VĚZNICE JEJÍHO VELIČENSTVA - Zíral jsem v úžasu, zvyklý na to, že v našich polepšovnách by vychovatel z takového zážitku vylítl z kůže a hnán pomstychtivostí by žádal tvrdý trest. "Kdyby se choval normálně, tak by tady přece nebyl."

Strana 2

ČEKÁNÍ NA ZÁZRAK - Dnešního návštěvníka Havany nejvíce šokuje množství rozpadajících se domů a stupeň zchátralosti městské architektury. Celé bloky domů za posledních třicet let nepoznaly, co je to základní údržba.

Strana 5

TRAGIKA MALÝCH STÁTŮ - Samostatná státní existence baltských republik trvala přes dvacet let. Litevská státní rada proklamovala vlastní stát 11.prosince 1917, Estonsko 24.února 1918 a jako poslední vyhlásilo samostatnost Lotyšsko 18.listopadu 1918.

Strana 8

ZDENĚK SVĚRÁK - OBECNÁ ŠKOLA - Kdyby nebyl na školní tabuli nakreslen květ v řezu a kdyby učitelka Maxová na stupínku neotvírala ústa, mysleli bychom si, že je přestávka. Takový kravál je v páté třídě.

Strana 16

pod foto

Foto JAROSLAV BÁRTA

Na ostrov Sheppey ležící u východního pobřeží Anglie se dostanete z nádraží Victoria či London Bridge vlakem zhruba za hodinu. Výhled z okna anglofila příliš netěší: divoké skládky, říční kanály ucpané špínou, plovoucí prkna, sudy a vylysalý trávník zaplevelený kusy igelitu a krabatého zežloutlého papíru. Čím dále ven z města, tím nevábného lidského odpadu ubývá. A českému cestujícímu se asociuje pohled z Posázavského Pacifiku.

V Gillinghamu na mě čeká Pam, vedoucí vězeňského vzdělávacího střediska. Dál už pokračujeme autem po typických anglických silničkách přes most na ostrov do Sheerness. Stojí tu dvě věznice. Přítomnost moře obklopujícího ostrov dosvědčují hejna racků, která se míhají na obzoru. A mně se v hlavě myšlenky vracejí k okamžikům mých prvních zkušeností s anglickým korekčním systémem.

K článkům o stavu lesů a jejich budoucnosti (Nedělní Lidové noviny 17.8. a 7.9.) chci sdělit následující zkušenosti.

Strávil jsem s vnukem pár dnů v Jizerských horách. Já, téměř sedmdesátník, on, žák sedmé třídy. Ve Frýdlantu je malý domek, kdysi chráněný památkovou péčí - než se zjistilo, že na opravu není peněz. A byl z památkové péče vyňat. Nebyl to ani prvý, ani jediný takový objekt v okrese Liberec. Donedávna ho zdobil nápis asi tohoto znění: Já, domek postavený 1450, přežil jsem Valdštejna i švédský nájezd za třicetileté války. Přežil jsem bombardování r. 1945, ale málem jsem nepřežil dvacet let reálného socialismu. Obdobných nápisů by mohlo být v této oblasti mnohem více. Mimo jiné na Štolpišské cestě vybudované před sto lety.

Vyšli jsme z Hejnic po značené cestě, zprvu lukami. Nevím po kom tam zbyla neuklizená ohniště, rozbité láhve, přepravky od lahví. Ale to nebylo nejhorší. Stoupali jsme pak na Ořešník. Vůbec se nedivím, že onu cestu, třebaže budovanou hlavně z hospodářských důvodů, využívala šlechta k vyjížďkám na koních nebo v kočárech. Z lesních porostů se vynořují skály. Tu na vás shlíží pohádková bytost, tu zvíře - nosorožec, obří žába, opice, lev, prostě podle fantazie příchozího. Do idylického poklidu zaznívá motorová pila. Co porážejí lesáci v řídkém lese? Likvidují mrtvé stromy, jichž je tu stojících i ležících přes cesty nadmíru? Omyl. I vládci lesů (ovšem ne žádní spravedliví Krakonošové, nýbrž lesničtí byrokraté) přecházejí na tržní hospodářství. Kácí proto zbylé, jakž takž zdravé stromy, jejichž dřevo lze ještě výhodně prodat. A nespočitatelné kubíky či tuny stromů poražených vichřicemi, stářím, exhaláty, škůdci i pilou, které hnijí, nikoho z "hospodářů" na direkci nezajímají. Odepíšou je na konto ztrát, je to bez starostí. A do příjmů se musí porazit něco z těch zbývajících zdravých stromů.

Ještě tak před deseti lety jsme na této cestě viděli jen nepatrné stopy těžkých lesních strojů. Bylo možné jít i mimo ni bez nebezpečí úrazu. Dnes nebezpečí hrozí i na cestě samé. Tráva, kopřivy, třezalka - až do pasu. A pod hustým porostem hnijící dřevo - větve, stromy. Není to zas tak dávno, co v lesích patřil i úklid k hospodaření. Osekané klestí, ale i silnější dřevo, které nebylo lesáky srovnáno do metrů nebo odtaženo k cestám k odvozu, většinou odklidili místní lidé do svých kamen. Pak si kdosi vymyslel, že je lze beztrestně z lesů odnášet jen do průměru dřeva, tuším 8 cm. Silnější bylo označeno za lesní pych. Navíc většina stálejších lesních cest, budovaných původně pro koňské potahy, byla traktory a dalšími ještě těžšími stroji natolik zničena, že dědové a babky nemohli již ani s trakařem či vozíkem jet takto vícestranně výhodně lesy čistit. A pak si ještě jakási moudrá hlava vymyslela, že je naopak pro les zdravé veškeré klestí po těžbě v lese ponechat. Nevím. Ale na zdraví lesů se to neprojevuje, spíše na výronech kotníků a zlomeninách těch, kteří se vzdor tomuto "ozdravování" lesů do nich odváží.

Tak jsme s chlapcem zdolávali nástrahy ve formě ležících větví a stromů, obdivovali jsme zbylé krásy přírody, z nichž nám jistě mnohá ušla, když jsme se na cestě museli potýkat se zbytky lesního "hospodaření". I krásné Štolpišské vodopády byly ve více místech utajeny pod hnijícími zbytky lidské tuposti. Argumenty těch "odpovědných" lesních hospodářů znám předem. Exhaláty, nedostatek lidí apod. Jenže bývaly doby, kdy hospodář, jemuž zničilo krupobití obilí na poli, zaplakal nad ztrátou a na onom poli hospodařil dál. Tak jsem si musel vymýšlet odpovědi na upřímné otázky chlapce - školáka: Proč kácejí ty krásné stromy, když tu leží tolik jiných, dokud neshnijí? - Proč se tomu říká životní prostředí, když nemohu jít bezpečně ani prostředkem cesty? - Proč musíš platit za dříví do kamen víc než loni, když tu tolik dřeva bez užitku hnije? atd. A já, nemilujíc lež, vědom si toho, že ani doma klukovi nelžou, že i učitelka ve škole, aby dětem nelhala, raději různé otázky ve výuce vynechala, že mu nelžou ani vedoucí ve skautském oddíle, nemohl jsem mu odpovědět jinak, než: "Protože je to nejpohodlnější řešení. Co povalí vichřice, svede se na přírodní katastrofu a odepíše se. Chrastí se nevykazuje vůbec, tak se nechá ležet. Kluků a holek není v Brontosauru tolik, aby stačili uklidit všechny lesy. A ten zbytek stromů, které lesáci porazí, musí vynést tolik, aby zbylo na plat řediteli a jeho ansámblu, který propouští z práce. Jenže ne úředníky, ale lesní dělníky. On takový ředitel státních lesů asi zná lesy jen z pohledu z ředitelského auta a to přece do takovéhle divočiny neprojede..."

Bohužel, není to tak jen v Jizerských horách. Smetiště lesního odpadu jsou i tam, kde nelze stav lesů svádět na exhalace a jiné vnější příčiny. O připravovaných reorganizacích lesních závodů, o navrácení lesů původním majitelům si nelze činit iluze. Továrny mohou vyměnit zdevastovaný strojový park, seženou-li peníze, byť vypůjčené, a mohou v krátké době opět prosperovat. Ale udělat z těch nynějších lesů skutečné lesy nelze snad dřív než za padesát let, i kdyby majitel byl milionář. Což ovšem neznamená, že by se nad tím mělo stát se založenýma rukama. Jenže v současné době mnozí "odpovědní" pracovníci svými slovy "Nevíme, jak to bude dál, co bude privatizováno, co restituováno, co zbude nám, jak bude vůbec náš podnik reorganizován..." situaci zamlžují více než tovární komíny a především tím napomáhají dalšímu ničení a hnilobě v lesích i společnosti. A s tím hnije i lidská morálka.

Takže parafrázuji Karla Havlíčka Borovského: "Kéž by nám ta demokracie z huby do rukou přejíti ráčila." Protože žádná kancelářská práce neučiní z hnijícího lesa opravdový les. Bez rukou lesních dělníků se to neobejde.

BOHUMIL PEKÁREK

Ilustrační foto Igor Míchal

Kresba Tomáš Just

Řada zájemců o ochranu životního prostředí měla v letních měsících možnost spojit příjemné zážitky z dovolené v zahraničí s poznáním ochranářských zkušeností svých cizozemských kolegů. Bylo tomu tak i na mezinárodním setkání mladých lidí z Francie, Německa a Československa, které pořádala francouzská CEMEA v červenci na řece Rýn ve městě Štrasburk.

Tématem setkání byla výchova k péči o životní prostředí a tak se účastníci seznámili se školní i mimoškolní výchovou, se systémem státní správy a s mnoha odbornými pracovišti v oblasti ochrany životního prostředí. Velmi příjemným zjištěním pro nás bylo, že ačkoli naše školství svou úrovní za světem pokulhává, ekologická výchova, naše zkušenosti s ní i ekologické povědomí lidí je u nás na překvapivě vyšší úrovni, než je tomu ve Francii. Ale srovnáme-li úroveň výuky přírodních věd (učební texty, přístup pedagogů...) v obou zemích, rozhodně si nemůžeme dovolit uléhat na vavřínech.

Protože se v příštím roce obdobné setkání uskuteční i v Československu, zveme již nyní za Zelený telefon 02/294019 ke spolupráci všechny, kteří se chtějí na jeho organizaci podílet.

BLANKA NOVÁKOVÁ

Zelený telefon

V brazilském Rio de Janeiru proběhne v roce 1992 zatím největší mezinárodní setkání v historii na téma životní prostředí. Jeho sponzorem budou Spojené národy. Vedle hlav států a ministrů životního prostředí se jej zúčastní i zástupci ekologických, ženských a mládežnických a dalších nevládních organizací, původní obyvatelé (Maorové, Indiáni) a dokonce i děti. Konference v Brazílii by měla zavázat vlády ke změnám v politice, které by přiblížily lidstvo k cíli "trvale udržitelného rozvoje", tj. takového rozvoje, při němž bychom si nepodřezávali větev, na níž sedíme. Měla by také schválit "Chartu Země" - kodex práv a povinností lidstva vůči Zemi.

Program konference a pracovní verze závazných dokumentů se chystají na přípravných setkáních, z nichž nejbližší se koná v srpnu v Ženevě. Současně probíhají na všech kontinentech "veřejná fóra", jejichž závěry by měly rovněž ovlivnit program brazilské konference. Veřejné fórum pro nevládní ochranářské, ženské a mládežnické organizace střední a východní Evropy se bude konat v Praze ve dnech 10.- 11. října 1991. Pro skupiny z Československa je rezervováno sto míst. Máte-li co říci k problémům životního prostředí a chcete-li se zúčastnit veřejného fóra v Praze, napište na adresu ECO 92 - Public Forum Prague, Zdenka Křenová, Bubenská 6, 170 00 Praha 7, fax 02 802906. Uveďte jméno, adresu, název vaší organizace a informace o její činnosti co nejdříve, nejpozději do 3. října.

NAĎA JOHANISOVÁ

Klub ochránců životního prostředí HR. OCH. (Hrdinní ochranáři) ze staré vodárenské věže v Praze 7 hledá správné lidi. Studentům prvních a druhých ročníků středních škol nabízí ochranářské výlety a weekendovky, práci v přírodě a pro přírodu i základní kurs ochranářských vědomostí. Hr. OCH. se schází každé pondělí od 18 do 20 hodin v Domě dětí a mládeže na Letné v ulici Na výšinách, prvně v nové sezóně 23. září. O následujícím víkendu pořádá první náročnou akci - Intenzivní sobotu na osadě CHARAŠO.

TOMÁŠ JUST

Stále znovu nás přední ekonomové i zástupci podnikatelů přesvědčují, že privatizace a rozvoj soukromého podnikání je tím správným lékem pro naše churavé životní prostředí. Nechte vše na nás, hlavně nám dejte volné ruce a uvidíte, jak problémy rychle a hospodárně vyřešíme, volají tito dobří muži a tváří se, jako kdyby jim šlo především o altruismus a teprve pak jaksi mimochodem také o zisk. Američtí i západoevropští ochránci přírody nechápavě kroutí hlavou.

Je pravda, že na Západě mají při nesrovnatelně vyšší produkci i lepší životní prostředí. Jenomže jim ho nedarovali dobrotiví byznysmani. To jen v 60. a 70. letech už normální, obyčejní občané začali mít plné zuby smogu, otrávených řek a chemického jídla. A začali se sami sebe ptát, zda by se s tím nedalo něco dělat. Usoudili, že dalo, a tak se spojili a začali na podnikatele - znečišťovatele i na své volené orgány vyvíjet tlak, aby s tím konečně něco udělali. A protože jich bylo hodně a žili v demokratických státech, kde je dobrým zvykem, že vlády i parlamenty respektují mínění svých občanů, musely být přijaty takové zákony, které podnikatelům nadále zakazovaly drancovat přírodu, bezuzdně rabovat nerostné bohatství, znečišťovat vodu i vzduch a vůbec obtěžovat lidi pro své větší zisky.

Mnozí z podnikatelů pochopitelně reptali a snažili se ekologické zákony obcházet, ale vlády a parlamenty, bedlivě sledované svými voliči, vytvořily mocné a nezávislé inspekční orgány a takový systém sankcí, že se poškozování životního prostředí stalo moc drahým, a tudíž se přestalo vyplácet. Chytřejší z byznysmanů to pochopili a podrobili se. Ti nejchytřejší zachytili nově vzniklou citlivost lidí na poškozování přírody i svého okolí a začali produkovat výrobky "přátelské k životnímu prostředí", které jdou velmi slušně na odbyt. Ti, kteří se odmítli přizpůsobit, buď zkrachovali, nebo přesunuli svou škodlivou a nebezpečnou výrobu do zemí, jejichž obyvatelé si díky ekonomickému marasmu mnoho problémů se svým prostředím nepřipouštějí. Zatím šlo o rozvojové státy, ale po otevření hranic se to stejně týká i nás.

Fungující tržní ekonomika a nestátní vlastnictví je zcela nepochybně základní podmínkou pro řešení všech našich problémů, nejen ekologických. Je to podmínka nutná, ale nikoli postačující. Dále potřebujeme dobře propracovanou legislativu, tedy pravidla hry, v jejichž rámci by se podnikatelé při své činnosti museli pohybovat a jež by umožnila přeskočit nepříjemné stadium nekontrolovatelné výroby za jakoukoli environmentální cenu. Nezbytné jsou i účinné kontrolní mechanismy a velmi důležitý je již zmíněný zájem lidí žít ve zdravém životním prostředí.

Pro ty, kdož se domnívají, že privatizace a soukromé vlastnictví vše vyřeší, jen malý příklad. Dnes se vede tvrdý boj o vzácné a nenahraditelné pralesní ekosystémy na severozápadě USA. Na jedné straně stojí federální vláda a ochránci přírody, na druhé podnikatelé, kteří bohatnou z velkoplošné těžby pralesů a ohánějí se (pochopitelně) vzrůstem nezaměstnanosti při zastavení těžby. Američané nakonec docházejí k určitému kompromisu mezi krátkodobými zájmy lidí a zájmy přírody (a v nich zahrnutými dlouhodobými zájmy lidí). Zajímavé je však něco jiného. Celá bitva se vede pouze o tzv. federální lesy. Na soukromých pozemcích už není o čem diskutovat - na nich byly lesy vykáceny, aniž proti tomu mohl kdokoli něco namítnout. Soukromé vlastnictví je v USA posvátné, a tak do přeměny (soukromého) pralesa v poušť nikomu nesmí nic být. Američtí odborníci nás důrazně varují před zavedením podobné posvátnosti v našich poměrech. Jeden z návrhů ekologických paragrafů nové ústavy obsahuje ustanovení, že vlastník nemá právo porušovat ekologické funkce svého vlastnictví. Lze si jen přát, aby ten paragraf během složitého procesu schvalování nevypadl. Staronoví majitelé lesů si totiž prý už v tichosti brousí pily.

JANA PLAMÍNKOVÁ

Dnešního návštěvníka Havany nejvíce šokuje množství rozpadajících se domů a stupeň zchrátralosti městské architektury. Celé bloky domů za posledních třicet let nepoznaly, co je základní údržba. Ulice, jako například Belascoin, Galiano či El Monte, před třemi desítkami let vzkvétající a životem kypící obchodní centra, dnes vyhlížejí jako po právě ukončeném náletu těžkých bombardérů. Proluky se zbytky sutin střídají barabizny, které čeká demolice. Jejich další existence je sečtena. Můžete si zatipovat, zda přežijí příští tropický liják, či letní cyklón. Tragédií ovšem je skutečnost, že v těch domech žijí lidé.

Na dotaz, proč jsou domy v tak katastrofálním stavu a kdo to zavinil, se dozvíte, že po vítězství revoluce v roce 1959 se do údržby a oprav neinvestovali ani peso. Všechny finanční prostředky se vynakládaly na stavby vojenského charakteru

Na válku v Zálivu a na hospodářskou recesi svádějí broadwayští producenti neúspěchy minulé sezóny, když bilancují před sezónou nastávající. Kritika vidí druhou půlku pravdy ve skutečnosti, že byly uváděny i produkce jevištně ještě ne dost zralé. Také dva hlavní muzikály domácího původu, WILL ROGERS, FOLLIES a TAJNÁ ZAHRADA, by zřejmě měly větší úspěch, kdyby jim bylo popřáno více času ke krácení a vybroušení. Nedostalo se jim ani dříve používané možnosti, že je nejdříve viděla kritika a obecenstvo "mimoměstské," podle jejichž úsudku pak bylo možno leccos zdokonalit. První muzikál uvádí v roli proslulého herce Willa Rogerse okouzlujícího Keithe Carradina, jemuž "nahrává" režisér Tommy Tune dokonalou imitací proslavených Ziegfeld Follies (pamětníci znají jejich filmovou podobu). Ziegfeldův hlas dokonce divák uslyší - z nahrávky jej napodobuje hlas Gregoryho Pecka. Muzikál počítá s diváckou nostalgií, jež většinou zabírá. Nostalgická je zčásti i Tajná zahrada (podle klasického románu pro děti od Frances Hodgson Bournettové), avšak odlišná je ovšem rytmem vyprávění a také obsazením výhradně ženami. Autorce scénáře Marshe Normanové a režisérce Susan Schulmanové se podařilo přenést realistické vidění dětství velmi přesvědčivě na jeviště. Z celkového počtu 28 novinek (o dvě méně než vloni) bylo letos na Broadwayi 10 muzikálů (z toho 3 se už kdysi hrály) a 13 dramat (s jednou reprízou). Vstupné vyneslo o 6% méně, počet návštěvníků poklesl o 9%. Jen turné s úspěšnými hrami z Broadwaye měla zisk o 22% vyšší než v loňském roce.

(šs)

Nakonec to nebyl tak docela ztracený den: přítelkyně povila v plném zdraví prvorozeného Matěje, nenápadný pan soused přinesl skvělé cukroví, protože se přiměřeně nenápadně oženil, a do třetice jsem poznala zámeckého pána jako z pohádky. S radostí tedy mohu konstatovat, že ty nejobyčejnější věci, které se mohou mezi referendem a lustracemi jevit jako zázraky, ještě fungují.

Fungují dokonce nebezpečně lákavě: svou přirozeností, laskavostí, jen zdánlivě prozaickou věčností. Dejme tomu onen zámecký pán - samozřejmě není majitelem, nýbrž kastelánem, neopatruje zámek, ale polorozbořený hrad, kde v čase mé nahodilé návštěvy družně spolupůsobili zvědavý pes, něco drůbeže, blíže nezjistitelný počet prázdninově bezprostředních (něčích) dětí - jakož i dětských kreseb v improvizované galerii - a mládež s kytarami, která v dlouho, ach, dlouho již opravované barokní kapli nacvičovala písničky na pomezí žalmu a folku. Zámecký pán vybral symbolické vstupné, zdarma nabídl prohlídku zdráhající se babičce a dalšímu psíkovi z rodinné skupiny číslo dvě a trval na jediném: vyslechneme jeho výklad. Čekali jsme rutinní soubor jmen a dat s povinnou pikantní historkou - konala se nádherná klauniáda v úpravě pro dětské publikum, kde figurovali loupeživí rytíři i jejich dnešní restituční potomci, trocha Mistra Máchy, ždibíček památkářů, lokální lekce z krajinomalby a jako by mimochodem spousta faktů a souvislostí, jež do puntíku - stydím se, ale práva kontrolních otázek jsme využili -souhlasily.

Nekupte potom hrad - co to povídám; nestaňte se samostatným odborným nezávislým kastelánem, když z výšky staletí, strmé turistické stezky a lidové občerstvovací stanice v monetovsky demokratické trávě, z výšky více než nadmořské, neboť dýchavičné noviny sem nemají přístup, shlížíte očima líbezné pohody na to jepičí, prý velevýznamné hemžení v údolí! Slaňujte pak zpátky do kanceláří, kde znovu a znovu bezmocně žasnete nad tímtéž: že proslulý nomenklaturní kádr zelenkovské televize řídí důležitý odbor obecního úřadua nechceme-li být "jako oni", jsme na něj krátcí. Že jeho neméně legendárního kolegu hýčkají v jiné lukrativní instituci, neboť prý umí pět jazyků. Že ve jménu demokracie výtahy ne a ne začít jezdit, housky křupat, lenoši pracovat a pilní bohatnout. že ale tedy vážně to takhle dál už nejde...

Památkáři by vám to řekli přesně, omlouvám se: já jenom tuším, že co do hustoty tvrzí, hradů, zámků a podobných bohulibých zařízení patříme na přední místo v Evropě. Přesto mi hlas skepse našeptává, že jich nebude tolik, aby zbylo na každého, abychom se stali vyrovnaným, harmonickým národem kastelánů. Na koho bychom, přinejmenším, z těch filozofických rousseaovských výšin potom všichni shlíželi? Ba ne, odstup, satane s příslibem sladce nostalgického, přirozeného a čistého dne v romantických rozvalinách: někdo tady dole zůstat musí. S vědomím, že kdesi nahoře ještě někteří zámečtí páni dělají svou práci dobře a s radostí až bezelstnou, se i v údolí lépe dýchá.

MIRKA SPÁČILOVÁ

Dvaačtyřicet let po vzniku Izraele byl konečně - aspoň hudebně - rehabilitován RICHARD STRAUSS (1864-1949). Po celou tu dobu trval neoficiální zákaz provozování jeho děl v rozhlase a na veřejnosti. Izraelci zazlívali skladateli jeho roli v hudebním životě Třetí říše. Zákaz teď prolomil orchestr telavivského předměstí Rišon Le Zion. Uvedl za řízení svého dirigenta Noama Scheriffa Straussovy Metamorfózy, aniž se ozval sebemenší protest. Už před rokem sice hrál Straussova Dona Juana, tehdy to však bylo s vyloučením veřejnosti. Přitom již dříve vystupovali ve Straussův prospěch hudebníci takového kalibru jako šéfdirigent Izraelského filharmonického orchestru Zubin Mehta nebo Daniel Barenboim. Izraelský rozhlas stále ještě Strausse nehraje, vytýká se mu jeho prominentní role v Říšské hudební komoře v letech 1933-1935.

Jiné je postavení Wagnerovo. Jeho jméno provokuje i dnes v Izraeli k nepřátelským poznámkám, také proto, že Wagnera hrávali i v koncentračních táborech. Na konec zákazu provozování Wagnerových děl nemyslí ani ti, kdo prosadili Strausse. Daniel Barenboim prohlásil: "Dokud je v Izraeli byť i jen jeden Žid, který přežil holocaust a který musel ve vyhlazovacím táboře naslouchat Wagnerovově hudbě, nemůžeme zde jeho díla hrát." (Což Barenboimovi samotnému nevadilo, aby - ovšem za zavřenými dveřmi - nastudoval Wagnera s izraelskými filharmoniky.)

(šs)

Nebyl v Čechách dlouho a opět se objevil náhle a tiše uprostřed letního žáru v domě U kamenného zvonu. Malíř asketický, hloubavý, zaujatý. Malíř, jehož jméno je pro mnohé velkou neznámou: Robert Piesen.

Výstava přímo v centru Prahy skončila prvního dne září bez výraznější rezonance, jako by přešla po špičkách. Je to věc zvláštní: vždyť Piesen je bytostný malíř hlubokého duchovního založení, který má v českém moderním malířství sotva s někým srovnání. Snad jen s Alénem Divišem, částečně s některými náladami obrazů Jana Zrzavého, ale jen některými. Piesenova tvorba zdaleka není tak samozřejmá jako Zrzavého rozmnožování poetických schémat. Tu a tam se Piesenovy krajiny konce 50. let dotýkají melancholické nálady krajin malíře Karla Černého ze čtyřicátých let.

Daly by se snad jmenovat i jiné paralely, především ze světového umění, ale mnoho neřeknou. Je to spíše vyslovení se o hledání, o touze vejít ústrojně do komplikovaného labyrintu modernismu. Podstatná se jeví hloubka promýšlení malířských problémů, které se Piesenovi současně stávají záhadami bytí. Zdá se, že základní Piesenovou otázkou světa zůstává jakýsi smutek skeptika , jehož prožitek je dán nejen vlastními nepříliš radostnými životními zkušenostmi, ale také fatálním údělem židovství, které mu za války zážitek strachu, úzkosti a skepse nejspíše objektivoval.

Už v prvních raných kolážích z 50. let se objevují obrazy následujícího typu: do historického interiéru se snáší divná zrůda, malá holčička si zakrývá tvář, stojíce na kulatém stolku. Tyto koláže mají cosi ze záhadných koláží Karla Teigeho ze čtyřicátých let. Dívka s loutnou (1956) může působit jako cvičení na téma Derain. Se smyslovou "belle matiere" francouzského malíře však matné, dosti suché Piesenovy obrazy nemají nic společného. A už vůbec s Derainem nemá nic společného teskný pohled mandlových očí. Jako by se zde archetypální tvary mandle, loutny, stylizovaného plamene svíčky, koruny stromu či slzy propojily v jedno, mohly se stát tím i oním, ať už v imaginární krajině, zátiší nebo ve figurálním výjevu. Někde se mandlovitý tvar promění v ostrý srp, který leží na stole v obraze Kristus u Šimona (1955). V krajinách se stane divným bludným balvanem.

Je až cosi posedlého v Piesenových obměnách jednoho tématu, vlastně jednoho obrazu, jako v případě krajin z konce 50. let nebo abstraktních Gehinnomů (1964), labyrintu tmy, v němž se vynořují světla naděje. Gehinnom, toto "údolí mordu," které vznikne dle proroctví Jeremiáše, když lidé přestanou věřit v Boha, když "zmizela pravda, a vymizela z úst jejich." Tehdy hněv Hospodina doslova vyleje se na údolí synů Hinomových, Gehinnom. Piesen v obrazech tohoto cyklu přenesl svoji úzkost na plátno: jemně a pracně s orientální zlatnickou zručností propracovával povrch s precizností srovnatelnou snad jedině s Mikulášem Medkem. Je daleko od siláckých gest abstraktního expresionismu i od estétského vrstvení hmot evropské informální malby.

Piesen se mnoho nezměnil: to, co dříve vložil do tvaru mandorly, jako by ztratilo tvar v beztvaré "inexistenci" prostoru, jak se jmenuje obraz z roku 1961. Deformovanou mandorlu, chcete-li ovál, nalezl Piesen v konkrétním předmětu loutny. Tak vznikla Černá loutna (asi 1964), vypuklý kosmos a labyrint laků, oleje a bronzu, jehož lesky v důsledku prostorovosti vytváří jakési druhé světlo, neobsažené v barvách malby, ale záměrně odrážené z okolního světla. Je cosi symbolického na skutečnosti, že Piesen tvoří na hudební nástroj onen chaos sil. Snad přes svoji skepsi věřil v humanitu, jejíž vrcholným vyjádřením zůstává hudba. Výtvarné prostředky, které Piesen používal od své rané tvorby, jsou velice rafinované, účinné, ale současně skromné až asketické. Je v nich zvláštní tichost, pokora a sebeovládání.

O Piesenově díle se dosud ví velice málo, i když před třiceti lety chodil Prahou. Proto byla neobyčejně záslužná výstava, kterou s kvalitním katalogem připravila dr. Marie Judlová. Z katalogu můžeme uvést základní data malíře, strohá a přesto cosi vypovídající: Narozen 11.8.1921 v Jindřichově Hradci. 1935 osiřel. 1938 - 1939 studium školy uměleckých řemesel v Brně. 1957 první samostatná výstava v Galerii mladých. Účast na výstavě skupiny Máj 57. 1965 odchod do emigrace (Izrael a Vídeň). 1966 samostatná výstava v Izraeli. 1973 samostatná výstava ve Vídni. 20.1.1977 zemřel ve vesnici Ein Hod v Izraeli.

VOJTĚCH LAHODA

NLN: Vaší celoživotní fascinací a synonymem Prahy se stal R. M. Rilke. Shodou okolností ve stejné chvíli jako vaše sbírka se nám představil i nový výbor z jeho díla...

M. V. A.: Rilke je mou velkou vášní již od mládí. Poprvé jsem ho četla kolem šedesátého roku. Jeho výjimečnost mě uchvátila natolik, že jsem pak dlouho nemohla vůbec psát. Jeho poezii jsem cítila hluboko ve svém nitru. Krása především Duinských elegií a Rilkův svět mě na dlouhý čas zcela ochromily. Mým snem bylo od té doby dostat se do Prahy...

NLN: Čím je pro vás Praha, a čím poezie?

M.V.A.: Jednou před vánocemi jsem dostala z pražského rozhlasu kazetu s nahrávkou veršů. Zaposlouchala jsem se do češtiny a vzrušila mě. Prostřednictvím hlasu jsem najednou začala Rilkovo dílo chápat ještě hlouběji. Byl to nádherný večer, rozuměla jsem vaší řeči jako geniální hudbě. Tehdy jsem pochopila, že musím do Prahy. A přijela jsem zrovna v listopadu 1989, v těch vzrušujících dnech. Setkání s přáteli bylo o to dojemnější a o to více jsem se sžila i s městem a s místy spjatými s Rilkem. Podle názvů ulic vidím tady spoustu našeho vlivu, duchovně jsme spřízněni. A poezie je pro mě zdokonalené slovo, jímž se dostává člověk do neznáma, odrazovým můstkem do prostoru, kde vzniká mystérium slova a lásky.

EVA HROZKOVÁ

Jako malí kluci jsme hrávali fotbal zvláštním systémem: kde byl míč, byli i všichni hráči. Revoluce je podobný druh hry. Jistě, nejdříve se musí zajistit míč, o kterém celá hra je. Během času se pak zjistí, že vše je složitější. Nedá se dvaadvaceti nohama najednou míč nakopnout, aniž by vůbec bylo nutno být u toho, když se kope. Někdo by to zpackal, tak se dívá. Avšak i procházka na poštu s formulářem sazky s tím míčem stále má souvislost, ač ne souvislost místa nebo času. Československé dění veřejné je takový protofotbaal: Je správné dělat revoluci masově, tam, kde je míč. Další kroky však musí být diferencovanější. Kromě povědomí věcí výsostně společných, musí být místo i na asymetrické aktivity, které vyžadují detailní a souvislou práci jedněch a informovanost druhých. Lidská činnost by měla být zrcadlena médii. V Československu se však zatím o zrcadlení sotva dá mluvit. Buď všichni republiku dělí, nebo ji spojují, nadávají na Klause, nebo jej chválí. Najednou všichni čteme o problémech severních Čech (je tam právě prezident) a nebo se už zase nic nedozvíme (prezident je na Vihorlatě). A míč letí šup sem, šup tam, a všichni za ním. Zatímco se na stadióně, ve světě, děje spousta věcí, na které již nezbude místo.

Je na čase podávat souvislou informaci, zpravodajství ze dne na den, které by opravdu zrcadlilo. Ať si čtenář nebo divák vybere.

JAROSLAV ŠONKA

(vědecký pracovník DKFZ - Německého centra pro výzkum rakoviny, Heidelberg)

STAVÍME MOST MEZI LIDMI, ŘÍKÁ PROF. ZDENĚK SLOUKA

Úniku mozků nelze zabránit?

Profesor Zdeněk Slouka z Lehigh University v pennsylvánském Bethlehemu se zabývá mezinárodním právem a vztahy. Brňák, studoval sociologii a tři roky (1945 -48) pracoval v redakci tehdejších Lidových novin. Z Československa odešel v roce 1948. Moravu je dodnes možno maličko zaznamenat v přízvuku jeho stále vynikající češtiny. V emigraci prošel celou řadou peripetií. Aby mohl odejít z utečeneckého tábora v Rakousku, musel podepsat smlouvu, že bude dva roky manuálně pracovat v Austrálii. Nakládal uhelný prach, sekal cukrovou třtinu, lepil tenisové rakety, pomáhal na farmě. Pak 1O let vysílal ve Svobodné Evropě jako zahraniční komentátor (1954 1964). Přitom dokončil v USA na Kolumbijské univerzitě politologická studia. V současné době kromě přednášek a vědecké práce působí ve funkci ředitele Výzkumného ústavu Československé společnosti pro vědy a umění se sídlem v USA a 2,5 tisíci členy po celém světě.

Od listopadu 1989 je v Československu už po šestnácté, což se projevuje tak, že občas v letadle, když se nad oceánem probudí, neví, kamže to vlastně letí: tam nebo sem? Domů nebo domů ? Patří k emigrantům, kteří kromě toho, že chtějí pomoci, pomáhají zcela konkrétně:

"Jako Československá společnost pro vědy a umění usilujeme o to, abychom byli postupně zbyteční. Stavíme most mezi lidmi tady a venku a až navážou kontakty ve svých oborech, nebudou nás už potřebovat. Loni jsme dali dohromady dva měsíční semináře - v Praze a v Olomouci - pro zdejší profesory ekonomie a sociálních věd. Přivezli jsme jim přední americké ekonomy, politology, sociology. O financování se postaraly různé americké nadace. Kromě toho Společnost uspořádala dvě konference na půdě Univerzity Karlovy, kam její rektor pozval všechny rektory, prorektory a děkany z celého Československa. Přitom jsme jednoznačně objevili, že všichni považují za nejužitečnější pořádání pracovních seminářů, které by pomohly v přípravě návrhů na vědecký výzkum odpovídajících normám ve světě. I proto, aby mohly být financovány zvenčí. Výsledkem je šest chystaných pracovních seminářů tohoto druhu v Praze, Brně, Olomouci, Bratislavě a Košicích. Na to všechno už máme peníze, přivezeme také knihy a materiály, které tady zůstanou.

Dalším projektem je vybudovat Ústav mezinárodních vztahů jako součást Fakulty sociálních věd UK. Vždyť studium mezinárodních vztahů tady prakticky neexistovalo. Naším cílem není, aby importovaní profesoři pouze přednášeli, ale aby vychovali specialisty, kteří ústav převezmou. Zájem je velký, nejen na UK, ale také na ministerstvu zahraničí. Začít chceme od podzimního semestru 92. Aby se vybudovala dobrá fakulta nebo i jen dobrá katedra, která by měla např. deset lidí, ovšem dobrých, tak potřebujete připravovat 100 lidí, z nichž se pak vyloupne 10 drahokamů. Jde o to najít je, v rámci programu jim umožnit např. rok profesionální výuky v USA a pak se vrátí...

- Vrátí se ?

" Největší nebezpečí je v aplikovaných vědách, kde mohou některé firmy nabídnout mnohanásobný plat. A je to lákavé nejen kvůli penězům, ale i možnostem výzkumné práce. Úniku mozků - brain drainu nelze zabránit, protože věda má být svobodná. Když vědec chce pracovat tam nebo tady, tak přispívá do vědy jako takové, která nemá omezené hranice. Ale na druhé straně - my to všechno děláme kvůli Československu - aby znovu získalo postavení, které kdysi mělo, když patřilo mezi prvních deset států světa, ve vědách, průmyslu...To se ovšem nepodaří, pokud nejlepší mozky odejdou."

- Jste konzultantem předsednictva pracovní skupiny pro koncepci vědní politiky v Československu, v jejímž čele stojí akademik O.Wichterle. Název zní honosně, jak to vypadá s koncipováním?

"Pracovní skupina potřebuje větší, dynamičtější účast zástupců vysokých škol, protože neexistuje vyspělý stát, jehož univerzity by neprovozovaly vědu. To neznám. Budoucí vědci přece už během studia musejí být vystaveni špičkovému výzkumu, pracovat s těmi, kteří ho dělají. Tak se přenáší bacil chtivosti po vědění, metod, jak se to dělá. Tady je zatím špičkový výzkum velmi příkře oddělen od výuky a bohužel se to zrcadlí i v oné skupině pro vědní politiku. Přitom tato skupina je ohromně důležitá v tom, že by se měla stát mluvčím celé vědecké obce. To není jen otázka demokracie, to je otázka selského rozumu. Má-li být zdravá vědní politika, musí vyjít z určitého srozumění ve vědecké obci. A ten konsensus musí být natolik jasný, aby dokázal ovlivnit státní vědní politiku. Státní aparát ji dělat nemůže, v něm jsou byrokrati, kteří mohou být vzdělaní, s vynikajícím rozhledem, ale vědní politika se nedá dělat shora. Státní aparát musí vědět, že vědecká obec velmi pečlivě sleduje, co se děje v zákonných předlohách, jak se rozdělují finance."

- Jak si prakticky představujete zmíněný konsensus mezi univerzitami, vysokými školami a Čs.akademií věd?

"Do té doby, než ke srozumění dojde, nebude vědní politika zdravá. Zatím srozumění chybí jak v základních principech, tak i v nových institučních formách vědeckého života. I když mezi vůdčími představiteli výzumu a vysokých škol je zásadní shoda o potřebě a směru reforem. V širší vědecké obci se konsensus vytváří jen pomalu. Jednou z těžkých otázek je metamorfóza ČSAV, a to pronikavá, která by ovšem nenarušila kvalitní vědecký výzkum. Já bych nikdy nedoporučil odstranění ČSAV. Když jsou výzkumné ústavy, které jsou dobré, věda je potřebuje a vědci je chtějí, mají je mít. Na druhé straně je nutno propojovat výzkum a výuku všude, kde je to možné a funkční.

Nikdy nevíte, kde začnou vyrůstat géniové, je fantastické samo o sobě, že mezi lidmi českého a slovenského původu ve světě je 13 nositelů Nobelovy ceny! Prostě se ve vhodných podmínkách jejich vědecká osobnost mohla široce rozvinout."

- Jaký by měl být vztah výzkumu základního a aplikovaného?

" V období vietnamské války se v Americe zhroutila vědní politika. Vyvstaly spory, co je základní, co aplikovaný výzkum, čemu dát přednost, rozpadla se také legislativa..."

- Jaký byl důvod rozpadu?

"Pochyby o racionálním řízení americké politiky. Nakonec vyhráli ti, kteří vyvinuli tlak na aplikace. Trvalo víc než deset let, než se vědní politika opět ustálila. Přitom základní výzkum je generátorem, pařeništěm nových myšlenek. Proto také začala upadat americká technologie a Japonci se dostali dopředu. Souvislost je kauzální, základní výzkum ve svých prvních krocích nemá žádný společenský význam, jen vědět o něco víc .Ale když ho zabijete, za pět, deset let poté začne klesat inovace, technologický pokrok. Jsou to spojité nádoby. Základní výzkum je vždycky cesta do temnnot. Nemusí se dojít nikam, nebo se objeví něco, co nemá okamžitý společenský význam. Ale ty kousíčky se začnou skládat do celků, a někdo jiný to vezme a začne na tom stavět zcela prakticky."

- V Československu je značně široký záběr základního výzkumu, ozývají se hlasy, že by se měl zúžit, když jsme malá a chudá země. Pokračovat jen v těch nejúspěšnějších oborech...

"Je úplně jasné, že není možné, aby se dělal základní nebo aplikovaný výzkum ve všem, že je nutno ho dělat výběrově. To je opět otázka dobré vědní politiky . Současně je pravda, že všechny vědní obory se dnes tak prolínají, že si nelze dovolit něco zanedbat. A tady nastupuje me

zinárodní vědecká spolupráce: přispívat jen určitou částí, ale nebýt úplně odříznuti."

- Co se vám v dnešním Československu nejvíc nelíbí?

"Je mi smutno, když vidím škody na věcech, na prostředí, na službách, na všem materiálním. Ale to je otázka času, to se dá všechno napravit. Mnohem smutnější jsou škody na lidech. Hrůzu vzbuzuje pasivita, ztráta pocitu odpovědnosti jednotlivce a ztráta vědomí, že věci společné mohu ovlivnit. Trvá přesvědčení, že někdo nad námi všechno řídí. Což není otázka vzdělání, ale určitého postoje: já jako člověk jsem jen malé zrnko, které nemůže nic ovlivnit. Je hodně kritiky v novinách, ale převážně se kritizuje to, co je nahoře, co tam kdo udělal špatně. Málo se mluví o tom, co vychází z lidí. Často se dívám na Šalounovo sousoší na Staroměstském náměstí, na nápis:" věřím, že vláda věcí tvých do tvých rukou se navrátí, ó lide český". Ona už se vrátila, ale ne úplně. Většina lidí ještě necítí, že jsou odpovědni za to, co se bude dít dál. Tady je pořád zakořeněno: to je erární, z toho krev neteče."

LIBUŠE KOUBSKÁ

Foto Ondřej Němec

Nedávno jsme zveřejnili rozhovor o finanční politice ministerstva kultury vůči památkám. Posláním Odboru památkové péče MK ČR je však především, a zvlášť v dnešní době, zabezpečení existence a kvalitního výkonu památkové péče jako takové. V rozhovoru s PhDr. VLADISLAVEM RAZÍMEM, ředitelem zmíněného odboru ministerstva, se dnes zamýšlíme nad zásadními problémy v přístupu k ochraně kulturního dědictví.

S jakými záměry a představami jste před půl rokem na ministerstvo přicházel?

Na ministerstvo jsme já a někteří moji kolegové nastupovali s předsevzetím, že památková péče musí získat jiné místo ve společnosti než měla dosud. Že také její systém a jednotlivá pracoviště musí fungovat jinak, podstatně lépe než v minulosti, že celý obor musí konečně začít pracovat jako logicky a účinně sestavený mechanismus. Památková péče byla podobně jako některé ostatní společenskovědní disciplíny vytlačena na okraj zájmu a respektu společnosti. V jistých směrech se dokonce stala nežádoucí a spousta lidí tak dnes ani neví, k čemu památková péče ve skutečnosti slouží. Toto se musíme pokusit napravit. Musíme postupně dosáhnout stavu, který by se co nejvíc přiblížil k situaci v okolním civilizovaném světě, kde ochrana životního prostředí a kulturního dědictví právě dnes nabývá na stále větší vážnosti. A to v této zemi nebude vůbec jednoduché.

Jakými prostředky chcete svého cíle dosáhnout?

Základem je dosažení dobré organizace a personálního vybavení státní památkové péče. O tom máme už vcelku jasné představy, které od podzimu hodláme všemi možnými způsoby uvádět do života. Stejně důležitá je legislativa a zajištění její funkce v praxi. Je nachystán nový zákon o památkové péči, který má jít posledního října tohoto roku do vlády. Doufám, že bude brzy schválen v českém parlamentu a nahradí nevyhovující zákon z roku 1987. O těchto dvou pilířích ochrany památek bychom mohli dlouho hovořit. Nemenší pozornost musíme však věnovat také osvětě, která dosud jakoby neexistovala. Památkáři, chtějí-li nabýt ztracenou prestiž, musí konečně začít zcela otevřeně informovat o své problematice a práci. Musí najít cestu, jak přesvědčit společnost o důležitosti svého oboru. K tomu musí být nejen odborně, ale i morálně na výši, neboť ochrana kulturního dědictví je věcí morálky. K osvětě má kromě jiného od nového roku přispívat i obnovený časopis ZPRÁVY PAMÁTKOVÉ PÉČE.

Proč pokládáte právě osvětu za tak důležitou?

Především proto, že památková péče je ve vztahu k vlastníkům v podstatě restriktivní a většina jich to také tak velmi citlivě vnímá. V ostatní kulturní Evropě však už dávno poznali, že tato restrikce je ve skutečnosti přínosem. Lidé si musí uvědomit, že památkový fond je takřka jedinou hodnotou, která nám zůstala po desetiletích, kdy se tu ničila příroda, zaostával průmysl, stagnovala životní úroveň a země se vysávala nesmyslně organizovaným zemědělstvím i těžbou přírodního bohatství. Památky, které přežily, se velmi často dochovaly ve stavu, který je na evropské poměry nebývale nedotčený. Tento absurdní jev je dán prostě tím, že se zde nepodnikalo a památky nebyly vystaveny příliš velkému tlaku adaptací, jež často doslova zdecimovaly památkový fond na Západě. Pokud si toto zničíme, nezbyde nám už vůbec nic. Záplavy turistů v Praze a pomalu už také na venkově přitahuje právě nedotčenost našich památek, a to i přesto, že jsou vesměs ve špatném technickém stavu. Ten však může být právě jednou z příčin rozjezdu nebezpečné laviny, jíž bychom se měli ze všech sil bránit.

Tvrzení, že zanedbaná, avšak stále původní, svébytná památka je menší zlo než památka zničená "úpravnou" rekonstrukcí, se mnoha lidem, toužícím po čisté kulise německo-alpského stylu, nebude asi příliš zamlouvat...

Pokusil bych se to vysvětlit na příkladu, který jsem nedávno zažil ve svém rodném městě. V jedné nepříliš zajímavé ulici městského jádra je v zadním traktu domu přízemní klenutý prostor, do něhož se vcházelo klasicistními dvoukřídlými dveřmi, vedle nichž bylo nevelké zamřížované okno. Jistě, žádný zázrak, v celém městě však už zbylo takové průčelí jediné a v celé ulici vlastně bylo nejzajímavějším prvkem, vypovídajícím o stáří domu. Přes všechny domluvy, vysvětlování i naléhání památkářů majitel dveře a okénko odstranil, nový vchod s neumělým šišatým záklenkem dal na místo okna a nové, stejně špatně provedené okno na místo dveří. Dnešní průčelí domu je teď sice čisté a "nové", ve skutečnosti se ale zařadilo mezi tucty podobných, všude dnes vznikajících. Nejsmutnější na celé věci je to, že malý prostor tímto nikoliv laciným zásahem nic nezískal, naopak, ztratil to nejcennější, svoji skutečnou hodnotu, cenu stáří, jež je dnes ve světě hodnocena ze všeho nejvíc. Skličující přitom nebyly jen reakce vlastníka během oné pře, ale i lhostejnost či souhlas kolemjdoucích, když požadavek památkářů byl hodnocen jako "omezování osobní svobody, horší než za komunistů" . Přitom právě spoluobčané by měli pochopit, že se jich to velmi týká, kdyby třeba jen proto, že turista, kterému se ulice bude líbit, přitom zajde do jejich bistra. To jsou důsledky dlouhodobé absence výchovy v estetice, historii, vztahu k místu a krajině, v níž žiji.

Co byste si pro nejbližší dobu přál?

Přál bych si, aby se lidé alespoň snažili pochopit, že památková péče má svůj význam, aby ji přinejmenším respektovali jako něco, co jim může přinést i nemalý finanční zisk. Aby v ní neviděli jen negativní, svobodu omezující restrikci, ale naopak činnost, která má velký dlouhodobý přínos. Toto přání vznáším také k různým úředníkům, kteří přicházejí s památkovou péčí do styku a kteří si někdy myslí, že by šel proces zasahování památkové péče zjednodušit nebo dokonce eliminovat jako něco, co zdržuje a brání v rozkvětu soukromému podnikání. Kulturní společnost, která nemyslí jen v rozměru dneška a plného žaludku, však už dávno ví, že jde o něco, co se jí mnohonásobně vyplatí.

MIKULÁŠ HULEC

Ilustrační foto: autor

Čtenář J. K. z Prahy mě upozornil na pravopisnou chybu, která se vloudila do mého "zákampí" z 31. srpna: přídavné jméno vyztužený je zde psáno s písmenem s- . Chyba nejde tentokrát na můj vrub, vznikla při tištění mého článku. Proč tu musí být předpona z- ? Protože přídavné jméno vyztužený je odvozeno od slovesa vyztužit a toto sloveso vzniklo z přídavného jména tuhý .

Podle dnešní pravopisné normy se dokonavá slovesa odvozená přímo od přídavných a podstatných jmen tvoří předponu z- , popř. ze- . Nemůžeme se zde řídit výslovností, neboť před neznělými souhláskami se psané z- mění ve vyslovované s- , např. zchromit , zkřivit . zpestřit , ztišit . Při pravopisné reformě v r. 1957 někteří jazykovědci navrhovali, aby se nehledělo na původ takových odvozenin a aby se předpona z- psala podle výslovnosti: před znělými a nepárovými souhláskami jako z- , před neznělými jako s- . Protože by to značně změnilo obraz našeho pravopisu, tento návrh neprošel.

Jak je známo, ve slovenském pravopise se fonetické psaní prosadilo, takže se v tomto jevu naše pravopisy rozešly (srov. slovenské skriviť, spestriť, stužiť ). Už slyším žehrání z české strany: zase se chtěli Slováci od Čechů víc odlišit. Asi jsme se měli domluvit na společném principu, protože tato pravopisná odlišnost ztěžuje zvládnutí českého pravopisu slovenským dětem v českých školách a českým dětem ve školách slovenských. Já bych dal přednost úpravě slovenské, která znamená značné zjednodušení pravopisného jevu činícího mnoha Čechům potíže.

Sloveso vyztužit nemá nic společného se stuhou. V tom je jistá pravopisná záludnost. Podobně je tomu u slovesa zlevnit , které je odvozeno od levný (patří tedy do naší kategorie sloves tvořených od přídavných jmen), a u podstatného jména sleva , vzniklého od slovesa slevit . Etymologicky sice slova sleva a levný souvisí, ale slovo sleva vzniklo jiným slovotvorným postupem než zlevnit .

Řekl jsem, že vyztužit a stuha nemají kromě zvukové podobnosti nic společného. Přihlédneme-li k etymologii, měli bychom vlastně psát vztuha (skutečně v Klaretově slovníku ze 14. stol. čteme vztúha ). Nazývalo se tak původně šněrovadlo, kterým se obuv (krpce) přivazovala k noze přes kotníky a lýtko. Ono přivazování vzhůru vyjadřovalo sloveso táhnout s předponou vz- a z tohoto slovesa povstala vztúha . Později se zapomnělo na původní funkci řemínků nebo proužků z tkaniny takto označených a sloveso se pravopisně upravilo podle běžné výslovnosti.

A ještě jedna záludnost. Příslovce stěží píšeme s předponou s- , protože vzniklo z předložkového sedmého pádu, který by dnes zněl s tíží . Naproti tomu se v příslovci ztěžka ukrývá druhý pád zpodstatnělého přídavného jména těžko s předložkou z . Proto ta rozdílnost předpon.

~ MILAN JELÍNEK

U koleje bylo plno. U sadu všechny stoly obsazeny. Nad kostelem zavřeno. Na výšince lidé stáli venku, další ve výčepu, sál zaplněn. Stará beseda neotvírá. U pošty ani místo volné. Tak tedy Na Sklenářce, konečně!

Prošli jsme výčepem a uličkou uprostřed dlouhé místnosti až na konec. Nalevo skupina vojáků, napravo nikdo. U zdi na sobě posazeny čtyři nepoužívané (nepoužitelné?) stoly. Opíral se o ně muž v zešedlém, kdysi bílém plášti, na němž nezbyl jediný knoflík, a nesouvisle hovořil s hosty v uniformách. Kouř ztěžoval výhled a znemožňoval dýchání.

Usedli jsme ke stolu s hnědou umakartovou deskou, pokrytou dobře čitelnými stopami po předchozích zákaznících a jejich sklenicích. Nejedné židli scházela část dřevěných příček v opěradle a dojem, že se nábytku používá v útoku či obraně, podpořilo třínohé torzo, posazené obkročmo na radiátoru ústředního topení. Lakovaná dřevěná konstrukce odděluje lokál, vyplněný hustým vzduchem a hospodským šumem, od výčepu, rozčleňuje jej na dvě části a opticky snižuje. Od dlouhého používání je celý interiér ztmavlý, zahnědlý.

Po několika minutách se ukázalo, že přiopilý muž u vojenského stolu patří k obsluhujícímu personálu. Odnesl prázdné sklenice, vrátil se s vlhkým hadrem v ruce a s vysvětlením "Promiňte, já jsem to dřív nestih," vyprázdnil těžký skleněný popelník, v jehož prohlubni i po vysypání zůstala jednolitá vrstva popelu. Páchnoucím kusem látky rozetřel po stole zaschlé zbytky piva. Podezření, že vrchní číšník drží v ruce hadr na podlahu, se při pohledu pod nohy ukázalo jako neopodstatněné: lepivý povrch dlaždic nebyl nikde narušen, utírají se tu pravděpodobně jen stoly.

První série velkopopovických piv (5.00 Kčs) přišla pak už brzy a i další sklenice přinášel číšník včas. Okraj některých byl poškozen, vylomen; protože však obsluha kladla vějíř půllitrů nejprve na náš stůl, bylo možné si vybrat ty relativně málo porušené, a rozbité sklo zůstalo vždy až hostům na druhé straně místnosti.

Na dotaz, jaká jídla hostinec nabízí, neuměl sice číšník odpovědět a odkázal na seznam vyvěšený u vchodu, ale sousedé u stolu si menu pamatovali: utopenec, teplý párek, teplá sekaná, grilované kuře. Objednané pokrmy zanedlouho donesla slečna, která předtím seděla se skupinou jiných hostů opodál. Byla to podle všeho dobrovolná pomocnice. "Jé, kam to mám napsat?" zeptala se. "A kolik to stojí?" Jídla, charakteristická pro tento druh pivnic, byla zpracována běžným způsobem. Jemný a čerstvý párek (9.00 Kčs), ve vodě ohřátý, s hořčicí a dvěma chleby. Utopenec (8.00 Kčs) v dobře ochuceném nálevu s několika proužky naložené papriky a dvěma chleby.

Zpěv s kytarou, kterou si půjčovaly skupiny u jednotlivých stolů, výrazně vylepšil atmosféru podniku. Při písni "Včera jsem byl u muziky" vrchní číšník uchopil jednu ze zákaznic a pokusil se o krátký tanec. Za zpěvu "Co jste hasiči..." vojín pod stolem zapálil papírový obal, v němž byl zřejmě zabalen slepý náboj; za okamžik třeskl výstřel.

Ve dveřích na toaletu bezvládně visí klika, otevírají se uchopením za okraj a rázným trhnutím. Podlahu uvnitř pokrývá vrstva jemného bláta. Ani jediný výkřik vojáka toužícího po domově - typu "Humpolec 192" - neni vryt do stěny. Je dnes služba v armádě o tolik snesitelnější, nebo se tu jen čerstvě malovalo?

Brzy po deváté zhasla část světel a číšník vyzval hosty, aby šli jinam.

Hostinec Na Sklenářce

Seifertova 18

130 00 Praha 3

telefon 275026

otevřenopondělí-pátek 12.00-21.00

sobota, neděle9.00-21.00 (výčep)

60 míst

TOMÁŠ SMETÁNKA

Ze dvou stránek, věnovaných doposud přílohou Lidových novin pražské dopravě jsem se, díky výběru Michala Růžičky dozvěděl něco málo jednostranných informací načerpaných u obhájců Základního komunikačního systému ( Praha: gordický dopravní uzel, 31. 8. ) a seznámil se s jednou novější alternativní koncepcí ing. Maliny ( Pražská doprava: kolo druhé, 14. 9. ). To není příliš široký základ pro diskusi o problému, který po léta doslova hýbal Prahou a dodnes zůstává bohužel více politický než dopravní. Jak to, že zůstaly nepovšimnuty všechny výhrady lidské, dopravní, ekologické i etické? Je-li ještě stále třeba diskutovat o ZÁKOSu, pak není možné vynechat jeho výmluvnou historii:

Chumel kolem taxíku se zvětšoval. Křik zesílil a taxikář začal do jednoho z vystoupivších pasažérů strkat; bylo jasné, že nechce zaplatit. Ne že by peníze neměl, ale požadovaná částka za nedlouhou jízdu se mu zdála vysoká. Nezaplatíš po dobrém, zaplatíš po zlém!

Podle této "osvědčené" metody taxikář chytil vzpurného cestujícího pod krkem a přitlačil na kapotu taxíku. Cloumal s ním, nadával mu a vyhrožoval, že mu urazí hlavu, když účet hned nezaplatí. Kolegovi v nouzi přispěchal na pomoc kamarád. Pokud si ale myslíte, že tomu napadenému, mýlíte se. Kolega taxikář nemohl jen tak vzpouře přihlížet; podkopl přehnutému cestujícímu nohy a na zemi do něj začal kopat. Náhodou se na místě incidentu vyskytl i třetí taxikář a na chudáka na zemi aspoň křičel, že mu rozkope hlavu. Druhý cestující se chtěl napadeného zastat a úhoně neušel ani on, skončil se na zemi se zlomenou nohou. I jeho chytil pruďas věřitel pod krkem, odhodil stranou, po ztrátě rovnováhy následoval pád a noha se zlomila. Ošklivě. Spirálově. Pak konečně uznal zatvrzelý neplatič, že taxikář "má pravdu". Hlava a jistě i noha měly větší cenu než osmdesát korun, které požadoval vozka. Stovka se přestěhovala z jedné náprsní tašky do druhé, a protože pořádek musí být, dvacet korun putovalo zpátky. Víc přece cesta nestála...

Teď zkusme hádat: bylo nebo nebylo trestné vymáhat své peníze tak svérázně? A co tedy dělat s těmi, kdo nechtějí platit, zvlášť když se to stalo módou a kdo dnes opravdu nemusí, neplatí? Společnost, která dopustí, že neplatit je výhodnější než platit, stát, který krčí rameny, když krachují podniky jen proto, že za svou poctivou práci prostě nedostanou od svých dlužníků peníze, se jaksi nemůže divit, když si život hledá jiné cestičky. Je-li cesta zákona neschůdná, snadno se zvrtne na opačnou stranu. Až po násilí. A jsme tam, kde být rozhodně nechceme.

Není divu, že věc měla dohru u soudu. Oba útočníci byli obžalováni pro trestný čin loupeže:

Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let. (~ 234/1 tr. z.).

Násilí bylo nesporné, ale jak to bylo s penězi? Taxikáři jasně (aspoň ve výši skutečného jízdného) náležely. Byly však jeho? Nebo byly "cizí věcí", které se chtěl zmocnit? A konečně: mělo by pouhých osmdesát korun rovnocennou protiváhu v nejméně třech letech vězení? Oříšek i pro profesionály. Podle toho také vypadalo rozcuchané rozhodování:

Nakonec pravomocně skončil nejdivočejší taxikář se 14 měsíci odnětí svobody nepodmíněně, když soud podle ~ 40/1 tr. z. mimořádně snížil trest odnětí svobody, neboť měl vzhledem k výjimečným okolnostem případu nebo vzhledem k mimořádným poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné... Osmdesát korun asi bylo opravdu vzhledem k minimálním třem létům odnětí svobody málo. Soud přidal ještě tři roky zákazu činnosti řidiče taxislužby. Podobně skončil jeho pomocník. Třetí taxikář dostal podmínku deset měsíců, nakonec však bylo jeho trestní stíhání zastaveno vzhledem k amnestii, stejně jako z toho důvodu prošla i zlomená noha.

Generální prokurátor však podal stížnost pro porušení zákona s tím, že šlo jen o vydírání:

Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. (~ 235/1 tr. z.)

Jasně mírnější posouzení a už vůbec ne ze zákona nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud SR byl však jiného názoru: cestující taxíku reklamoval cenu služby, kterou taxikář řešil násilím v úmyslu donutit cestujícího, aby zaplatil. Peníze dosud nevyplacené ceny služby měl však stále cestující u sebe, byly tedy "cizí věcí" ve smyslu trestního zákona. Vlastnictví 80 korun za jízdu mohlo taxikáři vzniknout jen jejich svobodným a dobrovolným odevzdáním částky cestujícím (~ 37 o. z.). Jestliže se taxikáři těchto peněz zmocnili násilím, zmocnili se cizí věci, do jejich vlastnictví nepatřící. V tom směru je nerozhodné, že si vzali opravdu jen účtovanou částku a dvacet korun vrátili. Navíc věděli, že stejně berou víc, když taxametr ukazoval polovinu. Jasná loupež...

Násilím to tedy nejde. I peníze, které nám mají náležet, nelze vymáhat jinak, než zákonem předvídaným způsobem. Na tom nemění nic ani skutečnost, jak těžce, klopotně, dlouho a nákladně se i spravedlivé pohledávky vymáhají, jak často ani pravomocný rozsudek přiznávající pohledávku, zdaleka ještě neznamená hotové peníze. Skřípající vykonávací řízení jen obtížně dospěje k uspokojení věřitele a mnoho dlužníků na to hřeší. Násilí je snadné a zdá se být úspěšné. Jen do té doby, než stojí před soudem. I pro pouhých osmdesát korun, třeba nepředražených.

Už jen slabou náplastí bylo pro obžalovaného slovenského Lynche snížení trestu zákazu činnosti na samou spodní hranici jednoho roku, když druhému taxikáři, který "jen" pomáhal, podle Nejvyššího soudu SR ani nepatřil. Loupež cizích peněz se přísně trestá. Opravdu vlastní peníze si ovšem uloupit nejde.

(S použitím rozsudku Najvyššieho súdu SR sp. zn. 8 Tz 94/90).

KAREL FRIML

V televizi onehdy ukazovali, kolik lidí nezná dobré české slovo identita , nemluvě o dobrých, ač pseudočeských slovech know-how či imidž (rozpoznatelnější snad v původní podobě image ). Mne přitom napadlo, že jsem se tu už kolikrát zmínil o marketingu , a ani netuším, jak srozumitelný je to výraz.

Marketing bych nejstručněji charakterizoval jako starost, aby výrobek či služba byly co nejzajímavější pro zákazníka. Tato starost se promítá do několika "péček": produkt, peníze, plac, publicita, postavení na trhu a průzkum trhu.

Produkt, tedy výrobek, musí zákazník potřebovat a chtít. To dá zdravý rozum. Že tu ovšem nejde o věc naprosto samozřejmou, víme z vlastní zkušenosti, kdy podniky vyráběly zastaralé ležáky, protože na tom, co zákazník potřebuje a chce, jim záleželo pramálo.

Ani v tržním hospodářství, kde zákazník je král, neplatí tento princip automaticky. Jedna z největších amerických chemiček například kdysi vyvinula Kevlar: nesmírně tvrdý materiál, technologickou špičku - ale nikoho moc nezajímal. Podnik vydal mnoho peněz a energie, aby potenciální zákazníky přesvědčil o přednostech Kevlaru. Též v počítačovém průmyslu se čas od času stává, že inženýři vynaleznou něco technologicky zcela převratného, ale jen s nejasným praktickým uplatněním.

Peníze začínají na p, ale mám na mysli hlavně cenu. Když uvádím na trh nový výrobek, musím pečlivě zvážit, zač jej budu prodávat. Jak jsem zdůrazňoval 23. února ve sloupku Se šídlem na kopytu, cenu určuji ani ne tak ve vztahu k výrobním nákladům, jako ve vztahu k trhu. Dejme tomu, že konkurence něco prodává za stovku. Já chci zavést výrobek, který je lepší, a má i podstatně nižší výrobní náklady. Klidně bych jej mohl prodávat levněji, a i tak bych přiměřeně vydělal. Mám jej tedy prodávat za sedmdesát, abych ho prodal více? Není to jasné. Možná, že bych jej měl prodávat za 110! Vždyť je lepší než konkurenční výrobek! A kdybych jej prodával za sedmdesát, lidi by si možná mysleli, že za tak nízkou cenu to musí být šmejd!

A další otázky kolem cen: kolik budu účtovat velkoodběratelům? Kolik srazím ke konci sezóny, kdy už bych chtěl fedrovat zboží nové? Budu prodávat na splátky? Anebo: neměl bych výrobek sám prodávat za cenu atraktivně nízkou, možná i prodělečnou (pro znalce: v Americe se tomu říká loss leader ), a dohnat pak své zisky na službách či na školení, které bude zákazník ode mne stejně potřebovat?

Plac: jde o to, kde můj výrobek zákazník najde. Jak a kde - na jakém place - ho budu nabízet? V krámě? Skrze velkoobchod? Prostřednictvím Poštovní novinové služby? Šéfredaktor Reflexu mi jednou vysvětloval, jak za svůj úspěch vděčí jeho časopis mimo jiné právě tomu, že si našli alternativní distribuční síť a PNS mohli ignorovat. Alternativní distribuční kanály, které naprosto obcházejí navyklé způsoby prodeje, dnes vidíme všude - ať už jsou to stánky či korby náklaďáků, podomní prodej firmy Elektrolux, nebo nakupování prostřednictvím televize. Součástí marketingové strategie výrobku však je rozhodnutí, jaká distribuce pro něj bude nejúčinnější.

O publicitě jsem tu už jednou psal: 8. června, v sloupku O reklamě. Přímá reklama je jedna věc. Další je, jak se o výrobku píše v tisku, ať už odborném nebo běžném. Každý článek, ba i každá zmínka, je pro podnik důležitý - přinejmenším zvyšuje povědomí čtenářů o firmě či o výrobku, a o to reklamě jde především (všimněte si: Kevlar, Reflex, Elektrolux!). Pak jsou tu ale i obyčejnější věci, například balení, které také musí plnit určité účely: především musí informovat a lákat. Nebo samo jméno výrobku. Pro tak vynikající výrobek jako je Biokys si nedovedu představit jméno ošklivější. Tam marketing moc dobře nezapracoval.

Postavení na trhu (v Americe: positioning ) je záležitost z nejdůležitějších. Uvádím nový výrobek. Je to obtížné. Zákazník už něco používá, něco kupuje, a teď se ho snažím přesvědčit, aby kupoval něco jiného. Čím ho přesvědčím? Jaké jsou jeho přednosti ve srovnání s konkurencí? Je snad levnější, hezčí, kvalitnější, bezpečnější, odolnější, jednodušší, zdravější, pohodlnější, má snad širší upotřebení či delší životnost? Možná, že ode všeho trochu, možná, že v tomto aspektu je lepší, v jiném zas horší. Jaký dojem chci u zákazníka vyvolat o vztahu mého výrobku k výrobkům konkurenčním? Odpovědí na tuto otázku určuji postavení svého výrobku na trhu.

Tohle tedy, milý čtenáři, je několik základních "péček" marketingu. To kdyby se tě televize náhodou ptala. Pokud jde o know-how, je to celkový soubor znalostí a dovedností, většinou nepatentovaných, které souvisejí s nějakým postupem ve výrobě či ve službách. A image - to je celkový dojem, který někdo dělá nebo se dělat snaží. Identita... ale, přece tě nebudu, milý čtenáři, podceňovat. KAREL KOVANDA

Prakticky ve všech západních zemích, včetně USA a Kanady, podíl kuřáků v populaci neustále klesá. Největší pokles nastal ve skandinávských zemích a Spojených státech, kde v současné době kouří jen 29 procent obyvatelstva. U nás je to 35,5 procent dospělé populace a mezi mladými lidmi ve věku 15 až 25 let dokonce o půl procenta víc.

Národní centrum podpory zdraví připravilo akci na podporu nekuřáctví inspirovanou 500. výročím objevení Ameriky, nazvanou symbolicky KOLUMBUS '92. Jedním z produktů, který se k nám po tomto objevu dostal, byl právě tabák a současná světu nakloněná tvář naší ekonomiky chytá i pár políčků od mezinárodního tabákového průmyslu. Proto by měla být celá kampaň, která začíná teď v září, zakončena za rok 12. října ve Spojených státech, kam tabákový list odvezou a také symbolicky spálí - děti. Především na ně je totiž celá kampaň zaněřena a teprve skrze ně pak na dospělé. Soutěž o jízdenku do Ameriky organizuje časopis Filip pro -náctileté. Znalosti dětí ve věku 10 až 18 let budou testovány ve třech oblastech: zdravý způsob života s důrazem na jeho neslučitelnost s konzumací tabáku, historické a zeměpisné vylíčení objevení Ameriky, osobnosti Kryštofa Kolumba a rozšíření tabáku a konečně současná Amerika a měnící se životní styl člověka, kam už obrázek s krabičkou cigaret nepatří.

V roce 1989 zemřelo v Československu na nemoci způsobené kouřením 23 tisíc osob, v průměru jde o každé třetí úmrtí. Třicet devět procent mužů a osm procent žen v ČSFR umírá ve věku 35 až 69 let právě na následky kouření. Údaje o škodě kouření pro naše zdravotnictví nejsou známy, předpokládá se však, že budou proporcionálně stejné jako ve Spojených státech. Tam platí zdravotnictví za lidský zlozvyk ročně částku 25 až 30 miliard dolarů.

Kampaň Kolumbus '92 není výhradně československou specialitou. Ministr zdravotnictví ČR Martin Bojar, patron celé akce, odeslal dopisy ministrům evropských států a USA a Národní centrum podpory zdraví se obrátilo na čtyři největší protikuřácké společnosti ve Spojených státech, aby se ke kampani připojily. Ve všech zemích, kde najde projekt odezvu, by se mělo využít všech dostupných prostředků a osobních kontaktů mezi zdravotnickými odborníky i politiky. Počítá se i se zapojením počítačové sítě Globalink, která pomáhá při globální kontrole užívání tabáku, a čelí tak úsilí nadnárodních tabákových společností v jejich marketingových strategiiích. Ve světě je ostatně protikuřácké hnutí mnohem dál a Světová zdravotnická organizace ministru Bojarovi při jeho návštěvě Ženevy a Kodaně naznačila, že nemáme počítat s pomocí v oblasti prevence, když se neumíme vypořádat s takovým problémem jako je kouření. Je prý s podivem, kolik mladých lidí u nás kouří na veřejných prostranstvích a kolik lékařů v nemocnicích.

Československé cigarety obsahují v průměru 21 až 23 mg dehtu (jedovatý prvek cigarety) a kolem 1,2 mg nikotinu (návykový prvek). Tyto hodnoty výrazně převyšují průměrné hodnoty toxických látek obsažených v cigaretách prodávaných v západních zemích, kde většinou nepřesahují hodnotu 16 mg dehtu a 1 mg nikotinu. Pozor - řeč byla o cigaretách prodávaných v západních zemích, nikoliv o cigaretách zahraniční výroby, které se prodávají u nás!

Přestože tak rozporuplně hodnocená kampaň Šance pro tři milióny přinesla podle ukazatelů pokles kouření v době jejího trvání, zůstane kampaň vždy jen kampaní, nebo-li sázkou na lidskou vůli. Proto by s ní měli jít bok po boku ještě dva její druhové: legislativa a ekonomický tlak. V západních zemích jsou v zákonodárství opět o krok dál. První tabákový zákon byl přijat norským parlamentem již v roce 1974 (u nás až 1989) a brzy nato i ve Švédsku, na Islandu a v dalších zemích. Zákony obvykle stanoví zákaz kouření na veřejných místech, na pracovištích a v dopravních prostředcíh, je zde zakotvena i ochrana mládeže a dětí před kouřením a zákaz propagace tabákových výrobků. Společnost Air Canada přišla s výzvou, aby všechny její lety byly nekuřácké, podobně se chovají i některé hotelové společnosti, které nabízejí pokoje, ve kterých nikdy žádný host nekouřil. Více jak polovina podniků ve Spojených státech má svůj vlastní program nekouření a poskytuje svým zaměstnancům kursy odvykání. Na ty úspěšné čekají peněžní prémie, jinde poskytují nekuřákům dovolenou delší o 5 dnů. Kuřáci si naopak obvykle musí platit vyšší pojistné částky. V listopadu 1989 vypracovala komise Evropského společenství návrh požadující povinné uvádění zdravotního varování na všech výrobcích tabáku prodávaných v zemích ES, a to ve dvou střídavě se opakujících zněních: "Kouření způsobuje rakovinu" a "Kouření způsobuje onemocnění srdce". Dobrovolně pak lze používat: "Kouření zabíjí", "Kouření v těhotenství ohrožuje vaše dítě" atd. Tento požadavek spolu s maximální hladinou dehtu 15 mg platí od 31. prosince 1992.

U nás zmíněný zákon existuje, leccos zakazuje, ale příliš netrestá, takže se dýmá vesele dál a sem tam se na nás z plakátu usměje i Marlboro. Znevýhodnění kuřáků v oblasti pojištění nás nepotká dříve než v roce 1993 spolu se změnou daňového systému. Přitom je jisté, že zákazy nic nevyřeší a že kuřákovi je třeba dát možnost volby. Tak jak to například vyřešil ředitel Tesly ve Valašském Meziříčí, který řekl: "Kuř si, ale budeš pracovat o půl hodiny déle." Působí to. Jenom škoda, že rodiče dětí, které si s sebou následkem jejich zlozvyku nesou vizitku: astmatik, nikdo ekonomicky nepřinutí, aby kouřit přestali. Čtyřicet procent dětí-astmatiků má za rodiče kuřáky, jen menšina z nich je ale schopná se kvůli těmto dětem kouření vzdát.

MARTINA RIEBAUEROVÁ

(2. - Artur Jusupov)

Když svedl los ve čtvrtfinálových zápasech kandidátů MS Sověty Ivančuka a Jusupova, většina znalců při tipování neváhala. Jedenatřicetiletý Artur Jusupov, usazený dnes v Mnichově, má sice renomé zkušeného borce, ale o devět let mladší Vasilij Ivančuk je závratně stoupající hvězdou, jež postoupila na druhé místo světového žebříčku podle koeficientu ELO. V jeho prospěch jasně svědčilo i předchozí kolo kandidátských zápasů. Doslova rozdrtil Judasina 4,5:O,5, zatímco Jusupov těžce bojoval s Dolmatovem. S bídou a nouzí vyrovnal až v poslední partii "normálního času" na 4:4 a rozhodl zápas pro sebe až v prodloužení.

Ani sám Jusupov asi nevěřil, že se historie bude opakovat. Když naturalizovaný Mnichovan prohrál nešťastně 5. partii po hrubé chybě, zdálo se, že zápas skončí. Ale Jusupov se dokázal opět v závěrečné, osmé hře maximálně zmobilizovat a zvítězil v krásné partii, kterou si mohli čtenáři přehrát v předminulé hlídce. A tak se za stavu 4:4 prodlužovalo o dvě partie hrané "atomovým" tempem 60 tahů za 45 minut. Hned první nastavená partie přinesla nevídané drama.

IVANČUK-JUSUPOV

Královská indická

1.c4 e5 2.g3 d6 3.Sg2 g6 4.d4 Jd7 5.Jc3 Sg7 6.Jf3 Jf6 7.0-0 0-0 (Hra přešla do jednoho ze základních systémů královské indické. Je pozoruhodné, že v tak důležité partii použil Jusupov zahájení, které vůbec nehrává!) 8.Dc2 Ve8 9.Vd1 c6 10.b3 De7 11.Sa3? (Normálně je 11.e4, aby zabránil černému pe5 v postoupu. Chtěl snad Ivančuk soupeře provokovat?) 11.... e4 12.Jg5 e3! 13.f4 (Lepší asi bylo 13.f3. Předsunutý černý pěšec je nyní klínem v pozici bílého. Kdyby Ivančuk tušil, co mu přinese v dalším průběhu za svízele, jistě by mu v 11. tahu zatarasil cestu.) 13.... Jf8 14.b4 Sf5 15.Db3 h6 16.Jf3 Jg4 17.b5 (Účinnější možná bylo operovat v centru desky postupem 17.d5 a po Jf2 obětovat kvalitu 18.dxc6 bxc6 19.Jd4!, jak doporučil Korčnoj. Nyní Jusupov rozvine silný útok na bílého krále.)

17.... g5! 18.bxc6 bxc6 19.Je5 (Na tento šemíkovský skok zřejmě bílý spoléhal. Slabí pěšci c6 a d6 jsou nyní v křížové palbě jeho střelců.) 19.... gxf4 20.Jxc6 Dg5! (Nechává pěchotu na pospas a sází vše na jedinou kartu: matový útok!) 21.Sxd6 Jg6 22.Jd5 Dh5 (Bílý má velikou převahu v centru, nad jeho králem však houstnou černé mraky. V přesunu sil k jeho ochraně brání právě pěšec e3.) 23.h4 (Po 23.h3 by rozhodlo Jf2!)

23.... Jxh4 (K rozstřílení královského bunkru obětuje ne jednu, ale jak záhy uvidíme, hned dvě figury.) 24.gxh4 (Po 24.Jxf4 by přišlo Jf3+! 25.exf3 Dh2+ 26.Kf1 Dg3! s výhrou.) 24.... Dxh4 25.Jde7+ (Velmistrovští komentátoři v Bruselu soudili, že šach měl dát spíš druhý bílý jezdec, aby Jd5 dále kontroloval pole f4, případně e3.) 25.... Kh8 26.Jxf5 Dh2+ 27.Kf1 (Černý se prodral do blízkosti bílého monarchy, ale jak dál pokračovat v útoku, když bílá stráž Jf5 a zvláště Sg2 chrání všechna kritická pole a střelec d6 znemožňuje průlom f4-f3? Jusupov však dostává šibalský nápad.) 27.... Ve6! 28.Db7 - viz diagram!

28.... Vg6!! (Tah ve stylu nejslavnějších partií romantické éry. Černý náhle třímá klíč ke zdánlivě nedobytné královské tvrzi.) 29.Dxa8+ Kh7 (Černý má o věž a dvě lehké figury méně a nyní hrozí ještě obětovat dámu tahem 30.... Dh1+!! s dalším 31.Sxh1 Jh2+ 32.Ke1 Vg1+ mat! Bílý nemá jinou obranu než dát svoji dámu za věž.) 30.Dg8+! Kxg8 31.Jce7+ Kh7 32.Jxg6 fxg6 33.Jxg7 Jf2!! (Tuto pointu údajně neviděl žádný z velmistrů přítomných v tiskovém středisku, včetně Karpova, Shorta a Korčného, kteří se domnívali, že Jusupov musí remízovat po 33.... Dh4 34.Kg1! Df2+. Vzhledem k nové mocné hrozbě musí bílý vrátit další materiál. Všimněme si, že nejpevnějším uzlem matové sítě, v níž se zmítá bílý král, je černý pe3.)

34.Sxf4 Dxf4 35.Je6 Dh2! (A znovu hrozí Jh3 s matem. Tentokrát bude jeho bezprostřední odvrácení stát bílého věž.) 36.Vb1 Jh3 37.Vb7+ Kh8 38.Vb8+ (Moloch matové hrozby černého je nenasytný. Přesto má bílý kupodivu stále materiální převahu.) 38.... Dxb8 39.Sxh3 (Ivančuk zlikvidoval další z hrozných útočných figur soupeře. Kdyby šla nyní černá dáma do třetice na pole h2, po 40.Sg2! by už neprohrál. Ale Jusupov se ani v kruté časové tísni nezmýlí.) 39.... Dg3! (Pro bílého neblahý nepřítelův pěšák na forpostě e3 se všudypřítomnou královnou spojují opět síly k matové hrozbě, kterou už konečně nelze odvrátit. Proto:) bílý se vzdal.

I zdrženliví diváci odměnili skvělý výkon černého bouřlivým potleskem. A už za dvě hodiny po tomto vyčerpávajícím souboji oba soupeři zasedali k nové "bleskovce". Ivančuk musel vzhledem k stavu zápasu hrát na výhru, ale byl to znovu Jusupov, kdo se pustil do ostré hry a zápletek. Nová dramatická bitva nakonec skončila remízou, zajišťující Jusupovovi zasloužený postup. Průběh této partie pro nedostatek místa uvádíme bez komentáře. JUSUPOV-IVANČUK

Nimcovičova indická

1.d4 Jf6 2.c4 e6 3.Jc3 Sb4 4.e3 c5 5.Sd3 Jc6 6.Jf3 Sxc3+ 7.bxc3 d6 8.0-0 e5 9.Dc2 0-0 10.Jg5 h6 11.Je4 b6 12.Jxf6+ Dxf6 13.Se4 Sb7 14.dxc5 dxc5 15.Sd5 Ja5 16.e4 Dg6 17.f4 Sxd5 18.cxd5 exf4 19.Sxf4 Vae8 20.Vae1 Jc4 21.De2 Je5 22.Sg3 Dd6 23.Dh5 De7 24.Vf5 Jd3 25.Ve3 c4 26.d6 De6 27.Vd5 Vd8 28.h3 Vd7 29.Kh2 a6 30.a4 Ve8 31.Vd4 f5 32.Vexd3 cxd3 33.exf5 De2 34.Dg6 Ve4 35.Sf4 Vf7 36.Se5! Vxd4 37.cxd4 d2 38.d7 Dxe5+! 39.dxe5 d1D 40.e6 Dd6+ 41.Dg3 Vxd7! 42.exd7 Dxd7 43.f6 b5 44.axb5 axb5 45.fxg7 Dxg7 46.Db3+ remíza.

Paul Newman je jednou z posledních velkých filmových hvězd, legenda stvořená starým Hollywoodem z dob studií Warner Brothers a Metro-Goldwyn-Mayer. Legenda, která přetrvala do dneška díky své přitažlivosti a talentu, jak napsala před lety Maureen Dawdová v týdeníku Observer.

Paul Leonard Newman se narodil před 66 lety v Clevelandu jako syn židovského majitele obchodu se sportovním zbožím. Hrál v padesátce filmů a pět jich režíroval. Šestkrát byl nominován na Oscara, aby mu jej nakonec v roce 1985 porota udělila tak trochu v důsledku špatného svědomí, které již vůči němu měla, za "jeho osobní integritu a oddanost svému talentu".

Již 33 let žije s druhou manželkou, herečkou Jane Woodwardovou. Na anketní otázku ženského časopisu Chat jaké ženy jej přitahují, Newman odpověděl, že jsou to ženy zralé. "Zralá žena nemá potřebu na vás dělat nátlak, nemusí se spoléhat na různé triky nebo zkrášlovací prostředky. Je to její postoj k životu, který ji dělá zralou a velice atraktivní."

S manželkou žijí ve Westportu ve státě Connecticut. Newman je zároveň automobilovým závodníkem, zakladatelem úspěšného potravinářského podniku a filantropem. Veškerý zisk z podniku (kolem deseti miliónů dolarů ročně) věnuje na charotativní účely. Na seznamu příjemců je i Centrum protidrogového vzdělávání při Univerzitě Jižní Kalifornie v Pasadeně, které vede jedna z jeho pěti dcer Susan. Newmanův jediný syn Scott, herec, který se musel potýkat s dlouhým stínem svého otce, zemřel na náhodné předávkování v roce 1978, když mu bylo 28 let. Byl jedním ze tří dětí, které měl Newman z prvního manželství s herečkou Jacqueline Witteovou.

Newman má rád své soukromí, je dokonce plachý a nerad mluví o sobě. Částečně je to tím, že se mu nesmírně protiví odpovídat stále dokola na stejné otázky. Jsou však situace, kdy nechá vetřelce nahlédnout do svého života. Je to tehdy, když pracuje na filmu, který se mu líbí, nebo když jde o záležitost, v níž věří. Díky jeho šťastné povaze a díky tomu, jak vypadá, považovali ho vždycky mnozí za ten typ herce, kterému jde všechno lehce. Ale klíčem k pochopení jeho osobnosti je skutečnost, že k ničemu snadno nepřišel. Často sám sebe přirovnává k teriérovi. "Vždycky jsem chtěl být atletem, fotbalistou, nebo hráčem baseballu," říká. "Deset let jsem se pokoušel prosadit se jako lyžař. Ale dobrý jsem si připadal jen za volantem závodního auta. Trvalo mně deset let, než jsem se ho naučil řídit."

Dokonce ani jeho mužná postava mu nespadla z nebe. Na střední škole patřil ještě k nejmenším, byl drobný a vychrtlý. Později u námořnictva si ho jednou spletli se skautem. Během toho jediného roku vyrostl téměř o dvacet centimetrů a na dramatickou školu v Yale už se hlásil jako poměrně vysoký mladý muž. V roce 1953 mu nicméně režisér Joshua Logan odmítl dát hlavní roli, protože nevypadal dost mužně a už vůbec ne sexy. Logan mu poradil, aby se hleděl dostat do formy. A Newman si to vyložil po svém: trávil pak každý den šest hodin v tělocvičně. Titulní roli nakonec dostal.

Jak jeho kariéra postupovala, ze všech sil usiloval o to, aby stereotypu. Během sedmdesátých let se věnoval daleko víc závodním autům a dokonce uvažoval o tom, že hraní zanechá. K tomu naštěstí nedošlo, Newman se naopak pustil do dalších rolí s houževnatostí teriéra. Vydrží jít za svým cílem tak dlouho, dokud ho nedosáhne. "Zrovna se začínám něco malinko učit o herectví," řekl o sobě v polovině osmdesátých let. "Neříkám to jako vtip ani ze skromnosti. Myslím, že jsem nikdy neměl takový ten samozřejmý, spontánní dar dělat něco správně."

Herci se zjevně ulevilo, když jej konečně před pár lety přestali považovat za symbol mužské sexuality. "Paul byl vždycky jedním z nejlepších herců, jaké máme," říká o něm známý režisér Sidney Lumet. "Jenže při pohledu na úchvatnou kamennou tvář a fascinující modré oči spousta lidí předpokládala, že takový člověk nemůže umět hrát." Newman rád sám sebe testuje, nesnáší sebeuspokojení. "Člověk se musí snažit udržovat věci mimo rovnováhu," říká, "jinak je po všem." Proto vyhledává riskantní role, proto založil firmu Newman's Own, která prodává zálivky na salát, praženou kukuřici a omáčku na špagety, a proto závodí v autech. Ještě v roce 1985 vyhrál dva důležité automobilové závody.

Newman nemá smlouvu s ďábelskými silami jako Dorian Gray. Dokonce si ani nenamáčí obličej do ledové vody, jak se o něm občas píše. Každé ráno sleduje zprávy na kabelové televizi, přitom cvičí na rotopedu a posiluje. Před časem udělal najednou tolik shybů, že si způsobil kýlu. Rob Buchanan, který s ním dělal interview pro Sunday Times Magazine, jej popsal jako pětašedesátiletého "mladistvého delikventa".

Hvězda odmítá uvažovat o jakémkoli filmovém projektu, který obsahuje to, co považuje za bezduché násilí. Naproti tomu zbožňuje kanadské žertíky. Také svůj obchod potravinami očividně považuje za vydařený šprým. Založil jej v roce 1982 spolu se svým sousedem z Westportu, spisovatelem A. E. Hotchnerem poté, co svou vlastní zálivku na salát věnoval o vánocích několika lidem a všichni si ji pochvalovali. "Nemohl jsem si vymyslet nic uhozenějšího než nalepit své jméno a pověst na lahvičku s omáčkou. Tak jsem to udělal."

(Podle zahraničních pramenů -hah-)

Jeden z nejčtenějších autorů dneška FREDERICK FORSYTH oslňuje už dlouhou dobu své čtenáře tím, jak se v jeho knihách mísí skutečnost s fikcí. Možná je tak docela nepřipravil na pokus o převrat v SSSR, ale zcela jistě si uvědomovali, že se může něco podobného stát. Forsythův román PROSTŘEDNÍK totiž přímo tvrdí, že konzervativní křídlo KSSS je schopné takovou akci vyvolat velice lehce.

V těchto dnech vychází jeho nejnovější titul PODVODNÍK, v němž se Forsyth snaží předpovědět, jaká asi bude role Gorbačova v roce 1991. Skutečnost dává za pravdu jeho předpovědi, že "rok 1991 rozhodně nebude žádná legrace" . Už před dvěma lety autor ostatně prohlásil: "Zastánci tvrdé linie pořád sedí v Kremlu a věřte mi, že nejsou nikterak potěšeni tím, co se děje." Účinek svých slov tehdy podpořil i televizní hrou o atentátu na Michaila Gorbačova. Na adresu této fikci přidal logické vysvětlení: "Svět, ve kterém žijeme, je tak bláznivý, že zatímco mi lidé vyčítají nepravděpodobné zápletky, ty se mezitím stanou skutečností."

V románu PROSTŘEDNÍK se zabývá činností britské tajné služby v osmdesátých letech. Jmenovaná instituce neprojevila vůbec žádnou radost z toho, že se pečlivě utajované skutečnosti dostaly touto cestou na veřejnost. Zároveň však musela připustit, že nejde o lživá tvrzení.

Forsyth nikdy nepřemýšlel o tom, jak se vyšvihnout mezi literární veličiny. Jeho románové postavy jednají vždy téměř mechanicky. Dělají svou práci - zabíjejí a bojují. Příjemnější část tvorby pro Forsytha představuje výběr námětu a prověřování různých podrobností ke knize. Teprve pak začíná, jak sám říká, "dřina" , při níž za 45 dní napíše zhruba 125.OOO slov. Mnozí literáti jej označují za příliš populistického. Forsyth vydal již přes 40 miliónů výtisků ve 22 jazycích. Patří mezi oblíbené autory bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové, která jej dokonce chtěla povýšit do rytířského stavu. Tuto poctu však autor odmítl, stejně jako každým rokem odmítá zařazení do ročenky WHO IS WHO.

Narodil se v Asfordu (hrabství Kent) jako jedináček. "Chyběl mi někdo, s kým bych si mohl hrát a soutěžit, a proto jsem si vymýšlel vlastní hry pro sebe. Stal se ze mě samotář," vzpomíná Forsyth na své dětství. Studoval v Toribridge a byl výborným studentem, o němž si profesoři mysleli, že bude pokračovat ve studiu jazyků v Oxfordu. Ale k jejich zděšení utekl v sedmnácti do Španělska, protože miloval býčí zápasy a v osmnácti se stal nejmladším pilotem britského královského letectva. O rok později se vydal na novinářskou dráhu a pak při hledání nového dobrodružství přijal místo dopisovatele agentury Reuter. Působil v Paříži, Bruselu, Madridu, Berlíně. Vzpomíná si hlavně na jednu noc v Berlíně, kdy se městem valily sovětské tanky a obrněné transportéry, stavěla se Berlínská zeď. Okamžitě napsal povídku o 300 slovech o fiktivním útoku na Západní Berlín.

Krátce pracoval pro BBC, ale nakonec skončil jako novinář na volné noze. V tomto období vznikl jeho první román PŘÍPAD BIAFRA. Od novinářského řemesla pak "zběhl" ke psaní knih, čímž si chtěl vydobýt jistou nezávislost. Nikdy nepochyboval o tom, že se prosadí: "Když jsem byl zahraničním dopisovatelem, strávil jsem sám dlouhé hodiny v hotelových pokojích, kde jsem přečetl spoustu detektivek - vesměs velice špatných. Psalo se tam o věcech, o nichž se autor vůbec neobtěžoval si něco zjistit. Cítil jsem, že bych to zvládl líp." Jeho první kniha DEN PRO ŠAKALA, která líčí fiktivní pokus o atentát na generála de Gaulla, zaznamenala ohromný úspěch. Následovaly ARCHIV ORGANIZACE SS ODĚSA, ŽOLDÁCI a ČTVRTÝ PROTOKOL, přičemž všechny měly úspěch i ve filmovém zpracování.

I Frederick Forsyth však na cestě za úspěchem platil. V období, kdy odešel od novin a než jej proslavil DEN PRO ŠAKALA, téměř hladověl. Manželství s atraktivní Irkou ztroskotalo především kvůli jeho práci. Poté, co vystřídal Španělsko a Irsko, se nakonec usadil na anglickém venkově. Má tam elegantní dům s šedesátihektarovým pozemkem, kde víkendy tráví se svými dětmi a svou přítelkyní.

PODVODNÍK jistě není Forsythovým posledním románem. V dobře informovaných kruzích se říká, že už má připravenou zápletku pro novou knihu. Ten bláznivý svět, v němž žijeme, mu stále dodává dostatek inspirace.

(řej)

Uzbekistán, který po nezdařeném puči v SSSR vyhlásil svoji nezávislost, plánuje podle sovětské televize vytvoření své vlastní zlaté rezervy z nalezišť na území republiky. Odhaduje se, že zdejší těžba představuje více než jednu třetinu celkové produkce zlata v SSSR. Objevily se také nepotvrzené informace o tom, že Kazachstán zamýšlí prodat jednu tunu zlata, uloženého u sovětské banky, což představitelé této republiky odmítli komentovat. Nekontrolovatelný prodej zlata se tak brzy může proměnit v jablko sváru a rovněž nakupit komplikace ve světovém měřítku.

Zatím tyto operace v SSSR kontroluje Banka pro zahraniční ekonomické záležitosti (Vněšneekonombank), ale zástupce ředitele Eduard Gostěv už poukázal na to, že některé sovětské republiky mohou využít své ekonomické autonomie i v tomto směru. Konstatoval, že "překotná, nekoordinovaná činnost může snadno narušit trh a vést k poklesu cen zlata" . Doložené zprávy zatím Banka v ruce nemá, ale je si vědoma možných důsledků.

Rozsah sovětské těžby zlata a jeho rezervy jsou samozřejmě přísně střeženým tajemstvím, ale Západ vyvíjí nátlak, aby se k těmto údajům dostal v souvislosti se zaváděním tržní ekonomiky a snahou získat zahraniční pomoc i investice. Podle západních odhadů se tyto rezervy pohybují mezi 1 500 a 2 000 tun o hodnotě 20-25 miliard dolarů. Roční produkce se má pohybovat kolem 300 tun, avšak v posledních letech těžba klesá a prodej převyšuje produkci. Sovětské odhady uvádějí rozmezí 2 500 a 3 000 tun, ale je nesporné, že země byla nucena na své rezervy sáhnout, aby financovala dovoz obilí a mohla uhradit rostoucí zahraniční dluhy. Zatím však dbala na to, aby nezpůsobila dampingové ceny na světovém trhu. Vněšněekonombank čas od času rychle prodala na trhu zlato za hotové peníze, ale součástí transakce byla dohoda, že bude později odkoupeno zpět, aby se zabránilo přesycení trhu.

Jak se bude situace vyvíjet dál? "Změna politického statutu v různých oblastech SSSR může rovněž ovlivnit úlohu sovětského zlata v ekonomice naší země i na mezinárodním trhu, a to v blízké budoucnosti," napsaly Izvěstije. "To může vést i k dočasnému kolapsu těžby zlata a nelze vyloučit ani její pokles."

(REUTER)