na jeho odběratele, mezi nimiž v obci byl i 44letý učitel. Nalezené zbytky papriky v kapse měl ještě od zabijačky, trochu zaprané krve na límci od holení. Jinak dobré alibi a přece jen málo důkazů k zatčení. Až pečlivost četnického strážmistra se vyplatila: nalezl jednu ze dvou odcizených tisícikorun ve včelím úlu. Nakonec se pachatel přiznal: nejprve si s obětí přátelsky povídal, pak potají ze stolu vzal řemínek a kladivo a držel je deset minut za zády. Když se stará paní otočila, uhodil ji kladivem zezadu do hlavy a škrtil. Vkleče ji pak ještě na zemi dvakrát uhodil kladivem a půl hodiny držel, až se nehýbala. Když pak se přece jen ještě pohnula - a jak se asi i bezvědomé tělo smrti brání - zabalil jí hlavu do zástěry a zasadil jí ještě několik silných ran kladivem ... Původně vynesený rozsudek smrti byl milostí prezidenta republiky změněn na doživotí. Úkladná loupežná vražda. Podobná možná těm z Milwaukee.

O něco později, co byla vzrušena veřejnost v Rakovníku a jeho okolí, našli u Hostivic mrtvolu muže asi čtyřicetiletého, zastřeleného zezadu. Šlo o pražského taxikáře, viděného naposledy s jeho tatrou N VI 527 na štaflu na Staroměstském náměstí. Když jeho automobil kdosi u Topoľčianok prodával, měla policie brzy i pachatele. Ten ještě vytáhl revolver a chtěl vystřelit, ale byl přemožen a dopraven do vězení. Původní doznání vrah nakonec odvolal s tím, že vraždu taxikáře spáchal jeho kamarád, jehož nechce prozradit. Když se porotci vrátili do soudní síně po tříhodinové poradě, oznámil hlavní porotce v hlubokém tichu výsledek hlasování, započav první hlavní otázkou znějící na zločin úkladné a loupežné vraždy, kterou porota zodpověděla dvanácti hlasy kladně. Po poradě senátu vynesl pak soud rozsudek, jímž byl obžalovaný odsouzen k trestu smrti. Tak to jde ve svázaném ročníku starých časopisů pořád. Žhářství, násilí, vraždy. K smrti odsouzený "stopař", který ubil řezníka, co jej svezl kus cesty, říká dozorci při odchodu ze soudní síně, že si na ten "špagát" ještě zapálí. Týrání a zneužívání dětí ve veltruském sirotčinci, hasiči, kteří při požáru kradou, bestiálně vyvražděná rodina zámečnického mistra, vražda novorozeného dítěte matkou, vražedný útok na vlastní babičku - smutné čtení; skoro šest set stránek za rok. Nejen o zločincích, ale i o divácích ze soudní síně, kteří vyplení se vzácnou svorností hladové smečky brněnský hřbitov, kde je připraven hrob pro právě k smrti provazem odsouzenou ženu. Tresty těžkého žaláře, popravy, osvobozující rozsudky. Až po dopis čtenářky: "Dosti falešné humanity! Nemine dne, abychom se nedočetli v denním tisku o loupežných vraždách, páchaných v naší republice. Posledně to byla vražda Růženy Petrové, za pár dní nato opět bestiální loupežná vražda v Náměšti nad Oslavou, kde hned tři životy padly za oběť touze po penězích. Čtěte francouzské nebo německé listy: oč větší říše jsou nežli je naše a přesto tam nenajdete vraždy na denním pořádku..."

Staré zlaté časy nebyly tak idylické, jak se vzpomíná, a na film a televizi se tehdy určitě nedalo nic svádět. Život byl těžký jako ostatně skoro vždycky, cizí majetek lákal a byl k dosažeí snáz a rychleji než vlastní prací, i vášně byly stejné, i soudy a soudci. Jen techniky a vědy je víc, násobí naše možnosti a schopnosti v dobrém i zlém. A zase si v novinách - tentokrát Literárních - přečteme: počet trestných činů evidovaných policií stoupl oproti předchozímu roku o 70 %, enormně roste majetková kriminalita: loupeže šly nahoru o 305 %, v Praze dokonce o 538 %, znásilnění stoupla o 56 %, vraždy o 70 % (V Praze o 121 %) a tak dál. Roste krutost a brutalita - ale to si stěžovala justice i tenkrát: "... Tak porota brněnská, zasedající v půli května a počátkem června, byla případy přímo přetížena..." Pravda, kanibalismus tu ještě nebyl, jinak snad už všechno. Do Milwaukee je daleko a tak světoví snad ani být nemusíme. Dohnat a předehnat jsme už neslyšeli dlouho: nefungovalo to směrem na východ, nemělo by to fungovat ve zločinnosti ani na západ. Ostatně i tu máme přece svou, "skutečně česko - slovenskou".

KAREL FRIML

Nedávno jsem se dočetl, že zahraniční turisté jsou škoti. Že tu utrácí jen šest dolarů (teď nevím, jestli za den či během celé návštěvy, to však na jejich škotství moc nemění), takže zemi si okoukají, ale nám z toho nic nezbude.

Mexické Taxco slyne stříbrotepectvím. Ze všech končin (zejména severoamerických) se tam sjíždějí turisté, aby se obdivovali krásným produktům místních umělců - a houfně je nakupovali. Chichicastenango je zas městečko v Guatemale; několik hodin jsem tam jel autobusem, abych strávil odpoledne touláním se po místním tržišti, které každý čtvrtek vábí řemeslníky z široka daleka. Chichi (jak se mu též říká) je proslulé zejména textiliemi nejzářivějších barev, které lze kde v Latinské Americe najít. A posléze Otávalo, vysoko v ekvádorských horách: oplývá kabelami, taškami, portmonkami a jinými kožedělnými výrobky.

Tato městečka mají společné jedno: proslavila se nějakou místní uměleckou řemeslnou tradicí. Místním Indiánům (shodou okolností jsou všechna tři městečka silně indiánská) slouží nejen samy výrobky z této tradice pocházející, ale hlavně to, že z tradice samé se stal významný turistický artikl. Nevím, jak tradice získala svůj turistický věhlas; není vyloučené, že před dvaceti či šedesáti lety místní řemesla a lidová umění už upadala, že se jimi zabývalo jen několik mistrů a že je turisté v podstatě pomohli zachránit tím, že je "objevili". Zachránili tím však nejen místní řemeslné umění, ale i životnost městečka, které by jinak bylo možná upadlo do šedě moderní doby, kdy jedno od druhého často nerozpoznáš.

Samozřejmě, tím, že turisté místní umění "objevili", dali vzniknout i nekvalitním napodobeninám, nejrůznějším kýčovitým suvenýrům a vůbec braku. Znalec a milovník však kvalitu vždy najde, byť za vyšší cenu než dříve, a prodejnost braku umožňuje i méně talentovaným řemeslníkům na věhlasu městečka se podílet.

Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem tuhle navštívil Modru, městečko na jihovýchodních svazích Malých Karpat. Modra je centrem habánské keramiky, kterou tam kdysi přinesli novokřtěnci vyhnaní prý ze Švýcar. Původní keramiku charakterizují její barvy - žlutá, zelená, modrá a fialová -, ale tyto věci nechme odborníkům.

Pomýšlím na to, jaká je budoucnost Modry. Dnes tam několik umělců v habánské tradici pokračuje - ale kdo to neví, ten se to doví jen náhodou. Nic však nebrání tomu, aby se z Modry stalo takové slovenské Chichi, Taxco či Otávalo. Kdyby se místní umělecká práce rozmohla, kdyby se keramikou zabývalo nikoliv jen několik, ale celá řada místních rodin, kdyby tam džbánečky a talíře byly k dostání v každém krámku, mohla by Modra zaznamenat nevídanou prosperitu. Prostřednictvím daní by tato prosperita svědčila i celé Slovenské republice.

Jsem z toho však po pravdě na rozpacích: nevím, zda by bylo dobré nebo špatné, kdyby se Modra takto rozmohla. Z jedné strany jsem šťasten, že jsem si Modru objevil a krásné keramiky nakoupil, že vím o něčem, o čem širý svět (ještě) nemá tuchy. To je privilegium, které bych neměl s nikým chtít sdílet. Protože kdyby se Modra měla stát Mekkou švábských a vlašských turistických autokarů, ekonomicky by se sice rozmáchla, ale ztratila by leccos ze svého půvabu. Na druhé straně však je tento sloupek koneckonců o penězích, nikoliv o turistice či o estetice. A nahlíženo z peněžního hlediska, to jest z hlediska zámožnosti místních obyvatel a z hlediska národohospodářského, byl by turistický rozmach Modry dobrý. Bylo by pak na místních radních, aby oba protikladné aspekty sladili: aby například kontrolovali kvalitu řemesla a omezili výskyt braku a aby zařídili parkování pro autobusy.

Jakmile se otevře Modra světu, a s ní i další městečka a dědiny, kde lze rozhojnit nějakou místní prodejnou tradici, bude naše republika pro turisty ještě atraktivnější, než je dnes. K tomu je však třeba, aby se o takových příležitostech mohli i dozvědět, a to je otázka marketingu. Nejen o místních řemeslných tradicích, ale i o místních událostech, slavnostech, jarmarcích a festivalech je třeba vědět. A neví se. Jedny z hlavních evropských novin tisknou pravidelně výčet kulturních událostí v evropských zemích. Marně hledám cokoliv, co se týká Československa - ani o Pražském jaru nebyla zmínka. Proč jim to někdo nenahlásí? Z Lidovek se o tom, co se děje, dovídám až na poslední chvíli. Náhodně vybírám z novin z 24. srpna: v ten den se ve Vizovicích konalo trnkobraní a v Helfštýně (kde to?) zas prý začalo setkání uměleckých kovářů. Jak si ale mohu naplánovat návštěvu, když se o tom nedovím předem? A to přitom jen v České republice máme na turistiku celou půlku ministerstva! Proč nevydávají ani nějaký přehled turistických událostí?

Je to jistě jen tím, že na to ještě nikdo nepomyslel. Paní ministryně Štěpová mi jistě nechá odpovědět, že právě takový měsíčník se teď připravuje. Ze Slovenska mi jistě pošlou podobně příznivou zprávu. Do Modry jsem letos jel náhodou, účastnit se prvního ročníku jejich mezinárodní vinařské soutěže, Vinoforum '91. Až ji budou pořádat příště, jistě se o ní předem dovím ze světového tisku. Pozvu si své přátele ze zahraničí. Každý z nich při té příležitosti určitě utratí dolarů daleko víc, než šest .

KAREL KOVANDA

Pozornost šachového světa byla v srpnu upoutána k Bruselu, kde současná elita velmistrů sváděla další kolo bojů o to, kdo z nich hodí příště rukavici mistru světa Kasparovovi. O postup do semifinále nynějšího cyklu kandidátských zápasů soupeřily čtyři dvojice: Angličan Short s Gelfandem (SSSR), exmistr světa Karpov s Indem Anandem, veterán celé soutěže, šedesátiletý Korčnoj (Švýcarsko) s Timmanem (Nizozemí) a Sověti Ivančuk s Jusupovem.

Zápasy v pěkném prostředí luxusního hotelu SAS Royal částečně kolidovaly s pohnutými událostmi v SSSR a zdálo se, jako by se toto historické drama odráželo i v zápolení kandidátů. A skutečně, byly to boje ostré na nůž, bez velmistrovských remíz, prodchnuté válečným ohněm. Mezi Karpovem a Anandem rozhodla až poslední, osmá partie ve prospěch velezkušeného exmistra světa 4,5:3,5. Rovněž osmá partie zpečetila v poměru 3:5 porážku Gelfanda se Shortem, kteří hráli jen dvakrát nerozhodně! Jusupov v cílové pásce vyrovnal už už ztracený zápas s mužem č. 2 světového žebříčku a vynutil si prodloužení o další dvě partie, v nichž zvítězil 1,5:0,5. Pouze Timman bezpečně zdolal o 2O let staršího sovětského emigranta Korčného 4,5:2,5. Nepotřeboval tedy ani všech osm partií.

Výběr ostrých, obsažných her je na soutěže absolutní světové špičky, kde se zpravidla hrávalo "při zdi", přebohatý. Dnes se vžijme do dramatu 8. partie zápasu Ivančuk-Jusupov. Jusupov, žijící dnes v Mnichově, měl za stavu 3:4 nůž na krku: musel vyhrát s favorizovaným soupeřem za každou cenu. Podívejme se, jak se zhostil přetěžkého úkolu. JUSUPOV-IVANČUK

Nimcovičova indická

1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc4 Sb4 4.e3 b6 5.Sd3 Sb7 6.Jf3 0-0 7.0-0 c5 8.Sd2 (Podle teorie je nejlepší 8.Ja4, což vzhledem k hrozbě 9.a3 nutí černého k 8.... cxd4. Jusupov však chtěl zavést soupeře na méně probádané cesty.) 8.... cxd4 9.exd4 d5 10.cxd5 Jxd5 11.Vc1 Jc6 12.Ve1 Vc8 (Vznikla typická pozice, kdy má bílý nevýhodu izolovaného pěšce d4, zato však možnost útoku na královském křídle.) 13.Ve4! (A hned k němu připravuje rovnou těžké kusy. Věž míří na h4.) 13.... Jce7 14.Jxd5 Jxd5 15.Vh4 g6 16.Vxc8 Dxc8 17.Jg5 (Po dělostřelectvu nastupuje k útoku jízda.) 17.... Se7 18.Dg4 (Nad černou královskou pevností se nečekaně rychle zatáhly černé mraky.)

18.... Sa6 19.Dh3 h5 (Na 19.... Sxd3 20.Vxh7 Sf6 by přišlo 21.Vg7+!! s matem na h7.) 20.Vxh5!! (Ničí nepřátelské barikády bez ohledu na vlastní těžké ztráty.) 20.... gxh5 21.Sh7+ (Po 21.Dxh5 by černý vzal střelce s pokrytím bodu h7.) 21.... Kg7 22.Dxh5 (Kritická pozice. Nyní měl podle úsudku renomovaných expertů shromážděných v Bruselu hrát černý 22.... Sxg5. Po 23.Dxg5+ Kxh7 24.Dh6+ nemá bílý víc než věčný šach a není ani vidět, jak by měl pokračovat v útoku po 23.Sxg5 f6! Např. 24.Dh6+ Kf7! 25.Sg6+ Ke7 a černý král unikne z pásma ohrožení. Ale znervóznělý Ivančuk už v silné časové tísni dělá jiný, zdánlivě přirozený tah, který však vede k prohře.) 22.... Jf6? - viz diagram!

23.Jxe6!! (Krásné oživení útoku.) 23.... fxe6 (Na vzetí dámou by černý hned tuto figuru ztratil po 24.Dh6+ Kh8 25.Sf5+.) 24.Dh6+ Kh8 (Zde útěk přes f7 není možný pro 25.Dg6+ mat.) 25.Sf5+! Kg8 26.Dg5+ Kh8 27.Dh4+ Kg8 28.Dg5+ (Bílý chce prokličovat na h3, nejdřív však ve vrcholné časové tísni opakuje tahy, aby se co nejvíc přiblížil k časové kontrole. Černý může jen bezmocně přešlapovat na místě králem.)

28.... Kh8 29.Dh4+ Kg8 30.Dg3+ Kh8 31.Dh3+ Kg7 32.Dg3+ Kh8 33.Dh3+ Kg7 34.Sxe6 (Konečně. Kvůli hrozbě 35.Dh6+ mat musí černý odevzdat dámu.) 34.... Dxe6 35.Dxe6 Sd8 36.g4! (K závěrečné zteči nyní nastupuje pěchota.) 36.... Ve8 37.Df5 Sa4? (Urychluje prohru, už však ve velmi špatné pozici.) 38. g5 a černý se vzdal. (Ztrácí ještě další materiál, např. po 38.... Jd5 39.b3 nebo 38.... Je4 39.Dd7+ Kf8 40.Sb4+ Se7 41.Df5+.)

Snad ještě dramatičtější 8. partii uveřejníme v některé z příštích hlídek. Teď si ještě přehrajme, jak se Short ve 3. partii pomstil Gelfandovi za ostudnou porážku v úvodu zápasu.

SHORT-GELFAND

Sicilská

1.e4 c5 2.Jc3 d6 3.f4 (Volbou méně obvyklého zavřeného systému sicilské Angličan svému soupeři, vynikajícímu znalci jejích běžných variant, asi radost neudělal.) 3.... Jc6 4.Jf3 g6 5.Sc4 Sg7 6.0-0 e6 7.d3 Jge7 8.De1 Jd4? (A už je tu vážná poziční chyba. Po znehybnění pěšcového středu bude mít bílý volnou ruku k nástupu na královském křídle. Experti doporučili 8.... 0-0.)

9.Jxd4 cxd4 10.Je2 0-0 11.Sb3 Jc6 12.Sd2 d5 13.e5! f6 (Likviduje prostorovou převahu bílého v centru, ale oslabuje postavení svého krále.) 14.exf6 Sxf6 15.Kh1 a5 16.a4 Dd6 17.Jg1! (Převádí jezdce na výhodnější místo.) 17.... Sd7 18.Jf3 Jb4 19.Df2 Dc5 20.Sc3! (Využitím vazby pd4 brzdí protiakci černého na dámském křídle.) 20.... Jc6 21.Vae1 b6 22.Sd2 Jb4 23.Dg3 b5 (S nadějí na 24.axb5 a4! Jenže bílý už je hotov k rozhodujícímu úderu.)

24.f5!! (Obětí pěšce uvolňuje figurám dráhy k útoku na krále.) 24.... exf5 25.Je5! Se8 (Na Sxe5 26.Vxe5 bxa4 by přišlo 27.Sxb4! s dalším Dxd5+.) 26.axb5 Dxb5 27.Vxf5 Kh8 28.Vxf6! (Odstranění hlavního strážce královské pevnosti.) 28.... Vxf6 29.Jg4 Vf5 30.Jh6! Vh5 31.Df4 a černý se vzdal, protože nepokryje mat.

Před příchodem bělochů Indiáni neznali pojem vlastnictví půdy, a nechápali proto, i když jim to bílí kolonisté začali dost důrazně vysvětlovat, jak by si mohl obyčejný smrtelný člověk přivlastnit něco, co tu, na rozdíl od něj, zůstává věčně. Myslím, že někteří z nich to odmítají pochopit dodnes.

Také proto indiánské kmeny v průběhu historie měnily občas svá působiště. Například zhruba v době, kdy Kolumbus podnikal své objevné výpravy do Střední Ameriky, přišli od břehů Atlantiku do oblasti severoamerických Velkých jezer noví obyvatelé. Říkali si Anišinabegové , neboli původní lidé . Původní lidé sice původně obývali velké území kolem Velkých jezer, sahající od Niagarských vodopádů na východě až k rozlehlým pláním na západě, nicméně dnešní situace už není té původní tak docela podobná a Anišinabegové, dnes zvaní spíš Čipevové , obývají pár rezervací, které jsou jen zbytkem jejich původního ůzemí. Bývali prý nejpočetnějším indiánským národem na kontinentě. Dnes je jich asi 100 000. A co dnes dělají? Třeba to, co George.

George vypadá jako dobrý český tatík. Černé vlasy mu začínají řídnout, nad pasem se mu pohupuje pár přebytečných kilogramů, evidentně přiživovaných zálibou v pivu, a pod očima skrytýma za kouřovými skly brýlí se mu rýsují unavené váčky. Ty tam ale mohou být proto, že George byl včera střílet. Jeleny. V rezervaci Lac Court Oreilles v severním Wisconsinu se to totiž, podobně jako v jiných rezervacích, může - když je ovšem člověk oficiálně příslušníkem kmene. A to George je. Je Čipeva, stejně jako jeho žena, která teď obchází kolem naší skupinky s videokamerou na rameni. Jsme s indiánskými dětmi na hodině vydělávání jelení kůže. George nechal jednu z ulovených kůží přes noc naložit do roztoku z mozku zabitého jelena, a teď ráno nám ukáže, jak se kůže zbavuje srsti.

Jelení mozek vsáklý do kožešiny nikomu dvakrát nevoní. Dětem taky ne, zacpávají si opvržlivě nosy. George ledabyle ukazuje kolem svůj odchlupovací nástroj: kulatý špalík, do kterého je zadlabaná čepel kuchyňského nože. Skloní se nad kožešinu a začne odírat srst. Pár chlupů povoluje, ale stejně to skoro není znát. George přitlačí. Za chvíli se objeví první holé místo, předzvěst jemné rukavičkářské jeleničky. Zrovna si říkám, co ta jemná jelenice v surovém stavu vydrží, když se pod Georgeovým nožem objeví něco, co vypadá spíš jako dřevo, na kterém kožešina leží. George ještě chvíli mezkovitě škrábe, než si všimne, co to páchá. I děti už na něj vrhají tázavé pohledy. George flegmaticky ozkouší vydřené místo prstem. Prst mu projede mezi zbylými chlupy na druhou stranu.

Nechám George šmidlat po kožišině, stejně to za chvíli předá dětem (jde jim to přinejmenším stejně dobře jako jemu), a jdu se bavit s Bimosekwe , Kráčející ženou.

Bimosekwe, neboli po bělošsku Darlene, učí děti odžibvejsky, což je jazyk jejich otců, nebo spíš dědů. Ona sama se odžibvejsky naučila od babičky a potom v různých kursech. Na hodinách někdy vypráví žákům staré indiánské pověsti a legendy. Vypráví je anglicky, protože mladí Čipevové přistupují k odžibvejštině asi tak laxně, jak jsme my přistupovali k ruštině, a propastný rozdíl mezi angličtinou a odžibvejštinou se navíc s minirozdílem mezi ruštinou a češtinou nedá vůbec srovnávat. Vybízím ji, aby mi vyprávěla nějakou legendu.

Takže kde vzali Indiáni mokasíny (podle Kráčející ženy je to siouxská verze, protože odžibvejská legenda, na rozdíl od siouxské, nesmí být vyprávěna jindy než v zimě, a teď je léto):

Původně chodili všichni Indiáni jen tak, naboso. Nikomu to nijak zvlášť nevadilo. Žil však kdysi siouxský náčelník, jmenoval se Ogana, který měl strašně citlivá chodidla. Když šel bosky, všechno ho hrozně píchalo. Ostatní Siouxy pohled na opatrně našlapujícího náčelníka samozřejmě ohromně bavil. Oganova politická prestiž trpěla. Naštěstí měl pro podobné případy svoje podřízené. Například Maškiki Ininiho, kmenového medicinmana. Předvolal ho a v krátkosti mu vylíčil svou potíž, která se tak stala i potíží Maškikiho. Dělej, co uznáš za vhodné, Maškiki, ale tvůj náčelník nadále nesmí být předmětem posměchu. Musíš jeho jemná chodidla nějak ochránit.

Maškiki vymyslel dva slaboduché návrhy. První vydržel několik dní, pak Ogana šlápl mimo rohožky, které mu pod nohy podkládalo Šest udatných, chlouba siouxského bojovnictva. Rovnou do pazourkoviště. Podruhé slezl v honbě za mladou siouxskou dívkou z kůží, které mu Maškiki nechal prostřít na nejfrekventovanější stezky. Zrovna do kaktusů. Když před něj téměř vzápětí předstoupil Maškiki, Ogana musel začít mluvit indiánskou posunkovou řečí, aby nějak zaměstnal ruce a neposlal Maškikiho vlastnoručně do Údolí stínů, odkud, jak známo, není návratu. Hodlal ho tam sice stejně poslat, ale až druhý den, s veškerou parádou.

Maškiki udělal to poslední, co mu zbývalo: požádal Velkého ducha, Giči-Manitua, o radu. A Velký duch uznal, že je nejvyšší čas, aby se Maškiki naučil vyrábět mokasíny. Maškiki dřel celou noc, ale zřejmě nebyl obzvlášť nadaným žákem, protože když ráno předstoupil před Oganu, aby ho slavnostně obul do historického prvního páru mokasínů, byly oba, pravý i levý, stejné. Ale to nevadilo; unikl Údolí stínů. Od té doby nosí Indiáni mokasíny. Na obou nohách stejné.

Když jsem se šel zeptat dětí, stále ještě drásajících jelenici, proč nosí Indiáni mokasíny, odbyly mě, že nevědí. Samozřejmě, jsou to Čipevové a do siouxských zkazek jim nic není. Navíc v rezervaci dnes nikdo není takový blázen, aby nosil mokasíny.

PETR DUDEK

Foto autor

Po celé Francii je v poslední době možno zaznamenat silné ochromení kavárenského provozu. Připisuje se to změně životního stylu, obrovským nákladům na provoz i úspěšnosti konkurenčních provozoven typu McDonald. Nikde není úpadek kaváren tak patrný jakov Paříži, srdci francouzského společenského života. Před osmi lety jich ve městě fungovalo ještě 12 000 a nyní jejich počet klesl pod 5 000.

Na levém břehu Seiny ve čtvrti Saint Germain je známá kavárna Flore s velkou terasou. Dříve tam měli dlouho do noci nabito, zatímco dnes se zavírá již v podvečer, protože nejsou zákazníci. A to Flore podobně jako kavárna Deux Magots ještě vábí svou barvitou minulostí, neboť právě tady sedávali Albert Camus, Oscar Wilde a Ernest Hemingway. Picasso míval ve zvyku zajít sem každý večer na sklenici minerálky a Sartre tu hovoříval o existencionalismu.

Jiné kavárny se však nemohou opentlit podobnou historií a jejich počet povážlivě klesá. Robert Henry (prezident Svazu majitelů restaurací, kaváren a hotelů) smutně říká: "S kavárnami je to dnes špatné po celé Francii. Bývalo zvykem, že tato živnost se dědila z generace na generaci, ale teď vynáší už jen velmi málo." Podle pana Henryho je důvodem fakt, že lidé dnes žijí jinak: "Dřív se lidé se svými přáteli běžně scházeli v barech a kavárnách, zatímco nyní má každý ústřední topení, ledničku a hlavně televizi. Pití si koupí v obchodě a raději zůstane doma."

V Paříži je nepříznivý stav zvýrazněn tím, že pracující většinou do centra dojíždějí a po práci pospíchají domů. Bývalo dobrým zvykem zastavit se po práci někde na skleničku, ale dnes každý pospíchá, aby stihl metro nebo vlak. Kavárníci se pokoušejí zachránit, co se dá, takže rozšiřují nabídku o sendviče a běžné denní jídlo. Opravdu velkou konkurencí pro ně představují provozovny, prodávající tzv. "jídlo na cestu" jako hamburgery a pizzy. Klasickým příkladem je právě McDonald, který od počátku sedmdesátých let otevřel ve Francii kolem stovky podniků a jeho restaurace na Champs Elysées má nyní 400 míst. Také na vesnicích se projevuje masový exodus obyvatelstva za prací do měst.

Zdá se, že tradice se netěší ani přílišné podpoře shora. Jen asi na osm pařížských kaváren se vztahují nařízení z roku 1988, podporující údržbu architektonicky a historicky cenných objektů. Patří mezi ně např. kavárna Le Foquet, kde rád obědval James Joyce a kde se dodnes scházejí významné osobnosti.

Jsou tedy kavárny předurčeny k zániku? "Dokud jsou v Paříži úředníci a dělníci, kteří si chtějí ráno vypít kávu a naobědvat se, a lidé, co si potřebují ve volném čase posedět s přáteli, pak naše podniky nepadnou," říká optimisticky jeden z kavárníků.

(The European)

Osmnáct let uplynulo od smrti generála Alexandra Orlova, důstojníka NKVD, který emigroval do USA. A teprve nyní vyšlo najevo, že právě on naverboval Kima Philbyho do sovětské špionážní sítě. Bylo to jedno z tajemství, která si Orlov vzal do hrobu navzdory tomu, že žil dlouhá léta v americkém exilu. Nikdy nepromluvil o svém spojení s Philbym ani s dalšími dvěma členy špionážní cambridgeské skupiny Guy Burgessem a Donaldem Macleanem za své aktivní činnosti v NKVD.

Šokem pro cambridgeské trio muselo být, když Orlov v roce 1938 najednou zmizel ve Francii. V té době už pracovali několik let pro NKVD a jistě se obávali prozrazení. Ale nestalo se nic. Orlov se usadil v Americe a mlčel i tehdy, když v roce 1951 Burgess s Macleanem letěli do Moskvy. Své paměti dokončil v březnu 1953, tedy v době, kdy Stalin zemřel. Když se senzace z jeho pera objevily v časopise Life, byl prohlášen za hrdinu a antistalinistu, ačkoliv vedle cammbridgeské trojky "vynechal" i svůj podíl na stalinských zločinech. Námět samozřejmě přilákal také pozornost FBI, ale Orlov v té době měl už slávu, peníze i mnoho přátel, kteří jej ochránili.

Když v červenci 1963 sovětské vládní noviny Izvěstije potvrdily, že Philby se po lednovém zmizení v Bejrútu objevil v Moskvě, vypukl rozruch. Orlov téhož roku publikoval už druhou knihu, ale o Philbym opět neřekl ani slovo. Zemřel v Americe roku 1973 a do konce tedy zůstal loajální ke komunismu.

V minulých měsících přijel jako host NIC (Národní informační centrum) do Ameriky jeden z důstojníků KGB. Mj. potvrdil, že generál Orlov byl řídícím důstojníkem cambridgeské trojky. Jak se tedy mohlo stát, že se tak významný agent NKVD potichu dostal do Ameriky, získal statut uprchlíka a žil tam přímo pod nosem FBI? Federální zpravodajská služba se totiž domnívala, že jde o druhořadého agenta.

Jeho skutečné jméno znělo Lev Feldbin. Narodil se v srpnu 1895 v Rusku jako syn úspěšného obchodníka, v době VŘSR mu bylo 23 let a studoval v Moskvě práva. Pak působil v různých odděleních státní bezpečnosti, nějaký čas byl dokonce asistentem prokurátora, jehož hlavním úkolem bylo posílat tisíce nevinných lidí, kteří nepřijali myšlenky VŘSR na smrt.

Nakonec byl vyslán do Paříže, kde žil pod pseudonymem Lev Nikolajev. V dubnu 1930 v Paříži unesli a zavraždili známého "bílého" generála Alexandra Kutepova, vedoucího oponenta bolševiků a Feldbin stál v pozadí této operace. Během příštích deseti let byl k vidění také v Praze, několika německých městech a ve Švýcarsku.

V září 1936 už jako Alexandr Orlov přijel do Madridu. Podle Stalinových pokynů bylo jeho hlavním úkolem propašovat do Moskvy španělskou zlatou rezervu, z níž se mu podařilo část ukrýt pro sebe. Jeho podíl nebyl malý, představoval 250 000 dolarů. O tomto bravurním kousku se rovněž nešířil, ale historie určitě uzná, že jeho největším úspěchem je naverbování Kima Philbyho ve Španělsku 1936 za agenta Moskvy.

V roce 1934 přišla z Vídně zpráva od spolupracovníka NKVD Maďara Fedora Malyho, že novinář na volné noze Philby je "vhodný pro spolupráci". Philbyho dívka (a později první žena) Líza Friedmannová, pracovala pro Fedora Malyho, a právě ona měla uvést, že "Kim je jedním z nich". V březnu 1934 se Orlov vypravil do Vídně jen proto, aby se na Kilbyho podíval. V Moskvě věří tomu, že když Maly navštívil v roce 1936 Londýn, Orlov tam jel také pod falešným jménem a získal také Burgesse a Macleana.

V únoru 1937 dorazil Philby do Španělska, kde se okamžitě kontaktoval s Orlovem. Měl se jako korespondent Timesů přidat k Frankovým lidem, aby podával hlášení o ruských "bílých" jednotkách. Neexistoval však prý žádný návrh, aby se zúčastnil pokusu o atentát na generála Franka, jak naznačovaly některé další domněnky. Měl prostě jen informovat o nepřátelích a odpůrcích komunismu s tím, že tito lidé budou postupně likvidováni. Lidé kolem Franka tušili, že je mezi nimi zrádce. Osm z nich za záhadně zemřelo a dalších osmnáct za stejně tajemných okolností zemřelo po válce. Až nyní zmizely pochybnosti o tom, kdo to pomáhal zařizovat. Philby předával informace z Frankovy blízkosti Orlovovi a ten zařizoval. V roce 1937 připravil půdu k dvojnásobné vraždě - ruského carského generála Evžena Milera a svého vlastního přítele Ignáce Reisse, který zběhnul. Ve stejném momentě Orlov pocítil, že se jeho čas naplnil.

V červenci odjel z pověření NKVD do Paříže, kde se mu podařilo získat kanadská víza a z Kanady se dostal do USA. Tam se usadil pod jménem Leo Berg. Těžko se věří tomu, že se o tak významného rezidenta NKVD FBI po celých patnáct let vlastně výrazněji nezajímala.

(řej)

pod foto: GENERÁL ORLOV

POSLEDNÍ PORTRÉT

(I)

Zakrátko se na knihkupeckých pultech objeví útlá knížka z nakladatelství Panorama, která nese prostý název: Jan Masaryk - Poslední portrét.

Její autorkou je Marcia Davenportová, dnes už velmi slavná americká novinářka a spisovatelka (u nás je známa především jako autorka i do češtiny přeloženého románu Údolí rozhodnutí), jež se seznámila s Janem Masarykem v době jeho diplomatického působení v USA. Přátelství mezi Masarykem a Davenportovou přerostlo časem v intimní vztah, který přerušila až Masarykova smrt 10.března 1948, několik dní před jejich plánovaným sňatkem v Londýně.. .

Z připravované publikace dnes přinášíme první ukázku.

Sedmého května se Němci vzdali všude, jen v Praze ne. Bylo to první město, které přepadli, a bylo to nakonec také jejich poslední stanoviště. My žili v napjatém očekávání, neboť jsme věděli, že Třetí armáda generála Pattona se zastavila v Plzni, přestože bylo známo, že pražské obyvatelstvo povstalo a bojuje proti nacistům v ulicích města. Rusové zatím na východě vyčkávali s triumfem, který zrežírují, až se svými tlupami a tanky (mnozí Češi na ně plivali) vstoupí do Prahy, aby "osvobodili" hlavní město. Nebyla jsem při tom, nemohu porovnávat své zážitky s fakty, jak je ve svých vzpomínkách zachytili generálové, kteří sami dali Třetí armádě rozkazy (nebo uposlechli rozkazů), aby netáhla na Prahu. Opravdoví čeští lidé klečeli na ulicích a modlili se, aby přijela. Nemohu naivně věřit, že by to podstatně změnilo běh dějin. Vím pouze, že rozhodnutí netáhnout na Prahu zmarnilo nejpodstatnější část vítězství.

Válka v Evropě skončila teprve před pěti týdny a válka s Japonskem právě vrcholila. Bez pomoci leteckých sil a ministerstva zahraničí, jehož středoevropský odbor pohlížel na mé poslání příznivě, by nebyla cesta do Prahy možná. Pasový odbor - dnes už je jen úsměvnou vzpomínkou - se proti mé cestě stavěl. Jak paní Shipleyová bojovala, aby ovečka neopustila stádo! Nakonec však byly přípravy dokončeny a mně bylo řečeno, abych se hlásila ve Washingtonu připravena na cestu. Dopraví mě letecky na leteckou základnu spojenců v Casertě, a tam se stanoví způsob, jak se dostanu dál do Prahy.

Zašla jsem se rozloučit k Maestrovi. Skoro vždycky komentoval moji rostoucí spolupráci s Čechoslováky stejným způsobem jako by ji komentovala většina Evropanů. Proč? Proč Češi? Na tuto otázku nemám žádnou odpověď, která by byla stručnější, než je tato kniha. Maestro byl nepříjemný. Řekl, nikoli poprvé: "Všichni Slované jsou primitivové." Občas býval dokonce ještě méně zdvořilý. Protože jsem si přála odvést ho od problému, řekla jsem mu, že bych nejprve měla přistát v Itálii. Hned vyskočil a vykřikl: "Proč jsi to neřekla? To je důležité! Chci, abys ihned jela do Milána. Jdi do La Scaly. Všechno si prohlédni. Všechno si vyfotografuj. Pošli mi fotografie a napiš mi co nejdříve úplně všechno, co zjistíš." Až do té doby neřekl nikdo ani jemu, ani komukoli jinému ve Spojených státech, co se skutečně stalo, když byla La Scala rozbombardována ...

V pozdním odpoledni jsem jela v americkém vojenském džípu z Plzně do Prahy. Obě města jsou vzdálena asi padesát čtyři míle. Byl krásný den vrcholného léta. Normálně by v tomto ročním období rozlehlá, zvlněná krajina zlátla zralým ječmenem a žitem, žně by byly v plném proudu, zvláštní venkovské žebřiňáky by se valily za potahy taženými statnými zvířaty a za nimi by šli muži v holínkách a ženy v šátcích, které by zpívaly při nakládání snopů. Chmelové úponky by povívaly na vysokých tyčích podobných tyčím indiánských stanů a pudrově růžové květy rostlin, které se pěstují pro svá zrnka zvaná mák, by vzorkovaly krajinu přirozenou líbezností. Husy by pochodovaly podél potoků pod olšemi a kdákající slepice by se rozbíhaly po vesnicích před koly našeho automobilu. Ale nic takového se nedělo. Nebyla tu žádná zvířata, žádná drůbež, pole byla holá a pokrytá vzrostlým plevelem, jen tu a tam řídká plocha obilí, o které se staralo sotva pár žen a dětí, zatímco většina mužů byla na nucených pracech v uhelných dolech a ve zbrojních továrnách v Plzni, ze kterých zůstaly po bombardování rozvaliny.

Ale jak jsme se hnali v rozhrkaném džípu kolem sedláků, kteří nadšeně volali a mávali na nás, když viděli americké výsostné znaky, znovu jsem cítila, jak mě uchvacuje láska k tomu, co vidím, co slyším, co vnímám v tédo podivné malé zemi. Nemohla jsem o tom mluvit. Co jsem mohla říci těm lidem v džípu, jak jsem jim měla vysvětlit, proč jsem tak rozechvělá? Oni byli jen prostě zvědaví, pro ně to bylo jen další neznámé místo. Na zadních sedadlech džípu seděli se mnou major vzdušných sil, velitel B 25 a v Rusku narozený plukovník americké armády, dávno naturalizovaný Američan, jehož poslání, jak jsem pochopila, bylo spíše tajné. Vpředu seděli četař řidič a ještě jeden muž s nižší hodností. Jeli jsme do Prahy po silnici, protože pražské letiště Ruzyně bylo obsazeno Rusy a ti odmítli povolit přistání letadla amerických vzdušných sil. Dosud mne spaluje zlost, kterou jsem pocítila, když jsem se o tom dozvěděla. Řidič džípu náhle zastavil. Před námi stál na silnici mužik, po zuby ozbrojený, pokrytý pistolemi v pouzdrech i bez pouzder, obtočený nábojovými pásy, s bajonetem. Mířil na nás samopalem. Byla to ruská silniční stráž. Předložili jsme naše dokumenty, mnoho různých potvrzení, která jsme potřebovali, vše napsáno nebo vytištěno nejen v angličtině, také v ruštině. Podali jsme je ruskému vojáku, aby je prohlédl. Držel je přitom vzhůru nohama. Svíral je v ruce, kterou netiskl spoušť automatu, a řekl rusky mluvícímu plukovníkovi v našem džípu, že dále jet nesmíme a budeme muset počkat na silnici, protože velící důstojník má volno a za jeho nepřítomnosti tudy nikdo nesmí projet. A tak jsme tam skoro celou hodinu seděli v džípu, hlídáni ruským samopalem. Byli jsme spojenci! Nakonec se důstojník Rudé armády dostavil. Byl se někde napít: páchl a přehnaná prohlídka našich dokumentů probíhala zpomaleně jako burleska. Nakonec byl připraven nechat nás projet. Náš rusky mluvící plukovník se ho na něco zeptal, a jak mi později řekl, požádal ho, aby označil naše cestovní povolení tak, abychom mohli projet dalšími silničními zátarasy na cestě do Prahy bez zdržování. Sovětský důstojník jen pokrčil rameny a potřásl hlavou. Řekl, že musí přinést úřední razítko z velitelského stanoviště, stodoly kus od silnice. Vrátil se s prázdnýma rukama. Nabídla jsem mu automatickou tužku, která psala čtyřbarevně. Stál na silnici a hrál si s tužkou jako dítě. My v džípu jsme si vyměnili zoufalé pohledy. Náhle jsem vyrazila česky. "Nechte si to! To je dárek!" Náš Rus se rozesmál, sovětský Rus přikývl a také se usmál; pracně podepsal naše dokumenty svou novou hračkou, a my jsme mohli pokračovat v cestě.

Žádná z těchto podrobností nestojí za zapamatování, a každá podrobnost je jen součástí jednoho groteskního celku. Příliš brzo jsem zjistila, že to, s čím jsem se setkala západně od Prahy a co jsem uviděla v hlavním městě samotném, byla Rudá armáda ve své nejdokonalejší podobě. To nejhorší mělo teprve přijít. Jak jsme se blížili k městu, zeptal se mě major, zda si Prahu pamatuji tak dobře, abych navigovala řidiče. Myslela jsem si to, ale skutečně jistá jsem si nebyla. Nebyla jsem v Praze víc než sedm let a nechěla jsem vypadat jako hlupák. Moje instinkty mě však nepodvedly, a ono to koneckonců není příliš složité dojet po Plzeňské na západní nábřeží řeky. Ale já chtěla jet určitou cestou. Moje vzrušení a pocity mě dusily, a tak jsem dokázala říkat pouze "vpravo", "vlevo", "odbočit". Podařilo se mi nasměrovat řidiče tak, že jsme se dostali dolů uličkami Malé Strany a tam odbočili doprava k řece, kde se před námi ve zlatém letním odpoledni vznesly věže Karlova mostu. Udělala jsem všechno, abych zkrotila své city, které vůbec nezajímaly mé společníky. Ale při pohledu na most mě to přemohlo. Most, to je emoce, není to jen citová reakce na jedinečnou krásu; je to viditelný a hmatatelný duch Prahy. Myslím, že každé skutečně památné místo má svůj talisman, ale neznám žádné druhé místo, které šíří osobní kouzlo gotického zázraku. Někteří nazývají to kouzlo neblahým. A já ho nemohu pojmenovat jinak než jako tragické; tragédie jako základ lidského života zahrnuje všechny ostatní prvky našeho osudu a jen některé z nich, například naše vlastní povahy, jsou popřením té tmy a hrůzy, která je v nás. Podívala jsem se na Hradčany na kopci, na husté zelené listnaté stromy, na prastaré zašedlé kameny korunované zlatě zakončenými šipkami věží, které zářily v paprscích slunce, a potom dolů, na staré červené střechy natěsnané dole; a přísahala jsem si, že nic už mě nikdy neoddělí od tohoto místa, které jsem tolik milovala.

Už předem mi bylo řečeno, že se nebudu moci ubytovat v Esplanadu, kde jsem bydlela vždy při svých pobytech v Praze. Všechny hotely a snad všechny obytné prostory převzal Úřad, což je české slovo pro kancelář, pro toho byrokratického cizopasníka, který se přisál ke každé stránce života. Esplanade jako vůbec nejlepší hotel byl rezervován pouze pro členy diplomatických misí, kteří právě přijížděli, aby znovu otevřeli svá velvyslanectví a vyslanectví. V nejbližší době se ti všichni budou rvát o vily a vhodné byty. Musela jsem se vydat do hotelu Alcron, kde pro mne ministerstvo zahraničí objednalo pokoje. Alcron je ukázka nejošklivější středoevropské architektury typu Bauhausu, byl postaven kolem roku 1930; je to hradní vězení z tmavého šedého betonu, zasmušilé a ohavné zevnitř i zvenčí, s těžkými kusy prašného plyšového nábytku. Průčelím je obráceno do ulice, která se jmenuje Štěpánská. Hotel stojí kousek od Václavského náměstí a je právě tak daleko od protějších domů ulice, aby se tam nedostal ani jediný paprsek slunce. Mé city k Praze však byly tak silné, že během pobytů v ohavném Alcronu, než jsem se mohla konečně přestěhovat do mého vlastního vysněného domu, mě ta ošklivost a zasmušilost nikdy zcela nepřemohly. Byla jsem právě dovedena do mého pokoje, když se ozvalo hlasité zaklepání na dveře. Vstoupil Jan, sundal si svůj pomačkaný černý klobouk. Stál s otevřenými ústy a díval se na mne. Měla jsem na sobě uniformu kapitána WAC, k nimž jsem byla přidělena, abych mohla cestovat v letadlech vzdušných sil a v armádních vozidlech, byla jsem ošlehána větrem a neučesaná. Po všech těch mílích v otevřeném džípu jsem měla špinavý obličej.

"Vypadáš," řekl jemně, "jako staré dubové vědro ve studni osamění."

Začala jsem vyndavat z kapes saka uniformy a nepromokavého pláště rtěnky a punčochy. Měla jsem jich plné kapsy. Přendával si je do svých kapes. Každá žena v Praze toužila po takových věcech a proto jsem jich přivezla co nejvíc. Každý gram z těch dvaceti kilogramů mého zavazadla, který jsem nepotřebovala pro pár letních šatů, byly věci na rozdávání.

Jan se rozhlížel po přecpaných místnostech s nechutí. Nechala jsem všechna okna otevřená, ale místo přesto působilo tísnivým dojmem. "Smrdí to po nich," řekl. Měl pravdu. Jistě to tu bylo velmi pečlivě vyčištěno poté, co odsud vykopali posledního z vysokých nacistických pohlavárů, ale zbylo tu ještě něco mnohem odpudivějšího než banální hotelový pach hrubosti a zatuchlého doutníkového dýmu. Za jeden nebo dva dny se tento zápach začal ztrácet, protože lidé mi posílali květiny a kvetoucí rostliny v květináčích. Bylo jich překvapivě mnoho; překvapivě, neboť všechno zemědělství bylo zničeno, ale zahradnictví zřejmě ne. Výroba a distribuce potravin byly v krizi. Dokonce ani nyní, na vrcholku léta, nebylo k dostání žádné ovoce ani zelenina. Obchody byly zavřeny, ale několik květinářství ne, a stánky prodavačů květin na ulicích byly stejně okouzlující jako kdysi. Nikdy jsem nepochopila, jak je to možné.

Jan odcházel, neboť měl další povinnosti, a řekl mi, že se pro mne staví později, aby mě vzal na večeři. Potom jsem se vykoupala v horké vodě, což byl luxus, který jsem nejméně očekávala - horká voda byla vzácnost kdekoli v Evropě s výjimkou Prahy - a nabyla opět své vlastní totožnosti. Sešla jsem dolů, k hotelovému vchodu, a našla zde Jana, který seděl ve starém černém automobilu. Jeho malý usměvavý šofér Dohnálek čekal, aby mě k němu doprovodil. Vůz byla stará rachotina a Jan řekl: "Tohle musí stačit, dokud mi nenajdou něco jiného. Chtěli na mně, abych používal Neurathův mercedes, ale odmítl jsem do něj vstoupit. Je dost hrozné, že musím žít v pokojích, v nichž bydlel on."

Jan sám přibyl do Prahy teprve před několika dny, jel ze San Franciska do Washingtonu, kde jsem ho viděla naposledy, a krátce se zastavil v Londýně. Usídlil se v soukromém bytě ministra zahraničí ve druhém patře Černínského paláce - ministerstva zahraničních věcí. Rozlehlá budova z osmnáctého století korunuje kopec nad chrámem a náměstí Lorety.

Slunce už zapadlo, byl dokonalý letní večer a my jsme jeli opět směrem na západ přes most a vzhůru do kopce, po strmých starodávných ulicích Malé Strany, po serpentině, jež vede ke královskému hradu, a vyjeli na překrásné náměstí před průčelím Hradu s nejkrásnějšími barokními paláci v Evropě zprava i zleva; a potom dál po mé milované Loretánské k Černínu. Myslela jsem na to, jak jsem to vše viděla poprvé, když jsem se procházela pěšky před patnácti lety v tom dlouhém požehnaném dni, ale neřekla jsem Janovi ani slovo. Mne samotnou to překvapuje. Mlčeli jsme. Mlčení bylo směsí citů vyvolaných návratem do Prahy a prvních pokusů pochopit to neblahé a neznámé. Vůz zastavil u severní brány Černínského paláce. Vešli jsme dovnitř, do haly. Byla tak vysoká, že dokonce Jan tu vypadal jako trpaslík. Nastoupili jsme do malého soukromého výtahu, který nás vyvezl do bytu ministra.

Dveře nám otevřel starší sluha, kterého Jan procítěně představil jako Příhodu. Býval komorníkem u jeho otce a zůstal se starým prezidentem až do jeho smrti. Prošli jsme řadou velkolepých místností, z nichž Jan žádnou nepoužíval s výjimkou těch velmi řídkých případů, kdy pořádal večírek pro soukromé hosty, a vstoupili jsme do poslední místnosti v severovýchodním rohu budovy. Zde Jan trvale žil. Byla to obrovská místnost, snad trochu úzká v poměru ke své délce a výšce, s bohatě zdobeným stropem a třemi obrovskými okny s výhledem na Loretu. Na vzdáleném konci místnosti stála prostá mosazná postel, ztracená v těch prostorách. Tato místnost sloužila jako salón a knihovna, Jan tu také spal a jedl. Zde přijímal své přátele a každého návštěvníka, s nímž chtěl hovořit o samotě. V druhém rohu místnosti stála pohovka, před ní nízký stolek a několik křesel. Pod středním oknem byl psací stůl. Ve stěně proti oknům bylo mnoho dveří, jiné vedly do vestavěných skříní a některé do průchodů k dalším pokojům; ale Jan osobně nežil v žádném z nich. Když jsme vstoupili do jeho pokoje, udělal grimasu a řekl: "Hančí" - manželka prezidenta Beneše - "nechala tento pokoj vymalovat a připravila ho pro mne, než jsem přijel. Všechno je tu jiné než v době, kdy tu býval Neurath, jen strop je stejný." Podíval se nahoru na strop s překrásnými freskami a ohrnul přitom znechuceně rty.

(Pokračování)

(Přeložil Vladimír Smetáček)

"Ty vaše koruny... Jinak s vámi bude rád obchodovat každý náš nakladatel. Za těch třicet let, co jsem v oboru, nezaznamenala jsem ani já, ani moji kolegové jediný případ nakladatelského pirátství z československé strany, což o vašich sousedech nemohu bohužel říci," opsala stříbrnou špičkou kruh distingovaná dáma v kostýmu. Na manhattanských střechách stály rozkročené obří sudy s vodou, kterou tu všem platí Rockefeller. Léto právě odlétalo na jih.

Bylo to před rokem a ona dáma byla Katerina Czarnecki, mající v nakladatelské korporaci MacMillan pod palcem prodej nakladatelských práv do zahraničí.

Letos jsem s ní ještě nemluvil a kdo ví, zda kdy budu. Bojím se však, že její přesvědčení o všeobecné poctivosti českých nakladatelů je už zastaralé.

Pravda, většina našich nakladatelství, jak těch "zkostnatělých," tak nových, chová se dosud tradičně. Uzavírají smlouvy, rezervují si pro sebe na jistý čas nakladatelská práva a platí autorské honoráře.

Jsou tu však také nové dravé firmy, vybudované obvykle z nomenklaturního či směnárenského kapitálu, a ty se s otázkami autorských práv a nekalé konkurence tolik nemažou. Některé z nich přitom působivě předstírají nevědomost. Tak třeba jistý pan inženýr z Plzně nechal si, nikomu ani muk, zkrátit a přeložit Charrićrova Motýlka. Pak se ale ulekl, a vypravil se za legitimním českým nakladatelem téhož titulu. Nevěděl prý, že se to nesmí, a jestli by se náhodou jeho pirátské vydání nemohlo odbytově svézt s tím řádně smluvně zajištěným.

Jiní nakladatelští výlupci jsou ve svém svérázném počínání ještě zpupní. Tvrdí, že jejich zkrácené, nastavené či jinak zpotvořené vydání je novým originálem, a tudíž není komu co platit. To je třeba případ Agentury Cesty a jejich výcucu z šesti dílů Angeliky. To se ví: majitelé autorských práv i majitelé českých nakladatelských práv budou nejspíš milé Cesty žalovat. Než se ale celý případ dostane peristaltikou soudních střev až k svému konci, budou už Cesty napakované. Rády pak dají nějaké to odškodné.

Ostatně existují nakladatelství, která podobné popotahování přijímají stoicky, jako běžné riziko podnikání. Když se před časem šéfredaktor brněnského Bloku dozvěděl, že vydání stejného titulu od Foglara ohlašuje i jakási dosud neznámá firma, pozval si její představitele. Dostavili se dva mládenci v kožených bundách. Na dotaz, jak mají smluvně zajištěno své vydání, sdělili, že nijak. "Ale pánové, v tom případě vás budu žalovat, a to vás může přijít i na 300 000 Kčs." "Tak je budete mít." "Ale počkejte, pánové, to ještě nic není. Autor po vás může chtít třeba i milión." "No a? Tak ho bude mít."

Zvláštní kapitolou jsou pirátská vydání, jejichž nakladatel je neznámý. Co jen dalo práce zjistit, odkud se na pražských ulicích vzaly reprinty dvou Hrabalových titulů ze sedmdesátých let. Nakonec se ukázalo, že je nechal zhotovit jistý německý knihkupec českého původu. V jednom případě byl dokonce tak důkladný, že ve svazku ponechal tiráž původního nakladatele. A autorský honorář? Vždyť přece Hrabal ani nezbohatne, ani nezchudne. Jindy zas chodí dobrý muž Ladislav Horáček, takto nakladatelství Paseka, po Praze, a co nevidí? Brožované vydání Váchalova Krvavého románu, identické s tím jeho v tvrdých deskách. Pikantní bylo, že Horáčkovo legitimní vydání tou dobou ještě ani nebylo vyrobené. Bylo jasné, že vítr fouká od tiskárny a že pirátského nakladatele spletl zavádějící název knihy. O tento typ literatury totiž piráti dvakrát nestojí. A tak se Paseka vydala pro rozumy ke zkušenému právníkovi. Jeho rada byla skličující, i když velmi praktická: "Jak chcete komu co dokázat? Uvidíte, že v tiskárně nic nechybí. A vůbec, snad je nechcete žalovat? To byste si příště, vy bláhový, ani nevrznul. Musíte je přece nechat taky vydělat..."

LADISLAV VERECKÝ