V hrudníku muže, ležícího nehybně na operačním stole, zeje obrovská díra. Mezi okraji obloženými zakrvácenou gázou vidíme rudé srdce. Z těla vedou desítky trubiček a hadiček k předpotopně vyhlížejícím přístrojům, jimž bychom dnes nesvěřili ani slepé střevo. Kolem stolu stojí ztrnule několik postav v zelených zástěrách a bílých rouškách. Jedna z nich drží v ruce skalpel a sklání se nad otvorem v trupu. Jen říznout. Kdyby nebyla sádrová.

Není příliš lidí na světě, kteří se dočkají za svého života vlastního muzea. Dnes 68letému profesorovi Barnardovi takové zřídili občané rodného městečka Beaufort. Hlava profesora Barnarda je zde vyvedena v bronzu, z fotografií se dívá s neodolatelným úsměvem Jacka Nicholsona, kterým prý ještě dnes dostává na kolena své nezletilé obdivovatelky. V jedné z mnoha vitrín nacházíme pokovované operační gumáky, na stěnách stovky doktorátů, ocenění, čestných občanství, medailí a řádů, z nichž nejkrásnější je peruánský řád Slunce... to vše doplněno dárečky, od hadrové panenky z Rumunska po operační tým vytepaný v mědi. Celkový dojem: něco mezi Maroldovým panorámatem Bitvy u Lipan a muzeem darů Kim Ir Sena.

Do Beaufortu je to z Kapského Města 400 kilometrů směrem na sever. Odtud na Raplfontaine - farmu profesora Barnarda ztracenou v stepních polokopcích, kde se na 12 tisících hektarech pasou jeho ovce spolu s antilopami - dalších dvě stěpadesát.

"Je to kousek," říkal ráno, když jsme mu z Kapského Města telefonovali. "Hlavně musíte po šesti stech kilometrech správně odbočit na prašnou cestu bez ukazatelů, jinak se ztratíte v buši. Tady se není koho zeptat."

Tak jsme odbočili, ztratili se a nakonec dokodrcali po kostrbaté polní cestě k bráně, vedoucí na další pastviny. Za branou stál landrover a mladý muž v džínové bundě s beránkem opírající se ležérně o kapotu.

"Tak vás vítám," říká profesor Barnard s úsměvem Nicholsona a až zblízka vidíme, že ta tvář má vrásky. Podá nám ruku zbytnělou artritidou a pomalými pohyby zavírá bránu. Odstoupíš ale krok, vrásky zmizí, zůstává úsměv a těch 68 let přebíjejí oči: jsou živé a rozbíhají se nedočkavě napřed tam, kam tělo už jen zvolna a neochotně kráčí.

"Byli jste v muzeu?" ptá se s pobaveným úsměvem a najednou víme, že je to skutečně a stále on: břitce ironický, provokativní, bystrý a příjemný společník s talentem pro skandály.

MAKEDONSKÝ CHOROVOD - spleť národů, spleť básníků spojená pažemi kolem ramen se dostává do transu; zapomínají se prosakující hádky u stolů, kde lidé stupňují frekvenci slov: Ustaši, Tučmani, četniki, razbojniki

Strana 3

ODKLON OD JADERNÉ ENERGIE - evropské státy se stavějí k využívání jaderné energie skepticky, či přinejmenším opatrně. S výjimkou Francie, která vsadila na kartu JE. Druhou zemí, jež plánuje rozšíření svého jaderného potencionálu, je Československo Strana 4

AKCE ŠPROCH - a zatímco se v popelu shledávaly nespálené útržky o akci Klín, rozběhla se na plné obrátky a v měřítku, jakého nemůže nikdy a nikde na světě dosáhnout žádná operace kterékoliv tajné policie, akce Šproch

Strana 7

KONEC ALERGIÍM? - upozornili mě hned po nové pekárně, kde přes skleněnou stěnu koukáte, jak pekař peče housky, na paní doktorku, která prý dokáže vyléčit alergii. Rozjela jsem se za ní do Trhových Svinů...

Strana 12

pod hlavní foto

Z cyklu "Slavnostní zahájení": Beroun, 1985

Foto JAROSLAV BÁRTA

ad Duše není v srdci

Christiaan Neethling BARNARD se narodil 8.října 1922 v malém městě Beaufort West v Jihoafrické republice, kde jeho otec působil jako misionář mezi barevným obyvatelstvem. V roce l946 zakončil studium srdeční chirurgie na Univerzitě v Kapském Městě, kde od roku 1947 působil v několika nemocnicích, především v Groote Schuur Hospital. Jako začínající lékař pociťoval nedostatek peněz: Neměl na výzkumy vlastní laboratoř, sám si chytal psy na pokusy, sám jim dával anastézii, uplácel sestry, aby mu připravily chirurgické potřeby a pomocný personál, aby vůbec byl ochoten se psy pracovat. Přes den pečoval v nemocnici o pacienty, v deset večer začínal studovat a končil ve čtyři ráno. O osm let později odjel do USA, kde na Univerzitě v Minnesotě pokračoval v postgraduálním studiu srdeční chirurgie. Na studium si vydělával mytím aut, stříháním trávy... V Minnesotě rovněž uskutečnil svou první operaci srdce. Po návratu do Kapského Města prováděl několik let pokusy s transplantací srdce na zvířatech, operoval vrozené srdeční vady u lidí a pro tento účel vyvinul speciální srdeční chlopeň "Barnard Valve". Uskutečnil větší počet úspěšných transplantací ledvin a v prosinci 1967 první transplantaci lidského srdce na světě: voperoval srdce pětadvacetileté Denisy Darvallové, která zahynula při autonehodě, do těla čtyřiapadesátiletého Loise Washkanského. Jako první se rovněž pokusil v roce l974 o tzv. heterotopickou transplantaci: osmapadesátiletému pacientovi voperoval k jeho nemocnému srdci jako pomocné srdce desetiletého děvčátka. Celkem uskutečnil přes 50 transplantací srdce.

S první ženou Getrudou, s níž se rozvedl po devatenáctiletém manželství v roce l969, měl l8letého syna a l9letou dceru, stejně starou jako jeho druhá žena Barbara. Z druhého manželství má rovněž 2 děti. Popáté se šťastným otcem stal před půldruhým rokem. Matkou malého Armina je jeho třetí žena, dvacetišestiletá modelka Karin.

Všichni, kdo fandí sportu, jsou ještě pod dojmem světového atletického šampionátu v Tokiu. Hranice lidské výkonnosti se opět o kus posunuly. Jako jeden z mála už téměř čtvrt století vzpurně odolával Beamonův mexický skok 890 cm. Padl výkonem Mika Powella nejen díky jeho dokonalé fyzické přípravě, ale jistě i proto, že patří do kategorie optimistů. O tom, jak důležitou roli ve výkonech sportovců hrají psychické faktory, svědčí následující hrst postřehů z amerického profi-sportu.

Více škol pod jednou střechou se jmenoval materiál, který jsme přinesli v Nedělních Lidových novinách těsně před začátkem letošního školního roku. Zmínili jsme se v něm mimo jiné také o zkušenosti z newyorského Harlemu, kde se rozhodli řešit svého času zoufalou úroveň tamních škol tím, že vnesli do systému konkurenci a možnost výběru. Dnes je ve čtvrtém newyorském okrese Ve 20 budovách 56 škol, což znamená, že v každé budově existuje vedle tradiční školy ještě jedna nebo více autonomních alternativních škol. Otcem a zastáncem této myšlenky byl v sedmdesátých a osmdesátých letech Seymour Fliegel. Své názory a zkušenosti sděluje v rozhovoru otištěném v časopise Education Administratio, jehož některé části přetiskujeme:

Co vás vedlo k diverzifikasci škol?

Byli jsme nejhorší ze všech 32 newyorských okresů. Takový neúspěch dává člověku určitou výhodu: Cokoliv zkusíte, může být už jenom lepší, takže máte odvahu riskovat. Mnoho pedagogů je přesvědčeno, že neexistuje jedna jediná cesta, jak učit. Přesto se většina škol stále snaží dělat to stejně. Poskytnete - li žákům možnost vybrat si z několika možností, dáte jim najevo, že vám na nich záleží, že chcete vyjít vstříc jejich zájmům, což je už samo o sobě motivuje. A totéž platí o učitelích. Učitelé mají často různé názory na výuku. Je třeba dát jim možnost, aby se mohli spojit s lidmi, s nimiž si rozumí a aby mohli svou ideu realizovat a soutěžit s ostatními.

Jakým způsobem ty školy vznikaly?

Různě. První alternativní školu jsme zřídili pro děti, co se rády předvádějí a odvádějí tak pozornost ostatních od učení. Není na světě ředitele, jenž by nepodpořil projekt, který by ho zbavil rušivých elementů. A tak i ředitel jedné ze škol dovolil vytvořit ve své škole další, právě pro tyto děti. Jiný druh alternativních škol nabízel to, čemu u nás říkáme otevřené vzdělání a progresivní škola. Dál už nebylo nutné nic moc vymýšlet, protože rodiče, kteří se zajímají o progresívní vzdělání, začali dýchat ředitelům sami na krk: proč neděláte tohle, a proč nezkusíte támhleto? Učitelé, kteří fandí novotám, mívají zase jiné otázky, jako například: Neměli bychom nechat stranou jakoukoli klasifikaci a bodování a stavět jen na radosti z učení? Rozhodli jsme se dát prostor a možnost rodičům a učitelům, kteří s takovými nápady chodí, aby se dali dohromady.

Zdá se, že se nedáte omezovat počtem budov.

Samozřejmě, že ne. Školu přece nedělá budova. Škola by měla být společenstvím učitelů a žáků, kteří sdílejí stejný nebo podobný názor na učení. Když půjdete v New Yorku do nějakého úřadu, s největší poravděpodobností jej najdete v objektu, v němž bude ještě dalších dvacet institucí. Proč neakceptovat něco takového ve školách? Mnoho našich škol začínalo v nejhořejším patře nebo v přízemí. Někdo prostě přišel k řediteli a řekl: Podívejte, my bychom rádi zkusili alternativní způsob vyučování. Mohlo by to být pro vás zajímavé. Dal byste nám nějaké prostory a vybavení? A ředitel odpověděl: Mám pár místností v pátém patře. Můžete je mít, protože to co chceme dosáhnout, je autonomie různých směrů.

Není tu nebezpečí, že vzniknou i špatné školy?

Nebezpečí tu samozřejmě je. Občas vsadíte na lidi, kteří dělají chyby. Koneckonců všichni je dělají. Ani nespočítám, kolikrát jsem musel říct řediteli, to je ale pěkná blbost, co jste si vymyslel. Člověk si však musí klást otázku: Bude ten či onen přínosem pro žáky? Jestliže jste přesvědčen, že ano, je nutné takového muže či ženu podpořit. Zároveň je ovšem třeba být kritický a někdy i někoho vyhodit. A hlavně je nutno vědět: Každá změna systému si žádá čas. Jsem zděšen, když slyším, že v některém okrese, nebo dokonce státě, chtějí měnit systém přes noc.

Kdybyste chtěl diverzifikovat školství tam, kde možnost výběru škol a přístupů není, jak byste začal?

Našel bych si ve škole lidi, kteří mají svůj názor na učení, lidi, kteří věří v rozvoj dětské duše, takové, co jsou zbláznění do matematiky, do jiných věd, anebo do umění, a poskytl bych jim dvě místnosti ve třetím patře a jistou autonomii. Takovou věc můžete udělat velice tiše, aniž byste se ptali nadřízených úřadů. Ale nesmíte zapomenout: Když se věc podaří, musíte nadřízeným úřadům kus slávy přenechat. Musíte říkat: nebýt školského úřadu, který nás povzbuzoval a podporoval, nebyli bychom byli dokázali vůbec nic.

Někteří pedagogové ale namítají: Je-li více přístupů k žákům, k výuce, jak se v nich nezasvěcení rodiče vyznají? Jak mohou rozhodnout, co je pro jejich děti nejlepší?

Existuje-li možnost výběru, musí existovat i dobrý informační systém. To je samozřejmé. Nicméně, doktora a holiče si taky vybíráte a příručku k tomu nepotřebujete. Proč si nevybírat taky tak důležitého člověka, jakým je učitel? Rodiče si přece sdělují své zkušenosti mezi sebou, hovoří s učiteli chodí občas do školy a mohou si říct: Tohle je, nebo není to pravé místo pro mého syna či dceru.

Přeložila RADKA KVAČKOVÁ

V makedonské Struze, na břehu Ochridského jezera se koncem srpna uskutečnil již třicátý ročník Stružských večerů poezie, jenž opět přivítal básníky různých zemí i národností.

Mnozí však svou účast odřekli předem, někteří přijeli s obavami. V Jugoslávii hovoří zbraně a múzy se zdráhají zpívat. Ve Struze se mělo zapomínat. Někdo mohl, někdo nemohl, či nechtěl.

Absolvoval jsem festival se zrychleným tepem, jenž se možná přenesl i do následujících řádků.

Od roku 1966 se na Struze uděluje cena Zlatý věnec za básnickou tvorbu. Mezi minulými laureáty najdeme například Rožděstvěnského, Okudžavu, Pabla Nerudu, Montala, Ginsberga, Ritsose, Vozněsenského, Padrona. Letos měl "Zlatý věnec" převzít americký Rus Josif Brodski.

Brodski však odmítl přijet, což pořadatelé neradi přiznávali. Důvody jsou nasnadě. Jugoslávie se rozchází bolestivě se svou socialistickou minulostí a obnovuje množinu národnostních i náboženských identit.

Postoje lidí, společností i vlád ke způsobu získávání energie a k ochraně životního prostředí se vyvíjejí. Mění se i názor na využívání jaderné energie (JE). Většina států světa, hlavně Evropy, od tohoto problematického zdroje ustupuje nebo zaujímá vyčkávací postoj a věnuje pozornost levnějším, čistším a bezpečnějším alternativám. Několik zemí Evropy se v minulých 15 letech rozhodlo zastavit rozvoj svých jaderných programů. Některé okamžitě zavřely všechny jaderné elektrárny, jiné je plánují odstavit do roku 2000.

RAKOUSKO : Roku l978 referendum rozhodlo, že nebude zahájen provoz v nově dokončené elektrárně Zwentendorf. Po havárii v Černobylu roku l986 rakouská vláda rozhodnutí oficiálně potvrdila a prohlásila, že "problém využívání jaderné energie v Rakousku může být považován za vyřešený". (Některé části reaktorů byly prodány k jiným účelům. Reaktory nikdy nepracovaly a proto nevznikly potíže s jejich odstraněním.)

ŠVÉDSKO: Referendum v roce 1980 žádalo odstoupení od JE. Parlament rozhodl zavřít do roku 2010 všechny reaktory. První dva reaktory mají být zastaveny v roce 1995-96.

ITÁLIE: V roce l987 Italové referendem zrušili pět zákonů, které ochraňovaly zájmy jaderného průmyslu. (Odmítli zákony snižující odpovědnost politiků a úředníků za případnou jadernou havárii, zákon dovolující vládě přehlížet odpor místních úřadů k umístění elektrárny a zákon umožňující vládě podporovat místní skupiny, které přijímají výstavbu a provoz jaderné elektrárny ve svém okolí.) Tři pracující elektrárny odstavili, dvě nedokončené přebudovali na fosilní paliva. V platnost vstoupilo moratorium na stavbu nových. JUGOSLÁVIE: Protesty v několika republikách vedly ke zrušení plánů na osm nových jaderných elektráren. V roce l987 vláda vyhlásila moratorium na stavbu reaktorů do roku 2OOO. V květnu 1990 Jugoslávie oznámila rozhodnutí o odstavení jediné pracující elektrárny do roku 1995.

POLSKO: Ministerstvo průmyslu se na základě veřejných protestů rozhodlo v dubnu 1989 zastavit přípravné práce na výstavbě JE Warta. Na podzim l989 byla z finančních důvodů zastavena stavba první polské JE Žarnowiec se záměrem využít dané prostředky na rychlé ozdravění životního prostředí. Popud k tomu dal mimo jiné i ředitel NSI (jaderného inspekčního dozoru), který doporučil presidentovi NAEA (agentury pro atomovou energii), aby zrušil povolení ke stavbě elektrárny, jelikož nebylo mnoho důležitých požadavků plně vyřešeno, např. bezpečnost veřejnosti a vliv na životní prostředí. Polsko, které má podobné hospodářské problémy jako ČSFR, se připojilo k zemím bez jaderného průmyslu.

Moratorium na stavbu reaktorů vyhlásilo i několik zemí, které stále JE využívají. Ačkoli nehodlají zavřít elektrárny před koncem jejich životnosti, zrušily plány dalších.

ŠPANĚLSKO: Pro finanční a technické potíže v roce 1983 nedostavělo pět elektráren. Moratorium na stavbu reaktorů vyhlášené roku l984 posílily nehody ve dvou elektrárnách.

NIZOZEMÍ: Po nedostatečných výzkumech odložilo roku l986 rozvoj jaderného programu. Strany vládní koalice se v roce l989 postavily proti novým reaktorům v blízké budoucnosti.

BELGIE: Po mnohaletém sporu o potřebnosti osmi pracujících reaktorů prohlásila roku l988 belgická vláda, že si nemůže dovolit stavbu dalších. Další rok zamítla plánovaný reaktor i přesto, že Belgie bude muset zaplatit francouzské elektrárenské společnosti 55 milionů dolarů penále.

ŠVÝCARSKO: V září l99O rozhodli švýcarští občané v referendu o změně energetické politiky své země.

Mezi státy, které nikdy jaderné elektrárny nebudovaly a jejichž vlády se vyslovily proti rozvoji jaderné energetiky v budoucnosti, patří DÁNSKO, ŘECKO, NORSKO, IRSKO a LUCEMBURSKO.

Zvláštní skupinu tvoří země bývalého východního bloku s výjimkou Polska a Československa s rozvinutým jaderným programem. MAĎARSKO využívá elektřinu z jediné atomové elektrárny a nemíní do roku 2000 postavit další. V BULHARSKU pracuje jedna a druhou pravděpodobně pro finanční potíže do roku 2000 nedokončí. Také nad jedinou rozestavěnou elektrárnou v RUMUNSKU visí otazník, neboť země se potýká s velkými hospodářskými problémy.

K zemím, které využívají JE, patří FINSKO se dvěma pracujícími elektrárnami. Do roku 2OOO neplánuje žádný další reaktor a vzhledem k dostatku jiných, především vodních zdrojů, pravděpodobně od jaderného programu ustoupí docela.

Zbývají již jen tři nejvyspělejší státy: Francie, Německo a Velká Británie.

FRANCIE: Tvoří v Evropě skutečný jaderný extrém, neboť kryje 7O procent své spotřeby z JE a hodlá zvýšit do roku 2000 svůj počet reaktorů o devět jednotek. (Objevují se náznaky odklonu od strategie výlučně jaderné energetiky. Elektrárenská společnost EDF zahájila v tomto roce studii o možnosti konverze jaderných elektráren na kombinovaný paroplynový cyklus po dožití nynější generace reaktorů. NĚMECKO: Po sjednocení obou německých států bylo na území bývalé NDR odstaveno všech devět reaktorů zastaralého sovětského typu, které využívá i ČSFR. Na území SRN pracuje nyní 24 reaktorů a do roku 2000 jich nebude víc.

VELKÁ BRITÁNIE: Privatizace elektrárenského průmyslu, prosazená ministerskou předsedkyní M. Thatcherovou, ukázala pravé ceny jaderné energie. (Zvláště nepříznivý vliv na odprodej měly odhady nákladů na likvidaci elektráren a na ukládání radioaktivního odpadu.) Soukromý sektor odmítl reaktory koupit. Tři plánované byly okamžitě zamítnuty. Ani vláda, ani soukromý sektor nehodlají rozvoj jaderného průmyslu podporovat. Zatím Velká Británie plánuje do roku 2000 snížit počet reaktorů téměř o polovinu a v roce 1994 rozhodne o dalším osudu jaderné energetiky.

Evropské státy se staví k využívání jaderné energie skepticky či přinejmenším opatrně. S výjimkou Francie, která vsadila na kartu JE. Druhou zemí, jež plánuje rozšíření svého jaderného potenciálu je - Československo. Před vstupem mezi vyspělé evropské státy bychom se měli podívat, jaká Evropa dnes je a kam vlastně míří. Jejím ideálem už dávno nejsou "jaderné zítřky".

TOMÁŠ TĚŽKÝ

Foto Ondřej Němec

Podfoto: Rozhodne i v Československu referendum?

Redakce Niky obdržela dopis z Drážďan. Jistě zaujme ekologické skupiny zabývající se čistotou řek, hlavně Labe.

Milí přátelé,

Již zhruba půl roku usilujeme o kontakty s českými ochránci přírody a zatím jsme měli nepatrný úspěch. Kancelář "ÖkoProjekt ElbeRaum" existuje od října 1990 z podnětu občanské iniciativy. Je v úzkém spojení se svazem "GRÜNE LIGA e.V." a má hlavní cíl: sanaci Labe. V Drážďanech je silně znečištěno českými odpadními vodami. Proto je naléhavě nutná spolupráce s českými skupinami ochránců přírody.

Jsou možné různé formy: vzájemná výměna informací a zkušeností, zprostředkování kontaktů, společné aktivity, odborná spolupráce při speciálních problémech, případně zprostředkování možností pro financování ekologického plánu. Uvažujeme také o spolupráci při řešení problémů plavby, kanalizace a určitých odvětví průmyslu. Potřebujeme například seznam sběren starého papíru v pohraničí, které případně mohou dodat druhotnou surovinu do závodu na buničinu v Pirně nad Labem, aby tam mohla být zahájena produkce, která nevadí prostředí. Zajímáme se o velké znečišťovatele vody: Kde, kdo a co vypouští.

Příroda labského území je chráněná krajina. Chceme se v Drážďanech a na jiných místech zase koupat v Labi. Chceme jednáním zabránit dalšímu znečišťování přírody. Doufáme v dobrou spolupráci. Se srdečným pozdravem

Anne Wilhelm

Pokud máte zájem podílet se s našimi sousedy na záchraně Labe - projektu Zelené Ligy, pište na adresu: ÖkoProjekt ElbeRaum, Winterbergstraße 26, O-8020 Dresden. Ministerstvo ŽP ČR samozřejmě nespí a také usiluje o vyčištění Labe. Spolu s Českou vědeckotechnickou vodohospodářskou společností pořádá 26. září na Novotného lávce 5 v Praze 1 seminář na téma Ochrana Labe a jeho povodí - Projekt Labe v mezinárodním měřítku. Přihlásit se lze nejpozději do 12. září na telefonu 23 10 124 l. 386 .

Vím, že český ministr životního prostředí Ivan Dejmal pravidelně čte Niku i její stránky v Lidových novinách. A tak předkládám veřejně návrh na zřízení chráněné krajinné oblasti (CHKO) Polabí. Podle zákona č. 4O/1956 Sb., o státní ochraně přírody (~4, odst.2) jsem jej předkládal již v roce 1976 tehdejšímu ministerstvu kultury, které bylo gestorem ochrany přírody. Byl však odmítnut s poukazem na to, že jde o silně zemědělsky obhospodařovanou krajinu.

Od té doby jsme však spolu s dalšími odborníky po intenzivním přírodovědeckém průzkumu došli k závěru, že prostor mezi Poděbradami, Kolínem, Kouřimí a Pečkami je typickou krajinou s rozptýlenými významnými přírodními celky, jež jsou spojovány obdělávanými plochami, jak je to ve středním Polabí obvyklé. Což však neexistují CHKO s velkými zemědělskými pozemky (namátkou České Středohoří, Český kras a další)? Nyní však posuďte sami, zda si níže navrhovaný prostor zaslouží ochrany jako CHKO.

Nachází se v něm: pět státních přírodních rezervací - Žehuňská obora, Žehuňský rybník, Pátecká a Mísy, Stráně u Chroustova, Stráně u Splavu, jedno chráněné naleziště - Báň, devět chráněných přírodních výtvorů (kromě chráněných stromů) - Libický luh, Veltrubský luh, Veltrubské tůně, Dománovický les, V jezírkách, Sládkova stráň, Skalka, Novoveský lom a Lom u Radimi. Z toho však např. Libický luh, který je podle nového zákona o ochraně přírody a krajiny navrhován za národní přírodní rezervaci, byl vyhlášen CHPV z nouze, neboť vyhlašování jako SPR nemělo u ministerstva kultury naději na úspěch. Kromě těchto chráněných území je zde mnoho dalších významných přírodních celků, jejichž ochrana však dosud z různých důvodů dosažena nebyla. Např. svědecké hory jako Oškobrh, Kozí hůra, významný geologický a geomorfologický celek Vítězova, písečné přesypy u Sokolče s typickou faunou a flórou, hnízdiště racků u Cerhenic, přirozený tok řeky Výrovky mezi Dobřichovem a Ratenicemi, tok řeky Cidliny mezi Žehuní a Libicí nad Cidlinou a další.

V navrhovaném prostoru roste na 60 procent chráněných rostlin podle dosud platné vyhlášky 54/1958 Sb., mezi nimi tak významné druhy jako střevíčník pantoflíček, kruštík bahenní, vstavač bahenní, tořič hmyzonosný a další orchidejovité rostliny, oba druhy bělozářek, několik druhů hořců, koniklece, hlaváček jarní. Vedle těchto chráněných rostlin je vymezený prostor domovem některých dalších vzácných a na svém bytí ohrožených rostlin jako je koukol polní, hlaváček letní, stračka polní.

Také živočišstvo je velmi bohaté. Na 180 druhů ptáků chráněných podle vyhlášky 80/1965 Sb. v území hnízdí, zimuje, nebo jím přetahuje. Vyskytuje se v něm většina druhů obojživelníků i plazů, 46 druhů savců a mnoho bezobratlých. Jmenujme z nich alespoň chráněné druhy motýlů - otakárka fenyklového, otakárka ovocného, jasoně dymnivkového, brouky - roháče obecného, chrousta mlynaříka, oba druhy svižníků a několik druhů střevlíků. Ani Labe není tak mrtvou řekou, jak se zdá při jeho znečištění. Žije v něm na 3O druhů ryb, řada bezobratlých a rostlin.

Významná jsou geologická naleziště: příbojové lokality svrchnokřídového moře s bohatstvím zkamenělin mezi Kolínem a Plaňany, naleziště zkamenělin svrchního turonu a coniaku. V horninách kutnohorského krystalinika jsou známy četné výskyty nerostů tzv. parageneze stříbronosných žil a alpské parageneze, v terasách Labe a Cidliny nálezy achátů, jaspisů, ametystů...Připomeňme i prameny minerálních vod.

Mnozí oponenti uvedou, že prostor patří do zemědělské krajiny. Člověk ji skutečně obývá velmi dlouho. Jmenujme z archeologických a kulturních památek ty nejvýznamnější - nález ze starší doby kamenné u Hradčan, významná sídliště na Oškobrhu, Pičhoře, u Velimi, libické hradiště, hrad Oldříš, jeden z nejstarších kostelů v Čechách v Dobřichově, zámek v Radimi...Památky jsou součástí i jiných CHKO. A zemědělským plochám není ochrana na škodu. Vždyť jejich rozumnější obdělávání by ještě více vyzdvihlo nesporné hodnoty oblasti. Oponenti jistě budou vyčítat rozsáhlost návrhu, zemědělství, průmysl. Vidím však v tomto kousku Čech nejen hodnoty ekonomické, ale i přírodovědné, mnohdy vyšší než v mnoha vyhlášených CHKO. Snad přesvědčím i jiné.

RNDr. VÁCLAV ZIEGLER, CSc.

Foto autor

VIKTOR PIVOVAROV je ruský malíř, jeden z členů slavné "nové moskevské avantgardy". Před lety nás na dálku seznámil český kunsthistorik Jindřich Chalupecký, který udržoval se skupinou ruských (silně neoficiálních!) výtvarníků (Vladimír Jankilevskij, Eduard Štejnberg, Viktor Pivovarov, Ilja Kabakov, Erik Bulatov, Oleg Vasiljev) živý korespondenční styk, a dopisy do Moskvy i z Moskvy jsem překládala.

Letos v létě jsem navštívila Viktora Pivovarova v jeho pražském ateliéru pod Nuselským mostem; představil mě své devadesátileté mamince, ukázal pár obrázků (ty ostatní právě vystavoval v Kolíně nad Rýnem) a vyprávěl.

Jak začala vaše výtvarná dráha v Rusku?

Nejdřív jsem se narodil; bylo to v Moskvě v roce 1937, a samozřejmě velmi nevhod, ostatně jako všichni moji kamarádi. Svého otce neznám, zmizel ještě před mým narozením. Maminka už se potom nevdala, sourozence nemám. Otce mi nahradil strýc, maminčin bratr. Žije dodnes, je mu 93 let, je velice moudrý a nesmírně hodný. To on mi v dětství vyprávěl o hrdinech řecké mytologie, poprvé se mnou šel do galerie. Byl jsem chlapec z chudé rodiny a kultura pro mne byla úplná svátost. Když mi bylo čtrnáct let, maminka se strýcem konstatovali, že mám výtvarný talent. Dodnes nechápu, jak na to přišli. Nikdy jsem si totiž doma nekreslil. Základní školu (sedmiletku) jsem protrpěl, byl to hotový koncentrák. Když si vzpomenu na školu, vybaví se mi strach: příšerný strach mláděte, kterému je ukládáno o život. Koho jste se bál?

Spolužáků i učitelů. A i když nebylo v celém SSSR horší výtvarné školy, než do které mě pak čirou náhodou přijali, ve srovnání se základní školou to byl vysněný ráj. Trávil jsem tam osmnáct hodin denně, domů jsem chodil jen spát. Zajímalo mě všecko: učení, i to, že jsme měli ve třídě holky. Jsem totiž obětí Stalinova vynálezu škol pro jednotlivá pohlaví. Živě se pamatuju na první hodinu, kdy si do lavice vedle mě sedla holka. Okamžitě jsem se do ní šíleně zamiloval. Dlužno ovšem říct, že jsem miloval všechny spolužačky.

Jak jste se stal aktérem ruské výtvarné avantgardy?

Všichni absolventi naší školy snili o tom, že budou přijati na Surikovovu výtvarnou akademii. Při přijímacích zkouškách v roce 1957 jsem dostal ze všech odborných předmětů pětky - totálně jsem propadl! Na svou obhajobu musím říct, že přijímací komise poznala, že jsem jiný, než vyžadují akademické regule. Pochopil jsem, vinou čeho jsem na Akademii neobstál, a vzápětí při zkouškách na Polygrafický institut jsem se snažil být "jako všichni". Ovšem zvláštní shodou okolností mě na školu přijímal Elij Biljutin, tehdy nejzuřivější moskevský avantgardista... Navzdory mé snaze pochopil, jakým směrem se budu ubírat, a přijal mě. Pamatuju se, jak přišel na první hodinu, a řekl: "Přátelé! Zapomeňte na všechno, co jste se do této chvíle naučili, jsou to samý pitomosti! Učte se ode mne a stanete se moderními výtvarníky." Ty první hodiny byly šoky, a to nejen pro nás, studenty, takže Biljutin musel brzy školu opustit.

Polygrafický institut byl ohniskem nové avantgardy. Akademie lidi umělecky mrzačila; pouze Kabakov a Bulatov dokázali jejímu vlivu úspěšně odolat. Jinak byli moji kolegové buď samouci (Eduard Štejnberg) nebo absolventi Polygrafického institutu.

Jakou jste měli možnost uplatnění?

Škola nás připravovala jako budoucí ilustrátory a výtvarné redaktory. Jenže najít práci bylo nesnadné, vlastně spíš nemožné: kreslili jsme docela jinak než například autoři časopisu Ogoňok, byli jsme tudíž bez šance. Přesto jsme neúnavně chodili po moskevských nakladatelstvích a nabízeli své služby. A v jednom takovém nakladatelství (Vědeckopopulární literatury) jsem náhle uviděl redaktora, který se nápadně lišil ode všech ostatních: jinak se oblékal, česal i choval. Byl to Jurij Sobolev. Nejen, že nám dal tenkrát v roce 1963 práci, ale dokonce nás zval i k sobě domů. Sobolev byl důležitou osobností moskevského výtvarného života, důvěrným přítelem Ernsta Něizvěstného a Julo Soostra. Byl tehdy zaujat surrealismem, a vědeckopopulární témata mu umožňovala tento žánr použít. Byl to vzdělanec, a seznámil nás s celou řadou významných moskevských výtvarníků.

Kdy jste začal malovat?

Chyběla mi odvaha udělat další krok, proto jsem se poměrně dost pozdě pustil do samostatné grafiky, a obrazy jsem začal malovat až v sedmdesátých letech.

Před deseti lety jste se oženil do Prahy. Co jste s odjezdem z Moskvy ztratil a co jste získal?

První dojem je takový, že člověk ztrácí svůj domov definitivně. Postupně si ale začne uvědomovat, že domov neztratil, že ho naopak jaksi paradoxně našel. Žiju tady a cítím se tu doma; svůj původní domov jsem si přivezl v sobě. Pokud jde o zisky, nebudu mluvit o čistě osobních aspektech (rodina nebo ateliér, který jsem v Moskvě neměl). Získal jsem velmi mnoho: především jsem znovu získal to, co jsem původně ztratil. Považuji Prahu za nulový bod nebo chcete-li startovní čáru mezi Západem a Východem, Severem a Jihem, socialismem a kapitalismem. Pro výtvarníka je život v tomto "místě nula" velice důležitý. Pohled odtud (na cokoliv!) je docela jiný než pohled z Moskvy nebo z Paříže, a jsem vděčen osudu za to, že mohu pozorovat věci a události právě odtud. Získal jsem schopnost vidět tu všechno jakoby bez hodnotových kategorií (což nemohu říci o svých českých přátelích), protože pro mě osobně není "umění socialistického realismu" o nic horší ani lepší než "pařížská škola". Ujišťuji vás, že mladí čeští výtvarníci to už vidí stejně jako já.

Můžete to vysvětlit?

Morální hodnocení totalitní kultury je totiž jednoznačné, ale estetické hodnocení je zcela jiné. Celá řada historických náboženských kultur byly totalitní záležitostí (zasahovaly proti lidské přirozenosti, svobodě atd.), a přece nás dnes ani nenapadne, abychom je nahlíželi pouze z tohoto hlediska.

Které období pražského pobytu pro vás bylo nejdůležitější?

Úplný začátek. Setkal jsem se s evropskou výtvarnou kulturou a zjistil, že se od ruské kultury zásadně liší. Začal jsem se učit, což trvalo několik prvních let. Začínal jsem od nuly; učil jsem se malovat, protože jsem přijel jako malíř konceptualista a moje práce měly s klasickými obrazy pramálo společného. Důležitá byla celá řada čistě lidských kontaktů, i když musím konstatovat, že typ lidských vztahů je tu zcela jiný než v Rusku. Tady je osobnost víc individualitou, kdežto v Rusku odjakživa vítězí "kolektivní tělo": odtud kult scházení se, přátelských posezení, společných večeří apod. Tady si člověk nezbytně zachovává ve vztahu k ostatním distanci. Na Západě je tato tendence ještě výraznější. Souvisí to samozřejmě se svobodou a odpovědností osobnosti: čím je osobnost svobodnější a zodpovědnější, tím je osamělejší. S rozvojem demokracie tu budou tyto průvodné jevy stále výraznější.

Získal jste u nás přátele?

Ano, především díky panu Chalupeckému, který mne seznámil s řadou pražských výtvarníků.

Jak vás přijali?

Přátelsky, a jsem jim za to velmi vděčný. Vycítili jsme, že jsme ze stejného těsta, i když tady se kultura nedělila tak výrazně na oficiální a neoficiální jako v SSSR; existovala tu tzv. druhá kultura, jejíž představitelé odmítali kolaborovat.

Setkal jste se i s odmítavým přijetím?

Mezi výtvarníky ne. Pro lidi, kteří mě neznali, jsem byl "ňákej Rus", pro všechny ostatní jsem Viktor Pivovarov. Jinak jsem ovšem obecně odmítavý vztah k Rusům přijímal jako věc naprosto přirozenou: dobře nám tak.

JANA KLUSÁKOVÁ

Foto: Oldřich Veselý (1.) a Jaroslav Jeřábek (2.)

Text k foto:

1. Viktor Pivovarov

2. Viktor Pivovarov: "Zamrzlé okno"

I.

Kterak se vymknout z pondělka všech zvyků?

Kůl si již na samotu přivykl.

Já ale - věrný v očích vrstevníků -

sám v sobě hledám otvor, jímž bych unikl.

II.

K listí, jež kdysi kojilo mě,

střežený obsah nemá vztah.

Lhostejná, cizí zeleň v domě...

v ciniích, v trávě, v okurkách.

(Ze sbírky Seminář poezie; vydala Pražská imaginace 1991)

Reprofoto archív

Tam, kde se pražské nábřeží zužuje, tísněno z jedné strany Karlovými lázněmi a z druhé Colloredo-Mannsfeldským palácem, byla až do roku 1964 na domě nenápadná tabulka "Zdenka Podhajská - taneční škola". Už první setkání se Zdenkou Podhajskou člověka přesvědčilo, že poznal osobnost. Zajímavá, kdysi jistě krásná tvář, živost a neobyčejná inteligence. Žila ve světě, jehož osou byla hudba. Erich Kleiber, Pablo Casals, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček, Henryk Szeryng, Sir John Barbirolli - to pro ni nebyla jen jména slavných umělců, ale i jména přátel. Patřili do jejího života stejně jako ona patřila do životů jejich.

Narodila se před devadesáti lety v Brně. Po otci, generálním inspektorovi československé armády, byla vzdáleně příbuzná s Janem Nerudou. Její matka, výborná zpěvačka a herečka, musela po sňatku obětovat vlastní kariéru. O to více podporovala umělecké nadání své dcery, která se rozhodla pro dráhu tanečnice. Dvacátá léta byla dobou rozkvětu tance, zejména výrazového. Tehdy vystupovali Ďagilevův Ruský balet, Isadora Duncanová, Josephina Bakerová, Mistinguett a Maurice Chevalier. V Paříži vznikala řada skupin a mladá česká tanečnice se dostala do francouzského souboru "Rytmus a barva", účinkujícího v avantgardních pařížských divadlech. Tančila v něm s Lucií, dcerou Jamese Joyce, který kamarádce své dcery věnoval Odyssea a napsal jí řadu dopisů.

V sezóně 1927-28 jako sólistka skupiny "Teatro de la Pantomima futurista" dosáhla vrcholu své taneční kariéry. Oslnila tehdy vedle dalších dvou Čechů - Vlčka a Vysjakové. Futuristická skupina vedená básníkem Marinettim, hudebníkem Russolem a choreografem i malířem Prampolinim chtěla estetiku hnutí aplikovat i na oblast tance. Podle dobové kritiky to byli zejména tři jmenovaní čeští sólisté, kterým se záměr povedl.

K premiéře představení se váže pikantní historka. Mecenáška skupiny Maria Rocotti byla amatérskou tanečnicí a svůj finanční příspěvek podmínila tím, že vystoupí se skupinou v několika sólových pantomimických tancích. Umělecká úroveň jejího vystoupení nebyla dostačující a tak kritické obecenstvo s pobavením kvitovalo drzost Tristana Tzary, který komentoval výkon Ricottiové v "Erotické básni". Do ticha výstupu, kdy se tanečnice svíjela ve vášnivé křeči, se nahlas a zřetelně ozvala Tzarova otázka: "Proč sama?"

V Paříži se Zdenka Podhajská často stýkala s architektem Adolfem Loosem, obdivujícím její taneční umění. Seznamoval tanečnici s významnými osobnostmi i s neznámými, ale nadějnými umělci. Oplátkou jej musela doprovázet do pařížských tančíren, neboť vášnivě rád tančil. Byl už v tu dobu prakticky hluchý, ale hudbu slyšel. Při jednom takovém nočním výletě ji Loos seznámil s Oskarem Kokoschkou. Pro něho později v pražském exilu získala zakázku na portrét presidenta Masaryka, obraz dnes visí v museu v Pittsburgu.

Jednou vzal Loos skupinu mladých lidí na odpolední koncert a předem jim sdělil, že si jdou poslechnout hudbu mladého českého umělce, který bude jednou slavný, a že musejí hodně tleskat a vyvolávat skladatele jménem. Jméno znělo Martinů. Bohuslav Martinů patřil od té doby do přátelského okruhu Zdenky Podhajské a hrával v její pařížské taneční škole. Ostatně po létech v Praze doprovázel hrou na klavír její žákyně občas jiný významný skladatel - Petr Eben.

Také s Janem Zrzavým Podhajskou seznámil architekt Loos. Stýkali se potom i v Praze a v šedesátých letech ji Zrzavý navštěvoval ve Vídni při svých cestách do Benátek. Zprostředkovávala pro něj ubytování a vyřizovala mu zahraniční záležitosti.

V roce 1932 se Zdenka Podhajská vrátila do Čech a otevřela si v Praze taneční školu. Občas ještě vystupovala na sólových večerech, ale blížící se válka znamenala konec její taneční kariéry. Prvních pár let po válce navazovala zpřetrhané kontakty a opět pravidelně jezdila do Paříže, Salzburku a Vídně. Potom už cestovat nesměla. Tehdy vytvořila v Praze salón, kam rád zašel mnohý hostující muzikant, přinášející s sebou informace o světě a závan svobody. Stala se terčem mnoha vyhrůžek a byla často vyslýchána. Není divu, že požádala o vystěhování, a to jí po dlouhých průtazích bylo v roce 1964 povoleno.

Ve svých třiašedesáti letech, bez většího majetku začínala znovu ve Vídni. Přijížděli její přátelé z celého světa a řada českých hudebníků, kterým obětavě vyjednávala koncerty, propagovala je a všemožně jim pomáhala. Udělala mnoho i pro šíření a propagaci tvorby Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka.

O její účinné pomoci by mohli vyprávět také ti, kteří po roce 1968 odešli do emigrace přes kanadské velvyslanectví ve Vídni. Dost dlouho tam neúnavně pomáhala a tlumočila, smutná z tragédie národa a z lidských osudů. Stávala se pomalu živou legendou, psalo se o ní v publikacích o evropské avantgardě, o Adolfu Loosovi i ve všech významnějších studiích o futurismu. Nepřála si však, aby se o ní psalo doma, dokud se situace nezmění.

Prožila svým způsobem typický český osud. Mezi válkami se stala příslušnicí pařížské umělecké avantgardy, v těžké době totality nezdolně zachovávala kulturní odkaz střední Evropy, odmítajíc přijmout trpně situaci. Od svého vystěhování přijížděla Zdenka Podhajská každý rok na Pražské jaro, ke kterému neoddělitelně patřila. Příští rok ji poprvé neuvidíme. Zemřela ve Vídni 4. srpna.

JANA A. BRABCOVÁ

Foto archív

Výpravná kniha Luďka Štěpána a Josefa Vařeky, vydaná hradeckým nakladatelstvím Kruh ve spolupráci s Československou obchodní bankou, nese podtitul Lidové stavby východních Čech a tím také odhaluje předmět svého zájmu. Dá se říci, že svou stavbou a výpravností navazuje na dvě již dříve vydané publikace, a to Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách od Jany a Josefa Scheybalových a Jihočeskou lidovou architekturu Svatopluka Voděry a Jiřího Škabrady, a tvoří tak s nimi zatím neuzavřený soubor, zachycující po jednotlivých regionech současný stav poznání naší venkovské architektury.

Atraktivní, objemná publikace je plná cenného dokumentačního materiálu: přináší spoustu archívních i současných fotografií, archívních plánů a map, a také řadu ilustrací - řemeslně dokonalých skic Josefa Scheybala, zachycujících často detailní až návodnou formou stavitelské a technické umění předchozích generací. To jistě ocení především chalupáři, majitelé památkových objektů, kteří tak dostanou do ruky mimo jiné i nenahraditelný studijní materiál, nutný pro kvalitní, správné a věrné úpravy cenných i obyčejných památek lidové architektury. O tom nakonec svědčí i stručný výběr a citace z obsahu přehledně sestavené publikace: Konstrukce domu - Roubené stěny, Úpravy roubených stěn, Podstávka, Stěnové kleštiny, Dveře, Okna, Krov, Střešní krytina nebo Interiér domu - Podlaha, Úprava vnitřních stěn, Strop, Omítnuté stropy a klenby a tak dále. Řada nadšenců, chalupářů - amatérů, ale i profesionálních památkářů, architektů a národopisců dostává tak tedy do rukou potřebnou a vítanou souhrnnou publikaci, doufejme však, že její dosah bude daleko širší.

Kniha totiž vychází právě sto let poté, co v rámci slavné Jubilejní výstavy zazářila na pražském výstavišti jako jedna z nejpopulárnějších a nejobdivovanějších expozic tzv. česká chalupa. Byla postavena právě podle vzoru východočeských lidových staveb. Sílící zájem o národní kulturu tak získal mocný podnět, který se projevil vydáním mnoha národopisných publikací, uspořádáním velkolepé národopisné výstavy, ale především posílením zájmu o kulturní dědictví mezi všemi vrstvami obyvatel. Ten přispěl současně i k tomu, že se tehdy podařilo nenásilnou a přirozenou cestou uchovat řadu památek, které by bez pochopení svých majitelů byly odsouzeny k zániku.

Je snad jasné, kam mířím. Publikace, o níž je řeč, vychází do doby, charakteristické naopak morálním úpadkem, zaviněným předchozími těžkými desetiletími. Ten se mimo jiné projevil, a bohužel nejhlouběji, právě asi na venkově: odmítáním všech tradičních hodnot a často i zcela zvrácenou představou o životním stylu a kultuře vůbec, vyplývající z komunistické doktríny o vyrovnání rozdílů mezi městem a venkovem. Tak se může často stát, že ochránci a majitelé památek stojí proti sobě jako dvě nepřátelské strany bez šance si porozumět. Úloha, kterou v této situaci může sehrát materiál, jakým je i KLÍČ OD DOMOVA, je snad zcela zásadní. Výstižně to charakterizuje Jiří Škabrada v úvodu knihy: Chceme-li něco zachraňovat a na něco tvořivě navazovat, musíme tento předmět svého zájmu především co nejlépe poznat, porozumět mu. ... Víme už totiž dobře, že lidovou architekturu nejde účinně chránit bez porozumění těch lidí, kterým tyto objekty patří a kteří tudíž mají největší vliv na jejich současné i budoucí osudy. Proto bychom potřebovali co nejrychleji publikace, expozice a výstavy o lidové architektuře i na úrovni menších regionů, než byly někdejší kraje.

KLÍČ OD DOMOVA vychází shodou okolností i do doby, kdy se obecní zastupitelstvo nejzachovalejších vesnických celklů vyjadřují k záměru ministerstva kultury vyhlásit tyto obce po dlouhých přípravách za vesnické památkové rezervace, a zachránit tak nevyčíslitelné kulturní hodnoty pro příští generace nejen v muzeích a v literatuře. Odmítavá stanoviska některých z poctěných vesnic jenom svědčí o potřebě širší osvěty i ve věcech zdánlivě zcela samozřejmých.

Doufejme tedy, že KLÍČ OD DOMOVA - Lidová architektura východních Čech nezmizí z pultů našich knihkupectví stejně rychle, jako předchozí knihy o lidové architektuře, a že se dostane i do rukou všech, kdo budou rozhodovat o budoucnosti nenahraditelných kulturních hodnot - charakteristické krajiny, jejíž nedílnou součástí jsou právě historická vesnická sídla i jednotlivé stavby.

MIKULÁŠ HULEC

Národní spor v této zemi stvořil novou literární, přesněji řečeno žurnalistickou formu. Autorem je vždy Čech, tématem nutnost zachovat společný stát, adresátem slovenští nacionalisté nebo jim podlehnuvší masy a nedílnou součástí pak osobní vyznání, kterým se pisatel zaštiťuje proti případným obviněním z protislovenského smýšlení: Miluji Slovensko, miluji odjakživa! Vždyť tam znám několik lidí a líbilo se mi na Skalnatém plese. Jak lahodně osvěží žinčice, jak zavoní brynza na čerstvých haluškách! A ten zvuk bačovy fujary, jak se v podvečerním tichu nese nad polanou...

Kdo cítí podobně jako tvůrci statí o československé jednotě a komu se mezi pražskými Čechy zasteskne po tom, co jen Slovensko dokáže nabídnout, ať zkusí zajít do restaurace v Domě slovenské kultury. Jednopatrové stavení hned u stanice podzemní dráhy Národní třída je čisté, upravené, dokořán otevřené a jídelna uvnitř, zařízená ve střízlivě hnědém tónu bez zbytečně folklorizujících prvků, předkládá sortiment pokrmů, jaké byste jinde ve městě nenašli.

Impresivní je menu o několika stranách, které mimo nápoje nabízí třiašedesát položek. Tři z nich ještě označují celé skupiny jídel, měnící se podle denní nabídky: ryby, čerstvé ovoce a zákusky.

Cizinec, který by nevěděl, co od slovenské kuchyně čekat, už pohledem na seznam předkrmů získá základní představu: uzená kýta, klobása, salám, šunka, paštika. Vydatná strava dřevorubcova. A zjistil by to cizinec bez dopomoci: jídelní lístek je přeložen do angličtiny a němčiny. Domácí paštika s brusinkami (35.00 Kčs) mezi předkrmy vyniká, je jemná a má asi opravdu původ v Domě slovenské kultury.

Následují čtyři husté polévky, zelná (12.00 Kčs) nejchutnější, po ní fazolová a houbová (10.00 Kčs). U bačovské (15.00 Kčs) neznám ani chuť ani surovinu.

Kdo se chce najíst levně (levně?), zůstane u teplých předkrmů nebo "specialit slovenské kuchyně". Pečená klobása s křenem (25.00 Kčs) je tu jen o čtvrtinu dražší než podobná bez křenu, na papírovém tácku, k stání a do ruky u pouličního stánku. Zajímavý je zapékaný oštěpok (30.00 Kčs), dobré a méně výrazné halušky v různém provedení - s brynzou (30.00 Kčs), se zelím a klobásou jako strapačky (35.00 Kčs).

Kdo se chce najíst hodně dosyta, volí některé ze 17 teplých jídel. Všechna jsou masitá, jejich přílohou nejčastěji bramborák, přívlastkem přídavné jméno označující profesi a naznačující venkovskou vydatnost: od pastýřské pochoutky (90.00 Kčs) přes lovecký biftek a sedláckou svatbu po bačovský chateaubriand (220.00 Kčs).

Po třech druzích salátů jídelní lístek navrhuje ovoce podle denní nabídky, věc tak jednoduchou a tolik neobvyklou v jiných restauracích. Anebo šest druhů sýra, včetně autenticky slovenských oštěpku a korbáčiků.

K pokrmům kořeněným a slaným, jakých je tu většina, zdá se nezbytné pivo. Než třetinka plzeňského za 25.00 Kčs bude ale lepší půllitr červeného vína (45.00 Kčs) z Pezinku.

Obsluhuje se rychle a pozorně. Jednacím jazykem je čeština. Restaurace i dvorek se stolky pod slunečníky vypadají bezchybně, jen záchod by zasloužil větší péči, s rozbředlými mýdly v loužičkách vody a rolí toaletního papíru na klice.

Líbí se mi restaurace v Domě slovenské kultury, doporučuji slovenská jídla. Nevidíte však, že oddělený vstup do Evropy je holým nesmyslem?

Dům slovenské kultury - restaurace

Purkyňova 4

110 00 Praha 1

telefon 291996

otevřeno denně 11.00-23.00

48 míst + salónek

~TOMÁŠ SMETÁNKA

kolo druhé

Pod titulkem Praha: gordický dopravní uzel jsme v sobotu 31.srpna v obsáhlém článku informovali o současném stavu pražského komunikačního systému, o měřeních Ústavu dopravního inženýrství, o názorech některých odborníků a zejména o současném postoji náměstka primátora hlavního města Prahy, ing. Františka Poláka. Ohlas, který článek vyvolal, svědčí o tom, že téma je - jak jsme předpokládali - velmi živé. O koncepcích ZKS a Nezávislé komise odborníků jsme již podrobně psali.Nyní tedy přinášíme další stanoviska, s nimiž by veřejnost měla být seznámena. Dnešní slovo do diskuse reprezentuje iniciativní, tzv. Smíchovský návrh, jehož autorem je D.A.Studio a jehož dopravní řešení vypracovalo sdružení Doprava, urbanismus, architektura (DUA). Za toto projektové sdružení hovoří ing.Václav MALINA, ing. arch. Ivan LEJČAR a ing. Jiří PALEČEK:

VYPROVOKOVAT DISKUSI

Ke zformulování naší představy o celkovém konceptu pražského komunikačního systému došlo na základě našeho návrhu dopravního řešení Smíchova. Tímto námětem jsme sledovali především vyprovokování diskuse a sbírání dalších názorů. Jsme v řadě třetí, ale rozhodně se nebráníme koncepcím čtvrté, páté... Je smutné, že reakce na návrh Nezávislé komise nebyly - ze strany kompetentních orgánů - takřka žádné. Navíc se stále můžeme setkávat se stejně pracující mašinérií zadávání projektů - jeden investor, jeden projektant. Do věci je potřeba zapojit co největší okruh lidí a - protože nejde pouze o problém dopravní - slyšet také psychology, sociology, ekology. Jestliže je totiž kapacita čtyřproudové komunikace asi 40 - 60 tisíc aut za den (příklad Severojižní magistrály), je to z hlediska dopravy "pouze" velká kapacita. Z hlediska života ve městě, jde však o situaci neúnosnou. Naším krédem by tedy mělo být určit - s odborníky ostatních profesí - takový limit dopravy, který je pro život přijatelný. My ku příkladu nesouhlasíme s názory volajícími po úplném vyloučení dopravy z města, po případě po zákazu automobilů, neboť tím by dnes město zaniklo. Ale chápeme dopravu jako službu, takže odmítáme připustit opak - aby město sloužilo dopravě. Proto bude jistě onen strop jiný v nezastavěné části města a jiný v zastavěné.

JAKÉ ZÁSADY?

Především odmítáme vnitřní okruh. Domníváme se, že by se měl co nejrychleji dostavět okruh městský, uzavřený, tedy i v severozápadní části města, neboť zde se dopravy prostě nezbavíme a je nutno najít nejlepší řešení. Jestliže však chceme uskutečnit tento kompromis - mít v zastavěném a žijícím území dopravu a přitom město nezbořit - musíme vynaložit takové investiční náklady, které umožní leccos podjet, nadjet, minout a vše, co bude na povrchu vidět, musí městsky žít a působit. Takže: prioritou by měla být plynulost dopravy (ostatně, nejvyšší kapacita komunikace je při rychlosti 50 - 60 km/h) a ne normové parametry, jež se do města nehodí. Tím se nebráníme mimoúrovňovým křižovatkách, ovšem musejí mít městský charakter.

Rozdíl mezi naší koncepcí a ZKS je v pojímání funkce dopravy. ZKS jednoznačně slouží dopravě. Vypočítají se nároky, které bude doprava vyžadovat, a ty se pak plní. Doprava má být služba, není cílem lidského bytí, aby v městě byly jen komunikace. S Nezávisloou komisí se zase rozcházíme v pojímání městského okruhu. Nezávislá komise se soustředila především na vnější okruh, vstupy do města a tranzitní průjezdy, přičemž před řešením městského okruhu v severozápadní části města - zdá se nám - strká poněkud hlavu do písku. Myslíme si, že se stále zapomíná na to, že tranzit nepřesahuje 10 procent a že zbytek je doprava vnitroměstská. Už podle toho je nutné udělat něco pro oněch přibližně 90 procent dříve. Samozřejmě, bude li dost investic a bude - li možné stavět městský a vnější okruh souběžně, tím lépe. Ne - li, dáváme přednost okruhu městskému, ostatně i proto, že každý okruh má jinou funkci a zastoupit se nemohou. A nakonec, kdyby nebylo ze středního okruhu hotové to, co je, chápali bychom jej asi trochu jinak a strahovský tunel bychom umístili do jiné polohy. Avšak v situaci, ve které stojíme, se nezříkáme kontinuity a myslíme si, že by vše, včetně tunelu, mělo sloužit.

DEMOKRATICKÁ REGULACE

Jak už bylo řečeno, měl by být stanoven limit a cíl. Modelováním by mělo být zjištěno, jakými prostředky toho dosáhnout. V této souvislosti musejí být zváženy také možnosti všech stupňů regulace, včetně těch nepřímých, jimiž jsou cena MHD, mýta, daně, cena parkovného a podobně. Každopádně však platí, že jakákoliv regulace nemůže být hrubá - tedy zákaz a dost. Proto musí být také nabídnut nejprve městský okruh a teprve pak je možno v centru regulovat. Příkladem je třeba Severojižní magistrála: má historickou souvislost, musí být funkční, ovšem jako městská třída se vším, co k ní náleží - tedy ne jako jen přímočará zkratka mezi severem a jihem. Je totiž pozdě regulovat dopravu až u Muzea. Regulovat se dá v místě nabídky, v tomto případě tedy v průsečíku magistrály s městským okruhem. A je v této souvislosti potěšující, že například stavební komise zastupitelstva Prahy 2 vydala nedávno prohlášení, v němž souhlasí s městským okruhem a navíc tvrdí, že případné investiční prostředky připravované pro tunel pod Muzeem nabízí pro potřeby Prahy 5, aby mohl být přednostně vyřešen městský okruh - v tomto případě na Smíchově. Tento magistrát si tedy zřejmě uvědomuje, že bude li okruh, tunel pod Muzeem nebude nutný a že to málo peněz, které máme, je lepší vložit do řešení problémů koncepčních než dílčích.

Zajímavý je váš názor na expertisy vypracované na ZKS a také na to, v jakém světle se vám jeví současná role Útvaru hlavního architekta?

Myslíme si, že je chybné, pocházejí - li veškerá data a informace, podle nichž museli zejména zahraniční odborníci pracovat, od autorů současného stavu věcí. Navíc se zdá, že experti neměli dostatek času na posouzení a poznání problému do hloubky, takže i když jejich expertisy obsahují řadu cenných poznatků, nelze je přeceňovat. A Útvar hlavního architekta? Domníváme se, že měl už dva roky na to, aby začal dělat to, co mu přísluší: tedy ve spolupráci s magistrátem začít s revizí stávajícího územního plánu, zejména pak koncepce dopravy. Změnily se podmínky a územní plány by měly být nahraženy plány regulačními. Je třeba zásadně říci, co se smí a co ne, jaká jsou přání a jaké možnosti, zkrátka vymezit mantinely. Absence celkové koncepce znemožňuje řádný průběh konkursů a jestliže ji postrádali řešitelé například Smíchova, ve stejné situaci budou i účastníci chystané soutěže na řešení Holešovic - Bubnů v Praze 7. Přitom tato situace je velmi nebezpečná i pro průnik kapitálu ze zahraničí, který žádá jistotu a stabilitu, vyjádřenou také mj. i souhlasem obyvatel. Diskuse, po kterých voláme, jsou zdržením pouze zdánlivým....

***

Potud názory projektového sdružení DUA. O práci Útvaru hlavního architekta si lze také přečíst v expertise prof. Sedláčka z Kolína nad Rýnem, jenž byl pozván k účasti na práci čs.komise konsorcia "Smíchov", a jenž výsledek svých hodnocení shrnul v dopise z 15.7.1991:

Nejpodivnější na celé akci je pro mne účast ÚHA svou vlastní urbanistickou variantou (na řešení Smíchova - pozn.aut.), ačkoliv, jak vyplývá z podkladů, je ÚHA částečným organizátorem celé akce, zákonným pořizovatelem další plánované dokumentace a současně sedí v konsorciu (porotě), které má studie vyhodnocovat! Jestliže byla celá "Varianta" ÚHA financována ještě z peněz daňových poplatníků ( a jak jinak ), je skandál úplný!... Jestliže nebude Praha (její obyvatelé, hodnostáři, architekti) v nejkratší době schopna definovat ÚHA jako "Stavební úřad magistrátu", který připravuje právně - odborné podklady pro architekturu a architekty a který by výsledky práce architektů zpracovával a schvaloval, bude jeho úloha opět temná, odborně nejasná a každý se ho bude opět bát!

***

Krátce shrnuto: nedůvěry je na všech stranách až až. Ledy by mohla prolomit snad veřejná diskuse - k níž chceme svými možnostmi přispět i my. Připravil MICHAL RŮŽIČKA

Návrh dopravního řešení, které vypracovalo sdružení DUA

V čase ekonomických stesků jsme dostali příspěvek, z něhož zaznívá docela jiný tón. Ačkoliv je ojedinělý, rozhodli jsme se jej otisknout. Líbí se nám totiž postoj pisatele, který nepropadá nářkům a počíná si racionálně. Nijak tím však nemíníme "lakovat věci na růžovo". (Pozn. red.)

Tak nevím - měl bych si už půl roku "utahovat opasek", ale zatím to nebylo třeba. Je mi 83 let a jsem už od roku 1968 v důchodu. Mám takovou neškodnou zálibu, že si každý den velmi pečlivě píši, kolik a za co utratím. Když jsem se nyní probíral touto svou soukromou statistikou, byl jsem až překvapen, do jaké míry jsou nám, starodůchodcům, cenové vzestupy kompenzovány.

Nejprve několik poznámek k uveřejněným cifrám. Důsledně rozlišuji výdaje "běžné" od výdajů "investičních". Do "investic" počítám nákup jakékoli věci trvalejší hodnoty - ať to jsou třeba ponožky nebo televizor. V tabulce uvádím pouze výdaje běžné v tomto členění: 1.potraviny, 2.pochutiny, 3.bydlení, 4.různé.

Bydlím v pohodlném dvougeneračním bytě spolu s rodinou své provdané vnučky a hradím zde čtvrtinu celkových nákladů na bydlení. Mám svůj pokoj s kuchyňkou, kde si sám vařím. Občas zajdu na oběd do hospody, občas mě pozve vnučka, ale já - vzhledem ke své zálibě v přesném účetnictví - jí spotřebované potraviny zaplatím. Stravuji se dosti skromně. V naší rodině jsme skoro vegetariáni - lépe si pochutnáme na bramboráku než na bifteku.

K jednotlivým položkám: za "pochutiny" považuji pivo, víno, kávu a tabák a také do této rubriky počítám posezení s práteli u vínka, i když tam i něco pojíme. Do "bydlení" patří kromě nájmu, otopu a telefonu též předplatné na noviny a časopisy, protože je platíme jedním inkasním lístkem. V položce "různé" je prádelna, holič, doprava, vstupné na "kulturu" a všechny ostatní běžné výdaje.

Od července 1985 do června 1988, tj. během tří let, činily moje měsíční úspory necelých 700 Kčs. Ve druhé polovině roku 1988 mi byl zvýšen důchod o 140 Kčs. Od ledna 1989 do června 1990 jsem měl větší příjem, ale utrácel jsem méně - od začátku roku nebyla nálada na přátelské posezení v hospůdce. I potom, když vypukla revoluce, jsem raději seděl doma a sledoval dění v rozhlase a v televizi. Také na dopravě jsem ušetřil - mám dráhu i tramvaj zadarmo.

9. července 1990 byly zrušeny dotace na potraviny. Vzhledem k mým vegetariánským zvyklostem a chutím mi z poskytované kompenzace 140,- Kčs zbývalo 40 Kčs, což jsem vynaložil na oblíbené vínko.

V lednu 1991 "vypukla" liberalizace cen. Mám spoustu času a dopravu zdarma, tak jsem se intenzívně věnoval pátrání po levnějším zboží a vůbec racionálním nákupům. Vzhledem k tomu, že mi byl opět důchod zvýšen, moje měsíční "úspory" ani tak moc neklesly.

A proč ty "úspory" dávám do uvozovek? Protože jsem je nedával do záložny. Mám osm dospělých vnuků a 11 pravnuků - tak něco padlo na dárky k promocím, ke svatbám a "do peřinky". Za šatstvo a prádlo moc neutratím. Po revoluci jsem si koupil televizor. Rád čtu a poslouchám klasickou hudbu a desky a knihy také nejsou zadarmo. Občas se podívám i do antikvariátu, do starožitnictví a do numismatické prodejny.

Jak to bude dál? Je jisté, že po odkládaném, nicméně jistém zvýšení nájemného moje výdaje na bydlení značně stoupnou. Zatím je to tak, že od července na mne a na tři děti mé vnučky, u níž bydlím, pobíráme kompenzaci na zvýšené ceny uhlí (topíme si sami) ve výši 320 Kčs měsíčně, což nám zřejmě plně postačí. Pan ministr Miller se jistě bude snažit nějak vykompenzovat i to nájemné, ale pochybuji, že se mu to podaří tak úspěšně. Je možné, že moje měsíční "úspory" klesnou, ale ono se tak moc nestane - dvanácté a třinácté pravnouče je teprve na cestě a jinak jde vesměs o "statky zbytné", bez nichž se lze obejít.

A co napsat na závěr? Počítám-li správně, zažil jsem už pět politických či ekonomických převratů (1918, 1939, 1945, 1953, 1989), které byly vždy provázeny inflací a všelijakými peněžními reformami. Řekl bych, že ta naše "něžná" revoluce ze 17. listopadu 1989 to má sice po ekonomické stránce nejkomplikovanější, ale zachovala se k nám starodůchodcům, nejsametověji.

JIŘÍ PERSEN

Čas od času se tu zmiňuji o ochraně spotřebitelů: však jsem tím tyto sloupky i začal. Loni na podzim se mě snažili okrást u stánku s ovocem a zeleninou. 6. ledna jsem proto ve svém úplně prvém sloupku "Rajčatová historie" psal, že "i v tržním hospodářství potřebujeme různé dohlížecí mechanismy. Je třeba, aby někdo dbal na kvalitu, množství a hygienu, a aby za jejich nedodržování trestal."

Dnešní sloupek je o jednom takovém dohlížecím mechanismu: České obchodní inspekci (ČOI). Nedávno jsem hovořil s doktorem Petrem Pokorným, jejím ústředním ředitelem.

ČOI prověřuje výrobu a prodej spotřebiteli. (Z její pravomoci jsou prozatím tedy vyňaty jiné služby, například různé služby řemeslné.) I tak toho má na práci dost. Soustřeďuje se na poctivost prodeje, na jakost výrobků, dodržování cen, hygienu prodeje, na reklamace, apod. A že je co sledovat, víme my všichni, milý čtenáři. Tušíme, že jsme každý den okrádáni.

Už vidím ty rozhořčené dopisy od poctivých pracujících v průmyslu, veřejném stravování a v obchodní síti. Nepochybuji, že i tací jsou a věřím, že je jich většina. Ještě radši bych věřil, že zlodějů je jen mizivé procento - ale v této víře mi brání statistika.

ČOI například zjistila, že při každém třetím kontrolním nákupu textilu, nebo třeba masa či masných výrobků, byl spotřebitel poškozen. (Pan ředitel říká "poškozen", já říkám "okraden".) Buď se prodavač přepočítal, nebo zákazník nedostal správnou míru, nebo nedostal správnou jakost. Jindy prověřovala ČOI cukroví: měřila obsah cukru, obsah tuků a hmotnost. Tady zjistila, že zákazník byl okraden ("poškozen") v každém druhém kontrolním nákupu. A když jde o alkohol, zjišťuje ČOI, že míra je špatná vždcky. Nenašel se podnik, kde by se systematicky nalévalo těch 5 centilitrů, které zákazník platí. Často se bezostyšně nalévají pouze 3 centilitry, tedy pouhých 60 procent toho, co si zákazník objednal a zaplatil.

Dočetli - li rozhořčení poctiví pracovníci až sem, vypadlo jim asi pero z ruky.

ČOI též kontroluje stánkaře. Sleduje jejich registraci, zábor místa, a "nabývací doklady". Ty dokazují, že zboží není pašované. V nedávných týdnech udělali zátah na stánkaře v příhraniční oblasti, na hlavních turistických tazích.

Co s přemrštěnými cenami? ČOI může sice došlápnout na to, když se neúčtuje podle ceníku, ale nemůže nic dělat s předražováním. Sám si však nejsem jist, co vlastně předražování je: připadá-li mi něco příliš drahé, prsotě to nekoupím.

Když zjistí porušení zákona, může ČOI obchod zapečetit a zavřít a zboží zkonfiskovat? Nic takového, milý čenáři, ČOI je úřad chudozubý. Může sice udělit blokovou pokutu ve výši 200 Kčs, ale tomu se každý špekulant a pašerák jen vysměje. Nicméně i těchto pokutiček vydala ČOI za 3 milióny korun - jen v prvním pololetí: to znamená, nejméně 15 000 pokut. Je to možná hodně, ale okrádají-li mě při každém druhém či třetím nákupu ...

Současný zákon o obchodní inspekci je zstaralý. Vůbec například nepočítá s existencí soukromého obchodníka. ČOI vypracovala návrh jeho novely, včetně zvýšení důraznosti svých zásahů. Pokuty za nepoctivost musejí být tak citelné, psal jsem tady v lednu, že se nevyplatí je dostávat. Podle návrhu zákona by mohla pokuta dosahovat až 1000 Kčs. I to mi připadá málo. Razanci však má návrh, aby ČOI měla právo prodejnu uzavřít - na pár dní či až na šest měsíců. To pak pocítí i švindléř skutečně otrlý.

Jak se může bránit spotřebitel sám? Především sebeobranou. Musíme, milý čtenáři, sami důsledně vyžadovat, aby ceny, jakož i jídelní lístek, byly viditelně vyvěšeny. Musíme trvat na tom, že vidíme na váhu. Váha musí být cejchovaná, což ale z naší spotřebitelské strany pultu nelze ověřit. Musíme též trvat na tom, aby se za plnou cenu neprodávalo podřadné zboží.

K tomu je užitečné vědět, co na zboží znamená které datum. U nás je dvojí možné datování. Jedno říká spotřebujte do ... . Po tomto datu se zboží prostě už nesmí prodávat jako plnohodnotné. Smí se ale prodávat jako méně kvalitní, za příslušně nižší cenu. Druhé datování udává minimální tvanlivost . Zboží takto značné může být v pořádku i po ulynutí stanovené doby! Prodejce se o to však musí postarat, například správným skladováním.

A když se spravedlnosti nedovoláme přímo v obchodě či v restauraci, kam si jít stěžovat? Samozřejmě, na ČOI. Ta však má jen krajské inspektoráty, a sice v Praze, českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Olomouci. A jinde? To je problém, říká ředitel Pokorný. Ještě tak možná na živnostenský referát okresních orgánů. Nejlepší obrana však podle něho je zboží prostě nekoupit.

ČOI nedávno pro veřejnost zřídila informační a poradenskou službu. Každou středu odpoledne je možné si zavolat na jejich krajské úřady a prodiskutovat sporné případy, se kterými jsme se setkali. Na druhém konci drátu sedí právník a metodický pracovník, kteří poradí, jak dál. Tvůj podnět, milý čtenáři, pak poslouží ČOI v orientaci její další práce.

Kdybych to jen byl věděl loni na podzim, byl bych jim některou středu zavolal, na číslo (02) 231 6117, a orientoval je na okrádání na stánku s rajčaty na Florenci.

KAREL KOVANDA

Těch krásných barev ve výlohách i na ulici. A podívej, téměř všechny mladý holky nosí mini! Pamatuješ, taky jsme je nosily. Ale to je let! Myslíš, že bychom se mohly ještě odvážit? Tamhleta taky není nejmladší a má krátkou sukni. A sluší jí to. Má hezký nohy, tak proč ne. Já nosím stejně radši kalhoty. Nějaké bych teď potřebovala, ale nevím jaké. Co se vlastně nosí?

CO SE VLASTNĚ NOSÍ? Móda se neustále proměňuje. Teď právě se zhlédla v šedesátých letech. Řada z vás si jistě vzpomene na vyčesané drdoly, upnuté svetříky, sukně vysoko nad kolena, nebo třeba šponovky. To jen tak namátkou. Ale vezměme to od začátku, od siluety oblečení.

Základní siluety jsme si zvykli označovat písmeny; jejich tvar napoví i linii oblečení. Pro nadcházející podzim a zimu to jsou písmena X, A a I. Silueta X se uplatňuje především u kabátků - mají mírně rozšířená ramena, štíhlý pás a k dolnímu kraji se rozšiřují. Silueta A - to jsou široce rozevlátá paleta a také šaty a šatové sukně se štíhlým živůtkem a s mírně rozšířenou sukní. Linie I je štíhlost sama. Patří sem úzké minisukně doplněné přiléhavými delšími kabátky a různé typy kalhot a kombinéz.

A jaké konkrétní druhy oblečení móda přináší?

U kabátků se můžeme rozhodnout mezi dvěma typy. Buď kabátek s mírně rozšířenými rameny, štíhlým pasem a bohatě se rozšiřující k dolnímu okraji (toho je možné dosáhnout například vloženými zvonovými díly), nebo široké paleto, halící postavu do měkkých záhybů. Zatímco první typ kabátků je určen spíše vyšším štíhlým ženám, paleto mohou zařadit do svého šatníku ženy bez ohledu na věk i proporce (pouze malé kulatější ženy by měly zvolit paleto méně rozevlátého střihu). Paleto může být zhotoveno z měkké hřejivé vlny, ze slabšího směsové materiálu, z bavlny s nepromokavou úpravu i z hedvábí. Záleží jen na příležitosti, ke které ho chceme nosit. Délka kabátků a palet končí deset až dvacet centimetrů nad koleny. Můžeme k nim nosit dlouhé úzké kalhoty, šponovky, úzké sukně. Minisukně se pod nimi skryjí docela nebo budou vykukovat jen pár centimetrů. U šatů a sukní se výrazně zkrátila délka - ta módní sahá různě vysoko nad kolena (prosím, buďme dostatečně sebekritické, ale také odvážné, když "na to máme") . Šaty a šatové sukně (opět se po dlouhé době objevily) v linii A, s nezdůrazněnými, přirozeně širokými rameny, s přiléhavým živůtkem a s mírně rozšířenou (nebo bohatě nabranou a na bocích nasazenou) sukní jsou určeny především mladým dívkám.

Sukně a šaty v linii I jsou šíthlé, přiléhavé, působí velmi žensky. Kostýmky v této linii mají kabátky buď hodně dlouhé, téměř jako minisukně, nebo jen kratší, se zajímavě tvarovanými předními díly. Krásné jsou komplety štíhlého kostýmku a rozevlátého paleta - ve stejné barvě a ze stejného materiálu.

Na své si přijdou ty z vás, které rády oblékají kalhoty. Vybrat si mohou mezi dlouhými kalhotami nabo krátkými šortkami - ty se nosí i v zimě. Jsou samozřejmě ušity z teplých materiálů (z vlny, mohou být i z kůže), oblékají se pod ně teplé vlněné punčocháče. Dlouhé kalhoty se velmi zúžily, mohou, ale nemusí mít puky, někdy mají po straně nebo vpředu nohavice krátký rozparek. Dalším typem kalhot, který známe z šedesátých let, jsou šponovky - šijí se většinou z pružných materiálů a jsou páskem nebo gumou uchyceny pod chodidlem. Od úzkých kalhot je jen krůček k přiléhavé kombinéze z úpletu. Tělo je do ní upnuto od hlavy k patě, takže parádu v ní mohou udělat jen postavičky jako proutek. Hitem této sezóny jsou punčochové kalhoty bez chodidlové části - kamaše leggins. Nosí se pod minisukně, šaty nebo s dlouhým svetrem či kabátkem.

A jaké barvy jsou módní? Proti létu jsou tlumenější, jakoby zamžené, stejně jako příroda na podzim už nehýří tolik barvami, výrazný tón se objeví pouze jako akcent. Vedou různé odstíny přírodních barev - bílé, béžové, šedé, růžové, hnědé, šedomodré, mechově zelené; doplňuje je tmavě fialová, švestková, rezavě červená, oranžová, černá.

Ze vzorů stojí na prvním místě staronová kohoutí stopa , především v barevné kombinaci černé s bílou. Šijí se z ní halenky, sukně, kalhoty, kabátky, bundy, paleta, kostýmy. Ty často kombinují černobílý vzor s jednobarevným materiálem, například černá sukně, kabátek kohoutí stopa s černými lemy kolem zapínání, průkrčníku, rukávů, kapes.

Důležité je celkové barevné ladění oblečení. Doplňky - boty, punčochy, rukavice, kabelka - jsou ve stejné barevnosti jako oblečení nebo jsou černé.

Tak už víte, co se nosí? Ale pozor! Nezapomeňte, že móda dnes - na rozdíl třeba od šedesátých let - není žádný diktát. Je na vás, co si z její nejnovější nabídky pro sebe vyberete. Mělo by to být jen to, v čem se budete cítit dobře a co vám bude slušet. Nezkracujte sukně jen proto, že je to momentálně módní, pokud máte nějaká ta kila navíc a na vašich nožkách je to také vidět. Zůstaňte raději u osvědčené delší nařasené sukně, a z módní nabídky si vyberte třeba hezkou novou barvu nebo vzor. Muži by se za vámi měli otáčet ne se slovy: Ta žena má hezké šaty, ale: To je hezká žena!

(IZ)

Když jsem se letos o prázdninách ptala svých budějovických známých na novinky jihočeské metropole, upozornili mě hned po nové soukromé pekárně, kde přes skleněnou stěnu koukáte, jak pekař peče housky, na paní doktorku, která prý dokáže vyléčit alergii. Rozjela jsem se za ní do Trhových Svinů: po letech pestrého života se vrátila do města svého mládí.

MUDr. BOHUMILA HAVLÍKOVÁ - ČERNÁ absolvovala lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 1956. Pracovala v Karlových Varech, v Poličce a v Českém Krumlově; v roce 1968 emigrovala s mužem, rovněž lékařem, do Švýcarska.

Švýcarsko je v našich představách zemí pečlivě udržované přírody a čistého ovzduší - a přesto tam mají alergiky?

A stále jich přibývá, jako všude na světě. Způsobují to především potraviny plné barviv, konzervačních, aromatických a ochucovacích látek. Nedávno jsem četla, že v Německu každý občan zkonzumuje za rok 150 kilogramů těchto škodlivin!

A naše potraviny?

Ty jsem tak podrobně nezkoumala. Z vlastní zkušenosti a lékařské praxe vím jen to, že ve Švýcarsku je největší počet alergií na mléko, zatímco tady v Čechách je to především vaječný bílek a pšenice, mléko ale také.

Vraťme se k vaší švýcarské kariéře alergoložky.

Začala paradoxně mým rozvodem v roce 1985. Byla jsem na tom tehdy dost bídně, ale moje víra v boha mi nedala klesnout na dno. Soukromou praxi jsem zakládat nechtěla, to bych musela složit zmíněných osmnáct zkoušek, ani do nemocnice jsem nechtěla, protože mi bylo padesát pět let a bývala bych se musela podřizovat mnohem mladším kolegům a odrazovaly mě i noční služby. Tehdy jsem se začala zajímat o léčení barvami. Zjistila jsem, že fotony, získanými ze světla, lze dosáhnout jistých úspěchů. Člověk barvy ze světla běžně nevnímá (pouze na duze), ale přijímá je. Začala jsem studovat možnost akupunktury barevným světlem. Princip spočívá v tom, že každá barva má svou vlnovou délku a její fotony jsou buď bohaté či chudé na energii. Fotony se prostřednictvím speciálního přístroje dostanou k tělesným orgánům a ovlivňují biofyzikální poměry v buňce. To byly moje začátky. Sháněla jsem odbornou literaturu, jezdila do Karlsruhe na semináře a nakonec jsem se dostala na seminář do Mnichova. Dva dny jsem tam seděla úplně bezradná: přednášela se speciální fyzika, pro mne oblast zcela neznámá, ale třetí den už jsem věděla, že chci dělat právě tohle. Nakoupila jsem spoustu odborných příruček a skript a dala se do práce. Po čase jsem se na seminář vrátila a tam jsem se rozhodla opatřit si elektronický přístroj BICOM (jeho autory jsou němečtí odborníci dr. Morel a ing. Rasch) a pracovat jen s ním metodou biorezonance. Podle výsledků měření BICOMEM mohu v devadesáti procentech okamžitě s jistotou říci, zda se jedná či nejedná o alergii.

Jak dlouho takové léčení alergie trvá?

Dodržuje-li pacient důsledně dietu a zdrží se zcela požívání potravin, zjištěné jako alergen, může léčení trvat až půl roku. Ve srovnání s mnohaletým léčením vakcínami je to krátká doba.

A pak je zdráv? Vy skutečně umíte vyléčit alergii?

Věřím, že pokud pacient dobře spolupracuje, může se to podařit.

V listopadu 1990 jste se vrátila domů. Proč?

Domů mě to táhlo po celou dobu emigrace, doma jsem šťastná. Ostatně ve Švýcarsku jsem měla příliš velká vydání, a abych je pokryla, musela jsem pracovat doslova do úpadu. Tady mě láká, že můžu brát do léčení všechny pacienty, nejen ty, kdo na to mají, můžu pracovat pro radost a nemyslet na to, jak vydělat na drahý švýcarský byt, ordinaci, spoustu pojistek atd. Osud mě naučil, že na světě jsou mnohem důležitější věci než peníze. Pracuji teď v českobudějovické nemocnici a specializuji se pouze na alergie.

V obecném povědomí existuje alergie jen jako vyrážka, senná rýma, poopřípadě astma.

Alergie může způsobit i poruchy zažívání (chronické průjmy, leckdy mnohaleté, nadýmání, nevysvětlitelné bolesti břicha, záněty ústní sliznice). Zasahuje i smyslové orgány; může dojít k poruše sluchu, pálení v očích, k poruchám chuti a čichu. Alergický podklad mívají i často se opakující dětské záněty horních cest dýchacích. Alergická ovšem může být i častá bezdůvodná únava, mírně zvýšená tělesná teplota, kolísání váhy, poruchy spánku... Jedna z mých prvních pacientek byla sedmadvacetiletá Češka, šest let provdaná do Švýcarska; stěžovala si, že od šestnácti let trpí nespavostí. Zjistila jsem, že je alergická na všechno koření, které se dává do jitrnic. Nakonec jí vadilo, že spí moc a zanedbává studium němčiny...

Další pacientka trpěla nespavostí hlavně na jaře. Zjistila jsem, že je alergická na tulipány; aby nebyla, když jich měli dvě stě pod oknem. Alergické bývají i četné psychické poruchy, deprese, agresivita, nervózota, u dětí nepozornost a hyperaktivita ve škole, i dětská agresivita. (Léčila jsem chlapce, který v záchvatu agresivity rozbíjel hračky. Byla to alergie na mléko.) Občas se stane, že dítěti zmizí alergická vyrážka a zároveň se takzvaně polepší. Testování a léčení alergií metodou biorezonance nebolí, je bez rizika a při léčbě se neužívají vůbec žádné léky. Firma Brügemann, výrobce BICOMU, hodlá zřídit v Československu své zastupitelství.

JANA KLUSÁKOVÁ

Text k fotografii

MUDr. Bohumila Havlíková-Černá

Paul Newman je jednou z posledních velkých filmových hvězd, legenda stvořená starým Hollywoodem z dob studií Warner Brothers a Metro-Goldwyn-Mayer. Legenda, která přetrvala do dneška díky své přitažlivosti a talentu, jak napsala před lety Maureen Dawdová v týdeníku Observer.

Paul Leonard Newman se narodil před 66 lety v Clevelandu jako syn židovského majitele obchodu se sportovním zbožím. Hrál v padesátce filmů a pět jich režíroval. Šestkrát byl nominován na Oscara, aby mu jej nakonec v roce 1985 porota udělila tak trochu v důsledku špatného svědomí, které již vůči němu měla, za "jeho osobní integritu a oddanost svému talentu".

Již 33 let žije s druhou manželkou, herečkou Jane Woodwardovou. Na anketní otázku ženského časopisu Chat jaké ženy jej přitahují, Newman odpověděl, že jsou to ženy zralé. "Zralá žena nemá potřebu na vás dělat nátlak, nemusí se spoléhat na různé triky nebo zkrášlovací prostředky. Je to její postoj k životu, který ji dělá zralou a velice atraktivní."

S manželkou žijí ve Westportu ve státě Connecticut. Newman je zároveň automobilovým závodníkem, zakladatelem úspěšného potravinářského podniku a filantropem. Veškerý zisk z podniku (kolem deseti miliónů dolarů ročně) věnuje na charotativní účely. Na seznamu příjemců je i Centrum protidrogového vzdělávání při Univerzitě Jižní Kalifornie v Pasadeně, které vede jedna z jeho pěti dcer Susan. Newmanův jediný syn Scott, herec, který se musel potýkat s dlouhým stínem svého otce, zemřel na náhodné předávkování v roce 1978, když mu bylo 28 let. Byl jedním ze tří dětí, které měl Newman z prvního manželství s herečkou Jacqueline Witteovou.

Newman má rád své soukromí, je dokonce plachý a nerad mluví o sobě. Částečně je to tím, že se mu nesmírně protiví odpovídat stále dokola na stejné otázky. Jsou však situace, kdy nechá vetřelce nahlédnout do svého života. Je to tehdy, když pracuje na filmu, který se mu líbí, nebo když jde o záležitost, v níž věří. Díky jeho šťastné povaze a díky tomu, jak vypadá, považovali ho vždycky mnozí za ten typ herce, kterému jde všechno lehce. Ale klíčem k pochopení jeho osobnosti je skutečnost, že k ničemu snadno nepřišel. Často sám sebe přirovnává k teriérovi. "Vždycky jsem chtěl být atletem, fotbalistou, nebo hráčem baseballu," říká. "Deset let jsem se pokoušel prosadit se jako lyžař. Ale dobrý jsem si připadal jen za volantem závodního auta. Trvalo mně deset let, než jsem se ho naučil řídit."

Dokonce ani jeho mužná postava mu nespadla z nebe. Na střední škole patřil ještě k nejmenším, byl drobný a vychrtlý. Později u námořnictva si ho jednou spletli se skautem. Během toho jediného roku vyrostl téměř o dvacet centimetrů a na dramatickou školu v Yale už se hlásil jako poměrně vysoký mladý muž. V roce 1953 mu nicméně režisér Joshua Logan odmítl dát hlavní roli, protože nevypadal dost mužně a už vůbec ne sexy. Logan mu poradil, aby se hleděl dostat do formy. A Newman si to vyložil po svém: trávil pak každý den šest hodin v tělocvičně. Titulní roli nakonec dostal.

Jak jeho kariéra postupovala, ze všech sil usiloval o to, aby stereotypu. Během sedmdesátých let se věnoval daleko víc závodním autům a dokonce uvažoval o tom, že hraní zanechá. K tomu naštěstí nedošlo, Newman se naopak pustil do dalších rolí s houževnatostí teriéra. Vydrží jít za svým cílem tak dlouho, dokud ho nedosáhne. "Zrovna se začínám něco malinko učit o herectví," řekl o sobě v polovině osmdesátých let. "Neříkám to jako vtip ani ze skromnosti. Myslím, že jsem nikdy neměl takový ten samozřejmý, spontánní dar dělat něco správně."

Herci se zjevně ulevilo, když jej konečně před pár lety přestali považovat za symbol mužské sexuality. "Paul byl vždycky jedním z nejlepších herců, jaké máme," říká o něm známý režisér Sidney Lumet. "Jenže při pohledu na úchvatnou kamennou tvář a fascinující modré oči spousta lidí předpokládala, že takový člověk nemůže umět hrát." Newman rád sám sebe testuje, nesnáší sebeuspokojení. "Člověk se musí snažit udržovat věci mimo rovnováhu," říká, "jinak je po všem." Proto vyhledává riskantní role, proto založil firmu Newman's Own, která prodává zálivky na salát, praženou kukuřici a omáčku na špagety, a proto závodí v autech. Ještě v roce 1985 vyhrál dva důležité automobilové závody.

Newman nemá smlouvu s ďábelskými silami jako Dorian Gray. Dokonce si ani nenamáčí obličej do ledové vody, jak se o něm občas píše. Každé ráno sleduje zprávy na kabelové televizi, přitom cvičí na rotopedu a posiluje. Před časem udělal najednou tolik shybů, že si způsobil kýlu. Rob Buchanan, který s ním dělal interview pro Sunday Times Magazine, jej popsal jako pětašedesátiletého "mladistvého delikventa".

Hvězda odmítá uvažovat o jakémkoli filmovém projektu, který obsahuje to, co považuje za bezduché násilí. Naproti tomu zbožňuje kanadské žertíky. Také svůj obchod potravinami očividně považuje za vydařený šprým. Založil jej v roce 1982 spolu se svým sousedem z Westportu, spisovatelem A. E. Hotchnerem poté, co svou vlastní zálivku na salát věnoval o vánocích několika lidem a všichni si ji pochvalovali. "Nemohl jsem si vymyslet nic uhozenějšího než nalepit své jméno a pověst na lahvičku s omáčkou. Tak jsem to udělal."

(Podle zahraničních pramenů -hah-)

(1. - JAN TIMMAN)

Minulý týden jsme se zmínili o výsledcích čtvrtfinálových zápasů kandidátů o titul mistra světa. Řekněme si nyní něco o jednotlivých postupujících, případně i tom, jak si místo ve čtveřici semifinalistů museli vydobýt.

Nejdřív padlo rozhodnutí v duelu mezi Timmanem (Nizozemsko) a Korčným (Švýcarsko). Že Timman nepotřeboval k vítězství 4,5:2,5 plných osm partií, neznamená, že by měl úlohu snadnou. Veterán čtvrtfinále, šedesátiletý Viktor Korčnoj, mu kladl tuhý odpor a kdoví, jak by zápas dopadl, kdyby hned ve 2. partii přála sovětskému emigrantovi víc štěstěna a ze slibné pozice vytěžil bod místo deprimující nuly. Čtenáři nechť posoudí sami.

KORČNOJ-TIMMAN

Anglická hra

1.c4 Jf6 2.Jc3 e6 3.e4 d5 (Lze hrát i 3.... c5 a po 4.e5 se jezdcem klidně vrátit "domů"; předsunutý pěšec e5 je pak spíš starostí než plusem bílého.) 4.e5 Je4 (Běžnější je 4.... d4, např. 5.exf6 dxc3 6.fxg7 cxd2+ s vyrovnanou hrou.) 5.Jf3 Se7 6.Dc2! Jg5 (Takhle si černý aktivitu svého jezdce asi nepředstavoval, ale i 6.... Jxc3 7.dxc3! pomáhá bílému k rychlejšímu vývinu.)

7.Jxg5 Sxg5 8.cxd5 exd5 9.d4! Se7 10.Se3 0-0 (Bílý vyšel ze zahájení jasně lépe. Kontroluje víc prostoru, má náskok ve vývinu a nebezpečnou pěšcovou převahu na královském křídle.) 11.0-0-0!? (Ostrý tah svědčící o tom, že Korčnoj už asi považoval svoji výhodu za rozhodující. Bezpečnějším plánem byla krátká rošáda a postup pěšce f.) 11.... Jc6 12.a3 Ja5 13.Sd3 h6 14.De2 (Je zvláštní, že se Korčnoj v celé partii nepokusil postupem f2-f4-f5 těžit ze své pěšcové síly na královském křídle. Jeho záměr přeskupit síly na diagonále b1 h7 vyhlíží též nebezpečně.)

14.... b5!? (Holandský velmistr hledá protišance na dámském křídle a za cenu pěšce chce uvolnit sloupec b k útoku na soupeřova krále.) 15.Sc2 (Konzumace materiálu by samozřejmě vzdálila bílého od vlastních útočných záměrů.) 15.... Vb8 16.Dd3 g6 (Vzhledem k matové hrozbě musí černý vydat materiál jinde.) 17.Sxh6 (Bere pěšce, napadá věž a uvádí jednu z figur do nebezpečné blízkosti protivníkova krále. Lze si přát od jediného tahu víc?)

17.... b4! - viz diagram! (Jistě velké překvapení pro bílého. Černý ignoruje napadení věže a dává na vědomí bílému, že i v jeho táboře jsou objekty útoku.) 18.axb4 Vxb4 19.Dg3 (Po 19.Sxf8 Sxf8 by za cenu kvality přešla iniciativu k černému. Část komentátorů v Bruselu se však domnívala, že Korčnoj měl přece jen nabídnutý materiál zinkasovat.) 19.... Sh4! 20.Df4 c6 (Kryje pd5 a uvolňuje případně cestu dámě na b6.) 21.Vde1 (Rád by zahrál e6, čemuž však černý lehce zabrání. Belgický šampión Winants doporučil 21.Sxf8! Sg5 22.Sxb4 s víc než dostatečnou kompenzací za dámu.)

21.... Se6 22.Ve3 c5! (Bílému se vyplácí, že odvedl věž od obrany pěšce d4.) 23.Sxf8 Sg5 24.Dg3 (Nyní už věž b4 "cloní" pěšec c5.) 24.... Kxf8 25.h4 Sh6! (Černý se správně nesnaží vyrovnat materiál. Po 25.... Sxe3 26.fxe3 by bílý upevnil bod d4 a po 25.... cxd4 26.hxg5! by se bílý dostal k protiakci na sloupci h.) 26.h5 g5! 27.Ja2 Vb8 28.dxc5 g4 29.Kb1 Jc4! (Černý si chce uchovat silného střelce h6 a kvalitu vzít jezdcem.) 30.Vb3 Jd2+ 31.Ka1 Jxb3+ 32.Sxb3 Da5 33.Vd1? (Další nešťastný tah věží, vedoucí k dalším materiálním ztrátám. Víc šancí na odpor slibovalo 33.Sc2.)

33.... Db5! 34.Vd3 (Bohužel pro bílého střelce b3 nemůže ustoupit pro Dxb2+ mat.) 34.... Sf5! 35.Vxd5 (Na 35.Vc3 jde Df1+.) 35.... Dxb3 36.Dxb3 Vxb3 37.c6 (Tři pěšci jsou někdy zcela ekvivalentní lehké figuře. Zde je však bílá pěchota roztržená a slabá a naopak nepřítel velí silné dvojici střelců.) 37.... Vd3 38.Jb4 Vxd5 39.Jxd5 Ke8 40.Jf6+ Kd8 41.f3 gxf3 42.gxf3 Se6 43.Jg8 Sf4 (Poslední tahy se hrály ve vrcholné časové tísni. Ta nyní pominula a Korčnoj se mohl proti soupeři Timmanova formátu s klidem vzdát. Z roztrpčení nad zmarem tak slibně se rozvíjející partie však ještě ze setrvačnosti pokračoval do 52. tahu, než tak učinil.)

Vítěz JAN TIMMAN , jemuž bude v prosinci 40 let, je největší hvězdou v dějinách holandského šachu po mistru světa z období 1935-37 dr. Euwem. Přebor země tulipánů vyhrál celkem osmkrát. Sympatický vítěz loňského velmistrovského turnaje v Praze byl ještě nedávno třetím hráčem světového žebříčku a jedničkou na Západě. O dobytí šachového trůnu se už pokouší řadu let. Nejblíž byl v minulém cyklu kandidátů, kdy jej až v samotném finále vyřadil Karpov. Neztrácí naději, že se mu podaří dostat se ještě dál a v souboji s Korčným podal velmi dobrý výkon.

Jeho poražený soupeř bojoval už dvakrát dokonce o titul mistra světa (s Karpovem v letech 1978 a 1981). Nevzdává se ani dnes, přes narůstající věk se houževnatě drží mezi světovou elitou a v Bruselu se těšil velkým sympatiím diváků. Bohužel, nedařilo se mu, jak by si přál. Po nešťastné 2. partii se pokusil zlomit nepřízeň osudu hned v následující třetí krajně riskantním způsobem. Volil jako černý ve španělské hře dvojsečný Jänischův gambit (1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 f5!?). Ten může být dobrou zbraní, nezná-li soupeř dobře teorii, nebo snaží-li se systém černého taktéž riskantní cestou vyvrátit. Po Korčného nové porážce pak stačilo v pohodě hrajícímu holandskému velmistrovi jenom udržovat "dvougólový" náskok až do konce zápasu.

Po léta upozorňují představitelé přírodních věd - klimatologové, botanici, zoologové, geochemici, hydrologové aj. - na neustálé zhoršování globálního životního prostředí. Přes nepopiratelné zásluhy ekonomů a politiků, sdružených v Římském klubu, který inicioval vydání známých "Limitů růstu" /Limith to GROWTH, 1972/, a řady dalších zpráv o stavu světa, aktivní politika nepřikládala těmto varováním podstatný význam. Naléhavějšíotázky hrozby světového válečného konfliktu, jaderného zbrojení a odzbrojení, hvězdných válek, ale také ekonomického růstu a zaměstnanosti, byly na pořadu dne. A i když Konference Spojených národů o životním prostředí, konaná v roce 1972 ve Stockholmu, znamenala významnou změnu v postoji světového společenství k hrozbám globální degradace životního prostředí, výsledky jednání nesvědčily o tom, že se toto nebezpečí pokládá za akutní. Nesporně byl tento postoj ovlivněn také vztahem, který ke globálním hrozbám životního prostředí zaujímaly Spojené státy. I když za vlády Carterovy administrativy byla vydána alarmující zpráva " Svět 2OOO " /Global 2OOO/, Američané řešení globálních environmentálních problémů za prvořadý ůkol nepokládali. Nyní se však zdá, že se ledy tohoto amerického nezájmu počínají lámat...

Nedávno totiž vyšla ve Spojených státech kniha senátora George J. Mitchella Svět v ohni /World on Fire/. Senátor Mitchell je nejen vůdcem demokratické většiny v Senátu Spojených států, ale zároveň i předsedou senátního Výboru pro životní prostředí a veřejné práce. Jeho kniha je pak především vysoce fundovanou zprávou o základních nebezpečích, která hrozí Spojeným státům a světu z rapidně se zhoršujícího životního prostředí.

O čtyřech apokalyptických jezdcích se tu hovoří v souvislosti se změnami průměrných teplot světové atmosféry, s ubýváním ozónové vrstvy, s kyselými dešti a s ubýváním tropických pralesů. K nim jako pátého jezdce přiřazuje senátor Mitchell stálý a v podstatě nekontrolovaný růst světové populace.

Za základní nebezpečí třeba považovat vznik skleníkového efektu , zvýšení průměrné teploty zemské atmosféry, vyvolané především kumulací kysličníku uhličitého (CO2) ve světovém ovzduší. Vzniká při spalování fosilních paliv (výroba energie, doprava) a při pálení deštných pralesů. Stabilita klimatu je mj. závislá na tropických pralesích a na schopnosti světových oceánů vázat rostoucí masu CO2. Tato absorbční kapacita moří by mohla být podle vědeckých dohadů nasycena během 10-15 let. Přitom emise CO2 se do roku 2010 přibližně zdvojnásobí, a to na 9 mld tun. Jestliže se obě tyto předpovědi splní, mohlo by dojít ke katastrofě. I tak je však třeba předpokládat fatální zvýšení průměrné teploty v příštím století o 1,7 - 5 stupňů C (přibližně kolem r. 2030). Uvedené zvýšení průměrné teploty se rovná změnám, které v teplotě světové atmosféry nastaly postupně během posledních 125.000 let. Toto období by se předpokládaným vývojem zkrátilo na pouhých 100 let. Není proto divu, že vědecká obec neumí předpovědět, jaké mohou být důsledky. Je vysoce pravděpodobné, že by to mohlo vést ke zvýšení hladin oceánů až o 6 m, k posunům vegetačních pásem a tedy ke krajně nepříznivým důsledkům pro výrobu potravin... Předpokládá se, že teplé roky 1980, 1983 a zejména 1988, již byly důsledkem skleníkového efektu. Extrémní sucho roku 1988 vedlo ve Spojených státech k poklesu sklizně obilovin o 34 procent a úroda poprvé v poválečné době byla nižší než spotřeba.

Jisté je, že i kdybychom mohli udržet emise plynů, vyvolávajících skleníkový efekt na konstantní výši, jejich koncentrace by se zintenzivňovala po celé příští století. Otázkou tedy není zda k oteplení atmosféry dojde, či nikoliv, ale kdy a o kolik.

Kyselé deště - či přesněji: kyselá depozice - jako důsledek spalování hnědého uhlí s vysokým obsahem síry a ropných produktů, jsou druhou globální hrozbou. Některé součásti těchto emisí jako oxidy dusíku (NOx) a kysličník uhelnatý, se rovněž podílejí na skleníkovém efektu. Hlavní akutní hrozbu však představují pro lesní ekosystémy a zdraví dětí. Právě příklad Střední Evropy ukazuje na možnost náhlého ekologického kolapsu ekosystémů, vystavovaných trvalému stresu kyselé depozice.

Třetí hrozbu představují emise chlorfluorouhlovodíků (CFC), plynů používaných v chladících systémech, sprejích aj., které narušují ozónovou vrstvu, ochranu biosféry před ultrafialovým zářením. Již dnes by další ztenčení této vrstvy ohrozilo zdraví a životy lidí (karcinomy kůže, glaukomy) v oblasti Jižní Ameriky, kde je ztenčení největší. Jde zároveň o hrozbu citlivým mořským ekosystémům v jižních mořích, především planktonu, hlavní živině rybích hejn. To by mohlo ohrozit křehkou globální potravinovou rovnováhu. Také tyto plyny, spolu s přírodním metanem, přispívají ke vzniku skleníkového efektu.

Čtvrtou hrozbou je mizení deštných pralesů - 1/2 ha za 1 vt. Děje se tak z komerčních důvodů, ale zejména při rozšiřování ploch orné půdy, a to kácením a pálením. Především pálení pralesů přispívá emisemi CO2 k vzniku skleníkového efektu. Zároveň ovšem ubývá ploch ekosystémů, které byly právě schopny tyto plyny vázat. Ztráty způsobované v této souvislosti mizením druhů, na něž jsou tropické pralesy nesmírně bohaté, jsou nepředstavitelné. Právě onen půlhektar brazilského pralesa, mizící v jedné vteřině, může obsahovat až 6O různých druhů stromů, při čemž každý druh stromu na sobě může nést až 4OO druhů hmyzu - například. Lidstvo se tak zbavuje potenciálních zdrojů potravin, surovin, léčiv...

Pátou hrozbou je konečně nekontrolovaný populační růst . Je nejvyšší v zemích třetího světa. V roce 1980 zde žilo 3,3 mld lidí, v roce 2025 to bude při dnešním tempu přírůstku obyvatel 7 mld lidí. Jen jedna pětina párů v těchto zemích praktikuje kontrolu početí. Rostoucí populace spaluje stále více fosilních paliv a kácí stále více tropických pralesů...

Mitchell nenechává veřejnost Spojených států - neboť té je kniha adresována především - na pochybách, že všechna tato nebezpečí jsou vysoce akutní a že i když začneme jednat ihned, nebude to ve všech směrech včas. Jeho základní devízou je, že účinná může být jen společná akce celého světového společenství.

Nejdůležitější a zároveň nejožehavější se stávají změny ve způsobu výroby a spotřeby energie. Emise CO2 je třeba v rozvinutých průmyslových zemích snížit o 20 procent nejpozději do roku 2005, aby se "uvolnil" nezbytný prostor pro rostoucí spotřebu energie zemí třetího světa. Jen zdánlivě nejjednodušší řešení je v jaderné energetice. Nehledě ke známým rizikům a vysoké nákladovosti, by světový přechod na tento zdroj energie vyžadoval uvádět do provozu každé 3 dny novou kapacitu po příštích čtyřicet let. Východiska jsou tak pouze v dalším zvyšování energetické účinnosti využívání různých druhů energie (snižováním spotřeby pohonných hmot, dokonalejší tepelnou izolací budov, lepším generováním energie) a v rozvíjení netradičních zdrojů energie (sluneční, větrné, geotermální ap.). Je třeba zavést masově recyklační programy, šetřící jak energii, tak zdroje surovin. Co nejrychleji nutno dosáhnout postupného a úplného zákazu používání chlorfluorouhlovodíků. To vyžaduje, aby k dohodám podle Montrealského protokolu přistoupily všechny státy světa (zatím jen 6O). Znovuzalesnění tropických pralesů je další naléhavý úkol. Jeho cílem musí být rehabilitace 185 mil. ha poškozených tropických povodí a ochrana 125 mil. ha orožených lesních ekosystémů. A konečně - tempo přírůstku světové populace v zemích třetího světa třeba snížit - dosáhnout poklesu počtu narozených dětí z dnešních 28 na 19 na 1000 obyvatel. To by mohlo vést ke stabilizaci světové populace na 8-9 mld uprostřed století.

Mitchell poukazuje na historickou odpovědnost Spojených států za prosazení tohoto programu: USA spotřebovávají jednu čtvrtinu světové energie, ačkoliv představují jen 5 procent světové populace. Podílejí se tak jednou čtvrtinou na světovém znečištění CO2, z toho jednu třetinu představují emise z automobilové dopravy. USA produkují také 25 procent světových emisí NOx, 15 procent SO2 a 30 procent CFC. Společně se Sovětským svazem USA produkují 45 procent plynů, vyvolávajících skleníkový efekt. Mají ovšem také intelektuální kapacity k nalézání potřebných technických řešení... Neboť výčet "vin" Spojených států vyúsťuje podle Mitchella v závěr, že spotřebu fosilních paliv bude třeba omezit až o polovinu, při čemž tuto ztrátu bude třeba nahradit novými zdroji.

Mitchell je ovšem politik - tu nejnepříjemnější pravdu za sebe nechává vyslovit odborníka, bývalého administrátora Úřadu pro životní prostředí (EPA) W. Ruckelshausera: "Nakonec si musíme uvědomit možnost, že... je třeba se připravit na mnohem dramatičtější změny. Změny, které budou formovat trvale udržitelnou světovou ekonomii a společnost."

Signál, který Mitchellova kniha rok před americkými presidentskými volbami představuje, znamená, že významná část americké veřejnosti a její politické reprezentace, bere globální problémy životního prostředí skutečně vážně. To znamená i zlepšení vyhlídek budoucích výsledků konference Spojených národů o životním prostředí a rozvoji, která se má konat v červnu 1992 v Brazílii.

VÁCLAV MEZŘICKÝ

Ústav práva životního prostředí

PFKU Praha

Také portugalský televizní reportér zpovídal v Lisabonu sovětského velvyslance, jaké že měl pocity, když se k Rudému náměstí blížily tanky. Ten mu odpověděl za téměř všechny lidi na světě: "Byl jsem velmi nervózní." Představitelem Moskvy není osoba neznámá, vždyť Gennadij Gerasimov byl po tři roky mluvčím Gorbačova a v jeho barvách obhajoval perestrojku.

Jestliže pokus o převrat nalomil sovětskou diplomatickou službu, tím spíše ji poznamenal pád komunistické strany. Gerasimov tuto bouři přežil velmi dobře. Když se ho zeptali, zda visel portrét Gorbačova na stěně jeho kanceláře i během převratu, konstatoval klidně: "Ani se nepohnul. Můžete si to ověřit na tom, jak je zaprášen." Na rozdíl od něj sovětský velvyslanec v Dublinu obraz svého prezidenta sundal v pondělí a znovu pověsil ve středu.

V den, kdy puč začal, postihly Gerasimova bolesti v kříži, jimiž prý trpí také Gorbačov. Říká, že by normálně zůstal doma a omluvil se pro nemoc, ale kdo by mu za takových okolností uvěřil? Dovlekl se tedy do budovy velvyslanectví na lisabonském předměstí, kde v hale stále na návštěvníky pohlíží Leninova busta. Dostal injekci a očekával zprávy z Moskvy. Nepřicházelo však vůbec nic, bylo naprosté ticho. Čekal prý z Moskvy spíše dezinformaci, ale ani později nepřišlo nic víc než si mohl přečíst v Pravdě.

Dny slávy skončily pro Gerasimova v prosinci, kdy podal rezignaci Ševardnadze a on sám byl neočekávaně "odložen" do diplomatické funkce. Říká, že jeho propuštění bylo jedním z náznaků, že Gorbačov se v té době přibližoval k obhájcům tvrdší linie.

Až po třech měsících poslali Gerasimova do Lisabonu. Kreml vždy takhle řešil případy lidí, kteří sice neporušili pravidla, ale stali se nepohodlnými. I v tom "exilu" si však zachoval styl, pro který byl oblíben v diplomatických kruzích od Washingtonu po Bonn a Bělehrad. Nosí perfektní košile, pečlivě si vybírá místa pro společenské příležitosti a ví, které pivo je nejlepší. V posledních dnech se však Gerasimov spolu se svým malým štábem v Lisabonu plně soustřeďuje na události doma.

Pro budoucnost země je podle něj důležité některé staré, zejména obchodní svazky zachovat. Prohlašuje například, že pobaltské republiky poznají, že nemohou žít jen z nezávislosti. "Co budou prodávat svým partnerům? Ryby na Island? Mléčné výrobky do Dánska? O tom pochybuji. Rusko je bude stále potřebovat, zatímco západní Evropa je soběstačná," dodává.

O tom, že změny v SSSR jsou zcela zásadní, nemá ale žádné pochybnosti. Už sdělil spolupracovníkům, že recepce u příležitosti státního svátku se pravděpodobně přesunou ze 7. listopadu možná právě na některý ze srpnových dnů. "Nakonec léto je pro recepce vždy příjemnějším obdobím," prohlásil před novináři a na jeho tváří se objevil obvyklý, trochu ironický úsměv.

(The European)

Navzdory mimořádnému úsilí egyptské vlády a odborníků z celého světa jsou mnohé klenoty z egyptské pokladnice kulturního dědictví lidstva ve velmi vážném stavu. Pesimisté tvrdí, že tato a příští dvě či tři generace jsou posledními, které ještě mohou vidět úplnou sbírku báječných památek v údolí Nilu. Osudy Velké sfingy, dávné i zcela nedávné, mohou přiblížit, co je vlastně v sázce.

Velká sfinga v Gíze, nebo prostě jen Sfinga, není ani dnes, po téměř 170 letech, které uplynuly od rozluštění hieroglyfů a založení egyptologie, zbavena tajemství a záhad. Většina vědců ji datuje do doby panovníka 4. Dynastie (zhruba 26. stol. před Kristem) Chefrena (Rachefa), někteří však ji přisuzují již jeho předchůdci Cheopsovi (Chufuovi). Její hlavní význam bývá spatřován ve snaze symbolicky monumentalizovat - kolos Sfingy je zhruba 20 m vysoký a 70 m dlouhý - kombinací lvího těla a lidské hlavy podobu a moc panovníka na pokraji tehdejšího královského hřbitova v Gíze. Někteří badatelé, s odvoláním na soudobé nápisy a reliéfní znázornění, vidí ve Sfinze magickou ochranu místa posledního odpočinku slavných panovníků a velmožů mýtickým lvím božstvem před silami zla a zkázy. Nechybí ani názor o jejím spojení slunečním kultem; současně totiž v bezprostředním sousedství vznikl chrám tomuto kultu určený. Ať již tomu bylo jakkoli, Sfinga každopádně představuje geniální ztvárnění náboženské představy. Při dobývání kamene v místních vápencových lomech poblíž pyramidy vzniklo skalisko protáhlého tvaru, které neznámému umělci vnuklo originální myšlenku, kterou tímto dílem vyjádřil.

Sfinga sehrála pozoruhodnou roli i v politických dějinách Egypta. Zřejmě někdy na počátku 18. dynastie (na přelomu 16. a 15. stol. před Kristem) jí byl dodatečně přidělán na bradu dlouhý rituální vous s cílem zpevnit již tehdy narušenou strukturu sochy v oblasti krku a předejít odlomení hlavy. Zlomek tohoto obřího vousu, objevený Napoleonovou expedicí a získaný jako válečná kořist vítěznými Angličany, se nyní nachází v Egyptském muzeu v Káhiře. Z doby méně známého panovníka téže dynastie Thutmóse IV. se datuje vznik malé svatyně mezi předními tlapami Sfingy. Součástí svatyně byla i velká stéla z červené žuly, na níž panovník - tehdy ještě mladý princ - v nápise líčí pozoruhodný příběh, jak na lovu divoké zvěře v okolí pyramid usnul ve stínu Sfingy. Zdál se mu sen, v němž Sfinga naříkala nad tíhou písku, který ji zavál a drtí. Požádala prince, aby ji tohoto břemene zbavil a jako odměnu mu slíbila královský trůn. Stalo se, princ Sfingu očistil a stal se králem.

Další, dokonce přímé písemné svědectví o restaurování Sfingy pochází ze 13. stol. před Kristem, z doby Ramesse Velikého. Naposledy ve starověku byla Sfinga zbavena písku - a na její ochranu byly dokonce postaveny velké ohradní cihlové zdi - v římské době, za Marka Aurelia a Septima Severa. Pak se opět začala ztrácet pod nánosy pouštního písku. Pod arabským jménem Abú el-Hol (Otec děsu) žila - a do značné míry v místní domorodé tradici stále žije - opředena legendami a pověstmi o tajemných komorách a pokladech v jejím podzemí.

Nejnovější kapitola, otevřená na přelomu 18. a 19. století Napoleonovou výpravou do Egypta, je velmi rozporná. Poznamenalo ji na jedné straně úsilím vědců slavnou památku poznat, na druhé straně však jejich omyly, které možná vedly k větším škodám, než nepřízeň osudu předchozích tisíciletí. Již jeden z prvních badatelů, Angličan John Perring, navrtal v okolí památky otvory do skalního podloží. Pochopitelně zbytečně. Tajuplné podzemní komory s poklady pod Sfingou neobjevil, pouze uvěřil místním pověstem. Otvory ovšem zůstaly a povrchová voda a nečistoty nebezpečně narušily strukturu skalního podloží a nakonec i památky samotné. Po Perringovi jedni kolem památky stavěli ochranné, jiní je bourali. Celkem uspokojivý stav trval od dvacátých asi do počátku osmdesátých let našeho století, kdy padlo rozhodnutí zpevnit poškozenou hruď kolosální sochy. Chemicky zpevněné místo se však změnilo v krustu, která posléze odprýskla a stav se ještě zhoršil.

Vlna kritiky se vystupňovala se po zjištění, že použitý cement má v reakci s vápencovou hmotou Sfingy nežádoucí korozivní účinky. Když se v únoru 1988 odlomil a zřítil kus pravého ramene Sfingy, zavládlo zděšení. Další Jobovou zvěstí se stala nebezpečně zvýšená hladina spodní vody v okolí památky. Odborníci uvádějí, že zvedání hladiny souvisí s vybudováním Asuánské přehrady a vznikem Násirova jezera. Štěrkovým a bahnitým podložím Nilu je na principu spojitých nádob vytlačována spodní voda na sever od Asuánu do vyšších poloh. Přehrada - na jedné straně nesporně základ výroby elektrické energie a industrializce Egypta - definitivně přeťala odvěký rytmus každoročních, několik měsíců trvajících záplav, které celé nilské údolí nejen zavlažily, ale také vyčistily a rovnoměrně pohnojily. Dnes je proto ve zvýšené míře třeba užívat umělých hnojiv, jejichž nedegradující složky ve spojení se spodní vodou vytvářejí agresívní roztoky, které se zničující silou napadají památky dokonce i z žuly. Není výjimečné, že před 30 lety ještě čitelný nápis na žulové stéle je dnes poškozen k nepoznání, že na jiném místě se zničeho nic zřítí třeba kus stěny chrámu pokryté nápisy a obrazy v reliéfech. Zkázu pak znásobuje i zhoršující se ovzduší v nilském údolí. O vážnosti situace vypovídá např. i nedávno provedené porovnání zhruba sto let staré fotografické, kresebné a jiné dokumentace slavného chrámu v Luxoru se současným stavem. Ke zděšení odborníků se ukázalo, že plná jedna čtvrtina památek tohoto chrámového komplexu, včetně jeho slavných nápisů a reliéfů, je poškozena či chybí, a to navzdory přednostní péči místních úřadů i odborníci.

Vraťme se však ke Sfinze. V poslední době se snad začíná blýskat na lepší časy. Egyptská vláda ji zařadila mezi priority na poli ochrany památek. Na její "léčbu" byly vyčleněny vysoké finanční částky a soustředěny týmy předních egyptských a zahraničních odborníků. Do akce se zapojilo i UNESCO, American Express Company organizuje v USA sbírky, vynikající odborníci z Getty Conservation Institute pomáhají připravovat optimální konzervátorské postupy. První pozitivní výsledky se již dostavily. Odstraněním dříve použitého cementu se podařilo korozi sochy zastavit. Ultrazvuk dokonce ukázal, že nehrozí zlomení krku a zřícení hlavy. Egyptské úřady zpřísňují turistický režim a zvažují možnost oddělit celý prostor Sfingy a pyramid velkou zdí od přiléhajících vesnic. Paradoxní je, že když se podaří s velkým úsilím a finančními náklady uskutečnit probíhající záchranný projekt, dosáhne se stavu, v němž se Sfinga nacházela již v době mezi 1. a 2. světovou válkou!

Záchrana egyptských památek zdaleka přesahuje možnosti Egypta. Vždyť se odhaduje, že tři čtvrtiny ze známých a dostupných památek starověku se nacházejí právě na egyptském území.

MIROSLAV VERNER

Foto Milan Zemina

pod foto:

1. Detailní pohled ukazuje, jakého rozsahu dosahuje eroze povrchu Sfingy

2. Panorama královské nekropole v Gíze

3. Chrám v Luxoru